Freiheit

Nejkrásnější výhled z okna mají někteří Pražáci, o tom žádná! Ten se neokouká. A jsou vlastenci, kterým zjihne zrak i při pohledu na pouhou fotografii. Jiní zase nyjí při pozorování západu slunce nad smyslnými dvojčaty Světlé a Černé hory z výseku východokrkonošských hřebenů viditelných od nás z obýváku. Nedávno mě umrtvil kamarád fantastickým sdělením. „Jestlipak víš ty voe, že stejná scenerie je za ideálních světelných podmínek viditelná až od nás z Ameriky?" Samozřejmě, že už jsem o tom slyšel, ale to je jen tak na úvod dnešní nostalgické úvahy. Když jsme začátkem října 2005 s přítelem z nejvěrnějších využili pozvání svobodného pána Gablenze, dnes již zvěčnělého potomka slavného vítěze z bitvy u Trutnova v roce 1866 k návštěvě Bavorska, netušil jsem, do jaké nádhery jedeme. Město Roßhaupten v Allgäu u hranic s Rakouskem má historickou „dračí legendu" podobně jako Trutnov. Průzračná jezera uprostřed šťavnaté zeleně luk s věncem impozantních alpských velikánů na horizontu. To nejpřitažlivější doslova jako pověstná třešnička na dortu je snad nejpohádkovější ze všech zámků připomínající opravdový obří výtvor nějakého šíleného cukrářského mistra, kulisa mnoha filmů počínaje animovanou Sněhurkou Walta Disneye, úchvatný, kýčovitý, fantastický Neuschwanstein na dohled. A na tohle jsme během pobytu v přívětivém vejminku pana barona, šéfpilota Lufthansy ve výslužbě, postaveném vedle rodinného pensionu na místě bývalého osamělého statku ve stráni nad městem koukali přes hladinu jezera z terasy. Až měl člověk pocit, že tu velkolepou a nákladnou stavbu nechal podivínský král Ludvík II. Bavorský vybudovat nikoliv pro inscenaci oper svého oblíbence Richarda Wágnera, ale pro sladké pohádkové usínání dětiček z familie von Gablenz. Docela jsem jim na okamžik záviděl. S konstatováním, že i mecenáši umění mohou mít zvláštní záliby, jsme se pokochali a hajdy domů. I přesto, že si spousta světoběžníků upravuje klasické - všude dobře, doma nejlíp - na chlapácké všude je hezky, tak co doma.

Současné stoupající obliby dřevostaveb s minimální uhlíkovou stopou využila pohotově nově založená pražská developerská skupina Biomaxsystem a nabízí levné energeticky nenáročné dřevěné minidomky vhodné pro osamělé seniory stejně jako čím dál častější single osoby každého věku vyznávající současné životní bio zásady udržitelného rozvoje společnosti. Ubíjející nákladný život v metropolích vyvolává masivní návrat ke kořenům, na venkov do stále ještě civilizací nedotčených míst. Ne každý dosud vlastní rodnou chalupu ve stráni u lesa daleko od nezdravého prostředí velkoměsta plného automobilů se spalovacími motory a lokálních topenišť v kotlích neodpovídajících nařízením EU. Zejména úsporný typ ekologického bydlení 1 + 0 s výrobcem proklamovanou solární energetickou soběstačností s minimální spotřebou užitkové vody z vlastního zdroje je vybaven nezbytným nábytkem včetně suchého přenosného WC bez jakékoliv chemie.

Kdyby ještě žila Panklovic babička Magdalena ze Starého bělidla, nejspíš by vysypala z vyšívaného kapsáře zavěšeného u pasu pod krajkovou zástěrou nejmíň tucet průpovídek, přísloví a pořekadel k danému tématu. Zejména jedno je v současné době aktuální, přestože je platné stále: „Nechceš-li ztratit přítele, nepůjčuj mu peníze, nezačínej si nic s jeho ženou a neříkej mu, koho volíš". Věky ověřená moudrost, jasná, srozumitelná a tak těžko splnitelná. Možná právě proto má většina lidí k stáru tak málo kamarádů.

Nepublikováno

Letošní rozmarné jaro nechalo předčasně vykvést květy všech barev, aby je vzápětí spálil nečekaný mráz. Na naší zpustlé a neudržované zahradě, která zčista jasna spadla na má bedra bez ohledu na to, že ze všech bylin těžko rozeznám kravinec od petrklíče, vykvetla mezi bělostnými kvítky jívových proutků zajímavá trvalka. Prý je to Allium schoenoprasum a hospodyňky ho podle Magdaleny Dobromily užívaly již před narozením Krista. Naše babičky měly pro šťavnatou aromatickou nať v kuchyni všestranné využití, jen aby dědkům mohly odepřít jejich oblíbené tvrdošíjně vyžadované Maggi. Čerstvě nasekanou ji míchaly se solí, praly ji do másla, do tvarohu i do sýrů. Spolu s koprem musela být v salátech a bez té údajně zdravé trávy s vysokým obsahem vitamínu C a mnoha dalších užitečných stopových prvků se neobešla ani míchaná vajíčka, leckterá omáčka o polévkách nemluvě. Ženská když se doví, že zelená barva posiluje zrak, tak s tím ozdobí i hotová jídla na talíři - a dědku nekecej a jez!

