Freiheit

V Muzeu Podkrkonoší v Trutnově mají už delší dobu „velké prádlo". Vernisáží ve čtvrtek 28. května byla zahájena velkolepá přehlídka umělecké tvorby převážně regionálních autorů z vlastních zdrojů nazvaná „Krása Krkonoš v malířských dílech ze sbírky Muzea Podkrkonoší". Slibné je nejen pestré, barevné a mnohovrstevnaté téma s využitím rozličných tvůrčích metod a uměleckých technik jakož i plejáda vesměs zvučných jmen od trutnovského malíře Ignaze Russe z počátku 19. století přes německé zástupce první poloviny století minulého Friedricha Zochera, Friedricha Hartmanna a Wenzela Labuse. Jako dělítko nesmí chybět akademik Charles Mayer, následován zástupem českých grafiků a malířů 20. století až po současníky. František Kaván, Josef Ptáček, Miroslav Hégr, Josef Vaic, Oldřich Vodseďálek, Josef Šabacký, Karel Kapoun, Jaroslav Otmar, Jiří Škopek, Jiří Bergr, Miloš Trýzna, Dana Sokolová či Václav Mejvald a řada dalších. I pro některé pracovníky muzea jsou znovu objevené depozitářové poklady příjemným překvapením nebo vzhledem k ledabylému zařazení z minulých let hádankou k vyluštění. Celkem 51 vybraných obrazů se v decentním uspořádání vešlo do výstavního prostoru. Jeden známý svobodský „znalec" často vyhlašuje, že na tak malebné městečko s členitým okolím existuje poměrně chudá zásoba výtvarných děl zobrazujících Svobodu nad Úpou. K vyvolání pochybností stačí jak vidno přerovnat sbírku jednoho muzea. Až bude umělá inteligence opravdu inteligentní a dokáže sečíst artefakty všech institucí a soukromých držitelů, to teprve bude pecka!

Senioři, zapomeňte na křížovky a sudoku, na omalovánky nebo pexeso. Na procvičení i toho posledního mozkového závitu bohatě poslouží umělá inteligence. Jistí chatboti, ať už jim říkáme Gemini, ChatGPT nebo důvěrně po domácku Vašek se nám už stejně suverénně vetřeli do vyhledávačů. Nemusíte se jich bát. Oni nejsou zlí. Ale ani chytří! Nemají emoce, nerozumí žertům. Debata je to spíš jako s nadaným spolužákem ze zvláštní školy. Tomu také neříkáme konverzační asistent, když je to docela příjemný přítel na telefonu. Taková ukázková denní čtvrthodinka inteligentních výměn mezi AT a AI před spaním má zpravidla jednoznačný průběh. Zapojíte - li vrozenou inteligenci, kterou bez pejorativního podtextu nazýváme selskou, nebude vám za chvilku ani vadit, že nepoužívám uvozovky pro řeč přímou. Na tématu nezáleží vůbec. Ale začíná to většinou dotazem:

Nejsem sám, komu na první šlápnutí vytane na mysli okamžitě celá řada jmen. Ať už z politiky, ze sportu či jen pouhým pohledem za plot k sousedovi. To podle osobního zaměření, momentálního duševního rozpoložení, vrozené zášti, stranické, profesní nebo stařecké zapšklé kyselosti. Dokonce není nutné cestovat daleko do ciziny libovolným směrem do světových stran. Příslovečných ptáků máme doma dost. Z pohledu mých známých prý dokonce jeden exemplář sedává pravidelně v odrbaném křesle u mého počítače. My všichni, komu koluje v žilách kapánek zelené krve, čímž nemyslím zbytek po transfuzi od nějakého zapomenutého Kelta, ale slangovou „barvu" myslivců nebo aspoň milců přírody dobře víme, že je to zpívající Sylvie, která nás už drahně dní brzy ráno budí mistrným napodobováním řevu kosáků a drozdů z křoví na zahradě. Jeden pardubický hokejový fanda se mi dušoval, že to drobné nenápadné ptáče řve jako mistr světa Roman Červenka. A považte, na flétničku prý dokáže vyloudit i libý tón nejednoho zlatého slavíka.

