Vídeňský švindl

 
Tajemná kresba na historické pohlednici - detail

My, co jsme vyrůstali v době politických procesů v padesátých letech 20. století o „vylepšování" fotografií víme odmala. Ať už to bylo mizení lotrů (Slánský, Clementis) po pravici i po levici toho největšího nebo prezident řečený Ušaté torpédo kynoucí poloprázdnému náměstí s dodatečně dodanými davy. Retuš či fotomontáž z důvodů estetických, politických, technologických i ryze mystifikačních je stejně stará jako fotografie. Provází nás životem někdy utajeně a skrytě, jindy až provokativně okatě. Viz třeba současné sedmdesátileté celebrity s vyhlazenými líčky dvacítek na titulních stránkách barevných časopisů. Laskavou a neškodnou mystifikaci bez zlých úmyslů mám docela rád a mému cvičenému oku se občas i nějakou kulišárnu podaří odhalit. Sběratelství skýtá možností nepřeberně. Filatelisté mají své tiskové vady, stejně jako numismatici jemné odchylky razidel, ale to jsou prakticky technické nedostatky a svědčí o nepozorné kontrole při jejich vzniku. U filokartie, což je odborný termín pro sbírání pohlednic se s úmyslným falšováním reality v zájmu prodejnosti setkáváme víc než často. Zejména u těch historických zpracovávaných různými tiskařskými technikami, o kterých se nemíním dopodrobna rozepisovat. Jen jako příklad lze uvést oblíbenou litografii, u níž vydavatelé povolovali uzdu fantazii téměř zákonitě. I na omezeném počtu pohlednic Svobody nad Úpou se různé záhady vyskytují.

Pokračování článku »

Lámání charakterů

14. dubna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Petice - ještě ji mám schovanou

Jak to chodívalo na vsi po únorovém vítězství proletariátu v roce 1948, dokládá komický cár nedatovaného papíru z rodinného archivu. Sotva se společnost jakž takž oklepala z dvojakého života s neustálou hrozbou smrti v Protektorátě, ujala se vlády diktatura rudá. Nedělám si iluze o povaze malého občánka jakéhokoliv státu, když je vystaven tlaku okolí. Dav semele skoro každého. Můj táta byl bouřlivák a pruďas a s pocitem relativní svobody v zádech si často lidově řečeno pouštěl hubu na špacír. To není pro hostinského zrovna šťastná volba. Jistý Palivec by mohl vyprávět. Tehdejší lidově-demokratické zřízení, což je samo o sobě významový nonsens přálo fízlům všech kategorií. Nebylo tomu jinak ani za vychvalovaného Rakouska - Uherska, natož v Protektorátě. A určitě i za idealizované Masarykovy První republiky se armáda „Bretschneidrů" mnohokrát uplatnila. A tak když zase jednou Kléma burácel z reproduktorů chraplavého rádia v lokále, rozpálil se národní správce jediného hostince ve Stříteži u Trutnova doběla a před početnou sešlostí sousedů nastínil řešení situace pomocí pořádného klacku. Nevědomky v záchvatu rozčilení použil paradoxně metodu nastupující vládní garnitury, proti které tak brojil. Jak už byl v ráži, přibral i moskevského báťušku a všechny jejich tavárišče pobratimy. Však to znáte, jak to dodnes chodí v hospodě - řeči se mluví a pivo teče.

Pokračování článku »

Nevídané

 

