Kouzlo horských chalup

 
Interier Klugeho boudy

Interiéry starých krkonošských pohostinských zařízení na historických pohlednicích jsou mezi sběrateli velmi oblíbené a žádané. Zejména ty velké a nejznámější hřebenové boudy propagovaly stylové zařízení svých prostor, někdy vkusné jindy méně, vždy však autentické a živé. U adresných fotografií je jejich přiřazení ke konkrétní budově snadné. Horší je to u anonymních snímků, mnohdy z produkce amatérských fotografů se zařízením méně známého pensionu, vyhotovených často v nízkých nákladech a málokdy posílaných poštou. Když je naštěstí taková pohlednice použitá v poštovním styku, jako uvedený exemplář ze 7. dubna 1943 nabízí se určujících detailů víc. Napomůže nejen razítko odesílací pošty. Svoboda nad Úpou v tomto konkrétním případě je ale naopak trochu zavádějící. Nejcennější je adresa uvedená v písemném sdělení, identifikující stylově zařízenou roubenku s rustikálním nábytkem jako Klugeho boudu na Vysokém svahu číslo19 v Peci pod Sněžkou. Podaří-li se ovšem drobné a vybledlé písmo psané inkoustovou tužkou ženskou rukou odesílatelky, navíc německy a dávno zapomenutým kurentem vůbec rozluštit.

Pokračování článku »

Památka na mistry pěvce

 
Plechový odznak

Nenápadný plechový odznáček vydaný před 95 lety při župní slavnosti pěveckých spolků připomíná již 160. výročí založení pěveckého spolku v tehdejším Maršově IV. a sousedním Temném Dole, dnešním Horním Maršově. Také v roce 1934 se o první květnové neděli „pětasedmdesátka" ještě pompézně slavila. Propagační leták zval na vystoupení mužského i ženského sboru a skladby Beethovena, Schuberta nebo Strausse v podání stohlavého orchestru. Velkým lákadlem byl zajisté i sólový soprán slečny Mici Adolfové. Původně mužský pěvecký sbor totiž přizval krátce po roce 1890 i dámy a byl znám z mnoha slavnostních vystoupení s pestrým repertoárem od vážné hudby přes lehčí operetní a kabaretní žánr až po lidovky. Mezi jeho aktivními členy najdeme významné osobnosti regionu, jako byl pivovarník Josef Hanke či lékař a fotograf Wenzel Lahmer. Postupně i několik starostů, ředitelů školy, učitelů nebo podnikatelů. Není bez zajímavosti, že k početným podporovatelům spolku patřil na předním místě známý mecenáš a filantrop Prosper Piette Rivage ze Svobody nad Úpou. Stejně jako mnoho dalších převážně německých spolků zanikl i maršovský Gesangverein po druhé světové válce. Dámy ze současného maršovského pěveckého sboru Berthold mají co dohánět.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 3/2019

Pokračování článku »

Krakonoš sněhuláček

 
Krakonoš sněhuláček

Vánoce prý budou letos opět na blátě, věští rosničky z Českého hydrometeorologického ústavu v nejnovější dlouhodobé předpovědi na měsíc prosinec. Sněhový Krakonoš na Masarykově náměstí v Jilemnici, pojem známý daleko za hranicemi Krkonoš, tak nejspíš minimálně do ledna příštího roku stát nebude. Pan Dufek s pomocníky zůstane, doufejme jen dočasně (známe, jak to s předvídáním počasí chodí) bez práce a kolébka českého lyžování bez tradiční atrakce. Pokud to dovolují sněhové podmínky, staví se různě veliká sněhová socha na náměstí už více než sto let. Ta první zdobila město údajně už v roce 1909. Podle pamětníků byl prý nejfotogeničtější sedící obr z roku 1941, kterého vysochal jilemnický občan František Marek. Podoba vládce hor se během let ustálila. Přibližně od roku 2000 nese výrazný rukopis místního výtvarníka Josefa Dufka. Jen jednou jedinkrát vystřídal podle jilemnické kroniky pohádkovou postavu člověk, konkrétně lyžař. Což potvrdí většina sběratelů dobových pohlednic z Krkonoš. Bylo to v roce 1912, kdy se v Jilemnici pořádaly významné XVII. mezinárodní lyžařské závody. Figura měla představovat samotného Jana Buchara, řídícího učitele z nedalekých Dolních Štěpanic, jednoho z prvních průkopníků lyžování v Čechách. Jilemničtí však z levného sochařského materiálu, kterého bývalo v zimě habaděj, modelovali i jiné roztodivné sněhuláky. S oblibou je fotografoval majitel místního fotozávodu Rudolf Zuzánek a vydával je jako oblíbené pohlednice. Na jednom takovém roztomilém zimním pozdravu z Jilemnice poslaném poštou v únoru 1928 je Krakonoš trpaslíček sedící na pařezu a bafající z nezbytné faječky. Vše se záviděníhodným smyslem pro proporce echt uplácané ze sněhu. Tak uvidíme do Vánoc. Obávám se, že po suchém létě nebude na podobné výtvory ani dostatek bláta.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2018

Pokračování článku »

Tajemství rodu

 
Rodinná minigalerie

Vypůjčený název další řady oblíbeného televizního seriálu plně vystihuje věčnou otázku lidstva: Odkud přicházíme, kdo jsme, kam jdeme?, tak dokonale ztvárněnou na stejnojmenném obraze postimpresionisty Paula Gaugina. Ten vtíravý dotaz vrtá v hlavě aspoň občas každé myslící bytosti, co svět světem stojí. Těm, kdo touží po odpovědi vychází vstříc genealogie, věda o posloupnosti předků neboli rodopis. Košaté rodokmeny šlechtických rodů jsou jistě inspirující i pro většinu jedinců z obyčejných „plebejských" rodin. Zdánlivá snadnost tvorby rodokmenů, čítajících několik generací pomocí mnoha rodopisných portálů na internetu, láká stále víc a víc zájemců.

