Freiheit

Když ještě ochrana osobních dat nebyla, vládla celým širým světem idyla, lidi byli otevření víc než dosti, veřejně si sdělovali důvěrnosti, bez studu a uzardění líce, psali je i na poštovní pohlednice.

Neumělá parafráze písně Civilizace autorů Ježka, Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín napadne nejednoho vtipálka sběratele při probírání historických pohlednic. Jsou dokonce specialisté, kteří různé kuriozity přímo vyhledávají. Raději pominu většinou nepublikovatelný sexuálně zabarvený černý až brutální vojenský humor na lístcích z vojny, ve kterém si libovali zejména němečtí vojáci v první světové válce. Při jeho četbě by se rděla nejen noční váza v kobce klášterní novicky, ale i klika od vrat v průjezdu jistého domu v pražské Perlovce. Vždyť co asi tak mohl psát zamilovaný Helmut, Johann či Walter své milé na s rozpaky uvedené nepoužité ukázce tehdejší hambaté oficiální produkce? S konstatováním, že tudy cesta nevede, zůstane i pro slušně vychovaného pokrytce materiálu dost a dost.

Hledá se mladý muž s placatou čepicí! S největší pravděpodobností je to některý průkopník automobilizmu z Úpského údolí. Zhruba před sto lety, možná o trochu míň, mohl být se svou fungl novou dodávkou, v současné terminologii pikapem značky Tatra, spatřen na úzké klikaté silnici vedoucí od konečné stanice železné dráhy ve Svobodě nad Úpou někam do hor. Proč jinak by si jeho fotografii schovávali mezi rodinnými relikviemi obyvatelé nenápadného domku za mostem v tehdejším Maršově I.? Autodopravců tenkrát bylo poskrovnu. Podle tištěných adresářů z té doby tak jeden dva v obci. A drobné podnikatele vlastnící auto na přepravu zboží by spočítal na prstech i dlouholetý pracovník na maršovské hraběcí pile. Ne každý se nechal za volantem vyfotit. A když už, tak ne tak „tajemně" aby se nedal identifikovat. Žádná firma na dveřích jako dnes, ani viditelná poznávací značka. I docela výstavná budova v pozadí (nejspíš hospoda) je nezvykle anonymní. Nezbývá než vsadit na rozpoznávací znaky líbivého autíčka. Jeho řidič jistě ani netušil, že sedlá sen mnoha dnešních sběratelů automobilových veteránů. Něco mi našeptává, že je to hledaná Tatra 12 Normandie vyráběná někdejší automobilkou při Nesselsdorfer Wagenbau, kterou založil kopřivnický sedlář Ignác Šustala už v roce 1850. Po první světové válce se Kopřivnická vozovka záhy přejmenovala na dnes světoznámou firmu Tatra. Tento typ karoserie určený k převážení lehkých nákladů do 300 kg odkoukaný ve Francii používaný nejčastěji u značek Renault a Citroën dostal jméno Normandie. Byl údajně montován už na lehké, levné, nezničitelné autíčko Tatra 11 zvané žehlička, zejména však na určitou část produkce vylepšeného modelu Tatra 12 vyráběného v letech 1926 - 1934. Zadní nákladní část Normandie byla z vodorovně kladených dřevěných palubek s vnějšími žebrovými výztuhami opatřená skládací plátěnou střechou. Zadní sedadlo mohlo v prostoru zůstat a cestující měli dokonce více místa. Oproti běžné karoserii tvořené většinou jasanovou kostrou pobitou plechem nebo u levnějších modelů lepenou drcenou kůží byly palubky odolnější proti poškození. Oblíbili si ji nejen drobní řemeslníci a obchodníci, ale v barvě khaki je užívala i armáda.

