Freiheit

Nemívám ve zvyku chlubit se cizím peřím, ale někdy se v něm docela rád přihřeju. Vím dobře, že krást se nemá. Ani na internetu. Ale když je to nezbytné probudí se ve mně spící pirát. Dokonce, i když mi někdo pěknou fotku pošle tuším, že bych ji neměl publikovat bez jeho vědomí, jenže přesvědčení, že se z toho vždycky nějak vymluvím, je silnější. Zejména když je krásná. Krása se má přece sdílet. Je-li navíc autorkou hvězda v docela jiném oboru než je fotografování nebo astronomie, o které vím, že dobře zná výrok nesmrtelného Járy Cimrmana - Pochval se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá - a přesto se jím neřídí, rád největšího Čecha vyvedu z omylu. Vyvádět jiné z omylu je totiž moje hobby. Jako ostatně většiny nás chybujících.

„Půlnoc mi do stanu kouká, táborák přestal už hřát, za chvíli celý les i louka půjdou s námi spát. Potok si v údolí brouká, kolem je ticho a mír, časový signál do tmy houká starý moudrý výr. Táborák už zhas a kolem nás jen voní jehličí a černá tma krok měkký má jak tlapky kočičí. Svět už dávno ztich, jen ve větvích si stromy šeptají a měsíc nad námi s bílými hvězdami se schází potají. Táborák už zhas a čeká nás teď lůžko z jehličí. Jen spi a lež tak dlouho, než zas kohout zakřičí."

Tentokrát zubaté čili po sekyrkách pily. Tady musím vzpomenout na oblíbenou průpovídku mého dědy, kterou nás vyjukané vnoučky při prázdninovém řezání palivového dřeva na zimu vždycky rozesmál. Pokaždé když odložil svou stařičkou obloukovku s ohmataným dřevěným obloukem a šel si ke studánce pro dalšího vychlazeného lahváče děčínské tmavé sedmičky z Podmokel, potutelně procedil pod vousy - ty jsi pila? Tak teď jsme na řadě my. Dlouho jsme se ségrou věřili i bajce, jak kdysi v mládí propil zděděný zámek, mlýn a pilu a tahle je jediná, která mu zbyla. U nás na chalupě se jich najde přece jen o něco víc. I tak je to snůška velmi omezená a jednostranná odkazující na původní řemeslo majitele s historickými nástroji z dílny tátovy i tchánovy. Některé se už dokonce blýskly v předešlých dílech seriálu. I současní senioři z generace kutilů, kteří se na přelomu století ještě stihli vybavit náhlou záplavou technických udělátek s vestavěným akumulátorem, se nad některými kousky s opovržením ušklíbnou. Natož současná mládež nemající ani tušení k čemu by ty ozubené plechy asi tak mohly sloužit a musí si to vygooglovat. S údivem se mladí nemakačenkové a budoucí ajťáci mohou dovědět, že většina se stále vyrábí. Jen s vylepšeným dizajnem z odlehčených materiálů s vědecky vypočítanou ergonomií rukojetí od kterých má člověk mozoly dřív než od těch starých dřevěných. Nevěřím, že by to někoho mohlo vážně zajímat, ale pro osvěžení vlastní paměti se jim podívám na zoubek.

Jakýsi estét se docela nedávno nechal slyšet, že za největší nevkus současnosti považuje ledničky olepené magnetkami. Tak kam si je u všech čertů mají děcka nalepit, když jediná kovová plocha v kuchyni jsou dvířka lednice? Přitom výrobci tisíců lákavých zbytečných cetek a upomínkových předmětů jich produkují stohy v množství větším než malém v cenách v porovnání s jiným spotřebním zbožím zdánlivě malicherných. Kdo má rád zvířátka musel by si na ně od Mickey Mouse a Kačera Donalda, přes stádo dinosaurů až po slony, žirafy, zajíčky ušáčky a berušky jako živé pořídit celý vagon nerezových lednic i s nástavcem. Fandové Elvise, Majkla Jacksona nebo Ronalda na tom nejsou o moc líp. A co teprve s nezařaditelnou rozměrnou Eifelovkou, Titanikem či suvenýrem z výstupu na Kilimandžáro to neví ani vševědoucí baba Vanga. Stejný problém řešíme dnes a denně i my Krakonošofilové. Usměvaví vousáči jako malovaní se culí z každého prodejního místa. No nekupte to! Zejména když šmahem vyřešíte i problém kde vzít reprezentanta na dovolenkový měsíc srpen, kdy je jistá rozvernost přímo žádoucí.

