Freiheit

Roztomilý půvab, poetické pojetí a až okázale jednoduchá srozumitelnost vyzařuje nejen z autorovy figurky Krakonoše, ale z většiny jeho nezaměnitelných postaviček, pohádkových výjevů, zvířátek i architektonických detailů s nesmazatelným vlivem neotřelé krásy milovaných Jestřebích hor. Nerad opakuji stejnou výtvarnou techniku prezentovaných podob pána hor, ale na měsíc září, čas rozzářených kukadel malých školáků jdoucích po prázdninách zase do školy je to jednoznačná volba. Kreslení a malovaní Krakonošové, vynikající, zdařilí i s prominutím nepovedení ne-li přímo oškliví, se množí geometrickou řadou jako někteří rekordmani z hmyzí říše krkonošských lesů. Je až s podivem, že ti líbivější vznikají zpravidla něžnýma rukama žen malířek. Pan Josef Vik měl asi v mužském těle něžnou ženskou duši.

Ani chimérický bazilišek plný jedu, ani fénix vzešlý z popela jako symbol zániku a opětného znovuzrození, ale bájný gryf, napůl orel, napůl lev s tiskařskými houbičkami v pařátech je odvěkým znamením tiskařů a typografů. Svobodský tiskař z první poloviny 20. století Franz Feix nevolil jinak. Gryf na jeho propagačních tiskovinách je sice hodně schematický, výtvarným stylem poplatný německému vkusu té doby, ale jako grafická zkratka čitelný a srozumitelný. Nebýt informační cedule naučné vycházkové trasy „Via Piette" na vratech bývalé tiskárny ve Svobodě nad Úpou v současném čp. 442 v ulici 5. května asi by o zaniklé významné provozovně věděl málokdo. Vedle množství jednoúčelových tiskovin, propagačních materiálů, brožur, plakátů a pohlednic zde v roce 1925 vytiskli dodnes ceněnou a dlouhá léta jedinou brožurku o historii městečka Svoboda nad Úpou z pera městského tajemníka a kronikáře Bernarda Hampla. Také barevný obrázkový dvojlist s notami a textem „Svobodské písně domovské" neboli městské hymny. Opravdovým „majstrštykem" se tiskař Feix blýskl už v roce 1913 přetiskem prvního učeného spisku o Janských Lázních z roku 1680 od Jiřího Ignáce Hettmayera. Propagačních materiálů o Janských Lázních včetně luxusních litografických barevných brožur opustilo tiskárnu za léta jejího trvání úctyhodné množství. Čím víc se badatel nimrá v životopisných datech, tím víc má z chyb a nepřesností zamotanou hlavu a iluze o akurátnosti úředníků staré dobré Habsburské monarchie se bortí jako domeček z karet. Údaje z matrik nesouhlasí s daty ze sčítacích archů, natož z několika vydání adresářů a nic nelze brát za definitivní. Pokud je to možné vycházím z matrik, i když i ty se rozcházejí.

Aha! Úderný nadpis to je šíp jako blesk pro super impuls rytmu života odběratelů nejoblíbenějších a nejprohlíženějších časopisů s barevnými obálkami a změtí podobných bombastických nic neříkajících titulků. Zase nějaké nerozvážné seniorky si vyrazily v letním oblečení a sandálech do nejmenovaného skalního města a z úzké tmavé soutěsky, ze které sněhová závěj nemizí ani v nejparnějším létě, je po několikadenním hledání všemi integrovanými záchrannými složkami včetně armády vybavené optikou na noční vidění, psovodů Horské služby a hasičů s vyprošťovací technikou posílených dvěma policejními vrtulníky s termo kamerami, podchlazené a na pokraji fyzických i psychických sil, přepravily připravené sanitní vozy do nejbližší krajské nemocnice. Podle oznámení její tiskové mluvčí jsou ženy po prvotním ošetření mimo ohrožení života. Hrozivě vyhlížející otevřená zlomenina lícní kosti jedné z důchodkyň se obešla bez komplikací a po rehabilitaci zřejmě nebude mít žádné následky. I tak je to varování před hazardním chováním návštěvníků skal bez ohledu na věk, tělesnou zdatnost, vybavení a zkušenosti.

