Freiheit

Je to šlendrián pane Khon! Už ani ten bordel není, jako býval, posteskl si rabi Roubitschek. Jen se kouknou kolem sebe rabi, je mnohem větší, pravím já, vstupujíc bez vyzvání do židovského vtipu aniž bych znal jeho začátek natož pointu. Jen ten předmět rozpravy mě zaujal. Lajdácký přístup k faktům nabral s přístupem k internetu olbřímích rozměrů zcela v duchu oblíbeného úsloví „hodinky jako holínky, obojí se natahuje". Anebo ještě jadrněji, jak říkávala moje babička „lejno jako lusk, jen když to křupne". Pominu devadesát devět tisíc jiných příkladů a zůstanu u mého oblíbeného sbírání pohlednic. Každý filokartista, který občas zabrousí na nějakou aukční webovku se s podobnými záměnami jako je ta v nadpisu určitě nejednou setkal. Ať koukáte na přiloženou pohlednici z jakéhokoliv úhlu z proslaveného „českého Gastýnu" nic nenajdete. Ale ano, mýliti se je lidské, jenže čeho je moc toho je - no prostě hodně. Německý místopis platný za starého Rakouska, čili v dobách rozkvětu pohlednic, které jsou už drahně let oblíbeným sběratelským předmětem, některé ignoranty k záměně svádí, i když každý pohledář s elementárním zájmem si dokáže vygůglit ve Wikipedii, že Johannisbad jsou Janské Lázně v Krkonoších a Johannisbrunn většinou s přívlastkem Bad jsou Jánské Koupele při řece Moravici nedaleko Opavy v historické zemi Slezsko. Pokud to ovšem u aukčních prodejců není poťouchlý záměr jak oklamat důvěřivé začátečníky, kteří si vydraženou položku odepíší jako zbytečnou daň z nevědomosti. Některá místa jsou holt sběratelsky atraktivní, jiná méně. Jen si zkuste zadat do vyhledávače jakékoliv aukce pohlednic od nějakého kroužku nadšenců z Horní Dolní až po vyhlášené aukční portály s mezinárodním renomé eBay ani Aukro nevyjímaje Janské Lázně a uvidíte, kolikrát se vymácháte v Jánských Koupelích u Starých Těchanovic. Přitom jsou ty první dnes v plném rozkvětu a ty druhé, kdysi výstavné a honosné ve stadiu zmaru, rozkladu a zániku. Vrcholem všeho je, když protřelý šíbr se stovkami uzavřených obchodů nabízí s naivitou venkovského prosťáčka „čumkartu" s českým názvem jednoho místa v sekci toho druhého.

Dáme si do bytu, do bytu
Dáme si vázu
Do vázy kytici
Pod vázu stůl
Ke stolu židli
Kdo židli má, bydlí
Každý kdo bydlí
Má starostí půl...

Pokud si ještě dneska někdo vzpomene na první československý filmový hudební klip s hudbou Vlastimila Hály a textem Vratislava Blažka těžko uvěří, že úplně poprvé ho už v roce 1957 nazpívali Josef Zíma s širší veřejnosti téměř neznámým zpěvákem a hráčem na basu z pražské Reduty Jiřím Suchým. Opravdový hit se z ponejprv zakázané písničky natočené původně pro Makovcův film Snadný život (představte si, že při ní pražští páskové tančili rokenrol, takže ji tvůrci z filmu nakonec byli donuceni vystřihnout) stal až o rok později v podání sexy symbolu naší generace Ireny Kačírkové a populárního chlapáka Josefa Beka. Ti poněkud mladší „pamětníci" boomu gramofonových desek budou pochopitelně tvrdit, že kecám, když to přece léta pěla známá dvojice Simonová a Chladil. Asi máme každý svůj dílek pravdy, ale o to vůbec nejde. Tentokrát je obyčejná židle to, oč tu běží. Stačí se na chvíli zamyslet, kolik vlastně člověk potřebuje židlí v případě, že opravdu bydlí. Nejlépe ve vlastní chaloupce a ne jen tak někde pod mostem. A to mám na mysli opravdu jen židle hodné toho jména - čtyři nohy, sedák, opěradlo - čistě klasika. Žádné sedačky, stoličky, štokrlata, taburety ani lenošky, pohovky, křesla a křesílka, natož houpací. Nemíním celkový počet, ale jednotlivé typy, které se po domě vyskytují v sólo provedení, ve dvojici, ve třech či obvykle ve čtyřech exemplářích jako příslušenství ke každému běžnému jídelnímu stolu. Zejména když dotyčný chramostejl není zrovna ideální vzorek průměrné populace a zalíbením ke všemu na čem se dá sedět nebo ležet je přímo posedlý. Z ušlechtilé společnosti se v dnešní době nedají vyloučit ani pracovní židle k počítači, které už mají většinou otáčecí podnoží na kolečkách a jako spotřební materiál opouštějí dům obvykle bez slitování jako první. Víc napoví mini album fotografií pořízených v duchu hesla „šikmé plochy se nelekejte, na perspektivu nehleďte".