Jirinka-v-cele.jpg

Svobodské ulice jsou už několik let vylidněné i bez nařízené karantény. Okamžiky, kdy byly přeplněné až příliš, zachycené na historických fotografiích lze najít například jako ilustraci k článku Když nás půjdou miliony... otištěném v novinách Svoboda fórum číslo 750. Ve druhé polovině minulého století byly ukázkovou příležitostí k srocení davů spartakiády. Propagandistické oslavy sjednocené tělovýchovy, kopírující sokolské slety měly několik předeher v jednotlivých regionech. Jedna taková hodně početná manifestace se ve Svobodě nad Úpou konala v neděli 7. června 1959 při generální zkoušce na II. Celostátní spartakiádu 1960 v Praze na Strahově. V předvečer byl na novém stadionu, slavnostně otevřeném 1. září 1957 zapálen oheň na počest Československo - polského přátelství. Kronikář v zápisu z té doby jen smutně poznamenává, že dlouho očekávaní polští přátelé se bohužel nedostavili, protože je na hranicích zadržela pohraniční stráž pro nesrovnalosti v propustkách. Inu padesátá léta! Teprve druhý den přijeli tři uvolnění delegáti. V neděli dopoledne se konaly ještě poslední zkoušky jednotlivých cvičení. Slavnostní průvod čítající kolem 700 cvičenců z několika míst v okolí včetně Trutnova vyšel od sokolovny a na Malém náměstí u meteorologické staničky na ně při odbočování ke stadionu čekal fotograf. Ze Svobody cvičilo v jednotlivých sestavách údajně 300 školáků a jedno družstvo dorostenek a žen. Pánové byli lenoši už tenkrát a po neúspěšném pokusu jednoho družstva o cvičení s tyčí zůstali v řadách diváků. Těch se prý sešlo asi 1200! Na prašný úsek silnice v popředí už jsme dávno zapomněli, stejně jako některé zobrazené cvičenky na svou účast. Jsou vzpomínky opravdu to jediné, co nám zůstane?

Nepublikováno

Pokračování článku »

Jak se to pytlíkovalo

 
Sada barevných sáčků z koloniálu Heinricha Henschela seniora v čísle 44 na náměstí.

Poslat někoho lepit pytlíky je totéž jako navlíknout ho do tepláků nebo zavřít za katr. V dobách před sametem museli muklové v lochu tvrdě hákovat. Zdánlivě lehké lepení pytlíků bylo synonymem úmorné, jednotvárné a neubývající práce, že leckterý odsouzený se občas v duchu rouhal sněním o změně rachoty za broušení karoserií v mladoboleslavské automobilce nebo fárání do černé díry na Odolově. A ti největší frajeři si namlouvali, že by lépe snášeli nečas někde v lomu a v nejhorším případě i Jáchymov. Takovým strašákem bylo pro tvrdé chlapy lepení papírových sáčků, které mnoho domáckých pracovnic často vítalo jako jedinou možnost skrovného přivýdělku. Dnes, kdy zeměkouli neúnosně zaneřádily plastové obaly se lidstvo k recyklovatelným a přírodě šetrnějším papírovým sáčkům opět pokorně vrací. I laikům, kteří by do Kauflandů a Lidlů vkročili jen pod hrozbou totálního vyhladovění je nad slunce jasnější, že nejlepší obaly jsou žádné obaly. Než se s tím ale všichni vlajkonoši konzumu srovnají a přestanou si to spojovat s heslem „Zpátky na stromy" čeká nás ještě dlouhá cesta. Ještě žijí pamětníci mléka nalévaného do bandasky, piva do džbánu a vážených bonbonů do kornoutu. To není volání po starých dobrých časech, ale střízlivá úvaha hospodáře. Copak je ekonomicky únosné, aby nákladná předimenzovaná krabička s barvami hýřícím potiskem byla dražší než uvnitř skrytý výrobek? My senioři se s tím například u léků setkáváme dnes a denně. Ale vraťme se od planých ekonomických úvah zpátky na zem k nálezu několika různě velkých unifikovaných sáčků z jednobarevných papírů pamatujících jeden z krámků se smíšeným zbožím v předválečné Svobodě nad Úpou. Panu Procházkovi patří dík, že je nevyhodil do popelnice.

Pokračování článku »

Která bestie?

31. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Spoušť na zahradě po noční návštěvě

Na naší zahradě dneska po ránu čekalo nemilé překvapení na mámu. Poté, co v krásných slunných dnech minulého týdne dohnána příkladem pracovitých sousedů pracně shrabala zahradu a rouhala se pomýšlením na vypůjčení vertikutátoru, nějaký přičinlivý tvor ji předešel. To je nepříjemný rub vychvalovaného bydlení na sluneční stráni kousek od lesa. Nějaký hladový hajzlík, co se probudil ze zimního vychrupování se bez skrupulí přiživil na cizím pozemku jako z prostřeného stolu. Naše ubohá zahrádka situovaná na sever každý rok víc a víc zarůstá mechem, na který jsme už dávno rezignovali. Ostatně je to taky zelené a nemusí se příliš často sekat. V letošní mírné zimě se všecka zemní havěť drží téměř na povrchu, ať už jsou to hraboši, ponravy, žížaly a další žoužel, která nočnímu strávníkovi evidentně chutnala. Docela ho chápu - snadno odhrábnutelné chomáče mechu nejsou taková rachota jako pevné drny loňské nesekané stařiny v jeho původním i když relativně bezpečnějším revíru.

