Freiheit

Je 12. září, svátek má Marie. Ve vzduchu visí dvojí apokalypsa, jejíž výsledek neznám. Meteorologové neustále zvyšují výstrahy před extrémními dešti a stupňují hrůzu z povodní a za dveřmi jsou krajské a senátní volby. V relativním poklidu s pocitem muzikanta na Titaniku píši svůj neaktuální pravidelný příspěvek do městských novin. Díky internetu má dnes kdokoliv možnost nahlédnout do mnoha interiérů „horských chalup" nabízejících rekreační ubytování v soukromí turistům a návštěvníkům Krkonoš z různých koutů republiky i ze zahraničí. Jen minimum jich alespoň náznakem stylově připomíná přívětivé prostředí někdejších horských obydlí. V převážné většině se jedná o sice neosobní a uniformní jakoby přes kopírák, ale moderní, nákladně až luxusně vybavené apartmány splňující vysoké nároky současných hostů s pořizovací cenou vyjádřenou šestimístným až sedmimístným číslem. Maně si vzpomenu na první vlaštovky podnikavců z osmdesátých let minulého století, jak začínali v jedné sklepní místnosti vybavené spartakiádními lehátky poskytovat přístřeší „dederonům" z té bratrské části Německa, vděční za čtyři východní marky za nocleh. Už, už se mi dralo na jazyk téma jak za „komančů" bylo líp. Po zralé úvaze jsem se pokorně vrátil k převážně apolitické linii „Střípků" a zvolil téma přímo duchovní. Proto i titulní ilustrační svatý obrázek s kopií slavného obrazu Diego Velázqueze Korunování Panny Marie uloženého v Museo Nacional del Prado v Madridu.

Ani chimérický bazilišek plný jedu, ani fénix vzešlý z popela jako symbol zániku a opětného znovuzrození, ale bájný gryf, napůl orel, napůl lev s tiskařskými houbičkami v pařátech je odvěkým znamením tiskařů a typografů. Svobodský tiskař z první poloviny 20. století Franz Feix nevolil jinak. Gryf na jeho propagačních tiskovinách je sice hodně schematický, výtvarným stylem poplatný německému vkusu té doby, ale jako grafická zkratka čitelný a srozumitelný. Nebýt informační cedule naučné vycházkové trasy „Via Piette" na vratech bývalé tiskárny ve Svobodě nad Úpou v současném čp. 442 v ulici 5. května asi by o zaniklé významné provozovně věděl málokdo. Vedle množství jednoúčelových tiskovin, propagačních materiálů, brožur, plakátů a pohlednic zde v roce 1925 vytiskli dodnes ceněnou a dlouhá léta jedinou brožurku o historii městečka Svoboda nad Úpou z pera městského tajemníka a kronikáře Bernarda Hampla. Také barevný obrázkový dvojlist s notami a textem „Svobodské písně domovské" neboli městské hymny. Opravdovým „majstrštykem" se tiskař Feix blýskl už v roce 1913 přetiskem prvního učeného spisku o Janských Lázních z roku 1680 od Jiřího Ignáce Hettmayera. Propagačních materiálů o Janských Lázních včetně luxusních litografických barevných brožur opustilo tiskárnu za léta jejího trvání úctyhodné množství. Čím víc se badatel nimrá v životopisných datech, tím víc má z chyb a nepřesností zamotanou hlavu a iluze o akurátnosti úředníků staré dobré Habsburské monarchie se bortí jako domeček z karet. Údaje z matrik nesouhlasí s daty ze sčítacích archů, natož z několika vydání adresářů a nic nelze brát za definitivní. Pokud je to možné vycházím z matrik, i když i ty se rozcházejí.

V časech pro jejichž vrchol vypuknutím Velké války v roce 1914 pozdější nostalgici vymysleli pojmenování Belle Époque, kdy byl svět ještě normální, vládla mezi lidmi ustálená hierarchie hodnot. V každé větší obci patřili k místní honoraci pan farář, pan řídící a pan doktor, důležitější pro spoluobčany než sám momentální císařpán. Na konci 19. století se jedna taková oblíbená trojice sešla i v krkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. (Na obrázku je pohled do svobodské hlavní ulice v roce 1872). Poslední místní lokalista a zároveň první farář Páter Wenzel Fuchs se narodil 9. února 1821 v Dolním Houžovci u Ústí nad Orlicí a zemřel ve Svobodě nad Úpou 3. července 1902 oplakáván svými ovečkami, o které se staral od 10. března 1853. Poslední v generační řadě kantorské rodiny Kahlů, pan řídící a svobodský rodák Josef Kahl za jehož působení byla postavena školní budova (*4. 12. 1857 Svoboda nad Úpou, † 25. 2. 1907 Svoboda nad Úpou) byl jako jediný z trojice jmenován čestným občanem města, kterému odkázal veškerý svůj majetek. Pro současné obyvatele tak trochu v jejich stínu stojí MUDr. Franz Xaver Schreyer, místní obvodní lékař a vedoucí městského špitálu pro vysloužilce, dlouholetý lázeňský lékař v Janských Lázních. Narodil se v Dolním Lánově u Vrchlabí do rodiny sedláka a obecního radního Johanna Schreyera a jeho ženy Barbary rozené Lorenz podle zápisu v matrice 2. srpna 1840 v čp. 94. Často je uváděný i jako Schreier, například v operátech ze sčítání lidu v roce 1900 i v některých adresářích. Ve Svobodě působil od roku 1869 a bydlel v hlavní ulici v čp. 34 (dnes 434) naproti památnému rokokovému domu čp. 107, kde ráčil přespat v roce 1779 císař Josef II. V tom samém roce se téměř třicetiletý pan doktor v Dolním Lánově oženil s Marií Annou Schreyerovou, dcerou učitele Aloise Schreyera z Dolního Lánova čp. 217 a Marie rozené Grossmann z Branné u Jilemnice. To opravdu není překlep ani chyba - Schreyerů i Schreierů bylo na Lánovsku doslova jako naseto. To už byl Franz v letech 1861 - 1865 vystudovaný doktor všeobecné mediciny a chirurgie na tehdejší Karlo - Ferdinandově univerzitě v Praze, c. k. vojenský vrchní lékař v záloze.

