Wihard. Hugo Wihard!

 
Knižní značka

Takhle nějak by se ve stylu proslulého „dabl ou sevn" se cvaknutím podpatků mohl představovat pruský rytmistr ve výslužbě Hugo Wihard. Kdyby ovšem neohroženého tajného agenta Jejího královského Veličenstva ve službách britské MI6 znal. Kterého Huga mám na mysli? Z historie znám dva a v tom je ta potíž. Otec a syn stejného jména bez uvedení životopisných dat motají hlavy nejen pozdějším badatelům. Podobně jako nám ve Svobodě nad Úpou zdejší nejznámější podnikatel Prosper Piette. Ti byli dokonce tři. Otec zakladatel *1806, nejslavnější syn „Otec Krkonoš" *1846 a „mladej" - synovec předešlého působící v Plzni *1879. I při určování drobných sběratelských památek je třeba být neustále ve střehu a s pomocí zdravého selského rozumu a obyčejných kupeckých počtů chladnokrevně a logicky uvažovat. Ne vždy se to daří a každý kdo trochu publikuje, má nějaký ten přešlap ne-li přímo kopanec jistě na kontě. Stačí jen zalistovat v dostupné literatuře (o internetu ani nemluvě) a nestačíte se divit. Každý nemá čas, potřebný „sicflajš" a někdy ani chuť dokutat se k původním pramenům. I když i v nich jsou chyby. Proč tak zeširoka o nějakém Wihardovi? No protože to vůbec nebyl jen tak někdo holenkové. Jako majitelé pozemkového statku Vlčice měli Wihardové docela blízkou vazbu na naše město, v jehož okolí je hned několik míst spojených s jejich jménem. Bohužel, slušelo by se napsat spíš, bylo.

Pokračování článku »

Ztraceno v překladu

 
Setkání na náměstí Svornosti v roce 1964

Prázdninová atmosféra podkrkonošského maloměsta před téměř šedesáti lety dýchá z fotografie, kterou mi laskavě půjčila paní Lilka Martello z italského přístavního města Janova. Rodiště slavného mořeplavce Kryštofa Kolumba, považovaného několik století za objevitele Ameriky vzbudilo docela nedávno světovou pozornost zřícením velkolepého visutého dálničního Morandiho mostu. Při něm se shodou šťastných okolností zachránil v kabině kamionu spadlé do mnohametrové hloubky český řidič. Na snímku z léta 1964 je setkání tří spolužaček ze střední zdravotnické školy v Trutnově. Sotva rok před tím se ještě tehdejší svobodská občanka jmenovala Lída Barboříková - nyní už pouze na návštěvě. Na motorce za ní přijela kamarádka Libuše z Velké Úpy se spolujezdkyní Markétou ze Dvora Králové nad Labem. Kontrast tří krasavic a šedivé oprýskané budovy s nevábnými kůlnami v pozadí mi vnukl nápad zachytit známé útržky z dějin zajímavého domu na svobodském náměstí. Sice se na stránkách místních novin zmínky o něm objevily již mnohokrát, ale opakování je jak známo matkou moudrosti a souhrnná rekapitulace nezaškodí.

Pokračování článku »

Malůvky do památníčku a jiné…

 
V upomínku nakreslila Eva

Ruku na srdce. Kdo z vás neměl v mládí památníček? Spolužáci a kamarádi do něj kreslili naivní obrázky doplněné opsanými veršíky na památku. V pubertě už se mnohým nezdály dost duchaplné a památník skončil někde na dně zapomenuté zásuvky dětského pokojíku. Po letech vykouzlí úsměv na tváři a probudí sentimentální vzpomínky. Relikt měšťanských dcerušek z 19. století, mnohdy ceněný jako literární doklad doby, se v módních vlnách vrací stále. Nejnověji je často podporován rodičovskou snahou odpoutat aspoň na chvíli dítka od virtuálního světa Facebooků, Twiterů a Instagramů. Když ještě neexistovaly tyhle ďáblovy vynálezy, tak zejména děvčátka sotva se popasovala se záludností české abecedy, už si navzájem vyměňovala památníčky v touze nashromáždit co nejvíc zápisů. Asi jako se dnes předhánějí v počtu získaných „lajků". Aby si však založili památník kluci právě škole odrostlí, je spíš výjimka. V roce 1926 čtrnáctiletý drogistický učeň u strejdy v Červeném Kostelci Vlastík Hák, poválečný národní správce Richterovy drogerie na svobodském náměstí svůj sešitek maskoval štítkem „Poesie". Na úvod si místo obligátního vpisku „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat" nejspíš někde opsal verše. Starosvětské výrazivo pomíjím, ale všimněte si písma! A to určitě nebyl žádný premiant. Ve stejné době si namaloval i siluetu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v rodné Nové Pace.

