Freiheit

Krakonošovo prokletí, nešťastné bulvy (u nás na horách nejspíš tuřínu, aby bylo na „dumlíkačku") za nic nemohou. To jen původní německé etnikum zejména ze slezské strany Krkonoš je se zatvrzelou tvrdošíjností ve jméně Rübezahl stále slyšelo. Posměšek „počítač řep" - Rübe - zählen se dost možná zrodil v bujné fantazii bájivého vypravěče, spisovatele pohádek a sběratele starých pověstí Johanna Karla Augusta Musäuse (1735 - 1787), který ho vtipně vpravil do sbírky údajných staroněmeckých pověstí, které jako celek v žádném případě nemíním zpochybňovat. Pětisvazkové dílo ctihodného profesora jazyků a dějepisu na Výmarském prestižním gymnáziu Wilhelma Ernsta, člena zednářské lóže a později i řádu Illuminátů, přítele intelektuálních veličin té doby vyšlo s názvem „Volksmährchen der Deutschen" poprvé v letech 1782 - 1786. Samostatné legendy o Rübezahlovi poté nesčetněkrát. Všeobecně se zkazka o napáleném ctiteli počítajícím řepy v povědomí drží s prominutím jako ten příslovečný exkrement košile. Až to chvílemi vypadá, že Rýbrcoul a Krakonoš jsou dvě rozdílné postavy. A přitom bychom měli pozapomenutému obrozenci, autorovi českého libozvučného jména Pána Krkonoš ladícího s názvem pohoří Václavu Klimentu Klicperovi blahořečit a děkovat, že mu tu myšlenku snad sám Krakonoš našeptal. Čelakovského otrocký patvar Řepočet se naštěstí neujal. Zato v sousedním Polsku, kde je vlivem historických událostí Krakonošovská tematika tradovaná teprve po druhé světové válce mají pro uctívaného Ducha hor hned několik nešťastných překladů z téhož základu: Liczyrzepa, Rzepiór, Rzepolicz... O sérii sběratelsky ceněných historických pohlednic ze závěru 19. století s námětem Sněžky a postavou horského démona z durynského vydavatelství tiskaře Christiana Peipa z Gothy už jsem jednou publikoval kratičkou zprávu v rubrice Zajímavosti časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2000/9. Čtvrt století - to to letí!

Na chalupě za komínem přibyla další trofej. Je sice z Bazaru až z daleké Ostravy, ale jako nová. Jednoduchý soustružený závěsný talíř z bukového dřeva je typickým reprezentantem (ne)vkusu upomínkových předmětů všech dob nejen z Krkonoš. Všemožné cetky nabízené jako památka na navštívenou destinaci málokdy mají uměleckou úroveň. Mají-li se prodat, musí se především líbit. A davový vkus je - no, co si budeme povídat! V mnoha případech však skrývají jiné hodnoty. Tak třeba zrovna tenhle kousek je skrz naskrz poctivá „hand made", co kus, to originál. Žádný sériový šmejd z umělé hmoty. Již staří Němci, abych nezabrušoval až k Římanům a mám na mysli ty české z Krkonoš, ještě v polovině minulého století měli plné světnice pouťových malovaných, vypalovaných i vyřezávaných dekorací ze dřeva a tento trend se automaticky přenesl i do prvních poválečných let.

Na začátku bylo slovo. Rozhodné slovo pána hor Krakonoše, že už se na všecko může ...zbytek zanikl v burácení hromu. Všecko co se mu příčí nebo dělá nerad a toho je většina (že na něco nestačí, by si nikdy nepřiznal) delegoval během let na stovky svých lidských pomocníků. Zejména fotografování na stará kolena přímo nesnáší. Proto se s masovým rozvojem poštovních pohlednic vyrojilo takové množství „Krakonošů" různých podob. Jeden z fotogenických figurantů s nalepenými vousy nasoukaný v těsném fráčku a kalhotách odshora dolů porostlých lišejníkem stejně jako klobouk zvíci kola od vozu, jehož identita zůstává přes propast několika desetiletí nezjištěna, je v mé soukromé abecední kartotéce prozatímně veden jako „Lišejníkovej". Na černobílé čumkarty z Krkonoš ho v letech před II. světovou válkou před několika dominantami pohoří bez ohledu na státní hranice zvěčnil drogista a fotograf Hermann Jäschke z tehdejšího slezského Bad Warmbrunnu. Dnes jsou to Cieplice Śląskie-Zdrój, součást rozsáhlé městské aglomerace Jelení Hora v Polsku. Ať už panáček pózoval před Obří boudou nebo u paty Jínonoše vždy je fotografie doplněna psacím textem v němčině. V českém překladu „Pozdravuje vás tisíckrát pán hor Krakonoš". Podle mínění odborníků jde o zdařilou fotomontáž a mistr Jäschke povedenou figuru dosazoval do negativů krajiny v teple atelieru. Téměř identický človíček na pohlednicích pražského fotografa Čermáka z Košíř může být ale někdo docela jiný. Varianta snímku bez dalších rušivých architektonických elementů, neprošlá poštovním stykem, kterou jsem koupil v září 2018 na jarmarku starožitností v polské Svídnici, přišla v ideálním čase. Právě šla do tisku první souborná obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, v jejímž pětičlenném autorském kolektivu se skvěje i moje jméno. Napadlo mě spojit obojí do jakési zakuklené novoročenky na rok 2019. Pomocí jednoho jednoduchého počítačového programu jsem vlastníma předníma nohama spáchal primitivní koláž a v již téměř domovské trutnovské tiskárně Šlégr nechal vytisknout PF jako současnou velkoformátovou propagační pohlednici v počtu abych byl přesný malých desítek kusů.

