... aneb „Lávky, mostky a mosty" - abych neurážel božského Hemingwaye laciným vykrádáním světoznámého názvu jeho románu. Krajina Krkonoš to nejsou jen vrcholky hor, ale také doly, údolí a údolíčka s prameništi a meandrujícími koryty řek, zurčením bystřin a bubláním potůčků. A za vší tou idylou je skryto i jedno velké dilema - jak se dostat z jednoho břehu na druhý. Stružka se dá překročit, potůček přeskočit, větší potok přeskákat po kamenech, bystřina přebrodit, říčka přeplavat. Ale co objemná zavazadla, dobytek, povozy či dopravní prostředky, chceme-li se dostat suchou nohou na druhou stranu toku? Čím hloub do vnitrozemí jsou řeky vodnatější, širší a v zástavbě už převážně regulované. Nějaké stálé přemostění je nezbytné. Ani v minulosti nebývala vodní díla tesařů i kameníků záležitostí pouze funkční a praktickou. Dodnes se architekti předhánějí také ve výtvarném ztvárnění i té nejmenší lávky uprostřed lesní tišiny. Příkladná je série nainstalovaných lávek, které ve spolupráci se Správou KRNAP navrhli a vlastními silami postavili studenti Fakulty architektury ČVUT v Praze na území národního parku. Jsou v různém stylovém provedení z různých tradičních i moderních materiálů, snadno demontovatelné, praktické a navíc hezké. Jinou estetiku dopřál čas stavbám našich předků dochovaných často už jen na historických pohlednicích. Do nich budu tentokrát převážně sahat pro ilustrace. Ikonickým regionálním představitelem starobylosti spojené s krásou na pohled je klenutý jednoobloukový most veterán z rovnaného kamene údajně z 16. století v zaniklých Sklenářovicích. Ladnost linií a kamenický fortel kladení kamenů na sucho je patrný i z jeho značně zdevastovaného stavu na fotografii tehdejšího ředitele Krkonošského muzea ve Vrchlabí Míly Bartoše z května 1992, kdy jsme tam spolu byli na obhlídce. Pozdější generální přestavbou v roce 1998 kouzlo starobylosti poněkud vyprchalo. Dokonce ani není jediný. Podobné jsou v Albeřicích i v Lysečinách nebo momentálně v rekonstrukci v zaniklé obci Debrné. Některé stále slouží svému účelu, ale co do fotogeničnosti je Sklenářovický most „absolute number one".

Ještě včera v poledne mi volal, že měl sen, jak stál u naší branky a nikdo mu neotevřel.
Odešel tam, kde mu otevřeli. Jistě s nadšením a za zvuků fanfár jak se za poslední branou vítají dobré duše. Osiřely lavičky u lesních cest. Rozvalené kamenné křížky a zanesené studánky. Hlavně však zástupy kamarádů. Pepa neměl nepřátele.

Na dlouho avizované přednášce odborníků z nejpovolanějších - viz přiložená pozvánka - bude dle dobře informovaných zdrojů předáno nejmenovaným mecenášem skrytým za firemní značkou SMS nově založené ocenění „Dřevěný Michael" určené každoročně nejlepším jednotlivcům, kolektivům či organizacím věnujícím se záslužné činnosti ve prospěch prostředí, ve kterém žijeme. Cena znázorňuje jednoduchou siluetu archanděla Michaela - ochránce, biblického vážného duší aby zjistil jejich zásluhy, pokud jde o spravedlivou odměnu. Stejně jako komerční Cena Anděl v populární hudbě, nebo právě současně předávaná prestižní Cena ředitele Správy KRNAP v podobě unikátního drátovaného Krakonoše je udělována na základě doporučení odborné poroty a je nepřenosná. Doufáme, že malá slavnostní vložka, pokud to není fake news hackerů z nějakého pofiderního klubu motorkářů, jistě zajímavou přednášku ještě oživí. red.

V Krkonoších, potažmo v Česku, není lehké najít dědinu, kde by na veřejném prostranství nebo u některé z chalup nepostávala více či méně zdařilá postava vousatého pantáty s fajfkou. Určitě to není pouze tím, že již několik generací vyrostlo s televizním Večerníčkem a jedním z jeho nejoblíbenějších seriálů Krkonošské pohádky. Jejich chlapácký Krakonoš v podání Františka Peterky, Anče, Kuba, hajnej a konec konců i ten chamtivý a nesympatický Trautenberk, rezonuje skoro v každém z nás. Již dávno před tím bylo možné semo tamo spatřit hodnotnou sochu horského ducha od renomovaného umělce na náměstí nebo v parku. Ten uprostřed Krakonošovy kašny na Krakonošově náměstí v Trutnově býval dlouho chloubou celé oblasti východních Krkonoš. Nemluvě o Šalounově soše v Hořicích. Shrnuto a podtrženo! Jako personifikace Ducha hor je to sympatická a fotogenická osobnost, kterou si snad každý dokáže okamžitě představit. Zkuste si něco takového s Muhu, Marzebillou nebo Hejmonem. (Patrioti z Jizerských, Krušných a Novohradských hor jistě prominou). Já ho přímo zbožňuji a v okouzlené zaslepenosti věřím, že nejvyšší pán na Krkonoších je jen jeden, ať už mu říkáme jakkoliv. Zbaběle opouštím luhy a háje české kotliny, protože navštívit, spočítat, vyfotit a popsat jen zlomek z toho množství Krakonošů, kteří ji zdobí, je úkol nadlidský. Obří šlápoty vedou však i za hranice a malá ochutnávka se do dubnového čísla přímo nabízí. Očekávání vtipálků zklamu - není to apríl.

