Marasmius oreades

27. července 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Špička obecná v trávě na zahradě

Latinský název pro rozšířenou houbičku luk pastvin zahrad a sadů - špičku obecnou, kterou by pro její nepatrný rozměr jen málokterý houbař sebral do polévky, i když podle mínění znalců je prý výborná. Klobouček nakrájený na nudličky lahodně houbově voní i chutná a labužníci oceňují i příjemné křupnutí mezi zuby. Roste zejména po deštích od dubna do listopadu hojně a často vytváří v trávníku čarovné kruhy. Staré hospodyňky si ji cenily pro snadnou dostupnost na skok od kuchyně, když potřebovaly honem, honem dochutit jídlo. Marasmus zároveň znamená tělesnou i duševní sešlost což je stav, který dříve či později dostihne každého houbaře. A pak je každá jedlá houbička na vlastní zahradě doslova požehnáním. Exemplář na snímku je sice už značně zchátralý, ale stačí se rozhlédnout kolem...

Pokračování článku »

222 hodin na misi

04. července 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Čekání - foto Nguyen Trung Thánh

aneb mých anti - Reed „Deset dní, které neotřásly světem".

Mladí, zdraví kluci, toužící po dobrodružství odjíždějí na mise do díky mezinárodním neziskovkám moderně vybavených polních nemocnic třetího světa. Kam jinam asi tak může jet starý churavý dědek, než do nějaké fakultky na kraji. Řečí politických špiček to měl být jen nepatrný chirurgický výkon, ale stalo se z toho jak je v mém případě téměř pravidlem medicínské drama. Už to, že mě s oční diagnózou přijali na „nosní, ušní, krční" o čemsi vypovídá. Pravda, mají tam drobnějším písmem připsáno ještě chirurgie hlavy a krku, tak je člověk hned trochu klidnější. Vzhledem k ochraně osobních dat se musím v hlášení omezit jen na nepodstatné příhody jako doprovod mizerných dokumentárních fotografií z mého chytrého blbého mobilu. Pořídili je spolupacienti Nguyen Trung Thánh z Hanoje a Tibor Nagy, mistr pekař z Kohoutova, kterým tímto děkuji i za laskavé svolení s publikováním jejich plného jména. Podsaditý vietnamský klučina Thánh neuměl údajně ani slovo anglicky natož česky. Přivedla ho dívenka z nějakého zastupitelství vypadající na první pohled jako jeho přítelkyně a postarší profesionální tlumočník. Při prvním měření teploty si strkal digitální teploměr pod paži opačným koncem, načež bravurně přečetl výsledek - třicet pět tři i s těmi ř! Tak nevím? Asi mají Asiati talent na čísla. Když jsem před operací vyšvihnul elegantní pukrle, aby mě zvěčnil a vešla nečekaně velká vizita, hned se alibisticky bránil: „Internet! Internet!" Večer před spaním se pokoušel odepnout nemocniční identifikační náramek, což se nemá a ani to nejde, tak jednoduše ukousnul plombu. Nakonec jsme z něj mezinárodně srozumitelnou posunčinou vypáčili, že je mu padesát a má v Hanoji manželku a tři děti. Na lůžku ho vystřídal Tibor, dobrák od kosti. Jednou přinesl zákusky, podruhé nám nechal dovézt čerstvý bochánek samožitného chleba s dýňovými semínky z domovského kohoutovského pekařství Roland. Měl bohužel výraznou vadu řeči, takže jsme si moc nepokecali. Největší držák byl sice ještě ne stoletý stařík ze Železných hor, ale osmdesát devět křížků je taky dost. Vitální a čilý venkovan pamatující všechny naše prezidenty měl na některé zcela odlišný názor od mého a hned jsme stáli každý na jiné straně barikády. Své soukromé vzpomínky uváděl sloganem pamětníků s fenomenální pamětí: „To vám jednou takhle v úterý odpoledne čtrnáctýho srpna roku 1949 v půl pátý...." A na to já, který si nic nepamatuji, už začínám mít alergii. Zejména když se nedá ověřit, jestli je to pravda. Své domácí hospodářství řídil po telefonu s energií starozákonního pantáty, a ačkoli nastoupil současně se mnou, vydržel nejdéle. Všichni, kdo mě znají, mě poslední dobou neviděli jinak než s opuchlým ksichtem a věčně ronícího slzy, tak nebudu tajit, že šlo o zanícený slzný váček. A kdo mě nezná, tomu je to předpokládám šumafuk. Jistý doktor K. blahé paměti, vyhlášená kapacita ještě za hluboké totality se s tím nijak nepáral a stejný výkon u druhého oka provedl šmik šmik takzvaně zevní cestou jizva nejizva. Nic se tím sice nezměnilo, jen mám od té doby prý oddané buldočí oko. Dnes na to jdou páni felčaři od lesa, lépe řečeno nosem, aby klientovi nepoškodili vizáž. Že mi při té příležitosti uříznou také dvě hnusné stařecké bradavice z blízkosti oka (pochlebovači s neposkvrněnou pletí říkali škodolibě, že jsou to znamínka krásy. Idioti!) takže budu „sešívanej" tak jako tak, nehraje roli. Jizvy prý muže šlechtí. A sparťan jsem naštěstí nikdy nebyl ani náhodou. Když se mi před operací službu konající lékařka dívala sondou s minikamerkou do chobotu, o další dvě asistující při pohledu na monitor se pokoušely mdloby. Vyšetřující jen překvapeně zamumlala - pane, vy jste přírodní úkaz! A když jsem se ještě bezelstně zeptal, zda ten malý bílý chuchvaleček úplně vzadu je mozek, vyprskla smíchy, že mi ovladačem málem propíchla hypothalamus. Neutěšený stav mého nic necítícího čuchometru oddálil výkon o tři dny. Nelze se moc divit, když jsem s dietou číslo tři ležel na třílůžkovém pokoji téhož čísla jako trojka.

