Freiheit

Nevěřte všemu, co vás učili ve škole. Svět se mění a spousta věcí s ním. Tak třeba zrovna první den jara má řada generací zafixován s datem 21. března. Pravda je ale ve hvězdách. Den jarní rovnodennosti nastává letos o den dříve. Přesně 20. 3. 2023 ve 22,24 hodin. Podle propočtů astronomů se nikdo z nás už 21. v životě nedočká. Vesmírné zákonitosti jsou neúprosné a další taková shoda s kalendářem je prý v plánu až v roce 2102. To ale nejspíš nezvěstuji nic nového, protože už si o tom dávno cvrlikají údajně i vrabci na střeše. Mimochodem, věděl někdo, že mají tihle ptačí uličníci dnes dokonce mezinárodní svátek? (Tak všechno nejlepší, Maruško!) Řízením matky Přírody vyrašil z ničeho nic právě dnes na naší zahradě nepočetný zástup bělostných poslíčků tohoto úžasného ročního období. Snad jako živoucí důkaz, že krása vynikne i na hnoji. Skupinka roztančených víl s poetickým jménem sněženka jarní (Galanthus nivalis) je uváděna též jako podsněžník. To moc rád nemám. Trochu mi připomíná obhroublý výraz podpapírák, což ani latinské „galantní" nijak nezjemní. Ačkoli sníh snesu jen v kremrolích, většinu těch něžných slovanských odvozenin přímo miluji. Sněženka, Sněhurka, Sněžka, snežienka, Snehulienka, śnieżyczka, Śnieżka....

Nepublikováno

Retro z fotografické pozůstalosti Standy Steinera (1929 - 1997)

Malá Lenka, ročník 1959 při jednom z pravidelných výšlapů ze Svobody nad Úpou na Rýchory tehdy ještě ochotně zapózovala jako komický figurant pro vtipně komponovaný snímek, v jakých si její otec, amatérský fotograf Standa Steiner liboval. Mezi učesanými a víceméně fádními oficiálními záběry Rýchorské boudy září jako ryzí zlatinka z nedalekých kutišť. Tenkrát na konci bouřlivých šedesátých let než se v Dvorském lese uhnízdili cizokrajní ptáci devastátoři v khaki gymnasťorkách a ještě i chvíli po tom co po dvou letech odtáhli, byl zádumčivý hřeben na jihovýchodní výspě Krkonoš stále ještě oázou klidu a ticha. Jen koleje od vojenských náklaďáků vyježděné do prachu turistické cesty napovídaly o zrůdných dopadech „civilizace". Osamělá Rýchorská bouda na horizontu ve své původní podobě oděná dodatečně vzhledem k drsným povětrnostním podmínkám do ochranného pláště z eternitových šablon působí i přes svou zdánlivou hmotnost uklidňujícím dojmem. Jako bájná archa s otevřenou náručí pro všechny živáčky. Živo bylo na tomto ukázkovém ostrůvku Skandinávie v pouhých 1000 metrech nad hladinou moře už koncem dvacátých let, když se budova pod taktovkou trutnovského stavitele Vagenknechta stavěla. S pominutím úplně prvního vniknutí do nedotčené rýchorské pustiny v podobě kolem roku 1950 zaniklé Maxovy boudy, kterou členové Krkonošského spolku z Maršova v letech 1891 - 1892 vynosili s nadsázkou takřka na zádech. Čas všecky rány zhojí a příroda je mocná čarodějka. Dřívější hospodáři se dokonce v blízkosti bud pokoušeli v klidných dobách pěstovat brambory a oves. Další pohromu přineslo harašení zbraní za horskými hřebeny a následná horečná výstavba opevnění. A nedělejme si iluze, že se stavební firmy nebo vlastní vojsko chovaly k okolní vegetaci nějak zvlášť ohleduplně. I tyhle jizvy se zacelily a dnes celá linie betonových bradavic splývá s terénem i bez maskovacích sítí a kamufláží. Naopak všechny ty řopíky, bunkry či pevnosti porostlé mechem a lišejníky ukryté v křoví vypadají poeticky jako opuštěné hobití domky a jsou předmětem obdivného zájmu. Na asfalt plazící se svými chapadly po cestách k vrcholu nesmlouvavě jako chobotnice už jsme si tak nějak zvykli. O další průjezdy obrněných houfnic maskovaných zákopníků však určitě nikdo nestojí.

