Jak se to pytlíkovalo

 
Sada barevných sáčků z koloniálu Heinricha Henschela seniora v čísle 44 na náměstí.

Poslat někoho lepit pytlíky je totéž jako navlíknout ho do tepláků nebo zavřít za katr. V dobách před sametem museli muklové v lochu tvrdě hákovat. Zdánlivě lehké lepení pytlíků bylo synonymem úmorné, jednotvárné a neubývající práce, že leckterý odsouzený se občas v duchu rouhal sněním o změně rachoty za broušení karoserií v mladoboleslavské automobilce nebo fárání do černé díry na Odolově. A ti největší frajeři si namlouvali, že by lépe snášeli nečas někde v lomu a v nejhorším případě i Jáchymov. Takovým strašákem bylo pro tvrdé chlapy lepení papírových sáčků, které mnoho domáckých pracovnic často vítalo jako jedinou možnost skrovného přivýdělku. Dnes, kdy zeměkouli neúnosně zaneřádily plastové obaly se lidstvo k recyklovatelným a přírodě šetrnějším papírovým sáčkům opět pokorně vrací. I laikům, kteří by do Kauflandů a Lidlů vkročili jen pod hrozbou totálního vyhladovění je nad slunce jasnější, že nejlepší obaly jsou žádné obaly. Než se s tím ale všichni vlajkonoši konzumu srovnají a přestanou si to spojovat s heslem „Zpátky na stromy" čeká nás ještě dlouhá cesta. Ještě žijí pamětníci mléka nalévaného do bandasky, piva do džbánu a vážených bonbonů do kornoutu. To není volání po starých dobrých časech, ale střízlivá úvaha hospodáře. Copak je ekonomicky únosné, aby nákladná předimenzovaná krabička s barvami hýřícím potiskem byla dražší než uvnitř skrytý výrobek? My senioři se s tím například u léků setkáváme dnes a denně. Ale vraťme se od planých ekonomických úvah zpátky na zem k nálezu několika různě velkých unifikovaných sáčků z jednobarevných papírů pamatujících jeden z krámků se smíšeným zbožím v předválečné Svobodě nad Úpou. Panu Procházkovi patří dík, že je nevyhodil do popelnice.

Pokračování článku »

Pořádek muší bejt…

 
Přilba městského strážníka ze Svobody nad Úpou

Dobrý voják Švejk to sice říkal o disciplíně vy kluci pitomí, ale to nevadí, vyzní to nastejno. Staří horáci z Krkonoš vždycky respektovali řád jakéhosi Všehomíra či matky Přírody. O to víc ignorovali zákony, paragrafy a nařízení. Proto tady bývalo nejvíc pašeráků na metr čtvereční široko daleko. Ne všichni byli takoví sympaťáci jako Karel Heřmánek ve filmu Krakonoš a lyžníci. Když už na všechno nestačil dohlížet rychtář, v případě městečka s matoucím názvem Svoboda purkmistr, byl dohledem na udržování pořádku ustaven obecní strážník. I když daleko víc mu slušel neformální titul obecní sluha. Slovo policie, odvozené od řeckého polis značící obec, město a v přeneseném významu i stát, užívané pro bezpečnostní složky je údajně známo už od konce 14. století. Přesto se v českých zemích na dlouhá léta vžil trefnější termín četnictvo, přejatý v polovině 19. století od Jihoslovanů, kteří tak nazývali lupiče a bandity sdružující se do čet. Na území Rakouského císařství přinesl významné změny revoluční rok 1848. Většina právních předpisů vycházela od té doby ze zákona číslo 170 o prozatímním obecním zřízení z 20. března 1849, v jehož preambuli stojí, že svobodná obec je základem státu. A když už toho o svobodských obecních policajtech mnoho nevíme, neškodí se seznámit aspoň s jejich některými úkoly. Dlužno dodat, že po vyhlášení Československa v roce 1918 byl rakouský model organizace všech složek policie v podstatě zachován. U té komunální, jejíž náklady plně hradila obec, se náplň práce město od města lišila podle místních podmínek. Základní poslání je všude stejné: Dohlížet na bezpečnost obyvatel a jejich majetku, starat se o bezpečnost silnic, cest a mostů, vod a pozemků, kontrolovat hygienu, míru a váhu potravin a ostatního zboží na trzích, konat zdravotní, mravnostní i zaměstnaneckou policii, jakož i sledovat dodržování požárního a stavebního řádu včetně policejního povolení ke stavbám. Docela dost povinností na jednoho člověka.

