Freiheit

Pěkná novoročenka potěší nejen pár týdnů po vstupu do nového roku, ale klidně i v červenci. Letošní parádní fotografii členů Klubu vojenské historie v Trutnově z historické setniny 1. c. k. pěšího pluku Františka Josefa I. ve slušivých uniformách městského ostrostřeleckého sboru mi sice žádný z těch osmi kluků jako květ neposlal. Dokonce ani ta jediná žena, ke které mám navíc poslední dobou osobní, přímo Érotykací vztah. K čemu by ale byl internet, než aby nás dnes a denně neujišťoval jak malá a přehlédnutelná vesnice je tenhle svět. Nenápadné podstrčení spolkové péefky k mým očím zabodnutým do obrazovky je jasným důkazem. Já jsem si sice v maskáčích československé lidové armády odkroutil celé povinné dva roky základní služby, takže mě klukovské hry na vojáčky dokonale přešly. Přesto jsem mezi zakládajícími členy tehdejší Sekce vojenské historie pod záštitou Vlastivědného muzea v květnu 1976 měl několik, ne - li přímo kamarádů, tak známých vrstevníků určitě. Vzhledem k tomu, že kluci navázali na tradici městských ostrostřelců včetně každoročních ostrých střeleb z historických zbraní, byla to činnost „na hraně" a smrděla průšvihem. Pozdější přechod pod křídla Svazarmu, byl jen promyšlený akt sebezáchovy. S nesmyslnými zákony „komančů" zamet samet a současní členové spolku včetně několika veteránů - zakladatelů oslaví jako nedílná součást trutnovského veřejného života 50. jubileum. Za polovinu století se stali jedním ze symbolů Trutnova.

Pokus anonymního fotoamatéra z řad prvních poválečných osadníků o experiment natočením některého z oblíbených trofejních přístrojů Exakta nebo Zeiss Ikon na svitkový film pro kompakty formátu 6 x 6 cm, kterých byla k dispozici po odsunutých Němcích plná objemná jarmara na místní stanici SNB v čp. 2, směrem na dominantní věž staré radnice na koso. Autor chtěl nejspíš zatraktivnit nejčastěji užívaný výřez architektonické scenerie, neznaje před těmi osmdesáti lety fígle a možnosti současníků. Jako neobvyklé plus opatřil fotečku na zadní straně popiskem na psacím stroji - Svoboda n/Úpou, 10. 2. 1946. Tradičně však k lítosti pozdějších badatelů opomněl uvést své jméno, což je všeobecný nešvar dosud. A hlavně velká škoda! Pesimista by při zběžném pohledu mohl namítnout, že se v té „zakopané díře" vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.

I z toho nejzářivějšího vánočního stromu zůstalo jen ohlodané torzo kmene ležící na loňské trávě dnes už zapadané sněhem. První číslo novin v novém roce by mělo sršet optimismem, jak je v této zemi zvykem, i kdyby tátu věšeli. Let let je však záležitost spíš neveselá. Už jich uběhlo přesně třináct, kdy jsem touto dobou představil čtenářům ve Svoboda fóru neúplný soubor mých osobních novoročenek i s malým exkursem do historie jejich vzniku. Staromilci zavzpomínají na „staré dobré časy", kdy si lidé popřáli podáním ruky při potkání. Pozdější posílání lístečků Pour féliciter s přáním do nového roku se údajně v Čechách ujalo víc než kdekoli ve světě. Inu jsme národ psavců líných na krok. Jenže v posledních letech se nám tady, slovy klasika, rozšířil takový nešvar. Většina současných péefek je i vinou mafiánských manýr České pošty pouze v digitální podobě na displeji mobilu či obrazovce monitoru. Požehnej Krakonoš i za ně! Kdoví jak to bude, až se ujme žezla AI. Obrázky, které si my kluci a holky, co spolu mluvíme, každoročně pro povznesení ducha posíláme, by naplnily celé noviny.

