Freiheit

Přestože prý existuje současná pětitisícová bankovka s podobiznou prvního presidenta ČSR Tomáše Garrigue Masaryka, každý ji nejspíš v peněžence běžně nenosí. Já osobně jsem se až donedávna domníval, že nejvyšší korunový nominál současnosti je líbivá papírová dvoutisícovka s Emou Destinovou. Bankovek v hodnotě 5000 korun bylo ale v historii samostatné československé a později české měny dokonce vícero. Ta úplně první ze série státovek I. emise vydaná 15. 4. 1919 v převážně červené barvě kopírovala na lícní straně modrou tisícikorunu Rakousko - uherské banky z 2. ledna 1902. V době Rašínovy odluky korunové měny nově vzniklého Československa od platidel Monarchie okolkovaná čs. kolkem platila ještě krátce po první světové válce. Rakouská tisícovka s kolkem i bez není mezi sběrateli notafilií žádná extra velká vzácnost. Má-li ale někdo z vás v krabici po dědečkovi červených 5000 korun, tak gratuluji. Možná o tom ani nevíte, že jste milionářem. Neradujte se předčasně, dřív než se podíváte. Je to pravděpodobné asi jako by vás na koncertě Talichova kvarteta sežral žralok. Uvedená státovka, jejíž zdařilou kopii lze spatřit na obrázku je totiž nejdražším papírovým platidlem v celé československé historii. Naposledy byla vydražena za víc než 12 milionů Kč. Dlouho se tradovalo, že je mezi sběrateli známých pouze sedm doložených kusů. S připočítáním sbírek institucí, muzeí a bank stoupl počet na dvojnásobek. V současné době se uvádí, že celosvětově je evidováno 38 exemplářů. Z toho pouze jediný neperforovaný, většinou v majetku právnických osob. Nepočítaje řadu dobových padělků i pozdějších falsifikátů ke škodě sběratelů, jejichž počet přesahuje více než čtyři stovky.

Pro toho, kdo na podzim občas zajde do lesa a nemusí to být zrovna myslivec nebo houbař není nález shozeného srnčího parůžku nic zrovna neobvyklého. I když převážné většině návštěvníků se to nemusí podařit ani za celý život. Najít oba párové shozy na jednom místě je už docela rarita, ačkoli i to se stává. Je-li období od konce září do prosince, kdy srnci obvykle shazují svou samčí chloubu bez sněhu, mají i zapálení sběrači dost času na nějaký nález. Ale najít náhodou čirou dva parůžky vedle sebe na krajnici docela frekventované asfaltky uprostřed husté zástavby svobodské Sluneční stráně jen pár desítek metrů od rušného koridoru rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou plného hluku a motorových zplodin v podstatě ještě „teplé" tomu říkám klika z - češtináři se dovtípí. S přihlédnutím, že tudy projde denně dost lidí, o pobíhajících psech nemluvě se mi nechce věřit, že by tam lákavě vyhlížející „kostičky" ležely nějak enormně dlouho. Lze předpokládat, že tu své zbraně odhodil možná i za pomoci drátěného pletiva plotu v těsném sousedství zkušený mazák, téměř domestikovaný bandita, který celoročně vytrvale plení okolní zahrádky. Má-li to být konkrétní kompenzace za zlikvidovaný rybíz, pak se štěstěna zrovna nepředala. I když těch několik skleníček rybízové marmelády považované každoročně za samozřejmost ve srovnání s chvilkovým adrenalinem vyburcovaným loveckými atavismy je možná ve výsledku fifty fifty.

