Někteří si tak říkají…

14. července 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Krakonoš z Adršpachu Josef Hartman řečený Kašpárek

Ne každý strejc, který si nechá narůst vousy se tak automaticky stane Krakonošem. Někteří si tak samolibě říkají a veřejnost jim to takříkajíc s odpuštěním „žere". Našli bychom je daleko od Krkonoš a nejen v Čechách. Jednoho takového jsem kdysi potkal na Valašsku. Donesla se mi zpráva i o Krakonošovi ze Šumavy. Historie zná Rübezahla ze Slezska, z Krušnohoří, Harzu i Bavoráka z Alp. O každém z nich už tu padlo nějaké ztracené slovo. Panáček v myslivecké kamizole vylosovaný na měsíc červenec je ze samého chvostu Krakonošova království, ke kterému se v časech, kdy se jmenovalo Riesengebirge počítala i německojazyčná oblast Adršpašských a Teplických skal. Spojená velkolepá skalní města oddělená hlubokou Vlčí roklí ležící zhruba mezi obcemi Adršpach a Teplice nad Metují jsou od roku 1933 vyhlášena Národní přírodní rezervací, největší svého druhu v Evropě. Členitý reliéf vytvořený v kvádrových pískovcích nabízí pohledy na monumentální seskupení skalních útvarů s obřími rozměry. A co je v české kotlině obří, je i Krakonošovo. Tady všude byl. Tady seděl - dalo by se parafrázovat počínání jiného obra z populárního kusu Divadla Járy Cimrmana.

Pokračování článku »

I v pětasedmdesáti je o ni zájem

 
Firemní obálka z roku 1946

Při zjištění, že obyčejný rohlík může stát i dvanáct a hrníček ošizené instantní kávy klidně padesát babek, mě napadlo, jakou asi cenu může mít pomuchlaná, tři čtvrtě století stará firemní obálka. Zejména, když kromě naprosto běžných stop poštovního provozu té veskrze provizorní doby po konci druhé světové války na ní neshledávám nic obzvlášť zajímavého. Nad červenou československou známkou s generálem Štefánikem za 2 koruny čtyřicet by se dnes ofrňoval každý začínající filatelista. A jediným kladem gumového poštovního razítka bez datumovky, užívaného i na poště ve Svobodě nad Úpou ještě téměř celý rok 1946 je pouze nezvykle čitelný otisk. Původní německý text s adresou odesílatele je „znehodnocen" sdělením o šetření lesů používáním starých tiskopisů. Podobné razítko na zásoby německých lejster měl doma každý živnostník. To, že světoznámé firmě s dlouholetou tradicí velel nějaký národní správce z řad dělnických poválečných kádrů, také není nic, co by se vymykalo dobovým zvyklostem.

Pokračování článku »

O houbách a lidech

 
Houbařský skaut Jirka Eliášek

V dávných dobách se říkávalo: Co Čech, to muzikant. To už ale dlouho neplatí. Dokonce i fáma o zlatých českých ručičkách má dnes značné trhliny. Zlé jazyky tvrdí, že jsme národ tunelářů a pivařů. Ty laskavější nás mají zase za největší chalupáře a houbaře na světě. Všecko je relativní, ale na těch houbách asi zrnko pravdy je. Naše země je proslulá krásnými a rozlehlými lesy, oplývajícími bohatstvím lesních plodů, které byly obyvateli odpradávna vyhledávané a hojně konzumované. Dodnes je houbaření všeobecně rozšířený a zdraví nadmíru prospěšný koníček. Houby jsou maso chudých, říkali už staří horáci z Krkonoš. Pro ty spravedlivé sázel prý Krakonoš do mechu dokonce hříbky ze zlata. Svoboda nad Úpou je pro svou polohu v sevřeném údolí obklíčeném kolem dokola lesy přímo předurčená být vyhledávanou houbařskou lokalitou pro fyzicky zdatné hledače. Potěšení z pohodlné rodinné procházky po rovince jako v borových hájích kolem Máchova jezera nebo v mírně zvlněném terénu u „Králového Hradce" a nově i v přístupném široširém vojenském prostoru Brd to ale není. Z náměstíčka s věží nízkou je to tady samý „dokopec". Ten nejbližší původní starousedlíci dokonce ve svém jazyce nazvali Pilzberg, nejspíš záhy co zbourali šibenici čímž pojmenování Galgenberg ztratilo opodstatnění. Prý pro hojnost hub. Jiní mudrlanti naopak tvrdí, že se název ujal podle vyhlídkového altánku ve tvaru houby na vrcholovém plató, zvýrazněného před necelým měsícem obnoveným nátěrem. Ať tak či tak současné jméno Muchomůrka zní daleko lahodněji. Zvuk i pro ostatní výletníky jí v poslední době dodává hojně navštěvovaný a oblíbený stejnojmenný farmapark s domácím zvířectvem.

