Pro pamětníky (Postskriptum)

 
Stárkův altán v zimě

Ne, nechci jitřit vášně a dráždit milovníky zimních radovánek ani podnikatele závislé na skutečnosti, že v zimě je na horách sníh, obrázkem kdy platilo, že únor bílý pole sílí. Jen chci uvést na pravou míru některé skutečnosti zveřejněné v článku „Pro pamětníky" 30. ledna tohoto roku. Nestává se často, že by někdo reagoval, natož aby poslal doplňující fotografie jako pan Petr Schön v případě v článku zmíněného „Stárkova altánku". Sáhl sice jen do rodinného alba, ale i tak mu děkuji. Opět jsem se přesvědčil, jak složité je pro místní „novodobou" naplaveninu psát zasvěceně o městě, kde jsem ty pověstné kuličky s kluky nehrál. Tak za prvé - ze snímků je patrné, že to nebyl žádný altánek, ale docela solidní zahradní domek - byť bez čísla. Navíc situovaný střešním hřebenem kolmo ke svahu i k říčnímu toku. Štít, který vykukuje na titulní fotografii inkriminovaného článku, patří evidentně stavbě souběžné s cestou i řekou. Varianta, že jde o hlavní budovu truhlářství Johanna Gleisnera s číslem popisným 175 také příliš nehraje. Už podle odlišného sklonu střechy.

Pokračování článku »

Diana von Marschendorf

 
Velšterier Diana

Čtvrtý den v měsíci lednu jsou už většinou střízliví i ti největší slaviči nového letopočtu, aby byli schopni zaznamenat, že má svátek Diana. Starobylé ženské jméno vykládají latiníci jako „božská" nebo „zářivá". Ochránkyně žen spojovaná s posvátnými háji s funkcí bohyně měsíce a lovu byla během let ztotožněna s bájnou Artemidou z řecké mytologie. Jako sličnou pannu s lukem a šípem provázenou jelenem a smečkou loveckých psů ji do povědomí širokých vrstev zapsalo zejména barokní umění. Největší popularitu jménu Diana zajistila koncem minulého století princezna z Walesu, manželka britského následníka trůnu prince Charlese. Jedna z novějších svobodských chalup se pyšní pamětní deskou s nápisem, že v ní český genius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel. Zato nositelka půvabného jména Diana prokazatelně ano. Dokonce ještě mnohem dřív, než se plavovlasá kráska z aristokratické rodiny Spencerů stala celosvětovou módní ikonou a miláčkem davů. Psí slečna Diana, původem z chovné stanice velšteriérů „Pod lesem" manželů Šuranových v Horním Maršově byla doslova prvním dárkem pod stromeček v novém domově svých páníčků o Vánocích roku 1972. Její spojení se zimou je tak nabíledni. I když ten „oslí můstek" k prezentaci několika netypických obrázků horské zimy z celé konstrukce čouhá jako to příslovečné péro z gauče. Ortodoxní sběratelé starožitností až donedávna opovrhovali vším, čemu nebylo aspoň padesát let. Z osobní zkušenosti vím, že u fotografií to neplatí. Člověka často zaskočí snímek starý pouhé desetiletí. Hned úvodní portrét má ke standardu v té době oblíbeného a všestranného loveckého psíka s předpoklady zejména pro norování na hony daleko. V zimě, než podstoupila zkrášlovací kúru, se Diana podobala spíš chlupaté kouli.

Pokračování článku »

Pro pamětníky

 

Za-rekou-1.jpg

Nevšední pohled na jedno ze zmizelých zákoutí Svobody nad Úpou poslala podepsaná Anna Justová ve válečném roce 1944 paní Mathildě Richterové do Radvanic u Trutnova. Tónovaná fotografie z nakladatelství Adolfa Glasera v Janských Lázních je ale nepochybně starší. Už podle česko - německého firemního textu vydavatele s názvem místa na adresní straně, který se v době připojení pohraničních oblastí ČSR jako župa Sudety k hitlerovskému Německu určitě nenosil. Partie s cestou od železné lávky překlenující Úpu od roku 1909, vedoucí po levém břehu řeky k historickému přechodu hlavní silnice od Trutnova do centra někdejší hornické osady přes stále užívaný nýtovaný most, zanikla při výstavbě rychlostní silnice do Krkonoš. Napravo je vidět řada štíhlých kmínků dnes již značně prořídlé lipové aleje lemujících souběžnou, mnohem užívanější cestu od budovy pošty do východního cípu náměstí. Most postavený po katastrofální povodni v roce 1897 byl na kamenné pilíře zbudované firmou Rella a Neffe z Vídně, která v té době prováděla nákladnou regulaci poničených říčních břehů usazen hned v následujícím roce.

