Krásná neznámá

 
Hilde Pferdmenges (1937) - olej na plátně 60 x 80 cm

Ještě v šedesátých letech minulého století, když v truhlářské dílně údržby Krkonošských papíren závod Piette ve Svobodě nad Úpou vládl mistr Josef Prušinovský, byla celá čelní stěna zaplněna různými památkami na původní majitele firmy. Spolu s několika obrazy tam visel i portrét neznámé mladé ženy od tehdy neidentifikovaného autora. Mezi pamětníky se tradovalo, že je to dokonce dcera posledního továrníka Ludwiga Piette - Rivage (1893 - 1977), což pochopitelně nepostrádalo logiku a pan Prušinovský pevně věřil, že mu ji jednou bude moci předat. Sousední vila rodiny Piette musela být podobných věcí plná. Při zařizování úřednických kanceláří pro vedení papírny po roce 1945 se jaksi ideově nehodily, takže končily všelijak. Ze stejného zdroje pochází i populární portrét Prospera Piette - Rivage (1846 - 1928) z pražského fotoateliéru Langhans, který o mnoho let později s velkou slávou předal Prušinovského nástupce Maxa Pauer vnukovi slavného „Otce Krkonoš", Ludwigovi ml. (*1934), který při příležitosti otevření naučné turistické stezky „Via Piette" v roce 2006 přijel poprvé od poválečného vystěhování do rodné Svobody nad Úpou. O dynastii významných svobodských podnikatelů jsem se zajímal dávno před tím a tajemství prozíravě vyfotografované zobrazené dámy mě přitahovalo čím dál víc. Naivně jsem vydedukoval, že by to mohla být nikdy neprovdaná jediná dcera Ludwiga staršího Evelyne (1923 - 1998), užívající snad v dospělosti jednodušší formu jména Eva. V roce 1999 jsem v časopise vyhnaných rodáků z okresů Trutnov a Vrchlabí „Riesengebirgsheimat" ve společenské rubrice objevil blahopřání k jejím narozeninám včetně adresy. Nelenil jsem a do Klosterneuburgu v Rakousku jsem opakovaně poslal dotaz i s fotografií portrétu. Nemohl jsem tušit, že dotyčná je už rok na pravdě Boží. První list přišel zpět jako nedoručitelný a na druhém byla poznámka, že adresátka zemřela. Při pozdějším sestavování rodokmenu rozvětveného starobylého rodu Piette se dostavily první pochybnosti. Srovnáním s fotografií získanou od laskavých příbuzných neshledávalo mé bystré oko ani nejmenší podobnost. Nemluvě o tom, že ač jsem úplný neznalec, zdály se mi šaty na obraze pro dívku narozenou v roce 1923 příliš staromódně upjaté.

Pokračování článku »

Svobodské dvorky dříve a nyní (zastavení první)

 
Dvorek foto Bohdan Holomíček

Chybička se vloudila. Měl jsem na mysli holky. Ale nechme to tak. Jednak nemám dostatek srovnávacího materiálu, a jak říká můj potomek rovněž důchodce, bylo by to v mém věku krajně nedůstojné. Konec konců i tenhle dvoreček je v mnoha směrech má srdeční záležitost. Jedenáct let jsem tam byl díky mé nejmilejší manželce doma. Vyrostly tam do krásy obě mé ratolesti. Krasavice na snímku je děvenka moje starostlivá, co se vypravila do města pro šafrán a trochu toho zázvoru. Dvorek zvěčnil můj a Havlův dvorní fotograf, kterého je v současné době všude plno protože se mezi tím stal dokumentaristou světové třídy Mistr Bohdan Holomíček. Fenomén české kultury vystavuje momentálně až do konce března průřez svou uměleckou tvorbou v nové velkolepé galerii Centrum současného umění EPO1 v Trutnově - Poříčí. Zároveň mu v prestižním pražském nakladatelství Torst vyšlo další průřezové Album z let 1958 - 1977.

Pokračování článku »

