KRNAP slaví !

17. května 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Anna Kouřilová, herečka (foto z rodinného archivu)

Krkonošský národní park okázale slaví 55 let svého trvání. Když byl 17. května 1963 po dlouhém úsilí odborníků i laických milovníků Krkonoš slavnostně vyhlášen, bylo jeho skoro jmenovci rovných pět. KRKAP se sice dlouhého trvání nedočkal, výročí jen vzbudilo zasutou vzpomínku. Když jsem byl ještě mladý bujný kohoutek, založili jsme s partou stejně zaměřených kamarádů, trávících většinu volného času v pohostinských podnicích s hudbou a tancem převážně v Janských Lázních spolek Krkonošských kavárenských povalečů. A obdivovat hééérečky patřilo u podobných individuí vždycky k dobrému tónu. Tenkrát v čase nezralých lesních plodů, krátce po svléknutí krátkých kalhot puberty, mi imponovaly zralejší osudové ženy. Ale jak říká mistr bonmotů a současný pan domácí z jednoho hradu nad Vltavou „Jen blbec nemění své názory". Časem jsem přišel na chuť i telecímu masíčku. Dnes by mě přímo vyděsilo, kdyby mě vůbec nějaká žena chtěla. Na pomyslném žebříčku tehdejších hvězd stála v mých očích na nejvyšší příčce krásná Irena Kačírková.

Pokračování článku »

Krakonoš na květen

13. května 2018    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Rübezahl - autor neznámý

Nepřeberná je galerie dekorativních personifikací ducha hor, kterým býval před novým uspořádáním Evropy po druhé světové válce v německy mluvících regionech nejen v Krkonoších urostlý hromotluk Rübezahl. Dnes jej ztotožňujeme s Krakonošem, kterého v českých oblastech představuje většinou dobrotivý pantáta z hájovny. Mezi nabídkou starších řezbářských prací převažují sériově vyráběné figurky podle zažitých šablon z okruhu umělecké školy v Sklářské Porubě na slezské straně Krkonoš, nebo tradiční hračky a suvenýry, poznamenané odlišným vkusem lidových tvůrců v německém Krušnohoří. Občas se za sklem starožitnických výloh i na internetových aukcích objeví kousek nesoucí jasnou stopu mistrovské autorské invence. Jednou z takových výrazných sošek vybočujících z unifikované řady je postarší kolohnát s povrchovou úpravou nechávající vyniknout barevné medové valéry jemně namořeného dřeva na připojeném snímku. Statná postava prostovlasého horala s rýsující se muskulaturou pod vetchou přepásanou halenou, v bytelné obuvi a s vlajícím vousem, vyzbrojeného pořádnou sukovicí, nenechává nikoho na pochybách s kým má tu čest. Charakteristické nakročení na imaginárním skalisku a nezbytný tuřín na horskou dumlíkačku v ruce jsou znaky ukazující s velkým procentem pravděpodobnosti na německého autora. U nás v kraji nezaměnitelný Krakonoš ten polopatický atribut v podobě pohádkové řepy nepotřebuje. Nepochybuji, že mistrný výtvor umělce, který jej z neznámých důvodů nepodepsal ani neopatřil autorskou značkou, i přes tento drobný handicap určitě uvízl v hledáčku mnoha sběratelů. Jeden z nás měl nakonec jen větší štěstí nebo větší odvahu sáhnout hlouběji do peněženky.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Kde jsi byl, když hřmělo?

 
Zlatá svatba Velkého Vypravěče

Žijí mezi námi jedinci, kteří si naprosto přesně pamatují, kde byli a co dělali ve zlomových okamžicích dějin, ať už osobních, regionálních nebo světových. Individua posedlá mánií zaznamenávat si pečlivě každý den svého života do deníčku předem vylučuji, i když je to činnost chvályhodná a mnohokrát i prospěšná. Při psaní memoárů jsou to berličky k nezaplacení. O to menší prostor však zůstává pro fantazii. Ale ne každý se narodí jako Kohout, Vaculík nebo Viewegh. Vždycky jsem obdivoval pábitele, kteří při vyslovení jakéhokoliv data sypali události z rukávu. Já osobně si nepamatuji nic! A že bych s blížícím se osmým křížkem na hřbetě mohl.