Nepublikováno

Únor bílý - pole sílí. Tak si pochvaloval nejeden hospodář v dobách, kdy rozmary počasí alespoň rámcově uznávaly starodávné pranostiky, které po staletí vykazovaly procentuální shodu s realitou asi jako dnes průzkumy veřejného mínění čí odhady volebních výsledků. Za vlády komančů mnozí z nás v duchu potutelně přidávali ...a ÚVé šílí. Ústřední výbor všemocné a jediné strany měl v těch ponurých dobách všeobecného plánování hospodářství proti sobě každoročně čtyři mocné soupeře. Jaro, léto, podzim a zimu. Jenže kdeže loňské sněhy jsou? Dnešní horáci už dávno zavrhli oves a vsadili všecko na turistiku. Zimní bílé horské stráně křižují lanovky a vleky přečetných sjezdovek a běžeckých tratí, na kterých se míhají pestrobarevné postavičky sportovců. Nedotknutou pláň se závějemi neporušeného prašanu aby trendy lyžař na skialpech pohledal.

Nedělám to často a už vůbec ne s nadšením, abych propagoval něco, co mají v gesci povolanější. Ale když musíš, tak musíš! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově zahájilo hojně navštívenou vernisáží ve čtvrtek 26. ledna výstavu o Janských Lázních. Exponáty ze sbírky regionálního multisběratele Jana Hainiše zaměřeného na historii lázeňského města pod Černou horou především na zimní sporty zejména lyžování, jehož je celoživotním aktivním vyznavačem dokonce se závodnickou minulostí, doplňuje i několik zajímavostí z muzejního depozitáře. Honza je nejen spolužák mé nejmilejší manželky, ale i můj kamarád, svého času spolupracovník u Čs. státních lázní a hlavně kolega sběratel s podobnými zájmy, čili vlastně svým způsobem konkurence. Ani jeden to tak tragicky necítíme. Honza na to má svéráznou průpovídku. „Já jsem sběratel, ty jsi historik". A řekne to s takovým potutelným výrazem, že přesně vím, co má na mysli. Ty si piš ty své rádoby zasvěcené bláboly o historii regionu a nepokoušej se cokoliv sběratelsky cenného získat - já ti to rád zapůjčím k ofotografování. Tomu se říká sběratelská kolegialita, protože jsou i jiní, kteří nepůjčí ani náhodou. I s Janskými Lázněmi jsem se „zapletl" od poloviny minulého století mnohokrát. V tomto směru například v roce 2005 při psaní lapidárních textů do publikace „Janské Lázně a okolí na dobových pohlednicích" doplněné čumkartami také z Honzovy početné filokartistické sbírky. Kdo máte rád Janské Lázně a všecko co s nimi souvisí, staré fotografie, pohledy, turistické průvodce, mapy, štítky na hole, odznaky, lyžařské diplomy a katalogy, lyže, saně, brusle a všechny ty upomínkové sarapatičky z babiččiny truhly nebo skleníku, běžte se podívat - stojí to za to. (Já osobně nemám ze vstupného ani halíř).