Nedostatek veřejných stánků úlevy je v městečku pyšnícím se vzletným názvem turistická brána Krkonoš dnes daleko aktuálnější než před lety. Že je řeč o Svobodě nad Úpou, je nabíledni. Problém kam si odskočit, když to na člověka při procházce v ulicích takzvaně přijde, se táhne jako pověstná červená nit celá desetiletí. Má osobní paměť sahá do poloviny padesátých let minulého století. Tehdy bylo jediné veřejnosti přístupné WC na nádraží, a přesto nebylo řešení nouze tak palčivé. Každých pár kroků byla hospoda s otevřenou náručí pro budoucího vděčného potencionálního hosta. V nouzi nejkrajnější volili ti odvážní blízkou přírodu za humny nebo vstup s prosíkem do krámků a dílen lemujících komunikaci v centru jako korálky na niti. Nevzpomínám si, že by někdy někdo z obsluhy nešťastníka odmítl. Tehdejší podnikatelé ze staré školy, i když většinou už jen zaměstnanci znárodněných provozoven, nebyli jistě také žádní lidumilové, ale uvažovali ekonomicky - vyhodíš hosta jednou, podruhé nepřijde. Když jde o to jediné, byli jsme si i za „totáče" všichni rovni, stejně jako dnes. Každý, kdo pamatuje „Golden Kids" a Zdeňkem Rytířem kongeniálně přebásněnou pecku Boba Dylana „Times They Are A-changing" dobře ví, že časy se mění. Ostatně, již staří latiníci (Tempora mutantur et homines cum eis mutantur).... Po s nadšením vítaném sametovém zvonění se s cválajícím pokrokem ledacos zvrtlo. Zanikly nejen krámky a hospody, ale i světoznámé firmy místních zaměstnavatelů i ty nevábné nádražní „hajzlíky". Projektanti moderního dopravního terminálu na takovou prkotinu jaksi zapomněli. Situaci si jako horký brambor přehazuje již kolikátá garnitura obecního zastupitelstva. Dotovaná akce „Vlídné WC" není sázka na lidskou empatii, ale na bezohlednou honbu za ziskem. Svět prý spasí umělá inteligence AI. Kdo se chce zasmát, račte se na ni v případě nouze obrátit. Cituji:

(Příspěvek pro velké děti k příští Noci s Andersenem)

Tak nevím, je-li to nějaká výhra, když ze tří hlavních rytířských ctností počínajících písmenem „m" opravňujících po staletí k usednutí na koně, to je udržet meč, moč, a myšlenku, mi podle povrchního dojmu zbývá jen ta třetí. První dvě očividně postrádám. Ale co když si to o té myšlence jenom myslím? Mezi kmány se tradují jako důkaz bojeschopnosti jiné tři vlastnosti na „s". Udržet sudlici, stolici a směr. Pokud je má domněnka o myšlence pravdivá, tak v tomto případě jsem diskvalifikován stoprocentně. Těch, co udrželi meč či sudlici jsou plné hřbitovy. Neopustit myšlenku se starému chlapovi vyplatí. I když si občas cvrkne do gatí...

V domě pro důchodce
V jedné malé kobce
S lékařskou péčí
Jako pták v kleci
Kecy, kecy, kecy
My měli vždy jen černou kuchyni
Uzené v komíně
Tlačenku ve skříni
Takové malé peklíčko
Smrádek ale teplíčko
Pili jsme z louže
Jedli rukama
Lehali na slámě
Kluci s holkama
Když vidím všechno z nerezu
Antiseptické uvnitř i zevně
Samou hrůzou tam nelezu
Bude mi to stačit na pitevně

(anti)

Sedmička je šťastné číslo. V numerologii je symbolem dokonalosti, úspěchu a vítězství. Dvě sedmičky jsou víc než jedna. 77 let uplyne letos v létě od slavné a často vzpomínané události v dějinách Trutnova. Velkolepá hospodářská Krkonošská výstava plánovaná na rok 1948 se vzhledem k únorovému puči uskutečnila až v roce následujícím ve dnech 12. června - 31. srpna 1949. Rozsahem výstavního areálu spojeného s radikální přestavbou tovární budovy koncernu AEG, bývalé Faltisovy textilky poznamenané nedávnou nechvalně proslulou minulostí internačního tábora pro zajištěné Němce, do té doby neslýchanou propagandou a množstvím doprovodných publikací, počtem vystavovatelů a přidružených atrakcí se nadlouho zapsala do paměti místních obyvatel. Dodnes vyvolávají některé hmotné památky zasuté vzpomínky dávných očitých návštěvníků. Stačí pozapomenutá a znovu objevená fotografie s částí expozice s Krakonošem, jakých je v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově nepochybně daleko víc. Možná je to jeden z těch iniciačních, který mě vedle živého Jindřicha Buchala Beneckého z Pece pod Sněžkou okouzlil jako malého kluka, i když si na něj konkrétně nevzpomínám. Na výstavě jsem byl jako žáček druhé třídy národní školy, takže jsem ho dozajista vidět musel. Tenkrát mě ale fascinovala opravdická, fungující dětská železnice obsluhovaná kromě dospělého strojvůdce trutnovskými skauty a svazáky. Téměř kilometr dlouhá úzkokolejná drážka s čadící miniaturní lokomotivou a jednoduchými vagónky, první v republice s mládežnickým personálem jistě ovlivnila řadu kluků a holek ke vstupu do řad modré armády. Moji touhu po zelené lesnické kamizole to nijak nezviklalo. Stejně vzrušující byla Strašidelná jízda v Zábavním parku, která z dětské mysli vymazala všechny ty momentální vjemy, finesy a kouzla moderního výstavnictví.