Pokračování článku »

První exponát

 
Hraniční kámen panství Vlčice - možný počinek muzejní sbírky

Když kronikář starobylého hornického městečka pod Rýchorami Bernard Hampel (*20. 10. 1871 - + 2. 10. 1934) vydal v polovině 20. let minulého století nedatovaný útlý svazeček výňatků z dějin Svobody nad Úpou, připsal ho „k užitku a prospěchu vlastivědnému spolku u příležitosti otevření místního muzea". Vlastivědný a muzejní spolek byl oficiálně založen v roce 1927 a jeho prvním předsedou se stal starosta města Rudolf Lissak zvolený v roce 1925. Muzeum bylo prozatímně umístěno ve školní budově a členové spolku za přispění mnoha dárců horlivě shromažďovali jednotlivé historické předměty a archivní dokumenty. Inventární soupis, který býval uložen v archivním fondu muzea, pořízený tehdejším správcem sbírek vrchním učitelem ve výslužbě Vinzenzem Schöpsem ještě před záborem pohraničních oblastí Československa včetně Svobody nad Úpou nacistickým Německem, obsahoval několik stránek vzácných a zajímavých položek. Bohužel po druhé světové válce a dost možná už během ní byla značná část sbírek rozchvácena.

Pokračování článku »

Bláznivé nápady

30. dubna 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Tatínek zase utekl - Ilustrační foto

Duben je bláznivý měsíc. Pro bláznivé nápady jako stvořený. (Indiáni, kteří tak nazývají listopad, by nejspíš protestovali, ale ukažte mi v Česku Indiána). Chuť provést nějakou šílenost má po depresivní zimě leckterý labilní jedinec. Zbláznit se prý může každý, tvrdí Česká asociace pro psychické zdraví a vyhlášením Měsíce bláznů vůbec neměla na mysli myšlenkové turbulence současných špiček politické scény. Podle lékařských statistik je v některém období života postižen duševní poruchou každý čtvrtý obyvatel planety. Projevy i jinak docela normálních lidí v poslední dubnové noci jsou toho jasným dokladem. Nejspíš to bude tou kapkou zelené keltské krve kolující v žilách většiny obyvatel pravlasti dávných Bójů v kotlině mezi Krkonošemi a Šumavou. Filipojakubská alias Valpružina noc se zapalováním ohňů a rejem čarodějnic jsou jen odlesky dávného keltského svátku Beltaine, kdy druidové střežili očistné plameny, a májová královna přinášela kouzlo deště, aby mohla vypuknout bujará oslava života, lásky a plodnosti. Štíři jsou znamení vodní a takový povedený štír je doslova Rain Man, kterého při občasném pominutí smyslů přitahují prameny, potůčky a louže mnohdy víc než oheň. Malý český člověk zas od přírody dělá všecko polovičatě a tak z tradičního keltského zvyku odcházet před prvním májem do lesů a tam se bezuzdně celou noc oddávat milování, zůstal jen ten občasný únik do lesa a možná ještě tradiční polibek své milé pod rozkvetlou třešní. Směj se, paňáco, máš-li to jinak.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Není Čermák jako Czermack

28. dubna 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 

Czermack-1.jpg

Zatímco všudybyla Pepy Čermáka je ve Svobodě nad Úpou doslova všude plno a prvního českého starostu Chicaga Antonína Čermáka zná kvůli nešťastné nehodě při atentátu na amerického presidenta Roosewelta téměř celý svět, na firmu Czermack jsem narazil před několika lety mezi starými lejstry z archivu hasičského sboru obce Maršov II. Úřední korespondence mezi obecním zastupitelstvem a věhlasnou továrnou na hasičské stříkačky a hasící pomůcky v severočeských Teplicích byla v letech před vypuknutím Velké války poměrně čilá. Úředníci v té době největší továrny svého druhu v celém Rakousko - Uhersku, jejíž otec zakladatel byl již od roku 1908 na zaslouženém odpočinku, odepisovali na honosných hlavičkových papírech s vedutami závodu, doplněnými vedle nezbytné reklamy i mnoha řády a vyznamenáními. Oficiální název firmy „K. u. K. Priv. Feuerspritzen, -Pumpen- und Maschinenfabrik Reginald Czermack, Teplitz in Böhmen" zní některým roduvěrným hasičům dodnes jako hudba rajských sfér.

Pokračování článku »

Práskačky z půdy

17. dubna 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Firemní štítek výrobce lyží

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 106 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.