Druhá krkonošská „expedice" do Štýrských Alp za dalším poznáním kolébky dávných kolonistů, kteří v 16. století pomáhali zabydlet Krkonoše, odstartovala symbolicky v časném prvomájovém ránu, současně se vstupem Česka do staré dobré Evropy, scházející se postupně v EU. Předcházela jí loňská výprava popsaná historikem Miloslavem Bartošem v článku „Cesta za klauzami" (Krkonoše - Jizerské hory 9/2003). Jen jsme oproti loňsku zvolili opačný směr: Nejprve půvabné lázničky Bad Aussee, obklopené ještě částečně zasněženými alpskými vrcholy, s osvědčeným průvodcem panem Lamerem, a pak teprve Vídeň s jejím tajemstvím archivů a antikvariátů.
Znovu do Rakous
Počasí o víkendu nám dvakrát nepřálo - výstup na některou z vyhlídek musela nahradit mokrá varianta. Na štěstí starobylé městečko, ležící na oficiálním geografickém středu Rakouska, má co nabídnout. V jedné z architektonických památek z konce 14. století, zvané Kammerhof, je např. umístěno vlastivědné muzeum. Především v expozici věnované hornickému dobývání soli a s její výrobou spojené těžbě a plavení dřeva, jsme objevili mnoho společných rysů s krkonošským rudním hornictvím i dřevařinou. Tady si Míla Bartoš vzpomněl na malé unikátní dřevařské muzeum, ležící nedaleko poutního místa Mariazell, které navštívil před několika lety. Nepatrná zajížďka při přesunu do Vídně nás od jeho návštěvy naštěstí neodradila. Zvlášť, když jízda deštěm omytou šťavnatou jarní zelení plochých údolí, lemovaných strmými srázy nepřístupných velikánů i klikatými silničkami horských průsmyků, nabízela zajímavá srovnání s uklidňujícími křivkami našich „obřích hor". Opravdu k závidění je tu všudypřítomná péče o krajinu. A nezodpovězena zůstala otázka, jak jen to ti Rakušáci dělají, že mají všichni najednou posekané louky bez náletů dřevin a „zapomenutých" míst, upravené domy, svítící novými nátěry a do latě srovnané palivové dříví. Dokonce i ten hnůj za stodolou. Jen některý z nezvykle mnoha typických miniaturních seníků, malebně rozhozených v loukách, je (možná záměrně pro vyváženost koloritu) poznamenán zubem času.
Osada Trübenbach v přírodním parku Ötscher - Tormäuer by asi byla zapomenutou dírou i v Krkonoších. Její bývalá jednotřídní škola je samota se vším všudy. Dnes je v ní proti všem zákonům logiky stylová výletní hospoda s pietně udržovanými památkami na docela nedávné vyučování. Jediný host, který tu nostalgicky pocucával své dva nedělní lahváče, se ve snaze zapříst rozhovor hrdě předváděl na vystavených žloutnoucích fotografiích, coby zdejší školák. Náš cíl byl však ve staré stodole za rohem, kam ukazovala masivní dřevěná směrovka s nápisem „Holzknetchtmuzeum". Za otevřenými dveřmi jsme v přítmí našmátrali normám Evropské unie zaručeně neodpovídající vypínač a po strmých dřevěných schodech vystoupali do patra. V interiéru, jen velmi stroze upraveném pro účely expozice, snesené nástroje a pomůcky potřebné pro práci a život v lese, doplněné výmluvnými fotografiemi a nejnutnějšími popisky. Až na drobné odchylky, „cajk" důvěrně známý z krkonošských kůlen a půd. Jen ty rozměry! Krosna, odpuzující už na pohled svou váhou, nebo dvoumetrová pila břichatka pro dva hromotluky, budily zasloužený úžas. Nejsilnější kafe byly však lilienfeldské „fošny" některého z předchůdců Matthiase Zdarského. Hrubě opracované jasanové lyže, široké minimálně 15 cm a dobrých 280 cm dlouhé s třímetrovou holí, mohl ovládat snad jenom nějaký alpský yetti. Po téměř hodinové prohlídce, bezuzdném fotografování, osahávání exponátů a mudrování nad neznámými „udělátky" nás čekal další šok. Jak jsme přišli, zase jsme odešli. Jen kasička na stěně, zčásti zaplněná penězi, svědčila o občasné přítomnosti lidí. My jsme nezastihli ani živáčka a za celou dobu naší návštěvy se nepřišel nikdo ani nenápadně podívat, třeba proč se v muzeu svítí. Vídeňské výlohy, které nás tak fascinovaly začátkem devadesátých let, najdete dnes běžně i u nás, dokonce nejen v Praze. Ale t o h l e kdybychom tak dokázali!
In: Krkonoše - Jizerské hory 2004/7