Pokračování článku »

Všecko je relativní

 

Ul.-4.jpg

Tak třeba to, čemu říkáme uliční ruch. Svobodská „Hauptstrasse" alias hlavní třída - oficiálně Ulice 5. května budiž příkladem. Od samého vzniku hornické osady pod Rýchorami dlouhá léta páteřní a jediná tepna, tvořící s navazujícím trhovým náměstím nesoucím od konce druhé světové války název Náměstí Svornosti centrum, na které byly jako korálky navlečené městské domky s dílnami řemeslníků a obchůdky kupců vždy pulsovala životem. Dokonce i na titulním obrázku, kde vypadá jako po náletu, kterých byla naštěstí i během války uchráněna se po neporušených chodnících pohybují chodci. Obrázek tak zvaně „klame tělem". Byl pořízen při generální opravě hlavního kanalizačního řádu v ose ulice a její celkové rekonstrukci v roce 1975.

Pokračování článku »

Tři oříšky pro…

 
Tři oříšky - ilustrační foto

Hned na úvod musím prozradit, že Popelka tentokrát ostrouhá. Nerozlousknuté oříšky, ležící dlouho na dně autorského šuplíku v podobě nevyřešených záhad jsou určeny čtenářům. Letní okurková sezóna je pro regionální mudrlanty, kolem nichž fofrují celostátní převratné události jen coby stokrát zažitá pěna dní, doslova jako stvořená. Vnuk mého dědy, syn mého otce, táta mého syna a vykutálený brácha mých sester je kupodivu jedna a táž mě velice blízká osoba. Léta jsem se domníval, že ji dokonale znám. A vida, také neví všechno! A protože se dokážu nezištně podělit i o černé díry ve vesmíru vědomostí - tady je máte. Nebyl bych to tak docela já, abych je aspoň neochutnal.

Pokračování článku »

Pětačtyřicátý

 
Svoboda nad Úpou v létě 1945 - foto Vlastimil Hák

Převratné události spojené s koncem druhé světové války v roce 1945 a následné přesuny obyvatelstva v rozsáhlém českém pohraničí poznamenaly krajinu i mezilidské vztahy na dlouhá desetiletí. Svoboda nad Úpou s převážně německým obyvatelstvem se až do května nacházela prakticky na nepřátelském území Třetí říše. Je logické, že v prvních dnech zavládla mezi místními občany, ve většině loajálními k nacistickému režimu, zpočátku vzpurná, záhy však ustrašeně poraženecká nálada. Takovým školním příkladem svobodského rodáka poblouzněného zvrácenou ideologií byl třeba Werner Formann, který padl v uniformě granátníka zbraní SS 13. 7. 1943 u Charkova na východní frontě. Co asi tak mohl vědět devatenáctiletý kluk z horského zapadákova v Krkonoších o světové politice? Narodil se 28. 4. 1924 do spořádané měšťanské rodiny. Jeho otec Josef, jehož předkové, píšící se s jedním n pocházeli z českého vnitrozemí v okolí Lázní Bělohrad i matka Adolfina Bönschová ze starobylého horalského rodu majitelů Luční boudy, požívali ve Svobodě velké vážnosti. Obchodník a majitel domu číslo 137 (nově 537 kde je dnes vietnamská večerka) Josef Formann byl prvním majitelem lyží ve městě a velkým propagátorem lyžařského sportu. Zároveň dlouholetým členem městského zastupitelstva, spoluzakladatelem muzea s aktivní účastí v mnoha dalších spolcích včetně Krkonošského nebo populární stolní společnosti „Ecke Freiheit".

Pokračování článku »

Májové rozjímání

 
Kino Máj při opravě věže v roce 1966 na pohlednici vydané odsunutými rodáky v Kemptenu.

Postavit nepozorovaně o filipojakubské noci před prvním májem své milé Máje pod okny májku, jít spolu v jednom týdnu do prvomájového průvodu odkud nás vyhnal májový lijavec a zakrátko na majáles, pak odpoledne místo k lesu na májovky (Calocybe gambosa) ještě do kina Máj na Pohádku máje (bohužel bez Stelly Májové), to se mohlo podařit ve Svobodě nad Úpou snad jen v roce 1956. Sotva stačila májka uschnout Mája se nečekaně odstěhovala neznámo kam, prvomájové průvody už dávno přestaly být in, májové deště jsou čím dál větší vzácností, tehdejší majáles byl v Trutnově na dlouhou dobu poslední a po letech už se studentské juchání pro spořádaného otce rodiny jaksi neslušelo. Na Sluneční stráni v místech kde rostly májovky, vyrostly rodinné domky a Pohádka máje dnes dojme leda v televizním pořadu pro pamětníky. Nakonec i okouzlující Stella Májová, rozpustilá princezna Zpěvanka ze slavné pohádky Byl jednou jeden král s Janem Werichem a Vlastou Burianem, zemřela téměř zapomenutá v požehnaném věku někde v Kalifornii. A kino Máj je pro celou jednu nejmladší generaci svobodských diváků pojem neznámý.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 38 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.