Pár růžovek

03. července 2017    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
3. července 2017

Říkám - li pár růžovek, nemyslím pochopitelně dvě, ale minimálně - tři. No prostě nic moc! Oproti loňskému fotografovanému pestrobarevnému „poprvé", které bylo ve skutečnosti potřetí a vlastně až o měsíc později, mě tentokrát neodrazovala od výšlapu do lesů ani tak fyzička, ale sucho, sucho, SUCHO! Přesto v houbařských kuloárech začaly prosakovat zvěsti, že vyhlášení hledači nosí a kdo umí a má svá místa v údolích potoků na severním svahu, má hbité nohy, bystrý zrak a na své straně Štěstěnu i Krakonoše, nikdy s prázdnou nepřijde. O víkendu pršelo, nedělní televize nasadila vějičku v podobě křemenáčů z Orlických hor a blbec Tonda opět chytnul na první šlápnutí. Můj milovaný a tvrdošíjně navštěvovaný houbařský revír je v globálu nasměrován k jihozápadu, kopec jak kráva (však se taky jmenuje Kraví vrch). Novopacký Babák je proti němu jen taková drobná mezička - aby i motorizovaní Pražáci věděli, o čem je řeč. Zadní běhy mi už taky občas stávkují, i když ještě pořád chválabohu bez hole, zrak na draka a Štěstěna je mi nejspíš nevěrná s jiným. Jen o přízni Krakonoše bych si nedovolil pochybovat a chválím ho, kudy chodím. Téměř v pravé poledne, jak je mým nedobrým zvykem - v lukách je vlání na všechny strany - v poledním lese kdo houbaří, košík neunese! Prdlajs! Jen pár růžovek.

Pokračování článku »

Popelníček by nebyl?

02. července 2017    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Mosazný popelník - tanečnice

Dnes je to okřídlená věta nejvyššího hradního pána, která s nesmyslným protikuřáckým zákonem bleskurychle zlidověla. Kamarád Petr ji s oblibou užívá při dlouholetém objíždění sběratelských burz, bleších trhů, antiků a bazarů, co má paměť sahá. Však také za ta léta nashromáždil úctyhodnou sbírku kuřáckých potřeb, značkových originálů, praktických doplňků, reklamních předmětů i kuriozit, až mi z toho vždycky jde zrak šejdrem. Když jsem jeho průpovídku slyšel poprvé, byl český kuřák č. 1 ještě neznámý cifršpión, šedá myš z podnikové účtárny národního podniku Tatra Kolín. Osobně jsem celoživotní nekuřák a nikdy jsem nepochopil pokrytectví vlád všech režimů, které na jedné straně tyjí z prodeje cigaret a na druhé vkládají nemalé prostředky na zamezení následků kouření.

Pokračování článku »

Sezóna v Pekle

30. června 2017    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Lesní divadlo v Horním Lánově začátkem 30. let minulého století

Fenomén přírodních amfiteátrů je spojen s uvolněním spolkového života v poslední třetině 19. století a oživením Rousseauových idejí o návratu k přírodě. Vlastenecké spolky ochotníků se z tradičních hradních nádvoří a romantických zřícenin stále častěji uchylovaly se svými představeními i do volné přírody a kde to dovolovala konfigurace terénu, vznikala přirozená hlediště s jednoduchým vybavením, jak je známe z mnoha míst v Čechách i na Moravě. Některá s dlouholetou tradicí jsou stále udržována. Většina jich ale časem zanikla, stejně jako lesní divadlo v Horním Lánově na historické pohlednici, kde strohé dřevěné lavice ještě svítí novotou. V regionu bývalo podobné divadlo také v Horním Starém Městě u Trutnova, vybavené rovněž pevným základem scény, známé z mnoha černobílých i barevných dobových pohlednic. Divadelními hrami ožívalo i nádvoří na Břecštejně, ještě dříve, než je zastínily zahradní slavnosti na později prezidentském Hrádečku.

Pokračování článku »

Dózička z apatyky

 
Lékovka

Historickou lékárnu ve Svobodě nad Úpou na hlavní městské ulici, tvořící s navazujícím náměstím nejstarší stavební jádro původně hornického sídliště pod Černou horou, otevřel ve výstavné pozdně empírové budově s mansardovou střechou a výraznými štukatérskými zdobnými prvky na uliční fasádě Emanuel Breuer z Trutnova 1. června 1865. Mnoho let v držení rodiny Breuerů se jmenovala „U Panny Marie Pomocné", což respektovala i první poválečná žena za tárou, paní magistra Miloslava Tylšová. Po únorovém vítězství strany, která se s náboženstvím moc nekamarádila, to byla prostě jen lékárna, kam jsme si k magistru Topkovi chodili pro „zaručeně poslední" balení předepsaných léků. Za změnou názvu na lékárnu „U Černého orla" stojí sametová podnikatelská euforie po roce 1989. Konkrétně velkolepý rozjezd nového majitele magistra Řádka, který dal starobylému domu, vystavěnému rodinou Etrichů, jeho současný barevný vzhled. Dnes je lékárna téhož názvu přestěhována do budovy zdravotního střediska a pro původní budovu se nejspíš chystá nové využití.

