Freiheit

Ne, ne, nemám na mysli dobrého vojáka Josefa Švejka. Při sepisování životopisných údajů kreslíře Neprakty jsem objevil jméno jeho profesního kolegy Milana Lipovského, nositele Kulturní ceny města Trutnova za rok 1998, se kterým mě pojí „veselá historka z natáčení". Osobně jsem se s ním sice nikdy nesetkal, ale jeho žertovné kresbičky, vtipy a karikatury z novin a časopisů, do kterých přispíval, jsem zaregistroval nejen díky typické jednoduché lince charakteristické kresby, často doplněné koláží na svérázných novoročenkách, ale zejména odvahou publikovat později i hodně odvážné hambaté obrázky. Přestože mým původním záměrem je ta moje historka, pár slov o skromném autorovi na úvod se sluší. Milan Lipovský, ač Čech se narodil v roce 1927 v Bratislavě. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a jistý čas v „lampasácké" uniformě i působil. Což z něho údajně podle jeho vlastních slov učinilo celoživotního pacifistu. Od roku 1954 pracoval jako důlní technik u VÚD a usadil se v Trutnově. Již tehdy přispíval do oborových regionálních novin Jiskra východočeských horníků. Po odchodu do důchodu se začal malováním zabývat „na plný úvazek". Vystavoval na mnoha samostatných i kolektivních výstavách, v tuzemsku i v zahraničí, publikoval v řadě známých titulů novin a časopisů, měsíčník Krkonoše nevyjímaje. Patřil k malířské a kreslířské elitě ze zlaté éry satirického časopisu Dikobraz v osmdesátých letech. V téže době vystavoval se skupinou špičkových výtvarníků „Jedenáctka Stadionu". Jeho vtipy kultivovaly oblíbený Mladý svět nebo týdeník Štart, stejně jako porevoluční Nedělní Blesk. Vážený člen České unie karikaturistů vystupoval neokázale jako prostý regionální umělec s životním krédem vypůjčeným ze Shakespearova „Večera Tříkrálového". „Lepší moudrý blázen, než bláznivý mudrc". Jeho díla se stále prodávají na aukcích a jsou zastoupena v mnoha galerijních i muzejních sbírkách. Trutnovské Muzeum Podkrkonoší schraňuje rozsáhlou kolekci jeho prací, které byly vystaveny už na několika výstavách. Umělec zemřel v roce 2011 zhruba v mém věku.

Svíčky všech tvarů a velikostí patřily dlouhá léta k světoznámým výrobkům továrničky známé jako „svíčkárna" ve Svobodě nad Úpou. Jejich zářící plamínek je spojován zejména s dlouhými zimními večery. I uprostřed parného léta vystihuje plápolající svit svíček v příjemném přítmí a ladné decentní tvary stylových mosazných svícnů, dokonale intimní atmosféru okamžiku, odpovídající předběžné představě autora snímku s citlivou duší. Pokud chtěl Michal Kupec zvěčnit ryzí krásu, přímo symbol zhmotnělé poezie, nemohl 2. června 2020 v uměleckém zanícení při aranžování scény postupovat líp.

Sběratelé historických pohlednic, což je lidský druh na vymření zhruba 80 +, už zajisté tuší, o čem bude debata. V dobách kdy k identifikaci čehokoliv už nestačil pouhý otisk palce a QR kód byla abstraktní hudba rajských sfér ještě nenarozených ajťáků nulté generace, byl štempl v jakékoliv podobě určujícím znamením ověřené totožnosti a zaručené kvality. I na panenské pohlednici dosud nezprzněné poštovním stykem už byla mnohokrát spousta různě umístěných tiskařských a vydavatelských zkratek, čísel a nápisů. Někdy bývá při spodním okraji na adresní straně záhadný obrázek, jakési logo na hranici rozlišitelnosti pouhým okem a nutností vzít si brýle nebo lupu. Odborníci tomu říkají původcovská značka a lze z ní o původcích vyčíst ledacos - jméno vydavatele, název firmy, sídlo, vkus. Nebo také nic, pokud nemáte sicflajš, fantazii, luštitelskou náturu a patřičné znalosti. To není jako těch pár nepovedených zvířecích hlaviček, kterými puncovní úřady označují ryzost zlatého, stříbrného a platinového zboží.