"V těch tyrolských Alpách, tam je krásně tak. Žil tam se svou kozou švarný Tyrolák. Měl krátký kalhoty, holá kolena. A pil mlíko z vemena. Hólári jolári jolári jou holári jolári jou!"

Kdo si nikdy v životě nezahulákal při táboráku Tyroláka, ví o životě kulový. Tedy aspoň z pohledu nás obyčejných kluků od lesa. Možná jsou to atavismy po dávných kolonistech Krkonoš poletující zdejším poujetřím jako nakažlivé bacily schopné skolit rovnoměrně rodilé horáky i náplavu. Dlouhý čas se tradovalo, že si dřevaři z Alp přinesli ze své domoviny vedle saní rohaček, sněžnic, krosny nebo kloubku i báchorky o zlém lesním duchu. Podoba Krakonoše z romantického 19. století zobrazovaného často jako obr v tradičních „Lederhose" s padacím mostem a plstěným tyrolákem na hlavě je svádivá. Současný duch hor se však vykazuje rodným listem, kde je v kolonce místo narození uvedeno Slezsko. Ale kdo ví? Při jeho věku a známé schopnosti brát na sebe podoby rozličné je možné všechno. Stejně jako v dějinách. Vždyť kdo si dnes vzpomene na každoroční listopadové oslavy nějaké říjnové revoluce, které nám kazily radost z té hezčí části měsíce valnou část života? Příběh reprezentanta na měsíc listopad, pro nás šlarafy už zase jen měsíc větrů, čili jak my říkáme Windmond, v indiánském písmu malých skautíků bláznivý měsíc a tady na horách zpravidla deštivý, dušičkový až kořalkový čas je stejně napínavý jako předchozí úvod. Soška na titulním snímku má jistou symboliku. V její domovině se jí důvěrně říká „Schnapsflasche". Skrývá v sobě totiž lahvinku na bylinný likér. Asi v ní nebyl vyhlášený čábrčuk z krkonošských hořců Krakonoše Janouška. Tipoval bych spíš Ettaler Klosterliqueur bavorských benediktinů z opatství Ettal. Stačí lok a je tu myšlenka. Tak tedy od Adama - sorry - od Lenky.

Co svět světem stojí, nechal se Krakonoš vždycky portrétovat s holí. Ale „stará konzerva" nikdy nebyl. Ba naopak. Mnohé trendy propagoval s velikánským předstihem. Například severskou chůzi - hit posledních let. Dnes pomalu žádná babka, která v životě nestála na lyžích, nevyjde z domu bez speciálních lehkých, ani lyžařských - ani trekových, ale nordic walkingových holí. Komický je pohled na pajdající běžkyně uprostřed parného léta. Jenže pánové, zadržte smích. Čím dál víc mých vrstevníků tomuto módnímu výstřelku také propadá. Osobně už se do kopců nevydrápu ani s těmi opovrhovanými podpůrnými klacky, ale jsem na síti a vidím, že bez teleskopických hůlek v batohu pomalu žádného poutníka člověk nepotká ani na rovině. A světe div se, věk v tom nehraje pražádnou roli. Junáci plní sil i ztepilé panny krev a mlíko považují přímo za fyzickou újmu nejít s dobou „po čtyřech". Jedinec na horské stezce bez holí, jako by byl méněcenný. Skoro jako krásná mladá holka bez poloviny těla počmáraného kérkou.

Roztomilý půvab, poetické pojetí a až okázale jednoduchá srozumitelnost vyzařuje nejen z autorovy figurky Krakonoše, ale z většiny jeho nezaměnitelných postaviček, pohádkových výjevů, zvířátek i architektonických detailů s nesmazatelným vlivem neotřelé krásy milovaných Jestřebích hor. Nerad opakuji stejnou výtvarnou techniku prezentovaných podob pána hor, ale na měsíc září, čas rozzářených kukadel malých školáků jdoucích po prázdninách zase do školy je to jednoznačná volba. Kreslení a malovaní Krakonošové, vynikající, zdařilí i s prominutím nepovedení ne-li přímo oškliví, se množí geometrickou řadou jako někteří rekordmani z hmyzí říše krkonošských lesů. Je až s podivem, že ti líbivější vznikají zpravidla něžnýma rukama žen malířek. Pan Josef Vik měl asi v mužském těle něžnou ženskou duši.

Jakýsi estét se docela nedávno nechal slyšet, že za největší nevkus současnosti považuje ledničky olepené magnetkami. Tak kam si je u všech čertů mají děcka nalepit, když jediná kovová plocha v kuchyni jsou dvířka lednice? Přitom výrobci tisíců lákavých zbytečných cetek a upomínkových předmětů jich produkují stohy v množství větším než malém v cenách v porovnání s jiným spotřebním zbožím zdánlivě malicherných. Kdo má rád zvířátka musel by si na ně od Mickey Mouse a Kačera Donalda, přes stádo dinosaurů až po slony, žirafy, zajíčky ušáčky a berušky jako živé pořídit celý vagon nerezových lednic i s nástavcem. Fandové Elvise, Majkla Jacksona nebo Ronalda na tom nejsou o moc líp. A co teprve s nezařaditelnou rozměrnou Eifelovkou, Titanikem či suvenýrem z výstupu na Kilimandžáro to neví ani vševědoucí baba Vanga. Stejný problém řešíme dnes a denně i my Krakonošofilové. Usměvaví vousáči jako malovaní se culí z každého prodejního místa. No nekupte to! Zejména když šmahem vyřešíte i problém kde vzít reprezentanta na dovolenkový měsíc srpen, kdy je jistá rozvernost přímo žádoucí.

Nepublikováno