Freiheit

Jednou z „mašin", kterou si můj táta přivezl v roce 1945 z piety ke svým podnikatelským začátkům spolu s daleko modernějším strojovým vybavením od firmy Rojek v Častolovicích do nové dílny v pohraničí byl celokovový univerzální soustruh. Podle originálního výrobního štítku na litinovém stojanu výrobek strojírny Adolf Orlík v Praze. Generacím kutilů a fandům starých strojů jistě není třeba jednoduchý předválečný dřevoobráběcí soustruh s přídavným suportem na soustružení kovů podrobně představovat. Jeho hlavním nedostatkem jsou kluzná mosazná ložiska se samomaznými kroužky, která si s postupem času vyžadovala větší a častější dávky oleje. Přesto na něm táta vytočil nespočet nábojů ke kolům zemědělských vozů a později ve volných chvílích dřevěné vázy, svícny, dózy, talíře a misky jaké soustružil i během války v Náchodě pro domácí dělníky k dalšímu zdobení vypalováním nebo řezbářskými ornamenty. A také tisíce držadel ke švihadlům pro I. celostátní spartakiádu v roce 1955. Na ty měl kovářsky zpracovaný tvarový nůž pro všechny tři soustruhy různých značek v dílně a každý „heftík" představoval jednu jedinou operaci. Zapojil celou rodinu včetně učedníka Radka a prohlašoval, že je to dobrý kšeft. Tehdy se mi o švihadlech zdály divoké sny. Bílému tílku a červeným trenýrkám jsem naštěstí unikl. Mým úkolem bylo hned po příchodu ze školy napichovat hotová držadla před stříkáním na hřebíky zatlučené hustě vedle sebe do veliké desky. A po zaschnutí rovnat do krabic. Dnešní „hajzlíci" nemají ani páru o dětství v padesátých letech.

Když ještě lidé dovedli pracovat rukama, nebyla o šikovné řemeslníky taková nouze jako dnes. V současnosti tolik ceněná ruční práce bývala kdysi obživou převážné části populace. Každý venkovský kluk uměl vzít do ruky sekeru nebo pilu, kladívko i kleště, kosu i hrábě nebo zednickou lžíci či majzlík. Ti zručnější i hoblík, malířskou štětku nebo knejp a šídlo. Z výčtu je patrné, že samotný fortel nestačí, když chybí potřebné nástroje a nářadí. To už pochopili i všichni ti podnikatelé z leknutí a hojně využívají bohatou nabídku kutilských i řemeslnických udělátek novodobých stánků ukojení pro velké kluky jako je OBI, Baumax, Mountfield a desítky dalších. Naši otcové a dědové se uměli ohánět s primitivními pomůckami, dnes téměř pozapomenutými, které jsou často tvrdým oříškem v televizních zábavných soutěžích, a jejich názvy známe spíš z křížovek. Skoro v každé venkovské chalupě lze dodnes najít nějakou skříňku nebo bednu s nářadím děděným po generace. Napadlo mě probrat vercajk ve vlastní dílně, na který už dávno sedá prach a dílna té místnosti říkáme jen ze setrvačnosti a s jistou nostalgií. Jsem původním povoláním dřevokaz, stejně jako byl můj táta i tchán. Není divu, že nástrojů na opracování dřeva tam lze najít nejvíc. Do malé galerie jsem vybral ty méně známé, svým způsobem fotogenické se zvukomalebnými názvy. Na úvodním panelu jsou tři různobarevní kocouři odlišných tvarů. Hoblík kocour užívali koláři, truhláři, bednáři, částečně i tesaři všude tam, kde bylo potřeba spojit plochu prken pomocí svlaků. Používá se k vyhloubení drážky pro příčné zpevnění svlakem a jeho nezbytným protipólem je jiný hoblík - svlakovník. Žádné odborné traktáty nechystám. Jen občas dumám, na co asi táta myslel, když si ten prostřední jako tovaryš vlastnoručně vyráběl. Mám ho nejradši.

Sucho, sucho, sucho! Naříkají vodohospodáři i přes několik vydatnějších dešťů z posledních dnů už od jara. A přece rostou! Sice ne všude, ale podle houbařské mapy v dnešních novinách konkrétně u nás na Trutnovsku jako by se s nimi protrhl pytel. Plné košíky hub na mě útočí ze všech sdělovacích prostředků. Fotografie stolů obložených hříbky mi posílají škodolibí taky kamarádi a sousedi obtěžkaní úlovky halekají pod okny. Loni to mi bylo hej. Bylo sucho. A hlavně nerostly. Ta každodenní cukatura vášnivého houbaře vyrazit do lesů se dala snadno logicky zaplašit. Letos je to horší. Že mi můj oblíbený košík přes zimu sežral červotoč je nejmenší zádrhel. Daleko větší problém je vyrovnat se s chátráním těla. Prostě už to neudejchám.

