Říkali mu prase

23. listopadu 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pepa Čermák a Jarda Vít na Čezetě u Spáleného mlýna

Řeč není ani o jednom z jezdců, ale o dnes již ikonické kultovní motorce s originálním designem, dvousedadlovém skútru Čezeta ČZ 175/501. Legendární stroj z tvůrčí dílny leteckého konstruktéra Jaroslava Františka Kocha zavedla Česká zbrojovka ve Strakonicích do sériové výroby v roce 1957. Model okamžitě vzbudil celosvětový zájem a podnik zahraničního obchodu Motokov ho vyvážel do mnoha zemí včetně USA. Neméně úspěšný byl po roce 1960 vylepšený typ ČZ 175/502 Čezeta. Přezdívku prase si ve své době unikátní stroj mezi československými motocykly vysloužil díky zaoblené kapotáži předního kola ukončené kulatým světlometem nápadně podobné prasečímu rypáku. Většina kluků mé generace se pyšnila řidičským průkazem okamžitě po dosažení plnoletosti - 18 let. To teprve pozdější „mlaďáci" sedlali své „kozí dechy" a „pařezy" jak jsme s opovržením říkali nízkým kubaturám do obsahu 50 kubíků, jako byl moped Stadion nebo jednosedadlový Pionýr. My jsme byli hrdí na své zetky a jawy stopadesátky, dvěstěpadesátky a ti nejtěžší frajeři z Mladých Buků jako bratři Pirožkové nebo Vlasák na burácivé péráky pětistovky OHC.

Pokračování článku »

Krkonošští medvědi – obehraná písnička

21. listopadu 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Bohumil Nožička a Celbův vycpaný medvěd

Spolu se změnami klimatu je dalším strašákem laické veřejnosti vyrostlé na pohádkách bratří Grimmů a Boženy Němcové výskyt velkých šelem v houbařských rájích České kotliny. Zejména vlci a medvědi mají tradičně špatnou pověst. Rys se v pohádkách vyskytuje jen sporadicky, tak má nepřátele spíš mezi panáčky v zeleném se štětkou z jezevčích chlupů za kloboukem, kteří stále ještě vyznávají myslivecko-pytláckou abecedu dělící zvířenu na užitečnou a škodnou. A běda tvorům s ostrými špičáky a drápy nebo zahnutým zobákem. Na stokrát ověřená fakta, že vlk i rys působí v normálním ekosystému jako zdravotní policie a likviduje největší současné škůdce lesa - přemnoženou srnčí, vysokou i černou zvěř - lidé neslyší. A tomu, že medvěd není lovec a žije většinou z rostlinné potravy a sporadicky z nalezených mršin nevěří nikdo. Zatímco rysů ve volné přírodě zvolna přibývá i díky umělému vysazování odchovaných mláďat do vhodných terénů, vlci migrují ze sousedních států a okupují především pohraniční lesy samovolně. Medvědi budou v českých krajích ještě zřejmě dlouho odvážná sci - fi. Ze všech hlášených výskytů huňáčů v Jeseníkách nebo Beskydech domněle zatoulaných ze Slovenska je doložená jediná medvědice Ema. Ta rafinovaně vodí za nos zoology pendlováním ze Slovenska na Moravu a zpět a nejnověji i tím, jak si dokázala sundat telemetrický obojek.

Pokračování článku »

Zapomenutý pekař

 
Dopisní zálepka svobodského pekaře Pohla

V časech kdy „boží dar" nepekli ve velkém jako bokovku předsedové vlády, ale opravdoví pekaři, bývalo ve Svobodě nad Úpou hned několik mistrů tohoto počestného cechu. Podle trutnovského badatele Dr. Aloise Mühlbergera (1891 - 1965) s odkazem na urbář panství Vlčice čítala Svoboda v polovině 17. století 88 domácností. Z nich bylo osm samostatných pekařů. Hospodářský ředitel vlčického panství Kristián Kašpar Finck jich v dubnu roku 1754 napočítal celkem šest. A ještě téměř celou první polovinu minulého století jich bylo nejméně pět. V té době provozovali starobylou pekárnu v čp. 101 na náměstí Steidlerové, rod usazený v hornickém městečku pod Rýchorami několik století. Po roce 1945 vstával při měsíčku, aby roztopil pec a uhnětl voňavé kvasnicové těsto první národní správce Josef Ryba, takže se jí v ústním podání nových osídlenců začalo automaticky říkat Rybova. I přesto, že záhy po únorovém převratu v roce 1948 připadla státu a kulaťoučkého rebelanta Rybu vystřídal hubený dlouhán Kubíček.

Pokračování článku »

