Freiheit

Pod spolkovou přezdívkou „rytíře" recesistické pánské společnosti Schlaraffia, konkrétně její pobočky Gigantea, která sdružovala členy z Trutnovska a odvozovala svůj název od dávného pojmenování Krkonoš, se v polovině 30. let minulého století skrýval vrchlabský rodák inženýr Otto Schrimpel, v mnoha případech psaný též Schrimpl. Teprve s přispěním respektovaného odborníka Jiřího Rajlicha z Vojenského historického ústavu v Praze vyšlo najevo, že to byl také letecký konstruktér, který spolu se starším kolegou ing. Quido Prieselem postavil už v roce 1914 ve vrchlabské karosárně synů Ignáce Theodora Petery letuschopný motorový stroj. V I. světové válce se zařadil svými pěti sestřely nepřátelských letadel k nepočetnému seznamu leteckých es rakousko - uherského letectva pocházejících z Čech. Slavný jako krkonošská jednička Eugen Bönsch z Luční boudy sice nebyl, ale i s tím sporným pátým sestřelem je zajímavou postavou mezi odvážnými muži na létajících strojích původem z Krkonoš.

Pokus o, byť neúplný, soupis členů pánského apolitického spolku Schlaraffia[1] s příkladnou národnostní, ekonomickou a náboženskou tolerancí, působícího v letech 1928 - 1938 ve Vrchlabí, volně navazuje na podobně tematicky zaměřený článek téhož autora, zveřejněný ve Sborníku příspěvků k 85. narozeninám Antonína Justa, vydaném v Trutnově roku 2006, věnující se pobočce zmíněného spolku v Trutnově s názvem Gigantea[2]. Tam lze také nalézt základní údaje o Schlaraffii založené v Praze v roce 1859 a sdružující bezúhonné muže se zájmem o rozvíjení přátelství, humoru a umění. Spolek vyvíjející i v současnosti činnost v mnoha zemích světa, nebyl již v Československu po II. světové válce obnoven. O jeho rozpuštění se postaral nacistický režim Třetí říše krátce po nástupu Hitlera k moci. Na českém území pak hned při zabrání Sudet v roce 1938 a následně i v Protektorátu.

Záznam fiktivního proslovu při vernisáži výstavy k 150. výročí Schlaraffie v Městské galerii MY v Jablonci nad Nisou 12. 11. 2009

Vážení přátelé, je jistě potěšení hodné, že mezinárodní myšlenka Schlaraffie žije i po 150 letech a zároveň zamrzí, když v zemi jejího vzniku stále setrvačně přetrvává totalitní doba temna, částečně oživovaná jen zájmem sběratelů o její početné a zdánlivě tajuplné artefakty. Už dvacet let žijeme ve svobodném a demokratickém prostředí a jediná obnovená pobočka je zatím, pokud vím, občanské sdružení v Jihlavě a iniciativa skupiny pražských žen, vedených paní Marií Němcovou, která při příležitosti letošního významného výročí oslovila ústředí Schlaraffie v Bernu s oficiální žádostí o obnovení říše Praga, včetně prolomení základního tabu o účasti žen v činnosti spolku. To, že o Schlaraffii hovoříme česky, evokuje další kacířský návrh na zmírnění striktního užívání němčiny jako spolkového jazyka. Doufám, že tato průkopnická a v českých zemích dosud ojedinělá výstava pomůže navrátit ušlechtilého ducha Schlaraffie i do české intelektuální společnosti.

LULU, budoucí rytíři!

V jedné z bájí o Krakonošovi přelstila princezna Růženka svého nápadníka Krakonoše tím, že jej zaměstnala počítáním řep. Jeho německé jméno Rübezahl /z kterého ostatně vznikl i jadrný český Rýbrcoul/ zavedlo do slepé uličky i F. L. Čelakovského. Jeho otrocký překlad do češtiny - Repočet /počítač řep/- se naštěstí neujal. Východočech Klicpera měl mnohem šťastnější ruku, když v minulém století zavedl do literatury pro ducha našich hor jméno Krakonoš, tak libě souznící se jménem jeho království. Přesto se až do II.světové války motiv řepy v krakonošovské ikonografii, především na území s německým etnikem, občas objevil. Šprýmaři z trutnovské pobočky Schlaraffie si řepnými bulvami, stylizovanými do Krakonošovy podoby, vyzdobili v roce 1910 kříž jedné ze svých spolkových dekorací. Na rozdíl od záplavy "laciných" plechových odznaků tohoto recesistického spolku, je bronzové provedení zobrazeného řádu výtvarně neobyčejně zdařilé. Dokonce i Krakonošův zamračený obličej, opakující se rytmicky mezi rameny maltézského kříže, stejně jako učenou sovu - symbol spolku v jeho středu, při bedlivějším pohledu jistě rozeznáte.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2000/8

