Freiheit

Nevěřte všemu, co vás učili ve škole. Svět se mění a spousta věcí s ním. Tak třeba zrovna první den jara má řada generací zafixován s datem 21. března. Pravda je ale ve hvězdách. Den jarní rovnodennosti nastává letos o den dříve. Přesně 20. 3. 2023 ve 22,24 hodin. Podle propočtů astronomů se nikdo z nás už 21. v životě nedočká. Vesmírné zákonitosti jsou neúprosné a další taková shoda s kalendářem je prý v plánu až v roce 2102. To ale nejspíš nezvěstuji nic nového, protože už si o tom dávno cvrlikají údajně i vrabci na střeše. Mimochodem, věděl někdo, že mají tihle ptačí uličníci dnes dokonce mezinárodní svátek? (Tak všechno nejlepší, Maruško!) Řízením matky Přírody vyrašil z ničeho nic právě dnes na naší zahradě nepočetný zástup bělostných poslíčků tohoto úžasného ročního období. Snad jako živoucí důkaz, že krása vynikne i na hnoji. Skupinka roztančených víl s poetickým jménem sněženka jarní (Galanthus nivalis) je uváděna též jako podsněžník. To moc rád nemám. Trochu mi připomíná obhroublý výraz podpapírák, což ani latinské „galantní" nijak nezjemní. Ačkoli sníh snesu jen v kremrolích, většinu těch něžných slovanských odvozenin přímo miluji. Sněženka, Sněhurka, Sněžka, snežienka, Snehulienka, śnieżyczka, Śnieżka....

Nepublikováno

Retro z fotografické pozůstalosti Standy Steinera (1929 - 1997)

Malá Lenka, ročník 1959 při jednom z pravidelných výšlapů ze Svobody nad Úpou na Rýchory tehdy ještě ochotně zapózovala jako komický figurant pro vtipně komponovaný snímek, v jakých si její otec, amatérský fotograf Standa Steiner liboval. Mezi učesanými a víceméně fádními oficiálními záběry Rýchorské boudy září jako ryzí zlatinka z nedalekých kutišť. Tenkrát na konci bouřlivých šedesátých let než se v Dvorském lese uhnízdili cizokrajní ptáci devastátoři v khaki gymnasťorkách a ještě i chvíli po tom co po dvou letech odtáhli, byl zádumčivý hřeben na jihovýchodní výspě Krkonoš stále ještě oázou klidu a ticha. Jen koleje od vojenských náklaďáků vyježděné do prachu turistické cesty napovídaly o zrůdných dopadech „civilizace". Osamělá Rýchorská bouda na horizontu ve své původní podobě oděná dodatečně vzhledem k drsným povětrnostním podmínkám do ochranného pláště z eternitových šablon působí i přes svou zdánlivou hmotnost uklidňujícím dojmem. Jako bájná archa s otevřenou náručí pro všechny živáčky. Živo bylo na tomto ukázkovém ostrůvku Skandinávie v pouhých 1000 metrech nad hladinou moře už koncem dvacátých let, když se budova pod taktovkou trutnovského stavitele Vagenknechta stavěla. S pominutím úplně prvního vniknutí do nedotčené rýchorské pustiny v podobě kolem roku 1950 zaniklé Maxovy boudy, kterou členové Krkonošského spolku z Maršova v letech 1891 - 1892 vynosili s nadsázkou takřka na zádech. Čas všecky rány zhojí a příroda je mocná čarodějka. Dřívější hospodáři se dokonce v blízkosti bud pokoušeli v klidných dobách pěstovat brambory a oves. Další pohromu přineslo harašení zbraní za horskými hřebeny a následná horečná výstavba opevnění. A nedělejme si iluze, že se stavební firmy nebo vlastní vojsko chovaly k okolní vegetaci nějak zvlášť ohleduplně. I tyhle jizvy se zacelily a dnes celá linie betonových bradavic splývá s terénem i bez maskovacích sítí a kamufláží. Naopak všechny ty řopíky, bunkry či pevnosti porostlé mechem a lišejníky ukryté v křoví vypadají poeticky jako opuštěné hobití domky a jsou předmětem obdivného zájmu. Na asfalt plazící se svými chapadly po cestách k vrcholu nesmlouvavě jako chobotnice už jsme si tak nějak zvykli. O další průjezdy obrněných houfnic maskovaných zákopníků však určitě nikdo nestojí.

