Žacléřští pěvci

12. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Odznak - Mužský pěvecký spolek Žacléř

Hezkých holek se chválabohu rodí stále dost. Hezký odznak aby pohledal. A přitom jich ještě v dobách našich dědů bývalo neúrekom, jak by vravela má nevlastní slovenská babička. Kdyby si byli bývali členové početných spolků na konci 19. století připjali všechny stavovské odznaky najednou, měli by prsa pobitá plechem jako ti potrhlí šlarafové nebo později maršálové Rudé armády. Jenže oni byli decentní a do klopy si vetknuli většinou jen ten jeden vhodný k dané příležitosti. Že to bývala paráda všech parád, až oči přecházejí, můžeme vidět ve faleristických kolekcích na hradech a zámcích, v muzeích a při troše štěstí a dobrých známostech i ve sbírkách starých sběratelů. Honosné kusy vítězů lyžařských nebo cyklistických závodů, zápasnických utkání i atletických přeborů bývaly mistrovskými dílky pasířů i brusičů drahých kamenů. Parádní odznaky prestižních spolků, zdobené barevnými smalty, stuhami v národních nebo spolkových barvách a doplněné tak zvaným leonským zbožím což jsou umně tkané prýmky, střapce a pásky ze zlatých a stříbrných dracounů konkurovaly směle společenským šperkům tehdejších dam. Jedněmi z nejpůsobivějších jsou i odznaky dávných pěveckých sdružení. Třeba zrovna pánové z Německého mužského pěveckého spolku v Žacléři měli fešácké označení. Kam se hrabou dnešní lesní zpěváčci z Rýchor se svými ornitologickými kroužky s číselným kódem Krkonošského národního parku na nožičce. Estéti mohou samozřejmě namítnout něco o uměleckém kýči a možná mi pár těch hodně rozhorlených napíše nějakou sprosťárnu o mém pošramoceném vkusu. Ale zkuste se na takový artefakt podívat dobovýma očima s tehdejšími znalostmi o módě a možnostech sériové ale pouze několikakusové výroby.

Pokračování článku »

Osobnosti Krkonoš

07. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Camil Orfano Muttich - J. A. Komenský - dobová pohlednice

„Řezat, řezat tu havěť, žádného nešetřit!" Takhle mudroval v dobách domácího online vyučování kvůli pandemii covid 19 nejen básník Jan Vodňanský ústy jistého Bobše, ale určitě i většina rodičů, která po několika lekcích úplně zavrhla heslo „škola hrou" učitele národů Jana Ámose. V mé blízkosti se nenachází nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo školáka, ale žiju víc než polovinu století pod jednou střechou s učitelkou, tak si to dovedu živě představit. Komenský mě však napadl v úplně jiné souvislosti. Sběratelé pohlednic z mého nejbližšího okolí zabývající se regionální historií nemůžou opomenout portréty osobností, které se někdy byť i jen letmým dotekem „šmrncly" o Krkonoše. Mezi nimi zaujímá kněz, učitel a exulant světového jména výsadní postavení. Jeho fiktivních podobizen od věhlasných malířů je na sběratelském trhu přehršel, takže si lze i vybírat. Aby měl vztah k regionu i autor portrétu jako v tomto případě je taková malá vzácnost. K úplné dokonalosti chybí už, jen aby se mezi krkonošské veličiny nechal zařadit ještě adresát nebo pisatel. Adresa je bohužel do Vídně ústřednímu výboru spolku Komenský a střelecká jednota Sup působila údajně ve Kbelech u Prahy. Ale buďme skromní - nic není dokonalé.

Pokračování článku »

