Říjnový Krakonoš ze Zálesní Lhoty

08. října 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 

Rijnovy-Krakonos.jpg

Foto - anti

Ještě doznívají zážitky z již 17. ročníku Rudolfových slavností pořádaných ve Svobodě nad Úpu v sobotu 18. září 2021. Na sítích je přebila agresivita hackerů a celostátně současný volební tyjátr s výměnou panáků do poslaneckého panoptika. Mohu-li si vybrat, volím prvně jmenovaný mumraj, který se tentokrát obešel i bez mé osobní účasti. Původně se ten velkolepý novodobý jarmark zasvěcený císaři Rudolfovi II. z rodu Habsburků začal slavit symbolicky 18. října na paměť povýšení hornické osady pod Černou horou na město. Panovníkův dekret z 18. 10. 1580 se sice nedochoval, ale na jeho existenci odkazuje řada dalších mladších pergamenů, počínaje listinou Ferdinanda III. z roku 1648, uloženou v depozitu SOkA v Trutnově. Krakonoš ale říjnovému termínu nepřál, tak místní konšelé přesunuli slavnosti z nebezpečí podzimních plískanic do poklidnějšího období babího léta.

Pokračování článku »

Nekonečný příběh

 
Dolní vápenka - foto František Kučera

Málo popsaná lokalita Horních Mladých Buků je i přes to, že jsem ji v minulém čísle v povídání o Weisshuhnově papírně lehkovážně nazval periferií města Svobody nad Úpou natolik zajímavá, že by se o ní dal napsat nekonečný historický příběh. To není výhrůžka! Jeden článek snad ale noviny i jejich čtenáři ještě unesou. Zcela v duchu mé autorské šifry - anti - jsem si vybral konečný příběh obou zaniklých kruhových vápenek. Jednu z nich řečenou „Dolní", použitou jako titulní snímek vyfotil krátce před jejím zánikem, kdy sloužila už jenom jako sklad sena pro mladobucké JZD pražský školák na prázdninách František Kučera. Také zde je nutno začít u věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela a jemu přisuzované nejstarší obrazové mapy Krkonoš z 16. století. Osamělá skupina stavení v oblasti Svobody nad Úpou označená jako „Der burck stadel" není podle nejnovějších poznatků nic jiného než stáje k ustájení dobytka patřící k panství manského města Trutnova. Zcela logicky tak mohl vzniknout i název Kraví vrch (Kuhberg) pro přilehlý kopec s rozsáhlými pastvinami. Fiktivní hrádek Stadelburg umístěný do vzdálenějšího terénu zlatých dolů u Sklenářovic, který se tak úporně drží v některých turistických mapách vzniklý slovní přesmyčkou je jen chtěná archeologicky nepotvrzená hypotéza jeho „objevitelů" z osmdesátých let minulého století. Na místě někdejších stájí vyrostl později hospodářský statek několika generací Frenzelů s mladobuckým čp 125. Agilní sedlák Johann Frenzel (*15. 3. 1824) začal podnikat „ve vápně" v roce 1867. Vápenec k pálení dovážel koňskými povozy z lomů v Albeřicích. Živnost převzal stejnojmenný syn Johann Frenzel (*9. 4. 1855). Zasvěcení už vědí, že z téhož statku pocházel i Anton Frenzel (*11. 9. 1830) zakladatel osady Antonínovo údolí. Začátkem 20. století přešly obě v té době moderní vápenky do vlastnictví Johanna Bischofa, rodáka z Bernartic u Žacléře (*8. 6. 1876) majitele albeřických vápencových lomů i podobné komorové vápenky v Albeřicích, ze které je dnes stejnojmenný pension. Spíš než pestrému životopisu jednotlivých majitelů typických budov komorových pecí opatřených vysokými továrními komíny se tentokrát omezím na popis zajímavostí z jejich nejbližšího okolí zachyceném na vzácných fotografiích. Za zvětšení stojí hned ta první s pohledem na dolní vápenku od náspu železničních kolejí s hromadami vápencových „šíbrů" kolem. Bílá kancelářská budova s čp 272 s byty majitele má vlevo zastřešenou plošinovou váhu pro vážení povozů s materiálem. Vlevo je bývalá kovárna číslo 104 ještě před moderní přestavbou, kde po roce 1955 bydlela pár let moje maličkost. Vpravo od správní budovy je dnes novostavba čalounictví pana Ivo Částka. Vzadu za řekou v místech dnešního pensionu Boháček s krytou jízdárnou ve statku čp 121 bydlel ještě v roce 1900 sedlák Josef Richter. Právě on s manželkou nechali na nedaleké pláni u cesty na Janskou horu vztyčit 28. září 1881 kamenný kříž, který nedávno vyhrabal ze země a obnovil na vlastní náklady neúnavný Josef Čermák. Po roce 1945 „hospodařil" ve statku Ladislav Beneš spoluzakladatel a předseda Jednotného zemědělského družstva „Krkonoše" v Mladých Bukách. Stavení zaniklo v polovině padesátých let 20. století. Novotou svítící stodola v pozadí se stala základem stájí jezdeckého oddílu TJ Krakonoš z Trutnova. Vpravo od ní je dosud stojící malebná roubenka využívaná k rekreaci. V zákrytu za vápenkou je zaniklý nízký domek Mlčochových, na jehož základech stojí svobodské čp 415 - Vila Haller. Zaniklé hospodářství vpravo je statek Frenzelů zmiňovaný v úvodu. Od roku 1974 je na uvolněném místě čerpací stanice pohonných hmot Benzina. Nízká kůlna vpravo uprostřed sloužila jako skladiště nářadí a úkryt pro personál vápenky. Podle pamětníků tam po válce byla krátký čas drůbežárna.