Málokterý z kluků - a nejen z mé válečné generace - nemá nějakou tu svoji Sluneční zátoku dětství, kde hltal nedočkavě ve ztichlém nočním táboře v přítmí stanu s podsadou z kuláčků pod dekou za blikotavého svitu baterky dobrodružství dvanácti chlapců kolem zkušeného vedoucího Rikitana. Hned prvním vydáním knihy Hoši od Bobří řeky z roku 1937 s kouzelnými ilustracemi Zdeňka Buriana, získal Jaroslav Foglar řečený Jestřáb tisíce dětských čtenářů pro myšlenky skautingu. Při lovu „bobříků" se kluci nenásilně seznamovali se životem v přírodě a mnozí tak získali schopnosti být všestranně zdatným a ušlechtilým člověkem po celý život. Se stejným údivem jsem na už hodně stará kolena civěl na lahvičku se zašlou vinětou, kterou prý dle slov dárkyně přinesl Bobří potok. Ten byste pro tentokrát v Krkonoších hledali marně. Je to jedna z mnoha bystřin vodnatého Máchova kraje. Pramení pod Bukovou horou, v jejíchž hvozdech jsme si kdysi s vrstevníky v maskáčích čs. armády hráli na vojáčky v letech výstavby prvního nepovedeného televizního vysílače na jejím vrcholu, který musel být po čtyřech letech odstřelen. Po necelých třiceti kilometrech se Bobří potok u Zahrádek na Českolipsku společně s Dolským potokem vlévá do chráněné přírodní rezervace Novozámecký rybník. Odtud jeho vody posilují Robečský potok a následně přes Ploučnici i mohutný krkonošský „veletok" Labe, aby společně uháněly - gerade aus nach Hamburg.

Tradiční srpnovou Maršovskou pouť v Horním Maršově navštěvuji zejména kvůli ochotnickému představení místních divadelníků scházejících se jen pro tu jednu událost v roce. Pokaždé secvičí scénické pásmo ve verších a se zpěvy věnované některému tématu z bohaté historie krkonošské obce. Vždy je to nápadité, s minimem jednoduchých rekvizit, hrané s elánem a vrcholným nasazením hodným obdivu. A pokaždé také vážení občané včetně starosty, kteří s kuráží vystoupí na prkna, co znamenají svět, sklízejí zasloužený potlesk. Většinou je celý ansámbl nadšenců pouze předskokany jiných populárních souborů a známých kapel, které dlouhodobě zastíní originalitou všeobecně známých i pozapomenutých příběhů. Tentokrát bylo pásmo pojato jako významné mezníky z dějin zdejšího zámku, nad jejichž pokračováním se po zhoubném požáru vznáší velký otazník. Právě ten rozdávali aktéři v závěru představení zkoprnělým divákům.

Za starého dobrého Rakouska - Uherska blahé paměti býval po dlouhá desetiletí 18. srpen významným dnem oslav císařského jubilea. Ten den se v roce 1830 ve vídeňském Schönbrunnu do kolébky Habsbursko - lotrinské panovnické dynastie narodilo arcivévodkyni Žofii budoucí Jeho Veličenstvo císař rakouský, král český, uherský, lombardský, benátský, dalmatský, chorvatský, slavonský atd. atd....

Lidský obličej je to první, co vnímáme při setkání s jiným člověkem. I když zejména muži mi jistě dají za pravdu, že to pokaždé nejde. Z výrazu tváře se dá vyčíst duševní rozpoložení. I proto jsou portréty vděčným a oblíbeným objektem umělců - malířů, řezbářů, sochařů, fotografů. Pokaždé při letmém ranním pohledu do zrcadla se tomu nepřestávám divit. Přesto mě vždycky přitahovalo použití obličejů i celých hlav na nečekaných místech. Ať už jsou to šklebící se maskarony ve štukatérské výzdobě historických fasád, nebo umně vyřezávané hlavičky dýmek, či rukojetě vycházkových holí dávných šviháků. Zatímco většina mých kamarádů si pod slovem hlavička představí okamžitě velikonoční nádivku s uzeným masem, můj zrak přitahují umné výrobky zručných řemeslníků ve vitrínách muzeí. Ani se nechce věřit, kolik takových ksichtíků nás obklopuje i v domácím prostředí. Tak jako si platfusáci s modrou knížkou často zdobí stěny šavličkami, bambitkami a flintičkami a zapřisáhlí nekuřáci se chlubí sbírkou ukázkových dýmek ze vzácného dřeva vřesovce zvaného bruyér, může mít hudební antitalent neznalý not hluchý jako poleno doma jako dekoraci pověšené housle. A to ne ledajaké! Na papírovém štítku uvnitř stojí napsáno „Aug. Vincentiny - Milano Anno 1840".