Freiheit

Některé texty jsou nadčasové a platí stejně jako před čtvrt stoletím. Když jsem uvedený článek poprvé publikoval, většina čtenářů protáčela bělma a ťukala si významně na čelo v přesvědčení, že se ten Tichej zbláznil. Snad proto později neprošel při zařazování ostatních článků na webové stránky. Myslím, že není od věci si ho znovu přečíst s poučením uplynulých let prožitých v demokracii. Možná leckomu ztuhne silvestrovský úsměv na rtech. Jakákoliv podobnost se skutečností je samozřejmě čistě náhodná. Cituji:

STŘÍPKY Z DĚJIN XIII.

Nejsem ani trochu pověrčivý, ale slyšel jsem, že třináctka přináší smůlu, ať se tomu věří nebo ne. A protože je neděle 13. ledna, tak mi dovolte, abych místo třináctého pokračování střípků z dějin pro jednou opustil historické téma a pln čerstvých dojmů z právě skončivšího sněmu Občanského fóra zabrousil do žhavé současnosti. Použiji k tomu úryvek z útlé knížečky Pavla Boška, která se jmenuje Erotikhon a po různých průtazích přece jen vyšla v roce 1971. Jde o část rozhovoru mezí Josefem Khonem a Ifurem, hostem z nejmenované exotické země, při čemž „piridejko" je důvěrné oslovení značící ptáčka ohniváčka a „paradazo" je šéf.

Aneb výstižněji, vzhledem k předvánočnímu období - ledy se hnuly. Zaniklé kapličce na Slunečné stráni pod Rýchorami bliká jiskérka naděje na vzkříšení. Současný majitel těch několika sáhů pozemku, na kterém stávala stavbička dlouho a možná že mylně uváděná jako kaple zasvěcená Vzkříšení Ježíše Krista se vážnými úmysly na její obnovu netají. Stavební parcela zvíci půdorysu bývalé kaple je celkem nešťastně dědicky svázána s domem někdejší donátorky Anny Fiedlerové na svobodském náměstí Svornosti se současným čp. 446. (Viz Svoboda fórum číslo 761 z roku 2013 - Střípky z dějin: Miscellanea). Že je to danajský dar, o tom není sporu! Už jen to, že k pozemku obklopenému jiným soukromým majetkem během let zanikl téměř veškerý volný přístup. To jsou problémy, které nemíním rozpitvávat ani řešit. Na mou hlavu tak trochu padá termín zasvěcení, převzatý z umělecké pohlednice, když jiné zdroje jsou stále němé. Tehdejší kronikář se takovou „prkotinou" nezabýval a církevní prameny jsou pro samozvaného badatele s přibývajícím věkem nedostupnější než před těmi deseti a více lety. První „archeologický průzkum" vynesl na světlo několik značně poničených fragmentů z vnitřní výzdoby, ale také pravděpodobně corpus delicti svědčící o fatálním poškození stavby výbuchem. Tendenční emotivní zkazka o navedených pionýrech na informační tabuli naučné stezky Via Piette není tak docela vycucaná z prstu. Pamětníci vědí, že má faktické jádro. Včetně toho kdo, kdy a jak. O mrtvých však jen dobře - nechť odpočívají v pokoji. Nalezená část silnostěnné železné trubky roztržené výbuchem hovoří za vše. Prim mezi sporými vykopávkami je nejzachovalejší. A hlavně impuls k dalšímu bádání.

Na chalupě za komínem přibyla další trofej. Je sice z Bazaru až z daleké Ostravy, ale jako nová. Jednoduchý soustružený závěsný talíř z bukového dřeva je typickým reprezentantem (ne)vkusu upomínkových předmětů všech dob nejen z Krkonoš. Všemožné cetky nabízené jako památka na navštívenou destinaci málokdy mají uměleckou úroveň. Mají-li se prodat, musí se především líbit. A davový vkus je - no, co si budeme povídat! V mnoha případech však skrývají jiné hodnoty. Tak třeba zrovna tenhle kousek je skrz naskrz poctivá „hand made", co kus, to originál. Žádný sériový šmejd z umělé hmoty. Již staří Němci, abych nezabrušoval až k Římanům a mám na mysli ty české z Krkonoš, ještě v polovině minulého století měli plné světnice pouťových malovaných, vypalovaných i vyřezávaných dekorací ze dřeva a tento trend se automaticky přenesl i do prvních poválečných let.

Oblíbený biblický verš zdobící v ozdobném rámečku historicky ještě docela nedávno většinu horských domácností zbožných křesťanů jako boží domovní požehnání v různých obměnách v jazyce českém i německém je napsán i na nenápadném kamenném kříži v kovové ohrádce na křižovatce cest v domovní zástavbě dnešní části Svobody nad Úpou zvané Sluneční stráň. Proč si právě to zvolil svobodský rodák Stephan Etrich ze starobylého rodu Etrichů narozený 25. prosince 1860 z původního čp 97 kde je dnes po rekonstrukci pension Měšťanský dům, když kříž v roce 1896 nechal mezi tehdejšími čp 183 a 203 vztyčit není známo. Poničený novogotický kříž z dílny trutnovského sochaře a kameníka Franze Spatenky zarostlý křovinami a obložený harampádím byl teprve nedávno obnoven, chybějící fragmenty doplněny a okolí zkultivováno.

