Jakés takés camrátko

11. prosince 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Zepředu i zezadu jen jakési neurčené camrátko

V mém verkštatu na háčku mezi tisícovkou různých zbytečností, které je škoda vyhodit se už drahně let houpe na špagátě jednoduché možná trampské možná skautské camrátko. Ani nevím kdy, a jak jsem k němu přišel. Tenoučká placka odříznutá z nějakého blíže neurčeného listnáče se stopami počínající bílé hniloby na okraji je datovaná rokem 1982. Výraz camrátko je mezi nezasvěcenou veřejností často spojován s názvem poslaneckého řečnického pultíku v parlamentní „žvanírně". Ale chyba lávky! Pro národ trampský je to nezpochybnitelný „terminus technicus" označující drobný upomínkový předmět trampské kultury, ztotožňovaný obvykle s výrazem placka. Jde o zpravidla šikmo seříznutý tenký plátek silnější větve z libovolného dřeva, nejčastěji břízy popsaný či pomalovaný dostupnými barvami a uměleckými styly v naivním trempířském duchu. Volba dřeviny i výtvarné provedení jsou naprosto libovolné, odvislé pouze od vkusu a technických možností tvůrce. Miniaturní potlachové placky zavěšené na tenké šňůrce v knoflíkové dírce košile nebo vandrblůzy jsou vizitkou účasti při výročních ohních potažmo tudíž i trampské zdatnosti.

Pokračování článku »

Není čert jako čert

05. prosince 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Soudruzi Mikuláš s čertem, kteří k nám chodili v éře reálného socialismu

Když jsem se přesně před padesáti lety s rodinou definitivně stěhoval z romantického svobodského náměstí - nenáměstí „hore kopcom" na Kraví vrch nazývaný současnými anglofily posměšně Monte Bú, oficiálně ovšem Sluneční stráň, řádili v ulicích čerti jako utržení ze řetězu. Stejně jako dnes měla svátek Jitka a byl předvečer svatého Mikuláše. Tradiční křesťanský světec se i přes horlivou propagaci bezvěrců snažících se na letitou tradici naroubovat jakéhosi dědka Mráze ze Sibiře naštěstí alespoň na venkově udržel. Pestrá směsice pekelníků z jeho doprovodu byli roztomilí popletové z českých pohádek, hartusiví chlupáči v kožešinách co dům dal a v bagančatech souseda od vedle i obnažení kulturisti namazaní sazemi. Všichni však měli v sobě cosi lidského, i když hudrovali a blekotali, jak se na ďábelská stvoření sluší a patří.

Pokračování článku »

Kulaté výročí železniční tratě do Svobody nad Úpou

 
Rubní strana fotografické vizitky s logem fotoatélieru A. C. Pitzek

Přesně před 150 lety 17. prosince 1871 přisupěl v oblacích páry na úplně nové nádraží s názvem Freiheit postavené s předvídavou samozřejmostí na katastru sousední obce Mladé Buky girlandami slavnostně vyzdobený první vlak. Jeho uvítání nadšenými davy obyvatel z širokého okolí bylo nevídané a prostory hotelu „U Města Vídně" u mostu přes Úpu kde dnes sídlí Česká pošta sotva stačily pojmout prominentní hosty. O trati spojující okresní město Trutnov s bránou do východních Krkonoš, o které snily generace podnikatelů v Úpském údolí odkázané při dopravě zboží pouze na koňské povozy a která se později stala s rozvojem turistického ruchu i důležitou tepnou osobní přepravy cestujících do hor byly za ta léta popsány doslova stohy papíru. Několika skromnými příspěvky, které lze všechny vyhledat na webu www.freiheit.cz je rozmnožil i autor těchto řádků. Doba je klipová, tak co takhle místo omílání známých informací přinést nový autentický starý snímek. Jeden takový historický záběr svobodského nádraží „krátce" po zahájení provozu zachytil tehdejší renomovaný fotograf s ateliérem v Trutnově a pobočkou v Janských Lázních Anton Carl Pitzek. S laskavým svolením archivu Veselý výlet má možnost si fotografii i s dalšími svobodskými zajímavostmi zřejmě poprvé po mnoha letech prohlédnout široká veřejnost.

Pitzek-1874-Svoboda-2.jpg

A. C. Pitzek - Svoboda nad Úpou 1874 - archiv Veselý výlet

Pokračování článku »

Vzácný metál

27. listopadu 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Na paměť 28. října 1918 - foto Michal Tichý

