Nedělám si iluze, že by v českých zemích stál dávno zaniklý spolek Schlaraffia, přestože byl založen v roce 1859 v Praze, na pomyslném žebříčku zájmů široké veřejnosti nějak příliš vysoko. Ta hrstka staromilců, která o vašnostech v legračních čapkách se smyslem pro přátelství, umění a humor už někdy slyšela, se může těšit na avizovaný přírůstek do regionální knihovničky. V našem koutě Krkonoš existovaly před druhou světovou válkou dvě významné pobočky, spolkovým jazykem říše. Gigantea v Trutnově a Hohenelba ve Vrchlabí. Našlápnuto měla i stolní společnost Ecke Freiheit ve Svobodě nad Úpou. Jejich krátkou historii a seznam členů bez nároků na úplnost jsem se svým laickým přístupem bez znalosti bližších souvislostí i jednacího jazyka, jímž je stále němčina publikoval už před více než deseti lety. Je docela potěšitelné, že se na mou amatérskou práci odvolává spolkový odborník, který se zabývá zaniklými pobočkami ve světě a v současné době připravuje (samozřejmě v němčině) kroniku desetiletého (1928 - 1938) trvání samostatné vrchlabské říše Hohenelba s pořadovým číslem 277.
Schlaraffie žije!

Od průkopnické velkolepé výstavy k 150. výročí založení uměnímilovné společnosti Schlaraffia v Praze uspořádané Městskou galerií MY v Jablonci nad Nisou, uběhla už celá jedna dekáda. Mnoho se od té doby změnilo. Schlaraffia už dávno není tajemná ani pro laickou veřejnost. Z přehlížené Popelky je alespoň v české kotlině spolek sice zaniklý, ale těšící se zvýšenému zájmu zejména ve sběratelských sférách. Historické dekorace, řády, vyznamenání, medaile a odznaky se jako mávnutím kouzelného proutku vyrojily ze zapomenutých krabic a jejich cena stoupá do závratných výšin. Ledaskdo se v duchu cítí schlaraffem.
Drobný detail

Všímavé filatelisty, které zaujala neznámá poštovní známka u předcházejícího textu, bych rád upozornil, že exemplář není na prodej. Během několika minulých dnů se od uvedené známky důrazně distancovali ctihodní schlaraffové z přípravného výboru „XXVI. Allschlaraffisches Concil 10. - 13. 10. a. U. 160 zu Bern" i mluvčí České pošty s podpisem nečitelným. Celosvětová organizace Schlaraffia jak známo nemá v České republice žádnou pobočku kromě přípravného polního tábora v Jihlavě (Feldlager zu Iglau). Veškeré písemnosti by tudíž musely být směrovány do zahraničí a na to je poštovní známka s označením A s momentální nominální hodnotou 19 Kč proklatě málo. Jedním ze základních nepsaných pravidel recesistického pánského spolku Schlaraffia jehož ideou je smysl pro umění, humor a přátelství je, že každý vtip je žádoucí, ale nikdy nesmí nikomu ublížit. To pochopitelně virtuální podvržená známka nesplňuje, za což se eventuálním poškozeným velice omlouvám.
Nepublikováno - na vědomí pouze návštěvníkům této stránky
Ad Gigantea: Řepa

Socializmus s lidskou tváří bylo jen šidítko davů, které se neosvědčilo. Lidé se mnohem radši opíjejí alkoholem s lidskou tváří - ale řepa? Přesto je historicky nejstarší. Tvář vymodelovaná na bulvě patří totiž Krakonošovi. Plechovou nášivkou na helmici (zasvěcení vědí, že to byla dvojbarevná šaškovská čapka s rolničkami) se rytíři z trutnovské pobočky Schlaraffie hrdě hlásili k erbovnímu pohoří, jehož jméno Gigantea přijali. Pán hor Krakonoš se v jejich svérázné heraldice objevuje často. Stejně jako královna Sněžka nebo trutnovský drak. O původu nešťastného spojení jména bájného horského Zjevení s prozaickou řepou si dovoluji ocitovat jednu z mnoha vyprávěnek na toto téma z webu pohadkove.krkonoše.eu:
V čapce s rolničkami za Velkou louži

