Freiheit

Nedostatek veřejných stánků úlevy je v městečku pyšnícím se vzletným názvem turistická brána Krkonoš dnes daleko aktuálnější než před lety. Že je řeč o Svobodě nad Úpou, je nabíledni. Problém kam si odskočit, když to na člověka při procházce v ulicích takzvaně přijde, se táhne jako pověstná červená nit celá desetiletí. Má osobní paměť sahá do poloviny padesátých let minulého století. Tehdy bylo jediné veřejnosti přístupné WC na nádraží, a přesto nebylo řešení nouze tak palčivé. Každých pár kroků byla hospoda s otevřenou náručí pro budoucího vděčného potencionálního hosta. V nouzi nejkrajnější volili ti odvážní blízkou přírodu za humny nebo vstup s prosíkem do krámků a dílen lemujících komunikaci v centru jako korálky na niti. Nevzpomínám si, že by někdy někdo z obsluhy nešťastníka odmítl. Tehdejší podnikatelé ze staré školy, i když většinou už jen zaměstnanci znárodněných provozoven, nebyli jistě také žádní lidumilové, ale uvažovali ekonomicky - vyhodíš hosta jednou, podruhé nepřijde. Když jde o to jediné, byli jsme si i za „totáče" všichni rovni, stejně jako dnes. Každý, kdo pamatuje „Golden Kids" a Zdeňkem Rytířem kongeniálně přebásněnou pecku Boba Dylana „Times They Are A-changing" dobře ví, že časy se mění. Ostatně, již staří latiníci (Tempora mutantur et homines cum eis mutantur).... Po s nadšením vítaném sametovém zvonění se s cválajícím pokrokem ledacos zvrtlo. Zanikly nejen krámky a hospody, ale i světoznámé firmy místních zaměstnavatelů i ty nevábné nádražní „hajzlíky". Projektanti moderního dopravního terminálu na takovou prkotinu jaksi zapomněli. Situaci si jako horký brambor přehazuje již kolikátá garnitura obecního zastupitelstva. Dotovaná akce „Vlídné WC" není sázka na lidskou empatii, ale na bezohlednou honbu za ziskem. Svět prý spasí umělá inteligence AI. Kdo se chce zasmát, račte se na ni v případě nouze obrátit. Cituji:

(Příspěvek pro velké děti k příští Noci s Andersenem)

Tak nevím, je-li to nějaká výhra, když ze tří hlavních rytířských ctností počínajících písmenem „m" opravňujících po staletí k usednutí na koně, to je udržet meč, moč, a myšlenku, mi podle povrchního dojmu zbývá jen ta třetí. První dvě očividně postrádám. Ale co když si to o té myšlence jenom myslím? Mezi kmány se tradují jako důkaz bojeschopnosti jiné tři vlastnosti na „s". Udržet sudlici, stolici a směr. Pokud je má domněnka o myšlence pravdivá, tak v tomto případě jsem diskvalifikován stoprocentně. Těch, co udrželi meč či sudlici jsou plné hřbitovy. Neopustit myšlenku se starému chlapovi vyplatí. I když si občas cvrkne do gatí...

V domě pro důchodce
V jedné malé kobce
S lékařskou péčí
Jako pták v kleci
Kecy, kecy, kecy
My měli vždy jen černou kuchyni
Uzené v komíně
Tlačenku ve skříni
Takové malé peklíčko
Smrádek ale teplíčko
Pili jsme z louže
Jedli rukama
Lehali na slámě
Kluci s holkama
Když vidím všechno z nerezu
Antiseptické uvnitř i zevně
Samou hrůzou tam nelezu
Bude mi to stačit na pitevně

(anti)

Sedmička je šťastné číslo. V numerologii je symbolem dokonalosti, úspěchu a vítězství. Dvě sedmičky jsou víc než jedna. 77 let uplyne letos v létě od slavné a často vzpomínané události v dějinách Trutnova. Velkolepá hospodářská Krkonošská výstava plánovaná na rok 1948 se vzhledem k únorovému puči uskutečnila až v roce následujícím ve dnech 12. června - 31. srpna 1949. Rozsahem výstavního areálu spojeného s radikální přestavbou tovární budovy koncernu AEG, bývalé Faltisovy textilky poznamenané nedávnou nechvalně proslulou minulostí internačního tábora pro zajištěné Němce, do té doby neslýchanou propagandou a množstvím doprovodných publikací, počtem vystavovatelů a přidružených atrakcí se nadlouho zapsala do paměti místních obyvatel. Dodnes vyvolávají některé hmotné památky zasuté vzpomínky dávných očitých návštěvníků. Stačí pozapomenutá a znovu objevená fotografie s částí expozice s Krakonošem, jakých je v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově nepochybně daleko víc. Možná je to jeden z těch iniciačních, který mě vedle živého Jindřicha Buchala Beneckého z Pece pod Sněžkou okouzlil jako malého kluka, i když si na něj konkrétně nevzpomínám. Na výstavě jsem byl jako žáček druhé třídy národní školy, takže jsem ho dozajista vidět musel. Tenkrát mě ale fascinovala opravdická, fungující dětská železnice obsluhovaná kromě dospělého strojvůdce trutnovskými skauty a svazáky. Téměř kilometr dlouhá úzkokolejná drážka s čadící miniaturní lokomotivou a jednoduchými vagónky, první v republice s mládežnickým personálem jistě ovlivnila řadu kluků a holek ke vstupu do řad modré armády. Moji touhu po zelené lesnické kamizole to nijak nezviklalo. Stejně vzrušující byla Strašidelná jízda v Zábavním parku, která z dětské mysli vymazala všechny ty momentální vjemy, finesy a kouzla moderního výstavnictví.