Ti všichni a mnoho dalších vojenských, policejních i civilních spolkových složek používali jako jednu z nejmenších součástí uniformy označení ve formě planoucího granátu. Ať už v páru na ramenních výložkách i na límci či jednotlivě na klobouku s držátkem na fedrpuš nebo na víku patrontašky od napoleonských dob po současnost. Ona ta výbušná hračička ve tvaru koule, ať již skleněná nebo z olova naplněná střelným prachem vážila kolem 1,5 kg, takže původní vrhači granátů museli být nejen odvážní, ale také urostlí chlapíci. Není divu, že se právě z granátníků vyvinula armádní elita. Občas si připadám jako ten řeznický pes z pohádky, odkázaný na kousky masa spadlé mistrovi ze špalku. U zpracování „velkých" témat je také spousta odpadu, někdy i zajímavého. Při mudrování nad historickou fotografií z jakéhosi průvodu spolku vysloužilých vojáků z Pece pod Sněžkou v letech třicátých minulého století jsem si všiml granátu s plameny na límci jejich uniformy. Spolek byl založen poměrně pozdě v roce 1930 a navázal ideově na po vzniku ČSR rozpuštěné veteránské organizace rakousko - uherských účastníků Velké války. Krátce po záboru pohraničí hitlerovským Německem splynul s říšskými válečnými organizacemi. Osobou jeho zvoleného protektora, všeobecně oblíbeným Eugenem Bönschem z Luční boudy, leteckým esem válečného letectva jsem se zabýval několikrát. Ze spolehlivé kroniky Stefana Dixe si pamatuji, že si k republice většinou loajální bývalí bojovníci s nostalgií zvolili uniformu v barvách původních veteránů - černé kalhoty a zelenou blůzu ochuzenou o jednu řadu zlatých knoflíků a na černém plstěném klobouku místo kohoutího peří pro Krkonoše charakteristickou černobílou tetřívčí tatrč. O límcovém označení bohužel nic!

Mládku, Mládku, kam ty na to chodíš? Prý - jsou plné pohody. No asi do Prčice, kam jinam? (Určitě nejsem sportovní typ. Přesto vím, že by lamentace měla znít Čadku, Čadku, protože text písničky z repertoáru Banjo Bandu je jeho dílem. Nezaměňovat za Pavla, a už vůbec ne za Petra - byl to Drahoš). Pochody v hlavě Standy Steinera (1929 - 1997), když vymýšlel vtipný fotografický poutač na dálkový pochod přes Krkonoše (neplést si s dnes již šedesátiletou Krakonošovou 100 Vrchlabáků) od roku 1970 podle pamětníka Luďka Šlosara asi devětkrát pořádaný pod hlavičkou Svazarmu Turistickým oddílem TJ Lokomotiva v Trutnově, si z výsledku lze snadno domyslet. Saprment, ta žába ta má nožku, taková je mých snů ideál. Moci jí tak navlékat punčošku...Swing z Takzvaných večerů na přidanou populárního studia Ypsilon by mi k tvorbě letáku pasoval daleko víc, kdyby se tak nerozcházel v čase. On byl totiž Standa nejen zručný a nápaditý fotoamatér i všestranný sportovec, ale taky vyhlášený šarmer a svůdník. Ladný podvozek užitý jako nosný motiv, hádám, určitě nejsou nožky jeho ženy Zorky. Což samozřejmě není podstatné.

