Krásná neznámá

 
Hilde Pferdmenges (1937) - olej na plátně 60 x 80 cm

Ještě v šedesátých letech minulého století, když v truhlářské dílně údržby Krkonošských papíren závod Piette ve Svobodě nad Úpou vládl mistr Josef Prušinovský, byla celá čelní stěna zaplněna různými památkami na původní majitele firmy. Spolu s několika obrazy tam visel i portrét neznámé mladé ženy od tehdy neidentifikovaného autora. Mezi pamětníky se tradovalo, že je to dokonce dcera posledního továrníka Ludwiga Piette - Rivage (1893 - 1977), což pochopitelně nepostrádalo logiku a pan Prušinovský pevně věřil, že mu ji jednou bude moci předat. Sousední vila rodiny Piette musela být podobných věcí plná. Při zařizování úřednických kanceláří pro vedení papírny po roce 1945 se jaksi ideově nehodily, takže končily všelijak. Ze stejného zdroje pochází i populární portrét Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) z pražského fotoateliéru Langhans, který o mnoho let později s velkou slávou předal Prušinovského nástupce Maxa Pauer vnukovi slavného „Otce Krkonoš", Ludwigovi ml. (*1934), který při příležitosti otevření naučné turistické stezky „Via Piette" v roce 2006 přijel poprvé od poválečného vystěhování do rodné Svobody nad Úpou. O dynastii významných svobodských podnikatelů jsem se zajímal dávno před tím a tajemství prozíravě vyfotografované zobrazené dámy mě přitahovalo čím dál víc. Naivně jsem vydedukoval, že by to mohla být nikdy neprovdaná jediná dcera Ludwiga staršího Evelyne (1923 - 1998), užívající snad v dospělosti jednodušší formu jména Eva. V roce 1999 jsem v časopise vyhnaných rodáků z okresů Trutnov a Vrchlabí „Riesengebirgsheimat" ve společenské rubrice objevil blahopřání k jejím narozeninám včetně adresy. Nelenil jsem a do Klosterneuburgu v Rakousku jsem opakovaně poslal dotaz i s fotografií portrétu. Nemohl jsem tušit, že dotyčná je už rok na pravdě Boží. První list přišel zpět jako nedoručitelný a na druhém byla poznámka, že adresátka zemřela. Při pozdějším sestavování rodokmenu rozvětveného starobylého rodu Piette se dostavily první pochybnosti. Srovnáním s fotografií získanou od laskavých příbuzných neshledávalo mé bystré oko ani nejmenší podobnost. Nemluvě o tom, že ač jsem úplný neznalec, zdály se mi šaty na obraze pro dívku narozenou v roce 1923 příliš staromódně upjaté.

Pokračování článku »

Je to na vážkách

26. února 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Staré kupecké váhy

Váhy, Štír, Střelec - naskočí mimoděk v paměti školní mnemotechnická pomůcka k snadnějšímu zapamatování planet zodiaku po trojicích. Nevím, co je v tom snadného, snad kromě té harmonické zvukomalebnosti. Stejně jako zpívaná věta Pythagorova mi za desítky let nevypadnul z hlavy ani ten našprtaný Zvěrokruh: Rak, Lev, Panna - Váhy, Štír, Střelec - Kozorožec, Vodnář, Ryby - Skopec, Býk, Blíženci. Stejně tak by bezesporu zaplesal pan profesor Hladík, že ani jeho nejblbějšímu žákovi z hudební výchovy na základce se z mozkového softvéru dosud nesmazaly opery Bedřicha Smetany, jak nám je před sedmdesáti lety předestřel: Prodaná nevěsta dala Hubičku Daliborovi u Čertovy stěny, když byli Braniboři v Čechách. Ačkoli to bylo Tajemství, dozvěděly se o tom Dvě vdovy, Libuše a Viola. Absolutní ptákovina, ale je to tam, kdykoliv k dispozici. Zato číslo svého mobilu si nezapamatuji do smrti.

