Freiheit

Zatímco peciválové sedí doma i v krásných zimních dnech zalitých sluncem, kdy na hřebenech hor kraluje kouzelnice inverze, čiperové, kteří nejsou líní na krok, si denně vyšlápnou třeba až na vrchol Černé hory 1300 m.n.m. Což je ze Svobody nad Úpou na jejím úpatí s víc než polovinou výškových metrů níž docela slušný výkon. A kochají se a kochají. Ti s fotoaparátem pečlivě zaznamenávají tu krásu do svého archivu a občas pošlou nějaký snímek nám lenochům a přiznejme si to otevřeně i neumětelům. V dřevních dobách fotografie, když se ještě fotilo na film, jsem býval velmistr na zvěčnění černochů v tunelu. (Černoši se tenkrát smělo říkat lidem tmavé pleti). To mě odradilo natolik, že jsem nenašel vztah ani k dnešnímu snazšímu mačkání spouště digitálního aparátu a moc to neumím ani s mobilem. O to víc mě potěší obrázek od opravdového Mistra vybaveného špičkovou technikou, který to má navíc „ve voku". Z těch nejbližších je to Bohdan Holomíček, Ctibor Košťál, Pavel Křivka nebo Michal Kupec. Každý jinak a všichni excelentně.

Zkušenost panáčka naučí! Letošní inovace virtuální novoroční pohlednice přináší adresní stranu bianko (pro blondýny nevyplněnou). To pro případ, že by někdo zatoužil mít na mě památku v tradiční papírové podobě. Je to sice nepravděpodobné, ale zázraky se dějí. Dnes si ji s dostupným vybavením dokáže zkopírovat a vytisknout každé malé dítě. Stačí doplnit adresu a máte (téměř) originál v kapse. A zadarmo! Bez martyria čekání až se objeví na Aukru. Nemluvě o ceně vyšponované ostatními zájemci. Keep smiling!

Když ještě ochrana osobních dat nebyla, vládla celým širým světem idyla, lidi byli otevření víc než dosti, veřejně si sdělovali důvěrnosti, bez studu a uzardění líce, psali je i na poštovní pohlednice.

Neumělá parafráze písně Civilizace autorů Ježka, Voskovce a Wericha ze hry Osel a stín napadne nejednoho vtipálka sběratele při probírání historických pohlednic. Jsou dokonce specialisté, kteří různé kuriozity přímo vyhledávají. Raději pominu většinou nepublikovatelný sexuálně zabarvený černý až brutální vojenský humor na lístcích z vojny, ve kterém si libovali zejména němečtí vojáci v první světové válce. Při jeho četbě by se rděla nejen noční váza v kobce klášterní novicky, ale i klika od vrat v průjezdu jistého domu v pražské Perlovce. Vždyť co asi tak mohl psát zamilovaný Helmut, Johann či Walter své milé na s rozpaky uvedené nepoužité ukázce tehdejší hambaté oficiální produkce? S konstatováním, že tudy cesta nevede, zůstane i pro slušně vychovaného pokrytce materiálu dost a dost.

Hledá se mladý muž s placatou čepicí! S největší pravděpodobností je to některý průkopník automobilizmu z Úpského údolí. Zhruba před sto lety, možná o trochu míň, mohl být se svou fungl novou dodávkou, v současné terminologii pikapem značky Tatra, spatřen na úzké klikaté silnici vedoucí od konečné stanice železné dráhy ve Svobodě nad Úpou někam do hor. Proč jinak by si jeho fotografii schovávali mezi rodinnými relikviemi obyvatelé nenápadného domku za mostem v tehdejším Maršově I.? Autodopravců tenkrát bylo poskrovnu. Podle tištěných adresářů z té doby tak jeden dva v obci. A drobné podnikatele vlastnící auto na přepravu zboží by spočítal na prstech i dlouholetý pracovník na maršovské hraběcí pile. Ne každý se nechal za volantem vyfotit. A když už, tak ne tak „tajemně" aby se nedal identifikovat. Žádná firma na dveřích jako dnes, ani viditelná poznávací značka. I docela výstavná budova v pozadí (nejspíš hospoda) je nezvykle anonymní. Nezbývá než vsadit na rozpoznávací znaky líbivého autíčka. Jeho řidič jistě ani netušil, že sedlá sen mnoha dnešních sběratelů automobilových veteránů. Něco mi našeptává, že je to hledaná Tatra 12 Normandie vyráběná někdejší automobilkou při Nesselsdorfer Wagenbau, kterou založil kopřivnický sedlář Ignác Šustala už v roce 1850. Po první světové válce se Kopřivnická vozovka záhy přejmenovala na dnes světoznámou firmu Tatra. Tento typ karoserie určený k převážení lehkých nákladů do 300 kg odkoukaný ve Francii používaný nejčastěji u značek Renault a Citroën dostal jméno Normandie. Byl údajně montován už na lehké, levné, nezničitelné autíčko Tatra 11 zvané žehlička, zejména však na určitou část produkce vylepšeného modelu Tatra 12 vyráběného v letech 1926 - 1934. Zadní nákladní část Normandie byla z vodorovně kladených dřevěných palubek s vnějšími žebrovými výztuhami opatřená skládací plátěnou střechou. Zadní sedadlo mohlo v prostoru zůstat a cestující měli dokonce více místa. Oproti běžné karoserii tvořené většinou jasanovou kostrou pobitou plechem nebo u levnějších modelů lepenou drcenou kůží byly palubky odolnější proti poškození. Oblíbili si ji nejen drobní řemeslníci a obchodníci, ale v barvě khaki je užívala i armáda.

