Podobnost nikoliv náhodná

 
Svatební medaile v aukčním katalogu

Covid! Covid! Covid! Strašidelné slovo útočí na zjitřené smysly ze všech stran. Nezbývá, než uniknout do bubliny (to je teď nejfrekventovanější klišé) se svými koníčky. Sběratelské aktivity jsem už dávno omezil jen na zvědavé brouzdání internetem v nabídkách různých antikvariátů a aukčních portálů. Dodatečně jsem zaznamenal, že na jedné významné aukci ve Švýcarsku loni na podzim byla vydražena zajímavá svatební medaile s korunovanými aliančními znaky ze šlechtického rodu Piette Rivage. Nápadně se podobá, ba dá se říct, že je přímo shodná s rovněž nabízenou medailí Clemense von Walzel a Rosy Piette Rivage již několikrát publikovanou na tomto webu. Svatební medaile Prospera Piette Rivage narozeného v Plzni 29. července 1879 a zesnulého 7. února 1943 v Münchenreuthu oddaného s baronkou Alicí Karolinou Frederikou von Feilitzsch (6. dubna 1888 ve Vídni - 31. března 1983 v Alexandersbadu) datovaná 12. ledna 1909 je však o čtyři roky starší. Než se objeví nějaký jiný rodinný exemplář, nutno ji považovat za původní návrh jednoho a téhož neznámého medailéra. Oba příslušníci rodu Piette Rivage z výše zmiňovaných párů byli bratranec a sestřenice. A tady mají „soudruzi ze Švajcu" v popisu fatální chybu.

Pokračování článku »

Pošlete mi deset kilo kvasnic

 
Korespondenční lístek s předtištěnou adresou

Nezasvěceného našince určitě napadne jako první - ten chlap se zbláznil! Při znalosti, že žadatel Alois Steidler byl pekař, už to není taková divočina. Ano, tak jednoduché to před sto lety bylo. Stačilo jen doplnit množství na předtištěný koresponďák a potvrdit objednávku podpisem. Současní pochybovači nejspíš namítnou, že se Československá pošta ve svých prvopočátcích asi setsakramentsky smekala, aby vyhověla zákazníkům. Ale kdepak! Podobné praktiky fungovaly už za nenáviděného (starého dobrého - každému jak je ctěná libost) Rakouska - Uherska, které je často uváděno jako odstrašující příklad zkostnatělé byrokracie. Dnes můžeme nad podobnými doklady jen nostalgicky vzpomínat jako na vzorovou ukázku pružnosti a jednoduchosti i s vědomím všech současných online technických vymožeností. Mnozí z nás jsou za takovou letmou chviličku návratu do historie ochotní dokonce vysolit nemalou částku na nějaké internetové aukci. A když už ji mají na stole, pokusit se z ní vyčíst i něco navíc, co zůstalo skryto mezi několika sporými řádky. Začněme jak se sluší a patří adresou. Lihovar a drožďárna v Libáni byly v té době součástí cukrovaru založeného místními pěstiteli řepy cukrovky jako „spolkový rolnický" už v roce 1870. Libáň i s několika okolními přidruženými vesnicemi včetně Kozodírek, které se jen kvůli nenalezenému rýmu nevešly bratrům Tesaříkům do stále hrané písně Rybitví, jednoho z hitů skupiny Yo Yo Band, leží v řepařské oblasti nedaleko Jičína. Co do počtu obyvatel nedosahuje ani velikosti „mrňavého" horského městečka Svobody nad Úpou. Stačilo několik počátečních neúspěšných kampaní a hned v prvním desetiletí se zadlužený podnik dostal do nucené správy banky v Trutnově. (To je náhodička!). Ta ho v roce 1880 prodala za 70.000 zlatých židovskému bankéři a podnikateli v cukrovarnictví Davidu Blochovi (1819 - 1892) a podnik bez akcionářské zátěže začal prosperovat. Přesto po roce 1927 přešel do majetku Neštěmické rafinerie cukru v Ústí nad Labem. I s drožďárnou a lihovarem vybudovanými na ekonomičtější zpracování odpadních surovin při výrobě cukru s využitím celé řady cukrovarnických zařízení, kotelny, elektrárny jakož i zaměstnanců právě v roce 1921. (Jen tak mimochodem a zcela na okraj. Slavný vídeňský malíř světového jména Gustav Klimt portrétoval ve svém „zlatém" období nejen dámy z rodu Primavessi o nichž už byla zmínka i na těchto stránkách. Často publikovaný Klimtův obraz „Zlatá Adele" v současnosti nejdražší obraz prodaný na aukci ve světě je secesní portrét Blochovy snachy, manželky velkoprůmyslníka a milovníka umění Ferdinanda Bloch - Bauera. Druhý syn Davida Blocha Adolf koupil s bratry na začátku 20. století panství Dětenice. Krátce před smrtí byl v roce 1914 již jako císařský rada a rytíř řádu Železné koruny III. stupně nobilitován císařem Františkem Josefem I. a obdržel titul von Brodnegg. Jeho synáček a dědic Rudolf prošustroval zakrátko veškeré jmění na burze. Tak už to na světě obvykle chodí, proto i ta dlouhá, ale poučná odbočka). Dvojjazyčné razítko odesílacího poštovního úřadu na lístku ofrankovaném hnědou známkou Československé státní pošty v hodnotě 40 haléřů z dílny malíře V. H. Brunnera vydanou v létě 1920 v sérii mnoha barevných a hodnotových variant jako typ „Osvobozená republika" je označeno názvem Vrajt (tak se tehdy město oficiálně česky jmenovalo) a Freiheit. Na můstku je krásně čitelné datum 27. 12. 21 (logicky 1921). Lihovar můžeme tudíž bez rozpaků opustit, protože objednávka není křišťálová koule, aby se z ní dala vyčíst jeho další i když bezesporu pestrá existence. Tak tedy obraťme list.

