Krakonoš na měsíc leden

15. ledna 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Nejmenší Krakonoš - cínová magnetka (zvětšeno)

Mno, Krakonoš?! Krakonošík, Krakonošíček... Ne, že by nebylo kam sáhnout, nebo že by byl tak zkřehlý zimou, ale tenhle je v houfu nejmenší. Navíc ještě neokoukaný protože přišel jako poslední docela nedávno. A jak se traduje v kotlině české, co je malé, to je hezké. Titěrné poprsí horského velikána by se vešlo do pomyslné opsané kružnice o průměru pouhých „baj voko" 16 milimetrů a to opravdu není moc. Jemně modelovaný cínový odlitek s filigránskou pečlivostí kolorovaný výrobcem přirozenými barvami je vzadu opatřen miniaturním magnetem na přichycení ke kovovým předmětům v domácnosti. Tam kde mají malé děti, jsou „roztomilými" magnetkami polepené celé ledničky. V kanceláři dětinského důchodce zdobí stojánek na prakticky nepotřebné psací potřeby hned vedle kompjůtru na pracovním stole. Přisál se nám na opancéřované vstupní dveře chalupy při poslední návštěvě svého duchovního otce a mého vzácného kamaráda Petra Rýgra v tom prašivém loňském roce, kdy bylo v mezidobí mezi první a druhou vlnou koronaviru ještě povoleno setkávání. Renesanční člověk Petr se živí jako šikovný cínař - samouk a jeho cínové betlémy, každoročně doplňované o nějakou originální půvabnou figurku jsou mezi fajnšmekry, profesionálními betlémáři i laickými obdivovateli známé široko daleko. Dokonce i za mořem! A to nezmiňuji jeho další artikl, nespočet barevných variant světoznámé postavičky Pražského Jezulátka. Krakonoš byl ale mezi jeho komerčně úspěšnými výtvory vkusných suvenýrů z Krkonoš logicky jedním z prvních. K radosti nejen mé vyšlo z jeho dílny různých podob krkonošského obřiska v kouzelném zmenšení už několik. Jakou asi hloubavý autor vymyslí příště?

Nepublikováno

Pokračování článku »

Podobnost nikoliv náhodná

 
Svatební medaile v aukčním katalogu

Covid! Covid! Covid! Strašidelné slovo útočí na zjitřené smysly ze všech stran. Nezbývá, než uniknout do bubliny (to je teď nejfrekventovanější klišé) se svými koníčky. Sběratelské aktivity jsem už dávno omezil jen na zvědavé brouzdání internetem v nabídkách různých antikvariátů a aukčních portálů. Dodatečně jsem zaznamenal, že na jedné významné aukci ve Švýcarsku loni na podzim byla vydražena zajímavá svatební medaile s korunovanými aliančními znaky ze šlechtického rodu Piette Rivage. Nápadně se podobá, ba dá se říct, že je přímo shodná s rovněž nabízenou medailí Clemense von Walzel a Rosy Piette Rivage již několikrát publikovanou na tomto webu. Svatební medaile Prospera Piette Rivage narozeného v Plzni 29. července 1879 a zesnulého 7. února 1943 v Münchenreuthu oddaného s baronkou Alicí Karolinou Frederikou von Feilitzsch (6. dubna 1888 ve Vídni - 31. března 1983 v Alexandersbadu) datovaná 12. ledna 1909 je však o čtyři roky starší. Než se objeví nějaký jiný rodinný exemplář, nutno ji považovat za původní návrh jednoho a téhož neznámého medailéra. Oba příslušníci rodu Piette Rivage z výše zmiňovaných párů byli bratranec a sestřenice. A tady mají „soudruzi ze Švajcu" v popisu fatální chybu.

Pokračování článku »

