Článek o pro mě osobně zajímavých regionálních „velikánech" otištěný před měsícem se podle všech obou mých našeptávačů údajně líbil. Už tehdy jsem neuváženě slíbil, že se pokusím představit ženský protějšek té ryze pánské sestavy. A to jsem si naběhl na vidle. V přesvědčení o pravdivosti bonmotu, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, jsem zcela zapomněl na Murphyho zákon - „Nikdy neopakuj úspěšný pokus"! Složit regionální ženské A družstvo bez všeobecně známých a stále dokola omílaných ikon z dam blízkých mému srdci se vztahem k oblasti východních Krkonoš a blízkému Podkrkonoší vynikajících čímkoliv nad své vrstevnice aby to zaujalo i nezainteresované čtenáře je v až donedávna převážně maskulinním světě docela zapeklitý úkol. Jsem muž z minulého století, kdy pojem „něžné pohlaví" či „krásnější polovička lidstva" nebyl pro většinu žen ponižující natož nepřijatelný. Má obrázková „dámská jízda" je tudíž daleko osobnější a současnější než vousatí představitelé chlapských idolů.
Skot pod Sokolkou

Už vidím čtenáře nemravu, jak mu cukají koutky úst v očekávání lechtivé mezinárodní historky. Uvedu raději hned na začátku věci na pravou míru. Jak lze z přiložené fotografie pochopit, mám na mysli hovězí dobytek neboli krávy a Sokolka je příliš prkenná na to, aby mohla cokoliv zacvičit. Znalci tohoto zastrčeného koutu Rýchor jistě poznali v řídkém stromoví na horizontu uprostřed snímku siluetu osamělé boudy Sokolky, dlouho nepřístupné pro nepovedený experiment s odchovem tetřevů a jejich navrácením zpět do krkonošské přírody. I přes maximální úsilí populárního chovatele Gusty Hofmanna, jeho předchůdce Zdeňka Říhy nebo později důchodce Miroslava Klapky, někdejšího prvního ředitele Správy KRNAP tito černí ptačí rytíři v Krkonoších nepřežili. Ale to příliš předbíhám.
Hrníček z pouti do Hejnic

Kdo v současnosti neabsolvoval veden značkami s poutnickou mušlí svatého Jakuba osamělou pěší pouť do Santiaga de Compostela jako by nebyl. V mém mládí v tom bezbožném čase padesátých let století minulého jsem byl nejdál a ještě k tomu z donucení pěšky na pouti v Hajnici, jak se po druhé světové válce přejmenovala Německá Brusnice. Bylo to přes pole a les vozovou cestou z mého domova ve Stříteži necelé tři kilometry. To naši bohabojní předci chodívali až do Vambeřic i dál. Alespoň podle oblíbené spisovatelky „naší paní" Boženy Němcové a jejího postrachu literaturou nedotčených školáků v podobě povinné četby knihy Babička.
Stále stejná píseň. Jinou neumím.

Krkonošský národní park oslavuje v roce 2023 šedesát let od svého založení. Správa parku vydala při té příležitosti mimo jiné i výpravnou neprodejnou publikaci „60 příběhů Krkonošského národního parku". Výběr zpovídaných osobností je ryze subjektivní. Jiný autorský kolektiv by s určitostí vybral jiná jména. Jediným očividným kritériem zřejmě bylo, aby zpovídaní adepti byli dosud živí. Jen tak mohlo dojít na upravené pořekadlo: „Kam nemůže čert, nastrčí Tondu". Nebudu šmajdat kolem horké kaše. Na jednom z posledních míst, tentokrát údajně podle abecedy (ačkoli ani podle stáří by to nebylo lepší) je i příběh o životaběhu mé zanedbatelné maličkosti. Nikdy jsem se necítil dobře mezi celebritami, natož v sousedství opravdu významných osobností. A přesto se mezi ně sebemrskačsky pořád cpu. Interview pro tiskoviny různé úrovně jsem poskytl už několik a musím sebekriticky uznat, že je neumím. Pokud si nekladu vtipné, inteligentní a zasvěcené otázky sám mívám z výsledku obvykle rozpačitý pocit. Ne tak tentokrát. Tazatelka byla pečlivě připravená, laskavá a trpělivá a určitě neměla v úmyslu (a já už vůbec ne) aby si leckterý čtenář z chaotických odpovědí sestavil portrét jakéhosi rytíře smutné postavy. Řečeno na plnou hubu největšího idiota z celé sestavy. Bez nějaké zvlášť vynaložené námahy se mi to myslím docela povedlo.
Hozená rukavice

