Houbařské okénko aneb koloděj kontra kováři

13. července 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
U hřbitova pod schody cestou z hospody

Kdybych měl talent jako Ezop, napsal bych bajku, jak udatný starý koloděj zdolal dva statné kováře. Ze snímku je však zřejmé, že chlapáčtí kováři jsou z rodiny modrajících hřibů podle nejnovější vědecké klasifikace s binomickým jménem Neoboletus luridiformis, řazené mezi chutné jedlé houby vyžadující delší tepelnou úpravu. Koloděj v tomto případě není příbuzný často zaměňovaný druh Suillellus luridus, ale naprosto běžný a obyčejný Homo sapiens Tonda. Shodou okolností rovněž koloděj, i když podle běžného jazykového úzu se těmto přerostlým exemplářům říká častěji kolář. To, že také občas modrá není výsledkem přesvědčení, že modrá je dobrá, ale běžný přírodní úkaz související s věkem.

Pokračování článku »

Do Krakonošova

07. července 2024    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Dřevěný Krakonoš u vstupu do Krakonošova království

S dřevěnými sochami velikánů se doslova roztrhl pytel. Krakonoš není výjimkou. Téměř před každou chalupou, horskou boudou, hospůdkou i hotelem a nejen na horách stojí různě velcí dřevění pantátové se sojkou jako rozlišovacím znamením na rameni. Zručným drevorůbačům, kteří to umí s pilou, se sebevědomím často několikanásobně převyšujícím výtvarný talent většinou nechybí kupecký fištrón, aby cenovou lácí trumfli opravdové kumštýře. Za několik posledních let je po České kotlině rozseto Krakonošů různých velikostí i umělecké úrovně víc než Johánků z Nepomuku. Jako nekritický obdivovatel pohádkového pána našich krásných hor razící heslo, že Krakonošů není nikdy dost, jsem na první prázdninový měsíc červenec vybral především pro radost dětí docela povedeného Krakonoše vítajícího návštěvníky Krakonošova království - výstavní expozice „Pohádkové Krkonoše" v Turistickém informačním centru na Rýchorském sídlišti ve Svobodě nad Úpou. Stejně jako je mnohokrát svatý Jan Nepomucký na kdejakém mostku přes vodu dílem anonymního lidového umělce, ani po autorovi uvedené sochy jsem z prostého pudu sebezáchovy raději nepátral. Majestátný poutač, na který v blízkosti hlavního silničního tahu z vnitrozemí do centra východních Krkonoš Pece pod Sněžkou s lanovkou na královnu pohoří sedá prach, má barvy částečně vyšisované sluncem. Chlapácký kohát místo pohodlné špacírky zabírá značnou část plochy, takže diskutabilní kvalita snímku nepadá na vrub pouze nevlídnému polednímu světlu ani seniorskému ne příliš chytrému mobilu v rukou totálního fotografického nemehla. To pestřejší, barevné s opravdickým peklem včetně rohatých, se skřítky i populárními pohádkovými postavami z Večerníčků a Krakonošem v docela jiném pojetí najdete uvnitř.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Svobodský pan doktor z Lánova

