Freiheit

Ve sběratelských albech podobný číslovaný odznak lyžařského instruktora HDW příliš často nenajdete. A přitom ho na sportovních kombinézách nosila mezi světovými válkami i pěkná řádka lyžařů z Krkonoš. Po vzniku samostatného Československa v roce 1918 navázala struktura Svazu lyžařů republiky Československé zcela plynule na dosavadní Svaz lyžařů v Království českém s gloriolou prvního organizovaného národního svazu na světě a s tradicí od roku 1903. Většina sportovců z pohraničních oblastí, patřících k tzv. českým Němcům, byla sdružena v Hlavním svazu německých spolků pro zimní sporty v ČSR (HDW), založeném 23. 12. 1919 v Praze. Devět žup mělo ústředí v Liberci a raketový vzestup počtu registrovaných členů dosáhl pouhých pět let od jeho vzniku 15 500. Oba svazy se obratným jednáním svých delegátů staly členy FIS, byť HDW bez hlasovacího práva.

Viceadmirál von Holub, stojící tak trochu ve stínu svých slavnějších předchůdců na ministerstvu válečného námořnictva Rakousko - uherské monarchie, admirálů Maxmiliána Njegovana a Miklóse Horthyho, snad proto, že to byl právě on, kdo „zhasínal světlo" za existencí císařské flotily po I. světové válce, je stále znám jen úzkému okruhu badatelů. Ačkoli si tento pražský rodák zažádal po skončení války o československé státní občanství (podle zlých jazyků jen pro údajně vyšší důchod než v tehdejším Rakousku) do armády následnického státu nevstoupil, na rozdíl od většiny vyšších důstojníků zaniklé monarchie, z nichž mnozí dosáhli v mírové službě vysokých vojenských hodností, a dožil ve Vídni, kde 24. října 1924 zemřel. Výběr  státu, v němž chtěli vojáci bývalé c. a k. armády působit, přenechal císař Karel I. svým výnosem č. 746 MK z 1/11/18 jim samým a mnozí z pozdějších generálů, budovatelů válečného i obchodního loďstva nebo diplomatů Maďarska, Polska či Jugoslávie, to zjevně využili.

Pár slov k „vykopávce" z červencového čísla Krkonoše - Jizerské hory (úvodník na s. 4): Jedná se skutečně o Krakonoše, kterého používala WHW - Winterhilfswerk čili Zimní pomoc. Vznikla v Německu na začátku 30. let 20. století v době hospodářské krize za účelem materiální pomoci chudým obyvatelům. Po nástupu nacistů k moci se WHW od 13. září 1933 stala veřejně prospěšnou nadací řízenou ministrem propagandy, zapojenou do NSV - Ná­rodně socialistického spolku pro sociál­ní péči - organizačně přímo napojeným na NSDAP. Její pracovní náplní bylo především pořádání sbírek všeho dru­hu, v nichž dárci, ne vždy zcela dobro­volní, dostávali za odměnu drobné propagandistické předměty (odznaky, pohlednice, přívěsky apod.). Dodnes se s nimi čile obchoduje na eBay. Porcelánový Krakonoš byl vyráběn ve velkém množství a jednotlivé exempláře se barevně liší.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/9                                                                      

Hory Orlické. Na Jiráskově horské cestě (ještě po devadesáti letech). Napsal Petr Rýgr, foto Aleš Formánek. V originální nápadité grafické úpravě Kateřiny Formánkové, vycházející z koncepce Petra Rýgra (mimo jiné též autora obálky) vydalo nakladatelství Lithos pro Knihovničku Rodinného výčepu v Přibyslavi v létě 2011. Uvedena byla tamtéž při tradiční červencové zahradní slavnosti (spíše však malém festivalu) již XI. Dni Výčepního listu. Pro pravidelné čtenáře našeho časopisu to nejsou neznámé pojmy, viz Krkonoše - Jizerské hory číslo 4/1999 - Den v cínovém království.