Není to nic veselého. Jako první to zpravidla odnesou staří velikáni. Ale na oplátku se zase otevřou nečekané výhledy. Pádný důvod k tomu zmobilizovat síly a vyšlápnout ten Kravský kopec za chalupou ve snaze pořídit nějakou koukatelnou fotku. Spojí-li se mé vyhlášené oko z Kašparovy krávy s chytrým objektivem blbého mobilu a tradiční podzimní dobré světlo, to by v tom byl čert, aby výsledkem byli jen samí lidé tmavé pleti v tunelu. Důrazné upozornění o dvě dekády mladšího důchodce, u kterého bydlím, abych neopouštěl schůdné cesty dostupné záchranné službě s nosítky a hlavně nenosil žádné houby, protože není nikdo, kdo by je usmažil, mi trochu elánu ubralo. Naštěstí to pár kroků z domova vylepšila neobvyklá vyhlídka novým průsekem směrem na západ. Skoro jako z našeho balkonu, jen trochu jiná. V ose údolí jako broušený drahokam září v zeleni perla východních Krkonoš. Ne nadarmo nazývali staří horáci Janské Lázně s poetickou nadsázkou a možná i špetkou ironie Českým Gastýnem. A na horizontu jako královská koruna spíš tušená než viděná impozantní koruna atraktivní dřevěné věže vyhlášené Stezky korunami stromů. Stačí pár úkroků stranou a z jiného úhlu se v dáli modrá Černá hora.

Přestože prý existuje současná pětitisícová bankovka s podobiznou prvního presidenta ČSR Tomáše Garrigue Masaryka, každý ji nejspíš v peněžence běžně nenosí. Já osobně jsem se až donedávna domníval, že nejvyšší korunový nominál současnosti je líbivá papírová dvoutisícovka s Emou Destinovou. Bankovek v hodnotě 5000 korun bylo ale v historii samostatné československé a později české měny dokonce vícero. Ta úplně první ze série státovek I. emise vydaná 15. 4. 1919 v převážně červené barvě kopírovala na lícní straně modrou tisícikorunu Rakousko - uherské banky z 2. ledna 1902. V době Rašínovy odluky korunové měny nově vzniklého Československa od platidel Monarchie okolkovaná čs. kolkem platila ještě krátce po první světové válce. Rakouská tisícovka s kolkem i bez není mezi sběrateli notafilií žádná extra velká vzácnost. Má-li ale někdo z vás v krabici po dědečkovi červených 5000 korun, tak gratuluji. Možná o tom ani nevíte, že jste milionářem. Neradujte se předčasně, dřív než se podíváte. Je to pravděpodobné asi jako by vás na koncertě Talichova kvarteta sežral žralok. Uvedená státovka, jejíž zdařilou kopii lze spatřit na obrázku je totiž nejdražším papírovým platidlem v celé československé historii. Naposledy byla vydražena za víc než 12 milionů Kč. Dlouho se tradovalo, že je mezi sběrateli známých pouze sedm doložených kusů. S připočítáním sbírek institucí, muzeí a bank stoupl počet na dvojnásobek. V současné době se uvádí, že celosvětově je evidováno 38 exemplářů. Z toho pouze jediný neperforovaný, většinou v majetku právnických osob. Nepočítaje řadu dobových padělků i pozdějších falsifikátů ke škodě sběratelů, jejichž počet přesahuje více než čtyři stovky.

Pro toho, kdo na podzim občas zajde do lesa a nemusí to být zrovna myslivec nebo houbař není nález shozeného srnčího parůžku nic zrovna neobvyklého. I když převážné většině návštěvníků se to nemusí podařit ani za celý život. Najít oba párové shozy na jednom místě je už docela rarita, ačkoli i to se stává. Je-li období od konce září do prosince, kdy srnci obvykle shazují svou samčí chloubu bez sněhu, mají i zapálení sběrači dost času na nějaký nález. Ale najít náhodou čirou dva parůžky vedle sebe na krajnici docela frekventované asfaltky uprostřed husté zástavby svobodské Sluneční stráně jen pár desítek metrů od rušného koridoru rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou plného hluku a motorových zplodin v podstatě ještě „teplé" tomu říkám klika z - češtináři se dovtípí. S přihlédnutím, že tudy projde denně dost lidí, o pobíhajících psech nemluvě se mi nechce věřit, že by tam lákavě vyhlížející „kostičky" ležely nějak enormně dlouho. Lze předpokládat, že tu své zbraně odhodil možná i za pomoci drátěného pletiva plotu v těsném sousedství zkušený mazák, téměř domestikovaný bandita, který celoročně vytrvale plení okolní zahrádky. Má-li to být konkrétní kompenzace za zlikvidovaný rybíz, pak se štěstěna zrovna nepředala. I když těch několik skleníček rybízové marmelády považované každoročně za samozřejmost ve srovnání s chvilkovým adrenalinem vyburcovaným loveckými atavismy je možná ve výsledku fifty fifty.

