Pětačtyřicátý

 
Svoboda nad Úpou v létě 1945 - foto Vlastimil Hák

Převratné události spojené s koncem druhé světové války v roce 1945 a následné přesuny obyvatelstva v rozsáhlém českém pohraničí poznamenaly krajinu i mezilidské vztahy na dlouhá desetiletí. Svoboda nad Úpou s převážně německým obyvatelstvem se až do května nacházela prakticky na nepřátelském území Třetí říše. Je logické, že v prvních dnech zavládla mezi místními občany, ve většině loajálními k nacistickému režimu, zpočátku vzpurná, záhy však ustrašeně poraženecká nálada. Takovým školním příkladem svobodského rodáka poblouzněného zvrácenou ideologií byl třeba Werner Formann, který padl v uniformě granátníka zbraní SS 13. 7. 1943 u Charkova na východní frontě. Co asi tak mohl vědět devatenáctiletý kluk z horského zapadákova v Krkonoších o světové politice? Narodil se 28. 4. 1924 do spořádané měšťanské rodiny. Jeho otec Josef, jehož předkové, píšící se s jedním n pocházeli z českého vnitrozemí v okolí Lázní Bělohrad i matka Adolfina Bönschová ze starobylého horalského rodu majitelů Luční boudy, požívali ve Svobodě velké vážnosti. Obchodník a majitel domu číslo 137 (nově 537 kde je dnes vietnamská večerka) Josef Formann byl prvním majitelem lyží ve městě a velkým propagátorem lyžařského sportu. Zároveň dlouholetým členem městského zastupitelstva, spoluzakladatelem muzea s aktivní účastí v mnoha dalších spolcích včetně Krkonošského nebo populární stolní společnosti „Ecke Freiheit".

Pokračování článku »

Májové rozjímání

 
Kino Máj při opravě věže v roce 1966 na pohlednici vydané odsunutými rodáky v Kemptenu.

Postavit nepozorovaně o filipojakubské noci před prvním májem své milé Máje pod okny májku, jít spolu v jednom týdnu do prvomájového průvodu odkud nás vyhnal májový lijavec a zakrátko na majáles, pak odpoledne místo k lesu na májovky (Calocybe gambosa) ještě do kina Máj na Pohádku máje (bohužel bez Stelly Májové), to se mohlo podařit ve Svobodě nad Úpou snad jen v roce 1956. Sotva stačila májka uschnout Mája se nečekaně odstěhovala neznámo kam, prvomájové průvody už dávno přestaly být in, májové deště jsou čím dál větší vzácností, tehdejší majáles byl v Trutnově na dlouhou dobu poslední a po letech už se studentské juchání pro spořádaného otce rodiny jaksi neslušelo. Na Sluneční stráni v místech kde rostly májovky, vyrostly rodinné domky a Pohádka máje dnes dojme leda v televizním pořadu pro pamětníky. Nakonec i okouzlující Stella Májová, rozpustilá princezna Zpěvanka ze slavné pohádky Byl jednou jeden král s Janem Werichem a Vlastou Burianem, zemřela téměř zapomenutá v požehnaném věku někde v Kalifornii. A kino Máj je pro celou jednu nejmladší generaci svobodských diváků pojem neznámý.

Pokračování článku »

Starý „Vajshun“

 
Certifikát parního kotle Ruston

Zakladatel opavského podnikatelského impéria „Carl Weisshuhn a synové" postavil dávno po životní padesátce dodnes činnou papírnu v Žimrovicích na řece Moravici a koncem první světové války koupil i Schmidtovu papírnu na rozhraní Mladých Buků a Svobody nad Úpou v Krkonoších. Od tragické smrti jednoho z nejbohatších podnikatelů své doby v tehdejším rakouském Slezsku, vzdělaného selfmademana s mezinárodními konexemi, bonvivána i mecenáše Carla Weisshuhna při havárii saní během obhlídky lesního hospodářství 4. ledna 1919 uplynulo právě 100 let. Rok 2019 je v opavském regionu, jmenovitě v obci Zálužné, kde jeho podnikání po příchodu do kraje začalo, věnován jeho odkazu a propagaci. Papírna v Žimrovicích i přes všeobecný úpadek papírenského průmyslu stále vyrábí papír, Weisshuhnův kanál, jedinečné stavební dílo je vyhlášenou turistickou atrakcí a dokonce i Kružberská přehrada nese ve svém rodném listě dávné plány všestranného průmyslníka. U nás vyšel první podstatný článek v měsíčníku Krkonoše - Jizerské hory v květnovém čísle roku 2009 a lze ho najít s titulem „Bílý kur a lvice Elsa" mimo jiné i na webu www.freiheit.cz.

