Freiheit

Jako všecko tenkrát v minulém století jsme se coby dítka školou povinná museli biflovat nazpaměť, jako když bičem práská třeba vzbuzení o půlnoci i Mohsovu stupnici tvrdosti. Nikdy jsem to v životě nepotřeboval, avšak dám to s trochou dumání i s tím dotěrným Němcem na A za zády dosud. Mastek, sůl kamenná, vápenec, kazivec, apatit, živec, křemen, topas, korund, diamant. A nejtvrdší jsi ty, tupče! Pětka, sedni. Dodával obvykle potrhlý chemikář Maršík, blahé paměti - ať je mu lehká zem. Ale proč si kazit jednu z nejkrásnějších pohádek našeho dětství zrovna vzpomínkou na školu. Sůl, ač vedle cukru podle současných lékařů náš nepřítel číslo jedna je opravdu nad zlato. Je pro život nezbytná, leč nic se nemá přehánět. Ani kdyby byla na předpis a hrazená pojišťovnou. To co si generace Čechů vsugerovaly o alkoholu, že užívaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství nebo že z rukou lékaře je lék o soli neplatí. Ne, ne, nemíním psát žádný traktát o soli. Zmínku o solných stezkách, jimiž byla v dávnověku česká kotlina protkána jako pavučinou a pro svůj strategický význam byla nejedna během času přejmenována na zlatou si však neodpustím.

Miliony let se na dně prvohorních moří ukládala zrníčka písku, než vznikl pevný kamenný sediment, užívaný odpradávna jako stavební kámen. Je docela pravděpodobné, že již začátkem 17. století začali zruční kameníci vysekávat z bloků pískovce vytěžených v některém z hořických lomů ozdobné patky ke sloupům podsíňových dřevěných domků pro městečka v širokém Podkrkonoší. Svoboda nad Úpou s podloubím v hlavní ulici i kolem trhového náměstí jistě nebyla výjimkou i přes několik zhoubných požárů. V roce 1571 shořelo celkem 16 domů a v roce 1599 celý střed města včetně radnice. Kámen naštěstí nehoří a jeho druhotné použití není vyloučeno. Vznik posledních historických domků s podloubím pod vysokou lomenicí čp. 47, 48, 49 a 50 na svobodském náměstí lze tak spolehlivě datovat až do doby po dalším velkém zaznamenaném požáru v roce 1684. Prostřední dva domky měly podle svědectví fotografií podobné ne-li totožné osmiboké kamenné patky pod nosnými sloupy štítů. Ta na snímku má hladký osmistěn až k hraně ozdobného fabionu vysoký stejně jako průměr mezi stěnami rovných 50 centimetrů. Každá obvodová plocha je široká 20 cm.

Nejkrásnější výhled z okna mají někteří Pražáci, o tom žádná! Ten se neokouká. A jsou vlastenci, kterým zjihne zrak i při pohledu na pouhou fotografii. Jiní zase nyjí při pozorování západu slunce nad smyslnými dvojčaty Světlé a Černé hory z výseku východokrkonošských hřebenů viditelných od nás z obýváku. Nedávno mě umrtvil kamarád fantastickým sdělením. „Jestlipak víš ty voe, že stejná scenerie je za ideálních světelných podmínek viditelná až od nás z Ameriky?" Samozřejmě, že už jsem o tom slyšel, ale to je jen tak na úvod dnešní nostalgické úvahy. Když jsme začátkem října 2005 s přítelem z nejvěrnějších využili pozvání svobodného pána Gablenze, dnes již zvěčnělého potomka slavného vítěze z bitvy u Trutnova v roce 1866 k návštěvě Bavorska, netušil jsem, do jaké nádhery jedeme. Město Roßhaupten v Allgäu u hranic s Rakouskem má historickou „dračí legendu" podobně jako Trutnov. Průzračná jezera uprostřed šťavnaté zeleně luk s věncem impozantních alpských velikánů na horizontu. To nejpřitažlivější doslova jako pověstná třešnička na dortu je snad nejpohádkovější ze všech zámků připomínající opravdový obří výtvor nějakého šíleného cukrářského mistra, kulisa mnoha filmů počínaje animovanou Sněhurkou Walta Disneye, úchvatný, kýčovitý, fantastický Neuschwanstein na dohled. A na tohle jsme během pobytu v přívětivém vejminku pana barona, šéfpilota Lufthansy ve výslužbě, postaveném vedle rodinného pensionu na místě bývalého osamělého statku ve stráni nad městem koukali přes hladinu jezera z terasy. Až měl člověk pocit, že tu velkolepou a nákladnou stavbu nechal podivínský král Ludvík II. Bavorský vybudovat nikoliv pro inscenaci oper svého oblíbence Richarda Wágnera, ale pro sladké pohádkové usínání dětiček z familie von Gablenz. Docela jsem jim na okamžik záviděl. S konstatováním, že i mecenáši umění mohou mít zvláštní záliby, jsme se pokochali a hajdy domů. I přesto, že si spousta světoběžníků upravuje klasické - všude dobře, doma nejlíp - na chlapácké všude je hezky, tak co doma.

