Freiheit

Pro ikonickou taneční vinárnu raného mládí mé válečné generace, uzavírající dlouhé období mezi lety 1925 - 1945, pro kterou se v hierarchii podle roku narození vžil název „Silent Generation" čili Tichá, se slavné chvíle vzepětí po znovuotevření na přelomu padesátých a šedesátých let bouřlivého minulého století staly labutí písní. Starobylá výstavná budova s bohatou historií v centru Janských Lázní zmizela během 80. let definitivně z jejich panoramatu. I ona měla někdy své rané mládí, doložené sporými ilustracemi, které provázejí malý exkurs proti toku času. Jedna ze starších vedut rozvíjejícího se lázeňského střediska pod Černou horou je známá z mnoha pozdějších kopií, ze kterých čouhá zásadní nesrovnalost. Původní grafika bez datace se signaturou autora kresby Labský a rytce Rybička (pravděpodobně Josef 1817 - 1872) vyšla v ročence „Libussa" vydávané v letech 1842 - 1860 pražským nakladatelem Klarem. Učitel Josef Demuth ji ve vlastivědné publikaci Trautenauer Bezirks-Kunde z roku 1901 otiskl s datací do roku 1820. Podle této předlohy namaloval volně rozměrný barevný obraz olejem místní poválečný malíř podepsaný A. Hubka s uvedením téhož letopočtu. Na výstavě v lázeňské Kolonádě roku 1967 ke stému výročí administrativního osamostatnění Janských Lázní od Svobody nad Úpou byla vystavena fotokopie téže rytiny s daleko pravděpodobnějším datem 1854 bez uvedení zdroje. Výrazná první osamělá zděná budova vpravo je nepochybně popisné číslo 34 nazvané později „Deutsches Haus" vystavěné údajně v letech 1850 - 1852. Malý dřevěný domek s valbovou střechou číslo 23 vzadu, patřící rodině Baudischů odkoupil později hoteliér Stark, nechal ho zbourat a na jeho místě postavil v roce 1890 prostornou jídelnu spojenou s hotelem.

Až do stavebního boomu odstartovaného se začátkem druhé poloviny 19. století měly Janské Lázně (tehdy ovšem ještě bez Černé Hory) pouhých 33 domů s číslem popisným. I když stavební parcela pro sledované číslo 34 zaznamenaná zeleně na indikační skice stabilního katastru z roku 1841 musela být vyměřena již před tímto datem. Když pomineme krátkodobé majetnické převody, byl převážnou dobu své existence pohostinský podnik v držení realitního magnáta, čtvrt století úřadujícího starosty Janských Lázní Wenzela Starka (1828 - 1908) a jeho dědiců. V době výstavby nepřehlédnutelného hotelu byli nejčastějšími návštěvníky lázní turisté ze Slezska, proto zvolili majitelé podbízivý název „Německý dům", který vydržel až do konce druhé světové války. V druhé polovině čtyřicátých let navrhovala názvoslovná komise při ONV v Trutnově v čele s profesorem Jaroslavem Procházkou při hromadném přejmenovávání německých pomístních názvů včetně hotelů a horských bud pro sloučená čp. 34 (Deutsches Haus) a 23 (Starksspeisesaal - Starkova jídelna) jméno Česká beseda. Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Za letitý nacionální název nový národovecký. Dnes už se asi nezjistí, kterou poetickou duši napadl Bílý kříž zvukomalebně souznící s navigačním souhvězdím dávných mořeplavců plavících se pod jižní oblohou. Pro nás, náctileté návštěvníky byla útulná vinárna s tanečním parketem a živou muzikou na přelomu padesátých a šedesátých let minulého století stejně lákavá a obestřená tajemstvím jako to bájné mrňavé seskupení čtyř hvězdiček na jižní hvězdné polokouli, které většina z nás na vlastní oči nikdy neviděla. Stejně jako Jižní kříž přitahoval zraky portugalských lodivodů při průzkumných plavbách na jih, nebo méně poeticky můry přitahuje světlo pouliční lampy, směřovaly naše kroky neomylně téměř každý večer k Bílému kříži, odkud tiše znělo tango „Miliony hvězdiček..."

Nepublikováno