Kde se vzal ten Talián?

 
Inzerát z publikace "Das Riesengebirge" 1933

Stavitel Josef Capolago je znám v kraji pod Sněžkou z historických pramenů dodnes, nejen pro své zvukomalebné a cizokrajně znějící jméno. Je autorem mnoha plánů budov i jejich realizací a málokdy je pominut jeho údajný italský původ. Přestože starobylé městečko Capolago od něhož rod nejspíš odvozuje své jméno, leží na břehu jezera Lugano ve švýcarském kantonu Ticino a muž, o němž je řeč se v dostupných dokladech hlásil k německé národnosti. Až do konce druhé světové války byl váženým hoteliérem v Janských Lázních a zároveň stavebním podnikatelem s projekční kanceláří ve Svobodě nad Úpou. Jeho poslední stopy na českém území vedou přes sběrný tábor v Mladých Bukách - Kalné Vodě odkud byl v 55 letech i s rodinou 21. května 1946 v pořadí VII. transportem ve vagonu číslo 37 tehdejší terminologií „odsunut" přes Furth im Wald do americké okupační zóny Bavorska. Spolu s ním cestovala jeho žena Erna narozená 24. srpna 1894 do rodiny Johanna Jeschke, majitele hostince „Zur Klause" (dnes Horský Dvůr) v obci Černá Hora u Janských Lázní, se kterou se oženil v roce 1920 a osmnáctiletá dcera Ilsa, studentka zapsaná ale s počátečním písmenem K jako Kapolago. (Ještě v březnovém čísle krajanské tiskoviny Riesengebirgsheimat z roku 1958 píše pilný přispěvatel, bývalý učitel z Trutnova Alois Tippelt jak si na setkání vysídlenců z Krkonoš 23. listopadu 1957 v Norimberku se svobodským stavitelem panem Capolagem, živým a zdravým pěkně popovídali). Jak se ale tento „exot" objevil v Krkonoších?

Pokračování článku »

Červen – měsíc myslivosti a ochrany přírody

20. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Nečekaná návštěva

Bydlet relativně ve městě a přece téměř v lůně přírody jen pár kroků od lesa je fajn. Ale žádný med! Biblické „nechte maličkých přijíti ke mně" si ta lesní čeládka vykládá po svém. O překvapení tak nemáme nouzi. Ale takhle ne, holenkové! Po loňském rovněž červnovém, i když jen aprílovém zajíci, přišel letos zjara nevítaně zato opakovaně jezevec rekultivátor. A dnes v pravé poledne drze přímo pod okny (snad mě zrak nešálí!) srnčí matka samoživitelka učí dva nezletilce bezostyšně krást. Krátce před tím má nejmilejší uklízela květináče před očekávanými přívaly vod a stěžovala si, že jí NĚCO devastuje muškáty, ze kterých zůstaly jen holé stonky. Během chvíle bylo jasno. Koukej dědku, jak jsou roztomilí! No co si budeme nalhávat, jsou. Jen bych za to, že jim po mnoho zim posíláme po snaživé sousedce do krmelce usušené voňavé pečivo, čekal víc vděku. Nebo aspoň pokory a úcty k stáří, aby chviličku posečkaly než si sváteční a nepohotový fotoamatér místo dumání, kudy se na oplocený pozemek mohly dostat, vzpomene, kam posledně odložil blikátko. Fotky zdáli jako vždycky na draka, ale důkaz, důkaz to je. Shodou okolností jsme měli k obědu také zeleninu, i když možná levnější než srnčí muškátový předkrm.

Pokračování článku »

