Když znavený cestující ještě na konci 19. století na nádraží ve Svobodě nad Úpou kde od roku 1871 končí koleje, řešil dilema, zda si dát oblíbený žejdlík pivečka ve Vídni nebo v Brémách nemusel složitě vyhledávat v jízdních řádech vlakové spoje. Obojí bylo jen pár kroků z nádražního peronu. Vzdálenější hotel „U města Vídně" s čp. 1 (později Hotel Pošta s krátkým intermezzem výroby papundeklového těsnění, pak opravdový poštovní úřad až do dnešních dnů a co bude dál, kdo ví?) byl po projití kaštanovou alejí hned za mostem přes řeku Úpu. „Brémy" se stejně pestrou nabídkou přímo před nosem naproti budově nádraží. Stačilo jen prokličkovat mezi desítkami koňských spřežení zapřažených do kočárů, bryček a dostavníků čekajících na rito po příjezdu vlaků. S přihlédnutím, že zmiňovaný pohostinský podnik „Zur Stadt Bremen" zachycený na titulní historické pohlednici s atmosférou béčkového italského spaghetti westernu odeslaný vlakovou poštou v roce 1906 byl až do socialistického slučování obcí v roce 1960 na katastru sousedního městyse Mladé Buky, kde se poté několikrát změnila čísla popisná stejně jako ve Svobodě, je jeho historie nesnadno dohledatelná a pro zjednodušení budu užívat několika poválečným generacím známější pojmenování Hotel Sport. Dávat pohostinským podnikům, horským boudám a lázeňským domům jména světových metropolí byla stejně tak jako dnes velká móda, ať už k tomu majitele vedlo cokoliv. Prvotní bylo zajisté zatraktivnění místa a nalákání mezinárodní klientely. Někdy ale docela stačilo, aby se v uvedeném městě narodila oblíbená vnučka majitele. (Emma Blaschke *1. 6. 1892 z rodiny Thamů asi nebude jen tak nějaká náhoda). Za mého jurodivého mládí koncem padesátých let minulého století to byl vykřičený podnik s pochybnou pověstí, kterému se slušně vychované cudné dívky obloukem vyhýbaly. Ve výčepním lokále bylo i přes to stále plno a na tanečním parketu jakbysmet. Porůznu poskládaný šraml multiinstrumentalistů kapelníka Vykoukala s akordeonem, doplňovali do víceméně stabilní trojky jistý bankovní úředník za bicí soupravou se saxofonem nebo kytarou a občas i zpívající pianista, jejichž jména se mi již dávno vykouřila z paměti. Příležitostně pod křídly houslisty pana Stehlíka další hráči, kteří měli volno, nebo jim skončila šichta na některé ze zotavoven ROH, kde se dodržovala zavírací hodina. Ve Sportu se i několikrát týdně tančilo až do kuropění respektive do odjezdu prvního ranního vlaku. Po vzoru oblíbených big bandů se hrál jazz, swing, blues, folk, dechovka „od Bacha až po Vlacha" podle složení společnosti. A když zazněly španělské rytmy tradičního „šlus numera" v podobě romantického tanga Jarky Mottla oblíbeného tenkrát i u trampských táboráků, tělesná blízkost s útlým pasem tanečnice bourala zábrany - „Seňorito až se setmí, až se večer zešeří, pošlete mi pozdrav letmý, budu čekat u dveří." Alkohol tekl proudem a nikdo nechtěl občanský průkaz. Vedoucí Švec ve věčně umaštěném bílém kuchařském plášti v tom asi uměl chodit. Později tam vysloužilý policajt pan Falta díky každodenní svědomité péči o „trubky" čepoval vynikající pivo jako křen. Což nijak neovlivňuje ani můj platonický obdiv jeho dcery Lídy. Vzpomínky starého zbrojnoše jsou jen pomíjivá pěna dní, tak nechme hovořit fakta.