Jednou z letitých dominant architektonického panoramatu Špindlerova Mlýna, zastiňující svou hmotou skrovný místní svatostánek, je hotel Palace. Jeho současná podoba i vzhled pochází z třicátých let minulého století. Na snímku z konce c. k. monarchie je jeho předchůdce, hotel Svatý Petr, přejmenovaný po první světové válce na Horský hotel. V době připojení Krkonoš k Třetí říši nesl již přestavěný podnik krátce název Marineheim, protože se tu zotavovala z válečných zranění elita německého námořnictva. Stále je řeč o špindlerovském čp. 16, zotavovně ROH Dukla, jak ji pamatuje většina čtenářů. To jsou fakta všeobecně známá. Méně už se ví, že prvorepublikový majitel Friedrich Plech byl rytíř vrchlabské Schlaraffie „H´Othello die Liebhaber = Biene", který ještě v polovině třicátých let, krátce před zrušením spolku nacisty, lákal „spřízněnou čeládku", dychtící po všednodenní únavě a trampotách, strávit letní či zimní rekreaci v jeho podniku ve Špindlerově Mlýně, velkolepou nabídkou výhod. Každý člen Schlaraffie, ať byl odkudkoli, měl po minimálně třídenním pobytu nárok na 8% slevu z ceny. V případě jízdy na pravidelné zasedání říše „Hohenelba" ve vrchlabském „Mefistově hradu" , byl hotelový benzinový oř zdarma k dispozici. Katastrofální Fritz, jak Plechovi přezdívali jeho schlaraffističtí kolegové, zřejmě o podnikání něco věděl.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2002/1

Žertovný obrázek sovy na lyžích nezapře, že je logem z hlavičkových papírů vrchlabské pobočky spolku Šlarafie, který měl šíření humoru zaneseno přímo ve stanovách. Šlarafie, založená 10. 10. 1859 v Praze, jako výhradně pánská společnost podporující přátelství, humor a umění se záhy rozšířila téměř do celého civilizovaného světa. První vrchlabští šlarafové byli nejprve členy pobočky v Trutnově, pod jejíž patronací vznikla 30. 4. 1928 samostatná organizace Hohenelba i ve městě pod Žalým. Zanikla s připojením pohraničních oblastí ČSR k Třetí říši v roce 1938 a po II. světové válce již nebyla obnovena. Poúnorový totalitní režim dokonce vydal zákaz zveřejňovat jakékoliv informace k danému tématu. Přesto se v Krkonošském muzeu ve Vrchlabí (možná i díky profesoru Karlu Fischerovi, šlarafovi s rytířským titulem „Milli = Maître der lyrische Gigante") zachovalo několik vzácných památek, především svérázných řádových dekorací, odznaků a označení. Učená sova (výr), erbovní symbol společnosti, figuruje i na plechové replice uvedené grafiky, která sloužila jako nášivka na rytířskou helmici členů. Ve skutečnosti to byla jen ve dvou spolkových barvách, zelené a žluté, vyvedená šaškovská čapka s rolničkami.

In: Krkonoše - Jizerské hory 2006/1

V depozitáři Krkonošského muzea ve Vrchlabí je pod inventárním číslem H 6026 uložena látková šerpa bohatě zdobená různými dekoracemi a odznaky. Mnohé s typickou krkonošskou tematikou nesou nápis Gigantea.  Najdeme tu pěkný plechový odznak s výraznou postavou Rýbrcoula podle Moritze Schwinda, lunetu s pohledem na Sněžku i dojemně naivní dřevěný soustružený terčík s malovaným obrázkem sovy na lyžích. Jednou z výtvarně nejzdařilejších je „řádová" dekorace ve tvaru ostře vykrojeného maltézského kříže, v jehož středu je umístěna hlavička sovy. Mezi rameny kříže se rytmicky opakuje stylizovaná tvář vládce Krkonoš v podobě řepy. Závěsná stuha v barvě žluto-modro-bílé je po vzoru rakousko-uherských vyznamenání složena do tvaru trojúhelníku. Na ramenech kříže je rozložený nápis GI-GAN-TE-A a číslice 51. Stejně jako šestnáct dalších odznaků patří i tento pěkný pozlacený kříž záhadnému a posledních padesát let tabuizovanému spolku Schlaraffia.