Pokračování článku »

Dendrity

 
Kámen s dendrity

Pan řídící učitel z maršovské školy Prospera Piette Josef Demuth v německé vlastivědě Trutnovska „Trautenauer Bezirkskunde" z roku 1901 ve stati o Svobodě nad Úpou podle strojopisného překladu René Janaty mimo jiné píše: „Na obecním pozemku jsou dva lomy, jeden /u silnice do J. Lázní/, Quarzitschiefer /břidlice/ s nádhernými dendrity a v druhém /Kraví vrch/ se těží Glimmerschiefer /svor, slídovec/". O zajímavém jevu by odborník na slovo vzatý, geomorfolog Vlasta Pilous obratem vysypal z rukávu minimálně čtyři stránky hustě popsané vyčerpávajícím textem do časopisu Krkonoše - Jizerské hory. Nemluvě o kolegovi Radkovi Táslerovi, který by k nepochybně stokrát zajímavějšímu snímku připojil i nějakou šťavnatou povídačku ze své dlouholeté speleologické praxe. Ale co já nebohý, geologií nepolíbený nekňuba, co ve škole nedával příliš pozor? Navíc když už si ani pořádně nepamatuji, proč jsem si právě tenhle kus obyčejného šutru donesl kdysi do mé miniaturní kolekce dekorativních přírodnin. Určitě to nebylo proto, že by nás s jednou z mých předmanželských Květ tlačil pod dekou. Můj estetický krasocit nepochybně zaujala nápadná keříčkovitá kresba připomínající nějakou rostlinnou fosilii. Dnes už vím, že jsou to drobné krystalizované minerály kysličníku železa a manganu na povrchu vápenných břidlic v puklinách hornin. Uf! Lomů a lůmků je v okolí Svobody nad Úpou povícero. Ten zmiňovaný částečně vytěžený na tak zvaném Klippelbergu (ve významu Klippe = skála, útes, nikoliv čepel, jak mylně překládal první poválečný kronikář) v dnešní Horské ulici za pečlivě udržovanou vilkou čp. 187 z roku 1928, kde se dendrity nacházely na velkých plochách, byl otevřen při výstavbě cesty ze svobodského náměstí do Janských Lázní započaté majitelem vlčického panství Johannem ze Silbersteinu v roce 1848.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Staré svobodské oficíny

 
U holiče

Můj dlouholetý kamarád, významný trutnovský fotograf Ctibor Košťál, s jehož vymazlenými motivy z Krkonoš se snad každý vnímavý patriot už nesčetněkrát setkal je muž mnoha profesí a koníčků. Vystudovaný stavební inženýr, světoběžník a horolezec, vtipný vypravěč s nepřehlédnutelnou postavou se již léta živí fotografováním. Jednou z jeho sympatických úchylek je systematické dokumentování i těch nejbizarnějších holičských oficín ve všech destinacích, které na svých cestách navštíví. Proč bych se tedy na jeho originálním nápadu nepřiživil alespoň slovně a v omezeném prostoru někdejšího katastrálního území městečka Svoboda nad Úpou? Bradýři a lazebníci patřili v minulosti k váženým povoláním. Často provozovali veřejné lázně a jako ranhojiči suplovali vystudované lékaře. Půvabné lazebnice ve svůdných splývavých řízách bývaly alespoň podle legend společnicemi králů - nezdárný syn Otce vlasti Václav IV. by o jisté Zuzaně mohl dlouze vyprávět. Holičská oficína a kadeřnický salon se i později staly oblíbeným místem společenských setkání a sousedského poklábosení. Břitvou dohladka vyholené brady pánů zákazníků domácí chlupodravec na baterky s několika planžetami nikdy nevykouzlí. Bohužel, vražednému nástroji v rukou holičů zničilo existenci v osmdesátých letech minulého století nebezpečí přenosu viru HIV při sebemenším pořezání. Současní kaskadéři, kteří jdou s kůží pod břitvu v těch několika ojedinělých exkluzivních salonech, zapláčou spíš nad nehoráznou minimálně třícifernou cenou za výkon.

