Freiheit

Nedělám to často a už vůbec ne s nadšením, abych propagoval něco, co mají v gesci povolanější. Ale když musíš, tak musíš! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově zahájilo hojně navštívenou vernisáží ve čtvrtek 26. ledna výstavu o Janských Lázních. Exponáty ze sbírky regionálního multisběratele Jana Hainiše zaměřeného na historii lázeňského města pod Černou horou především na zimní sporty zejména lyžování, jehož je celoživotním aktivním vyznavačem dokonce se závodnickou minulostí, doplňuje i několik zajímavostí z muzejního depozitáře. Honza je nejen spolužák mé nejmilejší manželky, ale i můj kamarád, svého času spolupracovník u Čs. státních lázní a hlavně kolega sběratel s podobnými zájmy, čili vlastně svým způsobem konkurence. Ani jeden to tak tragicky necítíme. Honza na to má svéráznou průpovídku. „Já jsem sběratel, ty jsi historik". A řekne to s takovým potutelným výrazem, že přesně vím, co má na mysli. Ty si piš ty své rádoby zasvěcené bláboly o historii regionu a nepokoušej se cokoliv sběratelsky cenného získat - já ti to rád zapůjčím k ofotografování. Tomu se říká sběratelská kolegialita, protože jsou i jiní, kteří nepůjčí ani náhodou. I s Janskými Lázněmi jsem se „zapletl" od poloviny minulého století mnohokrát. V tomto směru například v roce 2005 při psaní lapidárních textů do publikace „Janské Lázně a okolí na dobových pohlednicích" doplněné čumkartami také z Honzovy početné filokartistické sbírky. Kdo máte rád Janské Lázně a všecko co s nimi souvisí, staré fotografie, pohledy, turistické průvodce, mapy, štítky na hole, odznaky, lyžařské diplomy a katalogy, lyže, saně, brusle a všechny ty upomínkové sarapatičky z babiččiny truhly nebo skleníku, běžte se podívat - stojí to za to. (Já osobně nemám ze vstupného ani halíř).

Nepublikováno

Mezi historickými lyžařskými odznaky je jen málo těch, které zkušený sběratel nepozná tak říkajíc na první dobrou. Horské vrcholy, zasněžená krajina, figurky lyžařů i samotné lyže napoví i laikům. Opravdovou hádankou může být málo známý neutrální bílý smaltovaný terčík s kombinací čtyř propletených písmen černé barvy, jejichž pořadí ponechává prostor pro fantazii. Vzrušenou diskuzi vzbudil nedávno nález jednoho takového zachovalého „knoflíku" o průměru necelého dva a půl centimetru na webu lovecpokladu.cz sdružujícím mimo jiné hledače s detektory kovů. Experti znalí brouzdání po síti našli další virtuální exemplář na Internetu. Potvrdilo se staré známé, že pod lustrem je tma a mýlit se je lidské. Instituce z nejpovolanějších, Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, má na sbírkové evidenční kartě odznaku zapsán některým z dřívějších pracovníků chybný výklad zkratky jako „Hauptverbund der deutschen Sport".

Houby s octem! Je to jen dar od Pánaboha ze všeho se vykecat. Nebo jak rád říká stejně obdarovaný pražský přítel Pavel umění uplést z kusu člověčího trusu bič. Opravdový borec s ním i zapráská. Dá-li se někdo na psaní, musí umět tu pomyslnou kuličku užmoulat ze všeho. Témata kol dokola leží. Jen je zvednout - to je oč tu běží. Tak třeba hned ty klíče. Častokrát v životě se stane, že člověk objeví rezatý klíček v prachu u cesty, někdy celý anonymní svazek zapomenutý neznámým nešťastníkem v nádražní čekárně nebo visací zámek u dávno neužívané branky do polí. O šuplíku v psacím stole po dědovi nemluvě. Devadesát devět nálezců ze sta je bez povšimnutí mine. Vím ale bezpečně minimálně o jednom pošukovi, který není líný se sehnout a do vyhrazené bedničky v pracovním kutlochu přihodí další exemplář. Některé omšelé kousky jsou hodnotné samy o sobě. Ať již stářím, řemeslným provedením či nezvyklým vzhledem. Mohou posloužit jako solitérní dekorace pro oživení v každém interiéru. Starý osahaný zajímavý klíč je z těch obyčejných předmětů obdařených skrytým tajemstvím, na kterém se zaujetím spočine oko milovníka stařinek stejně jako excentrika holdujícího nečekaným kontrastům.

