Úvodní slova dobového šlágru přesně vyjadřovala mé pocity na uvedeném snímku. Vyštrachal jsem ho ve svém vojenském zápisníku a i po 62 letech si vzpomínám na dávno promlčený „hříšek". V sobotu 16. února v roce 1963 se v posádkovém klubu na velitelství ženijní brigády v Litoměřicích pořádal maškarní ples. Byl jsem v té době „stará máza" a vojnu jsme měli všeobecně tak říkajíc „na háku". S dalším potrhlým Krkonošákem Jirkou Dostálem jsme se vsadili s několika ostatními kluky od naší průzkumné roty sídlící v budově, že si půjdeme s důstojnickými paničkami zatancovat. Hlavní bránu střežili zbrojnoši, ale my už byli uvnitř. Pro záklaďáky byl pochopitelně vstup zakázán a přísná kontrola u dveří vpouštěla bez lustrace pouze maskované příchozí. Kupodivu prošli i dva hastroši vymódění stylem „co dům dal" za skijáky z hor.
Potmě je každá kráva černá

A v zimě (téměř) každá chalupa stejná. Nejen cesty boží, i cesty obrazů mohou být rozličné. Já osobně zimní motivy nějak zvlášť neprožívám. Z opěvované běloskvoucí idyly mě mrazí přímo fyzicky a nedokážu si ji vychutnat. Možná je to tou kapkou keltské krve, možná od dětství vštěpovaným vztahem k přírodě, že mě daleko víc přitahuje šťavnatá zeleň jarního lesa, pestrobarevná paleta rozkvetlé letní louky nebo dryjáčnicky namíchaná zlatohnědá žluť s krvavou červení prosluněného podzimu. Obrázek zasněžené chalupy se zvoničkou vedle kouřícího komína na hřebeni střechy nad polovalbou dřevěného štítu jsem však vzal na milost. Jednak je to milá památka na mou starší sestru, jednak z něj snad i díky barevnosti vhodně zvoleného rámu dýchá nějaké skryté staromilské teplo natruc závějím. A možná je to i tím, že v Krkonoších bývala podobná bouda s požární zvoničkou na každé větší enklávě a mnohá se i Zvonička jmenovala.
Volání krve
Zatímco peciválové sedí doma i v krásných zimních dnech zalitých sluncem, kdy na hřebenech hor kraluje kouzelnice inverze, čiperové, kteří nejsou líní na krok, si denně vyšlápnou třeba až na vrchol Černé hory 1300 m.n.m. Což je ze Svobody nad Úpou na jejím úpatí s víc než polovinou výškových metrů níž docela slušný výkon. A kochají se a kochají. Ti s fotoaparátem pečlivě zaznamenávají tu krásu do svého archivu a občas pošlou nějaký snímek nám lenochům a přiznejme si to otevřeně i neumětelům. V dřevních dobách fotografie, když se ještě fotilo na film, jsem býval velmistr na zvěčnění černochů v tunelu. (Černoši se tenkrát smělo říkat lidem tmavé pleti). To mě odradilo natolik, že jsem nenašel vztah ani k dnešnímu snazšímu mačkání spouště digitálního aparátu a moc to neumím ani s mobilem. O to víc mě potěší obrázek od opravdového Mistra vybaveného špičkovou technikou, který to má navíc „ve voku". Z těch nejbližších je to Bohdan Holomíček, Ctibor Košťál, Pavel Křivka nebo Michal Kupec. Každý jinak a všichni excelentně.
V roce 2025 nově
Zkušenost panáčka naučí! Letošní inovace virtuální novoroční pohlednice přináší adresní stranu bianko (pro blondýny nevyplněnou). To pro případ, že by někdo zatoužil mít na mě památku v tradiční papírové podobě. Je to sice nepravděpodobné, ale zázraky se dějí. Dnes si ji s dostupným vybavením dokáže zkopírovat a vytisknout každé malé dítě. Stačí doplnit adresu a máte (téměř) originál v kapse. A zadarmo! Bez martyria čekání až se objeví na Aukru. Nemluvě o ceně vyšponované ostatními zájemci. Keep smiling!
Perličky ze starých pohlednic
Když ještě ochrana osobních dat nebyla, vládla celým širým světem idyla, lidi byli otevření víc než dosti, veřejně si sdělovali důvěrnosti, bez studu a uzardění líce, psali je i na poštovní pohlednice.
