Freiheit

V domě pro důchodce
V jedné malé kobce
S lékařskou péčí
Jako pták v kleci
Kecy, kecy, kecy
My měli vždy jen černou kuchyni
Uzené v komíně
Tlačenku ve skříni
Takové malé peklíčko
Smrádek ale teplíčko
Pili jsme z louže
Jedli rukama
Lehali na slámě
Kluci s holkama
Když vidím všechno z nerezu
Antiseptické uvnitř i zevně
Samou hrůzou tam nelezu
Bude mi to stačit na pitevně

(anti)

Sedmička je šťastné číslo. V numerologii je symbolem dokonalosti, úspěchu a vítězství. Dvě sedmičky jsou víc než jedna. 77 let uplyne letos v létě od slavné a často vzpomínané události v dějinách Trutnova. Velkolepá hospodářská Krkonošská výstava plánovaná na rok 1948 se vzhledem k únorovému puči uskutečnila až v roce následujícím ve dnech 12. června - 31. srpna 1949. Rozsahem výstavního areálu spojeného s radikální přestavbou tovární budovy koncernu AEG, bývalé Faltisovy textilky poznamenané nedávnou nechvalně proslulou minulostí internačního tábora pro zajištěné Němce, do té doby neslýchanou propagandou a množstvím doprovodných publikací, počtem vystavovatelů a přidružených atrakcí se nadlouho zapsala do paměti místních obyvatel. Dodnes vyvolávají některé hmotné památky zasuté vzpomínky dávných očitých návštěvníků. Stačí pozapomenutá a znovu objevená fotografie s částí expozice s Krakonošem, jakých je v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově nepochybně daleko víc. Možná je to jeden z těch iniciačních, který mě vedle živého Jindřicha Buchala Beneckého z Pece pod Sněžkou okouzlil jako malého kluka, i když si na něj konkrétně nevzpomínám. Na výstavě jsem byl jako žáček druhé třídy národní školy, takže jsem ho dozajista vidět musel. Tenkrát mě ale fascinovala opravdická, fungující dětská železnice obsluhovaná kromě dospělého strojvůdce trutnovskými skauty a svazáky. Téměř kilometr dlouhá úzkokolejná drážka s čadící miniaturní lokomotivou a jednoduchými vagónky, první v republice s mládežnickým personálem jistě ovlivnila řadu kluků a holek ke vstupu do řad modré armády. Moji touhu po zelené lesnické kamizole to nijak nezviklalo. Stejně vzrušující byla Strašidelná jízda v Zábavním parku, která z dětské mysli vymazala všechny ty momentální vjemy, finesy a kouzla moderního výstavnictví.

Stále častěji nemůžu    v noci spát, protože mě zebou nohy.

Řeším to přidáním vlněné deky k tradiční prošívané péřovce.

Někdy to pomůže.

Přeji každému, aby        i jeho zapeklité životní trable měly řešení.

Tonda

Když se některý z tisíců psavých jedinců odhodlá své bezvýznamné texty ze zbytečných slov publikovat, byť ne s pomocí vyhlášených zlodějů času jako je Facebook, Instagram, Tik Tok, Twitter alias X a tlupa dalších lupičů cizokrajných jmen, ale skromně jen se staromódní aplikací www, aby ukojil svou velikášskou touhu být taky in jako o několik generací mladší souputníci, to znamená „na síti", musí počítat s eventualitou, že si jeho výpotky někdy někdo přece jen přečte. Naštěstí jsou asi tak nezajímavé, že nutkání se k nim vyjádřit nemají ani ti nejprimitivnější glosátoři čehokoliv od sestavování vlády přes derby pražských „S" po stavbu úseku dálnice D11 z Trutnova do Královce. Leč i takový se k mému vrcholnému zděšení čas od času najde. Nezačíná-li diskuzní příspěvek zrovna důvěrným oslovením „Vy vole", vrním blahem. Můj antivirový program v počítači, kterého jsem si dlouho představoval jako permoníka s červenou čepičkou je i v nehmotné formě software nekonečně chytřejší než já. A přesto se blbec taky splete. Email od jisté Audrey vyhodnotil jako spam. Lákavé nabídky šmejdů z Nigérie nebo Venezuely nabízejících dědictví v astronomických částkách v dolarech s nekalým úmyslem jak se dostat k prolomení hesla mého bankovního účtu, na kterém je směšná částka zvíci denního spropitného v mé oblíbené hospodě, kde si štamgasti nechávají vrátit drobné ze zaplacení svých tří škopků „Krákory" do koruny zpět, nemilosrdně mažu. Jméno odesílatelky Audrey mě však zaujalo. Muži mého věku jistě vědí proč.

