Freiheit

Svíčky všech tvarů a velikostí patřily dlouhá léta k světoznámým výrobkům továrničky známé jako „svíčkárna" ve Svobodě nad Úpou. Jejich zářící plamínek je spojován zejména s dlouhými zimními večery. I uprostřed parného léta vystihuje plápolající svit svíček v příjemném přítmí a ladné decentní tvary stylových mosazných svícnů, dokonale intimní atmosféru okamžiku, odpovídající předběžné představě autora snímku s citlivou duší. Pokud chtěl Michal Kupec zvěčnit ryzí krásu, přímo symbol zhmotnělé poezie, nemohl 2. června 2020 v uměleckém zanícení při aranžování scény postupovat líp.

Představovat někomu, kdo zabloudil na tento web Krakonoše, je nejen hodno poklepání na čelo s pochybnostmi, že někdo takový vůbec žije. Generaci mých vrstevníků, pro niž jsou i baby boomers „mladí cucáci", stejně jako „Husákovy děti", mileniálové, displejem osvícená generace Z i současná drobotina bez občanského průkazu, pro kterou vymyslela název Alfa nepochybně už umělá inteligence, však sem tam zacukají koutky úsměvem i při zaslechnutí jména Jiří Winter. Odchovanci satirického týdeníku Dikobraz, který s pokryteckým heslem „S úsměvem jde všechno líp" v záhlaví vycházel od roku 1945 až do pádu totalitního režimu, humorné postavičky fenomenálního pražského rodáka (12. července 1924 - 30. října 2011) všestranného umělce, malíře, kreslíře, grafika, ilustrátora a karikaturisty poznají na první pohled. Jenom Krakonošů by se daly shromáždit desítky. Aby ne, když za svůj život doloženě stvořil přes 35 000 kreslených vtipů, čímž zaujímá čelní místo v Guinessově knize rekordů. Ilustroval stovky většinou humoristických knížek, byl plodný spisovatel i básník, animátor a designér, antropolog, orientalista a celoživotní sběratel kuriozit. Má hlava nebere, když někdo v zemi České beze studu tvrdí, že pseudonym Neprakta v životě neslyšel. Ale takový už je život. Nikdo neví všecko. A je nás hrstka, co si z života před nástupem digitální epochy aspoň něco pamatujeme. Jistý Sokrates (alespoň podle Platónova tvrzení) údajně prohlásil „Vím, že nic nevím", čímž (nejen) se zařadil mezi filozofy.

Velkolepá nová přístavba staré radnice finišuje a je čas vymyslet jí jméno. Krátké, vtipné, moderní, snadno zapamatovatelné s odkazem na historii. To není šálek čaje pro starého zkostnatělého prďolu s nevyvinutou soutěživostí, neznalostí jazyků a nedostatečným vzděláním. Ale zkusit se má všecko, byť třeba jen doma v koutku mimo dav a bez použití umělé inteligence, což naše generace stále sveřepě považuje pod svou důstojnost. I když si myslím, že to nakonec při šikovném grafickém zadání z její dílny stejně vypadne. Ubožátko dosud ani žádné oficiální jméno nemá, takže lidové tvořivosti se údajně meze nekladou. Možnosti tu jsou:

S jistou nadsázkou a eufemisticky řečeno začala jakási systematická zástavba centra původně chaoticky založené hornické osady, pozdější Svobody nad Úpou, na počátku 17. století po několika předešlých požárech. Dřevěné domy s vysokou sedlovou střechou, typické i pro další hornická města v regionu Vrchlabí a Žacléř, byly většinou orientované přetaženým štítem na ozdobných sloupech s podloubím do ulice či náměstí. S vytrvalostí hodnou obdivu vydržela tato tradice déle než čtvrt tisíciletí. Poslední historické domky byly zbořeny dokonce až ve druhé polovině 20. století. Teprve ve druhé polovině 19. století začaly být dosluhující stavby postupně nahrazovány domy městského typu se změněnou střešní orientací souběžně s komunikací. Velká část architektonicky kvalitních autorských budov z té doby měla členěné historizující fasády, které pokud nepodlehly nevkusu po roce 1945, jsou dnes s pietou opravovány. (Ilustrační foto čp. 427- anti). Expanze výstavby zejména rodinných domků a vil do méně zabydlených částí a do okolních strání především v meziválečném období se dá nazvat přímo stavebním boomem. Vedle zkostnatělých zednických polírů a stavitelů ze staré školy vznikly nové architektonické kanceláře mladých progresivních projektantů jako Franz Fimmel nebo dvojice Fischer & Hollmann, svět se relativně zmenšil a i ve Svobodě nad Úpou se prosazovali architekti často i zvučných jmen odjinud. Mimoděk přispěla i nízká cena stavebního řeziva při likvidaci škod na lesích po větrné kalamitě v roce 1930.