Pokračování článku »

Svobodské dvorky dříve a nyní (zastavení první)

 
Dvorek foto Bohdan Holomíček

Chybička se vloudila. Měl jsem na mysli holky. Ale nechme to tak. Jednak nemám dostatek srovnávacího materiálu, a jak říká můj potomek rovněž důchodce, bylo by to v mém věku krajně nedůstojné. Konec konců i tenhle dvoreček je v mnoha směrech má srdeční záležitost. Jedenáct let jsem tam byl díky mé nejmilejší manželce doma. Vyrostly tam do krásy obě mé ratolesti. Krasavice na snímku je děvenka moje starostlivá, co se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru. Dvorek zvěčnil můj a Havlův dvorní fotograf, kterého je v současné době všude plno protože se mezi tím stal dokumentaristou světové třídy Mistr Bohdan Holomíček. Fenomén české kultury vystavuje momentálně až do konce března průřez svou uměleckou tvorbou v nové velkolepé galerii Centrum současného umění EPO1 v Trutnově - Poříčí. Zároveň mu v prestižním pražském nakladatelství Torst vyšlo další průřezové Album z let 1958 - 1977.

Pokračování článku »

Asociace

 
Hodiny s houpačkou ze Schwarzwaldu

S cizími slovy neradno si zahrávat - čeština je prevít. Některá se dají vyložit na sto způsobů. I bez přehánění - je jich hodně! V tomto konkrétním případě mám na mysli „spojení či vztah mezi myšlenkami, pocity, pojmy, vzpomínkami, vjemy a podobně" viz Slovník cizích slov. Nebo trochu srozumitelněji podle Slovníku současné češtiny - spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi psychickými jevy tak, že vybavením jednoho se vyvolá druhý. Tak tedy od Adama. Na vernisáži velmi působivé a poučné výstavy letos 20. ledna v Městském muzeu v Žacléři nazvané „Tváře muklovského Vatikánu" představující příběhy církevních hodnostářů i prostých duchovních, řeholníků a řeholnic pronásledovaných minulým režimem prostřednictvím malovaných portrétů mladé umělkyně Claudi Ondok se mi vybavily útržky vzpomínek na několik dávných setkání s řeholními sestrami. Není žádným tajemstvím politováníhodná skutečnost, že i ve Svobodě nad Úpou byly v 50. letech internovány řádové sestry, nucené pracovat v nejhorších provozech okolních textilních továren. Tři spočívají od roku 1953 na místním hřbitově v hrobce rodiny Schenkendorf. Dojížděl jsem autobusem do Trutnova do školy a častokrát s námi cestovaly „jeptišky" v hábitech do Texlenu v Horním Starém Městě. Přes sto jich bylo ubytováno v bývalé ozdravovně pojištěnců, původně věhlasném hotelu „Kaiserbad" kde byla v roce 1961 zřízena dnes od základů přestavěná lesnická škola. Někdy v pozdním létě roku 2011 při příležitosti natáčení filmového dokumentu „Súď ma a zkúšaj" slovenskou řeholní sestrou Ivicou Kušíkovou, která vystudovala filmařinu, se po mnoha letech několik kdysi mladičkých pamětnic přijelo podívat i na své někdejší „vězení". Forest Gump tehdy odběhl někam jinam, takže jsem zaskakoval. Je o mě všeobecně známo, že své plechové hubě nadarmo nažrat nedávám. Jedné té sympatické stařence jsem nakukal, že si ji pamatuji z autobusu, jak tahala těžkou várnici s polévkou a ještě několik pravděpodobných snadno uvěřitelných zážitků a ta bezelstná čistá duše mi věnovala na památku veršovaný text ranní modlitby sester dominikánek opěvující město své internace. Bylo to velmi dojemné a stydím se ještě teď.

