Čas prvních lásek a nesmělých doteků, čas opojení tancem a muzikou s pocitem chvilkové volnosti v nesvobodném světě, začíná být pro mnohé dnešní -sátileté pozvolna legendou. Vlajkovou lodí těch, co měli Janské Lázně pěšky na dosah, byla na začátku 60. let taneční vinárna Bílý kříž.
In memoriam Bílý kříž
Vzpomínáte? Tlumená světla, jemně erotický samet boxů, všudypřítomný a nevtíravý číšnický pánbůh Václav Rezek a především šest šamanů za notovými pultíky - sextet K club. Kapelník Honza Kolisko, civilním povoláním učitel hudební výchovy, podmanivý zpěvák a multiinstrumentalista, střídal povětšinou trubku a saxofon. Stejně dobře ale ovládal pozoun, harmoniku, klávesy klavíru nebo kytaru. Další zpěvák, Kafka řečený „Franz" ve svých příznačných kostkovaných bačkorách, rozezníval pomocí ekvilibristických kousků s paličkami soupravu bicích. Dva nenápadní strejdové s pokročilou pleší, Bohouš Kalhous s trubkou nebo harmonikou a Luboš Gebert /saxofon a klarinet/ byli neúnavnými „dělníky" kapely. Benjamínek Jirka Hofman za pianem nebo u klavifonu, tak trochu playboy, zpíval stejně, jako vystupoval. Ležérně. A když basista Milan Anděl se svým jménem zazpíval okouzlující „numero prima" sezony, dostal i tak prorežimní hit jako byl Dobrý den majore Gagarine, docela nadpozemský náboj. Mně věřte, já tam byl, Igristoje víno pil...
Jen „kluci" z kapely už přebrodili St.Louiský močál a na Blueberry Hill postavili semaforské Schody do nebe, kde se scházejí k poslednímu tangu. A tam, kde stával Bílý kříž, tiše šumí tráva.
P. S.
Populární Pramínek vlasů ze semaforské dílny Suchého a Šlitra nám Honza Kolisko na sklonku roku 1960 hrával s dixielandovou formací, která si říkala Magic club. S kamarádem Zdeňkem Havlíčkem, pro silná skla brýlí nazývaným Doktor, tenkrát zpíval a hrál na pozoun plachý, neznámý, nazrzlý blonďák z Prahy. Po více než čtyřiceti letech jsem se zcela náhodně dozvěděl, že to byl Jiří Grossmann.
In: Antipády/Poznámky k životopisu; Krkonoše - Jizerské hory 1999/12