Stále častěji nemůžu    v noci spát, protože mě zebou nohy.

Řeším to přidáním vlněné deky k tradiční prošívané péřovce.

Někdy to pomůže.

Přeji každému, aby        i jeho zapeklité životní trable měly řešení.

Tonda

Když se některý z tisíců psavých jedinců odhodlá své bezvýznamné texty ze zbytečných slov publikovat, byť ne s pomocí vyhlášených zlodějů času jako je Facebook, Instagram, Tik Tok, Twitter alias X a tlupa dalších lupičů cizokrajných jmen, ale skromně jen se staromódní aplikací www, aby ukojil svou velikášskou touhu být taky in jako o několik generací mladší souputníci, to znamená „na síti", musí počítat s eventualitou, že si jeho výpotky někdy někdo přece jen přečte. Naštěstí jsou asi tak nezajímavé, že nutkání se k nim vyjádřit nemají ani ti nejprimitivnější glosátoři čehokoliv od sestavování vlády přes derby pražských „S" po stavbu úseku dálnice D11 z Trutnova do Královce. Leč i takový se k mému vrcholnému zděšení čas od času najde. Nezačíná-li diskuzní příspěvek zrovna důvěrným oslovením „Vy vole", vrním blahem. Můj antivirový program v počítači, kterého jsem si dlouho představoval jako permoníka s červenou čepičkou je i v nehmotné formě software nekonečně chytřejší než já. A přesto se blbec taky splete. Email od jisté Audrey vyhodnotil jako spam. Lákavé nabídky šmejdů z Nigérie nebo Venezuely nabízejících dědictví v astronomických částkách v dolarech s nekalým úmyslem jak se dostat k prolomení hesla mého bankovního účtu, na kterém je směšná částka zvíci denního spropitného v mé oblíbené hospodě, kde si štamgasti nechávají vrátit drobné ze zaplacení svých tří škopků „Krákory" do koruny zpět, nemilosrdně mažu. Jméno odesílatelky Audrey mě však zaujalo. Muži mého věku jistě vědí proč.

Trpaslíky nemám rád, stejně jako děd Vševěd Járy Cimrmana. Zvlášť ty, kteří se vydávají za Krakonoše. Ale v zájmu objektivity, protože dobře vím, že Duch hor může mít podob nepočítaně a jeho nekritickým obdivovatelům nezbývá než se s tím smířit, vezmu občas některého na milost. Já je ovšem nechytám ani na vařenou bramboru ani na škvarek. Ani na ně nemám takové zařízení jako vynalézavý Vševěd z Cimrmanova parádního kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký, abych jich ráno vytáhl takových šest, i pět. Já si je musím za ušetřený peníz poctivě koupit. Jeden takový mrňous se už dlouho hlásí jako adept na reprezentanta pro měsíc prosinec. Snad proto, že v předvánočním čase by si měli lidé navzájem odpouštět své prohřešky, promíjím neznámému tvůrci, který zřejmě šmik šmik řezbářským dlátem umí a přitom má o krkonošském obrovi takové zvrácené představy. Nejen, že je panáček opravdu mrňavý - s podstavcem až po bambuli na kulichu měří všeho všudy 18 centimetrů. Ovlivněn módními amerikanismy, vyřezal mu mistr i tu čepici némlich stejnou jakou nosí Santa Klaus. Poláci, kteří přišli do Krkonoš ze zemědělského zapadákova východních Kres, Volyně a Haliče teprve se změnou hranic po druhé světové válce a vědí o majestátné a démonické postavě slezského Rübezahla s odpuštěním „prd a vořech" si právě takového prcka oblíbili. Říkají mu Skarbnik - strážce pokladů v podzemní říši. Jeho veličenstvo Krakonoš, jak Rýbrcoulovi důvěrně říká české etnikum, má ale takových pidimužíků v dolech, jeskyních a slujích svého horského panství od Jizerských hor až k Adršpachu k dispozici jako smetí.