Slečna Karla Chvalovská, cupitající voňavým jarním ránem po žižkovské dlažbě do zaměstnání v nedávno otevřeném divadle Akropolis, ve stejnojmenném moderním pražském paláci, se asi nestačila divit, když obdržela uvedenou dopisnici od rodičů z Vysokého nad Jizerou, odeslanou  23. dubna 1931. Rozmary paní Zimy nejsou v Krkonoších nic neobvyklého. Nečekaný příděl nového sněhu týden před 1. májem, dokázal však zaskočit i na ledacos uvyklé krkonošské horáky. Dovoluji si ocitovat písemné sdělení na obrazové straně pohotové aktuální fotografie: „Barikády letošního sněhu na vysocké silnici u křižovatky Vysoké, Semily, Jilemnice, poblíž Ruprechtic. To jest fotografováno již po proházení sněhu. Sněhu bylo tolik, že jen bylo vidět vršky stromů. Všechny vršky stromů jsou od zajíců okousány. Autobusové spojení bylo přerušeno. V zahradě není možno ještě pracovat kvůli špatnému počasí a sněhu. Včera zase hustě sněžilo..." Podobný průběh zimy se v koloběhu let opakoval jistě mnohokrát, stejně jako nemastná, neslaná období bez sněhu. Na tom se věky nic nemění. Jen provoz na silnicích výrazně zhoustl a zatím, co tehdy dokázal každý chlap vzít do ruky lopatu, dnes spoléháme na důmyslné odklízecí stroje a mechanizmy. S jejich pomocí trvá likvidace podobné kalamity většinou podstatně déle.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/4

V jednom z vídeňských antikvariátů jsem před časem při pátrání po Etrichově Holubici náhodně objevil sérii čtyř fotografických pohlednic z časů, kdy létání bylo stále ještě jen pro odvážné muže a ženy. Zaujala mě suchá pečeť trutnovského foto atelieru Hamann a Lemann, sídlícího ve Školní ulici čp. 155 naproti děkanskému kostelu, v tomto personálním složení od 22. 5. 1914. Na rubu poštou neodeslaných snímků bez jakékoliv datace jsou drobným písmem tužkou připsána jen jména pasažérů z řad měšťanů Trutnova a blízkého okolí. Pro lepší přehlednost jsem si je označil následovně: Let 1 - pánové Schnabel a Hader z Trutnova a Reichstein z Pilníkova; let 2 - Maschek, Dolní Staré Město, Lahmer Emil z Trutnova a Steiner z Olivětína u Broumova; let 3 - Lahmer Josef a slečna Futterová s otcem, všichni z Trutnova; let 4 - pan Schrey s chotí a Möwald, rovněž z Trutnova. Nápadná podoba uvedených pánů Lahmerů nasvědčuje, že jde nepochybně o bratry, úředníka Josefa a obchodníka Emila, bytem v Kostelní ulici čp. 11. V trutnovském adresáři jsem našel jediného Schreye a to pana prokuristu Karla a jeho manželku Františku z Pražské ulice čp. 32.

Když v roce 1881 vymřel italský šlechtický rod Rombaldi z Hohenfelsu, pocházející z Udine, usazený od poloviny 17. století na Novém městě Pražském, byl po přeslici spřízněný Marian Brázda zvaný Rombald nejvyšším rozhodnutím císaře Františka Josefa I. ze dne 30. 11. 1898 povýšen do rakouského šlechtického stavu s predikátem „z Hochinfelsu". Majestát opravňující k používání čestného titulu šlechtic mu byl vystaven ve Vídni dne 4. 2. 1899. C. k. poručík husarů Marian Štěpán Ladislav Václav Rombald z Hochinfelsu prožil svůj život od narození 26. 12. 1863 až do smrti 12. 1. 1924 na svém dědičném statku v Odlochovicích na České Sibiři. Krutá zima však není jediným pojítkem této lokality se vzdálenými Krkonošemi. Svérázná figurka Svobody nad Úpou v několika prvních dekádách druhé poloviny 20. století, s nepřehlédnutelným zjevem (s prominutím) čarodějnice z pohádek, známá všeobecně jako „hraběnka", při bližším poznání však vzdělaná dáma, která léta pracovala jako mzdová účetní a zároveň spravovala podnikový archiv n. p. Dehtochema, byla opravdová šlechtična s erbem, dcera výše jmenovaného, plným jménem Františka Aloisie Marie. Narodila se v Odlochovicích 18. 1. 1899 a ve Svobodě nad Úpou žila pod občanským jménem Kohoutová po zesnulém manželovi od roku 1952 do konce února 1981. Zemřela v domově důchodců ve Rtyni v Podkrkonoší - Tmavém Dole 15. 1. 1985. Tak trochu natruc svému synovi, který se s rodinou vystěhoval ze Svobody do Německa v 60. letech, i vnukovi, který nejezdil tak často, jak by si byla přála, mi uvedený sádrový odlitek erbu, spolu s několika dalšími drobnými památkami věnovala. „Odtajněním" jejího inkognita a zveřejněním zajímavé heraldické památky nejen splácím dluh. Zároveň představuji jeden z ne příliš známých šlechtických rodů, jehož příslušníci žili mezi námi.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 2011/2