Trpaslíky nemám rád, stejně jako děd Vševěd Járy Cimrmana. Zvlášť ty, kteří se vydávají za Krakonoše. Ale v zájmu objektivity, protože dobře vím, že Duch hor může mít podob nepočítaně a jeho nekritickým obdivovatelům nezbývá než se s tím smířit, vezmu občas některého na milost. Já je ovšem nechytám ani na vařenou bramboru ani na škvarek. Ani na ně nemám takové zařízení jako vynalézavý Vševěd z Cimrmanova parádního kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký, abych jich ráno vytáhl takových šest, i pět. Já si je musím za ušetřený peníz poctivě koupit. Jeden takový mrňous se už dlouho hlásí jako adept na reprezentanta pro měsíc prosinec. Snad proto, že v předvánočním čase by si měli lidé navzájem odpouštět své prohřešky, promíjím neznámému tvůrci, který zřejmě šmik šmik řezbářským dlátem umí a přitom má o krkonošském obrovi takové zvrácené představy. Nejen, že je panáček opravdu mrňavý - s podstavcem až po bambuli na kulichu měří všeho všudy 18 centimetrů. Ovlivněn módními amerikanismy, vyřezal mu mistr i tu čepici némlich stejnou jakou nosí Santa Klaus. Poláci, kteří přišli do Krkonoš ze zemědělského zapadákova východních Kres, Volyně a Haliče teprve se změnou hranic po druhé světové válce a vědí o majestátné a démonické postavě slezského Rübezahla s odpuštěním „prd a vořech" si právě takového prcka oblíbili. Říkají mu Skarbnik - strážce pokladů v podzemní říši. Jeho veličenstvo Krakonoš, jak Rýbrcoulovi důvěrně říká české etnikum, má ale takových pidimužíků v dolech, jeskyních a slujích svého horského panství od Jizerských hor až k Adršpachu k dispozici jako smetí.

Papír hoří, dřevo hoří, papírny hoří... Není divu, že ani majitelé početných papíren a nejen v Úpském údolí nebyli výjimkou mezi podnikateli a zřizovali už od jejich vzniku vlastní nebo společná mužstva odvážných mužů ochotných zasáhnout v případě požáru. Po vzniku oficiálních dobrovolných hasičských sborů ve městech a obcích se jednotky často slučovaly. Historie boje proti zhoubnému živlu nabitá daty, smutnými událostmi a hrdinskými činy je dostatečně známá z „černých kronik". Přesto i relativně mladá fotografie, které autor poeta nikoliv bezdůvodně přiřkl název vhodný spíš pro kohoutí zápasy, zamotá hlavu i leckterému z pamětníků. (Vysvětlivka pro ty, kteří si stojí na kabelech. Doslovný překlad jména pana továrníka je „bílý kur" a červený kohout je jak známo postrachem lidstva od dob Prométheových). Uniformovaná skupinka připomínající na první pohled pražské barikádníky z květnových bojů v roce 1945 jsou totiž převážně papíráci od Weisshuhnů v trofejní hasičské výstroji částečně zděděné po svých německých předchůdcích. Podle „čepičáků" na lodičkách jde o padesátá léta minulého století. Odznaky Československého svazu požární ochrany byly zavedeny v roce 1953, kdy se vládním nařízením stali z hasičů až do roku 1990 požárníci. Člověk ani nemusí sledovat šarvátky současných politiků, aby mu v uších nezněl zlidovělý mírně upravený citát jednoho z nich: „Nebuďte slušnej! Jméno. Řekněte jméno." A když to mohl napráskat jistý ministr, vyklopím to taky.

Při zpracovávání jednotlivých článků vzniká obvykle halda přebytků, které ať už z jakéhokoliv důvodu marnotratně spadnou pod stůl. Buď mají v celkovém vyznění zanedbatelný význam, nebo se zvoleným tématem jen okrajovou spojitost. Často nevyhovuje kvalita ilustrací. U historických materiálů většinou všecko dohromady. V případě story rodiny Gallů, jejichž předci jsou na Trutnovsku zaznamenáni už v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 zahrnutého jako pramenný podklad do berní ruly z roku 1654 považované za první oficiální zemský katastr Království českého bych to považoval za ignorantský přešlap zájemce o historii regionu, i kdybych vzácného přítele, vrstevníka a svobodského rodáka Herberta Galla neznal. Je celkem příznačné, že jeho pravděpodobný předek z Horního Starého Města, kde se v již zaniklém čp. 106 narodil i zakladatel svobodského klanu Anton Gall, je v berní rule veden jako zahradník ve smyslu drobný zemědělec s malou výměrou půdy a biblickým jménem Adam. Generace českých Němců žijící v turbulentním 20. století byly letitými příslušníky Habsburské monarchie, aby se po Velké válce nedobrovolně stali občany Československé republiky. Po připojení Sudet k Třetí říši skončili všichni a nutno podotknout, že s počátečním nadšením v Německu. Vyhnání z rodné vlasti, pro které se vžil kulantní název odsun, byla jen krutá historická tečka za v podstatě neřešitelným problémem. Nezůstala po nich spálená země jako na válečných bojištích, ale zařízené domy, obdělaná pole a opuštěné hřbitovy. Nelze se divit, že se i po letech stále ještě nacházejí různé osobní památky, dokonce i archiválie. Současným nálezcům, pokud nejdou zpeněžit, nic neříkají. Stejně jako potomkům původních majitelů žijícím v cizině. A přitom i nezaujatým pozorovatelům se z každého dopisu či pohlednice, zežloutlého dokladu nebo fotografie dá při pospojování souvislostí sestavit barvitá sága jednotlivých osudů.