Už v pátek 20. března v 15,46 hod to prý vypukne oficiálně. Je-li něčeho jako šafránu, tak to je astronomický první jarní den. Ostatně i ten meteorologický je jen jednou za rok. Zaručeně to nejsou fotografie od mých fotografujících přátel, kterými mě denně častují. Jsem polichocen, že jim stojím za sdílení jejich cenného archivu. Z některých kamarádů aby naopak každou fotečku páčil. Ale! Můj názor na tento způsob propagace vlastní tvorby je všeobecně znám. Při dnešních technických možnostech pokulhává doslova sto let za opicemi. Bohužel jsem již hodně starý pes, abych pamatoval časy, kdy si pracně, složitě a nákladně zhotovenou fotografii každý amatér sakra rozmyslel rozesílat stovkám svých známých poštou, byť bývala mnohem levnější než dnes. Zadrž každý slova o nevděčníkovi, kterému příště radši nakálet do ruk. Už v úvodu je srozumitelně řečeno, že se podívám rád! Pouze však, když chci a na to, co mě zajímá. Mezi obstarožní seladony, kteří se kochají nahotinkami, rozhodně nepatřím. Takové rozesílatele blokuji kamarád - nekamarád. Existuje přece tolik možných úložišť na „síti sítí", o kterých neměli otcové internetu Vinton Gray Cerf, Bob Kahn nebo Tim Berners-Lee možná ani tušení. U vědomí, že většina adresátů podobné soubory po prohlédnutí maže po špatných zkušenostech s kapacitou své schránky, to ti prozíravější autoři dávno pochopili. Na jejich veřejnosti přístupné fotogalerie Zonerama, Rajče a řadu dalších se lze podívat kdykoli a opětovaně. Proč mě ale tahle jedovatá slina jako bych pozřel ocún, napadá zrovna nad rozkvetlými poslíčky jara? Nejspíš za to nemůže pouze slovní hříčka o zaměnitelnosti trsů krokusu s ocúny a šafránem, alébrž je to ve mně jako v koze. Sice nefotím, zato jsem i dle vlastního mínění grafoman non plus ultra. Co by na to asi říkaly stovky mých kontaktů, kdybych všem, všem, všem posílal maily s výpotky veškerých mých tří mozkových závitů? Těch několik zájemců si je může přece snadno dohledat na „Freiheitu". A pokud se někdo bez počítače obejde, bude šťasten i bez nich.

Sám nemám kluci. Nechcete radši bonbón? Konverzace v době mé základní vojenské služby naprosto obvyklá. Pro dnešní obézní chlapečky pohroužené do sledování sci-fi galaktických bitev na displejích svých dotykových androidů téměř nepochopitelná. Vojáci všech armád a věků od navléknutí do uniformy si na blyštivá cingrlátka a fangličky, péra a chocholy, červené šňůry a zlaté knoflíky vždycky potrpěli. V tom byla naše válečná generace rukující začátkem šedesátých let minulého století do rozevřené náruče vojenského paktu známého jako Varšavská smlouva částečně ochuzena. V době vrcholící studené války nezbývalo kvůli překotnému zbrojení na zbytečné ozdůbky stejnokroje dostatek financí. I kvalitativní zdravotní požadavky na „kanonenfutr" měly stále sestupnější tendenci. Z titulní portrétní fotografie je očividné, že i šklebící se dement s výrazným postižením zraku byl shledán jako schopný prezenční služby. Dokonce získal oprávnění k řízení všech motorových vozidel jezdících po pozemních komunikacích. Laciné plechové rozlišovací insignie jednotlivých zbraní z límcových výložek byly v podstatě to jediné, co mohl vojín československé lidové armády žadonícím uličníkům nabídnout. Stály sice v Armě pár halířů, ale chuť podporovat ze 75 Kč měsíčního žoldu cizí haranty na úkor kalichu pěnivého moku značky Kalich a topince s tataráčkem v oblíbeném litoměřickém podniku U Dejmalíků nebo vídeňské kávičce na „Míráku" ve Slavii, kam se dnes ironií osudu nosí peníze do Komerční banky, s délkou pobytu na vojně rychle ochabovala.