Není příliš mnoho tak nicotných maličkostí denní potřeby s tak prozaickým a v podstatě smutným posláním jako toaletní papír, papírové kapesníčky nebo jídelní ubrousky. Přesto se v početné komunitě sběratelů najdou jedinci, kteří je pochopitelně nepoužité vášnivě sbírají. Zejména papírové jídelní ubrousky s reklamním potiskem mají v českých zemích nejrůznějšími sběratelskými koníčky proslulých řadu nadšených obdivovatelek. Záměrně používám ženský rod. Nebo jste snad někdy potkali chlapa, který by sbíral takovou ptákovinu? I když zápalkové nálepky, žvýkačkové obaly nebo blahé paměti obaly od holicích čepelek známých spíš jako žiletky se vedle klasických a ušlechtilých oborů jako filatelie, numismatika, notafilie, filokartie či faleristika také často setkají s pohrdlivým úšklebkem. A to zcela pomíjím aristokratické výšiny sbírání obrazů, soch, grafiky, historických zbraní, starožitností a umění všeobecně. Mezi starými papíry jak laici nazývají i ceněné archiválie náhodně nalezený poválečný hospodský ubrousek ze mě sběratele těchto artefaktů nejspíš neudělá. Paní Šedová z Klubu sběratelů kuriozit může dál klidně spát na vavřínech. Z Krkonoš jí konkurence určitě nehrozí. Červíček zájmu ale přece jen zahlodal. Vždyť na bývalý hotel Koruna v Janských Lázních doslova koukám z okna, i když se jeho střecha po většinu roku cudně skrývá ve větvoví okolních stromů. Jako skalnímu fandovi sešívaných zní mým uším povědomě i jméno Tecl. A to by v tom byl teufel aby mě strohý nápis provázený malůvkou jídelního servisu nevyburcoval z badatelské letargie.

Typická lázeňská architektura perly pod Černou horou s malou nadsázkou světoznámých Janských Lázní zajímavými detaily přímo hýří. Jedním z nich je malovaný světlík nad vstupními dveřmi krásné secesní s citem a vkusem pečlivě restaurované Vily Ludmila. Iniciály E. J. patří jednomu z prvních významných fotografů Krkonoš, který si tento malý skvost v dnešní Rekreační ulici s číslem 86 nechal v roce 1901 postavit. Lázeňský fotograf z alpského historického města Merano patřícího po staletí do Tyrolska, avšak od první světové války připojené k italské provincii Bolzano, zástupce firmy Kodak a obchodník s fotopotřebami Francouz Emile Joffé měl jednu z filiálek také v Janských Lázních a ve Vile Joffé (dnes Ludmila) si zřídil fotoateliér. Do povědomí regionu vstoupil sérií unikátních dokumentárních fotografií z ničivé povodně v létě 1897 z povodí Úpy i Labe. V roce 1899 získal zlatou medaili na fotografickém salonu v Nice. Přesto je jeho původ, jako u mnoha dalších osob židovského vyznání spojen s mnoha otazníky. Ani v databázi židovského muzea v Meranu, kde byla od středověku početná židovská komunita (jen pro zajímavost - jejich synagoga nesla stejný letopočet výstavby jako Vila Ludmila) na ně nenajdete úplnou odpověď. Tak například hned místo narození Emila Joffé „Poniwege" je uvedeno se třemi otazníky. Narodil se 2. září 1865. Jeho manželka Augusta Hauerová (*21. května 1867) pocházela z Prahy a syn Karl Joffé (*6. dubna 1901), který podědil otcovo povolání má v rodném listě Arco v Jižním Tyrolsku, na které dnes shlíží nově instalovaná socha svatého Václava na paměť vítězných bojů čs. legionářů o nedaleký strategický vrchol Doss Alto v září 1918. Celá rodina však bydlela od roku 1908 v Meranu, kde se firma Joffé uváděná v početných adresářích města objevila poprvé v roce 1909. Oficiálně se v Meranu rodina Joffé usadila 20. srpna 1913. V létě 1938 ji fašistické úřady při sčítání Židů žijících v Italii zapsaly jako trvale hlášenou v Meranu s pozdějším dodatkem „di razza ebraica". I přes ujištění úřadů v Bolzanu, že smí zůstat v Italii, uprchl Joffé s rodinou 10. října 1939 do Svatého Mořice ve Švýcarsku. Málokdo v Úpském údolí asi bude překvapen, že lázeňský fotograf koupil v roce 1898 stavební parcelu vedle výstavné Vily Walzel od původního vlastníka, kterým nebyl nikdo jiný než svobodský majitel papírny Prosper Piette. Při sčítání lidu, domů a bytů v Rakousku - Uhersku v roce 1900 bylo poslední číslo popisné v Janských Lázních 85. O deset let později už byla Vila Joffé majitele Emila Joffé vedena jako neobývaná. Uprostřed Velké války v roce 1916 ji koupili majitelé mlýnů z Předměřic manželé Voženílkovi. Jak je všeobecně známo 8. září 1935 zde byla nakrátko otevřena česká menšinová škola. To už je ale jiná historie. Mistr, ač vynikající portrétista, stál většinou za kamerou a sám sebe fotil málokdy. Jedna taková výjimečná příležitost se naskytla při návštěvě císařského místodržitele v Čechách hraběte Maxmiliana Julia Coudenhove s chotí v Janských Lázních v září 1916. Na společném snímku místní honorace s hraběcím párem je to ten mužík v cylindru pátý zprava. Fotografii zajímavého dveřního detailu pořídil 11. března 2022 nový občan Svobody nad Úpou pan Michal Kupec, který kráčí ve stopách svého slavného předchůdce. „God is in the details" pravil prý kdysi jistý architekt světového jména. Člověk nemusí být hned Mies van Der Rohe, aby dokázal ocenit krásu.

