Freiheit

Jmenoval se Josef Barth. Jeho oblíbený skleněný korbílek na pivo schrastil můj již kdysi zmiňovaný spolupracovník Imrich Tóth někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století při nějakém zednickém melouchu neznámo kde. Na podobné nálezy mělo tohle obrovité Slovačisko s maďarskými předky při rekonstrukcích sklepů a půd obzvlášť vyvinutý nos v předtuše výhodné směny za několik stakanů tuzemáku. Běžnou hospodskou nekalibrovanou sklenici, půllitr s uchem z čirého skla doplnil nějaký šikovný kutil jednoduchou kovovou montáží s plechovým víčkem. Na sběratelsky vyšší level ho řadí zdařilá zachovalá malůvka odznaku mužského pěveckého spolku v Pilníkově s letopočtem 1862 a jménem majitele. Pilníkov jako historicky první městečko na panství Vlčice získalo status včetně udělení znaku od krále Vladislava II. Jagelonského dva roky před panovníkovou smrtí 20. března 1514. Což máme hnedle jedna dva tři - poměrně hodně let. Přesně suma sumárum 510! Historická fakta jsou nesmlouvavá - ať se to svobodským patriotům sebevíc nelíbí, shluk dřevěných hornických domků pod Černou horou byl mezi česká městečka povýšen na vlčickém panství až jako druhý v roce 1546. A to ještě jen pro výsady a privilegia, za nimiž lze tušit slibný třpyt zlatinek v potocích uhánějících z Rýchor. Neoddiskutovatelná je i převaha německého etnika v regionu. Přednášku o vzniku spolků v Rakousko - Uhersku si odpustím. Faktem je, že opravdu houfně vznikaly až po nástupu Františka Josefa I. na trůn, zejména po vyhlášení prosincové ústavy v roce 1867. K těm nejrozšířenějším patřily všeobecně uznávané spolky hasičské a v závěsu za nimi tělocvičné, často se společnou členskou základnou, následovány veterány minulých válek. Politické byly zpočátku drženy na uzdě, ale sborový zpěv, to není nic proti ničemu, takže zejména ty mužské měly zelenou i v době Bachova absolutismu v letech 1851 - 1859.

Olinka, ta černovlasá okatá holka, miláček národa i můj zemřela. Jako kluk jsem v padesátých letech nebyl sám, kdo hltal na rozhlasových vlnách sporadické zprávy z letních olympijských her v Melbourne v roce 1956 odkud sympatická československá studentka medicíny a krátce i diskařka, dvojnásobná mistryně republiky v hodu diskem přijela pozlacená vítězstvím ve své disciplíně. S jedinou zlatou medailí pro ČSR podloženou olympijským rekordem 53,69 m započala i její obdivuhodná love story, když se dle názoru totalitních sportovních bafuňářů nepatřičně do sebe zamilovali s o rok starším americkým sportovním kladivářem Haroldem Connollym, rovněž zlatým olympijským medailistou z Melbourne. Minulost úspěšné basketbalistky, československé reprezentantky, která před pouhými dvěma lety na mistrovství Evropy v Bělehradě získala s družstvem žen stříbrnou medaili, znali jen opravdoví sportovní znalci. Po australském triumfu se rázem stala mediální hvězdou. Na umrněném českém písečku však ne nadlouho.

Mechanické válcové hrací automaty ovládané pákou na boku daly hanlivý název „jednoruký bandita" výherním automatům všeobecně. Lupič, který potřeboval k obsluze obě ruce se jmenoval Bajazzo. Zpravidla číhal na své oběti ve venkovských hospodách a štamgasti mu říkali důvěrným krycím jménem Forbes. Nedávno zveřejněný historický automat na prodej pohlednic evokoval vzpomínku na podobný přístroj, který zůstal v naší hospodě po roce 1945, když nuceně odešli původní majitelé. Sice nenabízel žádné zboží, pouze peněžitou výhru. Důmyslný mechanismus byl však sestrojen především k oškubání gamblerů. Jako kluka mě zaujal zejména pohybující se šášula, paňáca v tradičním pestrém kostýmu Harlekýna z Commedie dell´arte a časem jsem se ho naučil trochu šidit. Často se mi dařilo obehrát důvěřivé spoluhráče z nepočetné vesnické party vrstevníků, které jsem na unikátní hračku snadno nalákal. Výrobců nevelké dřevěné skříňky o typizovaných rozměrech zhruba 73 x 46 x 14 cm bylo mnoho, často i anonymních. Tento konkrétně s povolením ministerstva financí z 25. září 1925 je opatřen štítkem výrobce ETA Praha - Vršovice. Původní obchodní značka akciové společnosti založené počátkem dvacátých let minulého století vznikla ze slovního spojení Elektro- technické aparáty a firma mimo jiné vyráběla i hrací automaty. Naše kdysi Nieveltova dnes už zaniklá hospoda ve Stříteži čp. 28 u Trutnova, která ho měla pronajatý pravděpodobně od Trutnovského pivovaru byla jako naschvál v německojazyčné oblasti, takže i návod za čelním sklem dvířek byl německý. Klasickou ukázkou jak lze zachovalou funkční technickou starožitnost byť s dobrým úmyslem totálně zmršit je můj klukovský zásah do originálu a výměna návodu za neuměle ručně napsaný český překlad:
1. Vhoďte jeden neopotřebený dvacetihaléř shora vpravo!
2. Vyčkejte, až peníz spadne dolů, načež knoflíkem na pravé straně otočte vpravo, až klapne péro!
3. Točením knoflíku levého pohybujte šaškem sem a tom, aby zachytil do svého klobouku kuličku, spadající z horního otvoru mezi skupinou tyček. Zdaří-li se to, vyhodí automat samočinně výhru na dolní hvězdici označenou střídavě 40-60-40-80 haléřů.

