Všechny cesty vedou do Kowar

04. srpna 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Jeden z epitafů - ten jsme také neviděli

(Cestovní zpráva ze dne 2. srpna 2018)
Vyrazit v současném letním žáru, kdy každý den trumfuje historickými teplotními rekordy ten předešlý, za památkami na slezský šlechtický rod Schaffgotschů, navíc ve škodovce, která má svá nejlepší léta dávno za sebou, tudíž bez klimatizace, je eufemisticky řečeno bláznivý výlet. K tomu ještě bez důkladné teoretické přípravy a naprosto živelně doslova jako příslovečná utržená vráteň. To je pro zkušené výletníky téměř nepochopitelné. Asi jako kdyby první dáma českého soulu zazpívala na gala večeru letního festivalu Colours of Ostrava svůj oblíbený hit „fernetem ztřískaná". Nebo letitá americká tenisová královna Serena zvyklá jen vítězit, vypadla na prestižním turnaji v San Jose, po největším debaklu kariéry se zdánlivou outsiderkou ani ne po hodině hry za stavu 0:2 na sety - a navíc s"kanárem". To se ale doopravdy stalo. Náš první přešlap byla hned po překročení dnes naštěstí jen pomyslné hraniční čáry zastávka v útulné cukrárničce v Lubawce na první dopolední kávu, což je obvykle rituál na závěr cesty. Espresso bylo sice vynikající, ale příjemnou dávku endorfinů jsme tím načas vyčerpali.

Pokračování článku »

Porcelánka slaví

02. srpna 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Reklamní nálepka

Letošní rok se v sousedním, kdysi převážně hornickém městě Žacléři nese mimo jiné i v duchu oslav 140. výročí nepřetržitého trvání výroby porcelánu, založené podnikatelskou rodinou Pohlů v roce 1878. Krátce po sametovém návratu k tradičním hodnotám na znárodněný podnik navázala v roce 1994 současná firma Keramtech s. r. o. s širokou škálou produktů slévárenské a topné keramiky, technického porcelánu i finálních porcelánových výrobků. Není žádným tajemstvím, že Městské muzeum Žacléř prochází v roce 2018 rozsáhlou přestavbou, aby mohlo při tomto jubileu nabídnout návštěvníkům v nové stálé expozici formou trvalé zápůjčky unikátní sbírku figurálního porcelánu zdejší provenience, shromážděnou předčasně zesnulým sběratelem a mecenášem umění Václavem Petirou. Bylo by škoda, kdyby v záplavě aktuálních zpráv zapadlo osobní výročí posledního „žacléřského" Pohla (narozeného však v Trutnově) Theodora Hugo Pohla, vnuka Theodora I. z vývěsního štítu firmy, který manufakturu povýšil na prosperující velkovýrobu s originální značkou zkřížených iniciál svého jména T. P. Dědic rodové tradice, jehož srdce stále patří žacléřské továrně, se právě v těchto dnech dožívá kulatých 88 let. Tak ještě „mnoga ljeta!" příteli!

Pokračování článku »

Firma Piette stále překvapuje

 

Piette-nalepky---papir.jpg

Přiznám se dobrovolně a bez mučení. O účelových známkách firmy Piette něco málo vím. O perfinech téže firmy jsem už taky ledacos slyšel. Mé vědomosti o barevných reklamních nálepkách na exportní zboží se však rovnají nule. Odněkud ale začít musím, když už jsem to slíbil a chci se několika kousky pochlubit. Povědomí, co jsou to fezovky má mezi sběratelskou cháskou objíždějící burzy, trhy a jarmarky starožitností skoro každý. Barevné a přezdobené nálepky jsou orientální šlechtou mezi obrázkovými papírky, které velcí hraví kluci hromadí v albech a krabicích. Monopolní výrobce fezů, těch legračních červených pokrývek hlavy se střapcem jaké nosí vyznavači islámu především v zemích Orientu, podnik Fezko ve Strakonicích a před tím mnoho drobných manufaktur na Strakonicku, nalepoval jako působivou reklamu na bedny tohoto žádaného vývozního artiklu směřující do všech světadílů. Nálepky o nejužívanějších rozměrech 100 x 250 mm, tištěné kvalitní tiskařskou technikou litografie s výraznou sytou barevností a tradičními náměty užívanými celá desetiletí byly pro zvýšení efektu ještě dodatečně lakovány, aby plně odpovídaly vkusu častokrát negramotných odběratelů. Dnes se stávají ozdobou leckteré grafické sbírky, anebo zarámovány do pasparty originální bytovou dekorací. Filumenisté alias sirkaři, sběratelé zápalkových nálepek zas dobře znají jejich balíkové a bednové zvětšeniny, sice ve skromnějším provedení než fezovky, užívané však k podobným účelům. Někde mezi těmito póly figurují křiklavé reklamní nálepky, které zdobily bedny cigaretových papírků vyvážené z papírny ve Svobodě nad Úpou.