Ze staré hospody

 
Lahvičky z radnice - nálezový stav

Co se asi tak může najít při stavebních pracích ve staré hospodě i po mnoha letech od jejího uzavření a několikeré rekonstrukci? Nejspíš jen nějaké historické lahve od různých nápojů. Při troše štěstí může být některá i neporušená. Má-li dokonce originální etiketu je to malý zázrak. Stará radnice na náměstí ve Svobodě nad Úpou, ve které byl v dávných dobách jediný výčep ve městě, zmiňovaný trutnovským kronikářem Simonem Hüttlem už k roku 1587, takovou generální přestavbou právě prochází. Těch kdo si restaurační provoz Hotelu Radnice ještě pamatují, je opravdu pomálu. Pomalu ubývá i pamětníků pozdějšího kina Máj slavnostně otevřeného 8. května 1955 a neslavně uzavřeného na začátku prázdnin v roce 2001. Pseudogotická dominanta náměstí Svornosti s charakteristickou věží vystavěná v roce 1869 ze siluety města nezmizí. Jen se po 150 letech její existence radikálně změní vnitřní uspořádání a účel. Dvě celkem zachovalé lahvičky zaujaly ve stavební suti starostu města Jiřího Špetlu. Už z jejich nálezového stavu lze zjistit „vo co go". Ta menší obsahovala vápenito - železitý léčivý syrup magistra Julia Herbabného z věhlasné lékárny „U milosrdných" na Kaiserstrasse ve Vídni, patřící k síti lékáren připomínané už v polovině 14. století. Lékárník Herbabny senior, narozený roku 1842, jehož potomci zmíněnou lékárnu stále provozují, zemřel v roce 1901, což je pro stáří lékovky určující. Ještě přesnější vymezení poskytuje uvedená adresa na etiketě. Lékárna byla původně otevřena v roce 1869 na Kaiserstrasse číslo 76. V čísle 90 v téže ulici odkud je nalezená lahvička působila v letech 1871 - 1887. Až potom se přestěhovala do nově postaveného domu 73 - 75.

Pokračování článku »

O štít města Svobody nad Úpou

 
Pozdější dodatečná úprava plakety pro dekorační účely

Úroveň cen, pohárů a plaket ze sportovních klání, vyjma těch z nejvyšších soutěží, je eufemisticky řečeno značně kolísavá. Balanc mezi autorskými předměty z ateliérů či dílen známých umělců a unifikovanými sériovými výrobky pro každou příležitost většinou na hranici kýče je často sotva postřehnutelný, leč na obou krajních pólech do očí bijící. O to překvapivější jsou realizované plakety s námětem městského znaku ze začátku padesátých let minulého století. Tehdy se odkaz na tradice a historii moc nenosil. Nová doba i ve sjednoceném sportu měla své nové symboly. Tradiční název tělocvičné jednoty Sokol vystřídal době poplatný Tatran. Přesto vzniklo, snad jen díky setrvačnosti a dobrému vychování místních činovníků, několik variant vkusné plakety s umělecky ztvárněným starobylým znakem města Svobody nad Úpou. Zejména masivní plaketa z litého čirého skla, jejíhož autora se mi nepodařilo vypátrat, známá z roku 1953 má parametry moderního současného artefaktu. Škoda, že nestála aspoň za malou zmínku tehdejšímu kronikářovi.

Pokračování článku »

Óbludička

31. října 2019    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Rýbrcoul - foto Ivana Tichá

Jakkoli se mně osobně naroubované zvyklosti z jiných kultur bytostně příčí, ať už to byl nadiktovaný Děda Mráz z východu, kterého vystřídal vlezlý zápaďácký Santa Klaus, zpovykaný Valentin či aktuálně strašidelný Halloween slavený v anglicky mluvících zemích v předvečer svátku Všech svatých 31. října - Krakonoš je vždycky trendy. Vousatý skřet s vypoulenýma očima a výbojným postojem se sukovicí v ruce připomíná opravdu spíš strašidlo než důstojného ducha hor. Jakoby ho zručný řezbář odněkud ze Slezska nebo možná až z Krušných hor vyřezal z lipového špalíku přímo na objednávku. Skromný autor netradičního Rýbrcoula očividně germánské provenience své dílko signoval na spodní straně soklíku bohužel jen iniciálami E. W. a zkratkou letopočtu 85 - pravděpodobně v minulém století. Už podle nevkusného nátěru lesklým lakem. Původnímu majiteli nebo jeho dědicům se nejspíš taky nijak moc nelíbil, když se rozhodli ho zpeněžit na internetovém aukčním portálu eBay. Neprozíravě nasadili jen symbolickou vyvolávací cenu. Ani ta však nenalákala ke koupi „zrůdičky" žádného dražitele. Radoval se jen jistý chudý horal z Krkonoš a mezinárodní pošta. Taxa za přepravu nehorázně převýšila cenu artefaktu. Z čehož plyne poučení i pro platonického Krakonošova ctitele: Nic není tak laciné, jak se to na první pohled jeví.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Krásně je dnes u nás doma

 

Slunecni-stran-231---28.-10.jpg

Navzdory v pozdním večeru nesvátečně zakaboněným tvářím vybraného komparsu ve Vladislavském sále Pražského hradu při udělování vysokých státních vyznamenání prezidentem republiky, u nás na Sluneční stráni byl 28. říjen krásným prozářeným podzimním dnem. K romantice malebných horských chaloupek má naše unifikované papundeklové bydlo, vyráběné v sedmdesátých letech minulého století v licenci podle německého mustru jako montovaná stavba „na klíč" Rudnými doly Jeseník na hony daleko. Ale nechtějte objektivní pohled od někoho, kdo se na výstavbě vlastníma předníma nohama podílel. Věděli jsme dobře, že strohá jednoduchá stodůlka typu OKAL 117 není žádný výkvět současné architektury a umístění ve svahu na zvýšený suterén domku na kráse nijak nepřidalo. Momentální pozitiva však převážila. Bylo to v těch dobách nedostatku stavebnin a laického stavění svépomocí po mnoho let nezvykle rychlé, relativně bez peněz protože alles na dluh (hypotéka na třicet let se nám v rozpuku sil nezdála nijak strašidelná) a brali jsme to po desetiletém provizoriu především jako slušné bydlení. Pamětní deska, že v tomto domě český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel je jen nesmělý pokus o ždibíček pomyslné regionální slávy alespoň na této mezi.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 127 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.