Pokračování článku »

Neznámý vojín

 
Neznámý vojín - ateliérové foto Josef Jeschke

Všichni, kdo mají v rodném listě v kolonce „otec" prázdné nevyplněné místo by měli zpozornět. Zejména válečné ročníky, ale i jedinci s rodištěm v místech s vojenskou posádkou posměšek „otec neznámý vojín" jistě dobře znají z dětství. Jeden takový potenciální rodič mě nedávno zaujal na internetové aukci. Já vím, vojáček z Velké války je dávná minulost a rádoby vtipný úvod není úplně na místě. Kabinetka, vzhledem k rozměru 10 x 6,5 cm lépe řečeno vizitka je ale z věhlasného atelieru fotografa Josefa Jeschke ve Svobodě nad Úpou a je tudíž celkem logické, že mladého muže v rakousko - uherské zeměbranecké uniformě bychom měli hledat v nejbližším okolí. Jenže holenkové, jen z tehdejší Svobody narukovalo do bojů za císaře pána 333 mladých mužů. Nevrátilo se jich 63. Jména padlých jsou sice známá, ale fyzická podoba se i vlivem známých událostí a radikální výměny obyvatelstva po roce 1945 zachovala jen u několika z nich. Identifikovat po tolika letech řadového pěšáka, který není ani na zachovaném tablu vojáků z let 1914 - 1918 uloženém v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově z mrňavé černobílé fotografie, byť kvalitně zhotovené v atelieru je jako hledat příslovečný krejčovský instrument v upěchované kupě usušené horské smilky.