Pokračování článku »

Vidím městečko neveliké…

 
Obnovená lavička v bukovém lese - foto Josef Čermák

... jehož sláva nikdy nedotkne se hvězd.

Tak nějak by mohlo znít, na rozdíl od známé věštby bájné kněžny Libuše proroctví starého (slepého, hluchého, chromého, blbého - dosaď dle uvážení) mládence v nějakém novodobém podvrhu rukopisu Rýchorského. Idylický obrázek malebného podhorského městečka Svoboda nad Úpou uchovávaný v paměti mnoha rodáků rozprchlých do všech světadílů doznává při konfrontaci se skutečností značné trhliny. Záleží pochopitelně zejména na tom, co chce oko diváka vidět především. Zda vkusně opravené fasády historické architektury, čilý dopravní a turistický ruch, vzkvétající občanskou vybavenost s přemírou prosperujících obchůdků, pohostinství a útulných kavárniček, obležená udržovaná sportoviště a dětská hřiště plná drobotiny či malebnou kulisu horských velikánů na pozadí zelených strání a šumících hvozdů. Škodolibý reportér by jistě našel nevábná zákoutí, oprýskanou omítku, povalující se odpadky, pavučiny ve výlohách zavřených krámů, bujné propletence křoví z divokých náletů kousek za posledním obydlím a často i uprostřed osídlení nebo zamračené tváře nerudných kverulantů v ulicích. Také kdysi hyzdily město polorozpadlé stodoly a kůlny, prašné ulice a rozbité chodníky, čadící tovární komíny a smrdutá řeka hýřící barvami vypouštěnými z papíren. A nic na tom nezměnila ani nároží polepená hesly „Pod vedením strany vstříc šťastným zítřkům!"

Pokračování článku »

„Café–Haus Illner in Freiheit“

 

Není lehké po tom, co byla v závěru loňského roku vydána obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, vybrat nějaké nové dosud nepoužité téma z historie města. Pro první letošní střípky jsem tedy oprášil a doplnil článek, který vyšel před lety pouze v němčině díky bravurnímu překladu Güntera Fiedlera právě s tímto názvem. Redakce Riesengebirgsheimat - měsíčního zpravodaje poválečných vystěhovalců z okresů Trutnov a Vrchlabí ho otiskla ve zkrácené podobě pouze se dvěma doprovodnými fotografiemi.

Svoboda-c.-102-foto-Bohumil-Vavrousek.jpg

„Rohový dům č. 102 s barokizujícím štítem při ústí hlavní svobodské ulice do náměstí, býval v polovině minulého století vyhlášenou cukrárnou, konkurující nejznámější místní firmě s bohatou tradicí, provozovně cukráře a perníkáře Antona Petery v č. 25. Už před první světovou válkou zde August Müller a později jeho syn Viktor obchodovali se smíšeným zbožím. Ve dvacátých letech přebudoval nový majitel Oskar Illner prostory na útulnou kavárnu s cukrářskou výrobnou v prvním patře, jejíž dobroty se záhy staly proslulými v širokém okolí. Po druhé světové válce převzal pomyslné žezlo cukrářského krále ve Svobodě nad Úpou nový nájemce Jan Barbořík z baťovského Zlína. Jeho úspěšný rozlet zastavil vývoj po roce 1948 soukromému podnikání nepřející. Cukrárna národního podniku „Pramen" se zde udržela až do 80. let, ale to už byl jen odlesk někdejší slávy. Na fotografii Bohumila Vavrouška je Illnerova cukrárna v roce 1933, interiér kavárny z téže doby a osazenstvo cukrářské dílny při výrobě kremrolí, dle data na kalendáři 23. září 1937. Pozná ještě dnes někdo některého z mistrů sladkého řemesla?"

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 38 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.