Stromy umírají vstoje. To je výstižný titul zfilmované stejnojmenné lyrické komedie španělského dramatika Alejandro Casony (1903 - 1965). Avšak i holá pravda. Pokaždé, když se ráno podívám do zrcadla, vidím tenhle obrázek. Starý vetchý ztrouchnivělý pahýl někdejšího statného a zdravého junáka uprostřed mladé bujné zeleně štíhlých výmladků, nachýlený, plný jizev a ran, napadený hmyzími škůdci, plísní a houbami, porostlý mechem a lišejníky. Ale dosud stojí! Ten čas, kdy se tiše sesune do vřesu, aby splynul se zemí, už však visí ve vzduchu. Zatím se kolem proskakují veverky a poletují ptáci štěbetajíc lichotky obvyklé i mezi lidmi: „Ahoj, starý brachu! Ty dobře vypadáš..."

Nepublikováno

Zachovalé hraniční kameny jednotlivých panství na původním místě v terénu aby pohledal. Krajina se během let neustále mění. Širé lány zemědělské velkovýroby pohltily drobná políčka dávných hospodářů, staré cesty zmizely a nové na jiném místě vznikly. Kde býval les, jsou dnes holé pláně, na místě mýtiny šumí letitý háj. Těžké mezníky pomalu zapadají do země, jsou poškozovány objemnými mechanizmy při těžbě dřeva. Bývaly přemísťovány chamtivými majiteli pozemků. Dnes mizí němí svědkové minulosti houfně na zahradách chalupářů, často bohužel i v zahraničí, kde bez dějinných souvislostí ztrácejí svou vypovídací hodnotu. Jeden takový osamocený exemplář, který až na několik šrámů odolal zubu času, mohou pozorní turisté spatřit zarostlý v trávě u starobylé vozové cesty spojující kdysi města Trutnov a Vrchlabí. Byl součástí pravidelné řady mezníků na hranici mezi Bolkovem, dnes částí Rudníku a Janskými Lázněmi. Známé iniciály J.A.K. svedly už nejednoho taškáře v roli turistického průvodce k neškodné mystifikaci. Nabulíkovat zejména povrchním Pražákům (ti vzdělaní prominou) že je to pamětní kámen na učitele národů Jana Amose Komenského, který tudy dle některých pramenů opravdu projížděl při osudné cestě do exilu 3. února 1628 z Horní Branné přes Černý Důl, Janské Lázně, Mladé Buky, Babí, Žacléř, Černou Vodu a dál do Lešna, není zas tak velký výkon. Bóža Nožička ze Zlaté Vyhlídky blahé paměti by mohl vyprávět. Jenže všechno je jinak - jak podle Jana Wericha poznal na sklonku života jistý rabín, což je prý ale také jen mystifikace. Hraničník vyznačoval majetek textiláckého impéria Klugů, jehož zakladatel Johann Adam Kluge (31. července 1777 - 24. července 1849) působil v rodných Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, který zahrnuje bývalá katastrální území původně samostatných vsí a osad - Arnultovice, Javorník, Bolkov, Janovice, Lázně Fořt, Leopold, Terezín a Hladíkova Výšina - jako faktor lněné příze. Jeho předek přišel do Čech údajně ze Zhořelecka po třicetileté válce. V historii regionu je jméno Kluge zapsáno mezi zakladateli lnářského průmyslu. První podnik pozdějšího impéria, továrnu na zpracování lnu založil v Horním Starém Městě u Trutnova jeho syn František (1821 - 1888) se svým švagrem Josefem Etrichem (1803 - 1878) ze Svobody nad Úpou v roce 1850. Firemní značku J.A.K. si rodina ponechala a jméno Jan Adam přešlo na další generace potomků. Syna (1844 - 1922) i vnuka (1885 - 1975). Od roku 1880 vlastnila rodina panství Heřmanovy Sejfy s přilehlými osadami. TAK!

Můj hypotetický příbuzný, významný trutnovský malíř předválečné éry Wenzel Lábus vystavil při velkolepých oslavách letnic v Trutnově v roce 1936 na výstavě umění a kultury ve dnech 30. května až 1. června v tehdejším Porákově paláci známém víc jako hotel Union kde je v současnosti sídlo okresního soudu kresbu hospodářského dvora ve Starém Rokytníku. Při nedávném náhodném listování obrázkovým katalogem slavností s průvodcem výstavou z trutnovského nakladatelství Josef Güttler & syn jsem objevil její uvedenou reprodukci. Komplex rozlehlého selského dvora obehnaného skupinou nesourodých stavení s dominantním kamenným obloukovým dvojitým portálem vjezdu a vstupní branky svítícím pravidelně obnovovaným vápenným nátěrem býval fotogenickým terčem aparátu mnoha fotografů procházejících po přilehlé silnici. Jedním z nich byl Fritz Hiltscher, po vystřídání několika zaměstnání na Trutnovsku nakonec prokurista Stephanovy věhlasné továrny na výrobu svíček, voskového zboží, mýdla a krystalové sody ve Svobodě nad Úpou. Podle nepatrného zlomku jeho fotoarchivu, který se souhrou šťastných náhod ocitl v databázi unikátní webové aplikace Archa Krkonoš, měl zručný fotoamatér a náruživý turista ke Starému Rokytníku intimní vztah. Stejně i k širšímu regionu Trutnovska, kde dokumentoval zajímavé, většinou sakrální stavby, kostely, kapličky, sochy, boží muka a zejména pomníky padlých vojáků z nemilosrdné řeže Němců s Němci v roce 1866.