Práskačky z půdy

17. dubna 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Firemní štítek výrobce lyží

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Pokračování článku »

Co je české, to je hezké

11. dubna 2018    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Pozdrav z Krkonoš

Nejvyšší pán na Krkonoších má na tomto webu samostatnou záložku a pěkná řádka Krakonošů rozličného vzezření se zde již představila. Ne všichni se ovšem setkali s kladným ohlasem. Někteří vyvolali jen pozvednutí obočí svou jedinečnou originalitou, jiní doslova nelibost a nepochopení Krakonošových možností brát na sebe odjakživa nesčetně různých podob. Z pravidelné odezvy čtenářů vyplývá nejčastěji, že ten typicky český je stejně ze všech nejhezčí. Nejspíš je tím míněna tradiční horácká klasika lidových tvůrců - vousatý mysliveček dobráckého vzhledu s pořádnou samorostlou sukovicí v ruce a dýmající fajfkou v ústech v omšelém fráčku z kůry porostlém lišejníky, vysokých holínkách a kloboukem se sojčím pírkem a širokou krempou na hlavě. Malí, velcí, tlustí, tencí, lišící se jen v detailech utvořili by od dob prvního neumělého panáčka z pokrouceného kohátu kosodřeviny nekonečný tisícihlavý zástup. Přímo ukázkový exemplář je tenhle půlmetrový fešák z poloprofesionální sériové výroby z druhé poloviny minulého století na snímku.

Pokračování článku »

Trochu jiný...

05. dubna 2018    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Rübezahl-Denkmal Kramerswinkel foto Micha288

Rouhačské myšlence, že bájný duch hor Rübezahl, tradičně ztotožňovaný s Krkonošemi, je v našem pohoří jen dávná naplavenina, dopřeje sluchu v kraji pod Sněžkou asi jen málokdo. Jeho dvojjedinost s českým Krakonošem to jen zkomplikovala. Zato v pohádkovém Harzu ve středním Německu s nejvyšší horou Brocken s 1141 metry nadmořské výšky se může hornická báje o tajemném mnichovi, předobrazu našeho Rýbrcoula považovat za bernou minci. Pověsti o tajuplné postavě v mnišské kutně, duchu hor, který si rád dobíral zdejší horníky různými zlomyslnostmi a vzápětí jim jako dobroděj ukazoval bohaté rudné žíly a obdarovával chudáky, přinesli horničtí specialisté i do krkonošských důlních revírů. Kolébka horského zjevení tedy stávala v krajině nejranějších německých dějin ověnčené starobylými sídly říšských císařů a šlechty i bohatými kláštery s divokým vnitrozemím plným podzemních labyrintů patřících bájným bytostem a magickým silám. Čarodějnice, brockenská strašidla a především trpaslíci, které si jako kolorit přinesl Pán hor i do Krkonoš patří k Harzu jako sůl k mořské vodě. A protože historie stříbrných a měděných dolů na Rammelsbergu nad císařským hanzovním městem Goslar zmiňovaná už v 10. století je podstatně starší než první zkazky o Krakonošovi z Krkonoš, nezbývá než se nad tím aspoň zamyslet. Hned první na co dychtivý badatel narazí je spojitost rozšiřování strašidelných pověstí v Harzu i v Krkonoších se záhadnými Benátčany, šmejdícími tu i tam po vzácných kovech a drahém kamení. Podezřelé je i jméno autora, který uvedl démony z obou míst do tak zvané „velké literatury". Bingo! Ano, byl to všem „Krakonošologům" dobře známý Johannes Paul Praetorius. Znalce dokonce ani nijak nepřekvapí mnohem pozdější výrok německého romantického básníka, který měl v době nastupujícího turismu evidentně odradit návštěvníky od výstupu na vrchol Brockenu: „Viele Steine, müde Beine, Aussicht keine, Heinrich Heine."

Pokračování článku »

Z divadla do divadla

 
Pohádkové peklo

Ze šmírácké komedie v podání trapných klaunů odehrávající se na politické scéně, zvu laskavé čtenáře již poněkolikáté do ryzí a nadšené atmosféry ochotnického divadla, které má ve Svobodě nad Úpou s různými přestávkami dlouholetou tradici. Docela první známý spolek „diletantů", jak se amatérští divadelníci tenkrát nazývali, vznikl již v roce 1870. Pro většinu i těch nejstarších pamětníků, kteří do vylidněného pohraničí přivandrovali s koncem II. světové války, začíná však i divadelní historie rokem 1945. Pováleční divadelní nadšenci se poprvé uvedli na veřejnosti 4. května 1946 hrou Oblaka významného dramatika Jaroslava Kvapila, jehož jméno si spolek zvolil do názvu. Zakladatelskou partu střídaly další generace a soubory. Aktivní bylo seskupení z 50. let při závodním klubu ROH Krkonošských papíren, které našlo zázemí s jevištěm v Národním domě v Maršově II.