Mít doma aspoň jednu portrétní kabinetku z věhlasného fotoateliéru Jeschke ve Svobodě nad Úpou nebo dokonce aranžovaný ateliérový snímek celé rodinky, nemluvě o zarámované zvětšenině svatební fotografie patřilo v první polovině minulého století k dobrému tónu nejen v měšťanských kruzích. Pan fotograf Josef Jeschke, rodák z Černého Dolu narozený 16. září 1877 se do Svobody nad Úpou přistěhoval v roce 1904. Svůj první atelier měl podle adresáře trutnovského okresu z roku 1911 v domě s původním číslem 109 v hlavní ulici. Záhy si však na místě staré zaniklé farní školy číslo 9 poblíž kostela sv. Jana Nepomuckého postavil rodinný dům s fotografickým ateliérem se stejným číslem popisným (dnes 409). Právě zde vzniklo v období mezi světovými válkami, ale i v době připojení rozsáhlé pohraniční oblasti včetně východních Krkonoš k Velkoněmecké říši množství kvalitních ateliérových fotografií i záběrů z plenéru. Zejména ty se na mnoha pohlednicích propagujících krásy okolních hor i zajímavé celkové záběry samotného fotogenického městečka Svobody nad Úpou schouleného v závětří Černé hory včetně stavebních detailů rozlétly v brašnách pošťáků do světa. Méně známé jsou experimenty s velkoformátovými zvětšeninami krajinných panoramat. Jedno takové s idylickým pohledem na zasněžené Janské Lázně se zachovalo i po likvidaci fotoateliéru, tehdy již pod národní správou Jindřicha Černého, když se po roce 1948 ujal vlády vítězný proletariát. Tehdejší nabyvatel ho dlouhodobě zapůjčil kamarádovi na chalupu, aby si na něj vzpomněl až po několika desetiletích. Znovunalezenou cennou relikvii si dal nově zarámovat masivní lištou, které by citlivé oko estéta vytklo snad jen ty dva vyspravené suky v jinak čistém dřevě bez rušivých kazů. Adjustovaná fotografie má sama o sobě úctyhodné rozměry 97 x 70 centimetrů, s rámem dokonce 110 x 84.

Cesty Páně jsou nevyzpytatelné a jen Déža ví, jak je to možné, že se některé okamžiky v životě jednotlivce po letech znovu protnou. Ani sám protagonista není schopen skálopevně potvrdit, že jde o skutečnost, fikci, oživlou vzpomínku, zhmotnělý sen či náhodnou hříčku velkého hybatele osudů. Pan Vladimír Vít z Trutnova přinesl nedávno do Muzea Podkrkonoší několik historických negativů z poloviny minulého století po svém otci Josefu Vítovi, propagačním referentovi kdysi věhlasného národního podniku Texlen. V inkriminované době zastával autor fotografií, úpický rodák Vít starší působící na Trutnovsku od roku 1947 stejnou funkci v textilním závodě n.p. Lenka v Mladých Bukách. Fotografování byl jeho celoživotní koníček a je věčná škoda, že k stáru podlehl mánii odejít s čistým stolem a většinu naexponovaných filmů jako nezajímavou veteš spálil. Během let nafotil mnoho zaniklých míst Trutnova, zdokumentoval dění v početných textilkách, fotil i pro Krkonošské papírny nebo Československé státní lázně v Janských Lázních. Podle sdělení jeho syna se velmi dobře znal se svými vrstevníky - pány Wolfem, Hybnerem, Vikem, Kratochvílem, Justem. A přesto na sklonku života udělal takovouhle botu. Zemřel v roce 2002.

Rok mířící k svému konci uštědřil naší rodině nečekanou ťafku a všechno je rázem jinak. Jen Krakonoš je věčný, i když se ze zdravím kypícího obřiska umenšil na mrňavého měděného pidimužíka zvíci tří centimetrů nabízeného jako suvenýr návštěvníkům Krkonoš v prodejních stáncích na území Krkonošského národního parku. I v současné době poblázněných cen letících strmě nahoru za něj u solidních obchodníků neutratíte víc než půl stokoruny. Ať přinese hodně štěstí každému, kdo někdy zabloudí na tyto stránky.