Freiheit

Asi není náhoda, když se dva rodáci z Náchoda sejdou na chvíli v jedné lavici osmiletky v Trutnově, aby se po jejím absolvování víc než půlstoletí ani na tak malém písečku jako je Česko nikdy nepotkali. Přesto se jeden, který téměř neopustil rodnou hroudu, mezitím zcela nevědomky ožení přesně v den narozenin toho druhého. Druhý zatím s hubou od ucha k uchu procestuje svět a sklízí vavříny hned v několika různých činnostech. A nakonec na sebe na stará kolena opět narazí v oběma tak milých Krkonoších jen díky náhodnému brouzdání virtuálním světem na síti sítí. Každému, kdo věčně usměvavého Arnu Neubauera, miláčka žen i štěstěny, příležitostného herce a kumpána pražské bohémy, světoběžníka, nezdolného lyžaře a úspěšného automobilového závodníka zná, je hned jasné, kdo je kdo.
Takhle měla začínat knížka o životaběhu jednoho z nás, kterou jsme se s kamarádem Arnoštem chystali napsat. Osud byl rychlejší.

24. 6. 1941 - 13. 2. 2026

Pěkná novoročenka potěší nejen pár týdnů po vstupu do nového roku, ale klidně i v červenci. Letošní parádní fotografii členů Klubu vojenské historie v Trutnově z historické setniny 1. c. k. pěšího pluku Františka Josefa I. ve slušivých uniformách městského ostrostřeleckého sboru mi sice žádný z těch osmi kluků jako květ neposlal. Dokonce ani ta jediná žena, ke které mám navíc poslední dobou osobní, přímo Érotykací vztah. K čemu by ale byl internet, než aby nás dnes a denně neujišťoval jak malá a přehlédnutelná vesnice je tenhle svět. Nenápadné podstrčení spolkové péefky k mým očím zabodnutým do obrazovky je jasným důkazem. Já jsem si sice v maskáčích československé lidové armády odkroutil celé povinné dva roky základní služby, takže mě klukovské hry na vojáčky dokonale přešly. Přesto jsem mezi zakládajícími členy tehdejší Sekce vojenské historie pod záštitou Vlastivědného muzea v květnu 1976 měl několik, ne - li přímo kamarádů, tak známých vrstevníků určitě. Vzhledem k tomu, že kluci navázali na tradici městských ostrostřelců včetně každoročních ostrých střeleb z historických zbraní, byla to činnost „na hraně" a smrděla průšvihem. Pozdější přechod pod křídla Svazarmu, byl jen promyšlený akt sebezáchovy. S nesmyslnými zákony „komančů" zamet samet a současní členové spolku včetně několika veteránů - zakladatelů oslaví jako nedílná součást trutnovského veřejného života 50. jubileum. Za polovinu století se stali jedním ze symbolů Trutnova.

(Příspěvek pro velké děti k příští Noci s Andersenem)

Tak nevím, je-li to nějaká výhra, když ze tří hlavních rytířských ctností počínajících písmenem „m" opravňujících po staletí k usednutí na koně, to je udržet meč, moč, a myšlenku, mi podle povrchního dojmu zbývá jen ta třetí. První dvě očividně postrádám. Ale co když si to o té myšlence jenom myslím? Mezi kmány se tradují jako důkaz bojeschopnosti jiné tři vlastnosti na „s". Udržet sudlici, stolici a směr. Pokud je má domněnka o myšlence pravdivá, tak v tomto případě jsem diskvalifikován stoprocentně. Těch, co udrželi meč či sudlici jsou plné hřbitovy. Neopustit myšlenku se starému chlapovi vyplatí. I když si občas cvrkne do gatí...

