Autobusy táhnou

06. prosince 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Krásné staré stroje na Hitlerově náměstí v Trautenau (později Benešovo, Stalingradské a Gottwaldovo, nyní Krakonošovo)

Zejména ty historické jsou vděčné téma, jak ostatně dokládají i oba kladné ohlasy na článek v prosincovém čísle městských novin Svoboda fórum. Bylo by věčná škoda nevyužít laskavé nabídky kolegy Karla Nývlta z Velkých Svatoňovic na publikování několika unikátních autentických snímků z málo zmapovaného válečného období. Pocházejí vesměs z archivu jeho otce, Karla staršího, který v době připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Trutnovska ke Třetí říši pracoval u říšské pošty. Ta stejně jako předtím pošta československá zajišťovala mimo jiné i autobusovou přepravu osob v regionu. Většina fotografií, na kterých lze bohužel s určitostí identifikovat pouze Nývlta seniora, byla pořízena v poštovním depu v Trutnově Na Nivách v Polní ulici číslo 4. Areál sousedící s vyhlášenou trutnovskou restaurací „Radio", včetně garáží a dílen, postavených snad teprve ve válce jako přízemní hrázděná stavba z neomítaných cihel o tloušťce stěny pouhých 15 cm je stále v majetku České pošty. Bezprostředně po válce přebrala vozový park silniční automobilová doprava ČSD a koncem čtyřicátých let minulého století zde údajně našly dočasný domov autobusy nově založené trutnovské pobočky ČSAD.

Pokračování článku »

Říkali mu prase

23. listopadu 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pepa Čermák a Jarda Vít na Čezetě u Spáleného mlýna

Řeč není ani o jednom z jezdců, ale o dnes již ikonické kultovní motorce s originálním designem, dvousedadlovém skútru Čezeta ČZ 175/501. Legendární stroj z tvůrčí dílny leteckého konstruktéra Jaroslava Františka Kocha zavedla Česká zbrojovka ve Strakonicích do sériové výroby v roce 1957. Model okamžitě vzbudil celosvětový zájem a podnik zahraničního obchodu Motokov ho vyvážel do mnoha zemí včetně USA. Neméně úspěšný byl po roce 1960 vylepšený typ ČZ 175/502 Čezeta. Přezdívku prase si ve své době unikátní stroj mezi československými motocykly vysloužil díky zaoblené kapotáži předního kola ukončené kulatým světlometem nápadně podobné prasečímu rypáku. Většina kluků mé generace se pyšnila řidičským průkazem okamžitě po dosažení plnoletosti - 18 let. To teprve pozdější „mlaďáci" sedlali své „kozí dechy" a „pařezy" jak jsme s opovržením říkali nízkým kubaturám do obsahu 50 kubíků, jako byl moped Stadion nebo jednosedadlový Pionýr. My jsme byli hrdí na své zetky a jawy stopadesátky, dvěstěpadesátky a ti nejtěžší frajeři z Mladých Buků jako bratři Pirožkové nebo Vlasák na burácivé péráky pětistovky OHC.

Pokračování článku »

Krkonošští medvědi – obehraná písnička

21. listopadu 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Bohumil Nožička a Celbův vycpaný medvěd

Spolu se změnami klimatu je dalším strašákem laické veřejnosti vyrostlé na pohádkách bratří Grimmů a Boženy Němcové výskyt velkých šelem v houbařských rájích České kotliny. Zejména vlci a medvědi mají tradičně špatnou pověst. Rys se v pohádkách vyskytuje jen sporadicky, tak má nepřátele spíš mezi panáčky v zeleném se štětkou z jezevčích chlupů za kloboukem, kteří stále ještě vyznávají myslivecko-pytláckou abecedu dělící zvířenu na užitečnou a škodnou. A běda tvorům s ostrými špičáky a drápy nebo zahnutým zobákem. Na stokrát ověřená fakta, že vlk i rys působí v normálním ekosystému jako zdravotní policie a likviduje největší současné škůdce lesa - přemnoženou srnčí, vysokou i černou zvěř - lidé neslyší. A tomu, že medvěd není lovec a žije většinou z rostlinné potravy a sporadicky z nalezených mršin nevěří nikdo. Zatímco rysů ve volné přírodě zvolna přibývá i díky umělému vysazování odchovaných mláďat do vhodných terénů, vlci migrují ze sousedních států a okupují především pohraniční lesy samovolně. Medvědi budou v českých krajích ještě zřejmě dlouho odvážná sci - fi. Ze všech hlášených výskytů huňáčů v Jeseníkách nebo Beskydech domněle zatoulaných ze Slovenska je doložená jediná medvědice Ema. Ta rafinovaně vodí za nos zoology pendlováním ze Slovenska na Moravu a zpět a nejnověji i tím, jak si dokázala sundat telemetrický obojek.

