Říkají o mně, že jsem listonoš

20. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Listonoš - original anti

Pro nás, kteří jsme vyrostli na písničkách Semaforu, zní v uších slova vyznání Jiřího Suchého v roli pošťáka z jazzové opery „Dobře placená procházka" pokaždé, když zazvoní poštovní doručovatel(ka). A může klidně i dvakrát jako vždycky. Tak silně se nám Nevyplacené blues populární dvojice Suchý - Šlitr zapsalo do paměti. Pošťák, listonoš, Postbote oder Briefträger je ostatně persona číslo jedna i pro sběratele pohlednic s poštovní tématikou. Častokrát jsem se na sběratelských burzách setkal s obchodníky, kteří ten svůj nabízený exemplář vydávali za jedinečnou raritu a aukční unikát. Což je i při velké vzácnosti a ojedinělém výskytu ve sbírkách u pohlednic vydávaných v tisícových nákladech s odpuštěním úplná pitomost. Skutečnost, že by se z celého nákladu dochoval jeden jediný kus, je tak nepravděpodobná, jako že se ráno probudím a s kouzelnou dikcí původního interpreta odzpívám celou podmanivou píseň od úvodního verše - Já přilepím si známku na čelo - až po závěrečné - To je to moje blues. A bez jediné chybičky! Jen publikovaná koláž z autentických historických pohlednic, tvářící se na pohled jako vzácné svobodské patriotikum by si takový primát přičítat mohla, kdyby byla bývala někdy prošla tiskařskou sanytýrkou. Vznikla totiž kdysi jen jako virtuální hříčka v moderním počítadle Mikrosoft jistého pošahaného sběratele jako pozornost pro kamaráda, který se o poštovní historií regionu intenzivně zajímá. I když vytištěná na věrohodném starém kartonu a prošlá poštou s neporušenou zelenou pětihaléřovou známkou s poprsím císaře pána by nejednu mladou kavku možná na okamžik zmátla.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Na tý louce zelený…

18. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Jeleni - kovová plastika

...pasou se tam jeleni, i když jsou jen dřevění. To se sice rýmuje, ale pravda je to jen částečně. Jeleni jsou z jakéhosi ušlechtilého kovu a na jedné ze zahrádek v místní části Svobody nad Úpou zvané Nový Svět, pokud k němu tento kus katastru Dolního Maršova nazvaný Pod Rýchorami vůbec patří, nehybně postávají celoročně. Ti živí paroháči zavření v přezimovacích obůrkách Správy Krkonošského národního parku tlučou vztekem palicemi o palisády a přežvykují seno. Podstatná je na tom ta zeleň, která sice lahodí oku, ale teď uprostřed února působí přece jen trochu nepatřičně. Za našich mladých let když přišly únorové fujavice se závějemi sněhu a krutými mrazy se škodolibě říkávalo: „Únor bílý - ÚV šílí." A všichni věděli o který ústřední orgán, které strany se jedná. Nebylo moc na vybranou. Dnes je únor zimním měsícem snad už jen v klasické pohádce Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách. Počasí se vyšklebuje zavedeným pranostikám, jakoby uvěřilo povídačkám o globálním oteplování. Možná je šíří potomci stejných vědátorů, kteří ještě ve druhé polovině minulého století strašili lidstvo globálním ochlazováním. Tehdejší klimatické modely se holt sekly, což se v akademických výpočtech čas od času přihodí. Tak hlavně chladnou hlavu a nohy v teple. Příroda si poradí jako dosud vždycky. I když jí to opravdu komplikujeme. Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. Masopust na slunci - pomlázka u kamen. V únoru sníh a led - v létě nanesou včely med. Tak uvidíme!

Nepublikováno

Pokračování článku »

Přijďte pobejt!

27. ledna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pohostinná parádnice s pokrevními příbuznými

Páni a paní, přijměte poctivé podkrkonošské pozvání, počínající přesně podle pravopisných pravidel počátečním písmenem p.

