K volbám nešel!

23. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Capreolus capreolus v kosmetické úpravě anti

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!

Pokračování článku »

Když je v Praze abnormální hic…

18. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Á la Bratři v triku

...nevěští to pro prostého horáka z Krkonoš nic dobrého. Ivan Mládek měl svým zpívaným sloganem před lety sice na mysli poklidnou letní plovárenskou idylu, ale v přeneseném slova smyslu, pokaždé když to ve vládních kruzích vře, je čas poohlédnout se po nějakém klacku. Znovu aktuální je to v současné energetické krizi. Ceny energií letí strmě vzhůru a v návaznosti na ně skokově zdražuje další zboží i služby. Na horách napadl nezvykle brzo první sníh a na domovní dveře neodvratně ťuká přicházející zima. Vnitřní chlácholivý hlas utěšuje pamětníky, že všecko už tu bylo. Jen rozum potvora dobře ví, jak vypadá teplo a co je k zahřátí potřeba. Když není co do kamen, není ani nic do huby. Žertování poslanců s honosnými sídly v teplejších destinacích jak je třeba navléknout se do svetrů, rozesměje, ale nezahřeje. Leckterý senior, přemýšlející o koupi aspoň metr dvacet dlouhého konopného lana by měl zapátrat v paměti nebo zalistovat v rodinném albu. Také v posledních dekádách minulého století se řetězily ropné krize v návaznosti na horkou situaci na Blízkém východě jedna za druhou. Tenkrát si s tím chytré horákyně ještě poradily. Snesly z půd a komor odložené pleteniny po babičkách a z rozpáraných zbytků napletly inspirovány módním patchworkem teplé, pestré a slušivé svetry pro celou rodinu. Historie se nejen opakuje, ale taky vyvíjí. To, co bývalo kdysi dramatem, vrátí se jako fraška. Samozřejmě i naopak. Tak jste to myslela paní předsedkyně? Obávám se, že to nepomůže.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

14. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sedí tam ve křoví, ani se nehne

Všichni vrabci, špačkové, čížci, stehlíci i slavíci, včetně toho zlatého, ať mi prominou. Tenhle kosák, to je jiný kalibr. Nenápadně zbarvený pták podivného vzhledu se nejspíš dožívá vysokého věku. Jenom u nás pokud si vzpomínám, hnízdí minimálně půl století, ne-li víc. Chytil jsem ho kdysi při nějaké „železné neděli" na hromadě šrotu a už tenkrát vypadal stejně ošuntěle a dospěle. Doslova jsem ho dovlekl domů. On tenhle drobeček velikosti vypaseného kosa z městského parku, měřící od špičky neobyčejně mohutného zobáku až po podivnou pentličku na konci ocasních per všeho všudy třicet centimetrů, váží bez pěti gramů neuvěřitelná dvě kila. Už jsem málem napsal „živé váhy", ale nebudu dál napínat.

Pokračování článku »

Astoria story

09. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Předválečná hotelová nálepka