Vypadá jako Krakonoš, ale není to Krakonoš. Čte se to jako pohádka, ale ani pouze pohádka to není. Vypadá to jako reklama - a je to reklama! S koncem prázdnin mi to nedá, zavzpomínat, čím nás bavil děda. Čas ale neúprosně letí, tak si to přečtěte samy milé děti. Jen žádný strach, letopočty nebudu unavovat. V případě zájmu si je můžete vygooglovat. Dnes jsou reklamní pohádky vydávané firmou Rakon Rakovník založenou mydlářem Františkem Ottou jen hledaným nostalgickým artiklem hrstky sběratelů. Před světovou válkou (tou druhou) kdy vrcholil souboj „mýdla s rakem" a „mýdla s jelenem", potažmo Ottova rodinného impéria z Rakovníka a konkurenční firmy Schicht z Ústí nad Labem (pozdější Setuza) nejen ve výrobě mýdla, jedlých tuků, pracích prášků, kosmetiky a parfumerie nebo zubních past a dalšího bohatého sortimentu výrobků, ale také ve vynalézavém marketingu, byly útlé sešitky s pohádkou a vtipným sloganem šlágrem pro nezletilou mládež. Málokterá hospodyňka odolala, když jí večer zmazaní a potrhaní haranti čutající celý den v prašné ulici hadrák přišli domů a místo výmluv zarecitovali s odzbrojujícím pohledem jeden z těch zlidovělých: „Jsi-li černý jako bota, umyje tě mýdlo Otta".

Nemívám ve zvyku chlubit se cizím peřím, ale někdy se v něm docela rád přihřeju. Vím dobře, že krást se nemá. Ani na internetu. Ale když je to nezbytné probudí se ve mně spící pirát. Dokonce, i když mi někdo pěknou fotku pošle tuším, že bych ji neměl publikovat bez jeho vědomí, jenže přesvědčení, že se z toho vždycky nějak vymluvím, je silnější. Zejména když je krásná. Krása se má přece sdílet. Je-li navíc autorkou hvězda v docela jiném oboru než je fotografování nebo astronomie, o které vím, že dobře zná výrok nesmrtelného Járy Cimrmana - Pochval se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá - a přesto se jím neřídí, rád největšího Čecha vyvedu z omylu. Vyvádět jiné z omylu je totiž moje hobby. Jako ostatně většiny nás chybujících.

„Půlnoc mi do stanu kouká, táborák přestal už hřát, za chvíli celý les i louka půjdou s námi spát. Potok si v údolí brouká, kolem je ticho a mír, časový signál do tmy houká starý moudrý výr. Táborák už zhas a kolem nás jen voní jehličí a černá tma krok měkký má jak tlapky kočičí. Svět už dávno ztich, jen ve větvích si stromy šeptají a měsíc nad námi s bílými hvězdami se schází potají. Táborák už zhas a čeká nás teď lůžko z jehličí. Jen spi a lež tak dlouho, než zas kohout zakřičí."

Tentokrát zubaté čili po sekyrkách pily. Tady musím vzpomenout na oblíbenou průpovídku mého dědy, kterou nás vyjukané vnoučky při prázdninovém řezání palivového dřeva na zimu vždycky rozesmál. Pokaždé když odložil svou stařičkou obloukovku s ohmataným dřevěným obloukem a šel si ke studánce pro dalšího vychlazeného lahváče děčínské tmavé sedmičky z Podmokel, potutelně procedil pod vousy - ty jsi pila? Tak teď jsme na řadě my. Dlouho jsme se ségrou věřili i bajce, jak kdysi v mládí propil zděděný zámek, mlýn a pilu a tahle je jediná, která mu zbyla. U nás na chalupě se jich najde přece jen o něco víc. I tak je to snůška velmi omezená a jednostranná odkazující na původní řemeslo majitele s historickými nástroji z dílny tátovy i tchánovy. Některé se už dokonce blýskly v předešlých dílech seriálu. I současní senioři z generace kutilů, kteří se na přelomu století ještě stihli vybavit náhlou záplavou technických udělátek s vestavěným akumulátorem, se nad některými kousky s opovržením ušklíbnou. Natož současná mládež nemající ani tušení k čemu by ty ozubené plechy asi tak mohly sloužit a musí si to vygooglovat. S údivem se mladí nemakačenkové a budoucí ajťáci mohou dovědět, že většina se stále vyrábí. Jen s vylepšeným dizajnem z odlehčených materiálů s vědecky vypočítanou ergonomií rukojetí od kterých má člověk mozoly dřív než od těch starých dřevěných. Nevěřím, že by to někoho mohlo vážně zajímat, ale pro osvěžení vlastní paměti se jim podívám na zoubek.