Freiheit

Když hoří střecha nad hlavou, není čas koukat do kalendáře. Akurátní dějepisci sice razí heslo - „Co je psáno, to je dáno", jenže šťoura badatel narazí v archivních zápisech obvykle na tolik nesrovnalostí, že by je nejradši všechny zničil a zavedl vlastní pořádek. Zejména když i paměť tehdejších současníků byla stejně děravá jako plátěné vědro prvních bojovníků s ohnivým živlem. Svobodský sbor dobrovolných hasičů by měl letos slavit 155 výročí založení, protože tak se kdysi vašnostové dohodli na základě kronikářského zápisu kladoucího datum ustavující schůze do druhé poloviny roku 1868 údajně 5. října. Stejný rok je uveden na pozdější fotografii zakládajících členů, jejichž počet se do konce téhož roku rozrostl na 70 aktivních hasičů. Jenže! Medaile vydaná k 20. výročí nese datum 14. srpna 1887, odznak k 60. výročí 22. července 1928. V pamětní listině z věže radnice je jako rok založení uveden 1869 stejně jako v seznamu Krkonošské župy k roku 1886. Do katastru spolků okresního hejtmanství v Trutnově byl sbor zapsán až 30. března 1870. Aby to nebylo tak jednoduché, na současném katastru města existovaly vesměs později založené početné sbory tehdy samostatných obcí Maršov I a Maršov II i tovární jednotky papíren firmy Piette nebo Röder později Eichmann. To jen tak namátkou cituji z projevu tehdejšího místostarosty SDH Karla Riegela k oslavám kulatého výročí před pěti lety. Byrokracie bujela v české kotlině i za starého vychvalovaného Rakouska - Uherska. V nejbližším okolí slaví nějaké to výročí některý z hasičských sborů každý rok. Tak dlouholetým trváním jako ve Svobodě nad Úpou se může pochlubit jen málokterý. Záslužná činnost mnoha generací chlapů a v poslední době i žen v hasičských uniformách s nepřetržitou kontinuitou i přes po jistý čas nesmyslný název požárníci si malou rekapitulaci a několik dosud nepublikovaných fotografií určitě zaslouží.

Je zamračené a deštivé pozdně letní odpoledne, kompjútr bzučí jako vzdálený kombajn opouštějící poslední posečené pole a v hlavě vymeteno. Jen dotěrná stokrát zapuzená myšlenka doráží jak hladová vosa za sklem - bzz, bzz, buď in, in, in. Každý slušný magazín, obrázkový časopis a dokonce i regionální noviny či sem tam webová stránka vyhlašují v letní okurkové sezóně nějakou Velkou čtenářskou soutěž o ceny. Nebo aspoň bezcennou soutěžičku. A když chybí inteligenční potenciál na rozsáhlejší projekt, tak hádanku, rébus, doplňovačku, kvíz. Prostě něco nenáročného, co čtenářská obec žádá pro procvičení zlenivělého mozku. To by v tom byl Tondo čert, abys taky něco nevymyslel i bez pomoci AI na nejužívanějším chatbotu ChatGPT. Ne, že bych neměl do čeho píchnout, ale na takovou „challenge" já slyším i bez naslouchátka. Potíž je pouze v tom, že každá hádanka musí mít řešení dostupné minimálně devíti z deseti řešitelů, jejichž IQ nemá nižší hodnotu než 70. Jinak si zadavatel koleduje o nařčení ze záměrného znevažování intelektuálních schopností soutěžících. Dumám, dumám, prázdniny jsou skoro fuč... No jeden otazník mi už léta stojí přímo před očima na pracovním stole. Průhledný panáček s vykulenýma očima civí jako tele, stejně jako většina návštěv než se osmělí zeptat na účel té atraktivní zbytečnůstky. Těžítko to nejspíš nebude. Sotva osm centimetrů vysoká figurka ač na pohled vypadá jako z hutního skla je z akrylu a nemá dostatečnou váhu, jakou mívaly historické ozdobné cetky na psacích stolech písmáků doby papírové. Bambulatý nos zvíci věšáku na ručníky jistě není samoúčelný a drážka do hlavy má taky svůj význam. Že je „němý sluha" stále po ruce, kde se na něj práší i od huby píšícího autora mnohem víc než na kolegy Krakonoše v zasklené vitríně, je nápověda i pro hodně natvrdlé luštitele. Odpověď nikam nezasílejte, i kdybyste si byli jistí, že je správná. Ti vnímavější ji najdou v pokračování článku.

Na webových stránkách mého rodného města Náchod je uvedena celá řada významných osobností z jeho historie. Na Wikipedii je přímo zástup slavných rodáků. Občas mě napadne podívat se, jak často se stránky aktualizují a jestli už se tam taky neskví moje jméno. No, neskví! Zato téměř všude se připomíná Špulákův obraz požáru města z roku 1837 jako nejstarší pohled na Náchod ze zámeckého kopce. Napohled téměř amatérská olejomalba dává tušit, že velkoformátové urbanistické scenerie nebyly pro mistra miniaturních portrétů ta pravá parketa. V současnosti téměř zapomenutý umělec, jehož precizní olejové podobizny malých až miniaturních formátů se občas za nemalý obnos vydraží na aukcích umění je zastoupen i v regionálních muzejních sbírkách zejména ve Východočeském kraji. Ve většině případů je autor mylně uváděn jako Alois Špulák, přestože se jmenoval Antonín. Svá dílka obvykle signoval jen A. Špulák a chybička se vloudila. V době internetové se ač mnohokrát vědecky vyvrácena potvora drží jako to pověstné nekalé znamení na košili. Zodpovědní pracovníci muzeí ani renomované aukční síně se zjišťováním takových podrobností ke škodě nás obyčejných konzumentů nezabývají a nejčastěji používaným znakem v případě podrobnějšího životopisu malíře Špuláka je otazník.