V domě pro důchodce
V jedné malé kobce
S lékařskou péčí
Jako pták v kleci
Kecy, kecy, kecy
My měli vždy jen černou kuchyni
Uzené v komíně
Tlačenku ve skříni
Takové malé peklíčko
Smrádek ale teplíčko
Pili jsme z louže
Jedli rukama
Lehali na slámě
Kluci s holkama
Když vidím všechno z nerezu
Antiseptické uvnitř i zevně
Samou hrůzou tam nelezu
Bude mi to stačit na pitevně

(anti)

Pro ikonickou taneční vinárnu raného mládí mé válečné generace, uzavírající dlouhé období mezi lety 1925 - 1945, pro kterou se v hierarchii podle roku narození vžil název „Silent Generation" čili Tichá, se slavné chvíle vzepětí po znovuotevření na přelomu padesátých a šedesátých let bouřlivého minulého století staly labutí písní. Starobylá výstavná budova s bohatou historií v centru Janských Lázní zmizela během 80. let definitivně z jejich panoramatu. I ona měla někdy své rané mládí, doložené sporými ilustracemi, které provázejí malý exkurs proti toku času. Jedna ze starších vedut rozvíjejícího se lázeňského střediska pod Černou horou je známá z mnoha pozdějších kopií, ze kterých čouhá zásadní nesrovnalost. Původní grafika bez datace se signaturou autora kresby Labský a rytce Rybička (pravděpodobně Josef 1817 - 1872) vyšla v ročence „Libussa" vydávané v letech 1842 - 1860 pražským nakladatelem Klarem. Učitel Josef Demuth ji ve vlastivědné publikaci Trautenauer Bezirks-Kunde z roku 1901 otiskl s datací do roku 1820. Podle této předlohy namaloval volně rozměrný barevný obraz olejem místní poválečný malíř podepsaný A. Hubka s uvedením téhož letopočtu. Na výstavě v lázeňské Kolonádě roku 1967 ke stému výročí administrativního osamostatnění Janských Lázní od Svobody nad Úpou byla vystavena fotokopie téže rytiny s daleko pravděpodobnějším datem 1854 bez uvedení zdroje. Výrazná první osamělá zděná budova vpravo je nepochybně popisné číslo 34 nazvané později „Deutsches Haus" vystavěné údajně v letech 1850 - 1852. Malý dřevěný domek s valbovou střechou číslo 23 vzadu, patřící rodině Baudischů odkoupil později hoteliér Stark, nechal ho zbourat a na jeho místě postavil v roce 1890 prostornou jídelnu spojenou s hotelem.

Nezamýšlenou připomínkou Dne válečných veteránů 11. listopadu z žacléřské porcelánky je biskvitová soška dvou vojáků rakousko - uherské armády nazvaná Pozdrav z domova. V originále „Grüsse aus dem Heimat" na spodním okraji sousoší se značkou TP a číslem formy 3452 vzadu. Figurky ozbrojených pěšáků z bílého neglazovaného porcelánu zastižených ve chvíli ztišení válečné vřavy, kdy si byli právě vyzvednout poštu, jsou výmluvné zachycením dojemného okamžiku. Sedící hltá očima řádky právě otevřeného dopisu, stojící kamarád mu nahlíží přes rameno a pyšně si nese balíček z domova. A možná to ani nebylo uprostřed bojů, ale jen při docela poklidném životě v kasárnách. Kdo ví? Neznámému modelérovi se prostě povedlo zachytit poetické kouzlo jedné z příjemnějších chvil vojenského života.

V létě v šestačtyřicátém po světové válce (té druhé) mi ještě nebylo ani pět a byl jsem docela lekavé dítě. Což často zneužívala Frau Kuhn (chce se mi napsat stará, ale to by se současné mladistvě vyhlížející kočky mezi čtyřicítkou a padesátkou mohly urazit) když občas přišla k nám do hospody koupit citronovou limonádu pro svou milovanou vnučku Annelies. V nestřeženém okamžiku na mě obvykle vyštěkla šišlavé „Šiška - puj do pšíška!" a zapíchla mi ukazovák do pupíku. Kajícně přiznávám, že se mi docela ulevilo, když musela koncem srpna s několika dalšími německými starousedlíky do odsunu. Teprve dodatečně mnohem později mi došlo, že měla na mysli slavného husitského vojevůdce Jana z Kalicha. Od té doby si propastný rozdíl mezi Žižkou a šiškou pamatuji. Trocnovský loupežník mi ani přes chvalozpěvy mého tehdy oblíbeného spisovatele Aloise Jiráska k srdci nepřirost. Zato šišky, to je jiná! Už od mládí mě fascinovaly jejich zajímavé tvary a skoro z každé houbařské výpravy jsem si nějakou pěkně rostlou přinesl domů. Čím větší, tím líp.