Nepublikováno

Když byl anděl Páně ještě boubelaté batole, neudělal ani krok bez svého dvojčete Cupida alias Amorka. Příběh jedné takové sourozenecké dvojice polychromovaných prdelatých andílků zvaných všeobecně Putti oblíbených zejména v baroku bych vám mohl vyprávět. Konec konců, proč ne? I když není zrovna veselý. Začal docela dávno, možná už v 19. století, v dílně neznámého lidového řezbáře kam má paměť nedosáhne. Ale „zlatá šedesátá" století minulého, to je jiná. To se smutný hrdina příběhu, říkejme mu pro pořádek třeba Tonda, aby se nám to nepletlo, zrovna oženil. Jedna z prvních moudrých rad od lepší polovičky do vínku zněla: Když nevíš, tak se zeptej! S neukojitelným zájmem o historii, zejména o drobné umělecké a sběratelské artefakty a s nedostatečným vzděláním se mohl vyptávat donekonečna. Při toulkách po regionu měl oči na šťopkách a občas i štěstí na dobré lidi.

Mužný idol paní a dívek Walda Matuška svého času dobře věděl, jak se struny v ženě naladí i kam se skrývá kdo má rád. To jsem ovšem jako rozjívený vesnický kluk ještě nemohl znát. Mě lákala jiná věž. Tedy spíš věžička s průduchy stlučená z prken nad hasičskou zbrojnicí uprostřed návsi. Po každém hasičském cvičení se tam sušily zavěšené jutové hadice, jindy pečlivě stočené na cívce stařičké stříkačky značky Smekal nad mohutným vahadlem pro ruční pumpování vody. Pokaždé když znavení hasiči nechali vrata otevřená a odskočili si do hospody hned vedle spláchnout prach, nakukovali jsme zvědavě do zákoutí regálů s několika naleštěnými přilbami ze zlaté mosazi snad ještě z dob starého Rakouska. I na modré německé brigadýrky s dýnkem olemovaným červenou paspulkou a odpáranými odznaky rozcapeného ptáka s tím zparchantělým křížem budící spolu s trofejními vroubkovanými plechovkami na plynové masky hrůzu připomínkou nedávno skončené války. Kdeže loňské sněhy a dávné věže jsou!

Was ist das fragmen, ty? - zeptal by se bezelstně nejeden svobodský staroúsedlík ještě v polovině minulého století. Pro čerstvou puberťáckou náplavu to znělo stejně komicky jako mnohem pozdější okřídlený dotaz natvrdlého majora Terazky ze Švandrlíkových Černých baronů. „Povedztě mi vojín Kefalín, čo si predstavujetě pod takým slovom fragmenty?" Tak aby bylo jasno, mám na mysli úlomky, torza, části celku. V tomto případě řezbářsky zpracované porůznu nalezené zbytky z čehosi většího někdy sotva zjištěného. Jako zběhlý lesník, vyučený dřevokaz kolář karosář přeškolený na truhláře věnoval jsem se práci se dřevem celý produktivní věk. Fajnové řemeslo řezbářské jsem vždy choval v hluboké úctě a s pokorou ho obdivoval. Každého nalezeného kousku dřeva se stopou řezbářského dláta mi bylo líto zanechat tlít někde na smetišti a postupně jsem si jimi zdobil příbytek jako straka hnízdo blyštivými cetkami. Některé jsou umělecky zajímavé i pro výtvarného ignoranta, jiné mají osobitý půvab pouze pro nálezce. Ke každému opracovanému kousku dřeva se většinou pojí autentický příběh, takže jejich malé defilé není jen letní vaření z vody nebo přehlídka polínek před přiložením do kamen. Hned úvodní zlacený rostlinný motiv uražený nejspíš při nešetrném stěhování velkého závěsného obrazu s honosným bohatě řezaným rámem z Piettovy vily do firemní truhlárny je vysoce dekorativní. Vedoucí dílny pan Prušinovský ho dlouho schraňoval v zásuvce pracovního ponku s úmyslem, že ho jednou přilepí. Nikdy k tomu nedošlo. Obraz údajně s portrétem některé dámy z rodiny Piette prý skončil v místním kostele. Dnes o něm nemá nikdo ani potuchy. Rozvilinu z dubových listů vyčmuchal sběratel Šedý vlk, který si ji ve slabé chvilce ocenil na tři velké rumy.