Pokračování článku »

Od anglického trávníku k horské louce

 
Kopretiny pro zámeckou paní k dnešnímu významnému datu

Ještě před padesáti lety byla naše „hřbitovní" část Sluneční stráně na jihozápadním úbočí Kravího vrchu ve Svobodě nad Úpou s vrcholovou kótou 681 metrů nadmořské výšky pouze vysmívaným „Kravákem" se zanedbanou loukou rozdělenou vrstevnicovými teráskami s mezemi zarostlými keřovitým náletem dřevin než se do ní zakously stavební bagry. Začít v 70. letech minulého století se stavbou rodinného domu bylo čiré zoufalství. Přesto většina ze stavebníků viděla už dlouho dopředu na překopané kamenité půdě plné stavební suti šťavnatě zelený krátce střižený anglický trávník bez jediné sedmikrásky. V nezměrné mladické pýše jsme se od plic zasmáli každému vousatému vtipu jakéhosi stařičkého lorda, jak jednoduché je takový pažit vypěstovat. Stačí jen zorat, uvláčet, vybrat kořeny plevelů, zasít kvalitní semeno, uválcovat a pak už jen pravidelně zalévat, dvakrát týdně sekat, hnojit, sekat, hnojit, sekat...aspoň 300 let a máte dokonalý koberec. Ha, ha, ha! Kdo by na takové povídačky věřil. My to zmáknem za rok, za dvě léta. Ač vesnický sekáč, došlo mi, že ve svažitém terénu to jen s kosou nebo srpem asi nepůjde. Po jednoroční nepříjemné zkušenosti s těžkou litinovou vřetenovou sekačkou britských zahradníků, kterou bylo možné sehnat v nově otevřeném pardubickém obchodním domě Prior, nezbylo než se pustit do domácí výroby něčeho vhodnějšího. Z populárního časopisu „Urob si sám" jsme s kamarádem okopírovali návod na tehdejší výkřik sezony - údajně snadno ovladatelnou elektrickou rotační sekačku se dvěma kolečky a kapotáží motoru plastovým kbelíkem. Sloužila docela dlouho. Když jsem ji později při koupi nového stroje v Mountfieldu v jisté akci dovezl jako „protihodnotu" budila úžas všech přítomných. Předpokládám, že zaujímá čestné místo jako odstrašující příklad v nějakém muzeu zahradní techniky. U elektrického pohonu i přes nepříjemnosti s kabelem tvrdošíjně setrváváme - motorové sekačky mají zase jiné mouchy. Žacích strojů už jsme vystřídali několikero, včetně strunových obžínačů na elektriku i na benzin, mechanických i bateriových nůžek. Jeden ksindl vedle druhého! S pokorou dnes dávám za pravdu anglickým lordům, že na zahradu je nejlepší zahradník.

Pokračování článku »

Slovníkové heslo: Perořízek

19. června 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Zálesácký perořízek

Červnové výročí 400 let od brutální „Staroměstské exekuce", která znamenala ztrátu hrdla pro 27 údajných českých pánů, je symbolicky spojeno s popravčím mečem legendárního pražského kata Mydláře a nepředstavitelnou krutostí tehdejší doby. Naše zjemnělá generace zná meč nanejvýš v podobě miniaturní hračičky na otevírání listovních zásilek. Jak pozná každý lingvista s vytříbeným citem pro jazyk český, název dnes již minimálně užívaného nástroje vznikl složením slov pero a řezati. Původně sloužil nožík s ostrou čepelí opravdu k seřezávání ptačích brků, jimiž se psávalo v počátcích doby inkoustové. Vhodná dlouhá pera z husích křídel nahradila ocelová psací perka opatřená dřevěnou násadkou vynálezce Jamese Perryho, jak jinak než chudého anglického kantora z nějaké zapomenuté štace poblíž Londýna už v roce 1820. K dokonalosti je vypiplal a do strojní výroby zavedl o deset let později tkalcovský tovaryš Josua Masson v nově založené továrně v Birminghamu. Oba pánové na takové prkotině, která se udržela v užívání až do poloviny minulého století, vytřískali kapitál. O tom jsem ovšem jako školák sázející do písanky inkoustové kaňoury z věčně rozskřípaného perka neměl ani ponětí. Břidlicové tabulce, na kterou psali starší spolužáci někde ještě ve druhé světové válce, jsem unikl jen o fous.

