Freiheit

Kdo by neznal aspoň ty nejznámější o Sněhurce a sedmi trpaslících nebo o Popelce? Animované filmové pohádky z dílny Walta Disneye se zapsaly do myslí mnoha generací. K stáru se to většině lidí v hlavě poněkud míchá, a když se člověk oklikou vrací do dětství, může poplést ledacos. Celoživotní nekuřák při pohledu na sedm popelníčků dostane ťafku jako by si dal dlouhého jointa špeku. Což prý je výrazivo znalců pro osobně sbalenou Marjánku. Vždycky když se za nějakou takovou pěkně rostlou ohlédnu, ujišťuji se v duchu, že i když držím dietu, mohu si prohlídnout jídelníček. Při prohlížení těch sedmi sběratelských kousků z kuřácké výbavy jsem hledal nějaký pohádkový nadpis a napadly mě Popelčiny popelníčky. Udělat z jednoho střevíčku sedm popelníků, to je jako vecpat Sněhurce do chaloupky v lese se sedmi postýlkami jednoho přerostlého skřeta jménem Koloděj. Použít jednotné číslo mi brání stud a dobré vychování. Přestože doba zhrubla a servítky si neberou ani nejvyšší státní představitelé já volím nepoetický, neprovokativní, nenápaditý název. Vždyť o představení těch nádobek, díky kterým neklepe popel na podlahu ani ta hrstka kuřáků setrvávající u klasické cigarety nebo doutníku i za cenu, že nejsou „In" když nevapují, jde především.

Ve vísce Studnice, dnes části správního území obce Jívka, na starých německých mapách Dreiborn (doslova Tři prameny) pořádá parta nadšenců, většinou místních chalupářů v sobotu 30. srpna 2025 již 13. ročník čtyřiadvacetihodinové výstavy výtvarných prací Drajborna sobě. Již potřinácté mi přišla pozvánka od vzácného přítele a pravidelného vystavovatele originálních koláží, redaktora Trutnovinek Hynka Šnajdara. Nikdy jsem tam nebyl! Pravidelně sleduji obrazové reportáže z akce na internetu, takže jsem tak říkajíc v obraze. Navíc mám kousek Drajborny se zajímavým příběhem doma na zahradě. Opracovaný kámen se sotva čitelným vysekaným letopočtem 1871 s oblibou vydávám nic netušícím zvědavcům za autentickou památku na příjezd prvního vlaku do Svobody nad Úpou. Jak je v tomto kraji zvykem, všechno je jinak.

V Numismatickém časopisu dvojčíslo 3,4 - 2025, který vyšel začátkem srpna, mě zaujal zajímavý článek sběratele Martina Marka z Plzně, nazvaný „Bronzové medaile věnované kapitánu Otakaru Jarošovi". Hrdinu od Sokolova, který jako první cizinec od začátku druhé světové války obdržel „in memoriam" nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu dokonale zneužil poválečný komunistický režim v Československu. Kapitán Jaroš (1. srpna 1912 Louny - 8. března 1943 Sokolovo) důstojník československé armády a příslušník samostatné čs. jednotky v SSSR zformované v Buzuluku, bytostný Skaut a Sokol, vlastenec, který přímo nesnášel komunisty, byl po válce vyzdvižen na piedestal jako ikonický bojovník za vítězství komunistické ideje. Dodnes jeho jméno nese nespočet ulic, náměstí a škol ve městech po celé republice. Vedle Jarošova obsáhlého medailonku je stěžejním námětem fundovaného článku popis několika bronzových medailí s jeho portrétem. Tentýž vojenský portrét z profilu v zimní výstroji s ušankou a kožešinovým límcem z ateliéru Španielova žáka sochaře a medailéra Jiřího Prádlera (1929 - 1993) je i na regionální sportovní medaili z nevšedního materiálu pyrostatu, o které se autor v textu rovněž okrajově zmiňuje. Tímto kolegovi Markovi děkuji za impuls. Připočtu-li, že se Jaroš narodil v srpnu a rok před mým příchodem na svět pracoval krátce na poště v mém rodném Náchodě, se kterým je spjat i zmiňovaný Otakar Španiel, nebo že kupička novoročenek od kamaráda Pavla odesílaná z trutnovské ulice kpt. Jaroše už se nezvětší a zejména, že atypická medaile je výrobkem někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři po zestátnění přičleněné k podniku Elektroporcelán Louny, která po zprivatizování dodnes působí pod názvem Keramtech, spol. s. r. o. je důvod usednout ke klávesnici víc než pádný. A to zcela pomíjím první Jarošův anonymní posmrtný portrét s ušankou symbolizující východní frontu na poštovní známce ze sběratelsky oblíbené série Londýnské emise z roku 1945. Představovala padlé hrdiny československé zahraniční armády a na jejím vydání měl zásluhu jistý „doktůrek práv", pracovník exilové vlády Antonín Tichý (1907 - 1988), jehož vynikající publikace o paraskupině Antimony vysazené v Protektorátu „Nás živé nedostanou" je na internetu často tvrdošíjně nezaslouženě připisována mé maličkosti. Mnohem později vyšlo najevo, že pro většinu pozdějších Jarošových portrétů charakteristická ušanka je podfuk zhotovený fotomontáží. Předem varuji zvědavce, kteří při ověřování údajů spoléhají na „umělou demenci" AI.

