Freiheit

Roztomilý půvab, poetické pojetí a až okázale jednoduchá srozumitelnost vyzařuje nejen z autorovy figurky Krakonoše, ale z většiny jeho nezaměnitelných postaviček, pohádkových výjevů, zvířátek i architektonických detailů s nesmazatelným vlivem neotřelé krásy milovaných Jestřebích hor. Nerad opakuji stejnou výtvarnou techniku prezentovaných podob pána hor, ale na měsíc září, čas rozzářených kukadel malých školáků jdoucích po prázdninách zase do školy je to jednoznačná volba. Kreslení a malovaní Krakonošové, vynikající, zdařilí i s prominutím nepovedení ne-li přímo oškliví, se množí geometrickou řadou jako někteří rekordmani z hmyzí říše krkonošských lesů. Je až s podivem, že ti líbivější vznikají zpravidla něžnýma rukama žen malířek. Pan Josef Vik měl asi v mužském těle něžnou ženskou duši.

Jakýsi estét se docela nedávno nechal slyšet, že za největší nevkus současnosti považuje ledničky olepené magnetkami. Tak kam si je u všech čertů mají děcka nalepit, když jediná kovová plocha v kuchyni jsou dvířka lednice? Přitom výrobci tisíců lákavých zbytečných cetek a upomínkových předmětů jich produkují stohy v množství větším než malém v cenách v porovnání s jiným spotřebním zbožím zdánlivě malicherných. Kdo má rád zvířátka musel by si na ně od Mickey Mouse a Kačera Donalda, přes stádo dinosaurů až po slony, žirafy, zajíčky ušáčky a berušky jako živé pořídit celý vagon nerezových lednic i s nástavcem. Fandové Elvise, Majkla Jacksona nebo Ronalda na tom nejsou o moc líp. A co teprve s nezařaditelnou rozměrnou Eifelovkou, Titanikem či suvenýrem z výstupu na Kilimandžáro to neví ani vševědoucí baba Vanga. Stejný problém řešíme dnes a denně i my Krakonošofilové. Usměvaví vousáči jako malovaní se culí z každého prodejního místa. No nekupte to! Zejména když šmahem vyřešíte i problém kde vzít reprezentanta na dovolenkový měsíc srpen, kdy je jistá rozvernost přímo žádoucí.

Nepublikováno

S dřevěnými sochami velikánů se doslova roztrhl pytel. Krakonoš není výjimkou. Téměř před každou chalupou, horskou boudou, hospůdkou i hotelem a nejen na horách stojí různě velcí dřevění pantátové se sojkou jako rozlišovacím znamením na rameni. Zručným drevorůbačům, kteří to umí s pilou, se sebevědomím často několikanásobně převyšujícím výtvarný talent většinou nechybí kupecký fištrón, aby cenovou lácí trumfli opravdové kumštýře. Za několik posledních let je po České kotlině rozseto Krakonošů různých velikostí i umělecké úrovně víc než Johánků z Nepomuku. Jako nekritický obdivovatel pohádkového pána našich krásných hor razící heslo, že Krakonošů není nikdy dost, jsem na první prázdninový měsíc červenec vybral především pro radost dětí docela povedeného Krakonoše vítajícího návštěvníky Krakonošova království - výstavní expozice „Pohádkové Krkonoše" v Turistickém informačním centru na Rýchorském sídlišti ve Svobodě nad Úpou. Stejně jako je mnohokrát svatý Jan Nepomucký na kdejakém mostku přes vodu dílem anonymního lidového umělce, ani po autorovi uvedené sochy jsem z prostého pudu sebezáchovy raději nepátral. Majestátný poutač, na který v blízkosti hlavního silničního tahu z vnitrozemí do centra východních Krkonoš Pece pod Sněžkou s lanovkou na královnu pohoří sedá prach, má barvy částečně vyšisované sluncem. Chlapácký kohát místo pohodlné špacírky zabírá značnou část plochy, takže diskutabilní kvalita snímku nepadá na vrub pouze nevlídnému polednímu světlu ani seniorskému ne příliš chytrému mobilu v rukou totálního fotografického nemehla. To pestřejší, barevné s opravdickým peklem včetně rohatých, se skřítky i populárními pohádkovými postavami z Večerníčků a Krakonošem v docela jiném pojetí najdete uvnitř.

Nepublikováno

Červen bývá obvykle deštivý měsíc a podle pranostik v tom má prsty jistý Medard. S představením červnového Krakonoše bych rád uvedl věci na pravou míru. Všechno je jinak! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově připravilo pro návštěvníky k Mezinárodnímu dni muzeí připadajícímu od roku 1977 na 18. května jako již tradičně komentovanou výstavku vybraných loňských přírůstků. Byla mezi nimi i zarámovaná (a bohužel zasklená) žertovná kolorovaná kresba krajiny v dešti s Krakonošem od trutnovského malíře Miloše Trýzny (1931 - 2021). A nebyl by to věčně dobře naladěný vtipálek Miloš, aby do svého dílka občas nezakomponoval nějaký jinotaj. Netuším, jak obrázek pojmenoval, ale je to na první pohled hodně deštivý den. Krakonoš skrytý částečně za rovnaninou dřevěných polen v typické póze a s úlevným výrazem ve tváři i obdivný pohled půvabné mladé dámy pod červeným paraplíčkem nenechají nikoho na pochybách, oč tu běží.