Páni, Astorka! Astorka jednou, Astorka navždycky. I když za našich mladých let nebyl svět jako květ. Oblíbená taneční vinárna, kavárna a restaurace s hotelem spadající do sítě národního podniku Restaurace a jídelny a po jeho delimitaci v roce 1963 přiklepnutá Krkonošským hotelům přejmenovaným na Interhotel Krkonoše se jmenovala Praha. Svého času jako hlavní závod zahrnovala téměř všechny hotely, noclehárny a ubytovny, restaurace a kiosky v Janských Lázních i ve Svobodě nad Úpou. Nikdo z místních jí ale jinak než Astorka neřekl. Dělila se o přízeň sotva dozrálých „týnejdžrů" se stejně populárním Bílým křížem. O nějaké konkurenci nebo rivalitě nebylo "mezi námi děvčaty" ani potuchy. Chodívali jsme tam i tam. „Český Gastýn" je proti svému alpskému vzoru hnízdo, hnízdečko, kde se tenkrát všichni znali a mnoho podniků spojoval nestálý personál, zejména různě poskládané party muzikantů a v těchto konkrétních dvou případech i osoba janskolázeňského nekorunovaného krále pinglů, číšníků a vrchních Václava Rezka. Tomu na oblíbenosti mezi stálými hosty neubrala nic ani pozdější funkce ředitele celého ansámblu. Věčně usměvavý s noblesou prvorepublikového hoteliéra nehlučně proplouval mezi páry na tanečním parketu, často s neodmyslitelným doutníkem a taktně dokázal zahrát do autu polo žertem naznačený pokus připočíst ke konečné cifře na účtu i současné datum. Které měl možná už dávno zakalkulované. Což s oblibou zdůrazňoval, když nám ukazoval, na kterou část jeho elegantního bílého škodováckého kabrioletu Felicia jsme mu přispěli. Většina z nás sotva plnoletých holobrádků mu ještě velkoryse sem tam nechávala i korunové zpropitné. Hned na jednom z prvních rande s mou milou, se kterou jsem se seznámil teprve v sobotu před týdnem, a to mě podrž, na seznamovacím večírku Československého svazu mládeže s tancem v Národním domě v Dolním Maršově jsem se snažil odčinit faux pas, kdy jsem ji mírně ovíněnou v pozdních nočních hodinách zavedl dle veřejného mínění na společenské dno - taneční zábavu ve „vykřičeném lokále" hotelu Sport naproti svobodskému nádraží, kde se zastavovali opilci z jiných zábavních podniků na poslední tango před odjezdem prvního ranního vlaku. Po týdnu jsme se „čirou náhodou" sešli na další historicky významné politické akci slučování obcí ukončené taneční zábavou v Sokolovně. Rande jsme později bláhově říkali dlouhým procházkám s rádoby intelektuálním přetřásáním četby, filmů nebo rozhlasových divadelních inscenací (televizi jsme tenkrát ještě ani jeden doma neměli). Tentokrát jsme navíc pěkně vymrzli. Bylo to (a to vím naprosto přesně) v neděli odpoledne 10. dubna 1960. Ideální čas zajít do Astorky na pravidelné odpolední „taneční čaje". Byl jsem tam v té době, kdy živá hudba vyhrávala k tanci čtyřikrát týdně téměř „štamgast" a na mé oslňování proměnlivého dámského doprovodu byl decentně obsluhující personál zvyklý. Divadýlko, které jsem své nejnovější známosti sehrál, jsem ale původně vůbec neměl v úmyslu. Z pařátů zmrzlých na kost mi do ztišené atmosféry vyklouzl s patřičným rámusem titěrný šálek s kávou, samo sebou roztřískal i podšálek, černá tekutina zlila ubrus a částečně i garderobu mé společnice. Zachoval jsem dekorum a naprosto klidně (podotýkám klidně) jsem požádal servírku o nápravu té spouště. Má partnerka, cudná a slušně vychovaná slečna učitelka byla z té nečekané pozornosti okolo sedících hostů viditelně rozpačitá. Světácky jsem objednal novou rundu zároveň s lahvinkou sektu a na uklidnění ještě chuťovku. Místo obligátního salámu Gothaj nedostatková tresčí játra s cibulkou a citronem. A byl jsem king!

Pokračování článku »

Toč se a vrč…

25. srpna 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Hříchy mládí - ukázka rukodělné práce

