Freiheit

...a není každá bedla jedlá. Vybují-li takhle brutálně masivní exemplář uprostřed zahrady, měl by každý nálezce zpozornět. Rozmohl se nám tady takový nešvar. V trávě luk, zahrad a parků lze stále častěji najít statné plodnice jedovaté potvůrky s příznačným jménem bedla česká. Na rozdíl od vynikající bedly vysoké rostoucí v lese, kterou hospodyňky milují pro lískooříškovou příchuť a obalované řízečky jsou vyhlášenou perlou české kuchyně, tato je novým poddruhem bedly červenající. Charakteristickým poznávacím znamením je tudíž mimo jiné zčervenání dužiny na řezu. Bedla vysoká dosahující v příznivých podmínkách výšky až 40 cm se nečervená ani v mládí. Bedla červenající považovaná dlouhá léta za jedlou a houbaři bez obav sbíraná hodila věhlasným mykologům do odborných debat takříkajíc vidle. Již několik zaznamenaných nevolností, zvracení, průjmů a rychlé dehydratace organismu, dokonce i úmrtí po jejím požití vyvolalo neshodu i mezi na slovo vzatými odborníky. Staří praktici znají pochopitelně desítky neomylných rozlišovacích znaků mezi množstvím druhů bedel. Laikům je každá rada drahá, ti jsou schopní sníst i muchomůrku tygrovanou. V tom případě je to ovšem jejich poslední večeře. Vyplatí se jednoduchá zásada. Podezřelé bedly z parků a zahrad nebrat. I za cenu, že bude váš jídelníček chudší o vynikající laskominu. Ta na snímku měla ještě nerozvinutý kulovitý klobouk krásně masitý a na řezu sněhově bílý. Pokmínované plátky osmahnuté na másle byly ňam, ňam!

V hospodě jsem se sice nenarodil, ale když jeli po válce rodiče budovat pohraničí a zabrali hospodu, vzali mě sebou. Ještě mi nebylo pět. Očima pamětníka „osmdesát plus" byl podnik po vysídlení původních německých majitelů nevyčerpatelným skladištěm unikátních sběratelských exponátů s pivní, pivovarskou a hospodskou tématikou. Z pohledu tehdejších osídlenců to byly jen nepotřebné, nepraktické a zastaralé krámy, kterých se hleděli co nejrychleji zbavit. Ty má boží prostoto! Dnes je těžké soudit, protože má-li zeměkoule otvor, kterým končí rektum, bylo to právě tady. V kouzelném, bohem zapomenutém místě mého dětství. Rodičům zmlsaným společenským ruchem pod náchodským zámečkem vršku kulatého se nezamlouvaly všecky ty pijácké korbílky s německými nápisy, reklamní pivní tácky na „Trautenauer Bier", malované talíře se svastikou na dně, gramodesky s tklivou Lili Marlén nebo Horst Wessel Lied a ostatní „germánské" smetí. Smetí patří na smetiště! Ty méně provokativní kousky ještě tak s blahosklonným úšklebkem dětem na hraní. Tady někde na písku, ve stodole či na půdě vidím počátky své celoživotní nesystematické sběratelské posedlosti, kterou nikdo jiný z rodiny nikdy netrpěl ani netrpí. Echt sběratelům je má vášeň k smíchu, protože nebuduji sbírku. Jen spřízněná duše Jiří Suchý se svou populární krabicí plnou roztodivných věcí by mě dozajista pochopil. Člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit. Prostě když mě nějaká blbina zaujme - šup do krabice. Ukládám ji tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že ji mám. Je tam knot, rukavice z jelenice i ten brok, kterým jsem byl kdysi střelen. Zrovna včera jsem tam našel skleněnku z hospody, co byla v krabičce s dalšími schovaná pod schody.

Aha! Úderný nadpis to je šíp jako blesk pro super impuls rytmu života odběratelů nejoblíbenějších a nejprohlíženějších časopisů s barevnými obálkami a změtí podobných bombastických nic neříkajících titulků. Zase nějaké nerozvážné seniorky si vyrazily v letním oblečení a sandálech do nejmenovaného skalního města a z úzké tmavé soutěsky, ze které sněhová závěj nemizí ani v nejparnějším létě, je po několikadenním hledání všemi integrovanými záchrannými složkami včetně armády vybavené optikou na noční vidění, psovodů Horské služby a hasičů s vyprošťovací technikou posílených dvěma policejními vrtulníky s termo kamerami, podchlazené a na pokraji fyzických i psychických sil, přepravily připravené sanitní vozy do nejbližší krajské nemocnice. Podle oznámení její tiskové mluvčí jsou ženy po prvotním ošetření mimo ohrožení života. Hrozivě vyhlížející otevřená zlomenina lícní kosti jedné z důchodkyň se obešla bez komplikací a po rehabilitaci zřejmě nebude mít žádné následky. I tak je to varování před hazardním chováním návštěvníků skal bez ohledu na věk, tělesnou zdatnost, vybavení a zkušenosti.