Pokračování článku »

Svět se mění

31. července 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pohlednice podle originálu Hermanna Dittricha - Liebau

Svět kolem nás se mění ustavičně. Někdy pozvolna přirozeným během času, že to pozorovatel někdy ani nezaznamená. Jindy překotně. A to nemám na mysli živelné pohromy ani válečné katastrofy. Stačí jen klidné ekonomické období bez výrazných výkyvů a občasný stavební boom, jaký zažívají exponované turistické oblasti v dobách přemíry volného času a relativní solventnosti obyvatelstva. Krkonoše procházejí horečnou stavební činností už několik let. Momentálně je takovým rozsáhlým staveništěm i kdysi poklidné městečko Pec pod Sněžkou. Nostalgické stýskání nad idylou mizejících romantických chaloupek ve stráni ode mne nečekejte. Ale ani ódy na názor šílených architektů, co je to moderní horské středisko zpívat nebudu. Největší lákadlo hor, nejen Krkonoš, je krása okolní přírody. Staří horáci s ní dokázali souznít a podvědomě ctili vyváženost mezi prostorem pro život a volnou krajinou. Ano, pokrok se zastavit nedá, ale všechno má své meze. I ziskuchtivost podnikatelů, kteří z turismu tyjí. Nikdo mě nepřesvědčí, že se někdo bude harcovat desítky či stovky kilometrů z panelákového sídliště nebo satelitního městečka do stejného mraveniště jen proto, že se jmenuje Krkonoše. Mudrování však nechme koňovi, má větší hlavu.

Pokračování článku »

Sedátko do třetice

25. července 2018    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Stolička Thonet č. 60

Psát lze opravdu o čemkoli. Ne vždycky je to ale ke čtení. Když už jsem však nakousl téma, co všecko si lze podložit pod pozadí pro chvíli odpočinku, rád představím ještě jednoho nalezence. Kolega od fochu Michael Thonet (1796 - 1871) razil pro své oblíbené, praktické, trvanlivé a navíc elegantní výrobky z ohýbaného dřeva obchodní slogan „nábytek, který vás přežije". Rodák z německého Porýní se původně usadil ve Vídni, hned po úspěchu s ohýbaným nábytkem vlastní konstrukce na průmyslové výstavě v Koblenci v roce 1841. Díky pěti synům přejmenoval firmu na „Gebrüder Thonet" a již v roce 1857 založil továrnu v Koryčanech na Moravě a záhy i v Bystřici pod Hostýnem, kde dnešní akciová společnost TON (Továrna na ohýbaný nábytek) od roku 1861 dodnes udržuje tradici ručního ohýbání dřevěných přířezů za tepla.

Pokračování článku »

Taburet, který hodně pamatuje

 
Taburet zdobený vrubořezem

Tady seděl. Tady všude seděl, chtělo by se pokračovat v duchu známého kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký z repertoáru pražského Divadla Járy Cimrmana, kdyby těch sedaček bylo víc. Ale protože nemám na mysli zlého obra Koloděje, nýbrž jednu z vysoce postavených šarží rakousko - uherské admirality z I. světové války, korvetního kapitána Franze Mikuleczkého, musím dodat - možná. Taburet byl součástí vybavení interiéru v pseudolidovém historizujícím stylu s řezbářskou výzdobou tak zvaným vrubořezem v zaměstnanecké vile papírenské firmy Piette ve Svobodě nad Úpou. Dům s číslem 178 na hranici katastrů kdysi samostatných územních celků, městečka Svobody a obce Maršov I., byl v blíže neurčeném období mezi světovými válkami bydlištěm spolumajitele papírny Franze Mikuleczkého, uváděného v adresáři okresu Trutnov z roku 1930 jako jednoho z vedoucích. Spolu s hlavním šéfem Dipl. Ing. Ludwigem Piette Rivage a jeho švagrem Karl von Czipkayem.

Pokračování článku »

Kéž lavičko, kéž bys promluvila

 
Obnovená lavička - foto Josef Čermák

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, při kterém jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 111 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.