Kulaté výročí železniční tratě do Svobody nad Úpou

 
Rubní strana fotografické vizitky s logem fotoatélieru A. C. Pitzek

Přesně před 150 lety 17. prosince 1871 přisupěl v oblacích páry na úplně nové nádraží s názvem Freiheit postavené s předvídavou samozřejmostí na katastru sousední obce Mladé Buky girlandami slavnostně vyzdobený první vlak. Jeho uvítání nadšenými davy obyvatel z širokého okolí bylo nevídané a prostory hotelu „U Města Vídně" u mostu přes Úpu kde dnes sídlí Česká pošta sotva stačily pojmout prominentní hosty. O trati spojující okresní město Trutnov s bránou do východních Krkonoš, o které snily generace podnikatelů v Úpském údolí odkázané při dopravě zboží pouze na koňské povozy a která se později stala s rozvojem turistického ruchu i důležitou tepnou osobní přepravy cestujících do hor byly za ta léta popsány doslova stohy papíru. Několika skromnými příspěvky, které lze všechny vyhledat na webu www.freiheit.cz je rozmnožil i autor těchto řádků. Doba je klipová, tak co takhle místo omílání známých informací přinést nový autentický starý snímek. Jeden takový historický záběr svobodského nádraží „krátce" po zahájení provozu zachytil tehdejší renomovaný fotograf s ateliérem v Trutnově a pobočkou v Janských Lázních Anton Carl Pitzek. S laskavým svolením archivu Veselý výlet má možnost si fotografii i s dalšími svobodskými zajímavostmi zřejmě poprvé po mnoha letech prohlédnout široká veřejnost.

Pitzek-1874-Svoboda-2.jpg

A. C. Pitzek - Svoboda nad Úpou 1874 - archiv Veselý výlet

Pokračování článku »

Pamatují-li si dva totéž, nemusí to být vždycky totéž

 

Mezi sporadickými fotografiemi z poválečného „úsvitu dějin" Svobody nad Úpu, kde se během krátkého období několika let výrazně proměnila skladba obyvatelstva, zaujímají školní kolektivy jednotlivých tříd přední místo. Jeden poměrně známý snímek se zcela nedávno objevil v časopise Krkonoše - Jizerské hory číslo 10 z října letošního roku 2021. V oblíbeném seriálu „Návštěva" zpovídá etnograf Libor Dušek krkonošské a podkrkonošské rodáky a pamětníky obou jazykových etnik a z jejich životních příběhů publikuje čtivé a zajímavé články, které mimochodem vyšly už v několika svazcích i knižně. Tentokrát navštívil osmaosmdesátiletou Waltraud Zábranskou rozenou Erbenovou z Mladých Buků, bývalou dlouholetou předsedkyni místního Kulturverbandu. Fotka je nadepsaná jako „První ročník české měšťanky ve Svobodě nad Úpou na jaře 1947".

I.-roc.-ceske-mestanky-jaro-1947-zm.jpg

Majitelé skrovného „almanachu" vydaného v roce 1998 ke stému výročí položení základního kamene školní budovy Základní školy ve Svobodě nad Úpou ji znají z vnitřní strany modrého přebalu v podobě školního sešitu s lakonickým názvem „Byli první 1946". Stejné tváře žáků i kantorů lze najít i na dalších seskupeních z té doby. Se jmény jednotlivců už je to složitější. Lidská paměť je, jak je všeobecně známo uzpůsobena především k zapomínání. Mnohdy do toho nevnesou světlo ani archivní dokumenty, a pokud není fotografie řádně popsána v době svého vzniku, rodí se v budoucnu, byť nechtěně přešlapy a omyly, jakých se několikrát dopustil snad každý badatel včetně autora těchto řádků.