O stařičkém soustruhu z tátovy pozůstalosti už jsem se jednou zmínil. Celokovové torzo zarovnané po léta nahromaděným harampádím stále stojí v přeplněné místnosti, které ze setrvačnosti vzletně říkám „dílna". V činorodé době založení rodiny a výstavbě rodinného domku jsem vedle zaměstnání, které mě nijak zvlášť neuspokojovalo, vlivem tehdejších intelektuálněji založených kamarádů také pošilhával po nějaké tvůrčí výtvarné činnosti. Někdy v té době jako první vznikla má tradiční značka anti. Od řemesla jsem se ale moc vzdálit nechtěl nějakého výrazného talentu nemaje. Nevědomky jsem vstoupil do tátových šlépějí a začal koketovat s výrobou soustružených drobností ze dřeva. Ty úplně titěrné jako třeba prstýnky se pro převis kvalitnější nabídky na trhu příliš neujaly. Zato náramky z barevných domácích i cizokrajných dřev doslova „letěly" a znám minimálně jednu obdarovanou dnes již poměrně starou dámu, která jeden značně vyšisovaný časem občas navlékne ještě dnes. Leč i obdarování hodné dámy časem dojdou a ženská móda je holka vrtkavá. Šlágr jednoho léta je za rok pasé. Poslední tři zapomenuté kousky jsem nedávno čirou náhodou našel v kosmetickém šuplíčku mé nejmilejší manželky. Vázy, dózy, misky, talíře... zkoušel jsem ledacos. Nejraději jsem dělal svícny. Není to výrobně složité ani náročné na použitý materiál, tvarově se nechá nekonečně experimentovat a jako dárek snad taky potěší. Skupinka těch, co mi doma zbyly, není zrovna reprezentativní. Inu kovářova kobyla... Určitou vypovídací hodnotu o umu zapáleného amatéra, tvůrčí invenci i fantazii spoutané dobovým vkusem mají ta polínka uchráněná před přiložením do kamen doufám i dnes.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Mít to srovnané, to je oč tu běží

16. července 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Ježek je tradiční ukládání dřeva na horách

Ideální je mít věci srovnané v hlavě, ale taky na dvorku. Nejsem přehnaný puntičkář, přesto mi přesvědčení, že všecko má mít svůj řád, jistou přirozenou štábní kulturu, nikdo nevezme. Vždycky mě těšilo, když jsem ještě v dobách, než mi věci přerostly přes hlavu, mohl třeba potmě a se zavřenýma očima sáhnout v poměrně početné knihovně docela přesně pro tu potřebnou konkrétní knížku. Nebo poslat naprosto nezasvěceného laika do dílny pro ten červený šroubovák v horní modré skříňce vpravo za dveřmi v prostřední řadě čtvrtý zleva. Znamenalo to ovšem po každé skončené práci po sobě uklidit použité nástroje na jejich vyhrazené místo. Pořádek není samolibá mánie, ale usnadňuje život. Stejně jako dochvilnost, držení daného slova a další dávno zapomenuté a vysmívané ctnosti gentlemanů. Všechny ty moudré kecy, že pořádek je pro hlupáky, zatímco inteligent ovládá chaos, velkoryse přehlížím.

Pokračování článku »

Dobří rodáci z podzámčí

25. června 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Údajně Karel Šafář - Náchodský zámek (sbírka anti)

V exilovém nakladatelství Sixty - Eight Publishers náchodského rodáka Josefa Škvoreckého mi nikdy neotiskli ani slůvko. A to netvrdím, že z mé strany by eventuální zájem nebyl. Nevadí. Na tom, že rodáci by si měli pomáhat už z principu, to nic nemění. Alespoň my, významní rodáci z Náchoda, kteří spolu mluvíme, táhneme obvykle za jeden provaz. Při té příležitosti si vždy musím vzpomenout na vzácného přítele Dorka Lokvence, s nímž mě pojilo nejen rodiště, ale i den a měsíc narození, nebo spolužáka Arnu Neubauera, miláčka paní a dívek bez rozdílu věku. Bratr údajného autora titulního obrázku malíře Karla Šafáře mladší Oldřich, mě zase jako předseda pobočky kdysi přijímal nikoliv do strany, ale mezi numismatiky. Tak bych mohl pokračovat donekonečna. Ať už jsme udělali díru do světa jako třeba architekt Jan Letzel stavbou „Atomového dómu" v Hirošimě, nebo do omrzení přehrabujeme regionální píseček na ztracené vartě pod Rýchorami - je nás prostě hodně a rozlétli jsme se po celém světě širém.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 45 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.