Pokračování článku »

Sběratelská sebranka

 
Jídelní lístek ze zlaté svatby manželů Walzelových

Sbírání čehokoliv je zajisté záliba ušlechtilá, pokud nepřeroste v mánii. Za víc než půl století pohybování se ve sběratelské komunitě, byť většinou jen jako nadšený pozorovatel jsem poznal celou řadu rozličných sběratelských týpků. Z duše nesnáším ty namachrované frajery, kteří vlastní největší sbírku nějakých nicotností na světě, čítající třeba statisíce kusů skleněných špendlíkových hlaviček. Znám haury, kteří zas mají ve sbírce jen samý unikát, ať už jde o svaté obrázky, zápalkové nálepky nebo pohlednice - vesměs tisky vydávané v mnohakusových nákladech. Daleko víc mě baví naslouchat zasvěcenému povídání opravdového znalce, který si o každém nově získaném exempláři třeba i nepočetné sbírky zjistí všechny dostupné informace a jako bonus má v rukávu téměř ke každému kusu i originální příběh. Jeden takový se pokusím převyprávět i přesto, že Svobody nad Úpou se dotýká jen okrajově. Jídelní lístky nejsou zrovna masově rozšířeným sběratelským artiklem, ale i v těch několika málo známých kolekcích se najdou zajímavé kousky. Jídelní a nápojový lístek z Café Parisien na Titaniku s datem 14. dubna 1912. Státníky podepsaný blanket z Postupimské konference vítězných mocností na zámku Cecilienhof po II. světové válce. Kaligrafickým písmem ručně psaný několikastránkový sešitek z korunovační hostiny královny Alžběty II. Nebo tiskopis z pražské pivnice U Zlatého tygra z toho večera v lednu 1994, kdy se tam president Spojených států Bill Clinton v doprovodu Václava Havla stavil na pivko, aby pak později v Redutě vyšvihl na darovaný saxofon slavnou Gershwinovu jazzovou pecku Summer Time. Neméně zajímavou historickou kuriozitu lze při troše štěstí objevit i na domácím regionálním písečku. Jídelní lístek z Walzelovy vily v Trutnově - Poříčí, postavené už před I. světovou válkou a obklopené parkem, kde dnes sídlí azylový dům příspěvkové organizace Most k životu, je památkou na slavnostní menu při významné rodinné události. Tehdejší patriarcha lnářské dynastie a hlavní podílník firmy „Bratři Walzelové" Maxmilian rytíř Walzel z Wiesentreu (3. 1. 1855 - 19. 6. 1933) a jeho manželka „Wenzi" Wenzeslava rozená Hrušková (27. 1. 1859 - 2. 2. 1933) slavili padesáté výročí sňatku, tak zvanou zlatou svatbu. Neokázalý tisk s portréty manželů je doplněn názvy jídel napsanými na psacím stroji.

Pokračování článku »

Horská idyla

 
Historická pohlednice - 1931

V sobotu 21. listopadu ráno klesla rtuť teploměru náhle na mínus osm, což je na holomráz docela pěkný samec. Po krásném slunečném pátku s inverzí jako z čítanky jakou nám horákům tak závidějí Pražáci, kdy i „makáč" pod okny při opravě kamenné zídky pobíhal v tričku s krátkými rukávy a prakticky i po předcházející šňůře podmračených mlhavých a deštivých dnů to byl docela šok. Ne snad, že by to bylo u nás v podhůří něco příliš neobvyklého. V listopadu nepadá zpravidla jen listí, ale často i sníh a to i v množství víc než malém. Všechny „rosničky" z dostupných televizních kanálů sice unisono kvákaly stejnou mantru o výhledově nadprůměrných teplotách ještě minimálně na další čtyři týdny, ale co naplat, jednou to určitě přijde. V duchu slyším nějaký jízlivý vnitřní hlas, jak vemlouvavě šeptá - ale vždyť zimu jsi vždycky míval rád, dědečku. Ba, míval, míval. Jenže poslední dobou je to čím dál větší fuj! Ještě tak při pohledu z okna příjemně vytopeného bytu se šálkem voňavé kávy nebo už spíš jen ve vzpomínkách se sklenkou portského při prohlížení historických pohlednic se zachumelenými stráněmi lze vzít tu bílou hrůzu na milost. Je ironií osudu a zcela v duchu geniálního Járy Cimrmana, jehož hrdina neměl rád lidi, tak si otevřel hospodu, že se někdo, kdo nenávidí zimu, zabydlí v horách. Inu stalo se. A přiznejme si, že z těch starých obrázků pocukrovaných chaloupek jisté kouzlo přece jen dýchá.

