Trautenau

26. dubna 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Malovaný talíř se znakem Trutnova

Tak kdepak zase udělali soudruzi z NDR chybu? Městské znaky jsou oblíbeným motivem mnoha reklamních a propagačních předmětů již drahně let - o tom žádná! Zejména obsahují - li naturalistický pohádkový příběh jako znak města Trutnova. Ručně malovaný bílý dekorační talířek z produkce durynské porcelánky v městečku Lichte s tradicí sahající do roku 1822, ale klame tělem. Po zakladateli Johannu Heinrichu Lederovi s knížecím privilegiem na výrobu porcelánu se v držení továrny se záhy získaným věhlasem a prestižními cenami ze světových výstav střídali majitelé, jak už to tak v podnikání chodí. Jako poslední soukromník ji získal v roce 1938 Otto Friedrich Viktor Ferdinand Maxmilian Gustav Richard Bogislav kníže z Ysenburgu a Büdingenu ve Wächtersbachu.

Pokračování článku »

Kotle bez dotací

21. dubna 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Výrobní štítek strojírny v Rudníku

V dobách kdy „století páry" pomalu končilo, čoudilo v Úpském údolí nespočet různě vysokých komínů místních továren, provozoven a dílniček. V nejedné blafal na plný výkon parní kotel regionální provenience opatřený zobrazeným výrobním štítkem. Pozorný čtenář těchto stránek možná stihl zaznamenat, že jeden takový jmenovitě vytápěl zaniklou cihelnu v Mladých Bukách. V nedalekých Heřmanových Sejfech, dnešním Rudníku, v jeho místní části Leopoldov, nazvané v roce 1677 jak je v kraji dobrým zvykem podle pozemkového vlastníka Leopolda Viléma z Valdštejna, postavil v roce 1854 podnikatel Ehrich huť na zpracování rud vytěžených v lokalitě zvané Dlouhý les. Později vstoupil do společnosti se zkušeným strojním inženýrem Hoffmannem a spojili huť se slévárnou a továrnou na železné výrobky. V roce 1875 oba zkrachovali a slévárnu se strojírnou získal v dražbě za 56 000 zlatých Ferdinand Kühnel z Hostinného. Vážený měšťan a podnikatel se do historie města na Labi zapsal mimo jiné svým hrdinským postojem při vpádu pruských vojsk v roce 1866. Byl mezi zatčenými členy obecního zastupitelstva, kterým Prušáci hrozili zastřelením v případě odporu obyvatelstva jedním z mála, kdo si zachoval rovnou páteř. Nový majitel rozšířil podnik v roce 1877 o kotlárnu a záhy se stal císařsko - královským privilegovaným dodavatelem pestré škály strojírenských výrobků a parních kotlů nejen do celého mocnářství, ale do mnoha zemí Evropy, na Balkán i do zámoří. Koncem 19. století zaměstnávala prosperující firma údajně 218 zaměstnanců. Většinový majitel Ferdinand Kühnel v roce 1907 náhle zemřel stižen mrtvicí.

Pokračování článku »

Dekorace horských domácností

16. dubna 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Závěsný cínový medailon na gobelinové stuze

Asi nikoho nepřekvapí, že světnice mnohé hospodářské usedlosti v Krkonoších zdobily ještě před druhou světovou válkou, dokud zde žili ve velké většině německy hovořící horáci, dekorace s klasickými německými motivy. Psát o věhlasu malíře a grafika Albrechta Dürera (21. května 1471 Norimberk - 6. dubna 1528 tamtéž) by i u výtvarným vzděláním nedotčeného individua vyvolalo opovržlivý úšklebek ve tváři. Asi jako bych se plahočil krkonošským svahem s otýpkou roští do řídnoucího smrkového lesa napadeného kůrovcem. Stěžejní náměty jeho světoznámých obrazů a grafik se staly předlohou pro zástupy plagiátorů i renomovaných firem zaměřených na užité umění. Zejména relativně dostupné oblíbené odlitky z cínu zaujaly i nové obyvatele po roce 1945 a v mnoha rekreačních chalupách vzniklých z horských bud visí nějaký ten ozdobný talíř na stěnách dosud. Zpravidla nejde o žádné unikáty. Dürerův „Tančící selský pár" je naopak jedním z „nejprofláknutějších" motivů. Původní mistrovský mědiryt na ručním papíře z roku 1514 byl od té doby snad stotisíckrát otištěn v nespočetných publikacích, odborných časopisech i lidových kalendářích. Zdobí nepočítaně užitných i dekorativních předmětů z rozličných materiálů zahrnujících řadu historických stylů i výtvarných technik. Jako zajímavost připomínám pánům filatelistům československou výplatní pětikorunovou poštovní známku z roku 1979. Z téhož roku je i ta maďarská. Jiná, starší a méně povedená je z Albánie a jistě se ve sběratelských albech najdou i další.