Pilná a pohostinná půvabná přítelkyně Pxxxxxx pořádá pravidelná pondělní posezení. Párty provoněná pěnivým pressem s přikusováním přerozličného pečiva, piškotů, přeslazených pusinek a punčových pralinek, protkaná prostým plkáním, pikantním povídáním páté přes padesáté pouze pro pozvané i o prázdninách.
Po proneseném přípitku s přiťuknutím pravým portským podává se podle počasí polosuchý portugal, pohár prochlazeného perlivého plzeňského piva i pramenitá Poděbradka. Pokrmy a pochutiny pečlivě připravené z přírodních potravin předchází prima pórková polévka. Pohoštění pokračuje podle předpisu prababičky Pavlíny z Poličky primitivními palačinkami, pečenými pohankovými plackami s povidly posypanými pardubickým perníkem, přes pohádkové papání, parmskou parmazánovou pomazánku, pražský párek, paví paštiku s plátkem pštrosí pečeně, po přímo palácové pochutnání, pošírované pstruhy po provensálsku s podzemnicovým pyré. Premiérově i plný porcelánový pamlskovník polníčku s pálivým pepřem politého podmáslím. Poklidné pokouření půlčíku papirosy překvapivě poskytne připravený popelníček v průjezdu prostém pavučin. Píchnutí pika pouze po předchozím povolení!!!

Pokračování článku »

U konce s dechem

25. ledna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Písíčko na operačním sále

Dnes si milé děti povíme pohádku, jak muselo Písíčko do sanatoria. Žilo - bylo Písíčko Intel (jakože inteligentní) z rodu Pentium. Spolu s miliony svých kamarádů pobývalo u lidí na jedné z kulatých planet Všehomíra. Budeme jí pro zjednodušení říkat Modrá. Protože modrá je dobrá i podle pana profesora Hejmy, který umí dokonce čínsky, takže tomu musí rozumět. Jako každé Písíčko muselo krátce po svém narození do služby. A co čert všech počitadel nechtěl, dostalo se k páníčkovi jménem Tentonda. Tomu bylo všechno volný a tak ubožátko nijak nešetřil. Když bylo naposled na povinné audienci u mocného čaroděje Mrňavého Měkejše alias Mikrosofta byla mu diagnostikována celková sešlost. A co je horšího ještě kritický nedostatek windowsů. Nedalo se nic dělat - muselo do Jeníkova sanatoria v Heřmanově. Páni doktoři, to jste neviděli ten frmol! Klid na lůžku, infuse, transfuse, několik operací, celková rehabilitace a za tři dny je znovuzrozený pašák předán do domácí péče. Teď ale zase málem kleplo páníčka. Nejen, že léčebnou kůru nehradí žádná pojišťovna, ale pěkně Facebook! To znamená něco jako „s protaženým ksichtem na účet". Čili jak říkáme my horáci na dřevo. Což ani zdaleka není to nejhorší. Ten malý prevít zapomněl na své dobré vychování a vyvádí jak spratek s diagnózou ADHD. Odmítá komunikovat, všecko dělá obráceně a místo práce provádí jen samé skopičiny. Já vím milé děti, že je to dnes trendy. Bývaly však časy, a já je ještě pamatuji, že to spravila jedna na prdel. Dobrou noc!

Nepublikováno

Pokračování článku »

Pratuhotase

04. ledna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Historická pohlednice z Krkonoš (1904)

V novém roce by se mělo začínat s čistým stolem. Jenže co naplat, když z toho starého si táhneme zas několik centimetrů v pase navíc a prostorová rozložitost mnohých z nás se dá vyjádřit lapidárně - tlustej jako prase. Není divu, že každé druhé novoroční předsevzetí začíná slovy - budu se víc hýbat. Ale víte, jak to chodí. Kdo chce Pánaboha opravdu rozesmát, svěří se mu se svými plány. Na téma pohyb si dovolím ještě jednou volně citovat ze vzpomínek starého zbrojnoše. Jazykolam v nadpisu v žádném starém slovníku nebo moderní encyklopedii, byť by to byla třeba vševědoucí Wikipedie ani s pomocí šikovného strýčka Google nenajdete. Složeninu z počátečních slabik mých v dávnověku provozovaných pohybových aktivit, takového neoficiálního neolympijského pětiboje jsem vymyslel teprve dnes ráno. Ačkoli to zní téměř neuvěřitelně, živil jsem se původně manuální prací. A to byl setsakra tělocvik. Celý den na stojáka, k rytmickému kmitání rukama každou chvíli předklon, dřep, mnohokrát vzpírání, někdy táhnout, jindy tlačit. To nám tenkrát muselo stačit. A ve volných chvílích turistika. I když to zní až příliš sportovně. Spíš turismus. Anebo ještě lépe chůze. Od povinného chození do školy a s přibývajícími léty víc za školu a za děvčaty. Sem tam do hospody, řidčeji, zato pravidelně do kina. Až po osamělé chození po horách a do lesů. S tím souvisí i celoživotní vášeň houbařská. U nás v kopcích je to taky pěkný záhul. A když je dobrý rok, tak i docela dřina. Předklony a dřepy jako v práci, navíc „kačeří chůze", tak neoblíbená šikana nováčků vojenské služby i plížení ve smrkovém houští se stále se zvětšující zátěží. To například tanec bývala úplně jiná kategorie. Za našeho mlada to byla ryze párová disciplina s důrazem na dvojpohlavnost každé dvojice. Teprve na bujarých oslavách Mezinárodního dne žen, když byli chlapi našrot to baby začaly mršit s feministickými požadavky na rovná práva žen. V krátkém období mé aktivní kariéry, ve kterém jsem i tak nemohl na Star Dance ani pomyslet, jsem nejčastěji slýchal otřepaný vtip, který jistě každý zná. Jak se dáma ptá svého tanečníka, jestli tančí rád. A po nesmělém přikývnutí řekne - tak proč se to teda nenaučíte? Ale ten stoupající adrenalin z těsné blízkosti mladého rozpáleného dívčího těla, hříšná vůně a hraná nezávazná konverzace naštěstí vždycky zvítězil nad chvilkovým ponížením. Jó, kdeže loňské sněhy jsou? Práci, turistice, houbaření i tanci už dávno odzvonila hrana.