Pokračování článku »

Červen – měsíc myslivosti a ochrany přírody

20. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Nečekaná návštěva

Bydlet relativně ve městě a přece téměř v lůně přírody jen pár kroků od lesa je fajn. Ale žádný med! Biblické „nechte maličkých přijíti ke mně" si ta lesní čeládka vykládá po svém. O překvapení tak nemáme nouzi. Ale takhle ne, holenkové! Po loňském rovněž červnovém, i když jen aprílovém zajíci, přišel letos zjara nevítaně zato opakovaně jezevec rekultivátor. A dnes v pravé poledne drze přímo pod okny (snad mě zrak nešálí!) srnčí matka samoživitelka učí dva nezletilce bezostyšně krást. Krátce před tím má nejmilejší uklízela květináče před očekávanými přívaly vod a stěžovala si, že jí NĚCO devastuje muškáty, ze kterých zůstaly jen holé stonky. Během chvíle bylo jasno. Koukej dědku, jak jsou roztomilí! No co si budeme nalhávat, jsou. Jen bych za to, že jim po mnoho zim posíláme po snaživé sousedce do krmelce usušené voňavé pečivo, čekal víc vděku. Nebo aspoň pokory a úcty k stáří, aby chviličku posečkaly než si sváteční a nepohotový fotoamatér místo dumání, kudy se na oplocený pozemek mohly dostat, vzpomene, kam posledně odložil blikátko. Fotky zdáli jako vždycky na draka, ale důkaz, důkaz to je. Shodou okolností jsme měli k obědu také zeleninu, i když možná levnější než srnčí muškátový předkrm.