Sběratelé pohlednic by měli zbystřit. Historický důmyslný automat na prodej pohlednic se nevidí každý den. Když mě jistý nejmenovaný kamarád pozval do svého úložiště štákloví, jak staří horáci říkají nakupenému harampádí ze sklepů, kůlen a půd, abych si ten zázrak vyfotografoval, nevycházel jsem z úžasu. Puntičkářský minimalista by možná prohlásil, že použít pro snůšku odložených věcí slangový výraz patřící prvotně vykřičenému domu je v tomto případě laskavý eufemismus. Pro našince je to na první moment jako vstoupení do ráje. Oči těkají z jednoho zaprášeného předmětu na druhý a myšlenky ztrácejí schopnost se soustředit. Na fotkách je to vidět. I když jsem se balast kolem ústředního artefaktu pokusil odstranit, na vyfocení zajímavých detailů jsem zapomněl. Automat prý visel na stěně jednoho z domů v horní výstavné části ulice „Na Struze" v Trutnově a pravděpodobně skončí v nejbližší době v tamním Muzeu Podkrkonoší, takže se při nějaké příští tematické výstavě bude moci pokochat pohledem i široká veřejnost.

To platívalo za našeho mlada. Svět už není, jako býval. Dnes je všecko vzhůru nohama. Jaro přišlo do vsi předčasně a už první dubnový víkend je všechno v květu. Kam se budou asi milenci chodit líbat na 1. máje? Nepřijdou-li stejně předčasně „Zmrzlí muži" budou se na stromech červenat první třešně. Že blbnou jednotlivci a dokonce celé národy to našince zocelené 20. stoletím nijak nepřekvapuje. Ale Příroda, uvyklá po staletí na určitý řád porušený sem tam nějakým zemětřesením, větrnou smrští nebo záplavami byla většinou v normě. Během roku se pravidelně střídala výrazně odlišená období jaro, léto, podzim a zima s čímž souzněli všichni živáčkové. Ptactvo nebeské přesně odhadlo, kdy se má vypravit na jih a i ten poslední zajda věděl, že na zimu nutně potřebuje nový kožich. V zimě v Krkonoších padal sníh nikoliv písek ze Sahary. Šest hodin ráno bylo celoročně šest hodin ráno bez posouvání hodinových ručiček. Jen zoufalí grafomani stále usedají s neúprosnou pravidelností podle nepsaného fóršriftu ke strojům aby upletli z počáteční kuličky trusu příslovečný bič denního pensa zmateného textu, který jim na síti vynese nějaký ten lajk. Dávný horák za úsvitu vstal a nasekal trávu pro svoji krávu. Já nakrmím facebook a mohu si dát ruce v bok. Tak vo co gou?

Nepublikováno

Chtělo by se napsat po dědečkovi. Ale ani majitel kouzelné vitrínky netuší, kteří dědečkové je zavěšené na různě zdobených šatlénech nosili v kapsičce u vesty. Z velké části více než stoleté kapesní hodinky většinou v torzálním stavu posbíral na klopotné cestě životem a slouží jen jako dekorace symbolizující pomíjivost času. Z ciferníků je oprýskaný smalt, jedněm chybí sklíčko, jiným ručičky, často i nožičky protože nejdou. Můj vlastní děda Antonín ale podobné cibule značky Patent Roskopf měl taky i se zmíněným šatlénem, stříbrným přívěskem. Frajersky je nosil v malé kapsičce u pasu kalhot. Svým pábitelským způsobem mě v dětství když jsem u něj trávil prázdniny, balamutil, že je jednou zdědím. Často se oháněl známým citátem Jana Wericha z filmu Hej rup. „Moje zlaté stříbrné hodinky nikomu neprodám". Nakonec prodal nejen hodinky, ale veškerý majetek včetně chalupy, prachy prohýřil s vdavekchtivými ženštinami a zemřel chudý jak ta myška v protestantském kostele. Ostatně, já jsem hodinky jako časomíru nikdy v životě, až na několik nutných okamžiků nenosil. Na co taky? Když mám hlad jím, když je tma spím, když je světlo pracuji...a když nevím, tak se zeptám. To už ale dávno neplatí. Jsem sice opožděné leč z nouze rovněž dítě své doby. Toho vibrujícího prevíta (pochopitelně mám na mysli mobil) mám taky. Jako umělecký artefakt se mi ale časostroje všech typů, rozměrů a značek vždycky líbily.

Tak tam jsem taky nebyl. A přitom stačilo tak málo. Po E 55 z Lince na Salcburg přes císařský Bad Ischl za panem Lahmerem do Bad Ausse při toulání se Solnou komorou po stopách dávných kolonistů Krkonoš z Tyrol, Korutan a Štýrska jsem ujížděl nejednou. Možná i dvakrát. Odbočit pár kilometrů na sever do vyhlášené vinařské oblasti v údolí Wachau do malebného kraje vinic a meruňkových sadů třeba jen na skleničku lahodného veltlínu z vinařství Jamek naši eurem nedisponující partu ani nenapadlo. A vysvětlovat na zámku Achleiten, který koncem minulého století koupil bratr zakladatele plzeňské Škodovky rytíř Jaromír Škoda, že moje matka byla také z rodiny Škodů, i když bohužel ke své škodě jen chudáků z Náchodska se mi při mé jazykové vybavenosti opravdu nechtělo. Tak se aspoň kochám panoramatem, jak je českým národním zvykem.