Pokračování článku »

Malíř z Karlova mostu v Kolonádě

12. června 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Svoboda nad Úpou - akvarel Lubomír Zítko 1992

I kdybyste mě zabili, ruku do ohně za tu Kolonádu nedám. Že to bylo v únoru 1992, to vím ale naprosto přesně. Prostě někde jsem v té době koupil od jistého Mistra z Prahy drobnou miniaturku zimní krajiny v zajímavém dekorativním ořechovém rámečku. Malíř byl docela hovorný a vstřícný, a když jsem si postěžoval, že postrádám něco podobného s autentickým motivem z našeho města Svobody nad Úpou, ukázal mi několik načrtnutých nehotových skic, které v ten čas shodou náhod pořídil v plenéru. Žádná se mi nijak extra nezamlouvala. Nakonec jsme si plácli, že mi do mého speciálně vybraného starožitného oválného rámečku namaluje vedutu se zpětným pohledem od cesty k nám do rýchorských kopců na historický nýtovaný železný most Jana Nepomuckého přes Úpu s budovou pošty a kostelní věží v pozadí. Vlevo do záběru se mu vešlo zdravotní středisko postavené v roce 1900 a dnešní restaurace U Jakuba (předtím Helena) s charakteristickou nárožní kopulí. Vpravo nechtěně i dočasně umístěná stavební buňka. Zato přímo „odfláknul" chudáka svatého Jana, jehož sochu si jen lehce načrtl a už nedokončil. Přitom se pan Lubomír Zítko malíř staré Prahy s opravdovým ateliérem Na Zemance 12 v Braníku malováním živil. Vedle Toníčka Votavy řečeného Čert a jeho souputníka Jana Dvořáka známého jako Mistr patřil k nejstarším a nejdéle působícím výtvarníkům Karlova mostu, kde se vyskytoval po roce 1968 mezi pouličními umělci déle než čtyřicet let.

Pokračování článku »

Svět je vzhůru nohama

06. června 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Georg Bernard Liebig - Rübezahl

V normálních časech býval měsícem knihy březen. Jakýsi covid však drasticky zamíchal ustálenými hodnotami. Vše se posouvá, odkládá, ruší, zavádí, rozvolňuje a obnovuje. Tak se nelze divit, že je Krakonoš s čtenářským motivem publikován v červnu. Docela úplně od věci to přece jen není. První letní měsíc je mimo jiné zasvěcen také myslivosti. Tu vzdálenou jazykovou souvislost vytuší snad každý s měřitelnou dávkou fantazie. Stejně tak nebude jistě nikdo pochybovat, že ten chatrně oblečený dobře rostlý stařec sedící na skalisku soustředěný na nějakou zajímavou četbu ledabyle opřený o vývrat mladého stromku místo poutnické hole je Krakonoš. Zejména, když si na podporu této skutečnosti pomůžeme obvyklou troškou životopisných informací. Autorem kouzelného ex libris, který své dílko naštěstí podepsal, byl německý malíř a grafik Georg Bernhard Liebig. Rodák z tehdejšího slezského Wernersdorfu (dnes Pakoszów, městská část Piechowic v Jelenohorské kotlině) kde se na dohled od Krkonoš 17. března 1873 narodil a vyrůstal, studoval později na Berlínské akademii umění a pak u norského malíře profesora Schmitha na umělecké škole ve Výmaru. Zemřel v roce 1937 ve Frankfurtu nad Mohanem kde od roku 1893 žil a tvořil. Proslavily ho zejména cykly leptů z Frankfurtu, hradů na Rýně či města Mainz. Bravurně zvládal krajiny, portréty i zátiší. I na malé plošce knižní značky jako je uvedené ex libris otištěné z desky o rozměrech 10,5 x 10 cm na archu velkém 16 x 24 centimetrů dokázal zachytit svůj vřelý vztah k rodným horám i lidsky ušlechtilou podobu jejich božstva. Pro zadavatele to byl možná jen jeden z mnoha exemplářů jeho proslavené sbírky. I když i spisovatel Oskar Leuschner měl kořeny ve Slezsku. Narodil se 9. května 1870 v Großburgu, což je v současnosti ves Borek Strzeliński v Dolnoslezském vojvodství v Polsku. Stal se věhlasným knihkupcem ve Vídni, Lipsku a Berlíně kde 3. února 1935 zemřel. Své literární práce, ve kterých byl zastoupen i Krakonoš vulgo Rübezahl publikoval pod pseudonymem Erich Stark. V roce 1902 se stal členem sdružení přátel ex libris v Berlíně a jeho početná celoživotní sbírka ho řadí mezi největší německé sběratele tohoto miniaturního výtvarného umění.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 143 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.