Freiheit

Prosinec to nejsou jen čtyři týdny rozjímání s postupným zapalováním svíček na adventním věnci. Ani pouze Vánoce s připomínkou Kristova narození s jesličkami, stromečkem a dárky. Ale také výbuch veselí na Silvestra s bujarou oslavou nového roku. A k tomu patří, jak by řekli ještě před tři čtvrtě stoletím rodilí Svoboďáci, šnaps. Pálenka, likér, kořalka. Pro jemnější nátury pivečko, pro dámy víno. Dnes je výběr bohatý jako v tom nejfantastičtějším snu notorického alkoholika. Tenkrát hrála prim domácí produkce. Na čepu byla lahodná tmavá osmička z Měšťanského pivovaru v Trutnově i řízný knížecí Klugeho světlý ležák z Rudníku. Ve Svobodě nad Úpou býval prý pro všechny bez rozdílu věku a pohlaví oblíbený bylinný likér. A nebyl to známý karlovarský třináctý pramen páně Bechera, ani „starý fotr" Praděd z Jeseníků, natož odvar z bezinek jaký míchal Rudla Jelínek, ale „Koppengeist" místního výrobce Antona Galla a jeho společníka a pokračovatele syna Alfonse vhodný pro každou příležitost. Základní suroviny v podobě léčivek bylo na horských stráních habaděj a místní ženy bývaly zkušené kořenářky. Sběr a sušení několika druhů bylin byla záležitost všech žen z rodiny. Zatímco čeští „paliči" ohnivé vody na západě Krkonoš volili nevynalézavé názvy pro své nápoje podle bylinného složení nebo jména výrobce jako „hořcouka" z kořenů hořce nebo „honcouka" od jména Honců, či „rezkovačka" z hospody Na Rezku, s výjimkou čábrčuku Krakonoše Janouška, německá složenina Koppengeist v sobě promyšleně skrývá několik významů. Koppe je všeobecně vrchol hory. Ve východních Krkonoších však znamená jednoznačně královnu pohoří Sněžku. Geist je duch, zjevení, strašidlo, to ví každý křížovkář. Čili Duch Sněžky, povšechně Duch hor. Lapidárně řečeno starý dobrý Krakonoš, zvlášť když je název doplněn výmluvným obrázkem. Rafinovanost je skryta v detailu. Je to i jeden z německých výrazů pro líh - lihovinu, pálenku, destilát, špiritus, šnaps.

Zapomeňte na Halloween, Samhain a další komerční importované obyčeje přisuzované Keltům, nově s dýňovými bubáky a klobouky z Harryho Pottera, které jsou sice údajně starší než křesťanský svátek Památky zesnulých s hezkým českým pojmenováním Dušičky, zavedený sv. Odilem, opatem z Cluny v Burgundsku v roce 998, ale v našich zeměpisných šířkách nemají tradici. Ani žádné svatouškovské kázání překypující optimismem, že hrobem život nekončí, nečekejte. Vzpomínat na naše blízké, kteří nás opustili je vhodné každodenně, ne jen v nějakou vyšší mocí určené datum. U hrobů a zesnulých však zůstaneme. I z historického hlediska mají stále současníkům co sdělit. Mezi rovy na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, zřízeném na Sluneční stráni v roce 1888, zdaleka ne ten nejokázalejší, ale v současnosti určitě mediálně nejznámější je hrobka s prostým německým označením Schröttergruft, odkazující na zde pohřbeného poštmistra ve výslužbě Hermanna Schröttera. Ironií osudu však ani ne díky osobnosti zesnulého, ale kvůli věhlasu autora působivého náhrobku, jehož jméno zaslouženě dávno překročilo hranice regionu. Pod pískovcovým reliéfem s motivem schouleného truchlícího muže s lyrou je podepsán teprve v poslední době patřičně doceněný umělec Emil Schwantner. Zpřístupněním údajů z matrik narození, oddavků i zemřelých díky záslužné činnosti unikátní webové databáze Archa Krkonoš vyšlo najevo, že s kryptou je spjat jako příslovečný třetí vzadu muž zapsaný v dějinách regionu rovněž zlatým písmem a to Schrötterův švagr (nelze přehlédnout ani jejich stejné datum sňatku) Kajetán Bayer z Janských Lázní. Místo posledního odpočinku s ním sdílí i jeho dcera Gertruda provdaná Wagnerová (*15. 9. 1890 †20. 6. 1944) rodačka z Janských Lázní, poštovní úřednice v Trutnově. I přes publikačně těžko odpustitelný prohřešek se budu genderově nevyváženě věnovat převážně jmenované trojici pánů.

Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.

Takhle lapidárně by se dala vyjádřit několik desetiletí trvající existence vyhlášené cukrárny v rohovém domě čp. 102 (dnes 502) na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Ať už jde o předválečnou éru „otce zakladatele" Oskara Illnera nebo poválečné intermezzo Jana Barboříka ukončené národním podnikem Pramen, později Potraviny. Pravidelní čtenáři „Střípků z dějin" mohou namítnout, že tohle téma je proprané jako porybného zimník. Ale u historie stačí několik let a vždycky se objeví něco nového na doplnění. (Viz citát největšího z Čechů Járy Cimrmana: „Historie se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude"). Navíc opakování je, jak známo, matkou moudrosti. Také čtenářská obec se snad, doufám, časem mění. Kazem je použití stále stejných fotografií. Ale kde brát, když i na opakované výzvy k zapůjčení nikdo nereaguje?