Se zvýšeným zájmem badatelů, sběratelů i laické veřejností o dlouhá léta neprávem tabuizovaný spolek Schlaraffia, se sítí poboček na všech kontinentech a s tvrdošíjně dodržovanou němčinou jako dorozumívacím jazykem, vyplouvají na hladinu všedních dnů heroické historické činy jednotlivých rytířů i zajímavé perličky z jejich života. Když se loni v prosinci slavnostně otevíral minipivovar Trautenberk na Pomezních Boudách v již před válkou vyhlášené Tippeltbaude, kterou odboráři přejmenovali na zotavovnu Družba, prošla budova radikální rekonstrukcí. Významným prvkem nového interiéru restaurace jsou po odstranění dřevěných obkladů s vyřezávanými hlavicemi od trutnovského sochaře Emila Schwantnera původní industriální nosné sloupy. Mohutné traverzy natřené základní suříkovou barvou s přiznaným reklamním nápisem výrobce, vyhlášené slévárny Josefa Hübnera z Pilníkova.
Eduard Hübner, poslední majitel slévárny v Pilníkově
Zweimal Rübezahl

Úřední řečí společnosti Schlaraffia je sice němčina, ale my, co neumíme kváknout ani slovo musíme zůstat u toho, jak nám zobák narost. Jenže právě v případě Rübezahla je to složitější než obvykle. U nás v Krkonoších, které jsou odpradávna prezentovány jako jeho domovina, je znám jako Krakonoš díky zběhlému řezníkovi a ochotnickému herci, profesoru Klicperovi, až od roku 1824, ale Rübezahla coby horského ducha, démona a samotné podstaty divoké přírody, znají i v mnoha dalších pohořích v celé střední Evropě. Klasická figura horského obra s výhrůžně trčícím plnovousem a mohutným kyjem v ruce, známá z obrazu rakouského malíře Moritze von Schwinda, přechovávaného v Schackgalerii v Mnichově, odkud se množství jeho kopií šíří do celého světa, byla očividně předlohou i k oběma spolkovým odznakům.
Rytířská káva

Ani slovutní páni rytíři z duchovně laděné a tajemnem opředené společnosti Schlaraffia, kteří se scházeli v trutnovské pobočce pojmenované podle latinského názvu blízkého krkonošského pohoří Gigantea, nebyli figurami bez drobných lidských slabostí. Kouřili, pivnímu truňku holdovali, vínečko a jistě i něco silnějšího v přiměřené míře ctili a zajisté s požitkem i voňavou kávičku pili. Hmotných památek na společnost, zakázanou už před II. světovou válkou a potlačovanou oběma následujícími vládnoucími totalitními režimy, hnědým i rudým se zachovalo poskrovnu. Těch reprezentujících užité umění nejmíň. O to víc potěší celkem nenápadný, v podstatě docela tuctový masivní moka šálek z tlustostěnné keramiky vyrobený tradičním výrobcem stolního nádobí porcelánkou v Lokti začleněnou po roce 1918 do koncernu Epiag (Erste Böhmische Porcellanindustrie A. G. in Karlsbad). Nebýt výmluvného modrého kobaltového znaku pod polevou na jinak bílém hrnečku bez jakýchkoliv dalších nápisů, ani by nikoho nenapadlo zařadit ho do restaurační výbavy vyhlášeného šlarafského hradu v Trutnově Na nivách, kde se členové z regionu setkávali každé zimní pondělí od roku 1926. I kdyby byla hrnečků vyrobena jen pouhá stovka - menší serie by se výrobně nejspíš nevyplatila a možná chtěl každý šlaraf mít ten svůj - kdo ví, kam se podělo těch zbývajících 99?
Nepublikováno
1 2 3 » |