Svobodští volové

 
Vůl s kočárem - svobodská specialita

Při úředním sčítání k 1. dubnu 1922 bylo v našem městečku pod Rýchorami před 99 lety podle zápisu v obecní kronice oficiálně celkem sedm volů. Sarkastické připomínky, že o ně není nouze ani dnes ponechme stranou. Tentokrát mám na mysli opravdu jen ona dobrácká těžkotonážní tažná zvířata, která zlomyslný chovatel vykastrováním ochudil o jejich přirozené poslání. Takový vůl byl v zápřahu levnější než kůň a pracant k nezaplacení. Někteří se objevili několikrát i na kuriózních fotografiích zapřažení do kočáru pro obveselení přihlížejících. Anebo je to stále jen ten jeden a tentýž? Podle některých starousedlíků se prý jmenoval Bubi. Nejznámější snímek, který se snažím publikovat při každé vhodné i nevhodné příležitosti mi při vstupu České republiky do Schengenského prostoru dokonce posloužil jako „vtipná" novoročenka. Fotografie je na první pohled dílem profesionála, s největší pravděpodobností majitele místního vyhlášeného foto atelieru u kostela Josefa Jeschke.

Pokračování článku »

Tři bouráci

 
Svobodské fotbalové hvězdy minulosti

Když můžu s hlasem jako raněný tur domácí a absolutním hudebním hluchem psát rádoby zasvěcené články o muzice, proč se coby sportovní antitalent s olšovýma nohama nepustit třeba do fotbalu. V současné době, kdy fotbalovou veřejností cloumají dozvuky skandálního zápasu pražské Slavie se skotským mužstvem Glasgov Rangers FC, ve kterém nad dosaženým výsledkem a brutální hrou ostrovanů převážilo obvinění hráče soupeře, že mu ten náš v emočně vypjaté atmosféře něco ošklivého pošeptal, je připomenutí let dávno minulých docela na místě. Tenkrát v hloubi minulého století byl i na malém městě jako je Svoboda nad Úpou fotbal hrou pro chlapy se smyslem pro fair play. Na hřišti sport, v hledišti zábava. A v novinách obvykle jen strohé číselné vyjádření výsledku. 5 : 2 tomu všichni rozuměli! Zejména v nižších soutěžích a mezi neregistrovanými mužstvy kde nastupovali i borci starších ročníků se nahlíženo dnešníma očima hrával tak zvaně pěší fotbal plný tvrdých střetů, ale bez záludností. Plejeři ctili pravidlo, že kopaná je založená na hře nohama. Dnes běžné tahání za dres, strkání nebo držení rukama se nekompromisně pískalo jako faul. Hráči se zdaleka tak často neváleli po zemi, protože na tehdy běžném škvárovém hřišti to nebylo nic příjemného. A fňukat jako choulostivé slečinky bylo pod chlapskou důstojnost. Fandové, ctihodní pánové v kloboucích se nechodili do hlediště prvoplánově servat bez ohledu na hru. Pro ostré slovo ani tehdy nešel nikdo daleko, ale ostré předměty natož světlice a dělbuchy se prý neobjevily ani v nejvyhrocenějším derby největších rivalů. A to mi věřte, znám to všecko z vyprávění.

Pokračování článku »

Vyhrávala kapela…

 
Dechový orchestr města Svoboda nad Úpou v roce 1924

Páni muzikanti na bezmála stoletém snímku několikrát kopírovaném z novinového výstřižku neoživli ani po absolvování procesu automatického kolorování. Pro ilustraci kulturní úrovně kdysi hudbymilovného města Freiheit, dnes hezky česky Svoboda nad Úpou ve východní části Krkonoš to nenáročným zájemcům o historii doufám bude stačit. Tenkrát nebylo rádio ani televize natož internet. Nikdo neznal výrazy jako You Tube, VoYo nebo Netflix a pochybuji, že nějaký číman věděl, co je krystalka. Takže platilo doslova „jaké si to uděláš, takové to máš". Nebylo zdaleka tolik volného času jako dnes a lidé se uměli ve volných chvílích bavit navzájem. Vedle divadelních ochotníků a početného pěveckého sboru Harmonie mělo nevelké městečko mimo příležitostných symfonických i jazzových hudebních sdružení také vlastní asi pětadvacetičlennou uniformovanou kapelu. Barva slušivých stejnokrojů rakouského střihu se zlatem vyšívaným stojacím límečkem byla přes tónové digitální zkreslení pravděpodobně modrá. Jména jednotlivých hráčů se již před lety tehdy žijícím pamětníkům vykouřila z hlavy. Jen několik se jich horko těžko podařilo pro redakci krajanského měsíčníku Riesengebirgsheimat identifikovat.