 
Svoboda nad Úpou hlavní ulice v roce 1872

V časech pro jejichž vrchol vypuknutím Velké války v roce 1914 pozdější nostalgici vymysleli pojmenování Belle Époque, kdy byl svět ještě normální, vládla mezi lidmi ustálená hierarchie hodnot. V každé větší obci patřili k místní honoraci pan farář, pan řídící a pan doktor, důležitější pro spoluobčany než sám momentální císařpán. Na konci 19. století se jedna taková oblíbená trojice sešla i v krkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. (Na obrázku je pohled do svobodské hlavní ulice v roce 1872). Poslední místní lokalista a zároveň první farář Páter Wenzel Fuchs se narodil 9. února 1821 v Dolním Houžovci u Ústí nad Orlicí a zemřel ve Svobodě nad Úpou 3. července 1902 oplakáván svými ovečkami, o které se staral od 10. března 1853. Poslední v generační řadě kantorské rodiny Kahlů, pan řídící a svobodský rodák Josef Kahl za jehož působení byla postavena školní budova (*4. 12. 1857 Svoboda nad Úpou, † 25. 2. 1907 Svoboda nad Úpou) byl jako jediný z trojice jmenován čestným občanem města, kterému odkázal veškerý svůj majetek. Pro současné obyvatele tak trochu v jejich stínu stojí MUDr. Franz Xaver Schreyer, místní obvodní lékař a vedoucí městského špitálu pro vysloužilce, dlouholetý lázeňský lékař v Janských Lázních. Narodil se v Dolním Lánově u Vrchlabí do rodiny sedláka a obecního radního Johanna Schreyera a jeho ženy Barbary rozené Lorenz podle zápisu v matrice 2. srpna 1840 v čp. 94. Často je uváděný i jako Schreier, například v operátech ze sčítání lidu v roce 1900 i v některých adresářích. Ve Svobodě působil od roku 1869 a bydlel v hlavní ulici v čp. 34 (dnes 434) naproti památnému rokokovému domu čp. 107, kde ráčil přespat v roce 1779 císař Josef II. V tom samém roce se téměř třicetiletý pan doktor v Dolním Lánově oženil s Marií Annou Schreyerovou, dcerou učitele Aloise Schreyera z Dolního Lánova čp. 217 a Marie rozené Grossmann z Branné u Jilemnice. To opravdu není překlep ani chyba - Schreyerů i Schreierů bylo na Lánovsku doslova jako naseto. To už byl Franz v letech 1861 - 1865 vystudovaný doktor všeobecné mediciny a chirurgie na tehdejší Karlo - Ferdinandově univerzitě v Praze, c. k. vojenský vrchní lékař v záloze.

Pokračování článku »

Bezhlavý muž z Rýchor

29. června 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Rýchorský Jáchym - foto Josef Čermák

Nejen v Čechách se to ve starých pověstech, bájích a legendách bezhlavými jezdci, rytíři, mnichy a jinými strašidly rozličných jmen jen hemží. Ani Rýchory, docela nepatrný východní výběžek Krkonoš nejsou výjimkou. Mají svého bezhlavého Jáchyma, o kterém ví jen málo kdo. V dávných dobách čilého zlatokopeckého ruchu v hlubokých rýchorských hvozdech podél Staré vody to byl podle tradovaného vyprávění starců pohledný jinoch, nejmladší ze tří bratrů z jedné Sklenářovické samoty. Společně docházeli kutat třpytivé žilky žlutého kovu do jámy Zlatý klas v Bartově lese. Když prý jeho smutný příběh s oblibou vyprávěl hloučku dychtivě naslouchajících druhů pamětník starý Bergmann, nezapomněl nikdy dodat - tak to bylo a není-li to pravda pravdoucí, ať se propadnu až do Trenčína. Šibalsky při tom pošilhával po sousední jámě téhož jména. Ale třeba je to jen taková vybájená pentlička šířící se po staletí ústním podáním. Jádro historky se však nemění. Pravidelně o polednách kdy je slunce v nadhlavníku vycházeli havíři z podzemí na den, aby se nadechli čerstvého vzduchu a pojedli z domova donesenou skývu chleba s hrudkou tvarohu nebo kozího sýra výjimečně i plátkem slaniny. Jáchym obvykle vyšel až k Rýchorské studánce aby svlažil hrdlo lahodnou pramenitou vodou a ve velkém džbánu donesl i bratrům. Jednou spatřil u studánky mladičkou modrookou plavovlasou dívku v bělostné říze s vínkem lučního kvítí v kadeřích. Beze slov mu dala napít z dlaní několik chladivých doušků. Byla to prý víla Rýchorka, oplývající neskutečnou krásou, Krakonošova pilná žačka znalá všelikých čar a kouzel. Jejich pohledy se na okamžik setkaly...a Jáchym ztratil hlavu. Bratři ho už nikdy nespatřili. Od té doby vždy když hodiny na radniční věži ve Freiheitu odbíjejí dvanáct, bloudí nešťastný mládenec pralesem a stále je usilovně hledá. Hlavu i Rýchorku. Většinou ho lze spatřit jen z velké dálky jako stín ve křoví. Na volání nemůže chudák ani odpovědět. Jen několik šťastlivců se s ním setkalo na dohled a jen pohotovým jedincům se podařilo ho vyfotografovat. Jaké však bylo jejich překvapení, když na snímku našli jen mechem a lišejníky obrostlý balvan nebo pokroucený strom.

