Freiheit

V čísle 6 prvního ročníku novin Svoboda fórum z 12. února 1990 vyšel první díl nekonečného seriálu Střípky z dějin. Zpočátku s římskou pořadovou číslicí...škoda, že jsem ten způsob záhy opustil. Blíží se 35. výročí poslední dobou téměř pravidelných příspěvků. Ideální čas na alespoň dílčí bilancování. Statistika mi k srdci nikdy nepřirostla, pokud jsem si ji nemohl zfalšovat osobně, takže nezbývá než konstatovat, že článků občas zajímavých a objevných, častěji možná jen shromažďujících známá a pozapomenutá fakta a v skrytu doufám, že málokdy nudných bylo prostě hodně. Je příznačné, že zrovna ten první byl souhrou historických náhod věnován místnímu školství. Od autora, který do školy ve Svobodě nechodil a s odřenýma ušima ukončil základní vzdělání, přičemž ho zvláštní škola minula jen z prostého důvodu, že v širokém okolí jeho tehdejšího bydliště žádná nebyla, drzost hodná obdivu. Zejména, když i všechny další pokusy se nějak dovzdělat skončily většinou fiaskem. Kam se hrabe pábitel a mistr slova Bohumil Hrabal se svým vysvědčením z prváku na brněnském gymnáziu na moje „vízo" před vyhazovem z lesnické školy. Inu, čím větší blb, tím větší troufalost. Díky mé nejmilejší ženě Heleně, vystudované, moudré a laskavé celoživotní učitelce jsem se nachomýtnul i při sestavování tiskoviny ke stému výročí od položení základního kamene školní budovy v roce 1998, známé všeobecně jako "Modrý almanach". Byla vytištěna v nákladu několikrát přesahujícím poptávku, takže mnoho výtisků skončilo ve sběru papíru nebo v popelnici. Dnes je o ni s léty rostoucí zájem. Hozenou rukavici dosud nikdo z povolanějších nezvedl. S drzostí sobě vlastní se k tématu vracím, abych uzavřel kruh. Lépe řečeno kroužek pouhým výčtem person zahřívajících křeslo v ředitelně po roce 1945 v hlavní svobodské budově i ve „školičce" s postupnými ročníky 1. - 5. v někdejší národní škole na Pietteho náměstí. Lidé v čele jakékoliv instituce podle svého charakteru, povahy, vzdělání, životních priorit, zálib a koníčků, politické inklinace, vztahu s veřejností, všeobecné oblíbenosti a desítek dalších faktorů udávají ráz a vnímání celého podniku. Zejména zářící punc a dobré jméno školy záleží velkou měrou na tom, kdo ji momentálně vede. Žádný by ale neměl upadnout v zapomnění. Zápis dávného německého kronikáře, že „svobodská škola nepožívala nikdy velké vážnosti" ostře kontrastuje s okázalou hrobkou jednoho z předválečných ředitelů Josefa Kahla (1857 - 1907), ve funkci v letech 1892 - 1906, kterého na poslední cestě provázelo mimo zástupů vděčných spoluobčanů i sto učitelů z regionu. (Viz medailon s jeho podobiznou v úvodu článku). Představoval dokonalý ideál - byl svobodný, bezdětný, bohatý a veškerý majetek odkázal obci. V dobách školních kronik bývala galerie ředitelů na jednom z prvních míst. Stejné výsady užívali starostové v kronikách měst. Dnes všechno převálcovala politika s krátkodobými celebritami v čele a nedomyšlená ochrana osobních údajů. Po spoustě lidí, kteří formovali celé generace školáků po jejich skonu „neštěkne pes". Komunitní paměť stejně tak často ani nezaznamená jedince, kteří to z rodné meze v životě někam - kamkoli - díky píli, odvaze a špičkovým výkonům se základy ze školních lavic dotáhli. To by panečku byla galerie! Se zubatou a GDPR v zádech však chybí motivace. Vždyť jen shromáždit pouhých 16 osobností, které se v uplynulých téměř osmi dekádách vystřídaly u kormidla bárky místní vzdělanosti, byla téměř sisyfovská fuška. A to jde jen o jeden z článků po staletí uznávaného vůdčího triumvirátu téměř každé dědiny - pan starosta, pan řídící a pan farář. Zkuste pak dát dohromady třeba místní ševce nebo hostinské. Kantoři mají tu výhodu, že jsou zachyceni aspoň na hromadných fotkách tříd. Vypižlat ze skrumáže ksichtík velikosti skleněné hlavičky krejčovského špendlíku do publikovatelných rozměrů dokáže snad jen umělá inteligence. Jenže ta je zahlcena jinými vládními úkoly. Nezbývá než chodit, prosit a žadonit, psát, telefonovat, být za blba, jehož starosti by chtěl mít každý druhý o dovolené a doufat, že prázdných okének zůstane co nejmíň. Přesto jsem se ke skupinovým fotografiím v některých případech uchýlit musel.