Pokračování článku »

Adresát z undergroundu

17. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Horský fešák Beda Horák

O expedici krkonošských horolezců z Tělovýchovné jednoty Slovan Špindlerův Mlýn na „střechu světa" ve dnech 7. srpna až 4. prosince roku 1979 existují stohy dokumentace i úchvatných fotografií. A přece se mezi sběrateli stále ještě nechá najít vedle nejrozšířenějších poměrně velkých a efektních odznaků i autentický unikát jako je konkrétní propagační pohlednice poslaná konkrétnímu člověku. Na Bedřicha Horáka (1905 - 1985) narozeného do smíšeného manželství jako Mischinger známého mezi krkonošskými horáky jako Beda z Modrého Dolu ten název o podzemí s trochou nadsázky pasuje doslova. Po zhoubném požáru výstavné odborářské zotavovny v Modrém Dole znárodněné rodině německých starousedlíků Meergansů, nazvané po válce Modrodolská bouda, která lehla popelem 23. února 1954, zůstala jen bývalá prádelna stojící opodál. Právě tam přebýval v ústraní a provizorních podmínkách mnoho let skromný sportovec, koňák a horolezec, bývalý důstojník armády První republiky, zakládající člen obnovené Horské služby a jeden z prvních vlekařů v Peci pod Sněžkou, rozvážný kuřák dýmky, přátelský člověk a oblíbený parťák Beda Horák. Oficiální pohlednici výpravy datovanou 2. září 1979 mu kamarádi z Krkonoš poslali z Mekky vysokohorských horolezců Káthmándú v Nepálu. Podepsali se všichni - Braun, Červinka, Filka, Krupička, Kynčl, Novotný, Rusý, Srovnal, Šafář i Štursa. Zkušenému filatelistovi ale neunikne československá padesátihaléřová známka s razítkem pošty ve Špindlerově Mlýně z prosince téhož roku. Odhaluje známý a rozšířený fígl cestovatelů. Ofrankovanou pohlednici si nechají odesílací poštou orazítkovat a pošlou ji až po návratu do vlasti. Jednak mají jistotu, že se dopisnice cestou neztratí a za druhé ušetří drahé valuty za mezinárodní poštovné. Smutným faktem z historie vzácného exempláře je skutečnost, že skončil v odpadním kontejneru se starým papírem. A to hned dvakrát!

Pokračování článku »

Žacléřští pěvci

12. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Odznak - Mužský pěvecký spolek Žacléř

Hezkých holek se chválabohu rodí stále dost. Hezký odznak aby pohledal. A přitom jich ještě v dobách našich dědů bývalo neúrekom, jak by vravela má nevlastní slovenská babička. Kdyby si byli bývali členové početných spolků na konci 19. století připjali všechny stavovské odznaky najednou, měli by prsa pobitá plechem jako ti potrhlí šlarafové nebo později maršálové Rudé armády. Jenže oni byli decentní a do klopy si vetknuli většinou jen ten jeden vhodný k dané příležitosti. Že to bývala paráda všech parád, až oči přecházejí, můžeme vidět ve faleristických kolekcích na hradech a zámcích, v muzeích a při troše štěstí a dobrých známostech i ve sbírkách starých sběratelů. Honosné kusy vítězů lyžařských nebo cyklistických závodů, zápasnických utkání i atletických přeborů bývaly mistrovskými dílky pasířů i brusičů drahých kamenů. Parádní odznaky prestižních spolků, zdobené barevnými smalty, stuhami v národních nebo spolkových barvách a doplněné tak zvaným leonským zbožím což jsou umně tkané prýmky, střapce a pásky ze zlatých a stříbrných dracounů konkurovaly směle společenským šperkům tehdejších dam. Jedněmi z nejpůsobivějších jsou i odznaky dávných pěveckých sdružení. Třeba zrovna pánové z Německého mužského pěveckého spolku v Žacléři měli fešácké označení. Kam se hrabou dnešní lesní zpěváčci z Rýchor se svými ornitologickými kroužky s číselným kódem Krkonošského národního parku na nožičce. Estéti mohou samozřejmě namítnout něco o uměleckém kýči a možná mi pár těch hodně rozhorlených napíše nějakou sprosťárnu o mém pošramoceném vkusu. Ale zkuste se na takový artefakt podívat dobovýma očima s tehdejšími znalostmi o módě a možnostech sériové ale pouze několikakusové výroby.