Kouzlo barev

 
Mezi prvními zachytil opravenou fasádu fotograf Pavel Křivka

Je až k nevíře, k jaké proměně zašlého oprýskaného baráku, po dlouhou dobu kaňce na přijatelném vzhledu ulice 5. května, stačí s nadsázkou řečeno několik kbelíků barvy. Tím nijak nezlehčuji stovky hodin pečlivé práce zedníků, štukatérů a malířů. Jen dokumentuji, že všechny barevné výstřelky fasád bez brutálních zásahů do stavební konstrukce jako je změna dveřních a okenních otvorů jsou naštěstí úpravy relativně snadno vratné, byť stojí nemalé úsilí a finanční náklady. Když se v pozdních jarních dnech odhalil vzhledem k nouzovému stavu kvůli pandemii vylidněné ulici a bez potlesku ze vše zakrývajícího lešení starý měšťanský dům se současným číslem 505, bylo to pro všechny náhodné diváky příjemné překvapení. Citlivá úprava štukatérsky přezdobené historizující fasády z konce 19. století s redukcí plastických prvků a obnovou oken v přízemí spolu s decentní, i když netradiční škálou barev vrátila domu někdejší důstojnost. Celkem zdařilé restaurování městského znaku uprostřed jednoduchého trojúhelného frontonu nad mělkým středovým rizalitem, možná nejlíbivějšího ze čtyř dosud zachovaných na veřejných budovách - ještě staré radnice, městského úřadu a školy - jen rozčeřila dohady o jeho původu. Po jeho obvodu to nejsou nějaké samoúčelné folklorní malůvky, ale články řádového řetězu, jehož význam je dosud neobjasněn. Restaurátor tento nepochybně zajímavý prvek odborně zvaný kolana rafinovaně ani neobnovil.

Pokračování článku »

Láska na celý život

 
Historie - ilust. František Koudelka 1951

Údajně prý i matka moudrosti aneb učitelka života - magistra vitae - slovy starých latiníků. Ale taky holka prodejná, která jde ochotně s každým kdo má momentálně navrch. Jak trefně říká svérázný filosof Jaroslav Dušek - „Historie je iluze psaná vítězi". Poraženým nezbývá než ji falzifikovat. Odjakživa platí, že kdo nemá koule na to dějiny tvořit, aspoň je upravuje. Kam jinam se obrátit pro lapidární a všeříkající tečku za úvodem do tématiky, než do nevyčerpatelné studnice myšlenek zneuznaného českého génia Járy Cimrmana: „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále taková, jaká bude". Přímo školním příkladem zkresleného výkladu dějin jsou záznamy kronikářů, poplatné době svého vzniku víc než cokoliv jiného. Pro amatérského badatele a samozvaného publicistu jsou kroniky nejoblíbenější četbou, pokud se naučí luštit zákruty starých rukopisů a odhadne i to, co je skryto mezi řádky. Málokterá obecní kronika má však tak odvážnou úvodní ilustraci jako první česky psaná poválečná kniha krkonošského městečka Svobody nad Úpou.

Pokračování článku »

Obr z kabinetu miniatur

21. května 2020    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Výška figurky bez soklu 90 milimetrů

„Takhle maličkej" byl krkonošský velikán Krakonoš za vlády rudých komančů, kdy hory patřily pracujícím. I když i on se snažil vystupovat v duchu prázdného hesla „Čelem k masám" hlásaného proletářskými křupany, kteří se usalašili na Hradě českých králů, byl jimi nahlížen jako nicotná figurka z dalekých hor. Ať už to byl alkoholik a vrahoun s rukama od krve a hoblinami ve vlasech se svou karlínskou partou a primitivní Martou, bodrý prolhaný odborář z kamenolomu Zápotonda s nerozlučnou garmoškou alias Ušaté torpédo nebo „der schöne Toni" od soustruhu v ČKD pro toporný oficiální postoj zvaný Urukvajec. Nakonec skončili všichni jako kůl v plotě a my jsme se bláhově domnívali, že zacinkáním klíči se všechno změnění aspoň na nejvyšších vrcholcích. No nezměnilo. Jen Krakonoš je veličina stálá, i když je to jen mrňavý panáček z lipového dřeva. Drobná sympatická dřevořezba je na první pohled dílem zručného profíka, který se skromně podepsal jen pouhými vyrytými iniciálami R. H. To může být prakticky kdokoliv. Jeden z prvních bláznivých nápadů tipoval dokonce, že je to monogram Schwantnerova bájného učitele, vrchního modeléra ze žacléřské porcelánky Theodora Pohla uváděného všude jen jako „starý Hartmann" z Durynska. To by ale byla opravdu velká náhoda. Jeho dodatečně zjištěné křestní jméno začínající písmenem G (Gustav?, Gerhard?, Günter?) utnulo všechny další spekulace. Nakonec tu chybu, že svůj výtvor neoznačil plným jménem, udělal možná nějaký soudruh z NDR v podhůří Krušných hor, který nezapomněl poctivé řemeslo.

