Freiheit

Krkonošský národní park okázale slaví 55 let svého trvání. Když byl 17. května 1963 po dlouhém úsilí odborníků i laických milovníků Krkonoš slavnostně vyhlášen, bylo jeho skoro jmenovci rovných pět. KRKAP se sice dlouhého trvání nedočkal, výročí jen vzbudilo zasutou vzpomínku. Když jsem byl ještě mladý bujný kohoutek, založili jsme s partou stejně zaměřených kamarádů, trávících většinu volného času v pohostinských podnicích s hudbou a tancem převážně v Janských Lázních spolek Krkonošských kavárenských povalečů. A obdivovat hééérečky patřilo u podobných individuí vždycky k dobrému tónu. Tenkrát v čase nezralých lesních plodů, krátce po svléknutí krátkých kalhot puberty, mi imponovaly zralejší osudové ženy. Ale jak říká mistr bonmotů a současný pan domácí z jednoho hradu nad Vltavou „Jen blbec nemění své názory". Časem jsem přišel na chuť i telecímu masíčku. Dnes by mě přímo vyděsilo, kdyby mě vůbec nějaká žena chtěla. Na pomyslném žebříčku tehdejších hvězd stála v mých očích na nejvyšší příčce krásná Irena Kačírková.

Duben je bláznivý měsíc. Pro bláznivé nápady jako stvořený. (Indiáni, kteří tak nazývají listopad, by nejspíš protestovali, ale ukažte mi v Česku Indiána). Chuť provést nějakou šílenost má po depresivní zimě leckterý labilní jedinec. Zbláznit se prý může každý, tvrdí Česká asociace pro psychické zdraví a vyhlášením Měsíce bláznů vůbec neměla na mysli myšlenkové turbulence současných špiček politické scény. Podle lékařských statistik je v některém období života postižen duševní poruchou každý čtvrtý obyvatel planety. Projevy i jinak docela normálních lidí v poslední dubnové noci jsou toho jasným dokladem. Nejspíš to bude tou kapkou zelené keltské krve kolující v žilách většiny obyvatel pravlasti dávných Bójů v kotlině mezi Krkonošemi a Šumavou. Filipojakubská alias Valpružina noc se zapalováním ohňů a rejem čarodějnic jsou jen odlesky dávného keltského svátku Beltaine, kdy druidové střežili očistné plameny, a májová královna přinášela kouzlo deště, aby mohla vypuknout bujará oslava života, lásky a plodnosti. Štíři jsou znamení vodní a takový povedený štír je doslova Rain Man, kterého při občasném pominutí smyslů přitahují prameny, potůčky a louže mnohdy víc než oheň. Malý český člověk zas od přírody dělá všecko polovičatě a tak z tradičního keltského zvyku odcházet před prvním májem do lesů a tam se bezuzdně celou noc oddávat milování, zůstal jen ten občasný únik do lesa a možná ještě tradiční polibek své milé pod rozkvetlou třešní. Směj se, paňáco, máš-li to jinak.

Nepublikováno

Zatímco všudybyla Pepy Čermáka je ve Svobodě nad Úpou doslova všude plno a prvního českého starostu Chicaga Antonína Čermáka zná kvůli nešťastné nehodě při atentátu na amerického presidenta Roosewelta téměř celý svět, na firmu Czermack jsem narazil před několika lety mezi starými lejstry z archivu hasičského sboru obce Maršov II. Úřední korespondence mezi obecním zastupitelstvem a věhlasnou továrnou na hasičské stříkačky a hasící pomůcky v severočeských Teplicích byla v letech před vypuknutím Velké války poměrně čilá. Úředníci v té době největší továrny svého druhu v celém Rakousko - Uhersku, jejíž otec zakladatel byl již od roku 1908 na zaslouženém odpočinku, odepisovali na honosných hlavičkových papírech s vedutami závodu, doplněnými vedle nezbytné reklamy i mnoha řády a vyznamenáními. Oficiální název firmy „K. u. K. Priv. Feuerspritzen, -Pumpen- und Maschinenfabrik Reginald Czermack, Teplitz in Böhmen" zní některým roduvěrným hasičům dodnes jako hudba rajských sfér.

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Odešel kamarád.

Náhle, nečekaně, navždy.