Pokračování článku »

Koukej Karle, kolekce krásných korbelů

20. října 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Korbely - ilustrační foto

Ten kdo ková kovy je kovář. Kdo honí hodiny v hodinové mzdě, je hodinář. Kdo prodává papachy na Karlově mostě, je čepičář. Kdo sbírá korbele je korbelář. Čeština je hravá a možnosti jsou nekonečné. Ne vždy je to ale správně. Podle hodně katastrofického scénáře to může klidně skončit až na urgentním příjmu v Bohnicích. Tak zůstaňme raději u těch korbelů. V běžné mluvě je to všeobecně historická, často zdobená nádoba na český národní nápoj, zlatavý mok s bělostnou čepicí pěny a všeříkajícím názvem pivo. (Pro „kamoše z Oltecu" tež krygl). Nejčastějším materiálem bývá kamenina, sklo, v minulosti cín i dřevo. Nádoby různých velikostí, obvykle s uchem a odklápěcím víkem známé dnes podle objemu jako malé nebo velké pivo, někdy i tuplák jsou předmětem dlouhodobého sběratelského zájmu. Slovním ekvivalentem je též holba. A to je zároveň stará jednotka objemu pro kapaliny odvozená od německého výrazu halbe to jest polovina - pravděpodobně dříve užívané pinty. Pro tu se v našich zemích vžil spíš název máz, který se dělil na dvě holby nebo čtyři žejdlíky. Složitý převod na litry je stát od státu jiný a stačí - li staré a osvědčené hospodské počty obsahuje máz alias tuplák zhruba dva půllitry (holby) nebo čtyři žejdlíky točené dnes běžně jako malé pivo. Zajímavější než hlídání poctivé míry je rozmanitost tvarů a materiálů a pro správného sběratele i historie jednotlivých sbírkových exponátů.

Pokračování článku »

Hájenka v Obřím dole

19. října 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Obří důl - foto Jaromír Baier

V záplavě pohlednic a fotografií krkonošských bud, pensionů, hotelů a restaurací se nějaká ta fořtovna či hájenka objeví jen zřídka. Zejména pokud nejde o některou z vyhlášených tradičních panských mysliven proslavených věhlasnými revírníky nebo šlechtickými majiteli. Jednu z těch nenápadných vyfotil při svých toulkách po Krkonoších někdejší svobodský zanícený fotograf, lesník Jaromír Baier. Hájenka Správy KRNAP v Peci pod Sněžkou čp. 122 v katastru místní části Růžový Důl byla desítky let - její historie je doložena od prvního číslování budov roku 1771 - hospodářským stavením. Po rodině Tippeltově je zde uváděn Scholz, Bönsch, několik generací Rennerů a ve 20. století Wenzel Fries a po něm jeho syn Josef, který si k hospodaření přibral ještě krejčovskou živnost. Posledním z německy mluvících starousedlíků byl po skončení druhé světové války v roce 1945 Johann Gleisner. Po znárodnění připadla chalupa Lesní správě Horní Maršov jako hájenka. Najdete ji při cestě podél Úpy z Pece pod Sněžkou od parkoviště „U Kapličky" kolem údolní stanice nové kabinkové lanovky na Sněžku Obřím dolem k bývalé Obří boudě a klidně i dál až do výšky 1603 metrů na vrchol naší nejvyšší české hory. Hajný Baier ji v druhé polovině minulého století vyfotil ještě před generální obnovou obvodového bednění včetně výměny oken a střešní krytiny. Na pozadí je smrčinou porostlá Růžová hora a na horizontu temeno Studniční. Kolemjdoucí ani dnes neuvidí na domě žádný výrazný reklamní poutač kromě malé dřevěné majetnické tabulky s číslem u vchodu, takže si zapamatují spíš nápadný dřevěný kříž v jejím sousedství, ze kterého po obnově zmizel ukřižovaný Kristus nebo objemnou válcovou drátěnou klec se stříškou plnou narovnaných polen palivového dřeva, imitující klasického krkonošského ježka.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Strojírenský veterán

