Freiheit

Jako všecko tenkrát v minulém století jsme se coby dítka školou povinná museli biflovat nazpaměť, jako když bičem práská třeba vzbuzení o půlnoci i Mohsovu stupnici tvrdosti. Nikdy jsem to v životě nepotřeboval, avšak dám to s trochou dumání i s tím dotěrným Němcem na A za zády dosud. Mastek, sůl kamenná, vápenec, kazivec, apatit, živec, křemen, topas, korund, diamant. A nejtvrdší jsi ty, tupče! Pětka, sedni. Dodával obvykle potrhlý chemikář Maršík, blahé paměti - ať je mu lehká zem. Ale proč si kazit jednu z nejkrásnějších pohádek našeho dětství zrovna vzpomínkou na školu. Sůl, ač vedle cukru podle současných lékařů náš nepřítel číslo jedna je opravdu nad zlato. Je pro život nezbytná, leč nic se nemá přehánět. Ani kdyby byla na předpis a hrazená pojišťovnou. To co si generace Čechů vsugerovaly o alkoholu, že užívaný v malých dávkách neškodí v jakémkoli množství nebo že z rukou lékaře je lék o soli neplatí. Ne, ne, nemíním psát žádný traktát o soli. Zmínku o solných stezkách, jimiž byla v dávnověku česká kotlina protkána jako pavučinou a pro svůj strategický význam byla nejedna během času přejmenována na zlatou si však neodpustím.

Miliony let se na dně prvohorních moří ukládala zrníčka písku, než vznikl pevný kamenný sediment, užívaný odpradávna jako stavební kámen. Je docela pravděpodobné, že již začátkem 17. století začali zruční kameníci vysekávat z bloků pískovce vytěžených v některém z hořických lomů ozdobné patky ke sloupům podsíňových dřevěných domků pro městečka v širokém Podkrkonoší. Svoboda nad Úpou s podloubím v hlavní ulici i kolem trhového náměstí jistě nebyla výjimkou i přes několik zhoubných požárů. V roce 1571 shořelo celkem 16 domů a v roce 1599 celý střed města včetně radnice. Kámen naštěstí nehoří a jeho druhotné použití není vyloučeno. Vznik posledních historických domků s podloubím pod vysokou lomenicí čp. 47, 48, 49 a 50 na svobodském náměstí lze tak spolehlivě datovat až do doby po dalším velkém zaznamenaném požáru v roce 1684. Prostřední dva domky měly podle svědectví fotografií podobné ne-li totožné osmiboké kamenné patky pod nosnými sloupy štítů. Ta na snímku má hladký osmistěn až k hraně ozdobného fabionu vysoký stejně jako průměr mezi stěnami rovných 50 centimetrů. Každá obvodová plocha je široká 20 cm.

Nejkrásnější výhled z okna mají někteří Pražáci, o tom žádná! Ten se neokouká. A jsou vlastenci, kterým zjihne zrak i při pohledu na pouhou fotografii. Jiní zase nyjí při pozorování západu slunce nad smyslnými dvojčaty Světlé a Černé hory z výseku východokrkonošských hřebenů viditelných od nás z obýváku. Nedávno mě umrtvil kamarád fantastickým sdělením. „Jestlipak víš ty voe, že stejná scenerie je za ideálních světelných podmínek viditelná až od nás z Ameriky?" Samozřejmě, že už jsem o tom slyšel, ale to je jen tak na úvod dnešní nostalgické úvahy. Když jsme začátkem října 2005 s přítelem z nejvěrnějších využili pozvání svobodného pána Gablenze, dnes již zvěčnělého potomka slavného vítěze z bitvy u Trutnova v roce 1866 k návštěvě Bavorska, netušil jsem, do jaké nádhery jedeme. Město Roßhaupten v Allgäu u hranic s Rakouskem má historickou „dračí legendu" podobně jako Trutnov. Průzračná jezera uprostřed šťavnaté zeleně luk s věncem impozantních alpských velikánů na horizontu. To nejpřitažlivější doslova jako pověstná třešnička na dortu je snad nejpohádkovější ze všech zámků připomínající opravdový obří výtvor nějakého šíleného cukrářského mistra, kulisa mnoha filmů počínaje animovanou Sněhurkou Walta Disneye, úchvatný, kýčovitý, fantastický Neuschwanstein na dohled. A na tohle jsme během pobytu v přívětivém vejminku pana barona, šéfpilota Lufthansy ve výslužbě, postaveném vedle rodinného pensionu na místě bývalého osamělého statku ve stráni nad městem koukali přes hladinu jezera z terasy. Až měl člověk pocit, že tu velkolepou a nákladnou stavbu nechal podivínský král Ludvík II. Bavorský vybudovat nikoliv pro inscenaci oper svého oblíbence Richarda Wágnera, ale pro sladké pohádkové usínání dětiček z familie von Gablenz. Docela jsem jim na okamžik záviděl. S konstatováním, že i mecenáši umění mohou mít zvláštní záliby, jsme se pokochali a hajdy domů. I přesto, že si spousta světoběžníků upravuje klasické - všude dobře, doma nejlíp - na chlapácké všude je hezky, tak co doma.