Pokračování článku »

Filokartie za časů Corony – 5 (a dost!)

16. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vycpaný výr na samorostu z Rýchor - symbol stolní společnosti "Ecke Freiheit"

Na úvod dnešní lekce dějepisu milé děti trochu poezie. Volná parafráze známého epigramu obrozeneckého mistra břitkého jazyka Karla Havlíčka: „Starých pohlednic ničitelé jistí - plesnivina, myši, filatelisti". Plíseň není jen srandovní látka, co z ní má fotřík ty rozedrané džíny, které smí nosit akorát do garáže. To je také to šedivé mazlavé eklhaft, co vám většinou po čtrnácti dnech vyraší ve školní brašně na zapomenutém sáčku se svačinou. V současné době zvýšených dezinfekčních nařízení je nebezpečné se o ní jen zmiňovat. A víte vy vůbec, kdo je to filatelista? Třeba zrovna ten roztržitý starý pán s lupou na provázku kolem krku, kterého někdy potkáváte ve výtahu. Když byl stejně mladý jako dnes vy nemohl chudák sbírat lajky na Instagramu. Sbíral tedy odznáčky, angličáky, céčka nebo poštovní známky. Jednou našel u babičky na půdě krabici starých pohlednic po pradědovi, které coby c. k. infanterista pravidelně posílal z italského bojiště první světové války na Piavě. Asi si trochu vymýšlel, když líčil, jak pochodovali přes krvavou řeku a koukaly jim jen špičky bodáků. Malý nezbeda všem těm exotickým obrázkům pečlivě odstříhal pravý horní roh se známkou. Získal tak většinou téměř bezcennou ceninu s vousatým mocnářem v nominální hodnotě 5 haléřů a znehodnotil kupu mnohem vzácnějších pohlednic s razítky polních pošt. To byl ale hlupák, viďte děti! On už to ví dnes taky, tak ho nebudeme trápit a zůstaneme u myší. Tím ovšem nemyslím ty staromódní bakelitové krabičky, které někteří senioři ještě stále užívají u svého nemožného písíčka. Tentokrát jde opravdu o malé mrštné šedivé potvůrky, které přes zimu na chalupě rozhryzaly i svázaného Jiráska. Stejný osud potkal unikátní fotopohlednici s erbovním ptákem tajuplné stolní společnosti „Ecke Freiheit". Slovutní vašnostové se smyslem pro humor, kteří se kolem vycpaného výra na samorostu z Rýchor scházeli v hospodě u papa Kühnela ve Svobodě nad Úpou v první polovině minulého století, se musí v hrobě obracet.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Filokartie za časů Corony – 4

14. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Politická propaganda na historické pohlednici

Věééérni zůstaneme...věééééerni... a jiné útržky známých árií jedné z nejčeštějších oper Bedřicha Smetany na sérii pohlednic s výjevy z Prodané nevěsty provázejí ústřední pár Jeníka a Mařenku. Švarný urostlý jonák a děvčica jako laň, oba v národním kroji v láskyplném objetí jsou ideálním symbolem věrného milování. Na divadelních jevištích vyhlášených světových scén je to častokrát plešatý pupkatý pantáta o hlavu menší než obstarožní matróna s bujným hrudníkem a hlasem jako vichřice. Stejně rozporuplné jsou tradičně česko - polské pohraniční vztahy. Symbolická velkoformátová pohlednice z pražského vydavatelství s nadějným názvem Úsvit dokumentuje nejspíš úmluvu mezi vládami Československé republiky a Polské lidové republiky o pohraničním turistickém ruchu platnou od 22. dubna 1956. Po euforických měsících po skončení války, přes excesy ozbrojených polských pohraničníků, kteří údajně posílali narušitele hranic nekompromisně budovat vybombardovanou Varšavu, po vznik Cesty československo - polského přátelství v roce 1962, umožňující k bratrským sousedům aspoň nahlédnout. Škrt přes všecko udělalo vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. Teprve Schengenská úmluva nám otevřela dveře do Evropy a z Krkonoš se stalo jedno nerozdělené pohoří, na což jsme si velice rychle zvykli. A teď koronavirus! Takhle střídavě si u nás žijem.

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 134 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.