Freiheit

Pravila jedna tetka, že je to jen bezcenná tretka s imitací neznámého erbu na tuctovém knoflíku. Znalec šlechtické historie Klika z Kotlíku se v duchu tiše směje. Bezpečně poznal ústřižek od livreje nějakého potomka vévody z Berry, francouzského sluhy pánů z Kunštátu na hradě Točníku. Monarchista Manfred z mého ročníku vsází na rakouské barvy lemu z časů habsburské dynastie a Franty Pepy jedničky. No nevěřte mu! Trutnovští gardisti, jak vlaštovky na drátě, špitají cosi o císařově domácím kabátě. Chybí hlas vypravěčky Radky ze mlýna, která se kdysi v Lidovkách málokdy spletla. Přestože ho má denně na očích na cechovní kamizole pantáty Petra.

Všichni kluci co spolu mluvíme, postupně odcházejí, údajně za lepším. Někteří plní elánu, relativně mladí se spoustou naplánované práce, což je Tvůj případ. Aby Tě nic nerozptylovalo, odmítal jsi vysedávat u počítače a přesto stále v živém kontaktu s lidmi, nejraději osobně, maximálně s mobilem jen o okamžik mladším než Tvá oblíbená zicherka. Vždy po boku se svou milovanou manželkou. Vaše ustálená značka V. & V. Jirásci zdobící originální tiskopisy s fotografií posílané přátelům (ještě je mám schované) v pondělí 12. října 2026 se náhle o polovinu zmenšila. Často jsme se všichni tři setkávali na kulturních akcích, výstavách, vernisážích i komentovaných vlastivědných vycházkách po zaniklých důlních revírech v regionu. Plně s Vámi cítím, paní Věro, ani já se se ztrátou milované bytosti nemůžu vyrovnat. V temném podzemí jste jako nerozlučná dvojka objevovali zapomenuté, abyste nám větroplachům, kteří se do šachty podívali maximálně jednou za život ze zvědavosti, připomínali mizející. Snad proto, že jsme oba rodáci z Náchoda, našli jsme k sobě zvláštní pouto. Jen když ses Ty Václave v roce 1943 narodil, měl jsem já s dvouletým náskokem už několik šichet odfáráno. Přesto jsi coby vážený hornický badatel s osobní dlouholetou zkušeností, věhlasný publicista, sběratel a mecenáš snad největší ve svém oboru, oblíbený společník, perfekcionista patřičně ceněný a oceňovaný na mě pohlížel jako na třeštidlo z hor a Krakonošova poskoka. Nikdy jsi pána hor neopomněl pozdravovat jménem svým i všech permoníků z Jestřebích hor.

Stařičký magneťák Sonet Duo z Tesly, živě si pamatuji, jak jsme ho pyšně domů nesli, z posledních sil tiše ševelí tisíckrát obehraný úvodní doják Ládi Štaidla k seriálu Zkoušky z dospělosti a myšlenky přeskakují jako ta potrhaná páska hned několik veršů najednou. Tak brzy stárnout, to je hřích! Co asi může napadnout jednoho potrhlého augusta, je-li požádán aby napsal nějakou oslavnou románovou voničku k jubileu alias moderní čtivé laudatio příteli k posledním kulatinám před důchodem á - la román o Romanovi? Hlavně však stručně, maximálně jednu až tři stránky a aby tam bylo všecko, co už víte z jeho curriculum vitae. Obligátní „Páne šiditelíí, páne šiditelíí" naskočí spolehlivě na první šlápnutí vždycky, když jsem na štíru jak už tak štíři bývají s nějakou zapeklitou otázkou z regionální historie. Těch je s přibývajícími léty pochopitelně s notným přispěním toho věhlasného německého doktora od A, co mu zpravidla nemůžu přijít na jméno, čím dál delší seznam. Narodil jsem se totiž na začátku světové války. Té druhé, jak nejapným vtipálkům snadno doloží jednoduché selské počty. Přesto jsem byl 14. října 1966 při prvním zabékání malého Románka Reilovic z postýlky v Radvanicích, budoucího šéfa seriózního ústavu Státního okresního archivu v Trutnově, už relativně starý pes. Pokud si vzpomínám, tak mě ten o čtvrt století mladší kamarád nikdy nevyhodil ani s tou nejbanálnější prkotinou. Já mu zas vyhovím a nechám se v zájmu vyšší prodejnosti připsat jako fiktivní spolupracovník alespoň jedné z početných publikací o historii regionu, které chrlí záviděníhodným tempem. Asi to bude tím, že se známe celou jeho profesní kariéru. Když se po sametovém vzepětí vrátil zahnojený český dvorek ke zdánlivému normálu, došlo k obvyklému „škatulata, škatulata, hejbejte se". Guru všech zájemců o dějiny, seskupených později ve Vlastivědném kroužku, profesor Wolf vystoupil z archivního šera do světla politických reflektorů, odkud byl vypuzen v osmašedesátém, zprvu jako personální náměstek a na jeho místo nastoupil s mladickou naivitou plný elánu, originálních myšlenek a neotřelých nápadů jako podnikový archivář národního podniku Texlen po absolvování vojenské služby a krátkém zaměstnání v Domě dětí a mládeže ve Dvoře Králové nad Labem Roman Reil.

