Život je krásnej, někdy kurva!

 

Korunovany-vul-z-hor.jpg

Ne, já bych nerad umíral

na lůžku při svíci

a aby u mě někdo stál,

smutný a plačící.

Já ležet bych chtěl v lopuchách,

co velkým listem svým,

by zakryly můj pyšný strach,

budu-li zbabělým.

(František Halas)

***

Pokračování článku »

Krkonošský Bakchus

 
Dřevěná plastika k založení pivovaru v Trutnově

Pivo, český národní nápoj, v jehož spotřebě jsou obyvatelé České republiky na špici světového žebříčku, se v královském věnném městě Trutnově vaří a šenkuje od samých počátků jeho existence. První známé privilegium, kterým potvrdil výsadu vaření piva trutnovským právovárečným měšťanům Jan Lucemburský, je z roku 1340. Právo várečné, spolu s mílovým právem, které na míli cesty od městských bran (asi 11 km) zakazovalo výrobu a prodej konkurenčního piva, si každá obec pečlivě střežila, jako jistou záruku příjmů do městské pokladny. Obliba dobrého truňku byla značná už v 16. století. Z kazatelny trutnovského kostela marně zaznívalo horlivé kázání proti nadměrnému „chlastu". Až do roku 1582 se pivo vařilo po jednotlivých domech dle určeného pořadí. Uvnitř hradeb středověkého Trutnova bylo 149 domů s várečným právem a jejich počet se prakticky neměnil. V uvedeném roce se trutnovští pivovarníci spojili a založili „Trutnovský měšťanský pivovar". Jeho více než čtyřsetleté trvání pokračuje doposud výrobou tradičního světlého ležáku, jemuž propůjčil jméno sám vládce nejvyšších českých hor - Krakonoš. V době historicky zcela nedávné zde „válel sudy" i pozdější první český prezident Václav Havel. Dobu založení pivovaru připomíná řezbářský artefakt, na němž nezjištěný mistr zvěčnil čelně pivní sud s německým nápisem „Měšťanský pivovar Trutnov - založen 1582", včetně dnes již zapomenutého loga podniku. Symbolická postava muže, sedícího v rozjuchané póze obkročmo na sudu, se svými atributy neomylně hlásí k pivovarské chase. V pravé ruce třímá dřevěnou paličku bednářů, v levé pak napěněný tuplák zlatavého moku. Objem břicha a božská korunka na hlavě evokuje Siléna, venkovského démona z řecké mythologie, veselého kumpána a opilce, klátícího se na oslu v čele Bakchových triumfálních průvodů. Nebo je to bájný flanderský král Gambrinus, který podle staré ságy údajně jako první vařil pivo pro franckého vladaře Karla I. Velikého a stal se tak patronem všech pivařů i pivovarníků? Až do konce 60. let minulého století se tato ojedinělá pivovarská památka skrývala pod mnohovrstevným nánosem barev na prostředních dvířkách regálu na nápojové sklo, který stál za výčepní stolicí, dnes již zaniklé trutnovské hospody „U Haranta" v horním levém rohu Krakonošova náměstí. Do populární a levné „čtyřky", kde měli svůj stálý stůl štamgasti i karbaníci, jsme tenkrát chodívali s prominutím, především na vyhlášené koňské speciality. Při rozsáhlé rekonstrukci tehdejší provozovny Restaurací a jídelen, skončila většina dobového zařízení na dvoře jako palivové dříví, aby uvolnila místo umakartovým deskám a vlnitému laminátu. Ruka se sekerou „trutnovského pijana" naštěstí ušetřila, a tak další desetiletí poskytoval útočiště pavoukům v jedné zastrčené kůlně. Po odborném sejmutí nátěrů (z nichž ten poslední, hnusně hráškově zelený, si někteří pamětníci „útulného" interiéru možná ještě vybaví), vyniká temně medová barva starého modřínu, mistrné tahy umělcova dláta a především záměr tvůrce, s jemnou dávkou humoru, oslavit letitou tradici.