Pokračování článku »

Novoroční přelud z vídeňského metra

01. ledna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Cukrárna Tichy ve Vídni - reklamní plakát

Stejně přeslazená jako reklamní plakát je prý i vyhlášená zmrzlina firmy Tichy, podle zmlsaných Vídeňáků ta nejlepší ve městě ne-li v celém Rakousku. Podle nadšených turistů ze všech světadílů, kteří u výdejního okénka cukrářského impéria na náměstí Reumannplatz 13, kam docestovali metrem červené linky U1 a neváhali vystát na kelímek božského pošušňání půlhodinovou frontu je nejlepší na světě! A což teprve patent zakladatele podniku Kurta Ticheho slavné zmrzlinové meruňkové knedlíky? Vídeň, hlavní město monarchie bývala svého času druhým největším českým městem po Praze. Ještě dnes jsou vývěsní štíty obchodů plné jmen jako Novak, Prochaszka, Woprschalek, Hrdlicka nebo Hawelka. Do vídeňské historie se zapsali velikáni jako Josef Hlávka, Gustav Mahler, Pepi Bican a v neposlední řadě i někdejší rakouský president Franz Jonas, syn manželů Jonášových s rodovými kořeny na Jihlavsku.

Pokračování článku »

Žerty paní Zimy

28. prosince 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pejsek a kočička podle Josefa Čapka

Konečně nasněžilo! Hurá, postavíme sněhuláka, napadne možná ještě dnes kluky a holky, když už je od věčného vysedávání u počítače bolí nejen sedací svaly, ale doslova celé tělo. Alespoň pro mou generaci to byla jasná volba. Tenkrát žádné elektronické hračky nebyly. Pro mnohé z nás vlastně nebyly žádné hračky. Doma to zavánělo spíš nějakou prací, takže jsme radši veškerý volný čas, tak říkajíc od slunka do slunka trávili venku. V zimě, kdy je světla pomálu, letěla školní brašna do kouta hned po příchodu ze školy. Už cestou jsme se trochu koulovali a dělali andělíčky v závějích, takže honem dolů promáčené sváteční tepláky, hodit na sebe ty záplatované, chňapnout krajíc s marmeládou a do tmy hoblovat mezičku za stodolou na sáňkách nebo s lyžemi. Většinou když se sešla větší parta jsme v mezičasech stavěli iglú nebo roztodivné sněhové pajduláky. Touha dokázat něco víc, než jen tradiční tři koule postavené na sebe a dozdobené knoflíky z uhlí (kde by ho asi dnešní fakani vzali?) a mrkví místo nosu, přežívá často do dospělosti. Jak jinak by mohly vzniknout obří sochy Krakonošů na náměstích horských měst i odvázanější fantaskní skulptury ze sněhu? Jednu takovou vyfotil kamarád Karel Nývlt ráno 18. ledna 2017 na náměstí ve Studánce, jak říkají svatoňovičtí důvěrně Malým Svatoňovicím.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 35 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.