Svobodský šarmer, donchuan a svůdník s neuvěřitelně výstižným jménem Miláček se rozhodl na stará, nutno říci notně bolavá kolena, bilancovat. Vášnivý fotograf zvolil k překvapení přátel literární poklesky, z nichž jako prvotinu vydal tiskem svérázný cestovní deník s názvem Na strojích Jawa, za děvčaty celého světa. Útlý sešitek o formátu A 4 s pouhými deseti oboustranně potištěnými nečíslovanými listy přináší zápisky ze dvou samostatných výletů se synem Robertem na Jawě 350 na začátku osmdesátých let, spojených do jedné vypravěčské „šňůry". Několik dokumentárních fotografií by sešitku nepochybně prospělo, ale v tomto směru měli cestovatelé smůlu. I bez nich je to zajímavé čtení. Zdařilá profesionální obálka by aktuálně mohla být klidně využita jako propagační volební leták jedné vládní strany. Již ve své době byly některé postřehy, ať již z výletu do Rumunska v roce 1982, zejména pak Velký Kavkazský okruh SSSR o dva roky později s cílem v Arménii, velmi poučné. Kupodivu, roky jim na atraktivitě nic neubraly. Věřím, že i notoričtí nečtenáři se do čtivého textu zaberou a bez ohledu na předsudky ho zhltnou na jeden zátah.

I slepice mají přednost. Touha člověka létat jako pták je stará jako lidstvo. Ikaros a Daidalos, hrdinové z řecké mytologie už byli s křídly z peří a vosku docela blízko, nebýt nadšení z letu a pýchy vzlétnout co nejblíž k slunci. Nespočet podobných neúspěšných pokusů, ať už z bájesloví nebo historicky doložených popsali v dějinách autoři zvučných jmen. Nejlíp to vyjádřil za všecky Janek Ledecký: Na ptáky jsme malý páky, je to tak, to my si dáme na zobák.

Ne všichni novináři patří do jednoho pytle, jak rád prohlašuje jistý penzionovaný kapitán žluté nafukovací ponorky a svého času svobodně zvolený nejvyšší státník. O různém přístupu k branži, ke které se na základě úředně vystaveného dokladu s ničím nepodloženou smělostí také počítám, jsem se přesvědčil jako redakční elév s průkazem příslušnosti k sedmé velmoci ještě vonícím tiskařskou černí. Několik základních údajů o mém (dnes již bývalém) zaměstnavateli se každopádně sluší předeslat. Režim AI, který se ve většině počítačů protlačil před všechny ostatní vyhledávače, hovoří jasně:

Výčepní list, všeobecné periodikum příležitostné, nesplňuje náležitosti oficiálního periodika. Jde o vydavatelskou mystifikaci, recesi a umělecký projekt Petra Rýgra a jeho přátel. Podle českého tiskového zákona (č. 46/2000 Sb.) musí každé oficiální periodikum splňovat přísná pravidla: Evidence na Ministerstvu kultury: Každé oficiální periodikum musí mít přidělené evidenční číslo periodického tisku (např. MK ČR E 12345). Výčepní list v této evidenci Ministerstva kultury registrován není. Mezinárodní číslo ISSN: Oficiální noviny a časopisy mívají přidělený mezinárodní identifikátor ISSN. Výčepní list jej nemá. Pravidelnost (periodicita): Zákon definuje periodický tisk jako noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané nejméně dvakrát ročně. Výčepní list vychází nepravidelně (zpravidla jen jednou do roka u příležitosti kulturní akce Den Výčepního listu), čímž z právního hlediska nesplňuje definici periodicity. Povinné výtisky: Oficiální vydavatelé mají zákonnou povinnost bezplatně odevzdávat takzvané povinné výtisky Národní knihovně ČR a dalším vědeckým knihovnám. Výčepní list funguje jako čistě soukromý, nízkonákladový tisk pro okruh přátel a účastníků akce. Výčepní list má sice klasickou tištěnou úpravu, obsahuje fejetony, články od regionálních autorů i komiksy, jde však o samizdatovou a recesistickou formu tvorby.