Současné stoupající obliby dřevostaveb s minimální uhlíkovou stopou využila pohotově nově založená pražská developerská skupina Biomaxsystem a nabízí levné energeticky nenáročné dřevěné minidomky vhodné pro osamělé seniory stejně jako čím dál častější single osoby každého věku vyznávající současné životní bio zásady udržitelného rozvoje společnosti. Ubíjející nákladný život v metropolích vyvolává masivní návrat ke kořenům, na venkov do stále ještě civilizací nedotčených míst. Ne každý dosud vlastní rodnou chalupu ve stráni u lesa daleko od nezdravého prostředí velkoměsta plného automobilů se spalovacími motory a lokálních topenišť v kotlích neodpovídajících nařízením EU. Zejména úsporný typ ekologického bydlení 1 + 0 s výrobcem proklamovanou solární energetickou soběstačností s minimální spotřebou užitkové vody z vlastního zdroje je vybaven nezbytným nábytkem včetně suchého přenosného WC bez jakékoliv chemie.

Kdyby ještě žila Panklovic babička Magdalena ze Starého bělidla, nejspíš by vysypala z vyšívaného kapsáře zavěšeného u pasu pod krajkovou zástěrou nejmíň tucet průpovídek, přísloví a pořekadel k danému tématu. Zejména jedno je v současné době aktuální, přestože je platné stále: „Nechceš-li ztratit přítele, nepůjčuj mu peníze, nezačínej si nic s jeho ženou a neříkej mu, koho volíš". Věky ověřená moudrost, jasná, srozumitelná a tak těžko splnitelná. Možná právě proto má většina lidí k stáru tak málo kamarádů.

Nepublikováno

Letošní rozmarné jaro nechalo předčasně vykvést květy všech barev, aby je vzápětí spálil nečekaný mráz. Na naší zpustlé a neudržované zahradě, která zčista jasna spadla na má bedra bez ohledu na to, že ze všech bylin těžko rozeznám kravinec od petrklíče, vykvetla mezi bělostnými kvítky jívových proutků zajímavá trvalka. Prý je to Allium schoenoprasum a hospodyňky ho podle Magdaleny Dobromily užívaly již před narozením Krista. Naše babičky měly pro šťavnatou aromatickou nať v kuchyni všestranné využití, jen aby dědkům mohly odepřít jejich oblíbené tvrdošíjně vyžadované Maggi. Čerstvě nasekanou ji míchaly se solí, praly ji do másla, do tvarohu i do sýrů. Spolu s koprem musela být v salátech a bez té údajně zdravé trávy s vysokým obsahem vitamínu C a mnoha dalších užitečných stopových prvků se neobešla ani míchaná vajíčka, leckterá omáčka o polévkách nemluvě. Ženská když se doví, že zelená barva posiluje zrak, tak s tím ozdobí i hotová jídla na talíři - a dědku nekecej a jez!

Stromy umírají vstoje. To je výstižný titul zfilmované stejnojmenné lyrické komedie španělského dramatika Alejandro Casony (1903 - 1965). Avšak i holá pravda. Pokaždé, když se ráno podívám do zrcadla, vidím tenhle obrázek. Starý vetchý ztrouchnivělý pahýl někdejšího statného a zdravého junáka uprostřed mladé bujné zeleně štíhlých výmladků, nachýlený, plný jizev a ran, napadený hmyzími škůdci, plísní a houbami, porostlý mechem a lišejníky. Ale dosud stojí! Ten čas, kdy se tiše sesune do vřesu, aby splynul se zemí, už však visí ve vzduchu. Zatím se kolem proskakují veverky a poletují ptáci štěbetajíc lichotky obvyklé i mezi lidmi: „Ahoj, starý brachu! Ty dobře vypadáš..."

Nepublikováno