In: Výčepní list 5/2003 - příloha Litera

Pokračování článku »

Srdce na dlani

 

Dnes již téměř starožitný pokus o řeč vázanou nabízím raději skrytě ve formátu pdf s patřičnými rozpaky, jako důkaz do jakých extrémů až může jinak normální člověk zajít jsa zamilován. Červeně označená slova nemají žádný zvláštní význam. Jsou to jen neodstraněné stopy po poslední korektuře, za které se omlouvám. Jako protiváhu nabízím tradičně dokonalou grafickou úpravu literární přílohy Výčepního listu.

 

Pokračování článku »

Vivat, crescat, floreat!

 
Věrné čtenářky

Nejdříve však si kupme noviny

Ať zvíme, co se to tu přihodilo

(Guillame Apollinaire: Prsy Tiresiovy)

Prokletím nás, co jsme si jako koníčka osedlali historii, je neustálé pokukování do zpětného zrcátka. Ve víru událostí nás zajímají nejvíc ty, co se už staly. Je-li odstup let navíc pěkně zaokrouhlený, tím lépe. Před sto lety například získali Japonci ve válce s Ruskem slavný přístav Port Artur, baron Gautsch se stal ministerským předsedou v Rakousku-Uhersku a v Malých Svatoňovicích byla založena báňská společnost. Půl století uplynulo od ukončení mé povinné školní docházky i od podepsání vazalské Varšavské smlouvy. Výročí, výročí, výročí. Na některá lépe zapomenout, jiným „věnec budiž dán".

Foto Milan Hencl

Pokračování článku »

Obře Ctiboře,

 
Ctibor Košťál po zlomyslné úpravě A. T.

ač nevzdělán a co se fotografování týče panic nepolíbený, považuji Tě bez nadsázky za Mozarta současné české krajinářské fotografie. Alespoň té krkonošské - Tvé nejoblíbenější - určitě. Dokonce i všichni ti žijící věhlasní krkonošští bardi lovů beze zbraní, jak bývá kořistnické uchvácení kousíčku té nekonečné krásy přírody hledáčkem kamery vzletně nazýváno, to dnes s pokorou uznávají. Dost možná se chlapácky snaží spolknout i hořkou kapku kolegiální závisti, že „enfant terrible", za kterého Tě léta považovali (který se jen tak mimochodem už ale také potkal s Abrahámem), se naprosto suverénně zařadil mezi Mistry svého oboru a v mnohém je i převyšuje. A to nemám na mysli jen pověstnou fyzickou výšku Tvé kolohnátské postavy.

Foto Ctibor Košťál

Pokračování článku »

Mám to pod kontrolou /Interview pod stolem/

 
Bohdan Holomíček s přáteli ve své ulici

Bohdan Holomíček /*1943/. Fotograf od Pánaboha. Lev zrozením, elektrikář původním povoláním, šofér z nutnosti...

Ale také laskavý člověk, labužník života, parťák do nepohody a roztomilý pokušitel žen.

A jednou, možná, třeba i v příštím životě, číšník.

 

Foto Petr Rýgr

 

Pokračování článku »

Den v cínovém království

 

Z potlachů a výšlapů do hor znají mnozí čtenáři Krkonoš Petra Rýgra a jeho půvabnou manželku Evu jako sympatický a skromný pár mladých lidí. Mnozí ani netuší, že nepřehlédnutelný díl peněz, které opojeni krásami okolí neuváženě utratili za drobné umělecké předměty z cínu, nabízené leckde jako suvenýry z cest, skončí právě na Rýgrovic kontě. Inu, jak říká dramatik Tom Stoppard: „Z tisíce lidí se má sto dobře, deset velmi dobře a jeden parchant je umělec." Leč abych jenom nelichotil. S vrozenou noblesou bulteriera jsem se pozval ad fontes, jak říkali staří /vzdělaní/ Čechové. Prostě přímo k nim.

Pokračování článku »

 

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.