Freiheit

Nejen v Čechách se to ve starých pověstech, bájích a legendách bezhlavými jezdci, rytíři, mnichy a jinými strašidly rozličných jmen jen hemží. Ani Rýchory, docela nepatrný východní výběžek Krkonoš nejsou výjimkou. Mají svého bezhlavého Jáchyma, o kterém ví jen málokdo. V dávných dobách čilého zlatokopeckého ruchu v hlubokých rýchorských hvozdech podél Staré vody to byl podle tradovaného vyprávění starců pohledný jinoch, nejmladší ze tří bratrů z jedné Sklenářovické samoty. Společně docházeli kutat třpytivé žilky žlutého kovu do jámy Zlatý klas v Bartově lese. Když prý jeho smutný příběh s oblibou vyprávěl hloučku dychtivě naslouchajících druhů pamětník starý Bergmann, nezapomněl nikdy dodat - tak to bylo a není-li to pravda pravdoucí, ať se propadnu až do Trenčína. Šibalsky při tom pošilhával po sousední jámě téhož jména. Ale třeba je to jen taková vybájená pentlička šířící se po staletí ústním podáním. Jádro historky se však nemění. Pravidelně o polednách kdy je slunce v nadhlavníku vycházeli havíři z podzemí na den, aby se nadechli čerstvého vzduchu a pojedli z domova donesenou skývu chleba s hrudkou tvarohu nebo kozího sýra výjimečně i plátkem slaniny. Jáchym obvykle vyšel až k Rýchorské studánce aby svlažil hrdlo lahodnou pramenitou vodou a ve velkém džbánu donesl i bratrům. Jednou spatřil u studánky mladičkou modrookou plavovlasou dívku v bělostné říze s vínkem lučního kvítí v kadeřích. Beze slov mu dala napít z dlaní několik chladivých doušků. Byla to prý víla Rýchorka, oplývající neskutečnou krásou, Krakonošova pilná žačka znalá všelikých čar a kouzel. Jejich pohledy se na okamžik setkaly...a Jáchym ztratil hlavu. Bratři ho už nikdy nespatřili. Od té doby vždy když hodiny na radniční věži ve Freiheitu odbíjejí dvanáct, bloudí nešťastný mládenec pralesem a stále je usilovně hledá. Hlavu i Rýchorku. Většinou ho lze spatřit jen z velké dálky jako stín ve křoví. Na volání nemůže chudák ani odpovědět. Jen několik šťastlivců se s ním setkalo na dohled a jen pohotovým jedincům se podařilo ho vyfotografovat. Jaké však bylo jejich překvapení, když na snímku našli jen mechem a lišejníky obrostlý balvan nebo pokroucený strom.

Rybník v Janských Lázních? Co je to za nesmysl? Nebudete tomu věřit, holenkové, ale je to tak! Rybník je sice silné slovo, ale rybníček, jezírko, tůňka, loužička - záleží na úhlu pohledu. Na historických fotografiích, z nichž některé posloužily vydavatelům pohlednic, vypadá impozantně, že by si jeden s chutí půjčil lodičku a jel se se svou dívkou projet po hladině. Jak ho působivě vyfotit věděl někdejší místní fotograf Adolf Glaser jistě nejlíp. Proč ale ausgerechnet u jeho snímku vydaného knihařem Zinekerem je vycházková cesta podél Janského potoka nazvaná Křížová (Kreuzweg) to ví snad jen Pánbůh. Pohádkovou atmosféru i s malou Rusalkou vystihl na pohlednici z roku 1906 i trutnovský fotoatelier Adolfa Lehmanna. V pozůstalosti náruživého svobodského fotoamatéra Fritze Hiltschera z předválečné éry je zase několik živých záběrů dokumentujících zájem mužů s kamerou zvěčnit ten zapomenutý romantický kout uprostřed civilizace. Negativy jsou velmi poškozené, ale jistě ne jen proto, že se fotografující kolegové o nejlepší snímek doslova poprali. Přitom se i dnes najdou v Janských Lázních občané, kteří o rybníčku nedávno nově probuzeném k životu sousedem Mílou Tučkem (+2021) nemají ani potuchy. A to je prosím na podrobných mapách zakreslen minimálně už dlouho před začátkem minulého století.

Jako všecko tenkrát v minulém století jsme se coby dítka školou povinná museli biflovat nazpaměť, jako když bičem práská třeba vzbuzení o půlnoci i Mohsovu stupnici tvrdosti. Nikdy jsem to v životě nepotřeboval, avšak dám to s trochou dumání i s tím dotěrným Němcem na A za zády dosud. Mastek, sůl kamenná, vápenec, kazivec, apatit, živec, křemen, topas, korund, diamant. A nejtvrdší jsi ty, tupče! Pětka, sedni. Dodával obvykle potrhlý chemikář Maršík, blahé paměti - ať je mu lehká zem. Ale proč si kazit jednu z nejkrásnějších pohádek našeho dětství zrovna vzpomínkou na školu. Sůl, ač vedle cukru podle současných lékařů náš nepřítel číslo jedna je opravdu nad zlato. Je pro život nezbytná, leč nic se nemá přehánět. Ani kdyby byla na předpis a hrazená pojišťovnou. To co si generace Čechů vsugerovaly o alkoholu, že užívaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství nebo že z rukou lékaře je lék o soli neplatí. Ne, ne, nemíním psát žádný traktát o soli. Zmínku o solných stezkách, jimiž byla v dávnověku česká kotlina protkána jako pavučinou a pro svůj strategický význam byla nejedna během času přejmenována na zlatou si však neodpustím.