Pokračování článku »

Jak nás vidí ptáci

 
Pohled z letadla - foto Petr Toman

Při pohledu z výšky se městečko Svoboda nad Úpou jeví jako utěšené místo v klínu okolních kopců. Dominantní Černá hora s průseky sjezdovek největšího Ski Resortu v České republice a štíhlou věží televizního vysílače na vrcholu s působivým výsekem aglomerace lidských sídlišť na jejím úpatí na mistrném leteckém snímku fotografa Krkonoš Petra Tomana budí dokonce mírnou závist u přízemních lidiček „ze za Paky". Městečko samo, s historickým kostelíkem obklopeným jednotlivými domky přijatelně „lidských" rozměrů, ze kterých vyčnívá jen budova školy a radniční strana náměstí Svornosti, bez někdejších početných čadících komínů průmyslových podniků působí i v zimním hávu jako reklama na příjemné bydlení na zdravém vzduchu. Současným módním sloganem tak říkajíc v dokonalé bio kvalitě. A ta panoramata! Takhle idealisticky to mohou vnímat opravdu jen piloti letadel, pokud vůbec mají čas se kochat krajinou pod sebou, ptáci a Pražáci. Život tu ale není lehký ani jednoduchý. Nesluší se však kálet do vlastního hnízda. Tak „Přijďte pobejt!"

Nepublikováno

Pokračování článku »

Kouř, pára a závěje

 
Do Svobody nad Úpou přijeli rekreanti ROH

To býval běžný obrázek z konečné na jednokolejné železniční trati označované nyní v jízdních řádech číslem 045 ve Svobodě nad Úpou v zimních měsících ještě v druhé polovině minulého století. A davy cestujících! Od zahájení provozu celkem 10 kilometrů dlouhé spojovací dráhy mezi Trutnovem a nádražím ve východokrkonošské bráně do hor v prosinci roku 1871 vlastnila tento úsek až do zestátnění 1. ledna 1908 Rakouská severozápadní dráha. Tehdy se stanice jmenovala Vrajt - Janské Lázně a těžila tak z popularity sousedního vyhlášeného lázeňského a sportovního střediska. Ani po skončení Velké války a převzetí vlakové dopravy ČSD provoz neochaboval. Naopak. S rostoucím turistickým ruchem zejména po výstavbě kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928 se frekvence vlaků zvláště o víkendech ještě zvýšila. Hned v první zimě po skončení druhé světové války přijíždělo na svobodské nádraží v pracovních dnech celkem 9 osobních vlaků denně. O dvacet let později už jich bylo 12 a jeden rychlíkový spoj navíc. O víkendech nestačili ajznboňáci přehazovat výhybky. Sjížděly se sem pod heslem „Hory patří pracujícím" zvláštní vlaky ROH naplněné odborářskými rekreanty z celé republiky. Dokonce sám Krakonoš vypravovaný z Pražského hlavního nádraží se z počátku uráčil zajet až k břízám na konci trati než se unavil a končil v Trutnově. Mám na mysli samozřejmě rychlík toho jména, který se po delším výpadku na koleje opět vrací.

Pokračování článku »

Zažeňte slepice, jede autobus!

 
Autobusy na náměstí ve Svobodě nad Úpou

Když po první světové válce docházel „chlupatému benzinu" v zápřahu poštovních fiakrů dech, tlačily se na scénu objemnější omnibusy, autokary a autobusy. Do Svobody nad Úpou se sice dalo od roku 1871 pohodlně přicestovat vlakem, ale doprava dál do hor byla nezbytná, pokud člověk nechtěl, nebo nemohl jít pěšky. Zejména s nejbližším lázeňským a sportovním střediskem Janskými Lázněmi byla Svoboda po staletí spojena pomyslnou pupeční šňůrou; do roku 1867 dokonce i administrativně. Důležitost téměř kyvadlové dopravy od každého vlaku ještě stoupla po zahájení provozu první kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928, čímž několikanásobně stoupl turistický ruch. Nejen páteřní hlavní ulicí, náměstím a úzkou silnicí od Trutnova k Peci pod Sněžkou i do Janských lázní se ostrými zatáčkami proplétaly, míjely a předjížděly obludné mašiny, před kterými hospodyně ještě dlouho vyháněly z cesty slepice uvyklé na koňské živočišné stopy. Do olejových skvrn a čoudu z výfuků si holt neklovnete. Události v převážně německém Freiheitu před rokem 1945 většině současníků nic neříkají, nemají tu kořeny. V zájmu kontinuity doprovodných obrázků by bylo chybou je jen tak přeskočit.

Pokračování článku »

Zapomenutý pekař

 
Dopisní zálepka svobodského pekaře Pohla

V časech kdy „boží dar" nepekli ve velkém jako bokovku předsedové vlády, ale opravdoví pekaři, bývalo ve Svobodě nad Úpou hned několik mistrů tohoto počestného cechu. Podle trutnovského badatele Dr. Aloise Mühlbergera (1891 - 1965) s odkazem na urbář panství Vlčice čítala Svoboda v polovině 17. století 88 domácností. Z nich bylo osm samostatných pekařů. Hospodářský ředitel vlčického panství Kristián Kašpar Finck jich v dubnu roku 1754 napočítal celkem šest. A ještě téměř celou první polovinu minulého století jich bylo nejméně pět. V té době provozovali starobylou pekárnu v čp. 101 na náměstí Steidlerové, rod usazený v hornickém městečku pod Rýchorami několik století. Po roce 1945 vstával při měsíčku, aby roztopil pec a uhnětl voňavé kvasnicové těsto první národní správce Josef Ryba, takže se jí v ústním podání nových osídlenců začalo automaticky říkat Rybova. I přesto, že záhy po únorovém převratu v roce 1948 připadla státu a kulaťoučkého rebelanta Rybu vystřídal hubený dlouhán Kubíček.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 40 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.