Pošlete mi deset kilo kvasnic

 
Korespondenční lístek s předtištěnou adresou

Nezasvěceného našince určitě napadne jako první - ten chlap se zbláznil! Při znalosti, že žadatel Alois Steidler byl pekař, už to není taková divočina. Ano, tak jednoduché to před sto lety bylo. Stačilo jen doplnit množství na předtištěný koresponďák a potvrdit objednávku podpisem. Současní pochybovači nejspíš namítnou, že se Československá pošta ve svých prvopočátcích asi setsakramentsky smekala, aby vyhověla zákazníkům. Ale kdepak! Podobné praktiky fungovaly už za nenáviděného (starého dobrého - každému jak je ctěná libost) Rakouska - Uherska, které je často uváděno jako odstrašující příklad zkostnatělé byrokracie. Dnes můžeme nad podobnými doklady jen nostalgicky vzpomínat jako na vzorovou ukázku pružnosti a jednoduchosti i s vědomím všech současných online technických vymožeností. Mnozí z nás jsou za takovou letmou chviličku návratu do historie ochotní dokonce vysolit nemalou částku na nějaké internetové aukci. A když už ji mají na stole, pokusit se z ní vyčíst i něco navíc, co zůstalo skryto mezi několika sporými řádky. Začněme jak se sluší a patří adresou. Lihovar a drožďárna v Libáni byly v té době součástí cukrovaru založeného místními pěstiteli řepy cukrovky jako „spolkový rolnický" už v roce 1870. Libáň i s několika okolními přidruženými vesnicemi včetně Kozodírek, které se jen kvůli nenalezenému rýmu nevešly bratrům Tesaříkům do stále hrané písně Rybitví, jednoho z hitů skupiny Yo Yo Band, leží v řepařské oblasti nedaleko Jičína. Co do počtu obyvatel nedosahuje ani velikosti „mrňavého" horského městečka Svobody nad Úpou. Stačilo několik počátečních neúspěšných kampaní a hned v prvním desetiletí se zadlužený podnik dostal do nucené správy banky v Trutnově. (To je náhodička!). Ta ho v roce 1880 prodala za 70.000 zlatých židovskému bankéři a podnikateli v cukrovarnictví Davidu Blochovi (1819 - 1892) a podnik bez akcionářské zátěže začal prosperovat. Přesto po roce 1927 přešel do majetku Neštěmické rafinerie cukru v Ústí nad Labem. I s drožďárnou a lihovarem vybudovanými na ekonomičtější zpracování odpadních surovin při výrobě cukru s využitím celé řady cukrovarnických zařízení, kotelny, elektrárny jakož i zaměstnanců právě v roce 1921. (Jen tak mimochodem a zcela na okraj. Slavný vídeňský malíř světového jména Gustav Klimt portrétoval ve svém „zlatém" období nejen dámy z rodu Primavessi o nichž už byla zmínka i na těchto stránkách. Často publikovaný Klimtův obraz „Zlatá Adele" v současnosti nejdražší obraz prodaný na aukci ve světě je secesní portrét Blochovy snachy, manželky velkoprůmyslníka a milovníka umění Ferdinanda Bloch - Bauera. Druhý syn Davida Blocha Adolf koupil s bratry na začátku 20. století panství Dětenice. Krátce před smrtí byl v roce 1914 již jako císařský rada a rytíř řádu Železné koruny III. stupně nobilitován císařem Františkem Josefem I. a obdržel titul von Brodnegg. Jeho synáček a dědic Rudolf prošustroval zakrátko veškeré jmění na burze. Tak už to na světě obvykle chodí, proto i ta dlouhá, ale poučná odbočka). Dvojjazyčné razítko odesílacího poštovního úřadu na lístku ofrankovaném hnědou známkou Československé státní pošty v hodnotě 40 haléřů z dílny malíře V. H. Brunnera vydanou v létě 1920 v sérii mnoha barevných a hodnotových variant jako typ „Osvobozená republika" je označeno názvem Vrajt (tak se tehdy město oficiálně česky jmenovalo) a Freiheit. Na můstku je krásně čitelné datum 27. 12. 21 (logicky 1921). Lihovar můžeme tudíž bez rozpaků opustit, protože objednávka není křišťálová koule, aby se z ní dala vyčíst jeho další i když bezesporu pestrá existence. Tak tedy obraťme list.

Pokračování článku »

Pf 2021 - hlavně zdraví!

18. prosince 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Ceska-posta.png Česká pošta hlásí strop. Zásilky třídí už i úředníci.           Zpráva z tisku
Pf-2021.JPG
Pokračování článku »

Poslední večeře Páně

15. prosince 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 

Trejtnar-1a.jpg

J. Trejtnar: Poslední večeře Páně podle Leonarda da Vinci - řezbářský relief - lipové dřevo. Nedatováno.

V době končícího adventu, v čase rozjímání, vzpomínání a napjatého očekávání narození Spasitele je autor užívající zkratku anti jako pokaždé o několik koňských délek napřed. Nebo pozadu. Záleží na úhlu pohledu. Celý název článku by klidně mohl znít - Poslední večeře od neznámého autora ze zaniklé osady v neexistující hospodě. Co může spojovat tak různorodé veličiny? Jako vždycky. Osobní vzpomínky. Tradiční zájezdní Patzeltova hospoda u frekventované silnice z Trutnova do Krkonoš stávala téměř na rozhraní katastrů kdysi samostatných obcí Horního Starého Města a Kalné Vody. V mé děravé paměti figuruje už jako Došelova. V roce 1955 jsme kolem ní mnohokrát profičeli s tátou na motorce, když jsme se stěhovali z vesničky mého dětství blíž k horám do vesnice mého mládí. Jezdili jsme upravovat nové rodinné hnízdo v Mladých Bukách a v mezičase jsme bourali koupenou chalupu určenou k demolici na Starosti mezi Novým Rokytníkem a Starými Buky. Ten pozdní večer, kdy jsem byl v hospůdce U Došelů poprvé, jsme jeli po celodenním čištění nabouraných cihel docela utahaní domů. Měl jsem na klíně několik otupených sekyrek nachystaných k nabroušení, drobně poprchávalo a úsek silnice před hospodou byl vydlážděn zrádným čedičem. Vmžiku jsme jeli po zadku každý k jednomu pankejtu. Jawa se ležmo ještě dlouho točila na jedné stupačce uprostřed plácku před hostincem. Sekyrky skákaly po silnici v několika drahách setrvačností ve směru jízdy a zanechávaly za sebou ohony jisker jako nějaké zbloudilé komety. Když jsme se jakž takž posbírali a zjistili, že jsme až na motorku celí a schopní pohybu, začali jsme se s tátou řehtat jak dva pitomci. Nakonec jsme to šli do šenku zapít. Několik střízlivějších chlapů z lokálu v čele s hostinským nám pak pomohlo pobouchat pokřivené faldy našeho dopravního prostředku a za jejich hurónského smíchu jsme odfrčeli domů, šťastní, že se na v té chvíli liduprázdné silnici nikomu nic nestalo. Snad proto, že jsem tenkrát pil jen limonádu, si všechno tak živě pamatuji.