Miliony let se na dně prvohorních moří ukládala zrníčka písku, než vznikl pevný kamenný sediment, užívaný odpradávna jako stavební kámen. Je docela pravděpodobné, že již začátkem 17. století začali zruční kameníci vysekávat z bloků pískovce vytěžených v některém z hořických lomů ozdobné patky ke sloupům podsíňových dřevěných domků pro městečka v širokém Podkrkonoší. Svoboda nad Úpou s podloubím v hlavní ulici i kolem trhového náměstí jistě nebyla výjimkou i přes několik zhoubných požárů. V roce 1571 shořelo celkem 16 domů a v roce 1599 celý střed města včetně radnice. Kámen naštěstí nehoří a jeho druhotné použití není vyloučeno. Vznik posledních historických domků s podloubím pod vysokou lomenicí čp. 47, 48, 49 a 50 na svobodském náměstí lze tak spolehlivě datovat až do doby po dalším velkém zaznamenaném požáru v roce 1684. Prostřední dva domky měly podle svědectví fotografií podobné ne-li totožné osmiboké kamenné patky pod nosnými sloupy štítů. Ta na snímku má hladký osmistěn až k hraně ozdobného fabionu vysoký stejně jako průměr mezi stěnami rovných 50 centimetrů. Každá obvodová plocha je široká 20 cm.

Nejkrásnější výhled z okna mají někteří Pražáci, o tom žádná! Ten se neokouká. A jsou vlastenci, kterým zjihne zrak i při pohledu na pouhou fotografii. Jiní zase nyjí při pozorování západu slunce nad smyslnými dvojčaty Světlé a Černé hory z výseku východokrkonošských hřebenů viditelných od nás z obýváku. Nedávno mě umrtvil kamarád fantastickým sdělením. „Jestlipak víš ty voe, že stejná scenerie je za ideálních světelných podmínek viditelná až od nás z Ameriky?" Samozřejmě, že už jsem o tom slyšel, ale to je jen tak na úvod dnešní nostalgické úvahy. Když jsme začátkem října 2005 s přítelem z nejvěrnějších využili pozvání svobodného pána Gablenze, dnes již zvěčnělého potomka slavného vítěze z bitvy u Trutnova v roce 1866 k návštěvě Bavorska, netušil jsem, do jaké nádhery jedeme. Město Roßhaupten v Allgäu u hranic s Rakouskem má historickou „dračí legendu" podobně jako Trutnov. Průzračná jezera uprostřed šťavnaté zeleně luk s věncem impozantních alpských velikánů na horizontu. To nejpřitažlivější doslova jako pověstná třešnička na dortu je snad nejpohádkovější ze všech zámků připomínající opravdový obří výtvor nějakého šíleného cukrářského mistra, kulisa mnoha filmů počínaje animovanou Sněhurkou Walta Disneye, úchvatný, kýčovitý, fantastický Neuschwanstein na dohled. A na tohle jsme během pobytu v přívětivém vejminku pana barona, šéfpilota Lufthansy ve výslužbě, postaveném vedle rodinného pensionu na místě bývalého osamělého statku ve stráni nad městem koukali přes hladinu jezera z terasy. Až měl člověk pocit, že tu velkolepou a nákladnou stavbu nechal podivínský král Ludvík II. Bavorský vybudovat nikoliv pro inscenaci oper svého oblíbence Richarda Wágnera, ale pro sladké pohádkové usínání dětiček z familie von Gablenz. Docela jsem jim na okamžik záviděl. S konstatováním, že i mecenáši umění mohou mít zvláštní záliby, jsme se pokochali a hajdy domů. I přesto, že si spousta světoběžníků upravuje klasické - všude dobře, doma nejlíp - na chlapácké všude je hezky, tak co doma.

Současné stoupající obliby dřevostaveb s minimální uhlíkovou stopou využila pohotově nově založená pražská developerská skupina Biomaxsystem a nabízí levné energeticky nenáročné dřevěné minidomky vhodné pro osamělé seniory stejně jako čím dál častější single osoby každého věku vyznávající současné životní bio zásady udržitelného rozvoje společnosti. Ubíjející nákladný život v metropolích vyvolává masivní návrat ke kořenům, na venkov do stále ještě civilizací nedotčených míst. Ne každý dosud vlastní rodnou chalupu ve stráni u lesa daleko od nezdravého prostředí velkoměsta plného automobilů se spalovacími motory a lokálních topenišť v kotlích neodpovídajících nařízením EU. Zejména úsporný typ ekologického bydlení 1 + 0 s výrobcem proklamovanou solární energetickou soběstačností s minimální spotřebou užitkové vody z vlastního zdroje je vybaven nezbytným nábytkem včetně suchého přenosného WC bez jakékoliv chemie.

Červen bývá obvykle deštivý měsíc a podle pranostik v tom má prsty jistý Medard. S představením červnového Krakonoše bych rád uvedl věci na pravou míru. Všechno je jinak! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově připravilo pro návštěvníky k Mezinárodnímu dni muzeí připadajícímu od roku 1977 na 18. května jako již tradičně komentovanou výstavku vybraných loňských přírůstků. Byla mezi nimi i zarámovaná (a bohužel zasklená) žertovná kolorovaná kresba krajiny v dešti s Krakonošem od trutnovského malíře Miloše Trýzny (1931 - 2021). A nebyl by to věčně dobře naladěný vtipálek Miloš, aby do svého dílka občas nezakomponoval nějaký jinotaj. Netuším, jak obrázek pojmenoval, ale je to na první pohled hodně deštivý den. Krakonoš skrytý částečně za rovnaninou dřevěných polen v typické póze a s úlevným výrazem ve tváři i obdivný pohled půvabné mladé dámy pod červeným paraplíčkem nenechají nikoho na pochybách, oč tu běží.