Vapenka-Bischof-Mlade-Buky-1.JPG

Pokračování článku »

Doma je doma

18. září 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Malý, ale náš

Výrok připisovaný Jiřímu Voskovcovi, že doma je tam, kde si pověsím klobouk, se stal nepsaným heslem mnoha světoběžníků. Není to však zcela šálek mého thea. Bydliště jsem za život změnil několikrát a pokaždé jsem to předešlé opouštěl nerad. A to nepočítám bydla jako internát ve starém špitále v Bystřici nad Pernštejnem bez koutku soukromí nebo dva roky za mřížemi v litoměřických kasárnách, která byla všecko možné jen ne domov. Potřebuji ten pocit, že právě tady bych chtěl zapustit kořeny, mít vyležený důlek ve vlastní postýlce a jistotu, že mě má někdo rád.

Pokračování článku »

Znavený poutník

12. září 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Štítek na turistickou hůl

To je Krakonoš na měsíc září. Čas, kdy se léto zvolna láme do podzimu. Sluníčko se ještě občas blýskne hřejivým paprskem babího léta, ale co naplat, konec je už na dohled. Ani Krakonoš není žádný jura aby necítil každý kloub v obřím těle. Na Sněžku nevyběhne jako za mlada rychleji než trénovaný jelen od Luční boudy. Jen ve vzpomínkách si ještě vybaví, jak i v pokročilejším věku rošťácky mával na zkřehlé turisty ploužící se od sloupu ke sloupu na dosluhující sedačkové lanovce. Ty moderní kabinky pod taktovkou „nového koštěte" náčelníka Jirky Špetly z nedaleké Svobody nad Úpou, profrčí kolem nějak příliš rychle. Pán hor stále častěji odpočívá. Sem tam ostudně zakopne o vyčnívající kámen na štětované cestě nebo o uschlý kohát kosodřeviny, které kdysi s lehkostí jankovitě přeskakoval. (Inu, bosky ani v polobotkách starý brachu se už dávno do hor nechodí, jak ví z letáčků Horské služby každý školáček). Kilometrové stoupání po „Klimešových schodech" s fujtajbl plechovými podstupnicemi ho začíná děsit i ve snu. Ani jemu na nich nevychází kolohnátský krok a funí jako prasklý měch u historických varhan mistra Tauchmanna z Verchlábe před restaurováním. Žádný z nás, smrtelných horáků Jeho Majestátu sice do hlavy nevidí, ale třeba se mu v ní i při vědomí vlastní nepomíjivosti honí stejné myšlenky jako kdysi „krkonošskému poutníkovi" Karlu Hynkovi Máchovi, který do své Pouti krkonošské vepsal věštecká slova: „...pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jako bych nikdy nebyl šel po horách těchto."

