Freiheit

 Česká pošta hlásí strop. Zásilky třídí už i úředníci.           Zpráva z tisku

J. Trejtnar: Poslední večeře Páně podle Leonarda da Vinci - řezbářský relief - lipové dřevo. Nedatováno.

V době končícího adventu, v čase rozjímání, vzpomínání a napjatého očekávání narození Spasitele je autor užívající zkratku anti jako pokaždé o několik koňských délek napřed. Nebo pozadu. Záleží na úhlu pohledu. Celý název článku by klidně mohl znít - Poslední večeře od neznámého autora ze zaniklé osady v neexistující hospodě. Co může spojovat tak různorodé veličiny? Jako vždycky. Osobní vzpomínky. Tradiční zájezdní Patzeltova hospoda u frekventované silnice z Trutnova do Krkonoš stávala téměř na rozhraní katastrů kdysi samostatných obcí Horního Starého Města a Kalné Vody. V mé děravé paměti figuruje už jako Došelova. V roce 1955 jsme kolem ní mnohokrát profičeli s tátou na motorce, když jsme se stěhovali z vesničky mého dětství blíž k horám do vesnice mého mládí. Jezdili jsme upravovat nové rodinné hnízdo v Mladých Bukách a v mezičase jsme bourali koupenou chalupu určenou k demolici na Starosti mezi Novým Rokytníkem a Starými Buky. Ten pozdní večer, kdy jsem byl v hospůdce U Došelů poprvé, jsme jeli po celodenním čištění nabouraných cihel docela utahaní domů. Měl jsem na klíně několik otupených sekyrek nachystaných k nabroušení, drobně poprchávalo a úsek silnice před hospodou byl vydlážděn zrádným čedičem. Vmžiku jsme jeli po zadku každý k jednomu pankejtu. Jawa se ležmo ještě dlouho točila na jedné stupačce uprostřed plácku před hostincem. Sekyrky skákaly po silnici v několika drahách setrvačností ve směru jízdy a zanechávaly za sebou ohony jisker jako nějaké zbloudilé komety. Když jsme se jakž takž posbírali a zjistili, že jsme až na motorku celí a schopní pohybu, začali jsme se s tátou řehtat jak dva pitomci. Nakonec jsme to šli do šenku zapít. Několik střízlivějších chlapů z lokálu v čele s hostinským nám pak pomohlo pobouchat pokřivené faldy našeho dopravního prostředku a za jejich hurónského smíchu jsme odfrčeli domů, šťastní, že se na v té chvíli liduprázdné silnici nikomu nic nestalo. Snad proto, že jsem tenkrát pil jen limonádu, si všechno tak živě pamatuji.

11. listopad je sice úzce spojen s koncem I. světové války na západní frontě, ale během času se stal dnem uctění všech válečných veteránů ze všech válek. A vlastně i svátkem vojenských vysloužilců všeobecně. Veřejnost symbolickým připnutím vlčího máku do klopy vzdává hold všem padlým bojovníkům i účastníkům válek. Svatý Martin i vinaři se svým prvním vínem z letošní sklizně musí prominout, že jsou poněkud upozaděni. Z bohatého výběrů různých vojenských relikvií, které by se k připomenutí dnešního významného dne hodily, jsem zvolil jednu ryze osobní. Měl jsem štěstí, že v době mé základní služby v československé lidové armádě spoutané ve svazku Varšavské smlouvy zuřila v Evropě jen válka studená. Nehrozilo tudíž, že bych ověnčil svou hruď blyštivými metály za statečnost v boji. Od té doby uteklo již drahně let a vojenští páni mě už dávno vyškrtli z evidence. Na své povinné dva roky u ženijního vojska nijak často nevzpomínám a žádné extra památky neuchovávám. Jak taky, když nejvyšší a jediné vyznamenání, které vojín Tichý obdržel tak trochu náhodou a jako poslední u útvaru jen aby se splnila plánovaná kvóta, byl odznak vzorného vojáka. Varianta v na pohled laciném pouťovém provedení s nezbytnou pěticípou hvězdou, které lajdáci z ražebny Zukov Praha 11 už ani nečíslovali jako za „starých dobrých časů" ministra Čepičky. To i srandovní rytíři recesistického spolku Schlaraffia mají své smalťáky honosnější. A na aukčním portálu Aukro vydražené často za několikanásobek ceny. Tak nechám odznak ještě v krabici, třeba ho jednou dědicové zpeněží výhodněji.

Nepublikováno

Kde jinde než na Facebooku se lze dovědět všechno, co o Facebooku potřebujete znát. To se týká i všech ostatních zločinců skrývajících se za všeobjímajícím názvem sociální sítě. Ať už je to Twitter, Instagram, Linkedln, Google+, You Tube, Pinterst, Flickr, Blogger a čert ví, jak se všechny ty trychtýře na vymývání mozků jmenují. Za absolutní perlu považuji „moudro", které na mě na internetu vyjuklo nedávno. Mělo by se do kamene tesat jako první poučka z fejsbúkové mravouky. Třeba by se časem všem těm chatujícím a tweetujícím závislákům zapsalo za uši jako kdysi mytologickým pohanům desatero božích přikázání. My, kdož si od podobných ohlupovadel zachováváme kritický odstup nejspíš o moc větší chytráci, než miliony jejich uživatelů nejsme. I když nám zdravý selský rozum napovídá, že každý blbý zajíc polní ze zkušenosti ví, že jediná možnost jak si zachovat holý život, je vyhýbat se sítím.