Pokračování článku »

Nekonečný příběh

 
Dolní vápenka - foto František Kučera

Málo popsaná lokalita Horních Mladých Buků je i přes to, že jsem ji v minulém čísle v povídání o Weisshuhnově papírně lehkovážně nazval periferií města Svobody nad Úpou natolik zajímavá, že by se o ní dal napsat nekonečný historický příběh. To není výhrůžka! Jeden článek snad ale noviny i jejich čtenáři ještě unesou. Zcela v duchu mé autorské šifry - anti - jsem si vybral konečný příběh obou zaniklých kruhových vápenek. Jednu z nich řečenou „Dolní", použitou jako titulní snímek vyfotil krátce před jejím zánikem, kdy sloužila už jenom jako sklad sena pro mladobucké JZD pražský školák na prázdninách František Kučera. Také zde je nutno začít u věhlasného trutnovského kronikáře Simona Hüttela a jemu přisuzované nejstarší obrazové mapy Krkonoš z 16. století. Osamělá skupina stavení v oblasti Svobody nad Úpou označená jako „Der burck stadel" není podle nejnovějších poznatků nic jiného než stáje k ustájení dobytka patřící k panství manského města Trutnova. Zcela logicky tak mohl vzniknout i název Kraví vrch (Kuhberg) pro přilehlý kopec s rozsáhlými pastvinami. Fiktivní hrádek Stadelburg umístěný do vzdálenějšího terénu zlatých dolů u Sklenářovic, který se tak úporně drží v některých turistických mapách vzniklý slovní přesmyčkou je jen chtěná archeologicky nepotvrzená hypotéza jeho „objevitelů" z osmdesátých let minulého století. Na místě někdejších stájí vyrostl později hospodářský statek několika generací Frenzelů s mladobuckým čp 125. Agilní sedlák Johann Frenzel (*15. 3. 1824) začal podnikat „ve vápně" v roce 1867. Vápenec k pálení dovážel koňskými povozy z lomů v Albeřicích. Živnost převzal stejnojmenný syn Johann Frenzel (*9. 4. 1855). Zasvěcení už vědí, že z téhož statku pocházel i Anton Frenzel (*11. 9. 1830) zakladatel osady Antonínovo údolí. Začátkem 20. století přešly obě v té době moderní vápenky do vlastnictví Johanna Bischofa, rodáka z Bernartic u Žacléře (*8. 6. 1876) majitele albeřických vápencových lomů i podobné komorové vápenky v Albeřicích, ze které je dnes stejnojmenný pension. Spíš než pestrému životopisu jednotlivých majitelů typických budov komorových pecí opatřených vysokými továrními komíny se tentokrát omezím na popis zajímavostí z jejich nejbližšího okolí zachyceném na vzácných fotografiích. Za zvětšení stojí hned ta první s pohledem na dolní vápenku od náspu železničních kolejí s hromadami vápencových „šíbrů" kolem. Bílá kancelářská budova s čp 272 s byty majitele má vlevo zastřešenou plošinovou váhu pro vážení povozů s materiálem. Vlevo je bývalá kovárna číslo 104 ještě před moderní přestavbou, kde po roce 1955 bydlela pár let moje maličkost. Vpravo od správní budovy je dnes novostavba čalounictví pana Ivo Částka. Vzadu za řekou v místech dnešního pensionu Boháček s krytou jízdárnou ve statku čp 121 bydlel ještě v roce 1900 sedlák Josef Richter. Právě on s manželkou nechali na nedaleké pláni u cesty na Janskou horu vztyčit 28. září 1881 kamenný kříž, který nedávno vyhrabal ze země a obnovil na vlastní náklady neúnavný Josef Čermák. Po roce 1945 „hospodařil" ve statku Ladislav Beneš spoluzakladatel a předseda Jednotného zemědělského družstva „Krkonoše" v Mladých Bukách. Stavení zaniklo v polovině padesátých let 20. století. Novotou svítící stodola v pozadí se stala základem stájí jezdeckého oddílu TJ Krakonoš z Trutnova. Vpravo od ní je dosud stojící malebná roubenka využívaná k rekreaci. V zákrytu za vápenkou je zaniklý nízký domek Mlčochových, na jehož základech stojí svobodské čp 415 - Vila Haller. Zaniklé hospodářství vpravo je statek Frenzelů zmiňovaný v úvodu. Od roku 1974 je na uvolněném místě čerpací stanice pohonných hmot Benzina. Nízká kůlna vpravo uprostřed sloužila jako skladiště nářadí a úkryt pro personál vápenky. Podle pamětníků tam po válce byla krátký čas drůbežárna.