Pokračování článku »

Metamorfózy periferie

 
Papírna Carl Weisshuhn a synové po roce 1920

Za rádoby atraktivním názvem je skryta pouze snaha upoutat pozornost na proměny kolem nás, které často ani nevnímáme. Začnu jako obvykle zeširoka. Lidé v regionu sedlající stejného koníčka o sobě většinou vědí. Také díky jejich vzájemné spolupráci je možné přinášet stále nové střípky z historické pokladnice. Dlouholetá pracovnice obecního úřadu v Mladých Bukách paní Emilie Svobodová stojí například za námětem povídání o svobodských papírácích z minulého měsíce. Tentokrát iniciovala napsání článku slečna Karolina Boková z Infocentra v Lánově laskavým zasláním zajímavých fotografií z rodinného archivu po svém dědovi. Týkají se jedné z přestaveb továrního komplexu někdejší Weisshuhnovy papírny, kde dnes sídlí firma Krkonošské obálky s.r.o. Na úvodním snímku je pohled na podnik ve 20. letech minulého století. Jižní průmyslové předpolí Svobody nad Úpou, ležící původně na katastru obce Mladé Buky, takové malé území nikoho označované jako Horní Mladé Buky bylo v minulosti doslova poseto většími i docela mrňavými průmyslovými podniky, dílnami a dílničkami. A všechny se počínaje dnešní prádelnou, přes cementárnu a obě vápenky, zmíněnou papírnu, Dehtochemu, řady drobných strojíren a konec konců i nádraží a několika vyhlášených pohostinských zařízení hlásily administrativně do Svobody. Necitlivé řešení z roku 1960, kdy bylo území rozděleno vejpůl, aby se o ně sousední obce podělily, přepsalo adresu mladobuckého závodu Krkonošských papíren i formálně. Jen nedaleko odtud leží strategický bod, kde se setkávají tři důležité tepny spojující podhůří východních Krkonoš s českým vnitrozemím. Řeka Úpa, státní silnice a konečná železničních kolejí. Nesporná regionální autorita, nejcitovanější kronikář města Trutnova Simon Hüttel o něm už v roce 1553 napsal „most k Mladým Bukům, který se nyní Pirkfreiheit zove". V historických pramenech je tento údaj vytrvale vydáván za nejstarší dochovanou písemnou zmínku o existenci hornického města Svoboda nad Úpou.

Pokračování článku »

Ten se bude líbit

06. srpna 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Turistický přívěšek z Krkonoš

To mi blesklo myslí okamžitě, když jsem jednou takhle po ránu přehazoval vidlemi všechny ty suvenýrové cetky z Krkonoš a z kupy na mě vykouknul tenhle rozevlátý strejda. Na obvykle stále ještě slunný letní měsíc srpen Krakonoš jako vyšitý. Přestože už je dávno po svaté Anně, kdy i zkušeného horáka prvně zamrazí v zádech. Mužný portrét pána hor na kruhovém medailonku, ještě zdaleka ne starce s širokým úsměvem ve vousaté tváři připomíná symbol sluníčka na parergonech starých map. Současníkům mladších ročníků narození zas určitě evokuje jeden z nejoblíbenějších emotikonů, smajlíka úsměvu. Turistické přívěsky, nejen s motivem Krakonoše, všeobecně a nesprávně nazývané „Ullry" nošené původně na opaskovém poutku lyžařských kalhot jsou již delší čas středem sběratelského zájmu. Mnohé tvoří v numismatických a faleristických sbírkách rovnocenný protiklad svým hodnotnějším raženým sestřičkám - mincím a medailím.