Snímek rozjuchaného učitelského sboru z neveselé doby nazvaný „Čtyři v jednom" na kterém se vedle stávajícího ředitele (Valenta) sešli ještě tři budoucí (Tylš, Zárubová, Slanina) s pozdějším okresním inspektorem (Kolisko) navíc, se rovná nálezu čtyřlístku na vybetonovaném dvoře. Jistá neznámá symbolika je možná skryta i v tom, že jich bylo zrovna třináct jako při biblické poslední večeři.

Podobná situace je i na snímku asi z roku 1986 (Tylš, Haltufová, Zárubová, Slanina).

Nejnovější iniciativa s.o.j. JOČ - rozuměj samostatné okrašlovací jednotky Josef Čermák - je umístění informační tabule u sotva znatelných zbytků obvodového zdiva zaniklé kapličky v lese na jihozápadním úbočí rozložitého Kravího vrchu. Tabule je doplněna schematickou kresbičkou Aleny Táslerové a historickými fotografiemi s následujícím textem:

Není to nic veselého. Jako první to zpravidla odnesou staří velikáni. Ale na oplátku se zase otevřou nečekané výhledy. Pádný důvod k tomu zmobilizovat síly a vyšlápnout ten Kravský kopec za chalupou ve snaze pořídit nějakou koukatelnou fotku. Spojí-li se mé vyhlášené oko z Kašparovy krávy s chytrým objektivem blbého mobilu a tradiční podzimní dobré světlo, to by v tom byl čert, aby výsledkem byli jen samí lidé tmavé pleti v tunelu. Důrazné upozornění o dvě dekády mladšího důchodce, u kterého bydlím, abych neopouštěl schůdné cesty dostupné záchranné službě s nosítky a hlavně nenosil žádné houby, protože není nikdo, kdo by je usmažil, mi trochu elánu ubralo. Naštěstí to pár kroků z domova vylepšila neobvyklá vyhlídka novým průsekem směrem na západ. Skoro jako z našeho balkonu, jen trochu jiná. V ose údolí jako broušený drahokam září v zeleni perla východních Krkonoš. Ne nadarmo nazývali staří horáci Janské Lázně s poetickou nadsázkou a možná i špetkou ironie Českým Gastýnem. A na horizontu jako královská koruna spíš tušená než viděná impozantní koruna atraktivní dřevěné věže vyhlášené Stezky korunami stromů. Stačí pár úkroků stranou a z jiného úhlu se v dáli modrá Černá hora.

Přestože prý existuje současná pětitisícová bankovka s podobiznou prvního presidenta ČSR Tomáše Garrigue Masaryka, každý ji nejspíš v peněžence běžně nenosí. Já osobně jsem se až donedávna domníval, že nejvyšší korunový nominál současnosti je líbivá papírová dvoutisícovka s Emou Destinovou. Bankovek v hodnotě 5000 korun bylo ale v historii samostatné československé a později české měny dokonce vícero. Ta úplně první ze série státovek I. emise vydaná 15. 4. 1919 v převážně červené barvě kopírovala na lícní straně modrou tisícikorunu Rakousko - uherské banky z 2. ledna 1902. V době Rašínovy odluky korunové měny nově vzniklého Československa od platidel Monarchie okolkovaná čs. kolkem platila ještě krátce po první světové válce. Rakouská tisícovka s kolkem i bez není mezi sběrateli notafilií žádná extra velká vzácnost. Má-li ale někdo z vás v krabici po dědečkovi červených 5000 korun, tak gratuluji. Možná o tom ani nevíte, že jste milionářem. Neradujte se předčasně, dřív než se podíváte. Je to pravděpodobné asi jako by vás na koncertě Talichova kvarteta sežral žralok. Uvedená státovka, jejíž zdařilou kopii lze spatřit na obrázku je totiž nejdražším papírovým platidlem v celé československé historii. Naposledy byla vydražena za víc než 12 milionů Kč. Dlouho se tradovalo, že je mezi sběrateli známých pouze sedm doložených kusů. S připočítáním sbírek institucí, muzeí a bank stoupl počet na dvojnásobek. V současné době se uvádí, že celosvětově je evidováno 38 exemplářů. Z toho pouze jediný neperforovaný, většinou v majetku právnických osob. Nepočítaje řadu dobových padělků i pozdějších falsifikátů ke škodě sběratelů, jejichž počet přesahuje více než čtyři stovky.