Mušle a lastury, škeble a ulity, schránky a kostřičky, krabi a krabičky. V té od dvacítky bulharských cigaret Slunce jsou vybělené krunýře malých krabů, kteří v příhodné době líhnutí lezli po pláži v hejnech jako mravenci. Všechno jsou to památky dovezené od světových moří a oceánů. Zhmotnělé vzpomínky na léto pod jižním sluncem, kdy dovážet přírodniny nebylo zdaleka tak problematické jako dnes. Mám kamaráda, který si dovezl živou škebli rodu Papadopulu z dávné dovolené v Řecku, a už jsou spolu přes čtyřicet let. Jak na ty mušličky tak zpětně koukám, dnes by to na pokutách dalo slušnou sumičku europeněz.

Rostou. Vyrazte, než bude pozdě. Burcuje palcový titulek na titulní straně MF DNES. Na přiložené mapě pravděpodobnosti růstu hub v České republice k 7. srpnu 2025 se to zelená nejvyšším stupněm „velmi vysoká". Jmenovitě Krkonoše, Jeseníky, Orlické hory a Šumava slibují plné koše. To i v celoživotním náruživém houbaři, který na houbaření ze zdravotních důvodů rezignoval, bouchnou saze. Chcípák, který bez zadýchání nevyleze ani do prvního patra, co to má i na vlastní zahradě do kopce nemá stání. Už několikrát musel kapitulovat sotva dosupěl ke kraji lesa a s lítostí uznat, že ta silná trojka - stáří, zdraví a kondice se ošálit nedá a pokorně se těch pár set metrů zahanbeně vrátit. No ano, konkrétně o mě je to. Takový krásný den! Co kdybych to ještě jednou zkusil? Jen tak nalehko, bez košíku jen s kudličkou a plátěnou tašku v kapse. A vezmu si hůl - no bóže! Při nejhorším si na kraji lesa sednu na pařez a pokusím se něco vyloudit od procházejících houbařů. Začal jsem slibně. Kde je vůle, je i cesta jak praví klasik. S elánem hodným obdivu jsem absolvoval kolečko, kam chodívala moje nejmilejší na krátkou procházku. Dalo mi to dobré dvě hodiny a potvrzení známé skutečnosti, že všichni novináři jsou s prominutím svoloč, nejen ti političtí. V lese bylo vymeteno. Po houbařích ani potuchy. Po houbách jakbysmet.

Mochnovec křovitý (Dasiphora fruticosa) v několika exemplářích žlutě září obvykle celé léto i na naší stále víc a víc pustnoucí zanedbané zahradě. Údajně nenáročný opadavý okrasný keřík s kulovitým habitem vysoký metr až metr a půl, od května do září obsypaný žlutými pětičetnými talířovitými květy o průměru 2 až 4 cm, rostoucí na celé severní polokouli jsem ale před drahně lety, řekl bych, že už to bude půl století, vysazoval jako mochnu křovitou (Potentila fruticosa), což mohu doložit podrobným osazovacím plánkem z té doby.