Pokračování článku »

Za zlatem nejen na Rýchory

 

Již staří Keltové a po nich stovky generací hledačů blýskavého kovu, který se stal opěvovaným i proklínaným symbolem světského bohatství, probádali, prokopali a přerýžovali každou píď zemí české Koruny s nepatrnou indícií výskytu kovu po staletí nejdražšího. Zlato je svůdnou vábničkou i pro současnou pestrou chásku zlatokopů, geologů, historiků i prostých milovníků přírody a turistiky. Všem jmenovaným, ale i ostatním zvídavým čtenářům, je určen průvodce po cestách přírodou za zlatem a historií, který vydala Česká geologická služba. RNDr. Petr Morávek, přední znalec zlata a jeho ložisek v České republice, autor, spoluautor a editor více než sta publikací s kolektivem spolupracovníků se tentokrát zaměřil na fenomén naučných turistických stezek po početných zlatonosných revírech Čech a Moravy. Na sličné publikaci plné informací, doprovodných fotografií, grafů a mapek se zasvěcenými příspěvky z jednotlivých regionů podíleli: Ing. Jaroslav Cícha, geolog Prácheňského muzea v Písku, Mgr. Lenka Losertová, studentka geologie na Masarykově univerzitě v Brně, RNDr. Josef Večeřa z České geologické služby v Jeseníku, Bohumil Toms, předseda Klubu českých zlatokopů, RNDr. Jaromír Tvrdý, geolog Česko - bavorského geoparku a Ing. Václav Zemek, v současné době poslanec Sněmovny ČR, odborník na historii a geologii zlatodolu Roudný.

Pokračování článku »

Problematický pomník

12. června 2017    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Historická pohlednice

Vrcholové partie Krkonoš po obou stranách státní hranice poznamenaly kruté přírodní podmínky během dlouholeté historie množstvím katastrof, osobních neštěstí, nehod jednotlivců i celých skupin, končících často tragicky. Na jejich paměť vyrostla řada pomníčků, prostých dřevěných křížů i okázalých monumentů. Mnohé jsou stále udržovány, některé splynuly s okolním terénem, jiné zanikly nebo byly zničeny a po čase zmizely i z map. Mnohé stojí za připomenutí a pár jich dokonce bylo v poslední době obnoveno. Jedním z těch zapomenutých, o kterém poválečné prameny mlčí záměrně, je rozporuplný kamenný kříž, který stával na severním svahu Stříbrného hřebene nedaleko zaniklé Boudy prince Jindřicha jako připomínka smrti čtyř poutníků ve sněhové vánici. První podrobnější zprávu o tragédii otiskl měsíčník „Der Wanderer im Riesengebirge" číslo 2 v únoru 1930. Rozjařená skupina národněsocialistických sportovců z Berlína a Jelení Hory, ubytovaná v malé soukromé boudě na Liščí hoře, kde chtěli oslavit Vánoce, se 22. prosince 1929 vypravila ze Špindlerovky i přes pozdní patnáctou hodinu odpolední, velký vítr a sněhovou vánici a varování zkušených horalů směrem k hřebenové Boudě prince Jindřicha. Několik zcela vysílených se jich z poloviny cesty vrátilo zpět na Špindlerovku. Pouze tři muži došli až do cíle. Z obou jmenovaných bud vyrazily narychlo zformované záchranné výpravy, které zachránily několik dalších lidí. Profesní (vojenský) student Werner Wessel, knihvazač Fritz Radloff a účetní Hildegard Schönfeldtová byli nalezeni mrtví na Stříbrném hřebeni. Teprve následující den v poledne byl objeven v tzv. „Sněžné díře" umrzlý 26letý rolník Hans Tesche z Jelení Hory. Na místě neštěstí byl vztyčen nahrubo opracovaný žulový kříž z místního kamene se jmény čtyř obětí a datem události. Až potud běžný, i když smutný příběh, jakých je v horách nepočítaně.

Pokračování článku »

Muž dvou tváří

07. června 2017    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Ořechová hlava

Když si malý Emilek Schwantnerů modeloval v Lysečinách z jílu u potoka figurky zvířat a později za školou v Bobru vyřezával kudličkou postavičky ze dřeva, byl určitě šikovnější než anonymní insitní „umělec" (jehož jméno redakce zná) který před více než půl stoletím spáchal neumělou mužskou hlavičku z kousku ořechu. Není to žádný zasloužilý soudruh, jak by snad prvoplánově sváděla barva pozadí. Imaginární miniaturku z rukou viditelně neškoleného autora, zhotovenou z momentální dlouhé chvíle, ozvláštňuje snad jen náhodný výběr špalíčku se dvěma odstíny dřeva. Světlejší běl a tmavší jádro mohly na čerstvé řezbičce budit iluzi muže dvou tváří, podle úhlu pohledu. Výrazné barevné rozdíly časem sestejnaly, a tak jen rádoby profesionální adjustace na době poplatný soklík a vědomí premiéry nejspíš vedlo mladého tvůrce k uschování dílka mezi památeční artefakty na důkaz, že to taky jednou zkusil. Nepotkal ho však žádný starý Hartmann, aby rozpoznal míru jeho talentu a podal mu pomocnou ruku. Region možná přišel o dalšího slavného sochaře. Ale co, jeden Schwantner bohatě stačí.

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 99 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.