Pro toho, kdo na podzim občas zajde do lesa a nemusí to být zrovna myslivec nebo houbař není nález shozeného srnčího parůžku nic zrovna neobvyklého. I když převážné většině návštěvníků se to nemusí podařit ani za celý život. Najít oba párové shozy na jednom místě je už docela rarita, ačkoli i to se stává. Je-li období od konce září do prosince, kdy srnci obvykle shazují svou samčí chloubu bez sněhu, mají i zapálení sběrači dost času na nějaký nález. Ale najít náhodou čirou dva parůžky vedle sebe na krajnici docela frekventované asfaltky uprostřed husté zástavby svobodské Sluneční stráně jen pár desítek metrů od rušného koridoru rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou plného hluku a motorových zplodin v podstatě ještě „teplé" tomu říkám klika z - češtináři se dovtípí. S přihlédnutím, že tudy projde denně dost lidí, o pobíhajících psech nemluvě se mi nechce věřit, že by tam lákavě vyhlížející „kostičky" ležely nějak enormně dlouho. Lze předpokládat, že tu své zbraně odhodil možná i za pomoci drátěného pletiva plotu v těsném sousedství zkušený mazák, téměř domestikovaný bandita, který celoročně vytrvale plení okolní zahrádky. Má-li to být konkrétní kompenzace za zlikvidovaný rybíz, pak se štěstěna zrovna nepředala. I když těch několik skleníček rybízové marmelády považované každoročně za samozřejmost ve srovnání s chvilkovým adrenalinem vyburcovaným loveckými atavismy je možná ve výsledku fifty fifty.

Co svět světem stojí, nechal se Krakonoš vždycky portrétovat s holí. Ale „stará konzerva" nikdy nebyl. Ba naopak. Mnohé trendy propagoval s velikánským předstihem. Například severskou chůzi - hit posledních let. Dnes pomalu žádná babka, která v životě nestála na lyžích, nevyjde z domu bez speciálních lehkých, ani lyžařských - ani trekových, ale nordic walkingových holí. Komický je pohled na pajdající běžkyně uprostřed parného léta. Jenže pánové, zadržte smích. Čím dál víc mých vrstevníků tomuto módnímu výstřelku také propadá. Osobně už se do kopců nevydrápu ani s těmi opovrhovanými podpůrnými klacky, ale jsem na síti a vidím, že bez teleskopických hůlek v batohu pomalu žádného poutníka člověk nepotká ani na rovině. A světe div se, věk v tom nehraje pražádnou roli. Junáci plní sil i ztepilé panny krev a mlíko považují přímo za fyzickou újmu nejít s dobou „po čtyřech". Jedinec na horské stezce bez holí, jako by byl méněcenný. Skoro jako krásná mladá holka bez poloviny těla počmáraného kérkou.

Je první říjnová sobota, nehostinno, sychravo, občas zafučí severák. Celý týden prší a je zima. Podle houbařských hlídek na Vysočině si užívají houbové žně. Vrchovatých košíků, tašek a přepravek je plný internet. U nás ve vyšších polohách prý nerostou. Odpoledne mě kamarád vyvezl do lesů na obhlídku zaniklé kapličky. Sice je to v mém někdejším rýchorském revíru kousek za barákem, ale jen proto, že jsem tam už pěkně dlouho nebyl, jsem neodmítl. Nestačil jsem se divit, jak se všecko za docela krátkou dobu změnilo. Vykácené holiny, zarostlé cesty a všude plno vývratů po nedávné vichřici. Jen kolem remízků kropenatá červená hejna muchomůrek. Každý zkušený houbař ví, co to znamená. To ve mně bouchly saze! Ty vorle, jedeš do lesa a nevezmeš si sebou ani kudličku, natož košíček nebo aspoň taštičku. No nic, stejně se nemůžu ohýbat a na cestě sotva něco najdu. Omrkli jsme zbytky kapličky a mě se už nechtělo šlapat do kopce zpátky k autu a rozhodl jsem se radši sejít k domovu pěšky. Šofér Pepa musel, tak mě ponechal živlům napospas. Cestou z kopce se to po namoklých kamenech, kořenech a spadaném listí setsakramentsky smekalo, Takže jsem měl oči na šťopkách a stažené půlky. Několik buclatých hříbečků jsem po cestě přece jen vydloubnul pro potěchu oka. Nebýt okusu od nenažraných slimáků byli, jak už to na podzim bývá zdraví - no, jako hřiby.

Nepublikováno