Pokračování článku »

Neznámý vojín

 
Neznámý vojín - ateliérové foto Josef Jeschke

Všichni, kdo mají v rodném listě v kolonce „otec" prázdné nevyplněné místo by měli zpozornět. Zejména válečné ročníky, ale i jedinci s rodištěm v místech s vojenskou posádkou posměšek „otec neznámý vojín" jistě dobře znají z dětství. Jeden takový potenciální rodič mě nedávno zaujal na internetové aukci. Já vím, vojáček z Velké války je dávná minulost a rádoby vtipný úvod není úplně na místě. Kabinetka, vzhledem k rozměru 10 x 6,5 cm lépe řečeno vizitka je ale z věhlasného atelieru fotografa Josefa Jeschke ve Svobodě nad Úpou a je tudíž celkem logické, že mladého muže v rakousko - uherské zeměbranecké uniformě bychom měli hledat v nejbližším okolí. Jenže holenkové, jen z tehdejší Svobody narukovalo do bojů za císaře pána 333 mladých mužů. Nevrátilo se jich 63. Jména padlých jsou sice známá, ale fyzická podoba se i vlivem známých událostí a radikální výměny obyvatelstva po roce 1945 zachovala jen u několika z nich. Identifikovat po tolika letech řadového pěšáka, který není ani na zachovaném tablu vojáků z let 1914 - 1918 uloženém v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově z mrňavé černobílé fotografie, byť kvalitně zhotovené v atelieru je jako hledat příslovečný krejčovský instrument v upěchované kupě usušené horské smilky.

Pokračování článku »

Sběratelská sebranka

 
Jídelní lístek ze zlaté svatby manželů Walzelových

Sbírání čehokoliv je zajisté záliba ušlechtilá, pokud nepřeroste v mánii. Za víc než půl století pohybování se ve sběratelské komunitě, byť většinou jen jako nadšený pozorovatel jsem poznal celou řadu rozličných sběratelských týpků. Z duše nesnáším ty namachrované frajery, kteří vlastní největší sbírku nějakých nicotností na světě, čítající třeba statisíce kusů skleněných špendlíkových hlaviček. Znám haury, kteří zas mají ve sbírce jen samý unikát, ať už jde o svaté obrázky, zápalkové nálepky nebo pohlednice - vesměs tisky vydávané v mnohakusových nákladech. Daleko víc mě baví naslouchat zasvěcenému povídání opravdového znalce, který si o každém nově získaném exempláři třeba i nepočetné sbírky zjistí všechny dostupné informace a jako bonus má v rukávu téměř ke každému kusu i originální příběh. Jeden takový se pokusím převyprávět i přesto, že Svobody nad Úpou se dotýká jen okrajově. Jídelní lístky nejsou zrovna masově rozšířeným sběratelským artiklem, ale i v těch několika málo známých kolekcích se najdou zajímavé kousky. Jídelní a nápojový lístek z Café Parisien na Titaniku s datem 14. dubna 1912. Státníky podepsaný blanket z Postupimské konference vítězných mocností na zámku Cecilienhof po II. světové válce. Kaligrafickým písmem ručně psaný několikastránkový sešitek z korunovační hostiny královny Alžběty II. Nebo tiskopis z pražské pivnice U Zlatého tygra z toho večera v lednu 1994, kdy se tam president Spojených států Bill Clinton v doprovodu Václava Havla stavil na pivko, aby pak později v Redutě vyšvihl na darovaný saxofon slavnou Gershwinovu jazzovou pecku Summer Time. Neméně zajímavou historickou kuriozitu lze při troše štěstí objevit i na domácím regionálním písečku. Jídelní lístek z Walzelovy vily v Trutnově - Poříčí, postavené už před I. světovou válkou a obklopené parkem, kde dnes sídlí azylový dům příspěvkové organizace Most k životu, je památkou na slavnostní menu při významné rodinné události. Tehdejší patriarcha lnářské dynastie a hlavní podílník firmy „Bratři Walzelové" Maxmilian rytíř Walzel z Wiesentreu (3. 1. 1855 - 19. 6. 1933) a jeho manželka „Wenzi" Wenzeslava rozená Hrušková (27. 1. 1859 - 2. 2. 1933) slavili padesáté výročí sňatku, tak zvanou zlatou svatbu. Neokázalý tisk s portréty manželů je doplněn názvy jídel napsanými na psacím stroji.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 137 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.