Pokračování článku »

Bumbass

 
Interier Kühnelovy hospody ve Svobodě nad Úpou - historická pohlednice

Staří krkonošští horáci znalí jazyka německého poznají, která bije hned na první šlápnutí. Současníci bez hudebního vzdělání budou možná tápat, i když se řekne hezky česky vozembouch. Samozřejmě nemám na mysli tělesnou obratností nevybaveného jedince, jak lze dnešním hyperkorektním slovníkem nazvat nemotorného nešiku nebo neohrabané nemehlo. Míním dodnes užívaný jednoduchý rytmický hudební nástroj zahrnutý do skupiny nazývané módně perkuse. Definovat by ho šlo zajisté i bez vševědoucí Wikipedie, matky všech moudrostí, blbostí a krávovin, ale když ono je to tak pohodlné: „Vozembouch, případně ozembouch, oblastně ozembúch, dále také bambas, bumbas, bumbasa apod., je lidový rytmický hudební nástroj používaný nejen v české lidové hudbě. Název je odvozen od způsobu hry, kdy se zvuk částečně tvoří úderem nohou nástroje o zem. Původ nástroje je zřejmě ve středověku". Podle jiného pramene je to lidový hudební nástroj, který hudebník drží svisle a jímž bouchá o zem a současně bubnuje paličkou do tamburíny. Základem je dřevěná tyč, asi 150 cm dlouhá, často zdobená fábory, na které je upevněná tamburína a případně další zvonky a rolničky. V dávnověku to byl původně jen prostý dřevěný luk s jednou strunou, pod kterou byl vložen nafouklý zpravidla vepřový měchýř. Hráč vyluzoval drnčivý zvuk ozubenou tyčí nebo smyčcem z koňských žíní. Proto se mu říkalo také čertovy, flanderské nebo žebrácké housle. Tamburína, činely, zvonky a všechny ty další bicí hlomozící serepatičky včetně vyřezávané hlavičky čerta, šaška a jiných skopičin na horním konci hole jsou jen výsledkem fantazie celých generací hráčů. Na mnoha krkonošských boudách v minulosti tvrdil vozembouch muziku domácích ansáblů a ještě častěji sloužil hospodáři jako sólový nástroj pro obveselení společnosti. Bohatě zdobený exemplář známý z pohlednic interiéru Staré Erlebachovy boudy proslavil například svérázný boudař František Kukačka - Erlebach.

Pokračování článku »

Ferdinand der Zahlenschmied

 
Poštovní nalepovací pečetka

Spolkovou přezdívku tvořenou jen nelehko přeložitelnou slovní hříčkou, patřící váženému členu vyhlášené stolní společnosti „Ecke Freiheit" z neméně věhlasné hospody „Papa Kühnela" u kostela ve Svobodě nad Úpou, podnikateli Ferdinandu Schmidtovi, bezděčně vyvolává firemní pečetka vystřižená z dávné poštovní celiny. Něco málo o nalepovacích pečetkách už známe a ani jméno pana továrníka Schmidta se na těchto stránkách neobjevuje poprvé. Neuškodí si na panáčka se zjevným smyslem pro humor posvítit důkladněji. Narodil se údajně v Bernarticích u Žacléře (při dvojím sčítání obyvatel za pobytu v Mladých Bukách uváděl jako místo narození Prkenný Důl) 4. května válečného roku 1866. Do Mladých Buků se s rodiči, otcem Franzem rodákem z Královce a matkou Klárou ze Žacléře přistěhoval již jako dvouletý. Oba s ním jako výměnkáři bydleli v čp 126 ještě na přelomu století. Podnikavý mladý muž ho koupil v roce 1890 jako jeden z početných zrušených obilních mlýnů na řece Úpě v horní části obce Mladé Buky v těsném sousedství hranic katastru města Svoboda nad Úpou. Již v roce 1870 byla v nefunkčním mlýně zprovozněna brusírna dřeva. Schmidt provoz v roce 1894 zmodernizoval a přestavěl na prosperující papírnu s šesti holandry a papírenským strojem kde zaměstnával na 100 pracovníků. Ještě před koncem století prošel zatěžkávací zkouškou při katastrofální povodni v létě 1897 kdy vyčíslil prokazatelné škody na majetku napáchané zdivočelou Úpou částkou 60 000 zlatých. Výrazná pečetka je jedním z těch příkladů, kdy se hned několik okolních firem holedbalo příslušností ke Svobodě nad Úpou už jen pro existenci konečné železniční stanice, protože zboží se dopravovalo převážně vlakem.