15. října 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Výrobní štítek ze starého soustruhu - foto Ivana Tichá

Jednou z „mašin", kterou si můj táta přivezl v roce 1945 z piety ke svým podnikatelským začátkům spolu s daleko modernějším strojovým vybavením od firmy Rojek v Častolovicích do nové dílny v pohraničí byl celokovový univerzální soustruh. Podle originálního výrobního štítku na litinovém stojanu výrobek strojírny Adolf Orlík v Praze. Generacím kutilů a fandům starých strojů jistě není třeba jednoduchý předválečný dřevoobráběcí soustruh s přídavným suportem na soustružení kovů podrobně představovat. Jeho hlavním nedostatkem jsou kluzná mosazná ložiska se samomaznými kroužky, která si s postupem času vyžadovala větší a častější dávky oleje. Přesto na něm táta vytočil nespočet nábojů ke kolům zemědělských vozů a později ve volných chvílích dřevěné vázy, svícny, dózy, talíře a misky jaké soustružil i během války v Náchodě pro domácí dělníky k dalšímu zdobení vypalováním nebo řezbářskými ornamenty. A také tisíce držadel ke švihadlům pro I. celostátní spartakiádu v roce 1955. Na ty měl kovářsky zpracovaný tvarový nůž pro všechny tři soustruhy různých značek v dílně a každý „heftík" představoval jednu jedinou operaci. Zapojil celou rodinu včetně učedníka Radka a prohlašoval, že je to dobrý kšeft. Tehdy se mi o švihadlech zdály divoké sny. Bílému tílku a červeným trenýrkám jsem naštěstí unikl. Mým úkolem bylo hned po příchodu ze školy napichovat hotová držadla před stříkáním na hřebíky zatlučené hustě vedle sebe do veliké desky. A po zaschnutí rovnat do krabic. Dnešní „hajzlíci" nemají ani páru o dětství v padesátých letech.

Pokračování článku »

Nástroje starých mistrů

17. září 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Tři kocouři

Když ještě lidé dovedli pracovat rukama, nebyla o šikovné řemeslníky taková nouze jako dnes. V současnosti tolik ceněná ruční práce bývala kdysi obživou převážné části populace. Každý venkovský kluk uměl vzít do ruky sekeru nebo pilu, kladívko i kleště, kosu i hrábě nebo zednickou lžíci či majzlík. Ti zručnější i hoblík, malířskou štětku nebo knejp a šídlo. Z výčtu je patrné, že samotný fortel nestačí, když chybí potřebné nástroje a nářadí. To už pochopili i všichni ti podnikatelé z leknutí a hojně využívají bohatou nabídku kutilských i řemeslnických udělátek novodobých stánků ukojení pro velké kluky jako je OBI, Baumax, Mountfield a desítky dalších. Naši otcové a dědové se uměli ohánět s primitivními pomůckami, dnes téměř pozapomenutými, které jsou často tvrdým oříškem v televizních zábavných soutěžích, a jejich názvy známe spíš z křížovek. Skoro v každé venkovské chalupě lze dodnes najít nějakou skříňku nebo bednu s nářadím děděným po generace. Napadlo mě probrat vercajk ve vlastní dílně, na který už dávno sedá prach a dílna té místnosti říkáme jen ze setrvačnosti a s jistou nostalgií. Jsem původním povoláním dřevokaz, stejně jako byl můj táta i tchán. Není divu, že nástrojů na opracování dřeva tam lze najít nejvíc. Do malé galerie jsem vybral ty méně známé, svým způsobem fotogenické se zvukomalebnými názvy. Na úvodním panelu jsou tři různobarevní kocouři odlišných tvarů. Hoblík kocour užívali koláři, truhláři, bednáři, částečně i tesaři všude tam, kde bylo potřeba spojit plochu prken pomocí svlaků. Používá se k vyhloubení drážky pro příčné zpevnění svlakem a jeho nezbytným protipólem je jiný hoblík - svlakovník. Žádné odborné traktáty nechystám. Jen občas dumám, na co asi táta myslel, když si ten prostřední jako tovaryš vlastnoručně vyráběl. Mám ho nejradši.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 34 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.