Je první říjnová sobota, nehostinno, sychravo, občas zafučí severák. Celý týden prší a je zima. Podle houbařských hlídek na Vysočině si užívají houbové žně. Vrchovatých košíků, tašek a přepravek je plný internet. U nás ve vyšších polohách prý nerostou. Odpoledne mě kamarád vyvezl do lesů na obhlídku zaniklé kapličky. Sice je to v mém někdejším rýchorském revíru kousek za barákem, ale jen proto, že jsem tam už pěkně dlouho nebyl, jsem neodmítl. Nestačil jsem se divit, jak se všecko za docela krátkou dobu změnilo. Vykácené holiny, zarostlé cesty a všude plno vývratů po nedávné vichřici. Jen kolem remízků kropenatá červená hejna muchomůrek. Každý zkušený houbař ví, co to znamená. To ve mně bouchly saze! Ty vorle, jedeš do lesa a nevezmeš si sebou ani kudličku, natož košíček nebo aspoň taštičku. No nic, stejně se nemůžu ohýbat a na cestě sotva něco najdu. Omrkli jsme zbytky kapličky a mě se už nechtělo šlapat do kopce zpátky k autu a rozhodl jsem se radši sejít k domovu pěšky. Šofér Pepa musel, tak mě ponechal živlům napospas. Cestou z kopce se to po namoklých kamenech, kořenech a spadaném listí setsakramentsky smekalo, Takže jsem měl oči na šťopkách a stažené půlky. Několik buclatých hříbečků jsem po cestě přece jen vydloubnul pro potěchu oka. Nebýt okusu od nenažraných slimáků byli, jak už to na podzim bývá zdraví - no, jako hřiby.

Nepublikováno

...a není každá bedla jedlá. Vybují-li takhle brutálně masivní exemplář uprostřed zahrady, měl by každý nálezce zpozornět. Rozmohl se nám tady takový nešvar. V trávě luk, zahrad a parků lze stále častěji najít statné plodnice jedovaté potvůrky s příznačným jménem bedla česká. Na rozdíl od vynikající bedly vysoké rostoucí v lese, kterou hospodyňky milují pro lískooříškovou příchuť a obalované řízečky jsou vyhlášenou perlou české kuchyně, tato je novým poddruhem bedly červenající. Charakteristickým poznávacím znamením je tudíž mimo jiné zčervenání dužiny na řezu. Bedla vysoká dosahující v příznivých podmínkách výšky až 40 cm se nečervená ani v mládí. Bedla červenající považovaná dlouhá léta za jedlou a houbaři bez obav sbíraná hodila věhlasným mykologům do odborných debat takříkajíc vidle. Již několik zaznamenaných nevolností, zvracení, průjmů a rychlé dehydratace organismu, dokonce i úmrtí po jejím požití vyvolalo neshodu i mezi na slovo vzatými odborníky. Staří praktici znají pochopitelně desítky neomylných rozlišovacích znaků mezi množstvím druhů bedel. Laikům je každá rada drahá, ti jsou schopní sníst i muchomůrku tygrovanou. V tom případě je to ovšem jejich poslední večeře. Vyplatí se jednoduchá zásada. Podezřelé bedly z parků a zahrad nebrat. I za cenu, že bude váš jídelníček chudší o vynikající laskominu. Ta na snímku měla ještě nerozvinutý kulovitý klobouk krásně masitý a na řezu sněhově bílý. Pokmínované plátky osmahnuté na másle byly ňam, ňam!