Hroby neznámých vojínů

 
Hrobka na hřbitově ve Svobodě nad Úpou

Pomníkoborectví se táhne dějinami odnepaměti. Vítězové boří modly poražených a důvod k ospravedlnění kulturního vandalismu se vždycky najde. Ať už se na žerdi třepetají hesla o svobodě a ideálech nebo nenávisti - náboženské, politické, stavovské či módní genderové nebo o volbě pohlaví, kde starozákonní dvě už nestačí. Právě vzedmutá vlna náhle vybičované potřeby demonstrovat celosvětově proti rasismu má charakter vzdáleného tsunami. Na bez diskuzí čistou myšlenku humanistické rovnosti ras se nabalí temné síly davového násilí, rabování a nenávratného ničení symbolů, schopné napáchat nevyčíslitelné škody. Jak se asi cítí všichni ti nadšenci, kteří se z vlastní iniciativy a bez nároku na odměnu s mravenčí pílí piplají s poškozenými kapličkami, rozvalenými pomníčky a ukradenými křížky? Nebo státní úředníci a místní zastupitelé, kteří mají péči o vojenská pamětní místa a hroby padlých nařízenou přímo zákonem? Odpovím si sám - blbě! Z historie nelze vystoupit vytržením stránky z učebnice. V souvislosti s dětinským ničením soch velikánů světových dějin, viděných dnešníma očima bez historických souvislostí jako grázly a loupežníky je každoroční evidence stavu pietních míst z dávných válek, mnohdy již léta zaniklých jen pro zaškrtnutí patřičné kolonky úředního šimla mě nenapadá nic jiného než slova klasika - je to marný, je to marný, je to marný! U nás ve Svobodě nad Úpou je takových úředně evidovaných míst dvanáct. S odhlédnutím od skutečnosti, že ve vnitrozemí v blízkosti pochovaných stále většinou žijí potomci s osobním vztahem byť i jen ke jménu na náhrobku - ve vykořeněném pohraničí odkud muselo většinové etnikum za známých důvodů po druhé válce odejít, zůstali jen ti mrtví.

Pokračování článku »

Adresát z undergroundu

17. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Horský fešák Beda Horák

O expedici krkonošských horolezců z Tělovýchovné jednoty Slovan Špindlerův Mlýn na „střechu světa" ve dnech 7. srpna až 4. prosince roku 1979 existují stohy dokumentace i úchvatných fotografií. A přece se mezi sběrateli stále ještě nechá najít vedle nejrozšířenějších poměrně velkých a efektních odznaků i autentický unikát jako je konkrétní propagační pohlednice poslaná konkrétnímu člověku. Na Bedřicha Horáka (1905 - 1985) narozeného do smíšeného manželství jako Mischinger známého mezi krkonošskými horáky jako Beda z Modrého Dolu ten název o podzemí s trochou nadsázky pasuje doslova. Po zhoubném požáru výstavné odborářské zotavovny v Modrém Dole znárodněné rodině německých starousedlíků Meergansů, nazvané po válce Modrodolská bouda, která lehla popelem 23. února 1954, zůstala jen bývalá prádelna stojící opodál. Právě tam přebýval v ústraní a provizorních podmínkách mnoho let skromný sportovec, koňák a horolezec, bývalý důstojník armády První republiky, zakládající člen obnovené Horské služby a jeden z prvních vlekařů v Peci pod Sněžkou, rozvážný kuřák dýmky, přátelský člověk a oblíbený parťák Beda Horák. Oficiální pohlednici výpravy datovanou 2. září 1979 mu kamarádi z Krkonoš poslali z Mekky vysokohorských horolezců Káthmándú v Nepálu. Podepsali se všichni - Braun, Červinka, Filka, Krupička, Kynčl, Novotný, Rusý, Srovnal, Šafář i Štursa. Zkušenému filatelistovi ale neunikne československá padesátihaléřová známka s razítkem pošty ve Špindlerově Mlýně z prosince téhož roku. Odhaluje známý a rozšířený fígl cestovatelů. Ofrankovanou pohlednici si nechají odesílací poštou orazítkovat a pošlou ji až po návratu do vlasti. Jednak mají jistotu, že se dopisnice cestou neztratí a za druhé ušetří drahé valuty za mezinárodní poštovné. Smutným faktem z historie vzácného exempláře je skutečnost, že skončil v odpadním kontejneru se starým papírem. A to hned dvakrát!

Pokračování článku »

Žacléřští pěvci

12. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Odznak - Mužský pěvecký spolek Žacléř