Pokračování článku »

Černobílá Černá hora

11. dubna 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Horský hotel na Černé hoře v Krkonoších

Mohla by to být v cimrmanovském duchu hezká tečka za tím naším příběhem. Za mládím v polovině minulého století, za klasickou černobílou fotografií na svitkový film a za zimními snímky letošní covidem ovlivněné zimní sezóny všeobecně. Jistý dobrodinec, který má dobro zakomponované už do svého rodného příjmení, shodou okolností můj jmenovec, se kterým mě pojí dávné kolegiální vztahy u jednoho zaměstnavatele, mi poslal několik fotografií z pozůstalosti po svém tchánovi. Pracovali jsme tenkrát na různých postech podnikové hierarchie socialistického molocha s celokrajskou působností se sídlem nikoliv v krajském městě, ale v Pardubicích. Tak jako se kdysi jistá říjnová revoluce slavila v listopadu, ani tento fakt nikoho nepřekvapoval. Nemá cenu se v tom nimrat, jen bych rád zdůraznil, že já jsem byl ten úplně dole. Svobodští pamětníci si na mě možná ještě vzpomenou jako na vousatou „nulu s brašnou" z místní truhlárny s komickou plstěnou hučkou posázenou plackami s naivními neškodnými hesly. I když jemně dvojsmyslné „MILUJI SVOBODU" by v každém jiném městě pravděpodobně zavánělo provokací. Čas stírá rozdíly. Dnes jsme s Tondou dva bezvýznamní staří dědci, co si občas napíšou. Tentokrát mě přiložené fotografie doslova rozněžnily. Stařecký sentiment je potvora. Ale k věci.

Pokračování článku »

Rath, Rath, ratata…

09. dubna 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Reklamní letáčky Emericha Ratha

...trampové kupují u Ratha. V současné Rathmánii vyvolané natáčením remake filmu Synové hor s názvem Poslední závod, jehož tvůrci slibují natočit na autentických místech na hřebenech Krkonoš tentokrát pravdivý průběh tragického závodu z roku 1913, ve kterém zahynuli Hanč a Vrbata se nejčastěji skloňuje jméno Rath. Třetí hrdina ze Zlatého návrší Emerich Rath (5. listopadu 1883 - 21. prosince 1962) na něhož se ve starším snímku téměř zapomnělo, český Němec, rodilý Pražák, všestranný sportovec, olympionik a tramp pronásledovaný režimem, skončil jako broumovský bezdomovec bez prostředků v domově důchodců. Nemíním ani v nejmenším zlehčovat košatý životní příběh ikonického „Šedivého vlka", před nímž závistí blednou Jára Cimrman i Eskymo Welzl a jehož každá etapa by vydala na několikasvazkový román, ani opisovat strohá hesla z Wikipedie. Právě naopak! Mou špetkou do mlýna je dvojice nepatrných reklamních letáčků z období Rathova obchodního podnikání. Muž chodící často v indiánské čelence nemohl tušit, že to krutou hříčkou osudu budou právě „komančové", kteří mu po neslavném únorovém vítězství zabaví jediný způsob obživy a majitele pošlou na rok do kriminálu. Na sběratelské drobnůstce jaké zbožňuji, mě bije do očí nešetrně umístěné zdvojené majetnické razítko. V tomto směru jsem v rozporu s většinou kolegů, kteří podobný nešvar obhajují jako obraz doby zvyšující autentičnost sbírkového předmětu. Stejně jako měněné cenové hodnoty a další informativní přípisky prodejců na historických pohlednicích. Podle mě je to stejná zhůvěřilost, jako kdyby si nějaký naprostý nýmand nalepil exlibris z počítačové tiskárny na titulní desky vzácné bibliofilie.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Z ateliéru Zdeňka Mence