V. P.

1941 - 2018

R. I. P.

Potkali jsme se pozdě. Dva šedí vlci na podzim. Stejný válečný ročník, stejné štíří znamení s nejhorší pověstí ve zvěrokruhu. Stejný smysl pro humor. Tisíce stejných vzpomínek, kdy jsme vyli na měsíc každý jinde a jinak. Mnohé nás spojovalo, v mnohém jsme se neshodli. Nehráli jsme spolu kuličky. O to intenzivnější byly společně strávené chvíle. Naše mlčení při prohlížení porcelánových figurek z produkce žacléřské porcelánky na aukčních portálech, spojeni internetem, málokdo chápal. Jen občas prořízlo ticho tvé spokojené konstatování „tu mám". Sběratelská vášeň nás vlastně před lety svedla dohromady. Najeli jsme spolu za životními koníčky stovky kilometrů, vypili litry lahodného espressa. Po každé vernisáži nebo přednášce v muzeu jsem nedočkavě čekal na laskavou nabídku - „Hodím tě domů, mám dnes volno". To znamenalo zároveň zastávku v útulné kavárničce obchodního domu Tesco při cestě do hor na večerní šálek. Naposled na mezinárodní svátek všech paní a dívek 8. března 2018. Vždy, když jsi odjížděl, jsi do nočního ticha ještě furiantsky zatroubil. Tentokrát byl klakson ticho.

Sbohem Václave! Budeš mi chybět.

Příští rundu platím já...

Krkonošských pohlednic s reprodukcemi originálů německého malíře Christiana Gottharda Hirsche jako je uvedená Tippeltbaude vydaná bratry Stiepelovými v Liberci nosili před válkou pošťáci z našich hor plné brašny. Téměř každý sběratel pohlednic z regionu se s jejich nezaměnitelnou barevností na nekvalitním papíře určitě setkal, a pokud jich má několik ve sbírce, tak si jistě našel informace o autorovi. Hirsch, původním povoláním bankovní úředník se narodil 20. září 1889 do známé umělecké rodiny ve Vratislavi. Po absolvování studia ve svém rodišti u Siegfrieda Haertela přešel po epizodě záložního důstojníka ve Velké válce ke Georgu Kochovi na berlínskou Akademii výtvarných umění. Hirschův atelier v Berlíně byl v roce 1944 vybombardován při náletu spojeneckých letadel, při němž bylo zničeno na 150 umělcových obrazů. Útočiště našel v Polubném na rozhraní Krkonoš a Jizerských hor v rodišti své ženy herečky Margarety Schierové. V roce 1946 byl vystěhován do Německa. V roce 1951 se usadil v malém domku v Höchenschwandu v Bádensku - Württenbersku kde tvořil zejména impozantní scenerie Alp prozářené expresívním světlem. Po smrti v roce 1977 zanechal téměř 200 obrazů a v domě, kde se už za jeho života setkávali umělci i ctitelé umění, vzniklo jeho muzeum. Tippeltbaude stojící kousek od státní hranice se dnes jmenuje Pivovar Trautenberg a právě na zdejší celnici jsme s hrstkou nadšenců z české i polské strany slavili o půlnoci 21. prosince 2007 vstup České republiky do Schengenského prostoru. O to zajímavější je sdělení Marie Bidlové, Hedviky Fejglové, Anežky a Fanuš podepsaných na rubu pohlednice z 3. srpna 1937. „Chtěly jsme do Pruska, ale nechtěli nás tam pustit. Hned za celnicí je natažen řetěz, na něm tabulka s nápisem Gesperrt". Komentáře netřeba.

Nepublikováno

To vám takhle jednou před lety při jednom z výletů k sousedům do Polska sedíme s kamarády u kafíčka v útulné cukrárně „Cafe u Apostola" v Chełmsku Śl. Vyhlášený zákusek „Bomba Apostołów" se rozplývá na jazyku, oči těkají z jednoho starožitného artefaktu na druhý a uši nestačí zaznamenávat překotné vyprávění svérázného kavárníka Adama, chrlícího veršované historky z bohatých dějin regionu. V starobylém interiéru jednoho z řady dřevěných tkalcovských domků, které jsou jako „Dvanáct apoštolů" největší turistickou atrakcí městečka nedaleko od českých hranic, zdaleka ne ovšem jedinou, nad alby dobových pohlednic jsme s Adamem našli společnou notu. Zavedl nás dokonce i do zahrádky za domem ke svému malému pokladu, jen o dvacet let mladšímu než původní dřevěnka s výraznou lomenicí a miniaturním podloubím. Hraniční kámen křešovských cisterciáků, jaké kdysi v počtu několika set kusů vymezovaly hranice církevních majetků kláštera v Křešově (Krzeszów) sem byl v neznámém čase novodobě přenesen z Hraničního hřbetu Vraních hor. Podle pořadového čísla 517 stával původně přímo na rohu hranic panství na Bečkovském kopci. Nejnověji se ocitl mezi 130 kamenickými výtvory v publikaci „Drobné památky na Trutnovsku", která je součástí mikroprojektu „I malé je krásné" financovaného z fondů Evropské unie. V terénu podobných hraničníků s léty stále ubývá. Jeden téměř identický exemplář je v „životní" velikosti umístěn na podestě vstupního schodiště do Městského muzea v Žacléři.

Nepublikováno