I nejvyšší státní vyznamenání bývají někdy udělována opožděně. Někdy docela pozdě a v krajních případech, i když by si to vytipovaní jedinci bezesporu zasloužili dokonce vůbec. Mezi navrženými kandidáty na dekorování vzácným pamětním odznakem k 100. výročí založení Československé republiky 28. října 2018, vydaným váženou kulturní institucí Rodinným výčepem manželů Rýgrových v Přibyslavi u Nového Města nad Metují se údajně na předních místech (snad prý hned za kapacitami ze světa filmu Janem Schmidtem a Pavlem Štinglem) ocitlo i moje širší veřejnosti ne příliš známé jméno. Renesanční člověk, filantrop a všeuměl, dobrá duše celého projektu, vydavatel a autor masivního litého odznaku z cínové slitiny v jedné osobě (co jiného taky čekat od vyhlášeného cínaře proslaveného osobitými autorskými betlémy?) Petr Rýgr použil vlastní zpracování rozšířeného motivu z kultovní fotografie pořízené při cestě TGM na Moravu a Slovensko v roce 1921, publikované prvně v Českém světě i s uvedením vlakové zastávky Skalice - Boskovice a jména recitující školačky Jarmily Břežíkové: Prezident Zakladatel, „Tatíček" Tomáš Garrigue Masaryk hladí po tváři děvčátko v hanáckém kroji. V odděleném pruhu na spodním okraji je jednoduchý nápis versálami „ZA VÝČEP". My, krkonošští patrioti s bujnou fantazií vidíme uprostřed gravírovaného pozadí ještě spíš tušenou než reálnou siluetu Sněžky se stavbami na vrcholu. Spolu s v plné šíři podloženou trikolórou v národních barvách bílé, červené a modré tvoří reliéfní plaketka působivou upomínkovou dekoraci. Všem poctěným významným návštěvníkům Rodinného výčepu, pilným čtenářům Výčepního listu a dlouholetým přátelům udělala další milá Petrova legrácka určitě nelíčenou radost. Stejně jako mě, kterému ji sám „Veliký" v podstatě však skromný vydavatel předal osobně mezi dvěma vlnami covidu - 19 opožděně až v roce 2021. Slavnostního předávání v roce stoletého jubilea jsem se z vážných důvodů nemohl zúčastnit. Beztak jsem měl vždycky k různým hodnostem, titulům a fangličkám všeobecně celkem indiferentní vztah. Tohle vyznamenání si však navýsost považuji.

Pokračování článku »

Jó v Liberci u Fryče, tam maj pěkný věci

 
Titulní list miniskládačky

Sběratel drobné krkonošské grafiky, kterého čtenáři časopisu Krkonoše - Jizerské hory velmi dobře znají, takže nemá smysl, abych dlouholetého kamaráda a kolegu Jirku Dvořáka jmenoval, tam více - méně ze zvědavosti a jako kompenzaci za čas strávený neúnavným prohlížením krabic, šanonů a obálek vyhlášeného antikvariátu a taky trochu z furiantského rozmaru aby neodešel s prázdnou, koupil anonymní tištěný obrázek s Krakonošem. A protože netušil, kam ho zařadit, obrátil se na odborníka z kategorie „kováříčků". Kupodivu uspěl!

Pokračování článku »

Ha, stopa!

05. listopadu 2021    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Krakonoš a zároveň autor fotografie

Grafologové dosvědčí - písmo nelže. Stejný rukopis jména Krakonoš na fotografii poslané poštou z Černého Dolu na sklonku roku 1965, stejný v té době již neužívaný tak zvaný „malý" formát a pravděpodobně i tentýž strejda s nalepenými vousy jako na snímku z pozůstalosti svobodského řezbáře Stanislava Háka publikovaném před 21 lety v časopisu Krkonoše - Jizerské hory v článku Krakonošova dýmka. Jenže k odhalení inkognita muže v Krakonošově převleku je to pořád málo. Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk....

Pokračování článku »

Pamatují-li si dva totéž, nemusí to být vždycky totéž

 

Mezi sporadickými fotografiemi z poválečného „úsvitu dějin" Svobody nad Úpu, kde se během krátkého období několika let výrazně proměnila skladba obyvatelstva, zaujímají školní kolektivy jednotlivých tříd přední místo. Jeden poměrně známý snímek se zcela nedávno objevil v časopise Krkonoše - Jizerské hory číslo 10 z října letošního roku 2021. V oblíbeném seriálu „Návštěva" zpovídá etnograf Libor Dušek krkonošské a podkrkonošské rodáky a pamětníky obou jazykových etnik a z jejich životních příběhů publikuje čtivé a zajímavé články, které mimochodem vyšly už v několika svazcích i knižně. Tentokrát navštívil osmaosmdesátiletou Waltraud Zábranskou rozenou Erbenovou z Mladých Buků, bývalou dlouholetou předsedkyni místního Kulturverbandu. Fotka je nadepsaná jako „První ročník české měšťanky ve Svobodě nad Úpou na jaře 1947".

I.-roc.-ceske-mestanky-jaro-1947-zm.jpg

Majitelé skrovného „almanachu" vydaného v roce 1998 ke stému výročí položení základního kamene školní budovy Základní školy ve Svobodě nad Úpou ji znají z vnitřní strany modrého přebalu v podobě školního sešitu s lakonickým názvem „Byli první 1946". Stejné tváře žáků i kantorů lze najít i na dalších seskupeních z té doby. Se jmény jednotlivců už je to složitější. Lidská paměť je, jak je všeobecně známo uzpůsobena především k zapomínání. Mnohdy do toho nevnesou světlo ani archivní dokumenty, a pokud není fotografie řádně popsána v době svého vzniku, rodí se v budoucnu, byť nechtěně přešlapy a omyly, jakých se několikrát dopustil snad každý badatel včetně autora těchto řádků.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 148 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.