20. března 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Zdeněk Menec - Horský hotel na Černé hoře v Krkonoších

Jistý nejmenovaný kamarád - záměrně nepíšu, že je to stále aktivní a činorodý důchodce, bývalý spojový montér telefonů, neposedný cestovatel, kutil a vynálezce, letitý radioamatér a fotograf, vítaný „štamgast" pohostinských podniků (když to šlo) a cudný miláček paní a dívek - aby někdo náhodou nepoznal, že jde o Pepu Čermáka. Právě on, donucen lockdownem být delší čas doma se vrhl na „debordelizaci" svých pracovních prostorů. Mezi vyřazenými starými papíry našel i několik zajímavých fotografií, byť v zuboženém stavu. A protože je dobrák od kosti, ví na koho se s takovou nadílkou obrátit. Každý druhý by volil nejbližší kontejner na tříděný odpad. Ti větší rabijáci, co ještě mají doma nějaký ten Dakon nebo Viadrus by se ani chvíli nerozpakovali. Pepa je mimo jiné také krkonošský patriot. Takže mi velkoformátovou potrhanou fotografii s nánosem téměř muzejního prachu i několik dalších rád přenechal. Nenápadné červené razítko „Foto Z. Menec - Špindlerův Mlýn, telefon 323" na zadní straně povyšuje nezajímavou makulaturu na sbírkový artefakt, se kterým by si zručný restaurátor zajisté poradil. Známý pohled do interiéru jedné z jídelen Horského hotelu na Černé hoře s charakteristickou výmalbou, není pro nás horské kluky, co spolu mluvíme občas i o filokartii ničím neznámým. Folklorní motiv vinné révy připomíná víc malovaná žudra vinných sklípků na Moravském Slovácku než krkonošskou boudu a je nejspíš výsledkem dohody stavebníka a hoteliéra Jana Černého, prvního správce nedaleké Sokolské boudy a projektantů z architektonické kanceláře Fischer a Hollmann ze Svobody nad Úpou v letech výstavby 1934 - 1935. Přestože se majitel výstavného podniku údajně již záhy mohl chlubit, že tu pobývali i oba předváleční presidenti Masaryk a Beneš, možná z té přemíry malůvek šly oči šejdrem nejen raněným příslušníkům Luftwaffe, kteří zde za války trávili část své rekonvalescence, ale i otrlým zpravodajským důstojníkům špionážního komanda Giehl, ubytovaným zde v samém jejím závěru. Sám Mistr Menec publikoval podobné záběry na velkoformátových „orbiskách" několikrát.

Pokračování článku »

MDŽ

08. března 2021    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pohlednice ze sbírky milovníka starých pořádků

Starého psa novým kouskům nenaučíš! Snad proto mě možná také trochu z trucu zcela minula současná přeslazená valentýnská mánie, kterou do poklidných vod českého rybníčku zanesla ta byznysmenská „svoloč amerikánskaja". V patách za ní se plíží genderová korektnost, # Me Too, minimálně 63 pohlaví a celá fůra dalších pomateností. Svět už asi nikdy nebude, jaký býval, ale zvyk je železná košile. Stále ještě kdykoliv uvidím tu známou zkratku, ztrácím instinkty a začnu se chovat jako vydrezírovaný čokl Ivana Petroviče Pavlova. Mám Děsnou Žízeň! A to jsem nikdy nežmoulal v ruce povadlý karafiát, abych ho na slavnostní schůzi ROH předal nějaké soudružce ženě z nepočetného kolektivu spolupracovnic. Jejich mezinárodní den se prostě slušelo bohatýrsky zapít, aby baby viděly, že si jich opravdu považujeme. Ony to většinou skromně oslavily prací a zajišťovaly gratulantům zasloužený servis.

Pokračování článku »

 
« 1 3 4 5 6 7 45 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.