Freiheit

Velkolepá nová přístavba staré radnice finišuje a je čas vymyslet jí jméno. Krátké, vtipné, moderní, snadno zapamatovatelné s odkazem na historii. To není šálek čaje pro starého zkostnatělého prďolu s nevyvinutou soutěživostí, neznalostí jazyků a nedostatečným vzděláním. Ale zkusit se má všecko, byť třeba jen doma v koutku mimo dav a bez použití umělé inteligence, což naše generace stále sveřepě považuje pod svou důstojnost. I když si myslím, že to nakonec při šikovném grafickém zadání z její dílny stejně vypadne. Ubožátko dosud ani žádné oficiální jméno nemá, takže lidové tvořivosti se údajně meze nekladou. Možnosti tu jsou:

S jistou nadsázkou a eufemisticky řečeno začala jakási systematická zástavba centra původně chaoticky založené hornické osady, pozdější Svobody nad Úpou, na počátku 17. století po několika předešlých požárech. Dřevěné domy s vysokou sedlovou střechou, typické i pro další hornická města v regionu Vrchlabí a Žacléř, byly většinou orientované přetaženým štítem na ozdobných sloupech s podloubím do ulice či náměstí. S vytrvalostí hodnou obdivu vydržela tato tradice déle než čtvrt tisíciletí. Poslední historické domky byly zbořeny dokonce až ve druhé polovině 20. století. Teprve ve druhé polovině 19. století začaly být dosluhující stavby postupně nahrazovány domy městského typu se změněnou střešní orientací souběžně s komunikací. Velká část architektonicky kvalitních autorských budov z té doby měla členěné historizující fasády, které pokud nepodlehly nevkusu po roce 1945, jsou dnes s pietou opravovány. (Ilustrační foto čp. 427- anti). Expanze výstavby zejména rodinných domků a vil do méně zabydlených částí a do okolních strání především v meziválečném období se dá nazvat přímo stavebním boomem. Vedle zkostnatělých zednických polírů a stavitelů ze staré školy vznikly nové architektonické kanceláře mladých progresivních projektantů jako Franz Fimmel nebo dvojice Fischer & Hollmann, svět se relativně zmenšil a i ve Svobodě nad Úpou se prosazovali architekti často i zvučných jmen odjinud. Mimoděk přispěla i nízká cena stavebního řeziva při likvidaci škod na lesích po větrné kalamitě v roce 1930.

Do naší zahrádky, jsou betonové schůdky. Když je posekaná, je jak malovaná. I přes déletrvající hic, nedělám pro ní nic. Nezalévám, nepleju. V sobotu v podvečer po deváté hodině předpovídali meteorologové další rekordní tropickou noc. A tentokrát se trefili. V Doksanech na Litoměřícku padl poprvé v historii oficiálního měření v síti českých měřicích stanic absolutní teplotní rekord 41,1 °C. U nás doma bylo nesnesitelných 28 a venku vlahých 15 stupňů. To se nevytahuju, to si taky stěžuju.

Aneb co jsme ještě schrastili ve staré dobré Anglii. Když už jsem tu skříňku laciných militarií nedávno otevřel a ona naštěstí nebyla Pandořina, vysypal jsem i zbytky válečných cetek, o kterých se domnívám, že jsem je vylákal od dobráka Pepy Matysky. Kromě té Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, zřízené nařízením exilové londýnské vlády ČSR č.5/1941 zveřejněném v Úředním věstníku čsl. z 20. prosince 1940 a po válce potvrzeném vyhláškou ministra vnitra - samozřejmě. Na tu byl „Mates" pyšný. V battledressu zahraničního vojska v Anglii s medailí, několika stužkami a odznaky na hrudi, v kalhotách s atypickými kapsami včetně svítícího plátěného opasku a slušivého „baretu"(jak vojáci ze setrvačnosti říkali do výstroje Československé samostatné obrněné brigády v roce 1944 nově zavedené hučce z vlněného sukna barvy khaki) se prý krátce po válce nosil jako ten večerníčkový krteček. Aby ne! Takový metál se uděloval jen za osobní hrdinství v boji a pováleční svobodští kumpáni z mokré čtvrti většinou v uniformách hasičů mu lichotili, že znají jen tři slavné nositele: Generála Svobodu, generála Klapálka a nějakého of little infantrymana Matysku. A to málokdo tušil, že má ještě doma v etuji Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie. Lidská závist nezná mezí, a kdo ví, zda tím zlým jazykem nebyl trafikant Vasil Revta, Rusín z vesničky Cernohlava v okrese Velký Berezný na Podkarpatské Rusi ročník 1917, který si z východní fronty přivezl jen prostřelenou ruku. Partička na snímku se docela pěkně vybarvila a hned je vidět, kdo je kdo. Život dokáže tropit hlouposti, které nevymyslíš. V krátké době se k nim připojil další „fronťák", můj pozdější spolupracovník a místní rodák podstatně mladší (*1927) Ervín Tippelt. Jenže ten stál ještě ani ne zletilý v uniformě wehrmachtu na druhé straně. Jediný však zůstal hasičům věrný mnoho let. O Matyskovi a Revtovi mám čím dál větší pochybnosti. Hádám, že se k fotografování nachomýtli čistě náhodou, protože měli momentálně „nějaký" stejnokroj. Přejděme raději od dohadů k faktům. Fotografie byla od prvního publikování v novinách Svoboda fórum číslo 125 z 22. září 1992 v seriálu Střípky z dějin věnovaném 125. výročí založení sboru dobrovolných hasičů zveřejněna mnohokrát. Pro oživení paměti zejména případným zájemcům mladších ročníků jsou to zleva zahradník Josef Čermák, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit.