Je první říjnová sobota, nehostinno, sychravo, občas zafučí severák. Celý týden prší a je zima. Podle houbařských hlídek na Vysočině si užívají houbové žně. Vrchovatých košíků, tašek a přepravek je plný internet. U nás ve vyšších polohách prý nerostou. Odpoledne mě kamarád vyvezl do lesů na obhlídku zaniklé kapličky. Sice je to v mém někdejším rýchorském revíru kousek za barákem, ale jen proto, že jsem tam už pěkně dlouho nebyl, jsem neodmítl. Nestačil jsem se divit, jak se všecko za docela krátkou dobu změnilo. Vykácené holiny, zarostlé cesty a všude plno vývratů po nedávné vichřici. Jen kolem remízků kropenatá červená hejna muchomůrek. Každý zkušený houbař ví, co to znamená. To ve mně bouchly saze! Ty vorle, jedeš do lesa a nevezmeš si sebou ani kudličku, natož košíček nebo aspoň taštičku. No nic, stejně se nemůžu ohýbat a na cestě sotva něco najdu. Omrkli jsme zbytky kapličky a mě se už nechtělo šlapat do kopce zpátky k autu a rozhodl jsem se radši sejít k domovu pěšky. Šofér Pepa musel, tak mě ponechal živlům napospas. Cestou z kopce se to po namoklých kamenech, kořenech a spadaném listí setsakramentsky smekalo, Takže jsem měl oči na šťopkách a stažené půlky. Několik buclatých hříbečků jsem po cestě přece jen vydloubnul pro potěchu oka. Nebýt okusu od nenažraných slimáků byli, jak už to na podzim bývá zdraví - no, jako hřiby.

Nepublikováno

...a není každá bedla jedlá. Vybují-li takhle brutálně masivní exemplář uprostřed zahrady, měl by každý nálezce zpozornět. Rozmohl se nám tady takový nešvar. V trávě luk, zahrad a parků lze stále častěji najít statné plodnice jedovaté potvůrky s příznačným jménem bedla česká. Na rozdíl od vynikající bedly vysoké rostoucí v lese, kterou hospodyňky milují pro lískooříškovou příchuť a obalované řízečky jsou vyhlášenou perlou české kuchyně, tato je novým poddruhem bedly červenající. Charakteristickým poznávacím znamením je tudíž mimo jiné zčervenání dužiny na řezu. Bedla vysoká dosahující v příznivých podmínkách výšky až 40 cm se nečervená ani v mládí. Bedla červenající považovaná dlouhá léta za jedlou a houbaři bez obav sbíraná hodila věhlasným mykologům do odborných debat takříkajíc vidle. Již několik zaznamenaných nevolností, zvracení, průjmů a rychlé dehydratace organismu, dokonce i úmrtí po jejím požití vyvolalo neshodu i mezi na slovo vzatými odborníky. Staří praktici znají pochopitelně desítky neomylných rozlišovacích znaků mezi množstvím druhů bedel. Laikům je každá rada drahá, ti jsou schopní sníst i muchomůrku tygrovanou. V tom případě je to ovšem jejich poslední večeře. Vyplatí se jednoduchá zásada. Podezřelé bedly z parků a zahrad nebrat. I za cenu, že bude váš jídelníček chudší o vynikající laskominu. Ta na snímku měla ještě nerozvinutý kulovitý klobouk krásně masitý a na řezu sněhově bílý. Pokmínované plátky osmahnuté na másle byly ňam, ňam!