Nepublikováno

Mezi historickými lyžařskými odznaky je jen málo těch, které zkušený sběratel nepozná tak říkajíc na první dobrou. Horské vrcholy, zasněžená krajina, figurky lyžařů i samotné lyže napoví i laikům. Opravdovou hádankou může být málo známý neutrální bílý smaltovaný terčík s kombinací čtyř propletených písmen černé barvy, jejichž pořadí ponechává prostor pro fantazii. Vzrušenou diskuzi vzbudil nedávno nález jednoho takového zachovalého „knoflíku" o průměru necelého dva a půl centimetru na webu lovecpokladu.cz sdružujícím mimo jiné hledače s detektory kovů. Experti znalí brouzdání po síti našli další virtuální exemplář na Internetu. Potvrdilo se staré známé, že pod lustrem je tma a mýlit se je lidské. Instituce z nejpovolanějších, Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, má na sbírkové evidenční kartě odznaku zapsán některým z dřívějších pracovníků chybný výklad zkratky jako „Hauptverbund der deutschen Sport".

Houby s octem! Je to jen dar od Pánaboha ze všeho se vykecat. Nebo jak rád říká stejně obdarovaný pražský přítel Pavel umění uplést z kusu člověčího trusu bič. Opravdový borec s ním i zapráská. Dá-li se někdo na psaní, musí umět tu pomyslnou kuličku užmoulat ze všeho. Témata kol dokola leží. Jen je zvednout - to je oč tu běží. Tak třeba hned ty klíče. Častokrát v životě se stane, že člověk objeví rezatý klíček v prachu u cesty, někdy celý anonymní svazek zapomenutý neznámým nešťastníkem v nádražní čekárně nebo visací zámek u dávno neužívané branky do polí. O šuplíku v psacím stole po dědovi nemluvě. Devadesát devět nálezců ze sta je bez povšimnutí mine. Vím ale bezpečně minimálně o jednom pošukovi, který není líný se sehnout a do vyhrazené bedničky v pracovním kutlochu přihodí další exemplář. Některé omšelé kousky jsou hodnotné samy o sobě. Ať již stářím, řemeslným provedením či nezvyklým vzhledem. Mohou posloužit jako solitérní dekorace pro oživení v každém interiéru. Starý osahaný zajímavý klíč je z těch obyčejných předmětů obdařených skrytým tajemstvím, na kterém se zaujetím spočine oko milovníka stařinek stejně jako excentrika holdujícího nečekaným kontrastům.

Natruc vší logice a učenými dějepisci doloženému původu výstražného deklamování, které s oblibou opakují průvodci na hradech a zámcích při představování středověkého prevétu, mě pokaždé při pohledu na tajemné sklepní dveře zaplaví obdiv ke smyslu našich předků pro krásno. Jejich jedinečnost ještě podtrhuje umístění na rustikální bílé zdi v málo navštěvovaném celkem současně vybaveném suterénu tuctového baráčku, kde působí tak nějak nepatřičně. Skoro jako tichá provokace majitele domu. A ten to obvykle udiveným návštěvníkům, kteří je vidí poprvé, náležitě dovysvětlí. „To víte, stavěli jsme za socíku a nic nebylo k sehnání. Konec konců i úspory vyschly a na nové dveře k obyčejnému hajzlíku nezbylo. Tak jsme použili tyhle staré. Jsou ještě docela dobré." Pouze tušený bytelný zámek z druhé strany, vždy zamčený a bez klíče, který je prý údajně ve vrátnici vzbuzuje podezření, že je to jen fikaná adjustace starožitného artefaktu zcela v duchu fantazijních nápadů domácího pána. Takové dveře do nikam. Anebo do třinácté komnaty kam nikdo nesmí. Natož s televizní kamerou při výprodeji nejniternějších tajemství, která si slušný člověk pokud netouží po pomíjivé popularitě celebrity, většinou nese v pomyslném ranečku i na cestu poslední. Vždyť - Co je to člověk? Prach a kosti. Co je to život? Starosti. // Co je to život? Prach a hlína. Co je v něm člověk? Míň než hmyz. - jak zpívala nestárnoucí star české populární hudby Helenka Vondráčková v duetu s Václavem Neckářem roku 1968 v písni se stejným názvem jako tento článek. Zatímco krásné dveře, na nichž s obdivem spočinuly zraky několika generací, jsou s věkem pořád jen krásné dveře, ne-li krásnější.