Současné stoupající obliby dřevostaveb s minimální uhlíkovou stopou využila pohotově nově založená pražská developerská skupina Biomaxsystem a nabízí levné energeticky nenáročné dřevěné minidomky vhodné pro osamělé seniory stejně jako čím dál častější single osoby každého věku vyznávající současné životní bio zásady udržitelného rozvoje společnosti. Ubíjející nákladný život v metropolích vyvolává masivní návrat ke kořenům, na venkov do stále ještě civilizací nedotčených míst. Ne každý dosud vlastní rodnou chalupu ve stráni u lesa daleko od nezdravého prostředí velkoměsta plného automobilů se spalovacími motory a lokálních topenišť v kotlích neodpovídajících nařízením EU. Zejména úsporný typ ekologického bydlení 1 + 0 s výrobcem proklamovanou solární energetickou soběstačností s minimální spotřebou užitkové vody z vlastního zdroje je vybaven nezbytným nábytkem včetně suchého přenosného WC bez jakékoliv chemie.

Červen bývá obvykle deštivý měsíc a podle pranostik v tom má prsty jistý Medard. S představením červnového Krakonoše bych rád uvedl věci na pravou míru. Všechno je jinak! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově připravilo pro návštěvníky k Mezinárodnímu dni muzeí připadajícímu od roku 1977 na 18. května jako již tradičně komentovanou výstavku vybraných loňských přírůstků. Byla mezi nimi i zarámovaná (a bohužel zasklená) žertovná kolorovaná kresba krajiny v dešti s Krakonošem od trutnovského malíře Miloše Trýzny (1931 - 2021). A nebyl by to věčně dobře naladěný vtipálek Miloš, aby do svého dílka občas nezakomponoval nějaký jinotaj. Netuším, jak obrázek pojmenoval, ale je to na první pohled hodně deštivý den. Krakonoš skrytý částečně za rovnaninou dřevěných polen v typické póze a s úlevným výrazem ve tváři i obdivný pohled půvabné mladé dámy pod červeným paraplíčkem nenechají nikoho na pochybách, oč tu běží.

Kdyby ještě žila Panklovic babička Magdalena ze Starého bělidla, nejspíš by vysypala z vyšívaného kapsáře zavěšeného u pasu pod krajkovou zástěrou nejmíň tucet průpovídek, přísloví a pořekadel k danému tématu. Zejména jedno je v současné době aktuální, přestože je platné stále: „Nechceš-li ztratit přítele, nepůjčuj mu peníze, nezačínej si nic s jeho ženou a neříkej mu, koho volíš". Věky ověřená moudrost, jasná, srozumitelná a tak těžko splnitelná. Možná právě proto má většina lidí k stáru tak málo kamarádů.

Nepublikováno

To je pořád jen Rudolf, Rudolf, Rudolf. Míněno Habsburský, toho jména druhý. Římský císař, český, uherský a chorvatský král, arcivévoda rakouský narozený ve Vídni 18. července 1552 zemřelý 20. ledna 1612 v Praze, kterou jako poslední z Habsburků učinil svým sídelním městem. Jemu jsou zasvěceny dnes už tradiční Rudolfovy slavnosti a jak to vypadá, bude mít ve Svobodě nad Úpou i sochu. Naštěstí jen dřevěnou s relativně krátkou životností takže naši potomci nebudou možná muset řešit v referendu kam s ním. Ne, že by si ji nezasloužil. Panovník jeho věhlasu, který mimo jiné povýšil už 18. října 1580 bezvýznamné hnízdo několika kovkopů z mnohaslibných rýchorských nalezišť třpytivých zlatinek usazených v bezpečném závětří Černé hory na městečko s výsadami a privilegii ostatních starobylých větších a známějších horních měst by se měl tesat do mramoru nebo odlévat z bronzu. Což se ostatně v hojné míře dělo už za jeho života. Někteří hnidopiši mezi regionálními historiky by na jeho místě rádi viděli jeho děda Ferdinanda I. Jednak by se tím povědomí o existenci Svobody posunulo o pár let dozadu, což je argument jen pro extra soutěživé jedince, ale z faktografického hlediska naprostá malichernost. Jenže ten kdo svým podpisem 30. srpna 1546 na první známé byť nedochované hornické privilegium spojené údajně s udělením znaku vytáhl bezejmennou osadu z nicoty aspoň symbolicky na roveň důlních revírů v českém království byl až do doby než to nějaký převratný historický objev vyvrátí právě Ferdinand I. Zakladatel Rakousko - česko - uherského soustátí, ze kterého vznikla mnohonárodnostní monarchie s vládnoucí dynastií Habsburků trvající až do konce Velké války v roce 1918. Narodil se 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu a zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Splu s manželkou Annou Jagelonskou spočívá v chrámu sv. Víta v Praze.