Pokračování článku »

Když se apríl sejde s Velikonocemi

01. dubna 2018    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Krakonoš jako z kresleného filmu

Vzácná shoda v kalendáři vyburcovala i dobráka Krakonoše, aby se chopil mladého ohebného smrčku místo pomlázky a představil konečně senzacechtivým lesním obyvatelům svého nového zajíčka. Však už bylo načase. Z kdysi milé a půvabné Kačenky se dávno stala nerudná stará baba, co umí jen prudit. A o záletech pána nejvyšších českých hor si šuškali v korunách lesních velikánů i zdrženliví strýci sýci samotáři, kterým to v pravidelném nočním vysílání napráskala straka klevetilka. Že je to ausgerechnet zajíček velikonoční, nevěští ale ani pro obstarožního seladona z Obřího dolu nic dobrého. O nestálosti sezonních zajdů by mohl vyprávět nejeden celebrit. Na drobné přešlapy a nevinné úlety má každý právo. Když ale jarní vlání zacloumá i takovým pomníkem stálosti jakým je pro všechny Krkonošáky sám Krakonoš, něco se děje. Tak doufejme, že za vším je jen první jarní úplněk a první neděle po něm připadající na pohyblivé svátky velikonoční. Na apríla - 1. dubna - to v tomto století vyšlo teprve poprvé.

Nepublikováno - apríl!

Pokračování článku »

To kafe bylo poslední…

26. března 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Václav Petira na fotografii Pavla Křivky

Odešel kamarád.

Náhle, nečekaně, navždy.

 

V. P.

1941 - 2018

R. I. P.

Potkali jsme se pozdě. Dva šedí vlci na podzim. Stejný válečný ročník, stejné štíří znamení s nejhorší pověstí ve zvěrokruhu. Stejný smysl pro humor. Tisíce stejných vzpomínek, kdy jsme vyli na měsíc každý jinde a jinak. Mnohé nás spojovalo, v mnohém jsme se neshodli. Nehráli jsme spolu kuličky. O to intenzivnější byly společně strávené chvíle. Naše mlčení při prohlížení porcelánových figurek z produkce žacléřské porcelánky na aukčních portálech, spojeni internetem, málokdo chápal. Jen občas prořízlo ticho tvé spokojené konstatování „tu mám". Sběratelská vášeň nás vlastně před lety svedla dohromady. Najeli jsme spolu za životními koníčky stovky kilometrů, vypili litry lahodného espressa. Po každé vernisáži nebo přednášce v muzeu jsem nedočkavě čekal na laskavou nabídku - „Hodím tě domů, mám dnes volno". To znamenalo zároveň zastávku v útulné kavárničce obchodního domu Tesco při cestě do hor na večerní šálek. Naposled na mezinárodní svátek všech paní a dívek 8. března 2018. Vždy, když jsi odjížděl, jsi do nočního ticha ještě furiantsky zatroubil. Tentokrát byl klakson ticho.


Sbohem Václave! Budeš mi chybět.

Příští rundu platím já...

Pokračování článku »

Na hranici

20. března 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Christian Gotthard Hirsch pohlednice "Grenzbaude"

Krkonošských pohlednic s reprodukcemi originálů německého malíře Christiana Gottharda Hirsche jako je uvedená Tippeltbaude vydaná bratry Stiepelovými v Liberci nosili před válkou pošťáci z našich hor plné brašny. Téměř každý sběratel pohlednic z regionu se s jejich nezaměnitelnou barevností na nekvalitním papíře určitě setkal, a pokud jich má několik ve sbírce, tak si jistě našel informace o autorovi. Hirsch, původním povoláním bankovní úředník se narodil 20. září 1889 do známé umělecké rodiny ve Vratislavi. Po absolvování studia ve svém rodišti u Siegfrieda Haertela přešel po epizodě záložního důstojníka ve Velké válce ke Georgu Kochovi na berlínskou Akademii výtvarných umění. Hirschův atelier v Berlíně byl v roce 1944 vybombardován při náletu spojeneckých letadel, při němž bylo zničeno na 150 umělcových obrazů. Útočiště našel v Polubném na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v rodišti své ženy herečky Margarety Schierové. V roce 1946 byl vystěhován do Německa. V roce 1951 se usadil v malém domku v Höchenschwandu v Bádensku - Württenbersku kde tvořil zejména impozantní scenerie Alp prozářené expresívním světlem. Po smrti v roce 1977 zanechal téměř 200 obrazů a v domě, kde se už za jeho života setkávali umělci i ctitelé umění, vzniklo jeho muzeum. Tippeltbaude stojící kousek od státní hranice se dnes jmenuje Pivovar Trautenberg a právě na zdejší celnici jsme s hrstkou nadšenců z české i polské strany slavili o půlnoci 21. prosince 2007 vstup České republiky do Schengenského prostoru. O to zajímavější je sdělení Marie Bidlové, Hedviky Fejglové, Anežky a Fanuš podepsaných na rubu pohlednice z 3. srpna 1937. „Chtěly jsme do Pruska, ale nechtěli nás tam pustit. Hned za celnicí je natažen řetěz, na něm tabulka s nápisem Gesperrt". Komentáře netřeba.

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 105 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.