V hospodě jsem se sice nenarodil, ale když jeli po válce rodiče budovat pohraničí a zabrali hospodu, vzali mě sebou. Ještě mi nebylo pět. Očima pamětníka „osmdesát plus" byl podnik po vysídlení původních německých majitelů nevyčerpatelným skladištěm unikátních sběratelských exponátů s pivní, pivovarskou a hospodskou tématikou. Z pohledu tehdejších osídlenců to byly jen nepotřebné, nepraktické a zastaralé krámy, kterých se hleděli co nejrychleji zbavit. Ty má boží prostoto! Dnes je těžké soudit, protože má-li zeměkoule otvor, kterým končí rektum, bylo to právě tady. V kouzelném, bohem zapomenutém místě mého dětství. Rodičům zmlsaným společenským ruchem pod náchodským zámečkem vršku kulatého se nezamlouvaly všecky ty pijácké korbílky s německými nápisy, reklamní pivní tácky na „Trautenauer Bier", malované talíře se svastikou na dně, gramodesky s tklivou Lili Marlén nebo Horst Wessel Lied a ostatní „germánské" smetí. Smetí patří na smetiště! Ty méně provokativní kousky ještě tak s blahosklonným úšklebkem dětem na hraní. Tady někde na písku, ve stodole či na půdě vidím počátky své celoživotní nesystematické sběratelské posedlosti, kterou nikdo jiný z rodiny nikdy netrpěl ani netrpí. Echt sběratelům je má vášeň k smíchu, protože nebuduji sbírku. Jen spřízněná duše Jiří Suchý se svou populární krabicí plnou roztodivných věcí by mě dozajista pochopil. Člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit. Prostě když mě nějaká blbina zaujme - šup do krabice. Ukládám ji tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že ji mám. Je tam knot, rukavice z jelenice i ten brok, kterým jsem byl kdysi střelen. Zrovna včera jsem tam našel skleněnku z hospody, co byla v krabičce s dalšími schovaná pod schody.

Aha! Úderný nadpis to je šíp jako blesk pro super impuls rytmu života odběratelů nejoblíbenějších a nejprohlíženějších časopisů s barevnými obálkami a změtí podobných bombastických nic neříkajících titulků. Zase nějaké nerozvážné seniorky si vyrazily v letním oblečení a sandálech do nejmenovaného skalního města a z úzké tmavé soutěsky, ze které sněhová závěj nemizí ani v nejparnějším létě, je po několikadenním hledání všemi integrovanými záchrannými složkami včetně armády vybavené optikou na noční vidění, psovodů Horské služby a hasičů s vyprošťovací technikou posílených dvěma policejními vrtulníky s termo kamerami, podchlazené a na pokraji fyzických i psychických sil, přepravily připravené sanitní vozy do nejbližší krajské nemocnice. Podle oznámení její tiskové mluvčí jsou ženy po prvotním ošetření mimo ohrožení života. Hrozivě vyhlížející otevřená zlomenina lícní kosti jedné z důchodkyň se obešla bez komplikací a po rehabilitaci zřejmě nebude mít žádné následky. I tak je to varování před hazardním chováním návštěvníků skal bez ohledu na věk, tělesnou zdatnost, vybavení a zkušenosti.

Vypadá jako Krakonoš, ale není to Krakonoš. Čte se to jako pohádka, ale ani pouze pohádka to není. Vypadá to jako reklama - a je to reklama! S koncem prázdnin mi to nedá, zavzpomínat, čím nás bavil děda. Čas ale neúprosně letí, tak si to přečtěte samy milé děti. Jen žádný strach, letopočty nebudu unavovat. V případě zájmu si je můžete vygooglovat. Dnes jsou reklamní pohádky vydávané firmou Rakon Rakovník založenou mydlářem Františkem Ottou jen hledaným nostalgickým artiklem hrstky sběratelů. Před světovou válkou (tou druhou) kdy vrcholil souboj „mýdla s rakem" a „mýdla s jelenem", potažmo Ottova rodinného impéria z Rakovníka a konkurenční firmy Schicht z Ústí nad Labem (pozdější Setuza) nejen ve výrobě mýdla, jedlých tuků, pracích prášků, kosmetiky a parfumerie nebo zubních past a dalšího bohatého sortimentu výrobků, ale také ve vynalézavém marketingu, byly útlé sešitky s pohádkou a vtipným sloganem šlágrem pro nezletilou mládež. Málokterá hospodyňka odolala, když jí večer zmazaní a potrhaní haranti čutající celý den v prašné ulici hadrák přišli domů a místo výmluv zarecitovali s odzbrojujícím pohledem jeden z těch zlidovělých: „Jsi-li černý jako bota, umyje tě mýdlo Otta".