Freiheit

Do Krkonoš přišla po letech opravdová zima. Tento týden zabloudili ve sněhové vánici při sestupu z poštovny na vrcholu Sněžky dokonce i ostřílení horáci. V závějích sněhu téměř zapadla i zpráva o náhlém uzavření další historické hřebenové boudy. Klepat na dveře školicího střediska Národního institutu pro další vzdělávání spravovaného ministerstvem školství na enklávě Richterových Bud s vidinou posilnění na první zastávce při cestě z Pece pod Sněžkou přes Výrovku na Sněžku je marné. Uprostřed sezony je to varovný signál. Přitom se nejedná o nějakou vybydlenou haluznu, na jejíž lukrativní místo má zálusk movitý developer, ale o před deseti lety z gruntu zrekonstruovaný objekt Richterovy boudy, která dala kdysi jméno celé enklávě. Jistý Richter je jako majitel jedné z letních bud uváděn již v Josefinském katastru z roku 1785. Tu nejníže položenou na strategickém místě u cesty postavili Bönschové v roce 1830. Ještě před koncem století tu další z rodu jedněch z nejvýznamnějších krkonošských boudařů otevřel letní turistické pohostinství. Bönschové později provozovali kromě Richtrovek celou řadu známých podniků na hřebenech např. Luční boudu, Rennerovku, Klínovou, Černou a Scharfovu boudu. Jistý čas i dnešní schronisko Samotnia u Malého Stavu, nepatrnou Zrcadlovku nebo hotely ve Velké Úpě. Po požáru Luční boudy v říjnu 1938 zapálil údajně Vinzenz Bönsch junior v rámci pojišťovacího podvodu hlavní Richterovu boudu. Znovu ji postavil až na začátku 50. let současný vlastník - tehdejší Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Asi 300 metrů vzdálenou depandanci s 29 lůžky se současným jménem Červená bouda podle charakteristického nátěru postavil v roce 1934 říšský Němec Fritz Brassard. Jeho politická orientace je z předválečné pohlednice víc než patrná.

Pro nás kluky, kteří jsme to v dávnověku uměli i se dřevem, představovaly rohačky „majstrštyk" z kategorie těch snadnějších. Univerzální dopravní prostředek, který si prý sebou do Krkonoš přinesli spolu se sněžnicemi a krosnami dávní kolonisté z Alp, sloužil na kopcích v zimě v létě. Jeho jednoduchou konstrukci měli staří horáci zakódovanou v genech. Fortel pro jejich zhotovení se předával z generace na generaci, stejně jako cit pro vybrání vhodného dřeva na jednotlivé části - rohy, sanice, sloupky, trámky, opleny i pera. Můj příběh to ale není.

...uložím je, tam kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že je mám.
Když v hlavě po bujarém silvestrovském veselí na okamžik přestanou neúnavní kováříčci bušit svými perlíky do lebeční kosti, naskakují odkojencům divadla Semafor jednotlivé verše z nezapomenutelných písní Suchého a Šlitra. Hymnou nás „chramostejlů", co nic nevyhodíme, protože by se to jednou mohlo hodit, je šlágr Koupil jsem si knot. Do pomyslné krabice, kam i já ukládám věci momentálně nepotřebné, jsem před lety založil snímek jednoho půdního nálezu. Poslal mi ho kdysi kdosi znalý mé úchylky. A vida, jeho čas nadešel. Díky, Mariane! Koupele v léčivém vřídle Janských Lázní jsou známé odpradávna a historicky prokazatelně doložené. Také pitná kúra sváděla k třicítce minerálních pramenů početné zástupy lázeňských hostů i domácích obyvatel. O tom, že se pramenitá voda nasycená kyselinou uhličitou stáčela také do lahví, se čas od času vedou bouřlivé spory. Tož pochybovači, stačí jedna zachovalá lahvinka z dob První republiky Československé jako důkaz? Nijak vynalézavá viněta s vyjmenovanými indikacemi řadí produkt spíš do lékárny než do pohostinských zařízení. Však se v Breuerově lékárně v lázeňském domě Fortuna také prodávala. Dvojjazyčný text, jak bylo v té době v kraji zvykem, doplňuje ústřední motiv lázeňské Kolonády a odborný název akratoterma. Je to jen vznešenější označení pro obyčejnou termální vodu v podstatě chudou na rozpuštěné plyny i anorganické látky, která má charakter minerální vody jen díky své zvýšené teplotě. Podle zaručených babských rad byla i pro naše předky janskolázeňská perlivá voda oživená oxidem ideální na opileckou kocovinu. Ale znáte to: co baba, to rada. Moje bábi tvrdila, že nejlepší medicína je práce. A když už je jeden lempl na tu fyzickou, tak aspoň sedne ke kompjútru. Stačí nadatlovat pár řádků a ťukám na dřevo - zlatá sodovka.

