Freiheit

Trutnov - město mé školní docházky. Město objevů, prvních lásek i zklamání. Již osmdesát let mé „guberno". Pokud jsem měnil bydliště, tak jen v jeho hranicích. Vzpomínky na smutné zážitky blednou, hezké chvíle v paměti zůstávají. A stačí zaštrachat nějakou zasutou a dávno zapomenutou krabičkou, aby ožily s novou intenzitou. Zcela v duchu úsloví, že pořádek je pro pitomce, kdežto inteligent ovládá chaos, namlouvám si, že nejsem to, co jsem. Ač na oko obdivovaný puntičkář, přece jen když se věci celý život hromadí, stále častěji něco hledám. Přesně vím, že je to v psacím stole v těch zelených deskách ve spodním šupleti vlevo. No není! Zato až úplně na dně je obálka s fotografií rodného domu v Americe, kterou ne a ne najít v srpnu, když jsem se s ní chtěl pochlubit návštěvě. Minule jsem úporně hledal tu plechovou modrou pikslu od předválečných cucavých bonbonů Hašlerek, co jsem si jako kluk do ní ukrýval vzácné drobné „poklady" - šmuky, cetky, odznaky a tretky. Dnes na mě vypadl z kulaté červené papírové zcela anonymní krabičky tenhle mosazný smaltovaný přívěsek s ručně malovaným schematickým motivem trutnovského náměstí se starou historickou radnicí, kterému dnes vévodí socha Krakonoše, jehož jméno nese.

Ale kuš! Každý Bavorák v kožených gatích s padacím mostem by se rozřehtal, až by se za pivní břicho popadal a charivari - řetěz s roztodivnými přívěsky u pasu se mu rozcinkal. Na Oktoberfestu v Mnichově konaném letos od soboty 20. září do neděle 5. října se to návštěvníky pyšnými na své „Lederhose" a dámami v dirndlu tradičně jen hemží. A téměř všichni mají u pasu tu kuriózní ozdůbku - řetěz z masivního stříbra s přivěšenými broušenými drahokamy, mincemi, medailemi, loveckými talismany, drápy, zuby, růžky, parůžky i parohy podle osobního vkusu a spoustou další chamradě. Ženy prý v jemnějším provedení. Ale čert tomu věř v současné éře tetování, piercingu a jiných příšerností. Staří latiníci označovali slovem caribaria nepořádek, chaos, rozruch, virvál nebo šílenství. Podobné řecké karébaria znamená doslova „těžká hlava" čili kocovina. Odtud všechny ty lidové hlučné taškařice s břesknou kakofonní muzikou jako bakchanálie nebo masopust či závěrečný rej cirkusových artistů.

Co skuhráte, vždyť stáří je prima, pravila mi onehdá paní doktorka Zina. Možná ale, že jsem se přeslechl jako čím dál častěji a řekla psina. V konečném vyznění je to však úplně jedno. Když se nad tím tak zamyslím, měla ve svých ani ne čtyřiceti letech docela pravdu. Stále ještě se, když je co, bez potíží najím díky v pořadí již šesté kompletní sadě zubů, jimiž mě dvakrát obdařila matka příroda a už počtvrté Vzájemná zdravotní pojišťovna. Když chci vidět a nepoznám příchozí dámu po ohmatu, prostě si nasadím brýle. S mírným doplatkem lze pořídit i slušivější obroučky než univerzální model z umělé hmoty od státu. Abych se nemusel na stará kolena učit znakové řeči, podstoupil jsem několikaměsíční anabázi nutnou pro získání lékařsky osvědčených sluchátek. Je to na dobré cestě, už se na nich pracuje.

Nemusí to být pokaždé jen úchvatné samolety s kostrou z několika dřevěných latí potažených plachtou jaké dokázali vznést do oblak vzduchoplavečtí pionýři Blériot, Etrich nebo Kašpar. Nejeden netechnický našinec z 21. století stojí v němém úžasu nad důmyslnou jednoduchostí stařičkého kolovratu sneseného z půdy po prabábě. Jiný je s očima dokořán uhranut hodinovým strojem ze starých secesních pendlovek se závažím zavěšeným na strunách jako na kladkostroji, které jakýsi kutil šikula osvobodil ze zajisté líbivé leč uzavřené prosklené jarmary. Upevněny na prosté desce jsou i bez bicího zařízení funkční, i když na chalupě v hostinském podkrovním pokojíčku slouží jen jako dekorativní technicko - umělecký artefakt. Jako potvrzení letitého moudra, že v jednoduchosti je krása, je na co se dívat. Jednotná secesní výzdoba středu ciferníku se smaltovaným okružím a arabskými číslicemi, masivního závaží a terče kyvadla jednoduchým motivem vlající stuhy jsou vzájemně v dokonalé harmonii. Puritán bez špetky fantazie se zhrozí, jaký že to barbarský přístup k historickému předmětu. Ale co když umně vyřezávanou skříňku se soustruženými doplňky prostě a jednoduše jen sežral červotoč?