Pokračování článku »

Čus bus autobus

 
Konrad Hiltscher na foto Fritze Hiltschera

Vybafnout na mě někdo s podobnou hláškou před padesáti lety koukal bych na něj jako péro z gauče. Asi stejně jako kdyby dnešní teenager naprosto zřetelně a nahlas pozdravil „Dobrý den". Tak nějak nejspíš v době milionů selfíček kolujících po síti, které zvládne s chytrým mobilem každý blbý capart jednou rukou, působí poctivá papírová fotografie složitě vyvolaná z filmového okénka. Papínek Hiltscher, prokurista firmy Stephan na výrobu mýdla, voskových svíček a sody, zejména však nadšený fotoamatér, zvěčnil svého synáčka před dobovým výkvětem hromadné dopravy - autobusem svobodského dopravce Josefa Pettirsche. Ještě docela nedávno měl každý podobných obrázků á la já a Hradčana, já a Sněžka, Eiffelovka, pyramidy, já a lokomotiva, tramvaj, parník v přístavu, žirafa v zoo nebo rozkvetlá sakura a mraky dalších atraktivních pozadí plná alba. Vedle jedinečnosti zobrazované osoby tak nechtíc vznikla celá galerie objektů, která ji s postupem let trumfla co do zajímavosti na celé čáře. Je téměř nepsaným pravidlem, že jen vzácně pečliví jedinci popisují fotky alespoň základními údaji. Málokdo totiž po letech pozná rozjíveného kluka, který mezitím už dávno vyrostl z krátkých kalhot nebo už ani nežije. Zato starodávný autobus s autentickým firemním označením majitele, to je panečku jiný káva!

Pokračování článku »

Svobodský list domovský

 
Domovský list - titulní strana

Příslušnost k domovské obci nemá dnes žádnou společenskou váhu. A přesto to býval vážený právní institut zavedený v Rakousko - uherském soustátí v souvislosti se vznikem obecní samosprávy v roce 1849 na základě zákona č. 170 /1849 Obecního zřízení. I v Českých zemích byl zákon domovský znovu oficiálně potvrzen říšským zákonem číslo 105 ze dne 3. prosince 1863. Zůstal v platnosti po celou dobu trvání první republiky a zrušil ho po únoru 1948 vítězný proletariát s platností od 1. ledna 1949. Od té doby prokazuje každý občan svou sounáležitost pouze se státem, v našem případě s Českou republikou, stále ještě na základě občanského průkazu. Je docela pravděpodobné, že i ten v dohledné době nahradí nějaký elektronický čip nebo jiná vymoženost stále se vyvíjející úřední evidence. Papírové vydání domovského listu je tak už vlastně starožitná archiválie a pro většinu populace zajímavá kuriozita. Doklad v různém grafickém provedení zaručoval svému nositeli právo na nerušený pobyt v obci, případně na chudinské zaopatření z její strany v nemoci nebo stáří. Děti ho získávaly po otci okamžikem narození, manželka sňatkem po manželovi. Další možností bylo udělení obecním úřadem po delším bezúhonném trvalém pobytu v místě (zpravidla nejméně 4 roky, ale též 10) nebo získáním nějakého úředního místa v obci jako státní zaměstnanec např. poštmistr, přednosta stanice, četník, duchovní apod. Obec tak měla kromě povinností vůči svým občanům i možnost zbavit se bezdomovců, přivandrovalců a nechtěných osob vykázáním tzv. postrkem do jejich domovské obce na její náklady. Netřeba zdůrazňovat, že se evidence důsledně vedla v obecních matrikách. Než se v kličkách paragrafů zamotám docela, neodpustím si perličku. V současné době existuje údajně institut domovského práva pouze ve Švýcarsku.

Pokračování článku »

Teče voda z vodovodu

 
Současné středisko VaK ve Svobodě nad Úpou

Chválabohu stále ještě teče. Otázka dne však zní: Jak dlouho ještě? Katastrofické scénáře klimatologů a hydrologů vyburcované plamennými projevy zelené švédské školačky Grety o osudových změnách klimatu a globálním oteplování nenechávají v klidu ani jedince, kteří mají v makovici jen obyčejný selský rozum. Národohospodáři bijí na poplach v předtuše nedostatku základní životodárné tekutiny. Politici hrozí světovou katastrofou stěhování národů. Jen Stvořitel tam někde nahoře se potutelně uculuje, protože holenkové, všechno už tady bylo. A pokud si prý dobře pamatuje, nejméně několikrát. Co jiného zbývá samozvanému „historikovi" než přispět do vyprahlého tématu kapkou živé vody. Nejlépe z našeho malého svobodského rybníčku. Pomineme dávnou Mezopotámii, kde se o závlahy starala matka příroda i předkřesťanský Egypt odkud jsou první doložené zprávy o stavbě vodovodních zařízení. Zda se ve Svobodě nad Úpou používala voda vedle přirozených zdrojů řeky Úpy a jejích potočních přítoků a několika obecních studní také z povrchového rozvodu z pramenů dřevěnými žlaby jak je známe z vyšších poloh Krkonoš, o tom kronikáři mlčí. (Vzorovou ukázku tohoto vodovodního systému obnovil před několika lety chalupář Hynek Spurný v Modrém dole). Opravdu moderní vodovodní řad s přívodem kvalitní a chutné pitné vody z pramenů na svazích Rýchor byl vybudován teprve krátce po nastoupení dlouholetého osvíceného a podnikavého starosty Franze Stephana do vedení obce po volbách v roce 1890. Po zásluze byl majitel místní továrny na svíčky a voskové zboží, za jehož 18 let působení ve funkci byl mimo jiné postaven hned dvakrát po sobě nový most přes Úpu, zřízena spořitelna, postavena vzorová tělocvična a nová škola, zavedeno plynové osvětlení i vodovod jmenován v roce 1908 jako dosud poslední v řadě čestným občanem města.