Nepublikováno

Stává se už téměř tradicí, že se mi v období kolem Vánoc navzdory početným přáním pevného zdraví neudělá dobře. A tak se místo bujarého veselí povaluji v posteli. Naštěstí ne s horečkou. Pro poloslepé vtipálky dokonce ani s herečkou, což by mohlo být zajímavější. Jako předčasně vyspělého pubescenta mě totiž z dospělých žen nejvíc přitahovaly učitelky a herečky. Učitelky pro deklarované časté opakování. U hereček, zejména filmových, mě zas fascinovalo, že opakování je jen a jen na vůli režiséra. Z dnešního pohledu relativně jasná volba. Dopadlo to jako vždycky. Potkal jsem učitelku. Prožili jsme se svorně do období mezi smaragdovou a diamantovou svatbou, které všechny ostentativně ignorujeme skoro jako tu první opravdovou. Po těch letech si už ani přesně nepamatuji, jestli ta původní fáma přece jen trochu nepřeháněla. Naopak jsem přesvědčen, že leckterý režisér by dal nevím co za to, kdyby ta o herečkách platila stoprocentně. Probdělé noci i přelom roku jsou ideálním časem k bilancování. V téměř již minulém roce proběhlo bez fanfár například 55. výročí ukončení mé povinné dvouleté základní vojenské služby. To je doba, která nebyla někomu dopřána ani na celý život.

Říkávám zasněně
své ženě
Heleně:
Jediné
Hostinné,
abys věděla,
má svého Anděla.
Papaláše
Tomáše.

Vzápětí mě napadá parafráze méně poetické populární zlidovělé hlášky fenomenálního a milovaného sportovního komentátora Karola Poláka. „Bodaj by sme mali aj my takých ...papalášov".

Do třetice všeho dobrého. To není nedostatek invence. Ostatně Krakonoš se (mně) nikdy neomrzí! A jak říkávala nejen moje babička - opakování je matka moudrosti. Takže ještě jednou - naprosto vážně a v pravý čas. Výhodou zpráv po internetu je mimo jiné i jejich včasné doručení. Na rozdíl od dodání listovních zásilek odeslaných v týdnu před Vánocemi, které Česká pošta alibisticky nezaručuje. Je toho moc a nejsou lidi! No, a protože „sichr ist sichr" není proč váhat.

Mistr pera Jan Otčenášek by zajisté prominul svatokrádežné použití názvu jednoho z jeho čtivých milostných románů. My plagiátoři už to tak děláme, když jsme v úzkých a nedokážeme vymyslet něco výstižnějšího. V jednom ze slavných filmů let šedesátých, jehož název si už bohužel nevybavuji, byla emotivní scéna, kdy uprostřed svatebního veselí vytrhl ženich primášovi nástroj a se slovy „ty housle dohrály mému mládí" je rozbil o stěnu. Podobnou historku z vlastního života, jen bez té okázalé brutality, taky nosím v hlavě. Psal se rok 1960 a já si na krásné letní dny měsíce srpna dlouho barvitě plánoval svou první „plnoletou" dovolenou s jednou ze svých dosud platonických lásek. Od náchodského strýčka Vladimíra, kterému v rodině nikdo neřekl jinak než redaktor, jsem si včas vypůjčil klíč od jedné pronajaté místnosti v chalupě u vchodu do romantického skalního města v Teplicích nad Metují. V den D mě má víla vyšplouchla jako vždycky s výmluvou na náhlou letní angínu. Co naplat? Vskočil jsem na kůň.. co to plácám - na mou spolehlivou motorku Jawa 250 „kývačku" a hurá na lov nějaké náhradnice. Dojel jsem jen na svobodské náměstí. Tam na lavičce čekala na autobus do Janských Lázní krasavice inteligentní, se kterou jsem se docela nedávno seznámil a občas se jí nesměle dvořil. Nabídl jsem jí fantastický výlet za hranice všedních dnů s pobytem na opuštěné chalupě uprostřed lesů a skal jen my dva a čas - a ona neodolala a přikývla. Pouze při sdělení, že se do večera určitě nevrátíme, trochu zrozpačitěla. Ač majitel akcií Teplické lokální dráhy, vezl jsem svoji spolujezdkyni i do Teplic na motorce. Sotva jsme se v útulné světnici bočního vikýřového přístavku naproti hlavnímu vchodu s výhledem přes údolí potůčku na přístupovou cestu do komplexu adršpašsko-teplického pískovcového skalního města ubytovali, začalo pršet. A pršelo téměř nepřetržitě po celou dobu našeho pobytu. Co pršelo - lilo jako z konve! Ani toho příslovečného psa by nevyhnal. Hanba vylézat z postele. Rezignovali jsme dokonce i na plánované obědy ve vyhlášeném hotelu Orlík, vzdáleném jen několik zanedbatelných kroků a přežívali na vynikajících obložených houskách, které má společnice vykouzlila z prvotního nákupu proviantu.