Pokračování článku »

Dva haléře bylo málo

 
Poukázka v hodnotě 2 hal na výstavbu Národního domu ve Vrchlabí

V listopadovém čísle K+JH / 2015 popsal autor Ondřej Vašata nerealizovaný projekt Národního domu ve Vrchlabí z roku 1913. Sběratelé notafilií, specializující se na nouzové poukázky a různé kuriozity, se už možná někdy setkali s droboučkou sbírkovou poukázkou v hodnotě 2 haléřů s naivní vlasteneckou výzvou na podporu jeho výstavby. Jednostranně modře potištěný papírek o rozměrech zhruba 6 x 4 cm má uprostřed vkomponovaný obrázek soutěžního návrhu Národního domu od architekta Václava Frýdy v podstatě totožný s propagační pohlednicí z téhož období. Je velmi pravděpodobné, že zadavatelé stavby z Národní jednoty severočeské nechali vytisknout, tak jak to bylo v podobných případech obvyklé, více variant. Možná rozměrově i barevně odlišných a hlavně s větší nominální hodnotou pro štědřejší dárce. I uvedené dva haléře měly v předválečné rakousko - uherské korunové měně jistě svoji váhu. Drobný nominál však zřejmě cílil na nejširší členskou základnu a nemajetné sympatizanty české menšiny v převážně německém prostředí Vrchlabska. Kolik se asi podařilo tímto způsobem shromáždit financí a k jakému účelu byly nakonec použity, když k realizaci projektu nedošlo, zůstává nezodpovězenou otázkou. Podobné dohady by jistě potvrdil nebo vyvrátil hlubší badatelský průzkum, který většina sběratelů bohužel zanedbává.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2015

Pokračování článku »

Obnovená kaple a zapomenutý fotograf

 
Miloš Trýzna - kaple Smíření v Bystřici 2015

Bývalá osada Bystřice, jazykem původních obyvatel Klinge, spjatá s dějinami dobývání zlata v pohoří Rýchor, je dnes zahrnuta do katastrálního území městysu Mladé Buky. Zdejší dochované, i když nepochybně několikrát převrstvené sejpy, výrazné terénní kopečky vyrýžované zeminy, připisují odvážnější badatelé zatím nedoloženě Keltům. Osídlení však vyrostlo v údolí zlatonosné Staré vody, nyní Zlatého potoka, až teprve kolem stoupy na drcení rudy, postavené v roce 1678 novými pozemkovými majiteli vlčického panství Schwarzenbergy ve snaze obnovit zaniklou těžbu vzácného kovu v rýchorském revíru. Mezi prvními obyvateli je velmi záhy uváděn i krčmář Christoph Baudisch. Moderní historii zdejšího vyhlášeného pohostinství v historickém čp. 1 zahájil Josef Franz (*1866) výstavbou nové budovy na spáleništi staré dřevěné hospody své matky Johanny Franzové v roce 1893. Honosná výletní restaurace s prostorným tanečním sálem a množstvím jednoduchých dřevěných stolů s lavicemi pod širým nebem, známá z mnoha variant dobových pohlednic, dokázala v letní sezóně pojmout i 250 hostů. Až do konce II. světové války jich sem každou letní neděli docházely z dostupného okolí opravdu zástupy. Většinou pěší výletníky z Mladých Buků, Svobody nad Úpou, Janských Lázní, Maršova, Žacléře i Trutnova lákalo příjemné posezení při vyhlášeném klingentalském jablečném moštu, smažení pstruzi, na jejichž výlov měl hostinský Franz výsadní povolení, i břeskné zvuky skříňového orchestrionu, neúnavně vyhrávajícího svůj omezený počet písní k tanci i poslechu. A v neposlední řadě i obří houpačky a tehdy ve společnosti „sportovně" založených pánů oblíbený kuželník. Mezi celkem 18 chalupami s číslem popisným, rozmístěnými po obou březích horské bystřiny, byla i služebna finanční stráže a parní mlýn s pilou a výrobou šindelů.

Pokračování článku »

Ve stínu numismatiky

 
Kovový štítek ke klíčům

Sbírání historických mincí patří k ušlechtilým koníčkům, dostupným dnes širokým vrstvám sběratelů. Již v dávných časech patřilo k zálibám společenské smetánky z okruhu šlechty, buržoazie a vzdělanců. I v současnosti je hlavním předpokladem budování sbírky především zájem provázený celoživotním vzděláváním a samozřejmě dostatek finančních prostředků. Začátečníci s čistým stolem začínají obvykle sbíráním dostupného běžného drobného oběživa z celého světa, protože šlehačku v podobě antických platidel nebo větších stříbrných nominálů středověku už zdánlivě vysbírali předcházející generace. Není to tak docela pravda. Velcí sběratelé umírají a ne všechny sbírky končí v regálech muzejních institucí. Na mnoha světových aukcích numismatiky i v nabídkách internetových sběratelských portálů se dá objevit a někdy i docela levně koupit zajímavý přírůstek.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 26 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.