Pokračování článku »

Osobnosti Krkonoš

07. června 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Camil Orfano Muttich - J. A. Komenský - dobová pohlednice

„Řezat, řezat tu havěť, žádného nešetřit!" Takhle mudroval v dobách domácího online vyučování kvůli pandemii covid 19 nejen básník Jan Vodňanský ústy jistého Bobše, ale určitě i většina rodičů, která po několika lekcích úplně zavrhla heslo „škola hrou" učitele národů Jana Ámose. V mé blízkosti se nenachází nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo školáka, ale žiju víc než polovinu století pod jednou střechou s učitelkou, tak si to dovedu živě představit. Komenský mě však napadl v úplně jiné souvislosti. Sběratelé pohlednic z mého nejbližšího okolí zabývající se regionální historií nemůžou opomenout portréty osobností, které se někdy byť i jen letmým dotekem „šmrncly" o Krkonoše. Mezi nimi zaujímá kněz, učitel a exulant světového jména výsadní postavení. Jeho fiktivních podobizen od věhlasných malířů je na sběratelském trhu přehršel, takže si lze i vybírat. Aby měl vztah k regionu i autor portrétu jako v tomto případě je taková malá vzácnost. K úplné dokonalosti chybí už, jen aby se mezi krkonošské veličiny nechal zařadit ještě adresát nebo pisatel. Adresa je bohužel do Vídně ústřednímu výboru spolku Komenský a střelecká jednota Sup působila údajně ve Kbelech u Prahy. Ale buďme skromní - nic není dokonalé.

Pokračování článku »

Filokartie za časů Corony – 5 (a dost!)

16. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vycpaný výr na samorostu z Rýchor - symbol stolní společnosti "Ecke Freiheit"

Na úvod dnešní lekce dějepisu milé děti trochu poezie. Volná parafráze známého epigramu obrozeneckého mistra břitkého jazyka Karla Havlíčka: „Starých pohlednic ničitelé jistí - plesnivina, myši, filatelisti". Plíseň není jen srandovní látka, co z ní má fotřík ty rozedrané džíny, které smí nosit akorát do garáže. To je také to šedivé mazlavé eklhaft, co vám většinou po čtrnácti dnech vyraší ve školní brašně na zapomenutém sáčku se svačinou. V současné době zvýšených dezinfekčních nařízení je nebezpečné se o ní jen zmiňovat. A víte vy vůbec, kdo je to filatelista? Třeba zrovna ten roztržitý starý pán s lupou na provázku kolem krku, kterého někdy potkáváte ve výtahu. Když byl stejně mladý jako dnes vy nemohl chudák sbírat lajky na Instagramu. Sbíral tedy odznáčky, angličáky, céčka nebo poštovní známky. Jednou našel u babičky na půdě krabici starých pohlednic po pradědovi, které coby c. k. infanterista pravidelně posílal z italského bojiště první světové války na Piavě. Asi si trochu vymýšlel, když líčil, jak pochodovali přes krvavou řeku a koukaly jim jen špičky bodáků. Malý nezbeda všem těm exotickým obrázkům pečlivě odstříhal pravý horní roh se známkou. Získal tak většinou téměř bezcennou ceninu s vousatým mocnářem v nominální hodnotě 5 haléřů a znehodnotil kupu mnohem vzácnějších pohlednic s razítky polních pošt. To byl ale hlupák, viďte děti! On už to ví dnes taky, tak ho nebudeme trápit a zůstaneme u myší. Tím ovšem nemyslím ty staromódní bakelitové krabičky, které někteří senioři ještě stále užívají u svého nemožného písíčka. Tentokrát jde opravdu o malé mrštné šedivé potvůrky, které přes zimu na chalupě rozhryzaly i svázaného Jiráska. Stejný osud potkal unikátní fotopohlednici s erbovním ptákem tajuplné stolní společnosti „Ecke Freiheit". Slovutní vašnostové se smyslem pro humor, kteří se kolem vycpaného výra na samorostu z Rýchor scházeli v hospodě u papa Kühnela ve Svobodě nad Úpou v první polovině minulého století, se musí v hrobě obracet.

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 38 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.