Vypadá jako Krakonoš, ale není to Krakonoš. Čte se to jako pohádka, ale ani pouze pohádka to není. Vypadá to jako reklama - a je to reklama! S koncem prázdnin mi to nedá, zavzpomínat, čím nás bavil děda. Čas ale neúprosně letí, tak si to přečtěte samy milé děti. Jen žádný strach, letopočty nebudu unavovat. V případě zájmu si je můžete vygooglovat. Dnes jsou reklamní pohádky vydávané firmou Rakon Rakovník založenou mydlářem Františkem Ottou jen hledaným nostalgickým artiklem hrstky sběratelů. Před světovou válkou (tou druhou) kdy vrcholil souboj „mýdla s rakem" a „mýdla s jelenem", potažmo Ottova rodinného impéria z Rakovníka a konkurenční firmy Schicht z Ústí nad Labem (pozdější Setuza) nejen ve výrobě mýdla, jedlých tuků, pracích prášků, kosmetiky a parfumerie nebo zubních past a dalšího bohatého sortimentu výrobků, ale také ve vynalézavém marketingu, byly útlé sešitky s pohádkou a vtipným sloganem šlágrem pro nezletilou mládež. Málokterá hospodyňka odolala, když jí večer zmazaní a potrhaní haranti čutající celý den v prašné ulici hadrák přišli domů a místo výmluv zarecitovali s odzbrojujícím pohledem jeden z těch zlidovělých: „Jsi-li černý jako bota, umyje tě mýdlo Otta".

Nemívám ve zvyku chlubit se cizím peřím, ale někdy se v něm docela rád přihřeju. Vím dobře, že krást se nemá. Ani na internetu. Ale když je to nezbytné probudí se ve mně spící pirát. Dokonce, i když mi někdo pěknou fotku pošle tuším, že bych ji neměl publikovat bez jeho vědomí, jenže přesvědčení, že se z toho vždycky nějak vymluvím, je silnější. Zejména když je krásná. Krása se má přece sdílet. Je-li navíc autorkou hvězda v docela jiném oboru než je fotografování nebo astronomie, o které vím, že dobře zná výrok nesmrtelného Járy Cimrmana - Pochval se sám, nikdo jiný to za tebe neudělá - a přesto se jím neřídí, rád největšího Čecha vyvedu z omylu. Vyvádět jiné z omylu je totiž moje hobby. Jako ostatně většiny nás chybujících.

„Půlnoc mi do stanu kouká, táborák přestal už hřát, za chvíli celý les i louka půjdou s námi spát. Potok si v údolí brouká, kolem je ticho a mír, časový signál do tmy houká starý moudrý výr. Táborák už zhas a kolem nás jen voní jehličí a černá tma krok měkký má jak tlapky kočičí. Svět už dávno ztich, jen ve větvích si stromy šeptají a měsíc nad námi s bílými hvězdami se schází potají. Táborák už zhas a čeká nás teď lůžko z jehličí. Jen spi a lež tak dlouho, než zas kohout zakřičí."

Tentokrát zubaté čili po sekyrkách pily. Tady musím vzpomenout na oblíbenou průpovídku mého dědy, kterou nás vyjukané vnoučky při prázdninovém řezání palivového dřeva na zimu vždycky rozesmál. Pokaždé když odložil svou stařičkou obloukovku s ohmataným dřevěným obloukem a šel si ke studánce pro dalšího vychlazeného lahváče děčínské tmavé sedmičky z Podmokel, potutelně procedil pod vousy - ty jsi pila? Tak teď jsme na řadě my. Dlouho jsme se ségrou věřili i bajce, jak kdysi v mládí propil zděděný zámek, mlýn a pilu a tahle je jediná, která mu zbyla. U nás na chalupě se jich najde přece jen o něco víc. I tak je to snůška velmi omezená a jednostranná odkazující na původní řemeslo majitele s historickými nástroji z dílny tátovy i tchánovy. Některé se už dokonce blýskly v předešlých dílech seriálu. I současní senioři z generace kutilů, kteří se na přelomu století ještě stihli vybavit náhlou záplavou technických udělátek s vestavěným akumulátorem, se nad některými kousky s opovržením ušklíbnou. Natož současná mládež nemající ani tušení k čemu by ty ozubené plechy asi tak mohly sloužit a musí si to vygooglovat. S údivem se mladí nemakačenkové a budoucí ajťáci mohou dovědět, že většina se stále vyrábí. Jen s vylepšeným dizajnem z odlehčených materiálů s vědecky vypočítanou ergonomií rukojetí od kterých má člověk mozoly dřív než od těch starých dřevěných. Nevěřím, že by to někoho mohlo vážně zajímat, ale pro osvěžení vlastní paměti se jim podívám na zoubek.