Rekviem za hřbitovní kapličku. Je-li amatérský sběratel s odpuštěním ne zrovna nejpečlivější archivář, který má poměrně dost porůznu posbíraných fotografií různých autorů z velké části anonymních, volně loženo v krabicích, ač sám nefotí, jen na stará kolena velmi sporadicky, nevychází každou chvíli z překvapení. Zejména má-li abnormálně vyvinutou padesátiprocentní fotografickou paměť. To znamená, bezpečně si pamatuje, že určitý snímek zaručeně vlastní, jen si nemůže vzpomenout, kam ho při poslední revizi uložil. Dochází tak i k rozčarování, když ho nenajde vůbec. Nebo je potěšen aspoň nálezem toho, který hledal jindy.

Je neděle 3. května 2026 pravé poledne. Slunce praží jako na Côte d'Azur uprostřed července. I u nás „na horách" kde občas touto dobou klidně i poletují sněhové vločky se příroda zbláznila a všechno kvete jako o sto sedm ne-li víc. I toho největšího fotografického matláka, který má v galerii v mobilu převážně skupinky lidí tmavé pleti v různém stupni opálení těsně před vstupem do tunelu popadne neodolatelné nutkání tu krásu zachytit. Jenže ouha. V poledním slunci je displej mého androidu černý jako bezměsíčná obloha. Co z toho asi tak může vzejít, namířím-li mobil v třesoucích se rukách po paměti do růžové záplavy rozkvetlé koruny japonské třešně? Stěny domů se bortí, fotogenická dvojka nejbližších hor vůbec nepůsobí dominantně, jak bych si přál. Sakra, sakra, sakura. Aspoň, že ta barevnost si uchovává nádech exotiky jako ve skutečnosti.

Nepublikováno

... aneb „Lávky, mostky a mosty" - abych neurážel božského Hemingwaye laciným vykrádáním světoznámého názvu jeho románu. Krajina Krkonoš to nejsou jen vrcholky hor, ale také doly, údolí a údolíčka s prameništi a meandrujícími koryty řek, zurčením bystřin a bubláním potůčků. A za vší tou idylou je skryto i jedno velké dilema - jak se dostat z jednoho břehu na druhý. Stružka se dá překročit, potůček přeskočit, větší potok přeskákat po kamenech, bystřina přebrodit, říčka přeplavat. Ale co objemná zavazadla, dobytek, povozy či dopravní prostředky, chceme-li se dostat suchou nohou na druhou stranu toku? Čím hloub do vnitrozemí jsou řeky vodnatější, širší a v zástavbě už převážně regulované. Nějaké stálé přemostění je nezbytné. Ani v minulosti nebývala vodní díla tesařů i kameníků záležitostí pouze funkční a praktickou. Dodnes se architekti předhánějí také ve výtvarném ztvárnění i té nejmenší lávky uprostřed lesní tišiny. Příkladná je série nainstalovaných lávek, které ve spolupráci se Správou KRNAP navrhli a vlastními silami postavili studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze na území národního parku. Jsou v různém stylovém provedení z různých tradičních i moderních materiálů, snadno demontovatelné, praktické a navíc hezké. Jinou estetiku dopřál čas stavbám našich předků dochovaných často už jen na historických pohlednicích. Do nich budu tentokrát převážně sahat pro ilustrace. Ikonickým regionálním představitelem starobylosti spojené s krásou na pohled je klenutý jednoobloukový most veterán z rovnaného kamene údajně z 16. století v zaniklých Sklenářovicích. Ladnost linií a kamenický fortel kladení kamenů na sucho je patrný i z jeho značně zdevastovaného stavu na fotografii tehdejšího ředitele Krkonošského muzea ve Vrchlabí Míly Bartoše z května 1992, kdy jsme tam spolu byli na obhlídce. Pozdější generální přestavbou v roce 1998 kouzlo starobylosti poněkud vyprchalo. Dokonce ani není jediný. Podobné jsou v Albeřicích i v Lysečinách nebo momentálně v rekonstrukci v zaniklé obci Debrné. Některé stále slouží svému účelu, ale co do fotogeničnosti je Sklenářovický most „absolute number one".