Smilling Buddha symbolizuje téměř v každé asijské, japonské, čínské či indické domácnosti a na zahradách v jejich stylu ve zbytku planety Země osvícený stav mysli, díky kterému je nejen možné zcela pochopit okolní svět, ale především se s ním vyrovnat. Všeobecné titulární označení Buddha je dnes běžně vnímáno jako jméno jedné konkrétní historické postavy, která se stala symbolem moudrosti, štěstí, osvícení, vyrovnanosti a pozitivní energie. My pověrčiví středoevropané se soškou asijského bůžka poblíž dveří do obývacího pokoje dovezenou nejspíš z nějaké cizokrajné destinace o dovolené máme „na háku" rozdíl mezi zakladatelem buddhismu Gutama Buddhou a vysmátým strejdou na snímku. Stěží dokážeme rozlišit množství mimických gest či pohybů rukou, znamenajících stovky různých významů. Potíž nám činí už jen desítky a desítky podob tajemného božstva, které ze setrvačnosti uchováváme jako milý suvenýr, aniž bychom se snažili proniknout do tajemné symboliky pozic a detailů jako je poloha rukou či postavení prstů, o nichž většina majitelů ani neví, že se jmenují mudry.

Krakonoš, či přesněji řečeno Rübezahl v podání německého ilustrátora dětských knížek, malíře a litografa Friedricha Karla Baumgartena známého jako Fritz je jen takový růžolící přerostlý trpaslík. Umělec se ostatně osobitým stylem se spoustou boubelatých elfů, pidilidí, permoníků, skřítků a trpaslíků připomínajících roztomile podbízivé dětské porcelánové figurky z tradiční německé manufaktury Hummel známé výrobou ručně malovaných miniatur proslavil. Baumgarten, který sám sebe označil za komerčního umělce, pocházel z kulturně založené rodiny. Otec Martin Konrad byl knihař a děd Johann Friedrich August portrétista a kreslíř. Fritz se v rodném Lipsku vyučil litografem a poté studoval na Královské umělecké akademii v Drážďanech a na Královské výtvarné akademii v Mnichově. Ze studií byl povolán do služby k polnímu dělostřeleckému pluku ve Würzburgu, odkud se vrátil v roce 1908. Sběratelskými „fajnšmekry" jsou ceněné pohlednice z té doby, jejichž tvorbou se vedle příležitostných zakázek převážně zabýval. Vysoké vojenské vyznamenání Železný kříž II. třídy obdržel jako přímý účastník bojů u Verdunu na pověstné francouzské frontě ve Velké válce.

Když se ještě nevypínala na vrcholu Ještědu nad Libercem dominanta současného Hotelu Ještěd s televizním vysílačem, nepřekonané dílo architekta Karla Hubáčka ověnčené prestižními mezinárodními uznáními od Ceny Augusta Perreta udělené autorovi jediné stavby na území České republiky Mezinárodní unií architektů v roce 1969 až po vyhlášení národní kulturní památkou v roce 2006, okouzlovala současníky vedle stávající dosluhující Rohanovy chaty více než půl století zdálky viditelná silueta nové výstavné horské chaty ze dřeva a kamene s 28 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Během pouhého půl roku ji po několikaletém usilování vystavěl majitel staveb na vrcholu s nadmořskou výškou 1012 metrů vévodícím metropoli severu Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Slavnostně otevřena byla 13. ledna 1907 a záhy se stala vyhledávaným cílem turistů. Nešťastná třináctka své neblahé pověsti bez ohledu zda tomu někdo věří nebo ne přece jen dostála. Po mnoha letech prosperity a slávy se číslice seřadily v obráceném gardu a 31. ledna 1963 vinou neopatrného zacházení s otevřeným ohněm při rozmrazování vodovodního potrubí bouda pro tehdejší hasicí techniku na špatně přístupném místě doslova lehla popelem.

Pestrými barvami vyvedený ručně malovaný závěsný talíř neznámé provenience pouze s razítkem Handgemalt pod polevou na zadní straně a s dvojsmyslnou žertovnou říkankou svůj původ v žacléřské porcelánce Theodora Pohla mimoděk přímo podsouvá. Zejména když sloužil jako svého času rozšířený a oblíbený upomínkový předmět - a helemese, to je náhodička - ze sousedního Freiheitu, dnešní Svobody nad Úpou. Zlé jazyky o starých Krkonošácích, ostatně jako o Němcích všeobecně roztrušují, že příliš smyslu pro humor nepobrali. Vepsaná veršovánka to spolehlivě vyvrací. Alespoň znalci jazyka zdejších domorodců mnoha generací před nešťastným vysídlením následkem druhé světové války mají jasno.