Hezkých holek se chválabohu rodí stále dost. Hezký odznak aby pohledal. A přitom jich ještě v dobách našich dědů bývalo neúrekom, jak by vravela má nevlastní slovenská babička. Kdyby si byli bývali členové početných spolků na konci 19. století připjali všechny stavovské odznaky najednou, měli by prsa pobitá plechem jako ti potrhlí šlarafové nebo později maršálové Rudé armády. Jenže oni byli decentní a do klopy si vetknuli většinou jen ten jeden vhodný k dané příležitosti. Že to bývala paráda všech parád, až oči přecházejí, můžeme vidět ve faleristických kolekcích na hradech a zámcích, v muzeích a při troše štěstí a dobrých známostech i ve sbírkách starých sběratelů. Honosné kusy vítězů lyžařských nebo cyklistických závodů, zápasnických utkání i atletických přeborů bývaly mistrovskými dílky pasířů i brusičů drahých kamenů. Parádní odznaky prestižních spolků, zdobené barevnými smalty, stuhami v národních nebo spolkových barvách a doplněné tak zvaným leonským zbožím což jsou umně tkané prýmky, střapce a pásky ze zlatých a stříbrných dracounů konkurovaly směle společenským šperkům tehdejších dam. Jedněmi z nejpůsobivějších jsou i odznaky dávných pěveckých sdružení. Třeba zrovna pánové z Německého mužského pěveckého spolku v Žacléři měli fešácké označení. Kam se hrabou dnešní lesní zpěváčci z Rýchor se svými ornitologickými kroužky s číselným kódem Krkonošského národního parku na nožičce. Estéti mohou samozřejmě namítnout něco o uměleckém kýči a možná mi pár těch hodně rozhorlených napíše nějakou sprosťárnu o mém pošramoceném vkusu. Ale zkuste se na takový artefakt podívat dobovýma očima s tehdejšími znalostmi o módě a možnostech sériové ale pouze několikakusové výroby.

Pokračování článku »

Osobnosti Krkonoš

07. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Camil Orfano Muttich - J. A. Komenský - dobová pohlednice

„Řezat, řezat tu havěť, žádného nešetřit!" Takhle mudroval v dobách domácího online vyučování kvůli pandemii covid 19 nejen básník Jan Vodňanský ústy jistého Bobše, ale určitě i většina rodičů, která po několika lekcích úplně zavrhla heslo „škola hrou" učitele národů Jana Ámose. V mé blízkosti se nenachází nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo školáka, ale žiju víc než polovinu století pod jednou střechou s učitelkou, tak si to dovedu živě představit. Komenský mě však napadl v úplně jiné souvislosti. Sběratelé pohlednic z mého nejbližšího okolí zabývající se regionální historií nemůžou opomenout portréty osobností, které se někdy byť i jen letmým dotekem „šmrncly" o Krkonoše. Mezi nimi zaujímá kněz, učitel a exulant světového jména výsadní postavení. Jeho fiktivních podobizen od věhlasných malířů je na sběratelském trhu přehršel, takže si lze i vybírat. Aby měl vztah k regionu i autor portrétu jako v tomto případě je taková malá vzácnost. K úplné dokonalosti chybí už, jen aby se mezi krkonošské veličiny nechal zařadit ještě adresát nebo pisatel. Adresa je bohužel do Vídně ústřednímu výboru spolku Komenský a střelecká jednota Sup působila údajně ve Kbelech u Prahy. Ale buďme skromní - nic není dokonalé.

Pokračování článku »

Kouzlo barev

 
Mezi prvními zachytil opravenou fasádu fotograf Pavel Křivka

Je až k nevíře, k jaké proměně zašlého oprýskaného baráku, po dlouhou dobu kaňce na přijatelném vzhledu ulice 5. května, stačí s nadsázkou řečeno několik kbelíků barvy. Tím nijak nezlehčuji stovky hodin pečlivé práce zedníků, štukatérů a malířů. Jen dokumentuji, že všechny barevné výstřelky fasád bez brutálních zásahů do stavební konstrukce jako je změna dveřních a okenních otvorů jsou naštěstí úpravy relativně snadno vratné, byť stojí nemalé úsilí a finanční náklady. Když se v pozdních jarních dnech odhalil vzhledem k nouzovému stavu kvůli pandemii vylidněné ulici a bez potlesku ze vše zakrývajícího lešení starý měšťanský dům se současným číslem 505, bylo to pro všechny náhodné diváky příjemné překvapení. Citlivá úprava štukatérsky přezdobené historizující fasády z konce 19. století s redukcí plastických prvků a obnovou oken v přízemí spolu s decentní, i když netradiční škálou barev vrátila domu někdejší důstojnost. Celkem zdařilé restaurování městského znaku uprostřed jednoduchého trojúhelného frontonu nad mělkým středovým rizalitem, možná nejlíbivějšího ze čtyř dosud zachovaných na veřejných budovách - ještě staré radnice, městského úřadu a školy - jen rozčeřila dohady o jeho původu. Po jeho obvodu to nejsou nějaké samoúčelné folklorní malůvky, ale články řádového řetězu, jehož význam je dosud neobjasněn. Restaurátor tento nepochybně zajímavý prvek odborně zvaný kolana rafinovaně ani neobnovil.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 133 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.