Vím, že mi nikdo nezatleská. Všichni míří do Kauflandu nebo do Tesca. Kalendář se ale ošálit nenechá. V kolonce měsíc září dvanáctka, začíná advent a za dveřmi jsou Vánoce. Ať už je se starozákonní pokorou slavíme jako svátek Narození Páně nebo se z nás stali jen bezbožní vyznavači konzumu, některé tradice a zvyky z dětství nezmrazil sibiřský dědek z tajgy ani momentálně všudypřítomný opilec Santa zpoza Velké louže v červeném hacafraku se svou dotěrnou znělkou jakou z chytlavé písničky Jingl Bells dokázal udělat komerční zábavný průmysl. Ve většině rodin, zejména kde jsou malé děti, se stále ještě strojí stromeček a rozdávají dárky, zapalují se adventní svíčky a chodí na Půlnoční. A kupodivu se i v údajně ateistickém Česku stále častěji staví jako kdysi jesličky s Ježíškem, kterých je na trhu nepřeberné množství v rozličném provedení. Jako inspirace slouží hojně navštěvované tradiční vánoční výstavy betlémů z muzejních sbírek i od současných betlémářů se známou biblickou scenérií v osobitém moderním pojetí. Klasické vyřezávané dřevěné figurky lidových řezbářů nebo papírové vystřihovánky i od těch nejznámějších umělců doplňuje bezbřehá lidská fantazie dalšími, někdy až bizarními materiály. Asi se pohybuji mezi „divnými" lidmi, ale neznám nikoho, komu by při pohledu na krásný starožitný betlém, který býval v Krkonoších na každé chalupě, nezjihly oči dojetím a obdivem. A mezi starými blázny určitě nejsem jediný kdo několik jednotlivých postaviček daráků dokáže vyštrachat metodou „co dům dal". Pojí mě s nimi osobní vztah, zajímavý mini příběh, regionální původ nebo náhodné setkání. Ve své většině to nejsou žádné perly, ale v prostotě je nevšední půvab i prapůvodní smysl Vánoc s oslavou narození Spasitele ve chlévě na slámě mezi oslíkem a volkem. Zazní-li vám při prohlížení obrázků, které v záplavě betlémů na internetu nenajdete, vzdálená melodie starodávné koledy - pozor dejte! A rozjímejte.

Na začátku bylo slovo. Rozhodné slovo pána hor Krakonoše, že už se na všecko může ...zbytek zanikl v burácení hromu. Všecko co se mu příčí nebo dělá nerad a toho je většina (že na něco nestačí, by si nikdy nepřiznal) delegoval během let na stovky svých lidských pomocníků. Zejména fotografování na stará kolena přímo nesnáší. Proto se s masovým rozvojem poštovních pohlednic vyrojilo takové množství „Krakonošů" různých podob. Jeden z fotogenických figurantů s nalepenými vousy nasoukaný v těsném fráčku a kalhotách odshora dolů porostlých lišejníkem stejně jako klobouk zvíci kola od vozu, jehož identita zůstává přes propast několika desetiletí nezjištěna, je v mé soukromé abecední kartotéce prozatímně veden jako „Lišejníkovej". Na černobílé čumkarty z Krkonoš ho v letech před II. světovou válkou před několika dominantami pohoří bez ohledu na státní hranice zvěčnil drogista a fotograf Hermann Jäschke z tehdejšího slezského Bad Warmbrunnu. Dnes jsou to Cieplice Śląskie-Zdrój, součást rozsáhlé městské aglomerace Jelení Hora v Polsku. Ať už panáček pózoval před Obří boudou nebo u paty Jínonoše vždy je fotografie doplněna psacím textem v němčině. V českém překladu „Pozdravuje vás tisíckrát pán hor Krakonoš". Podle mínění odborníků jde o zdařilou fotomontáž a mistr Jäschke povedenou figuru dosazoval do negativů krajiny v teple atelieru. Téměř identický človíček na pohlednicích pražského fotografa Čermáka z Košíř může být ale někdo docela jiný. Varianta snímku bez dalších rušivých architektonických elementů, neprošlá poštovním stykem, kterou jsem koupil v září 2018 na jarmarku starožitností v polské Svídnici, přišla v ideálním čase. Právě šla do tisku první souborná obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, v jejímž pětičlenném autorském kolektivu se skvěje i moje jméno. Napadlo mě spojit obojí do jakési zakuklené novoročenky na rok 2019. Pomocí jednoho jednoduchého počítačového programu jsem vlastníma předníma nohama spáchal primitivní koláž a v již téměř domovské trutnovské tiskárně Šlégr nechal vytisknout PF jako současnou velkoformátovou propagační pohlednici v počtu abych byl přesný malých desítek kusů.

Když ještě ochrana osobních dat nebyla, vládla celým širým světem idyla, lidi byli otevření víc než dosti, veřejně si sdělovali důvěrnosti, bez studu a uzardění líce, psali je i na poštovní pohlednice.

Neumělá parafráze písně Civilizace autorů Ježka, Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín napadne nejednoho vtipálka sběratele při probírání historických pohlednic. Jsou dokonce specialisté, kteří různé kuriozity přímo vyhledávají. Raději pominu většinou nepublikovatelný sexuálně zabarvený černý až brutální vojenský humor na lístcích z vojny, ve kterém si libovali zejména němečtí vojáci v první světové válce. Při jeho četbě by se rděla nejen noční váza v kobce klášterní novicky, ale i klika od vrat v průjezdu jistého domu v pražské Perlovce. Vždyť co asi tak mohl psát zamilovaný Helmut, Johann či Walter své milé na s rozpaky uvedené nepoužité ukázce tehdejší hambaté oficiální produkce? S konstatováním, že tudy cesta nevede, zůstane i pro slušně vychovaného pokrytce materiálu dost a dost.