Pokračování článku »

Svobodští papíráci

 
Nejlepší pracovník KRPA - odznak na jehle

Téměř celou první polovinu minulého století zaznívalo ze špičatých svobodských střech melodické ptačí volání „ček, ček - ček, ček" předznamenané krátkým vrzavým přiškrceným „fít". Byl to hojný, neposedný, barevně nenápadný umouněný ptáček kominíček. Odborně rehek domácí, latinsky nelibozvučně Phoenicurus ochruros. Domorodci mu říkali Rotschwanz podle výrazného oranžového zbarvení kořene ocásku, kterým charakteristicky rytmicky poklepává. Hezky česky je to čermáček. Slovy hitu Mistra Gotta „ten, kdo zná a umí ptačí nářečí, tak tomu klidně každej sadař dosvědčí", že to tenkrát nebylo nic proti nepatrné menšině českých zpěváčků, ale jen nevinná ptačí školácká odrhovačka asi v tomto duchu: „Ve Vrajtu ví i malý žáček, v čem je v tomto kraji háček. Když si každý druhý ptáček, Svoboďáček či Maršováček, připne odznáček na fráček, hned je z něho papíráček. Ajchmaňáček, Pieťáček nebo Wajshúňáček." Potvrzuje to vtípek kolující šuškandou po horském městečku i po výrazné poválečné výměně obyvatelstva, rozděleného údajně jen na tři základní kategorie - bývalé zaměstnance papíren, současné zaměstnance papíren a budoucí zaměstnance papíren. Často šlo o celé rodiny a v jednotlivých provozech se potkávali manželé, sourozenci nebo rodičové s dětmi po několik generací. Některá jména se držela na výplatnici celá desetiletí. I po pozdějším sloučení mnoha provozoven do národního podniku byly po celou dobu socialistického plánování od deseti k pěti Krkonošské papírny stále známý pojem v celosvětovém měřítku. Krátce po naivně vycinkané VŘSR (rozuměj vleklé řízené sametové revoluci) se pro ně dokonce vžil termín „rodinné stříbro". Jenže to hrozně rychle zčernalo. Čas nový, nové chce mít z Číny... burácejí dnes Nerudovi pohrobci. Zde musím znovu důrazně připomenout několikrát opakované moudro mého oblíbeného filozofa, vídeňského Čecha, jistého Járy Cimrmana. „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále jen taková, jaká bude." Tak hajdy zpátky na svůj píseček ponimrat se v historii bez kritických konimentářů, přestože je opět jako ostatně neustále před volbami. Můj krajan z té velké opravdové Ameriky, humorista James Thurber (1894 - 1961) ač slepý, viděl dál než na špičku vlastního nosu, když napsal: „Žijeme v době, my lidé a brouci, kdy všecko může znamenat cokoli". Nech brouka žít!, řekl by na to nejeden ekologický aktivista. Tak tedy zůstávám u lidí. V roce 1966 uplynulo sotva deset let, co v tehdejší bolševické šestině světa odhalil propagátor kukuřičných lánů Nikita Chruščov v boji o moc kult osobnosti svého zemřelého předchůdce, krvelačného gruzínského tyrana Koby Džugašviliho, světové veřejnosti známého pod přezdívkou Stalin. Tenkrát začaly tát ledy i na našem malém českém rybníčku. A to nemyslím jen tu umělou louži na rynku v Dolním Maršově, který se krátce před tím stal nedílnou součástí městské aglomerace Svobody nad Úpou. Vedení KRPA se tehdy odhodlalo k velkorysým oslavám 100 let od zahájení provozu v papírně někdejší firmy Piette 16. prosince 1866. K této příležitosti bylo vydáno několik barevných variant smaltovaných pamětních klopových odznaků, které obdržela většina pracovníků.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 144 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.