Natruc vší logice a učenými dějepisci doloženému původu výstražného deklamování, které s oblibou opakují průvodci na hradech a zámcích při představování středověkého prevétu, mě pokaždé při pohledu na tajemné sklepní dveře zaplaví obdiv ke smyslu našich předků pro krásno. Jejich jedinečnost ještě podtrhuje umístění na rustikální bílé zdi v málo navštěvovaném celkem současně vybaveném suterénu tuctového baráčku, kde působí tak nějak nepatřičně. Skoro jako tichá provokace majitele domu. A ten to obvykle udiveným návštěvníkům, kteří je vidí poprvé, náležitě dovysvětlí. „To víte, stavěli jsme za socíku a nic nebylo k sehnání. Konec konců i úspory vyschly a na nové dveře k obyčejnému hajzlíku nezbylo. Tak jsme použili tyhle staré. Jsou ještě docela dobré." Pouze tušený bytelný zámek z druhé strany, vždy zamčený a bez klíče, který je prý údajně ve vrátnici vzbuzuje podezření, že je to jen fikaná adjustace starožitného artefaktu zcela v duchu fantazijních nápadů domácího pána. Takové dveře do nikam. Anebo do třinácté komnaty kam nikdo nesmí. Natož s televizní kamerou při výprodeji nejniternějších tajemství, která si slušný člověk pokud netouží po pomíjivé popularitě celebrity, většinou nese v pomyslném ranečku i na cestu poslední. Vždyť - Co je to člověk? Prach a kosti. Co je to život? Starosti. // Co je to život? Prach a hlína. Co je v něm člověk? Míň než hmyz. - jak zpívala nestárnoucí star české populární hudby Helenka Vondráčková v duetu s Václavem Neckářem roku 1968 v písni se stejným názvem jako tento článek. Zatímco krásné dveře, na nichž s obdivem spočinuly zraky několika generací, jsou s věkem pořád jen krásné dveře, ne-li krásnější.

Poprvé představuji partii pěkných, poetických, povedených podepsaných péefek poslaných partičkou posledních přátel poštou po pohledné pošťačce, případně pouze přes počítač. Přesně pět plus pět půvabných přáníček... přímo patnáct, po přepočítání pitomcem pětadvacet. Pro puntičkářské pedanty podzemní poklad přídavkem. Promiňte podstrčení posledního pdf - punktum! Předpokládám potěšení početného publika pokukujícího po příspěvcích potrhlého pisálka pracujícího pořád pilně počínaje polednem po potemnělou půlnoc pro posměch pohodlných peciválů pročítajících po ránu pořádnou porci poťouchlých písemností. Pozdně příchozím připravím podobnou podívanou příště, pokud Pán povolí pozemskému panáčkovi prodloužený pobyt. Pouze protekční přítel Petr přestože přijde pozdě, publikuje, protože používá prchavý příslib pěnících půllitrů piva prezentovaný prací půvabné polovičky. Pohostinný partnerský pár, prima poněkud přerostlý psík, přes pozemské přízemí porostlé platany po početné posvátné poletuchy pokrývající průzračné pozadí pěknou pohlednici přímo povznášejí. Přeji plnou putnu příjemných pocitů, přívětivé počasí, pár přátel, poctivou práci placenou pravými papírovými penězi, prostě pohodovou příští právě počínající periodu. Pupkatý pantáta přežívající pod patronátem původem portugalského prostého pokorného pátera Paduánského.

Každý správný chlap je založením lovec. Abych hned na úvod nebyl nařčen ze sexismu, uznávám, že to může postihnout i dámy. Říká se tomu atavismus a devět z deseti věhlasných akademiků z různých oborů se vzácně shoduje, že je to pudové. I s vynecháním lechtivých příběhů ze sexuální oblasti zbývá dostatek dokladů tohoto neblahého dědictví v genech údajného pána tvorstva z rodu Homo sapiens. Vždyť co jiného než lov stojí za většinou počínání mužů hodných toho jména od kolébky až do posledního vydechnutí? Ať už je to zdánlivě nesouvisející houbaření pupkatých tatíků nebo soupeření osvalených potetovaných chlapáků o všechny ty branky, body, sekundy, kteří na stará kolena s předstíranou skromností tvrdí, že mají poháry, medaile a diplomy na chatě ve sklepě v krabici od bot. „Tak určitě!" Či jen urputná snaha seriózních vašnostů posedlých sběratelskou vášní o získání toho nejmodřejšího Mauritia ve svém oboru. Nelze pominout ani pověstné lovy beze zbraní, ke kterým současný fotograf už ani nepotřebuje vláčet těžké a složité nádobíčko, když má v kapse mobil nebo na ruce miniaturní multifunkční chytré hodinky. Zcela zvláštní sorta jsou myslivci. Při jejich lovu musí opravdu vyhasnout životy a téct krev! Byť by se zelení mužíci tisíckrát utěšovali, že je to jen barva. Barbarsky zvráceně si vypreparované oběti vystavují na důkaz svého pašáctví a vybělené kosti uctívají při každoročních rituálech jako vyhynulí lovci lebek z Amazonie.