Vapenka-Bischof-Mlade-Buky-1.JPG

Pokračování článku »

Metamorfózy periferie

 
Papírna Carl Weisshuhn a synové po roce 1920

Za rádoby atraktivním názvem je skryta pouze snaha upoutat pozornost na proměny kolem nás, které často ani nevnímáme. Začnu jako obvykle zeširoka. Lidé v regionu sedlající stejného koníčka o sobě většinou vědí. Také díky jejich vzájemné spolupráci je možné přinášet stále nové střípky z historické pokladnice. Dlouholetá pracovnice obecního úřadu v Mladých Bukách paní Emilie Svobodová stojí například za námětem povídání o svobodských papírácích z minulého měsíce. Tentokrát iniciovala napsání článku slečna Karolina Boková z Infocentra v Lánově laskavým zasláním zajímavých fotografií z rodinného archivu po svém dědovi. Týkají se jedné z přestaveb továrního komplexu někdejší Weisshuhnovy papírny, kde dnes sídlí firma Krkonošské obálky s.r.o. Na úvodním snímku je pohled na podnik ve 20. letech minulého století. Jižní průmyslové předpolí Svobody nad Úpou, ležící původně na katastru obce Mladé Buky, takové malé území nikoho označované jako Horní Mladé Buky bylo v minulosti doslova poseto většími i docela mrňavými průmyslovými podniky, dílnami a dílničkami. A všechny se počínaje dnešní prádelnou, přes cementárnu a obě vápenky, zmíněnou papírnu, Dehtochemu, řady drobných strojíren a konec konců i nádraží a několika vyhlášených pohostinských zařízení hlásily administrativně do Svobody. Necitlivé řešení z roku 1960, kdy bylo území rozděleno vejpůl, aby se o ně sousední obce podělily, přepsalo adresu mladobuckého závodu Krkonošských papíren i formálně. Jen nedaleko odtud leží strategický bod, kde se setkávají tři důležité tepny spojující podhůří východních Krkonoš s českým vnitrozemím. Řeka Úpa, státní silnice a konečná železničních kolejí. Nesporná regionální autorita, nejcitovanější kronikář města Trutnova Simon Hüttel o něm už v roce 1553 napsal „most k Mladým Bukům, který se nyní Pirkfreiheit zove". V historických pramenech je tento údaj vytrvale vydáván za nejstarší dochovanou písemnou zmínku o existenci hornického města Svoboda nad Úpou.

Pokračování článku »