HOB Dr. Ing. Herbert Gall, rodák z předválečné Svobody nad Úpou *20. listopadu 1938, vyhnaný jako nevinné dítě ze země svých předků, žil v Auerbachu / Vogtland v německé spolkové zemi Sasko, kde v okresní nemocnici v Rodewisch 28. února 2026 zemřel. Celý život se příkladně zajímal o svůj původní domov, s vazbou po matce na starobylý rod horských boudařů Bönschů, poslední tři dekády jako zástupce podobně postižených svobodských sousedů. Přibližně stejnou dobu jsme se znali. Z hlediska lidského života je to doba poměrně dlouhá. Z hlediska historie okamžik. Vinou mé jazykové negramotnosti jsme si nerozuměli ani slovo. Přesto jsme nad bohatou historií nejen dávného Freiheitu, ale celého regionu východních Krkonoš, společnou řeč našli.
„Ich hatt´ einen Kameraden".

R.I.P.

Pro svobodské patrioty je krkonošské městečko rozložené v sevřeném údolí po obou březích řeky Úpy, strážené nerozlučnými dvojčaty zalesněných vrcholů Světlé a Černé hory, ověnčené dávnou slávou zlatých dolů na Rýchorách, dnešní Svoboda nad Úpou, malebnost sama. Přesto žádným velkým množstvím výtvarných děl zaznamenávajících její architektonické zajímavosti nebo podmanivou krásu okolní krajiny zrovna neoplývá. Každý nový objev byť i nepatrné kresbičky vyvolá ve většině jejích ctitelů vlnu adrenalinu jako náhlé milostné vzplanutí. Natož nalezení zapomenutého „ručně malovaného" obrazu známého regionálního umělce. Pro nezasvěcené je to možná jen poetický pohled na polovyschlé kamenité řečiště bezejmenného toku s líně tekoucím proudem podél kamennými kvádry regulovaného břehu, lemované temnou zelení lesa. Ani anonymní stavbička uprostřed scenerie mnoho nenapoví. My zdejší, kteří dokážeme chodit s otevřenýma očima, chytneme, jak říkají motoristé s malým m, na první šlápnutí. Při pohledu z ocelového mostu sv. Jana Nepomuckého k severu proti proudu řeky Úpy je to právě ten úsek překlenutý dnes betonovým silničním mostem na trase z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Autor mohl klidně stát na již odstraněné kovové lávce z roku 1909 spojující někdejší Lékárenskou uličku s cestou na Sluneční stráň. Schůdky v nábřežní zdi navigace vlevo v prostoru za současnou budovou bowlingu sloužily pradlenám při máchání prádla, ojedinělým rybářům a často i mládeži při koupání. Mnohokrát v historii dokázala Úpa i zahrozit. Jedna z katastrofálních povodní napáchala značné škody na majetku i lidských životech v létě 1897. Následky likvidovala armáda a v inkriminovaném místě zachytil vojáky fotograf Joffé z Janských Lázní. Teprve tehdy byla řeka spoutána kamennými hrázemi, které budovala firma Rella z Vídně. Již na jiném místě citovaný autor zachytil vzedmutý proud řeky zhruba od schůdků na obraze směrem po proudu 10. února 1946. Rozbouřená řeka poškodila 1. srpna 1977 na tomtéž místě bednění pilířů při výstavbě nového mostu. V roce 1996 na jaře při zvýšené hladině vody se schody bohužel jednomu místnímu předškolákovi staly osudné. Jediná viditelná stavba na obraze s červenou střechou byl prostorný altán, kdysi jedno z provozních stavení někdejšího obecního mlýna, přestavěného na dnes již také zaniklou vilu továrnické rodiny Piette.

Pokus anonymního fotoamatéra z řad prvních poválečných osadníků o experiment natočením některého z oblíbených trofejních přístrojů Exakta nebo Zeiss Ikon na svitkový film pro kompakty formátu 6 x 6 cm, kterých byla k dispozici po odsunutých Němcích plná objemná jarmara na místní stanici SNB v čp. 2, směrem na dominantní věž staré radnice na koso. Autor chtěl nejspíš zatraktivnit nejčastěji užívaný výřez architektonické scenerie, neznaje před těmi osmdesáti lety fígle a možnosti současníků. Jako neobvyklé plus opatřil fotečku na zadní straně popiskem na psacím stroji - Svoboda n/Úpou, 10. 2. 1946. Tradičně však k lítosti pozdějších badatelů opomněl uvést své jméno, což je všeobecný nešvar dosud. A hlavně velká škoda! Pesimista by při zběžném pohledu mohl namítnout, že se v té „zakopané díře" vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.