To je pořád jen Rudolf, Rudolf, Rudolf. Míněno Habsburský, toho jména druhý. Římský císař, český, uherský a chorvatský král, arcivévoda rakouský narozený ve Vídni 18. července 1552 zemřelý 20. ledna 1612 v Praze, kterou jako poslední z Habsburků učinil svým sídelním městem. Jemu jsou zasvěceny dnes už tradiční Rudolfovy slavnosti a jak to vypadá, bude mít ve Svobodě nad Úpou i sochu. Naštěstí jen dřevěnou s relativně krátkou životností takže naši potomci nebudou možná muset řešit v referendu kam s ním. Ne, že by si ji nezasloužil. Panovník jeho věhlasu, který mimo jiné povýšil už 18. října 1580 bezvýznamné hnízdo několika kovkopů z mnohaslibných rýchorských nalezišť třpytivých zlatinek usazených v bezpečném závětří Černé hory na městečko s výsadami a privilegii ostatních starobylých větších a známějších horních měst by se měl tesat do mramoru nebo odlévat z bronzu. Což se ostatně v hojné míře dělo už za jeho života. Někteří hnidopiši mezi regionálními historiky by na jeho místě rádi viděli jeho děda Ferdinanda I. Jednak by se tím povědomí o existenci Svobody posunulo o pár let dozadu, což je argument jen pro extra soutěživé jedince, ale z faktografického hlediska naprostá malichernost. Jenže ten kdo svým podpisem 30. srpna 1546 na první známé byť nedochované hornické privilegium spojené údajně s udělením znaku vytáhl bezejmennou osadu z nicoty aspoň symbolicky na roveň důlních revírů v českém království byl až do doby než to nějaký převratný historický objev vyvrátí právě Ferdinand I. Zakladatel Rakousko - česko - uherského soustátí, ze kterého vznikla mnohonárodnostní monarchie s vládnoucí dynastií Habsburků trvající až do konce Velké války v roce 1918. Narodil se 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu a zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Splu s manželkou Annou Jagelonskou spočívá v chrámu sv. Víta v Praze.

Jak se opovažuješ, holomku, psát o spartakiádách, když jsi na sobě v životě neměl červené trenky - našeptává mi varovně mé lepší já. Jenže já mám výzvy rád. Jakékoliv nacvičování, natož přímo cvičení na některé ze spartakiád, které pamatuji, mě milostivě minulo. Jsem jen o málo mladší než černé uhlí, ale v době té první dělnické v Praze na Maninách v roce 1921 jak mohu doložit rodným listem, jsem se i podle svědectví mých rodičů toulal někde na houbách. Přeskočím-li slavné předválečné Všesokolské slety, tak z jejich prvního truc podniku po vzoru sovětských spartakiád v roce 1955 jsem vykličkoval za opovržení nacvičujících spolužáků kvůli dojíždění do školy ze vzdálené obce. Díky odkladu presenční vojenské služby jsem se nezabil při armádním cvičení na metacích stolech v roce 1960. Možnosti byly každých dalších pět let až do roku 1985, ale to už jsem měl coby hrdý otec dvou následníků trůnu jiné starosti a po vstupu bratrských vojsk, která překazila konání monstrózního cvičení v roce 1970 snad i trochu rozumu. Kupodivu většina aktivních účastníků hromadného tělocviku na různých úrovních na ně vzpomíná ráda. Utvrdil mě v tom i velký zájem o připravovanou výstavu na téma Spartakiády v Československu v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově. Tak i když se to nemá, trochu opisuji. Nemám ambice zajistit si věčnou slávu jako Michal David svou chytlavou skladbou Poupata pro starší žákyně v roce 1985. Jenže - když se podaří, co se dařit má, tak je přece krásně na světě. I leckteří Svoboďáci si v minulosti rádi „mrskli kostrou" na zeleném trávníku. Předpokládám, že celostátní spartakiády v Praze jsou zdokumentovány daleko víc než regionální. Několik vybledlých fotografií na předhození davům by se jistě i tak našlo v každém rodinném albu, ale my individualisti spoléháme jen na vlastní zdroje. I když sport nikdy nebyl zrovna šálek mého thea v zájmu vyváženosti propašuji pár snímků také ze sokolských cvičení na domácí svobodské půdě. Aktérům pro vzpomínku na mládí a současnému mládí nejspíš pro zasmání.