Nepublikováno

Jako ohlas na článek o svobodských aerovkách přišel e-mail s fotečkou od pravidelného čtenáře, který jsem nečekal a mile mě překvapil. A jak už to tak v životě chodí, že pod lampou je zpravidla tma největší, je od nejbližšího příbuzenstva. Když byli sestřini pražští kluci Fanda s Mírou ještě docela malí caparti, vyfotil je pravděpodobně strejda Valšík z Náchoda nebo někdo jiný na kapotě naší červené aerovky zagarážované jako obvykle v tátově zrušené kolářské dílně v Mladých Bukách čp 104. V té době už to bylo jen skladiště přebytečného haraburdí, jak napovídá binec v pozadí. Já úplně vzadu spíš tuším než vidím stařičký tátův soustruh z pražské strojírny Orlík. Ještě ho mám schovanej! Ani na pomačkané černobílé fotce přibližně z roku 1960, kterou jsem barevně trochu "vylepšil" není vidět ten fotogenický a hlavně díky svému původu vzácný auťák v plné kráse. Ale pořád lepší vrabec v hrsti než pomyslný holub na střeše. Nemohu se vynadívat a moc děkuji Františku. I když pořád tajně doufám, že se jednou objeví na denním světle jasný a kvalitní snímek naší červené krasavice z pozůstalosti nějakého dávného paparazzi. I „před potopou" jsem byl stejně bezvýznamná nula jako dnes, jen snad s optimističtějším výhledem do budoucna. Ale mohl se zajímat třeba o některou z dam, kterou jsem měl tu čest ve vší počestnosti svést (nebo svézt?). Mám na mysli samozřejmě dopravit z bodu A do bodu B, jen momentálně nevím, jak se to píše.

Hospoda "U Krakonoše" v Trutnově s průhledem Palackého ulicí na věž radnice a kostela. Souvislá řada domů podél ulice od Haasova paláce na náměstí až po jmenovanou hospodu s průchodem do Vězeňské uličky má podloubí, kterému se říkalo Haasovo - historická pohlednice z první poloviny 20. let minulého století.

Pro současné mlhavé období, kdy našinec valnou část dne prospí, takže časem nedokáže rozlišit bloudění v mlze od toho ve snu je to - páni kritici zajisté prominou - bez nadsázky nadpis jako řemen. Nápad ochutnat ztracená vejce, vyhlášenou snídaňovou specialitu ve starobylém trutnovském hotelu „U Krakonoše" (historicky přesně pochopitelně „Zum Rübezahl") ale nebyl ten z nejšťastnějších. Jednak je v dávno přestavěném nárožním domě v Palackého ulici čp 81 po zkrachovalém hotelu Bohemia luxusní irská restaurace Nelly Kelly´s se specifickou návštěvnickou klientelou, jednak jsem v tom virtuálním tápání vzal za kliku úplně jiného domu o několik čísel výše . Místo dvou pomyslných pošírovaných vajíček mi přistála na stole dvojice excelentních porcelánových reklamních popelníků a mé myšlenky utekly vzápětí úplně jiným směrem.

Minimálně 22 odkazů se na první kliknutí objeví na internetové vědmě Wikipedii při zadání jména sídelní jednotky Střítež. A to je v záloze ještě asi desítka variant a odvozenin. Většina kdysi samostatných obcí rozptýlených ve spodní polovině mapy České republiky je dnes součástí větších územních celků ať už je to nějaká ta vesnička má středisková, nebo rozrůstající se městská aglomerace. Jen jedna jediná je vysunutá výrazně na sever až téměř do nejbližšího podhůří Krkonoš. Náhorní planina, na které leží, má s horami na dohled společné hlavně psí počasí v zimě. Střítež mých klukovských let čítající hrstku stavení rozdělených na dvě části rychlostní silnicí je dnes městskou částí někdejšího sídla okresního „guberna", starobylého věnného města českých královen, proslaveného pověstí o drakovi i výrobou oblíbeného piva značky Krakonoš - města Trutnova. Do této s odpuštěním „díry" v pohraničí jsem byl odvezen svými rodiči z rodné Ameriky v závěru roku 1945. Přestože se zmiňovaná obec písemně připomíná už na začátku 16. století a v roce 1868 měla dokonce 46 čísel popisných, počet obyvatel se vždycky točil kolem stovky. Kdysi se vzhledem k převažujícímu německému obyvatelstvu jmenovala Burkersdorf. I v této podobě je v německy hovořících oblastech vesniček jako naseto. Ale to příliš odbíhám od stále šik vyhlížející vilky s číslem 9 obklopené kultivovanou zahradou postavené roku 1932 a výrazně se odlišující od ostatních selských statků. Právě tam jsem se řečeno s kolegou Fulghumem naučil všechno, co v životě opravdu potřebuju znát. Až do šedesátých let 20. století byla totiž v budově škola. Typická venkovská jednotřídka, kde nás jeden čas bylo v 1. až 5. oddělení také všehovšudy jen deset. Kuriózně jsem se ale stihl v jedné třídě setkat jak se svou o šest let starší sestrou, tak i s tou o tři roky mladší. Kdo z vás to má?