Do naší zahrádky, jsou betonové schůdky. Když je posekaná, je jak malovaná. I přes déletrvající hic, nedělám pro ní nic. Nezalévám, nepleju. V sobotu v podvečer po deváté hodině předpovídali meteorologové další rekordní tropickou noc. A tentokrát se trefili. V Doksanech na Litoměřícku padl poprvé v historii oficiálního měření v síti českých měřicích stanic absolutní teplotní rekord 41,1 °C. U nás doma bylo nesnesitelných 28 a venku vlahých 15 stupňů. To se nevytahuju, to si taky stěžuju.

Sběratelé historických pohlednic, což je lidský druh na vymření zhruba 80 +, už zajisté tuší, o čem bude debata. V dobách kdy k identifikaci čehokoliv už nestačil pouhý otisk palce a QR kód byla abstraktní hudba rajských sfér ještě nenarozených ajťáků nulté generace, byl štempl v jakékoliv podobě určujícím znamením ověřené totožnosti a zaručené kvality. I na panenské pohlednici dosud nezprzněné poštovním stykem už byla mnohokrát spousta různě umístěných tiskařských a vydavatelských zkratek, čísel a nápisů. Někdy bývá při spodním okraji na adresní straně záhadný obrázek, jakési logo na hranici rozlišitelnosti pouhým okem a nutností vzít si brýle nebo lupu. Odborníci tomu říkají původcovská značka a lze z ní o původcích vyčíst ledacos - jméno vydavatele, název firmy, sídlo, vkus. Nebo také nic, pokud nemáte sicflajš, fantazii, luštitelskou náturu a patřičné znalosti. To není jako těch pár nepovedených zvířecích hlaviček, kterými puncovní úřady označují ryzost zlatého, stříbrného a platinového zboží.

Kluci, nic si z toho nedělejte, že vás pořadatelé kvůli těm blbejm červenejm čepicím na sudetoněmecký sjezd v Brně nepustili, oni si vždycky nějaký důvod najdou. Radši si poslechněte, jak vznikla nejkrásnější píseň o mých milovaných horách Krkonoších. A nežerte pořád ty muchomůrky bílé, nebo se z vás stanou Plastic People of the Grenzübergang. Ja, Bloe Berche, grüne Täler mitta drin a Heisla kleen... Original Schatzlarisch - oda ouch šacla dojč - už dnes perfekt umí možná jen Mädchen Margit Kirchschlager von Berggraben. Hymnou krkonošských rodáků, Slezanů i Sudetských Němců se jednoduchá melodie s textem v dialektu stala po roce 1914. Dva místní týpci, textař Othmar Fiebiger a muzikant Vinzenz Hampel, oba kantoři se prý jednou picli na Petrově boudě a nelíbilo se jim, že hosté hulákali při citeře pořád stejné cizí odrhovačky. Věřili, že tam vysoko v Riesageberchen Rüwazohl se svými trpaslíky stále spřádá ságy a legendy. Prostě Die Muse küsste sie beide. Ještě týž rok jim ein Freund, ein guter Freund otiskl z nedostatku jiného materiálu nářeční báseň v pamětní publikaci k 80. výročí Trutnovského pěveckého spolku „Harmonie". Hampel tvrdil, že píseň zhudebnil podle uvedené publikace pro sebe, pro svůj hlas, už když ji prvně přednesl na Vosecké boudě. Nejen, že nadchla nájemce Endlera, ona se šířila krajem, jako by jí narostla křídla. Na Vrchlabsku zlidověla dávno před prvním otištěním v oficiálních zpěvnících po první světové válce. Když ji později Fiebiger přeložil do spisovné němčiny, zaujala jako nejznámější píseň o Krkonoších čestné místo ve zpěvníku Německého pěveckého svazu. Není to sice všecko úplně doslovná pravda, ale hezky se to poslouchá.