Rukavička dávného kavalíra s osahanou krajkovou manžetou, značně omšelá a vyšisovaná jako bych ji zvedal nejmíň tisíckrát. Nebo snad házel? Ale kdeže. Majitel je, čestné slovo, naprosto bezkonfliktní typ. Až by někdy zasluhoval nakopat do hýždí. Ani ta rukavička, i když je opravdu plechová nejen na pohled, nebyla nikdy součástí rytířského brnění. To jen nápaditý tvůrce využil iluzi chlapského stisku při konstrukci nezbytného miniaturního skřipce na lejstra v zaniklé době papírové. Podobné držáky v různém designovém provedení bývaly ozdobou pracovního stolu nejednoho úředního šimla. Připevněn poblíž dveří sloužil i v mnoha domácnostech jako nápadný „zapomětníček" se sepnutými lístečky vzkazů, připomínek, účtenek, úkolů, seznamu nákupů, receptů kuchařských i od lékaře, vstupenek do divadla, kina, zoo i na plovárnu, složenek, pohlednic a stovkou dalších nezbytností. Prostě všeho, co si dnes pohodlně naťukáme do mobilu. Naši předkové bývali hračičkové a dokázali si svůj životní prostor v rámci dobového vkusu zútulnit. V současnosti, kdy je vše stroze účelové se sázkou především na funkčnost, kde není prostor pro potěšení pro oko, je takováto staromódní nepotřebná prkotina přímo polaskáním na duši. Jak se tak laskám, najednou mě napadlo - sakra, kam jsem jen založil ten lístek z čistírny?
Nepublikováno
Hliněnej

Říjen je můj měsíc a zaslouží si Krakonoše fešáka. Všichni ti kluci krkonošský jsou na fotografii krasavci, to je bez pochyb. A jestli se líbí nebo nelíbí nějakému libovému krajákovi ze za Paky je mi lhostejné jako jednomu každému z nich kdyby je vůbec nějaký názor zajímal. Sáhl jsem neomylně po Krákorovi z pálené hlíny, protože je v této nekonečné galerii prvním reprezentantem starobylého materiálu užívaného od pravěku, kdy chlupatý tvůrce někde pod Pavlovskými vrchy na budoucí Moravě dumal, zda zůstat opicí nebo se stát člověkem. V prvním okamžiku jsem ho chtěl nazvat „Obr na hliněných nohou". Zavrhl jsem to nejen pro ten pejorativní nádech. Hlavně by to nebyla tak docela pravda. Fešný pantáta je celej hliněnej. Tradiční metodou na hrnčířském kruhu ho v bývalé sklářské dílničce po dědovi v Rokytnici nad Jizerou stejně jako desítky dalších jemu podobných vytočila keramička Michaela Dumková, absolventka Střední průmyslové školy keramické v Bechyni.
Tak to nikdy nebylo

Myšlenkové pochody lidových tvůrců suvenýrů z Krkonoš jsou nevyzpytatelné dnes stejně jako před lety. Třeba taková svého času velmi oblíbená šikmo uříznutá březová placka se zčásti malovaným zčásti dolepeným barvotiskovým obrázkem. V decentním provedení může mít i přes uměleckou bezcennost nostalgické kouzlo starých časů a být „skousnutelným" kontrastním doplňkem současného interiéru. Proč se ale většina výrobců nespokojila s jedním tématem? No protože ve snaze po maximální prodejnosti se snažili na malou plošku narvat co nejvíc. Jako ten Čapkův pejsek s kočičkou když pekli dort. Všechny použité ingredience samy o sobě byly přece ňam, ňam. Ale dohromady se to nedalo žrát. Stejně zřejmě postupoval autor historické památky na návštěvu nejvyšších partií tehdejších pravděpodobně pruských Riesengebirge. Alespoň podle výběru hlavních dominant. Samozřejmě s vyloučením v těchto končinách netypických břízek jakoby obšlehnutých z nějakého rozměrného plátna trutnovského akademika Charlese Mayera, které do scenerie pasují jako pěst na oko.
« 1 2 3 4 5 165 » |