Asociace

 
Hodiny s houpačkou ze Schwarzwaldu

S cizími slovy neradno si zahrávat - čeština je prevít. Některá se dají vyložit na sto způsobů. I bez přehánění - je jich hodně! V tomto konkrétním případě mám na mysli „spojení či vztah mezi myšlenkami, pocity, pojmy, vzpomínkami, vjemy a podobně" viz Slovník cizích slov. Nebo trochu srozumitelněji podle Slovníku současné češtiny - spojení vytvářející se za určitých podmínek mezi psychickými jevy tak, že vybavením jednoho se vyvolá druhý. Tak tedy od Adama. Na vernisáži velmi působivé a poučné výstavy letos 20. ledna v Městském muzeu v Žacléři nazvané „Tváře muklovského Vatikánu" představující příběhy církevních hodnostářů i prostých duchovních, řeholníků a řeholnic pronásledovaných minulým režimem prostřednictvím malovaných portrétů mladé umělkyně Claudi Ondok se mi vybavily útržky vzpomínek na několik dávných setkání s řeholními sestrami. Není žádným tajemstvím politováníhodná skutečnost, že i ve Svobodě nad Úpou byly v 50. letech internovány řádové sestry, nucené pracovat v nejhorších provozech okolních textilních továren. Tři spočívají od roku 1953 na místním hřbitově v hrobce rodiny Schenkendorf. Dojížděl jsem autobusem do Trutnova do školy a častokrát s námi cestovaly „jeptišky" v hábitech do Texlenu v Horním Starém Městě. Přes sto jich bylo ubytováno v bývalé ozdravovně pojištěnců, původně věhlasném hotelu „Kaiserbad" kde byla v roce 1961 zřízena dnes od základů přestavěná lesnická škola. Někdy v pozdním létě roku 2011 při příležitosti natáčení filmového dokumentu „Súď ma a zkúšaj" slovenskou řeholní sestrou Ivicou Kušíkovou, která vystudovala filmařinu, se po mnoha letech několik kdysi mladičkých pamětnic přijelo podívat i na své někdejší „vězení". Forest Gump tehdy odběhl někam jinam, takže jsem zaskakoval. Je o mě všeobecně známo, že své plechové hubě nadarmo nažrat nedávám. Jedné té sympatické stařence jsem nakukal, že si ji pamatuji z autobusu, jak tahala těžkou várnici s polévkou a ještě několik pravděpodobných snadno uvěřitelných zážitků a ta bezelstná čistá duše mi věnovala na památku veršovaný text ranní modlitby sester dominikánek opěvující město své internace. Bylo to velmi dojemné a stydím se ještě teď.

Pokračování článku »

Už jsem ji měl jednou v ruce

 
Putovní cena spolku zimních sportů "Aupatal" - Pamětní plaketa Prospera von Piette

Stále další a další památky na mediálně nejslavnějšího svobodského podnikatele Prospera Piette Rivage se úměrně jeho významu objevují tu v nějaké aukční nabídce, tu v odtajněné sbírce některého sběratele nebo od poslední výstavy opět zaprášené v depozitáři muzea. Jedna velice zajímavá plaketa litá z mosazi s výrazným plastickým portrétem mecenáše a filantropa, který se zaslouženě zapsal do dějin regionu jako „Otec Krkonoš" je s inventárním číslem H 3549 součástí sbírek Krkonošského muzea správy KRNAP ve Vrchlabí. Piette stál mezi zakladateli u jeho začátků a věnoval do muzejních sbírek řadu vzácných exponátů, především starých tisků. Svého času byla plaketa jako zápůjčka vystavena na první komplexní výstavě věnované známé a populární papírnické rodině a jejímu podnikání instalované v Městském muzeu v Žacléři od 3. prosince 2010 do 31. března 2011 pod názvem Předkové a potomci z rodokmenu „Otce Krkonoš" Prospera Piette. Měl jsem tu čest být uveden na plakátech jako spoluautor. Není tudíž pochyb, že jsem si všechny exponáty s úctou osahal. V případě zmíněné plakety mě dokonce s fotoaparátem v ruce načapal „In flagranti" pohotový svobodský reportér Pavel Křivka. Jednostrannou obdélníkovou destičku o rozměrech podle inventární karty 8,8 x 5,6 cm s hlavou mecenáše hledící vlevo nechal zhotovit pro putovní cenu Spolek zimních sportů „Aupatal" jako pamětní plaketu Prospera von Piette. Což se dá vyčíst z německého nápisu frakturou. Nahoře Winter Sportverein Aupatal a dole Wanderpreis - Prosper von Piette Gedächtnis Plakette.

Pokračování článku »