Šel do lesa na procházku. Zakopl o ztrouchnivělý pařízek. Mrknul z jedné strany, mrknul z druhé a přihodil ho do batohu. Doma ho vyčistil kartáčem, několikrát šmiknul dlátem a Krakonoš byl na světě. Tak jednoduché to ale určitě nebylo. Když se v 60. letech minulého století prodraly do krátkodobé módy kutilských dekorativních doplňků zejména chalupářských interiérů různě upravované samorosty, byla pro mě výstavka z tvorby řezbáře Stanislava Háka ve výloze tehdejší prodejny nábytku ve Svobodě nad Úpou malým zjevením. Tohle budu dělat taky, napadlo mě okamžitě. Jenže když dva dělají totéž - však to znáte. Pan Hák nebyl žádné dřevokazné ořezávátko. S puncem šikovného loutkáře a autora scénických výprav pro poválečné Boučkovo loutkové divadlo v Jaroměři, pro které podle rodinné verze vyrobil dvacet půlmetrových loutek, nastoupil po roce 1945 do vyhlášené svobodské továrny na svíčky jako návrhář a modelér. Současně byl hnacím motorem vlastního Krakonošova loutkového divadélka, provozovaného v letech 1946 - 1948 v původním čp 17 a později ve staré radnici pod záštitou místní organizace Junáka, pro které postupně zhotovil více než 40 dnes nezvěstných loutek a celkem sedm proměnlivých scén.

Pro Teplice nad Metují mám slabost. Zejména pro Teplické skalní město a jistou chaloupku, která už není. Právě tam jsem si na prahu dospělosti ověřil, že celkem náhodná známost je to pravé děvče do nepohody, má femme fatale a láska na celý život. Nepřehlédnutelnou roli hrají i další relativně podružné aspekty. V minulosti na starých mapách a zejména v turistických průvodcích byly Adršpašské i Teplické skály naprosto samozřejmě prezentovány jako součást Krkonoš nebo aspoň jejich nejvýchodnější výběžek. Ať už to byla Keltská Sudéta (les kanců) latinská Gigantea (obří hory) Askiburgion (jasanové hory) germánských Vandalů, Riesengebirge (hory obrů) řečí až donedávna většinového obyvatelstva, šlo stále bez respektu k hranicím zemí a států o pás pohoří od Lužických, Ještědských a Jizerských hor přes Krkonoše a Orlické hory až po Jeseníky často i dál. Sice s rozdílným geologickým podložím, ale obývané převážně stejným etnikem se stejnými bájemi, pověstmi, zvyky a historií. Krakonoš byl i tady uznáván jako nejvyšší vládce po Pánubohu. Když to pozemský erár vyžadoval, tak snad někdy s přimhouřením oka i po králi nebo císaři. Všichni ti Pradědové, Rampušáci, Muhu a další Fabiáni jsou z hlediska věčnosti jen novodobá naplavenina. A jen tak důvěrně mezi námi - nadarmo se nešušká, že za všecko můžou trpaslíci se svou lokajskou povahou. Jejich horlivost v šíření věhlasu Krakonošovy říše nezná mezí. Přírodních útvarů pojmenovaných šéfovým jménem je všude jako naseto i daleko od domoviny Jeho Veličenstva s nahlášeným trvalým pobytem jak ví každé malé dítě v Obřím dole pod Sněžkou. A hned po pidimužících lidi. Ti nezapřou svůj původ z opice. Hospody, hotely, horské boudy, pivo, pivovar, sýry, vlaky, traktory, pěvecké i divadelní ansámbly, tiskoviny - to je samý Krakonoš nebo Krakonošovo i v místech kam Pán hor jaktěživ nevkročil. A že už byl téměř všude několikrát.

U likvidace starých novin moje srdce zaplesalo při náhodném objevu nepoškozeného titulního listu sobotní přílohy Lidových novin s názvem Orientace z 22. června 2002 s obrázkem Krakonoše. Poťouchlého nasupeného dědka á la zpustlý bezdomovec bych si klidně mohl dát zarámovat jako mé dokonalé alter ego. Už dávno to není ten statný jonák coby symbol živelné přírody. Poslední knoflík kdysi módní vesty stěží obepíná poživačné panděro a zarudlá pijácká bambule v nečesaném a nestříhaném houští neomylně napovídá o láskyplném vztahu k alkoholu. O další neřesti nelze pochybovat při pohledu na ožvýkanou fajfku. Ledabyle za zády zasunutá švihácká hůlka dává tušit, jaký byl v minulosti asi tenhle ptáček postrach všech víl a divoženek v revíru. Nadarmo si závistiví trpaslíci nešuškali, že co nevyleze na strom...Však to znáte! Při výběru Krakonoše na březen nemám lepší volbu.