Nepublikováno

Lidové pranostiky mají něco do sebe a je nabíledni, že nevznikly samovolně jen tak z ničeho. To jen stařičká matička Příroda je „vol'aká zmëtená". Asi jako chudák major Haluška řečený Terazky z filmu Černí baroni v nezapomenutelném „Lanďákově" podání. A jak předvídá vševědoucí královna rosniček meteoroložka Dagmar Honsová i přes letošní dosavadní mírný průběh počasí, zima o sobě dá ještě vědět. Také bych Krakonoše na březen viděl raději v závějích kvetoucích bledulí ve Sklenářovickém údolí než v současné vytrvalé chumelenici. Ale co naplat, počasí stejně jako osud nepřečůráš. To není z mé hlavy. Tvrdila to jedna moudrá žena, jejíž jméno mě už dávno vypadlo z paměti, ale musím jí dát za pravdu. „Chcačky nechcačky" jak se důvěrně říká mezi námi děvčaty, musím vybrat zimní portrét pána hor z kolekce krkonošských pohlednic se zimní tématikou. Rýbrcoul vymodelovaný ze sněhu a ledu, takový trochu povedenější sněhulák, je ve sbírkách filokartistů hojně zastoupen. Ten tradiční jilemnický ze starobylého náměstí modelovaný každoročně Josefem Dufkem je už ale přece jen dost okoukaný. I pan Dufek s partou pomocníků si letos ausgerechnet jako naschvál, ale naprosto chvályhodně zkusili uplácat slavného Jana Nepomuka, když už je ten oficiálně vyhlášený „Rok Harrachů".

Nevím, který intoš se tímto okřídleným výrokem snažil omluvit evidentní nepořádek ve svých osobních věcech, případně ve vlastní hlavě. Ve mně se zmiňované persóny perou celý život. Mohu tedy zodpovědně prohlásit, že ani jedna polovina z tradované a často citované poučky není pravdivá. Pokud je blbec inteligentní touží mít vše srovnané a na svém místě. A když je inteligent blbec má to všecko tak říkajíc „na salámu" a podle toho to vypadá. Asi nejsem sám, kdo při usilovném hledání nějaké důležité maličkosti najde při obrácení bytu vzhůru nohama nejmíň deset dávno oželených věcí, které marně hledal jindy. Jen ne tu, kterou momentálně právě potřebuje. Většina mých přátel je přesvědčená, že jsem na pořádek, jak se v intelektuálských kuloárech s nadsázkou říká svině. Já vím své. Proto do kutlochu s letitým „bordelem", kterému vznešeně říkám archiv pouštím s velkým sebezapřením a se skřípěním zubů jen velmi otrlé a prověřené návštěvy. Tak jsem po několikadenním zbytečném přerovnávání zásuvek a polic kde by to přece určitě mělo být, vždyť jsem to měl docela nedávno v ruce, objevil pozvánku na společenský ples z roku 1975, kterou jsem loni, předloni a před předloni bezvýsledně hledal. Jako z udělání je i letos právě v plném proudu plesová sezóna. Rozměrné plakáty hýří barvami na každém nároží a vlají v cárech z vývěsních tabulí, webové stránky obcí jich mají plné aktuality, tak proč neudělat z nouze ctnost a nepustit starou tiskovinu ještě jednou do světa s patřičným komentářem. Tak za prvé. Ani v té prašivé době tuhé normalizace v polovině sedmdesátých let minulého století společenský život neutuchal. Lid chce svůj chléb a hry, i když život stojí za kulový.