Pokračování článku »

Zelená je tráva…

 
Podavač míčů - hlavně co nejdál od hřiště (asi 1949)

Fotbal to je kráva, cedil jsem často jako malý kluk mezi zuby, protože mi kradl tátu. Můj papá byl totiž fotbalový maniak. Sotva zaslechl kopnutí do meruny, neměl v dílně stání. Vypnul mašiny, nazul lehké turistické kanady, odvázal naši fenu německého ovčáka a pelášil přes luka na blízké hřiště. Burgu odložil kousek za autovou lajnou. Byla zvyklá a trpělivě čekala, i když jinak se hnala po balonu jako (s odpuštěním) slepice po flusu. Bez dlouhých cavyků se vmísil mezi hráče. A vůbec mu nevadilo, že jsou to výrostci sotva škole odrostlí, nebo jen malí školáci. Bohužel neuměl prohrávat. Když jsem taky sem tam ležérně kopl do míče, začal mě brát sebou. Jenže ouha! Synek se nepotatil. Je všeobecně známo, že jen malé procento fotbalistů je obounohých. Více jich má silnější pravou nohu. Proto jsou vyhledávanější ti se šikovnější levačkou. Moje levačka byla přímo volšová a pravačka levá. Vyrovnával jsem to nadšením. Pokaždé při rozpočítávání mužstev mě však oba kapitáni z neznámých důvodů přehlíželi a táta se mnou dokonce nechtěl nikdy hrát v jednom mužstvu, přestože ne vždycky nás bylo na každé straně jedenáct. Nakonec jsem se přece jen vykopal, a když o nic nešlo tak mě kluci pro pobavení spoluhráčů a odbourání soupeřů někdy vzali mezi sebe. Na vojně jsem dokonce platil za celkem běhavého hráče. Málokdo tušil, že je to usilovná snaha uniknout situaci kde bych se nedej bože potkal s mičudou.

Burga.JPG

Burga čekala trpělivě za každého počasí.

Pokračování článku »

Kozlák

 
Hospoda U Kozlovských před rekonstrukcí na služebnu ČEZ

O tom kam až může klesnout pověst starobylé vyhlášené Kühnelovy hospody ve Svobodě nad Úpou u kostela, známé v padesátých letech jako hotel „U Kozlovských" svědčí už sám její lidový pejorativní název. Přitom její zakladatel a dlouholetý majitel Alois Kühnel, narozený ve Svobodě 2. července 1871 ji úspěšně budoval od začátku 20. století až do konce druhé světové války. Hostinský s důvěrnou přezdívkou „Papa Kühnel" byl všeobecně vážený regenschori v místním kostele Jana Nepomuckého, člen pěveckého spolku Harmonie, předseda společnosti hostinských a výčepních, také mysliveckého spolku a působil v mnoha dalších veřejných organizacích. V roce 1917 poskytl přístřeší nejznámější svobodské stolní společnosti „Ecke Freiheit", která sdružovala po vzoru celosvětové společnosti „Schlaraffia" většinu mužských místní společenské smetánky se smyslem pro recesi, přátelství, humor a umění. Ale jak říká autor Josef Škvorecký ústy majora Terazky - čo bolo, bolo. Po roce 1945 převzal prosperující podnik do národní správy Miloš Bubeníček. Jeho jméno se z obecního povědomí docela vytratilo. Pamětníkům utkvěl pozdější název „U Kozlovských", který vydržel i když tam šéfoval pan Kelner. Koncem padesátých let to už bylo vykřičené hnízdo neřesti, o kterém se uvažovalo jako o budoucí klubovně mládeže. Kdyby tehdy bývali byli nějací bezdomovci, asi by to bylo jejich samozřejmé útočiště. Kdyby existovali squatteři, bylo by jich v domě celé hejno. A být ve Svobodě nějací „nepřízpusobiví", nezůstalo by v kdysi honosném vybydleném interiéru ani prkýnko. Přesně v ten čas jsem v noclehárně v prvním patře strávil jednu neplacenou nezapomenutelnou noc.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 41 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.