Není to nic veselého. Jako první to zpravidla odnesou staří velikáni. Ale na oplátku se zase otevřou nečekané výhledy. Pádný důvod k tomu zmobilizovat síly a vyšlápnout ten Kravský kopec za chalupou ve snaze pořídit nějakou koukatelnou fotku. Spojí-li se mé vyhlášené oko z Kašparovy krávy s chytrým objektivem blbého mobilu a tradiční podzimní dobré světlo, to by v tom byl čert, aby výsledkem byli jen samí lidé tmavé pleti v tunelu. Důrazné upozornění o dvě dekády mladšího důchodce, u kterého bydlím, abych neopouštěl schůdné cesty dostupné záchranné službě s nosítky a hlavně nenosil žádné houby, protože není nikdo, kdo by je usmažil, mi trochu elánu ubralo. Naštěstí to pár kroků z domova vylepšila neobvyklá vyhlídka novým průsekem směrem na západ. Skoro jako z našeho balkonu, jen trochu jiná. V ose údolí jako broušený drahokam září v zeleni perla východních Krkonoš. Ne nadarmo nazývali staří horáci Janské Lázně s poetickou nadsázkou a možná i špetkou ironie Českým Gastýnem. A na horizontu jako královská koruna spíš tušená než viděná impozantní koruna atraktivní dřevěné věže vyhlášené Stezky korunami stromů. Stačí pár úkroků stranou a z jiného úhlu se v dáli modrá Černá hora.

Přestože prý existuje současná pětitisícová bankovka s podobiznou prvního presidenta ČSR Tomáše Garrigue Masaryka, každý ji nejspíš v peněžence běžně nenosí. Já osobně jsem se až donedávna domníval, že nejvyšší korunový nominál současnosti je líbivá papírová dvoutisícovka s Emou Destinovou. Bankovek v hodnotě 5000 korun bylo ale v historii samostatné československé a později české měny dokonce vícero. Ta úplně první ze série státovek I. emise vydaná 15. 4. 1919 v převážně červené barvě kopírovala na lícní straně modrou tisícikorunu Rakousko - uherské banky z 2. ledna 1902. V době Rašínovy odluky korunové měny nově vzniklého Československa od platidel Monarchie okolkovaná čs. kolkem platila ještě krátce po první světové válce. Rakouská tisícovka s kolkem i bez není mezi sběrateli notafilií žádná extra velká vzácnost. Má-li ale někdo z vás v krabici po dědečkovi červených 5000 korun, tak gratuluji. Možná o tom ani nevíte, že jste milionářem. Neradujte se předčasně, dřív než se podíváte. Je to pravděpodobné asi jako by vás na koncertě Talichova kvarteta sežral žralok. Uvedená státovka, jejíž zdařilou kopii lze spatřit na obrázku je totiž nejdražším papírovým platidlem v celé československé historii. Naposledy byla vydražena za víc než 12 milionů Kč. Dlouho se tradovalo, že je mezi sběrateli známých pouze sedm doložených kusů. S připočítáním sbírek institucí, muzeí a bank stoupl počet na dvojnásobek. V současné době se uvádí, že celosvětově je evidováno 38 exemplářů. Z toho pouze jediný neperforovaný, většinou v majetku právnických osob. Nepočítaje řadu dobových padělků i pozdějších falsifikátů ke škodě sběratelů, jejichž počet přesahuje více než čtyři stovky.

Pro toho, kdo na podzim občas zajde do lesa a nemusí to být zrovna myslivec nebo houbař není nález shozeného srnčího parůžku nic zrovna neobvyklého. I když převážné většině návštěvníků se to nemusí podařit ani za celý život. Najít oba párové shozy na jednom místě je už docela rarita, ačkoli i to se stává. Je-li období od konce září do prosince, kdy srnci obvykle shazují svou samčí chloubu bez sněhu, mají i zapálení sběrači dost času na nějaký nález. Ale najít náhodou čirou dva parůžky vedle sebe na krajnici docela frekventované asfaltky uprostřed husté zástavby svobodské Sluneční stráně jen pár desítek metrů od rušného koridoru rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou plného hluku a motorových zplodin v podstatě ještě „teplé" tomu říkám klika z - češtináři se dovtípí. S přihlédnutím, že tudy projde denně dost lidí, o pobíhajících psech nemluvě se mi nechce věřit, že by tam lákavě vyhlížející „kostičky" ležely nějak enormně dlouho. Lze předpokládat, že tu své zbraně odhodil možná i za pomoci drátěného pletiva plotu v těsném sousedství zkušený mazák, téměř domestikovaný bandita, který celoročně vytrvale plení okolní zahrádky. Má-li to být konkrétní kompenzace za zlikvidovaný rybíz, pak se štěstěna zrovna nepředala. I když těch několik skleníček rybízové marmelády považované každoročně za samozřejmost ve srovnání s chvilkovým adrenalinem vyburcovaným loveckými atavismy je možná ve výsledku fifty fifty.