Pokračování článku »

Už se ten lázeňský rybník nahání

26. června 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Janské Lázně - historická pohlednice 1929 foto Adolf Glaser

Rybník v Janských Lázních? Co je to za nesmysl? Nebudete tomu věřit, holenkové, ale je to tak! Rybník je sice silné slovo, ale rybníček, jezírko, tůňka, loužička - záleží na úhlu pohledu. Na historických fotografiích, z nichž některé posloužily vydavatelům pohlednic, vypadá impozantně, že by si jeden s chutí půjčil lodičku a jel se se svou dívkou projet po hladině. Jak ho působivě vyfotit věděl někdejší místní fotograf Adolf Glaser jistě nejlíp. Proč ale ausgerechnet u jeho snímku vydaného knihařem Zinekerem je vycházková cesta podél Janského potoka nazvaná Křížová (Kreuzweg) to ví snad jen Pánbůh. Pohádkovou atmosféru i s malou Rusalkou vystihl na pohlednici z roku 1906 i trutnovský fotoatelier Adolfa Lehmanna. V pozůstalosti náruživého svobodského fotoamatéra Fritze Hiltschera z předválečné éry je zase několik živých záběrů dokumentujících zájem mužů s kamerou zvěčnit ten zapomenutý romantický kout uprostřed civilizace. Negativy jsou velmi poškozené, ale jistě ne jen proto, že se fotografující kolegové o nejlepší snímek doslova poprali. Přitom se i dnes najdou v Janských Lázních občané, kteří o rybníčku nedávno nově probuzeném k životu sousedem Mílou Tučkem (+2021) nemají ani potuchy. A to je prosím na podrobných mapách zakreslen minimálně už dlouho před začátkem minulého století.

Pokračování článku »

Sůl nad zlato

21. června 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Slánky, solničky, kořenky...

Jako všecko tenkrát v minulém století jsme se coby dítka školou povinná museli biflovat nazpaměť, jako když bičem práská třeba vzbuzení o půlnoci i Mohsovu stupnici tvrdosti. Nikdy jsem to v životě nepotřeboval, avšak dám to s trochou dumání i s tím dotěrným Němcem na A za zády dosud. Mastek, sůl kamenná, vápenec, kazivec, apatit, živec, křemen, topas, korund, diamant. A nejtvrdší jsi ty, tupče! Pětka, sedni. Dodával obvykle potrhlý chemikář Maršík, blahé paměti - ať je mu lehká zem. Ale proč si kazit jednu z nejkrásnějších pohádek našeho dětství zrovna vzpomínkou na školu. Sůl, ač vedle cukru podle současných lékařů náš nepřítel číslo jedna je opravdu nad zlato. Je pro život nezbytná, leč nic se nemá přehánět. Ani kdyby byla na předpis a hrazená pojišťovnou. To co si generace Čechů vsugerovaly o alkoholu, že užívaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství nebo že z rukou lékaře je lék o soli neplatí. Ne, ne, nemíním psát žádný traktát o soli. Zmínku o solných stezkách, jimiž byla v dávnověku česká kotlina protkána jako pavučinou a pro svůj strategický význam byla nejedna během času přejmenována na zlatou si však neodpustím.

Pokračování článku »

Třetí život jednoho kamene

16. června 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sedátko z patky sloupu

Miliony let se na dně prvohorních moří ukládala zrníčka písku, než vznikl pevný kamenný sediment, užívaný odpradávna jako stavební kámen. Je docela pravděpodobné, že již začátkem 17. století začali zruční kameníci vysekávat z bloků pískovce vytěžených v některém z hořických lomů ozdobné patky ke sloupům podsíňových dřevěných domků pro městečka v širokém Podkrkonoší. Svoboda nad Úpou s podloubím v hlavní ulici i kolem trhového náměstí jistě nebyla výjimkou i přes několik zhoubných požárů. V roce 1571 shořelo celkem 16 domů a v roce 1599 celý střed města včetně radnice. Kámen naštěstí nehoří a jeho druhotné použití není vyloučeno. Vznik posledních historických domků s podloubím pod vysokou lomenicí čp. 47, 48, 49 a 50 na svobodském náměstí lze tak spolehlivě datovat až do doby po dalším velkém zaznamenaném požáru v roce 1684. Prostřední dva domky měly podle svědectví fotografií podobné ne-li totožné osmiboké kamenné patky pod nosnými sloupy štítů. Ta na snímku má hladký osmistěn až k hraně ozdobného fabionu vysoký stejně jako průměr mezi stěnami rovných 50 centimetrů. Každá obvodová plocha je široká 20 cm.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 172 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.