Dnes už by asi podnik s puncem světovosti hledal ve Svobodě nad Úpou člověk marně i s halogenovou svítilnou v pravé poledne. O zašlé slávě místních papíren, které se v minulosti pyšnily vývozem svých kvalitních výrobků obrazně „do celého světa" nikdo ze zasvěcených nepochybuje. Ale strojírna? Nenechte se vysmát! A přece...Úplně na začátku byla textová zpráva v angličtině, kterou antivirový hlídač mého PC vyhodnotil jako spam. Naštěstí „chytrej Tonda, není úplně blbej" a text si s pomocí strýčka Google přeložil. Jistý neznámý Holanďan Aad van den Ouweelen, sběratel bruslí a historie zimních sportů ze stotisícového Leidenu, člen nadace „De Poolster" s padesátiletou tradicí, zabývající se podporou a propagací kulturně-historických hodnot bruslení a dalších zimních sportů objevil na jednom sbírkovém páru historických bruslí neznámou značku, tvořenou stylizovaným písmenem S. Tutéž nalezl - kde jinde - než na stránkách www.freiheit.cz . Zmíněná nadace má také pečlivě vedený a obsáhlý web www.schaatshistorie.nl snadno přeložitelný do češtiny, který zájemcům vřele doporučuji. Mimo jiné tam jsou soustředěny desítky a desítky, přesněji víc než 1500 jednotlivých světových výrobců bruslí. Holandsko jako země bruslařům zaslíbená pochopitelně vévodí. Z bývalého Československa evidovali zatím pouze dvě firmy. Emila Katschnera z Police nad Metují, mimochodem známého z širšího rodokmenu svobodské papírenské rodiny Piette. A pak už jen Katschnerova nástupce, znárodněný podnik Kovopol. Němec Václav Schneider ze Svobody nad Úpou tak má tu čest být zařazen do pestré galerie jako třetí reprezentant českého strojírenského průmyslu. Z kolegiality jsem jako prezentaci dávného výrobce a potažmo možná i současného města v Krkonoších poslal holandským nadšencům okopírovaný ukázkový předválečný katalog z poloviny třicátých let minulého století, zřejmě poslední v češtině. Možná neuškodí, když využiji příležitosti a nabídnu ho k nahlédnutí i veřejnosti ve Svobodě, která si nevábnou a omšelou továrnu firmy Japio v Horské ulici s kvalitní kovovýrobou s mezinárodním renomé nejspíš nespojuje. Srovnatelný luxusní katalog vytiskl tentýž grafický umělecký závod Josef Loschau v Krásné Lípě už v roce 1930. Zachoval se i s vloženým průvodním dopisem.

Abych si to trochu vyžehlil tam nahoře u někdejšího majitele svobodské strojírny Václava Schneidera prezentovaného v chystaném článku, který teprve čeká na zveřejnění především jako výrobce bruslí a sportovních potřeb, vracím se několika slovy k artiklu, se kterým začínal. Když jako šestadvacetiletý podnikatelský holobrádek ve Svobodě nad Úpou v roce 1893 založil strojírenskou dílnu a umělecké zámečnictví, byly jedním z největších výrobních taháků pro místní dychtivé a pracovité hospodyňky právě žehličky. Lze předpokládat, že ve své slévárně vyráběl všechny tři základní typy tehdy užívaných cihliček, jak se těžkým pomůckám na žehlení látek také říkalo. Žehlení bývala docela dřina proti současnému piglování s elektrickou napařovačkou. Někdy i dost nebezpečná. Snad proto se mu chlapi dodnes vyhýbají. A upřímně řečeno, na poličku by si zase barevnou bakelitovou Philipsku, Rowentu nebo Etu nejspíš nikdo nevystavil, i kdyby to nakrásně byl poslední výkřik módy s parním generátorem. Kouzlo těch oblýskaných kusů železa, mnohdy bohatě zdobeného tkví jen a jen v nostalgii po starých zašlých časech.

Je to marný, je to marný, je to marný - parafrázoval by nejspíš našinec zlidovělou hláškou z českého filmu „Jáchyme, hoď ho do stroje". Funerální památky patřící k těm nejposlednějším věcem člověka, ke kterým známým citátem směřuji, jsou ale také cenný studijní materiál pro badatele. Nadcházející jaro uprostřed masopustního veselí není zrovna nejvhodnější čas na „dušičkové" téma, jenže se zubatou tetkou za zády si už člověk nemůže moc vybírat. Zejména když od nálezu několika svitků přeschlého a škůdci poničeného papíru při rekonstrukci jedné staré svobodské půdy uplynulo drahně promarněných let. Lidé si z nepochopitelných důvodů schovávají ledacos. Tak proč ne parte zemřelých sousedů? Ale proč zrovna ke komínu na půdu, to je záhada. Jenže od dvacátých let minulého století, kdy většina z těch nebožtíků odešla na onen svět, uběhla dlouhá doba plná dějinných zvratů... I já, když mi mladý nálezce zaprášený balíček „nezištně" věnoval, jsem uvažoval podle oblíbených semaforských not:     „.... snad mi přijde vhod, uložím ho do krabice. Nebude tam sám, v té krabici mám roztodivných věcí více. Člověk neví, co se může přihodit, a tak je mi líto věci vyhodit. Uložím je tam kam patří, za rok, za dva, nebo za tři budu rád, že je mám!"