Omyl. Správně je „Nad Truhlárnou". Nehrajeme si přece na schovávanou, ale na seriózní žurnalistiku byť s historickým námětem plným nepřesností a omylů. Občané svobodští, kteří vědí, jaké je autor kvítko, očekávají v dubnovém čísle novin nejspíš nějakou kulišárnu. Ale ouha! V jistém okamžiku přejde smích i jiné maníky. Přiznávám, že při volbě tématu mě přepadla taková vlna nostalgie, že duben - neduben, řehtat se zrovna nebudem. Kdyby náhodou některý z hostů útulného pensionu „Nad Truhlárnou" zařízeného v rustikálním stylu v duchu svého názvu dřevo kam se podíváš, zatápěl v krbu městskými novinami Svoboda fórum, třeba ho zaujmou obrázky z minulosti objektu. Místní pamětníci pokud jim paměť slouží, si možná rádi zavzpomínají a těm později narozeným nebo „naplaveninám" pár slov z poválečné historie města, ve kterém žijí, snad taky nemůže uškodit. Doloženě od začátku minulého století až do konce druhé světové války byl majitelem domu s původním číslem 52 na svobodském náměstí i s přilehlou parcelou na které postupně vyrostla zmiňovaná truhlárna a několik menších přístavků a kůlen místní rodák truhlářský mistr a malozemědělec Richard Kulbe (1863 - 1937) a později jeho stejnojmenný syn (*1898). Jejich pravděpodobný předek Johann Kulbe (*1780) je jako truhlář ve Svobodě nad Úpou čp. 14 uváděn již při sčítání farníků v roce 1843. V souvislosti s výstavbou nové silnice do Janských Lázní uprostřed Velké války (1916) bylo původní čp. 52 částečně ubouráno. Po roce 1925 byl dům radikálně přestavěn do současné podoby. Po válce byli Richard Kulbe junior s manželkou Bertou rozenou Erbenovou, sedmačtyřicetiletou svobodnou sestrou a třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu byl teprve rok vystěhováni prvním transportem 29. ledna 1946 ve vagonu číslo 21 přes Furt im Wald do cílové stanice Würzburg v americké okupační zóně poraženého Německa. Národním správcem truhlářství se stal zkoušený mistr truhlář Jaroslav Mervart (1904 - 1975) z České Skalice. Ten začal s velkorysou rekonstrukcí zastaralého provozu položením nové dřevěné podlahy a odstraněním transmisí s plandajícími řemeny. Dílnu postupně vybavil novými stroji a hlavně si pořizoval pečlivou fotodokumentaci. Po únorovém puči v roce 1948 si truhlárnu i s problematickým správcem přehazovalo až do roku 1960 několik zřizovatelů. Jmenovitě národní podnik Pramen či Restaurace a jídelny, Krajská správa lesů nebo Ústřední rada odborů alias ROH, jejichž pořadí není podstatné. Začínalo to velkolepými plány a končilo zpravidla soudními spory s neústupným Mervartem. Nebudu zastírat, že to byl můj tchán a fotky jsou z rodinného archivu. Další kapitola začala převzetím budovy tehdejším střediskem Údržba obchodu v Trutnově přejmenovaném záhy na Technicko - opravárenský závod národního podniku Potraviny Pardubice. U toho už jsem byl od příchodu z vojny až do roku 1983 osobně, proto ta nostalgie. Ale to jen tak na okraj.

Aneb sedm genderově nesourodých trpaslíků vyhlíží příchod Sněhurky. Možná, že kdybyste snesli všechny busty a bustičky od Napoleona po Boženu Němcovou, co vám doma na poličkách lapou prach, sehnali byste mnozí do kupy ještě větší hejno. Kouzlo momentálního paradoxu tkví v tom, že takto pohromadě ztrácejí svou dobovou monumentalitu a působí nanejvýš komicky. I když každý jeden sám o sobě mohl být kdysi zbožňovaným idolem, nebo naopak se ocitl v této společnosti čirou náhodou, ne-li nedopatřením. Rád jednotlivé panáčky představím, ať víme, s kým máme tu čest. Začnu-li zeširoka, pak musím zmínit sochaře Ladislava Bittnera, který v poválečné Svobodě nad Úpou v dnes již zaniklé bývalé truhlárně Johanna Gleisnera na pomezí výběžku obce Mladé Buky do katastru našeho města plácal konjunkturální sádrové státníky. V jedné kazetě se obvykle sešli Lenin, Stalin, Masaryk a Beneš v různém provedení - in natura i s jemnou patinou, natření stříbřenkou i bronzem. Svou nadprodukcí stihl v krátkém čase vybavit většinu svobodských domácností a v provozovně jich ještě dost zůstalo, když se tam nastěhoval malíř pokojů Vlasta Korbelář s rodinou.