Pokračování článku »

Když v báru houstne dým…

17. února 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Dýmky a čibuky akorát do ruky

...vždy s dýmkou v ruce sním, co mám udělat s tím, vždyť velmi dobře vím, že nekouřím. A napadá mě veliká myšlenka moudrého klasika: „Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl." A co dýmka pane Werichu? Mám jich doma plný stůl a sedá na ně prach. Jsem já to prostě divný brach. Dnes každý, kdo chce dlouho žít, ví, že normální je nekouřit. Ve starých dobrých anglických detektivkách zas nechybí zmínka, že ke gentlemanům ze staré školy patří dýmka. Zatímco zakarpatský mužik ledva utře nudli z nosu, hbitě si balí v kapse jednou rukou papirosu. Některé krasavice lze ulovit na koňak a na fáro, aniž jim v dlouhé špičce dohoří cigáro. V satirickém Dikobrazu blahé paměti, bylo možno buržuje jen s doutníkem v tlustých prstech viděti. Za starého Rakouska byl Jára Cimrman mezi kantory čestnou výjimkou, když si nedal odpoledne viržinko. Ani Krakonoš není žádný extra borec. Porcelánovou fajfku báňal každý vojenský vysloužilec. Tak sakra, Hamlete - kouřit či nekouřit? Toužil jsem být mladým švihákem s dobrou pověstí ze staré školy. Se sbírkou nezakouřených dýmek patřím spíš mezi voly. To bolí!

Nepublikováno

Pokračování článku »

Už jsem ji měl jednou v ruce

 
Putovní cena spolku zimních sportů "Aupatal" - Pamětní plaketa Prospera von Piette

Stále další a další památky na mediálně nejslavnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette Rivage se úměrně jeho významu objevují tu v nějaké aukční nabídce, tu v odtajněné sbírce některého sběratele nebo od poslední výstavy opět zaprášené v depozitáři muzea. Jedna velice zajímavá plaketa litá z mosazi s výrazným plastickým portrétem mecenáše a filantropa, který se zaslouženě zapsal do dějin regionu jako „Otec Krkonoš" je s inventárním číslem H 3549 součástí sbírek Krkonošského muzea správy KRNAP ve Vrchlabí. Piette stál mezi zakladateli u jeho začátků a věnoval do muzejních sbírek řadu vzácných exponátů, především starých tisků. Svého času byla plaketa jako zápůjčka vystavena na první komplexní výstavě věnované známé a populární papírnické rodině a jejímu podnikání instalované v Městském muzeu v Žacléři od 3. prosince 2010 do 31. března 2011 pod názvem Předkové a potomci z rodokmenu „Otce Krkonoš" Prospera Piette. Měl jsem tu čest být uveden na plakátech jako spoluautor. Není tudíž pochyb, že jsem si všechny exponáty s úctou osahal. V případě zmíněné plakety mě dokonce s fotoaparátem v ruce načapal „In flagranti" pohotový svobodský reportér Pavel Křivka. Jednostrannou obdélníkovou destičku o rozměrech podle inventární karty 8,8 x 5,6 cm s hlavou mecenáše hledící vlevo nechal zhotovit pro putovní cenu Spolek zimních sportů „Aupatal" jako pamětní plaketu Prospera von Piette. Což se dá vyčíst z německého nápisu frakturou. Nahoře Winter Sportverein Aupatal a dole Wanderpreis - Prosper von Piette Gedächtnis Plakette.

Pokračování článku »

Nástroje starých mistrů III.

10. února 2024    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sekyrky a sekáčky

Nadarmo se neříká všeho do třetice. Sekery a sekyrky posbírané při úklidu dílny přímo volají o zařazení do již dvakrát rozvinutého seriálu o nástrojích. Jen nepatří úplně doslova starým mistrům. I když starému možná, ale mistrovi? Ne každý domkář nebo chalupář musí mít hned několik sekéreček, takže o jisté mánii k hromadění oblíbených užitečných předmětů není sporu. Většinou jsou to malé univerzální sekyrky pro dům a zahradu z hloubi minulého století. Přestože jsem jejich původní rovná hrubě opracovaná topůrka zpravidla nahradil tvarovanou násadou vlastní výroby, jsou dnes nabízeným výrobkům značky Fiskars z kvalitní oceli s trvanlivým ostřím a odlehčeným ergonomicky modelovaným madlem z pevného tvrzeného plastu na hony vzdálené. Jen ta nostalgie, mrška neodbytná, provázená vzpomínkami a u mnohých i originálním příběhem činí rozloučení čím dál těžším. Z nepřehlédnutelných stop užívání by mohl i ignorantský laik pochopit sílu vřelosti vztahu majitele k jednotlivým kouskům.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 167 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.