Neumělá parafráze písně Civilizace autorů Ježka, Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín napadne nejednoho vtipálka sběratele při probírání historických pohlednic. Jsou dokonce specialisté, kteří různé kuriozity přímo vyhledávají. Raději pominu většinou nepublikovatelný sexuálně zabarvený černý až brutální vojenský humor na lístcích z vojny, ve kterém si libovali zejména němečtí vojáci v první světové válce. Při jeho četbě by se rděla nejen noční váza v kobce klášterní novicky, ale i klika od vrat v průjezdu jistého domu v pražské Perlovce. Vždyť co asi tak mohl psát zamilovaný Helmut, Johann či Walter své milé na s rozpaky uvedené nepoužité ukázce tehdejší hambaté oficiální produkce? S konstatováním, že tudy cesta nevede, zůstane i pro slušně vychovaného pokrytce materiálu dost a dost.
Wanted
Hledá se mladý muž s placatou čepicí! S největší pravděpodobností je to některý průkopník automobilizmu z Úpského údolí. Zhruba před sto lety, možná o trochu míň, mohl být se svou fungl novou dodávkou, v současné terminologii pikapem značky Tatra, spatřen na úzké klikaté silnici vedoucí od konečné stanice železné dráhy ve Svobodě nad Úpou někam do hor. Proč jinak by si jeho fotografii schovávali mezi rodinnými relikviemi obyvatelé nenápadného domku za mostem v tehdejším Maršově I.? Autodopravců tenkrát bylo poskrovnu. Podle tištěných adresářů z té doby tak jeden dva v obci. A drobné podnikatele vlastnící auto na přepravu zboží by spočítal na prstech i dlouholetý pracovník na maršovské hraběcí pile. Ne každý se nechal za volantem vyfotit. A když už, tak ne tak „tajemně" aby se nedal identifikovat. Žádná firma na dveřích jako dnes, ani viditelná poznávací značka. I docela výstavná budova v pozadí (nejspíš hospoda) je nezvykle anonymní. Nezbývá než vsadit na rozpoznávací znaky líbivého autíčka. Jeho řidič jistě ani netušil, že sedlá sen mnoha dnešních sběratelů automobilových veteránů. Něco mi našeptává, že je to hledaná Tatra 12 Normandie vyráběná někdejší automobilkou při Nesselsdorfer Wagenbau, kterou založil kopřivnický sedlář Ignác Šustala už v roce 1850. Po první světové válce se Kopřivnická vozovka záhy přejmenovala na dnes světoznámou firmu Tatra. Tento typ karoserie určený k převážení lehkých nákladů do 300 kg odkoukaný ve Francii používaný nejčastěji u značek Renault a Citroën dostal jméno Normandie. Byl údajně montován už na lehké, levné, nezničitelné autíčko Tatra 11 zvané žehlička, zejména však na určitou část produkce vylepšeného modelu Tatra 12 vyráběného v letech 1926 - 1934. Zadní nákladní část Normandie byla z vodorovně kladených dřevěných palubek s vnějšími žebrovými výztuhami opatřená skládací plátěnou střechou. Zadní sedadlo mohlo v prostoru zůstat a cestující měli dokonce více místa. Oproti běžné karoserii tvořené většinou jasanovou kostrou pobitou plechem nebo u levnějších modelů lepenou drcenou kůží byly palubky odolnější proti poškození. Oblíbili si ji nejen drobní řemeslníci a obchodníci, ale v barvě khaki je užívala i armáda.
Už se kácí v našem lese

Není to nic veselého. Jako první to zpravidla odnesou staří velikáni. Ale na oplátku se zase otevřou nečekané výhledy. Pádný důvod k tomu zmobilizovat síly a vyšlápnout ten Kravský kopec za chalupou ve snaze pořídit nějakou koukatelnou fotku. Spojí-li se mé vyhlášené oko z Kašparovy krávy s chytrým objektivem blbého mobilu a tradiční podzimní dobré světlo, to by v tom byl čert, aby výsledkem byli jen samí lidé tmavé pleti v tunelu. Důrazné upozornění o dvě dekády mladšího důchodce, u kterého bydlím, abych neopouštěl schůdné cesty dostupné záchranné službě s nosítky a hlavně nenosil žádné houby, protože není nikdo, kdo by je usmažil, mi trochu elánu ubralo. Naštěstí to pár kroků z domova vylepšila neobvyklá vyhlídka novým průsekem směrem na západ. Skoro jako z našeho balkonu, jen trochu jiná. V ose údolí jako broušený drahokam září v zeleni perla východních Krkonoš. Ne nadarmo nazývali staří horáci Janské Lázně s poetickou nadsázkou a možná i špetkou ironie Českým Gastýnem. A na horizontu jako královská koruna spíš tušená než viděná impozantní koruna atraktivní dřevěné věže vyhlášené Stezky korunami stromů. Stačí pár úkroků stranou a z jiného úhlu se v dáli modrá Černá hora.
1 2 3 4 5 60 » |