Mít talent jako Paganini…

 

Housle.jpg

...snad bych i já na housle hrál. Narodí - li se někdo ve stejný den (pochopitelně v docela jiném století) jako světový mág houslové hry, ovšem bez průkazného nadání, takže ani nikdy nechodil „do houslí" a známka z hudební výchovy mu několik prvních let školní docházky výrazně kazila vysvědčení, než ji postupně doplnily i další předměty, neznamená to ještě, že nemůže mít rád hudbu. Navíc housle, jejichž dokonalý tvar se po staletí téměř nemění, mohou mužům s fantazií evokovat ladné křivky ženského těla. Jako dekorace bytu milovníků umění docela rozšířený nápad.

Pokračování článku »

Josef II. z Markoušovic

 
Foto Jiří Bašta

Do bohužel stále ještě neexistujícího generálního soupisu regionálních ražeb okresu Trutnov přibyla nedávno další položka. Zlatě se lesknoucí závěsnou bronzovou medaili s poprsím císaře Josefa II. na červeno - bílé stuze vydal markoušovický chalupář a patriot, svérázný vypravěč a pábitel a v době převratných srpnových událostí roku 1968 i můj kolega z práce Jiří Laštovička. Od roku 1969 totiž stojí na zahrádce před jeho chalupou čp. 95 v Markoušovicích socha osvíceného Habsburka. Jedna z mála v republice, která se zachovala i po protirakouských nařízeních z 20. let minulého století. A nejspíš jediná na soukromém pozemku v majetku jednotlivce. (Viz KJH 2009/3). Původně byl unifikovaný figurální pomník z Blanenských železáren odhalen na návsi před školou v roce 1883 s malým zpožděním k stému výročí zrušení nevolnictví a k připomenutí návštěvy Josefa II. Nepatrnou vísku v Jestřebích horách navštívil „selský císař" osobně v roce 1771 v době katastrofální neúrody a zasloužil se o výstavbu místního kostela a školy. Po vzniku Československa obešli zdejší občané vládní nařízení a mocnáře na další téměř polovinu století nenápadně „uklidili" do hasičské zbrojnice. Před potupným koncem v Kovošrotu zachránil sochu právě před padesáti lety s požehnáním obecních představitelů Jiří Laštovička.

Pokračování článku »

Čekatel

 
Podstavec Zienekerova kříže nad Maršovem II - foto Karel Riegel

Současný trend obnovování drobných stavebních památek v terénu včetně těch sakrálních připomínajících předchozí generace je docela pochopitelný. Prostě dozrál čas. Zejména v oblastech podél hranic republiky, osídlených po staletí německy hovořícím obyvatelstvem násilně vystěhovaným po druhé světové válce je to zvlášť aktuální. Po letech devastace a nezájmu, začínají si lidé uvědomovat, že v krajině se zpřetrhanými kořeny cosi chybí. V krkonošském podhůří už bylo obnoveno nesčetně poničených kapliček, soch svatých a křížků vztyčených našimi konkrétními zbožnými předchůdci. Osvícení zastupitelé obcí dokážou najít nemalé částky v rozpočtu nebo získat potřebné granty. Stejně tak se snaží různá občanská sdružení a v neposlední řadě i jednotlivci. Zanikající i úplně zaniklé památky stávaly častokrát na dnes opuštěných či nedostupných místech a jejich obnova si žádá velké investice a někdy z rozumového hlediska i postrádá smysl. V jiných případech stačí docela málo, nechybí - li vůle.

Pokračování článku »

Tajenka z Obřího dolu

 
Obří důl se Sněžkou

Množství historických pohlednic z Krkonoš s nejromantičtějším údolím pod masivem Sněžky přináší záběr na některou z původních horských chalup lemujících tok ještě mladičké Úpy. Jednou z nich, často jen s poetickým názvem „Krkonošská idyla" je dnešní chráněná památka s čp. 115 v Obřím dole známá pod v těchto zeměpisných šířkách nezvyklým názvem Čochtan. Sice podepsaný, leč nezjištěný autor ji popisným způsobem zachytil i na formátově nevšedním obrázku. Čtvercový rozměr dílka 15 x 15 centimetrů bez rámečku přímo volá po zařazení mezi miniatury, čemuž bohužel neodpovídá příliš schematické až ledabylé zpracování. Jako by ani nevzniklo v autentickém plenéru, ale v klidu domácí pracovny podle některé z těch barvotiskových pohlednic. Malíř, jehož drobná signatura začínající Mall- nebo Moll- nemusel být zrovna namol, ale ve srovnání s akademicky vzdělanými tvůrci z regionu, kteří stejné téma také několikrát zpracovali, ať už vzpomenu Jožu Mikše nebo milovníka velkých pláten Charlese Mayera, je to jen školácká malůvka. To i trutnovský malíř pokojů Hurdálek je vedle něho úplný Picaso. Přesto má obrázek zvláštní podmanivé kouzlo a romantické spojení opuštěného obydlí v lůně nedotčené přírody pod siluetou královny hor vyvolává nostalgii po zaniklých časech. V chaloupce přebývalo doloženě několik generací rodu Buchbergerů. Po jejich vysídlení zůstal znárodněný objekt nějaký čas neobydlen. Po roce 1951 zde byla zřízena ubytovna horníků provádějících v opuštěných dolech v nitru Sněžky uranový průzkum. Na zadní straně artefaktu je stejně ledabyle otištěné německé inventární razítko se zcela nečitelným názvem instituce. Zrekonstruovat se dá jen prostřední řádek „Abt. (eilung) Kunst (artik) el" a zcela čitelné „Trautenau". Nejkurióznější je ovšem podklad - ani plátno, ani obvyklý sololit nebo dřevěná destička - ale prozaická keramická obkládačka. Ta se nehne.