Pokračování článku »

První poválečný profesionální photograf

 
Jindřich Černý ve Svobodě nad Úpou (1945)

Jindřich Černý řečený „Mojda"

Věhlasný svobodský fotoateliér v Kostelní ulici založil Josef Jeschke (*16. 9. 1877) který se z rodného Černého Dolu přistěhoval do Svobody nad Úpou v roce 1904. Krátce na to zřídil svou první provozovnu zaznamenanou v adresáři živností z roku 1911 v domě čp. 109 (dnes 509) na hlavní třídě. Starousedlíci tak s hrdostí říkali dnešní ulici 5. května. Ještě před první světovou válkou, snad již v roce 1912 se přestěhoval do nově postaveného domu čp. 9 (nyní 409) s prosvětleným ateliérem v prvním patře na místě zaniklé budovy, jejíž tradiční číslo popisné převzal. Dnes už je dům opět částečně přestavěn. V minulosti tam byla první celodřevěná farní škola postavená poblíž kostela za učitele Antona Bergera podle letopočtu ve štítě v roce 1747. Ještě starší kusý zápis o učiteli Christianu Fiebigerovi bydlícím ve škole z roku 1684 bližší lokalizaci neuvádí. Chatrná stavba o jedné místnosti pro učitele a jedné třídě s chlévem pro krávu a kůlnou se v zimě 1855 sesula pod tíhou sněhu a vyučování bylo na dlouhá léta přesunuto jinam. Fotograf Jeschke si už v meziválečném období vybudoval zvučné jméno nejen kvalitními ateliérovými portréty, ale také početnými pohlednicemi krkonošské krajiny, urbanistických celků a architektonických detailů. Svůj obsáhlý archiv negativů a skleněných desek pilně doplňoval i během připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Svobody nad Úpou k Německu. Po květnu 1945 byl na základě dekretů presidenta republiky, nazývaných dnes se škodolibým nádechem personifikace všeobecně Benešovy, veškerý majetek „Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů" zkonfiskován a většina původních německých obyvatel „odsunuta". Národní správu nad firmou Josefa Jeschke převzal s vidinou vládou slibovaného pozdějšího převzetí do vlastnictví vyučený fotograf z Hradce Králové Jindřich Černý. (Na snímku ve Svobodě nad Úpou v roce 1945 jako by si říkal „Páni, tady bude práce...").

Pokračování článku »

Svobodný zednář je víc než ženatý zedník

 
Avers medaile

Už jen z jednoho prostého důvodu. Zednář může být kdykoliv i zedníkem, ale zedník ne vždycky zednářem. Bratrstvo „stavitelů chrámů" se svou záhadnou symbolikou a tradičními rituály je stále tajuplné jako pověstný hrad v Karpatech. Nezasvěcená veřejnost tak snadno uvěří početným „fake news" objevujícím se napříč dějinami, že v pozadí všech historických zvratů stojí právě zednáři. Dnešní „bratři" uznávající stále pět základních hodnotových pilířů - svobodu, rovnost, bratrství, toleranci a humanitu - přeci jen hodně věcí ze své existence odtajnili. Kdo chce, může si snadno zjistit, že ve všech známých lóžích, byť i sdružují intelektuální a majetkovou elitu společnosti je humanita a dobročinnost na prvním místě. Tabu je politika a náboženství. Jako příklad se mezi mnoha význačnými osobnostmi nabízí u nás v regionu, ať chceme nebo nechceme opět jméno Piette - Rivage. Ono po Pepku Novákovi či Frantovi Vopičkovi bohužel tolik zajímavého studijního materiálu nezůstalo. Že byli „gründeři" papírenského průmyslu bratři Eduard Maria Prosper (1846 - 1928), Julius Stephan (1848 - 1911) a Gabriel Ludwig (1851 - 1918) Piette povýšení císařem Františkem Josefem I. v roce 1899 do šlechtického stavu s predikátem von Rivage svobodnými zednáři se dalo tušit. Jen těch hmatatelných důkazů je poskrovnu.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 45 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.