V Muzeu Podkrkonoší v Trutnově mají už delší dobu „velké prádlo". Vernisáží ve čtvrtek 28. května byla zahájena velkolepá přehlídka umělecké tvorby převážně regionálních autorů z vlastních zdrojů nazvaná „Krása Krkonoš v malířských dílech ze sbírky Muzea Podkrkonoší". Slibné je nejen pestré, barevné a mnohovrstevnaté téma s využitím rozličných tvůrčích metod a uměleckých technik jakož i plejáda vesměs zvučných jmen od trutnovského malíře Ignaze Russe z počátku 19. století přes německé zástupce první poloviny století minulého Friedricha Zochera, Friedricha Hartmanna a Wenzela Labuse. Jako dělítko nesmí chybět akademik Charles Mayer, následován zástupem českých grafiků a malířů 20. století až po současníky. František Kaván, Josef Ptáček, Miroslav Hégr, Josef Vaic, Oldřich Vodseďálek, Josef Šabacký, Karel Kapoun, Jaroslav Otmar, Jiří Škopek, Jiří Bergr, Miloš Trýzna, Dana Sokolová či Václav Mejvald a řada dalších. I pro některé pracovníky muzea jsou znovu objevené depozitářové poklady příjemným překvapením nebo vzhledem k ledabylému zařazení z minulých let hádankou k vyluštění. Celkem 51 vybraných obrazů se v decentním uspořádání vešlo do výstavního prostoru. Jeden známý svobodský „znalec" často vyhlašuje, že na tak malebné městečko s členitým okolím existuje poměrně chudá zásoba výtvarných děl zobrazujících Svobodu nad Úpou. K vyvolání pochybností stačí jak vidno přerovnat sbírku jednoho muzea. Až bude umělá inteligence opravdu inteligentní a dokáže sečíst artefakty všech institucí a soukromých držitelů, to teprve bude pecka!

Senioři, zapomeňte na křížovky a sudoku, na omalovánky nebo pexeso. Na procvičení i toho posledního mozkového závitu bohatě poslouží umělá inteligence. Jistí chatboti, ať už jim říkáme Gemini, ChatGPT nebo důvěrně po domácku Vašek se nám už stejně suverénně vetřeli do vyhledávačů. Nemusíte se jich bát. Oni nejsou zlí. Ale ani chytří! Nemají emoce, nerozumí žertům. Debata je to spíš jako s nadaným spolužákem ze zvláštní školy. Tomu také neříkáme konverzační asistent, když je to docela příjemný přítel na telefonu. Taková ukázková denní čtvrthodinka inteligentních výměn mezi AT a AI před spaním má zpravidla jednoznačný průběh. Zapojíte - li vrozenou inteligenci, kterou bez pejorativního podtextu nazýváme selskou, nebude vám za chvilku ani vadit, že nepoužívám uvozovky pro řeč přímou. Na tématu nezáleží vůbec. Ale začíná to většinou dotazem:

Nejsem sám, komu na první šlápnutí vytane na mysli okamžitě celá řada jmen. Ať už z politiky, ze sportu či jen pouhým pohledem za plot k sousedovi. To podle osobního zaměření, momentálního duševního rozpoložení, vrozené zášti, stranické, profesní nebo stařecké zapšklé kyselosti. Dokonce není nutné cestovat daleko do ciziny libovolným směrem do světových stran. Příslovečných ptáků máme doma dost. Z pohledu mých známých prý dokonce jeden exemplář sedává pravidelně v odrbaném křesle u mého počítače. My všichni, komu koluje v žilách kapánek zelené krve, čímž nemyslím zbytek po transfuzi od nějakého zapomenutého Kelta, ale slangovou „barvu" myslivců nebo aspoň milců přírody dobře víme, že je to zpívající Sylvie, která nás už drahně dní brzy ráno budí mistrným napodobováním řevu kosáků a drozdů z křoví na zahradě. Jeden pardubický hokejový fanda se mi dušoval, že to drobné nenápadné ptáče řve jako mistr světa Roman Červenka. A považte, na flétničku prý dokáže vyloudit i libý tón nejednoho zlatého slavíka.

Ti všichni a mnoho dalších vojenských, policejních i civilních spolkových složek používali jako jednu z nejmenších součástí uniformy označení ve formě planoucího granátu. Ať už v páru na ramenních výložkách i na límci či jednotlivě na klobouku s držátkem na fedrpuš nebo na víku patrontašky od napoleonských dob po současnost. Ona ta výbušná hračička ve tvaru koule, ať již skleněná nebo z olova naplněná střelným prachem vážila kolem 1,5 kg, takže původní vrhači granátů museli být nejen odvážní, ale také urostlí chlapíci. Není divu, že se právě z granátníků vyvinula armádní elita. Občas si připadám jako ten řeznický pes z pohádky, odkázaný na kousky masa spadlé mistrovi ze špalku. U zpracování „velkých" témat je také spousta odpadu, někdy i zajímavého. Při mudrování nad historickou fotografií z jakéhosi průvodu spolku vysloužilých vojáků z Pece pod Sněžkou v letech třicátých minulého století jsem si všiml granátu s plameny na límci jejich uniformy. Spolek byl založen poměrně pozdě v roce 1930 a navázal ideově na po vzniku ČSR rozpuštěné veteránské organizace rakousko - uherských účastníků Velké války. Krátce po záboru pohraničí hitlerovským Německem splynul s říšskými válečnými organizacemi. Osobou jeho zvoleného protektora, všeobecně oblíbeným Eugenem Bönschem z Luční boudy, leteckým esem válečného letectva jsem se zabýval několikrát. Ze spolehlivé kroniky Stefana Dixe si pamatuji, že si k republice většinou loajální bývalí bojovníci s nostalgií zvolili uniformu v barvách původních veteránů - černé kalhoty a zelenou blůzu ochuzenou o jednu řadu zlatých knoflíků a na černém plstěném klobouku místo kohoutího peří pro Krkonoše charakteristickou černobílou tetřívčí tatrč. O límcovém označení bohužel nic!