Svobodští papíráci

 
Nejlepší pracovník KRPA - odznak na jehle

Téměř celou první polovinu minulého století zaznívalo ze špičatých svobodských střech melodické ptačí volání „ček, ček - ček, ček" předznamenané krátkým vrzavým přiškrceným „fít". Byl to hojný, neposedný, barevně nenápadný umouněný ptáček kominíček. Odborně rehek domácí, latinsky nelibozvučně Phoenicurus ochruros. Domorodci mu říkali Rotschwanz podle výrazného oranžového zbarvení kořene ocásku, kterým charakteristicky rytmicky poklepává. Hezky česky je to čermáček. Slovy hitu Mistra Gotta „ten, kdo zná a umí ptačí nářečí, tak tomu klidně každej sadař dosvědčí", že to tenkrát nebylo nic proti nepatrné menšině českých zpěváčků, ale jen nevinná ptačí školácká odrhovačka asi v tomto duchu: „Ve Vrajtu ví i malý žáček, v čem je v tomto kraji háček. Když si každý druhý ptáček, Svoboďáček či Maršováček, připne odznáček na fráček, hned je z něho papíráček. Ajchmaňáček, Pieťáček nebo Wajshúňáček." Potvrzuje to vtípek kolující šuškandou po horském městečku i po výrazné poválečné výměně obyvatelstva, rozděleného údajně jen na tři základní kategorie - bývalé zaměstnance papíren, současné zaměstnance papíren a budoucí zaměstnance papíren. Často šlo o celé rodiny a v jednotlivých provozech se potkávali manželé, sourozenci nebo rodičové s dětmi po několik generací. Některá jména se držela na výplatnici celá desetiletí. I po pozdějším sloučení mnoha provozoven do národního podniku byly po celou dobu socialistického plánování od deseti k pěti Krkonošské papírny stále známý pojem v celosvětovém měřítku. Krátce po naivně vycinkané VŘSR (rozuměj vleklé řízené sametové revoluci) se pro ně dokonce vžil termín „rodinné stříbro". Jenže to hrozně rychle zčernalo. Čas nový, nové chce mít z Číny... burácejí dnes Nerudovi pohrobci. Zde musím znovu důrazně připomenout několikrát opakované moudro mého oblíbeného filozofa, vídeňského Čecha, jistého Járy Cimrmana. „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále jen taková, jaká bude." Tak hajdy zpátky na svůj píseček ponimrat se v historii bez kritických konimentářů, přestože je opět jako ostatně neustále před volbami. Můj krajan z té velké opravdové Ameriky, humorista James Thurber (1894 - 1961) ač slepý, viděl dál než na špičku vlastního nosu, když napsal: „Žijeme v době, my lidé a brouci, kdy všecko může znamenat cokoli". Nech brouka žít!, řekl by na to nejeden ekologický aktivista. Tak tedy zůstávám u lidí. V roce 1966 uplynulo sotva deset let, co v tehdejší bolševické šestině světa odhalil propagátor kukuřičných lánů Nikita Chruščov v boji o moc kult osobnosti svého zemřelého předchůdce, krvelačného gruzínského tyrana Koby Džugašviliho, světové veřejnosti známého pod přezdívkou Stalin. Tenkrát začaly tát ledy i na našem malém českém rybníčku. A to nemyslím jen tu umělou louži na rynku v Dolním Maršově, který se krátce před tím stal nedílnou součástí městské aglomerace Svobody nad Úpou. Vedení KRPA se tehdy odhodlalo k velkorysým oslavám 100 let od zahájení provozu v papírně někdejší firmy Piette 16. prosince 1866. K této příležitosti bylo vydáno několik barevných variant smaltovaných pamětních klopových odznaků, které obdržela většina pracovníků.

Pokračování článku »

Milion je hodně, tisíc taky dost *

 
Odznak "milionáře" - ČSSR

Být milionářem byla za mého dětství touha těch mazanějších kluků. Většina ostatních pitomců chtěla být nevím proč popelářem nebo kominíkem. Až mnohem, mnohem později astronautem. Já jsem vždycky snil o tom být rentiérem, jak říkával můj děda chudý jako myška v protestantském kostelíku a měl na mysli zazobaného penzistu. Teprve když se člověku jeho sny splní, byť jen z poloviny, zjistí obvykle, že není o co stát. Vyrůstal jsem v dělném prostředí na vesnici, kde byla práce od „vidím" do „nevidím" na denním pořádku. Zkreslenou představu o zlých milionářích z režimních pohádek trochu vylepšili milionářští hrdinové práce za volantem náklaďáků, autobusů a trolejbusů, kteří dokázali najezdit miliony kilometrů bez nehody, za což obdrželi smaltovaný odznak, vlaječku a diplom. V dnešním provozu na silnicích je to věc neuvěřitelná a téměř nemožná. I pojem milionář se celkem vyprázdnil a ani na finančním trhu nic neznamená. Majetkoví milionáři nejsou ničím výjimeční a splývají s davem.