Pokračování článku »

Cyklovýlet

 
Antonia von Czipkay na výletě

V roce 1944 to bylo poslední léto v Krkonoších i pro „Tonču ze mlejna". Tehdy jednadvacetileté slečně, vnučce váženého místního papírenského podnikatele Prospera Piette Rivage zapsaného do historie jako Otec Krkonoš tak nejspíš nikdo neříkal. Tony, plným jménem Antonia Rosa von Czipkay, dcera ovdovělé Rosy Walzel von Wiesentreu rozené Piette von Rivage a jejího druhého muže, uherského šlechtice a spolumajitele papírny Karla von Czipkay přece jen měla dostatek těch von v rodokmenu, aby mohla být počítána ke svobodské smetánce. Ani starobylý městský mlýn už dávno nebyl mlýnem, ale moderním pohodlným sídlem - vilou pro některé příslušníky rodiny a zaměstnance firmy Piette. V rodinném albu potomků těchto šlechtických rodů spjatých s předválečnou Svobodou nad Úpou je i několik fotografií z turistických i cyklistických výletů mladých dam do okolní přírody. Antonii totiž často doprovázela starší sestra Weiby neboli Elizabet Walzel von Wiesentreu a někdy i chlupatý psí miláček bobtail Tömchen. Působivá je fotka z pusté náhorní planiny na Rýchorách s Rýchorskou boudou a Maxovkou v pozadí na horizontu, zvěčněná mnohokrát různými fotografy a přesto nikdy neokoukaná. Také snímek z projížďky podhorskou krajinou jistě vyvolá úsměv ve tváři dnešních bikerů, jak moc se za tři čtvrtě století změnila třeba jen volnočasová móda. Pouze bicykl má stále dvě kola a krkonošská příroda je stejně malebná i z prašné silničky.

Pokračování článku »

Zajatci

 

Zajatci-x.jpg

I přes nesourodou výstroj jsou to zajatí vojáci belgických královských ozbrojených sil na nucené práci            v papírně firmy Eichmann v Maršově I.

Dodatečně kolorovaná černobílá fotka spojeneckých válečných zajatců v areálu Eichmannovy papírny v Maršově I. vzbuzuje dojem chvíle oddechu v kasárnách. V krajním případě spokojených vězňů nějakého fešáckého kriminálu pro prominenty. Také z dnešního pohledu, kdy patří kdysi samostatné díly Maršova pod všeobjímající náruč Svobody nad Úpou se situace jeví jako jeden velký paradox. Být ve Svobodě za ostnatým drátem! O pobytu britských, francouzských, belgických ale i novozélandských a na jiných místech Trutnovska také sovětských zajatých vojáků na detašovaných pracovištích během II. světové války ví současná veřejnost pramálo. Již brzy po začátku války, po kapitulaci Francie, záboru Belgie či ofenzívě v Africe bylo internováno množství zajatých vojáků spojeneckých armád protihitlerovské koalice chráněných na základě mezinárodních konvencí zejména Třetí Ženevské úmluvy platné od roku 1931 a kontrolované Červeným křížem. Vládní orgány Třetí říše jimi často nahrazovaly úbytek pracovních sil po povolání německých mužů na frontu. Váleční zajatci spolu s totálně nasazenými ročníky z okupovaných zemí byli využíváni v průmyslu i zemědělství, ve stavebnictví i v dolech, při budování silnic nebo práci v lese. Oblast Horního a části Dolního Slezska i východní okresy nově zřízené župy Sudety včetně Vrchlabí, Trutnova a Broumova zásoboval většinou zajatecký tábor Stalag VIIIB v Lamsdorfu. Dnes jsou to Łambinowice v Polsku. Odtud byli převážně britští státní příslušníci dodáváni i do obou táborů v místních papírnách.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 45 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.