Hospoda na konci světa
Exkurzem do hodně dávné historie až k údajné Hüttelově mapě Krkonoš se lze zastavit u dohady opředené lokality Burgstadel, kterou starší historici ztotožňovali s hornickým sídlem Svoboda nad Úpou. Nejnovější výklad badatele Güntera Fiedlera, že jde o stáje pro dobytek na rozsáhlých pastvinách majitele trutnovského hradu, souzní i s místopisným názvem přilehlého vrchu Kuhberg. Po třicetileté válce dvůr zanikl a později vyrostl v místech dnešního čerpadla pohonných hmot z roku 1975 naproti papírenské budově dnes již také zaniklý komplex hospodářských stavení statku spadajícího do Mladých Buků s popisným číslem 125. V druhé polovině 19. století zde hospodařila početná rodina Frenzelů, ze které pocházel nejen majitel albeřických lomů a mladobuckých vápenek. Po jednom z nich se například jmenuje nedaleké malebné Antonínovo údolí. Rozsáhlé pozemky se postupně dělily mezi nové majitele, ať už dědice či koupí a úpská niva se zaplňovala novou výstavbou. Se zavedením železnice z Trutnova do Svobody nad Úpou vzrostl i stavební boom v této oblasti. Když trutnovský fotograf Anton Carl Pitzek fotil v roce 1874 nové svobodské nádraží, byla plocha před ním ještě prázdná. Rozsáhlý pozemek zahrnující ornou půdu, pastviny a stojící dům čp. 109, na jehož místě postavil později stavitel Josef Tippelt obytný dům se současným svobodským čp. 408, vlastnila od roku 1881 jistá Terezie Tammová. Od ní v roce 1888 koupila několik sloučených parcel Cecilie Veitová a v roce následujícím byl postaven dům čp. 191. V roce 1890 čp. 203 a 1907 čp. 252. Složité majetkové vztahy, ve kterých figuruje další majitel Herrmann Herbert, je nejlepší přeskočit. První prokazatelný hostinský je od roku 1896 Josef Friess. Ve sčítacích operátech z roku 1900 je už jako majitelka uvedena jeho ovdovělá žena Anna, rodačka z Krausových Bud. Z inzerátů je znám i další nájemce Laurenz Thamm. Ti se vyskytují v zápisech jako Tam, Tamm, Thamm a často je to stále jedna rodina. V adresáři z roku 1906 je jako majitel všech tří objektů veden Josef Russ. V roce 1909 byl do pozemkové knihy zapsán jako majitel hotelu v čp. 191 jeho dlouholetý nájemce Franz Breuer (12. 7. 1858 - 15. 8. 1936) spolumajitel v současnosti už zaniklého domu čp. 199, který sdílel s již zmiňovaným „vápeníkem" Johannem Frenzelem. Breuer se narodil v Dolních Sejfech čp. 17 a jeho žena Anna rozená Ullrichová (1863 - 1932) pocházela z nedalekého slezského městečka Opavy. Jejich hrob na svobodském hřbitově patří k těm stále ubývajícím zachovalým památkám na původní předválečné obyvatele. Měli celkem šest dětí. Starší syn Josef (7. 12. 1885 - 14. 2. 1937) zdědil po otcově smrti roku 1926 živnost, mladší Franz (1888 - 1915) zemřel s hodností desátníka v uniformě rakouského c. k. pěšího pluku číslo 74 na tyfus v nemocnici v uherském Miškolci během první světové války. Další majitelkou prosperujícího hotelu byla krátce Josefova svobodná sestra Anna (i ta má ve Svobodě udržovaný samostatný náhrobek hned vedle rodičů) a po ní od roku 1939 manželka Marie narozená v Linci jako Hübnerová v roce 1895. Ta se coby vdova znovu provdala za Mathiase Obermaiera a pod tímto jménem vlastnila podnik i během války. Poté přešel do národní správy a v roce 1951 spadl na bedra MNV Mladé Buky kde ho dokonce v soupisu domů z roku 1947 vedli s rukopisnou poznámkou „bouračka". Ještě během první poloviny 50. let si ho jako horký brambor přehazovaly Hradecké nádražní restaurace s podnikovým ředitelstvím ve Václavicích, Restaurace a jídelny Náchod a stejná firma se sídlem ve Špindlerově Mlýně. Pokud se v tom čtenář stále ještě orientuje, je tu nášup. S připojením horního konce Mladých Buků ke Svobodě nad Úpou získal Sport uvolněné čp. 55 a po neuváženém přečíslování na samém konci minulého století 455. I majitelé se ještě několikrát vystřídali. Ten současný, svobodská investorská firma HAS Stavby s.r.o. objekt z gruntu rekonstruovala na - to byste neuhodli - moderní „Rezidenci Sport" s apartmánovými byty. Situace z úvodu článku je při použití logického minima a běžných kupeckých počtů snad i zpochybnitelná, ale vymyšleno je to doufám zajímavě. Dost však tlachání, doba je klipová. Stačí obrázek / heslo / střih...
In.: Svoboda fórum XXXVI. ročník / číslo 891 / únor 2025