Ani dobře, ani špatně. Prostě jinak. Nostalgické listování anonymním reklamním sešitkem prvních poválečných „národních správců" obchodů a provozoven z roku 1946. Těžko odhadnout zda vyšel samostatným nákladem Městské spořitelny ve Svobodě nad Úpou nebo jako jedna z příloh k prvnímu turistickému a lyžařskému průvodci Krkonoš z té doby. Ten sepsali Milan Vít a Josef Vach a vyšel za spolupráce Ministerstva vnitřního obchodu nákladem propagačního odboru při MNV v Peci pod Sněžkou a místní osvětové rady MNV v Maršově I. Vytiskly dle návrhu Adolfa Hubky s obálkou O. Řepy a fotografiemi pánů Jičínského a Černého grafické umělecké závody bratří Volhejnů ve Svobodě nad Úpou. Včetně dvou map a seznamu ubytovacích podniků stála brožovaná publikace formátem akorát do kapsy 45 Kčs.

Většina původních německy mluvících obyvatel byla v té době za známých okolností na základě presidentských dekretů dodatečně potvrzených spojeneckou konferencí v Postupimi v létě 1945 postupně vysídlena do okupovaných zón poraženého Německa. Jejich opuštěné domy, továrny, dílny, obchody, postele i hrobky obsadili s počátečním budovatelským elánem noví osídlenci z českého vnitrozemí. Nadšení ze svobodného podnikání netrvalo dlouho. Komunistický puč v únoru 1948 udělal čáru přes rozpočet těm poctivým s dlouholetými plány rozvoje i vykukům, kteří si přijeli jen „nahrabat". Současnýma očima a s odstupem let není lehké hodnotit, kdo byl kdo, ale protože historie má tendenci se stále dokola opakovat, neuškodí si některé skutečnosti připomenout.

Bez ohledu na nesplnitelné předvolební sliby samozvaných spasitelů, v případě počasí je otázka stará jako lidstvo. S vývojem technických možností přestalo lidem k jeho měření a předpovídání stačit pouhé pozorování přírody a nebeských těles a vedle nespolehlivých rosniček začali vymýšlet různé složitější a složitější meteorologické přístroje. Ne každý si mohl dovolit mít doma miniaturní meteorologickou stanici vybavenou digitální technologií jako dnes. Už na přelomu 19. a 20. století začaly v mnoha městech růst veřejné meteorologické sloupky vybavené základními přístroji. Ve Svobodě nad Úpou je taková „kaplička na počasí" od roku 1933. Dnes jsou různě architektonicky pojednané staničky většinou ceněné jako historická památka. Ty zaniklé byly v mnoha případech znovu obnoveny. Víc než stovku z celé republiky jich v publikaci „Povětrnostní sloupy" popsali již před lety (2019) nadšenci meteorolog René Tydlitát a výtvarník a urbanista Jan Trejbal. Díky neúnavnému patronovi svobodského „počasíčka" Pepovi Čermákovi, navštívili oba autoři po letech opět naše město a věřte tomu nebo ne, byl jsem při tom. Sloupek na Malém náměstí se sice nijak podstatně nemění, ale není jistě na škodu ho pomocí stránky z uvedené knihy a několika obrázků (většinou historických pohlednic) představit.

„Mé jho netlačí a mé břímě je lehké" pravil Ježíš podle evangelia svatého Matouše. S odkazem na bibli si troufám tvrdit, že každý vůl odpradávna věděl, jak jho tlačí. Kniha knih se termínem jho v přeneseném smyslu útlak či jařmo jen hemží, ať už se jedná o Starý nebo Nový zákon. Ač se rád holedbám, že jsem kluk z vesnice, musím přiznat, že jsem si s podivným nálezem na rozsáhlém smetišti pod dojezdem lyžařského skokanského můstku ve Svobodě nad Úpou, který v době své slávy nesl jméno místního rodáka olympionika Franze Wendeho zprvu nevěděl rady. Obecní smeťák se před těmi zhruba 60 - 70 lety rozprostíral od Strojní traktorové stanice v bývalé autodílně Karla Čapka čp. 199 podél silnice do Janských Lázní ohraničen z druhé strany Janským potokem až ke studánce Císařského pramene. Dnes je tam rozsáhlá výstavba počínaje komplexem Alzheimer Home s několika dalšími bytovými domy. Tenkrát to byl pro začínající sběratele starožitností všeho druhu doslova Klondajk. Domácnosti se postupně zbavovaly věcí „po Němcích", sběrné dvory byl pojem neznámý a sběr druhotných surovin jakbysmet. A Čechům „bordýlek" za humny nikdy nijak nevadil. Jako většinu válečných dětí vzešlých z nuzných poměrů mě blýskavé předměty zvláštním způsobem přitahovaly a trvalo dlouho, než jsem prohlédl, že není všechno zlato, co se třpytí. Ten nalezený kus z dobytčího postroje zdobený „krumplovaným" mosazným plechem jsem později identifikoval jako čelní volské jho pro jedno tažné zvíře. Svým volkům ho nasazoval už první starozákonní zemědělec Kain i mytologický patriarcha Čechů Přemysl Oráč. Jho v různém provedení se tak bezděčně stalo nenápadným avšak nepřehlédnutelným doplňkem uměleckých děl napříč dějinami.