Pokračování článku »

Pořádek muší bejt…

 
Přilba městského strážníka ze Svobody nad Úpou

Dobrý voják Švejk to sice říkal o disciplíně vy kluci pitomí, ale to nevadí, vyzní to nastejno. Staří horáci z Krkonoš vždycky respektovali řád jakéhosi Všehomíra či matky Přírody. O to víc ignorovali zákony, paragrafy a nařízení. Proto tady bývalo nejvíc pašeráků na metr čtvereční široko daleko. Ne všichni byli takoví sympaťáci jako Karel Heřmánek ve filmu Krakonoš a lyžníci. Když už na všechno nestačil dohlížet rychtář, v případě městečka s matoucím názvem Svoboda purkmistr, byl dohledem na udržování pořádku ustaven obecní strážník. I když daleko víc mu slušel neformální titul obecní sluha. Slovo policie, odvozené od řeckého polis značící obec, město a v přeneseném významu i stát, užívané pro bezpečnostní složky je údajně známo už od konce 14. století. Přesto se v českých zemích na dlouhá léta vžil trefnější termín četnictvo, přejatý v polovině 19. století od Jihoslovanů, kteří tak nazývali lupiče a bandity sdružující se do čet. Na území Rakouského císařství přinesl významné změny revoluční rok 1848. Většina právních předpisů vycházela od té doby ze zákona číslo 170 o prozatímním obecním zřízení z 20. března 1849, v jehož preambuli stojí, že svobodná obec je základem státu. A když už toho o svobodských obecních policajtech mnoho nevíme, neškodí se seznámit aspoň s jejich některými úkoly. Dlužno dodat, že po vyhlášení Československa v roce 1918 byl rakouský model organizace všech složek policie v podstatě zachován. U té komunální, jejíž náklady plně hradila obec, se náplň práce město od města lišila podle místních podmínek. Základní poslání je všude stejné: Dohlížet na bezpečnost obyvatel a jejich majetku, starat se o bezpečnost silnic, cest a mostů, vod a pozemků, kontrolovat hygienu, míru a váhu potravin a ostatního zboží na trzích, konat zdravotní, mravnostní i zaměstnaneckou policii, jakož i sledovat dodržování požárního a stavebního řádu včetně policejního povolení ke stavbám. Docela dost povinností na jednoho člověka.

Pokračování článku »

Čus bus autobus

 
Konrad Hiltscher na foto Fritze Hiltschera

Vybafnout na mě někdo s podobnou hláškou před padesáti lety koukal bych na něj jako péro z gauče. Asi stejně jako kdyby dnešní teenager naprosto zřetelně a nahlas pozdravil „Dobrý den". Tak nějak nejspíš v době milionů selfíček kolujících po síti, které zvládne s chytrým mobilem každý blbý capart jednou rukou, působí poctivá papírová fotografie složitě vyvolaná z filmového okénka. Papínek Hiltscher, prokurista firmy Stephan na výrobu mýdla, voskových svíček a sody, zejména však nadšený fotoamatér, zvěčnil svého synáčka před dobovým výkvětem hromadné dopravy - autobusem svobodského dopravce Josefa Pettirsche. Ještě docela nedávno měl každý podobných obrázků á la já a Hradčana, já a Sněžka, Eiffelovka, pyramidy, já a lokomotiva, tramvaj, parník v přístavu, žirafa v zoo nebo rozkvetlá sakura a mraky dalších atraktivních pozadí plná alba. Vedle jedinečnosti zobrazované osoby tak nechtíc vznikla celá galerie objektů, která ji s postupem let trumfla co do zajímavosti na celé čáře. Je téměř nepsaným pravidlem, že jen vzácně pečliví jedinci popisují fotky alespoň základními údaji. Málokdo totiž po letech pozná rozjíveného kluka, který mezitím už dávno vyrostl z krátkých kalhot nebo už ani nežije. Zato starodávný autobus s autentickým firemním označením majitele, to je panečku jiný káva!

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 132 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.