Kdo by neznal aspoň ty nejznámější o Sněhurce a sedmi trpaslících nebo o Popelce? Animované filmové pohádky z dílny Walta Disneye se zapsaly do myslí mnoha generací. K stáru se to většině lidí v hlavě poněkud míchá, a když se člověk oklikou vrací do dětství, může poplést ledacos. Celoživotní nekuřák při pohledu na sedm popelníčků dostane ťafku jako by si dal dlouhého jointa špeku. Což prý je výrazivo znalců pro osobně sbalenou Marjánku. Vždycky když se za nějakou takovou pěkně rostlou ohlédnu, ujišťuji se v duchu, že i když držím dietu, mohu si prohlídnout jídelníček. Při prohlížení těch sedmi sběratelských kousků z kuřácké výbavy jsem hledal nějaký pohádkový nadpis a napadly mě Popelčiny popelníčky. Udělat z jednoho střevíčku sedm popelníků, to je jako vecpat Sněhurce do chaloupky v lese se sedmi postýlkami jednoho přerostlého skřeta jménem Koloděj. Použít jednotné číslo mi brání stud a dobré vychování. Přestože doba zhrubla a servítky si neberou ani nejvyšší státní představitelé já volím nepoetický, neprovokativní, nenápaditý název. Vždyť o představení těch nádobek, díky kterým neklepe popel na podlahu ani ta hrstka kuřáků setrvávající u klasické cigarety nebo doutníku i za cenu, že nejsou „In" když nevapují, jde především.

Ve vísce Studnice, dnes části správního území obce Jívka, na starých německých mapách Dreiborn (doslova Tři prameny) pořádá parta nadšenců, většinou místních chalupářů v sobotu 30. srpna 2025 již 13. ročník čtyřiadvacetihodinové výstavy výtvarných prací Drajborna sobě. Již potřinácté mi přišla pozvánka od vzácného přítele a pravidelného vystavovatele originálních koláží, redaktora Trutnovinek Hynka Šnajdara. Nikdy jsem tam nebyl! Pravidelně sleduji obrazové reportáže z akce na internetu, takže jsem tak říkajíc v obraze. Navíc mám kousek Drajborny se zajímavým příběhem doma na zahradě. Opracovaný kámen se sotva čitelným vysekaným letopočtem 1871 s oblibou vydávám nic netušícím zvědavcům za autentickou památku na příjezd prvního vlaku do Svobody nad Úpou. Jak je v tomto kraji zvykem, všechno je jinak.

V Numismatickém časopisu dvojčíslo 3,4 - 2025, který vyšel začátkem srpna, mě zaujal zajímavý článek sběratele Martina Marka z Plzně, nazvaný „Bronzové medaile věnované kapitánu Otakaru Jarošovi". Hrdinu od Sokolova, který jako první cizinec od začátku druhé světové války obdržel „in memoriam" nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu dokonale zneužil poválečný komunistický režim v Československu. Kapitán Jaroš (1. srpna 1912 Louny - 8. března 1943 Sokolovo) důstojník československé armády a příslušník samostatné čs. jednotky v SSSR zformované v Buzuluku, bytostný Skaut a Sokol, vlastenec, který přímo nesnášel komunisty, byl po válce vyzdvižen na piedestal jako ikonický bojovník za vítězství komunistické ideje. Dodnes jeho jméno nese nespočet ulic, náměstí a škol ve městech po celé republice. Vedle Jarošova obsáhlého medailonku je stěžejním námětem fundovaného článku popis několika bronzových medailí s jeho portrétem. Tentýž vojenský portrét z profilu v zimní výstroji s ušankou a kožešinovým límcem z ateliéru Španielova žáka sochaře a medailéra Jiřího Prádlera (1929 - 1993) je i na regionální sportovní medaili z nevšedního materiálu pyrostatu, o které se autor v textu rovněž okrajově zmiňuje. Tímto kolegovi Markovi děkuji za impuls. Připočtu-li, že se Jaroš narodil v srpnu a rok před mým příchodem na svět pracoval krátce na poště v mém rodném Náchodě, se kterým je spjat i zmiňovaný Otakar Španiel, nebo že kupička novoročenek od kamaráda Pavla odesílaná z trutnovské ulice kpt. Jaroše už se nezvětší a zejména, že atypická medaile je výrobkem někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři po zestátnění přičleněné k podniku Elektroporcelán Louny, která po zprivatizování dodnes působí pod názvem Keramtech, spol. s. r. o. je důvod usednout ke klávesnici víc než pádný. A to zcela pomíjím první Jarošův anonymní posmrtný portrét s ušankou symbolizující východní frontu na poštovní známce ze sběratelsky oblíbené série Londýnské emise z roku 1945. Představovala padlé hrdiny československé zahraniční armády a na jejím vydání měl zásluhu jistý „doktůrek práv", pracovník exilové vlády Antonín Tichý (1907 - 1988), jehož vynikající publikace o paraskupině Antimony vysazené v Protektorátu „Nás živé nedostanou" je na internetu často tvrdošíjně nezaslouženě připisována mé maličkosti. Mnohem později vyšlo najevo, že pro většinu pozdějších Jarošových portrétů charakteristická ušanka je podfuk zhotovený fotomontáží. Předem varuji zvědavce, kteří při ověřování údajů spoléhají na „umělou demenci" AI.