Sen šíleného konstruktéra

 
Krakonošův skokanský můstek Janské Lázně 1964

V roce 1964 tahle prapodivná konstrukce ze změti hrubě opracovaných dřevěných sloupů, bidel, tyčí, podpěr, latí, polínek a prkýnek značně nahlodaná zubem času ještě stála. Není to tudíž dílo Martina Rajniše, mága nekonvenční přírodní architektury z tradičních materiálů hlavně však dřeva, skla, kovu a kamene, pověstného od začátku 21. století odvážnými konstrukcemi dřevěných skládaček s minimem spojovacích kovových prvků, zejména rozhleden jako je Bára u Chrudimi, středočeská Závist, maják Járy Cimrmana v Jizerských horách či exotická věž Ester v izraelském Jeruzalémě. Ale i šokující vzducholoď Gulliver, součást Centra současného umění DOX v Praze a především architektova vlajková loď u nás doma v Krkonoších, Nová Česká poštovna Anežka na vrcholu Sněžky, již patnáct let navzdory všem pochybovačům odolávající extrémním horským podmínkám. I naši předchůdci ctili prapůvodní stavební materiál a dokázali ze dřeva vykouzlit s minimálními náklady velkolepé stavby sloužící navzdory sezónnímu využití vystavené drsnému počasí celá desetiletí. V paměti mé generace jsou po krajině rozseté početné triangly z důmyslné trigonometrické sítě vzniklé už za Rakouska - Uherska, vyhlídkové věže a také desítky prvních skokanských můstků z pionýrských dob počátků lyžařského sportu.

Pokračování článku »

Ze zahraničí

 
Bronzová oboustranná plaketa k 60. jubileu Prospera Piette Rivage

Počínaje počátečním písmenem P, pak průměrný provinční pisálek, podivný patron, povaleč práci přehlížející, pravidelný piják piva představuje povedenou Plachtovu portrétní příležitostní plaketu pro populárního podkrkonošského podnikatele, papírenského průmyslníka Prospera Piette. Leč zpět k normální češtině. To mě jen vykolejila náhodně objevená výsledková listina z aukce uměleckých předmětů v největší evropské aukční síni Dorotheum ve Vídni ze září roku 2022. Položka nabízená v sekci „Okamžité koupě" za relativně přijatelnou cenu 41 Eur má totiž výsostný vztah ke Svobodě nad Úpou. Bronzová oboustranná plaketa o váze necelých 61 gramů a rozměrech 40 x 60 milimetrů byla ražena k příležitosti šedesátiletého životního jubilea známého mecenáše a filantropa Prospera Piette Rivage v roce 1906. Do stejného období spadá i 40. výročí jeho podnikatelské činnosti a zároveň 40 let trvání místní papírny firmy Piette. 25. listopadu 1906 byl c. k. komerční rada Eduard Maria Prosper Piette Rivage oceněný později titulem „Otec Krkonoš" jmenován za vynikající zásluhy o rozvoj regionu „Čestným občanem města Svoboda nad Úpou". Zdařilý portrét zralého muže na aversu je v levém dolním rohu doplněn šlechtickým erbem uděleným třem bratrům Piette císařem Františkem Josefem I. 30. listopadu 1898. Na reversu žehná ženská postava (snad řádová sestra či dokonce anděl) horácké rodině se třemi dětmi se siluetou Sněžky na pozadí a všeříkajícím latinským nápisem IN OMNIA CHARITAS.

Pokračování článku »

Bílá zimě sluší

 
Pašovka v zimě - foto Stanislav Steiner

Ale špatně se fotografuje! To potvrdí každý zkušený praktik ze staré školy i úvodní pohled na sluncem zalitou boudu Pašovku na Rýchorách. Dnes se za mistra fotografie považuje leckterý majitel jen trochu slušného mobilu, který kreslí spotřebitelské snímky jedna báseň o jakých se ryzím fotoamatérům ještě před polovinou století ani nesnilo. Však také tu řeholi s ostřením objektivu, nastavením expozice, mícháním vývojky a ustalovače a pak úmorným vyvoláváním filmů při blikotavém červeném světle evokujícím opravdové peklo a mácháním fotografií na výmětovém fotopapíru proneseném z místní papírny, protože na kvalitní zboží z Fotochemy nezbývaly fondy, většina adeptů záhy vzdala. Na snímcích vytrvalců, kterým nad všechny ty lákavé značky jako Agfa, Kodak, Orwo, Fujifilm či Ridax byla role barytu propašovaného „od Eichmannů" je to po letech bohužel vidět. Všechny chyby při složité alchymii domácího zpracování fotek v často improvizované fotokomoře se za pár let obvykle krutě vymstí. Obrázky blednou a šediví, papír se kroutí a dokumentární hodnotu zakonzervované historie dokáže nekriticky ocenit jen fanda starých zašlých časů, i když ty samy o sobě nestály většinou za nic. Každý druhý uživatel telefonu má v něm dnes uloženy tisíce (zbytečných) virtuálních záběrů v dokonalém barevném provedení a přesto se dokáže nadchnout zašlou potrhanou fotografií ze svého dětství. Včerejší knedlo vepřo zelo nebo selfíčko s nudlí u nosu se dá zítra zopakovat, zaniklá krása staré fotky je nenahraditelná. Každé torzo pozůstalosti po ojedinělých průkopnících, kteří prošlapávali cestu současnému davovému fotografování, vyvolává „mezi námi děvčaty" se zájmem o historii neskrývané nadšení.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 53 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.