*****

Pokračování článku »

Kouzlo horských chalup

 
Interier Klugeho boudy

Interiéry starých krkonošských pohostinských zařízení na historických pohlednicích jsou mezi sběrateli velmi oblíbené a žádané. Zejména ty velké a nejznámější hřebenové boudy propagovaly stylové zařízení svých prostor, někdy vkusné jindy méně, vždy však autentické a živé. U adresných fotografií je jejich přiřazení ke konkrétní budově snadné. Horší je to u anonymních snímků, mnohdy z produkce amatérských fotografů se zařízením méně známého pensionu, vyhotovených často v nízkých nákladech a málokdy posílaných poštou. Když je naštěstí taková pohlednice použitá v poštovním styku, jako uvedený exemplář ze 7. dubna 1943 nabízí se určujících detailů víc. Napomůže nejen razítko odesílací pošty. Svoboda nad Úpou v tomto konkrétním případě je ale naopak trochu zavádějící. Nejcennější je adresa uvedená v písemném sdělení, identifikující stylově zařízenou roubenku s rustikálním nábytkem jako Klugeho boudu na Vysokém svahu číslo19 v Peci pod Sněžkou. Podaří-li se ovšem drobné a vybledlé písmo psané inkoustovou tužkou ženskou rukou odesílatelky, navíc německy a dávno zapomenutým kurentem vůbec rozluštit.

Pokračování článku »

Památka na mistry pěvce

 
Plechový odznak

Nenápadný plechový odznáček vydaný před 95 lety při župní slavnosti pěveckých spolků připomíná již 160. výročí založení pěveckého spolku v tehdejším Maršově IV. a sousedním Temném Dole, dnešním Horním Maršově. Také v roce 1934 se o první květnové neděli „pětasedmdesátka" ještě pompézně slavila. Propagační leták zval na vystoupení mužského i ženského sboru a skladby Beethovena, Schuberta nebo Strausse v podání stohlavého orchestru. Velkým lákadlem byl zajisté i sólový soprán slečny Mici Adolfové. Původně mužský pěvecký sbor totiž přizval krátce po roce 1890 i dámy a byl znám z mnoha slavnostních vystoupení s pestrým repertoárem od vážné hudby přes lehčí operetní a kabaretní žánr až po lidovky. Mezi jeho aktivními členy najdeme významné osobnosti regionu, jako byl pivovarník Josef Hanke či lékař a fotograf Wenzel Lahmer. Postupně i několik starostů, ředitelů školy, učitelů nebo podnikatelů. Není bez zajímavosti, že k početným podporovatelům spolku patřil na předním místě známý mecenáš a filantrop Prosper Piette Rivage ze Svobody nad Úpou. Stejně jako mnoho dalších převážně německých spolků zanikl i maršovský Gesangverein po druhé světové válce. Dámy ze současného maršovského pěveckého sboru Berthold mají co dohánět.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 3/2019

Pokračování článku »

Krakonoš sněhuláček

 
Krakonoš sněhuláček

Vánoce prý budou letos opět na blátě, věští rosničky z Českého hydrometeorologického ústavu v nejnovější dlouhodobé předpovědi na měsíc prosinec. Sněhový Krakonoš na Masarykově náměstí v Jilemnici, pojem známý daleko za hranicemi Krkonoš, tak nejspíš minimálně do ledna příštího roku stát nebude. Pan Dufek s pomocníky zůstane, doufejme jen dočasně (známe, jak to s předvídáním počasí chodí) bez práce a kolébka českého lyžování bez tradiční atrakce. Pokud to dovolují sněhové podmínky, staví se různě veliká sněhová socha na náměstí už více než sto let. Ta první zdobila město údajně už v roce 1909. Podle pamětníků byl prý nejfotogeničtější sedící obr z roku 1941, kterého vysochal jilemnický občan František Marek. Podoba vládce hor se během let ustálila. Přibližně od roku 2000 nese výrazný rukopis místního výtvarníka Josefa Dufka. Jen jednou jedinkrát vystřídal podle jilemnické kroniky pohádkovou postavu člověk, konkrétně lyžař. Což potvrdí většina sběratelů dobových pohlednic z Krkonoš. Bylo to v roce 1912, kdy se v Jilemnici pořádaly významné XVII. mezinárodní lyžařské závody. Figura měla představovat samotného Jana Buchara, řídícího učitele z nedalekých Dolních Štěpanic, jednoho z prvních průkopníků lyžování v Čechách. Jilemničtí však z levného sochařského materiálu, kterého bývalo v zimě habaděj, modelovali i jiné roztodivné sněhuláky. S oblibou je fotografoval majitel místního fotozávodu Rudolf Zuzánek a vydával je jako oblíbené pohlednice. Na jednom takovém roztomilém zimním pozdravu z Jilemnice poslaném poštou v únoru 1928 je Krakonoš trpaslíček sedící na pařezu a bafající z nezbytné faječky. Vše se záviděníhodným smyslem pro proporce echt uplácané ze sněhu. Tak uvidíme do Vánoc. Obávám se, že po suchém létě nebude na podobné výtvory ani dostatek bláta.

In.: Krkonoše - Jizerské hory 12/2018

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 26 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.