Autobusaci-s-odznakem.jpg

Rytíři silnic z dávných dob v barvách někdejšího dopravního monopolu ČSAD ustaveného celostátně k 1. lednu 1949 sešikovaní náhodně na odstavné ploše firemního areálu ve Svobodě nad Úpou ten svůj milion najeli mnozí i několikrát. Na obrázku stojí první zleva před svým linkovým ořem značky Škoda 706 RO se kterým dokázal bravurně kličkovat po úzké silničce do Albeřic mladíček Ondrej Kysela (1932 - 1978). Také on si přes krátký čas pouhých 46 let života užil svých pět minut milionářské slávy. Možná i pan starosta gratuloval, možná byl i v nějakých novinách a nejspíš jeho portrét visel někde na chodbě místní provozovny trutnovského dopravního podniku Československé státní automobilové dopravy s číslem - po reorganizaci v roce 1963 - 502. Mohutný chlapík vedle s předpisovou služební brigadýrkou je řidič Cink, jezdící v té době na pravidelné lince Trutnov - Pomezní Boudy se stejným typem autobusu, který byl koncem padesátých let dominantním u většiny dopravců v celé republice, jak dokládá i toto malé defilé. V pozadí se vedle transformátoru vysokého napětí, který stále ještě stojí na stejném místě, tyčí k obloze nenáviděný 27 metrů vysoký tovární komín Dehtochemy, dnešního výrobce asfaltových hydroizolačních pásů KVK Parabit a. s., zbořený teprve začátkem poslední dekády minulého století po zavedení celkové plynofikace provozu. Vlevo od něj kouří ještě jeden menší (a vzdálenější) patřící dle prvního a jak se později ukázalo mylného dojmu světoznámé továrně Franze Stephana na voskové zboží, svíčky, mýdlo a jedlou sodu. Stával vzdušnou čarou sotva několik desítek metrů od současného Pensionu OK ve Staré aleji, kde bydlí Kysela junior. Perspektiva je jak víme prevít - s dálkou zkresluje. Jiná další možnost nabízející se logicky v tom směru je komín nad strojírnou Václava Schneidera, pověstnou mimo jiné speciální výrobou bruslí a vázání k lyžím. Po válce se pro ni vžil název provazárna, než ji obsadil národní podnik Úpavan s šitím stanů. V dnešní době tam s podobným výrobním sortimentem sídlí firma JAPIO spol. s r. o. Jenže ten byl zdemolován už 14. prosince 1955! Srovnáním fotografie z místa pořízení snímku se to zdá být jasná a nezpochybnitelná volba. Páni řidiči se mohli fotit před tímto datem. Pak je tu ale jako vždycky ještě možnost třetí (jenže ta není doložená, jak si možná mnozí pamatují z Písně strašlivé o Golemovi v podání V + W). Existují totiž pochybovači, kteří mi vtloukají klíny do hlavy a podsouvají celou řadu bližších komínů hned za řekou v lokalitě kolem kostela. Svůj měla obecní plynárna, kterou pováleční pamětníci pamatují jako stavební truhlářství, kterému léta šéfoval Jaroslav Fireš. Druhý mnohem vyšší kouřil u strojírny Fröhnel a Feist, přestavěné novými osídlenci po roce 1948 brigádně na městská jatka. Areál je naproti Domu s pečovatelskou službou v Kostelní ulici. Kdy zmizel komín, zůstává tajemstvím. Proč bych si tím měl ale lámat hlavu zrovna já, který až do konce roku 1955 snad ani nevěděl, že nějaká Svoboda nad Úpou existuje. Jen to panorama znám téměř odmalička. V dáli na horizontu se totiž rýsují ladné křivky východokrkonošských dvojčat - táhlý hřeben Světlé a vlevo nad střechou Cinkova stroje jako špička ledovce vrchol Černé hory.

Pokračování článku »

I v pětasedmdesáti je o ni zájem

 
Firemní obálka z roku 1946

Při zjištění, že obyčejný rohlík může stát i dvanáct a hrníček ošizené instantní kávy klidně padesát babek, mě napadlo, jakou asi cenu může mít pomuchlaná, tři čtvrtě století stará firemní obálka. Zejména, když kromě naprosto běžných stop poštovního provozu té veskrze provizorní doby po konci druhé světové války na ní neshledávám nic obzvlášť zajímavého. Nad červenou československou známkou s generálem Štefánikem za 2 koruny čtyřicet by se dnes ofrňoval každý začínající filatelista. A jediným kladem gumového poštovního razítka bez datumovky, užívaného i na poště ve Svobodě nad Úpou ještě téměř celý rok 1946 je pouze nezvykle čitelný otisk. Původní německý text s adresou odesílatele je „znehodnocen" sdělením o šetření lesů používáním starých tiskopisů. Podobné razítko na zásoby německých lejster měl doma každý živnostník. To, že světoznámé firmě s dlouholetou tradicí velel nějaký národní správce z řad dělnických poválečných kádrů, také není nic, co by se vymykalo dobovým zvyklostem.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 47 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.