Freiheit

Lidové pranostiky mají něco do sebe a je nabíledni, že nevznikly samovolně jen tak z ničeho. To jen stařičká matička Příroda je „vol'aká zmëtená". Asi jako chudák major Haluška řečený Terazky z filmu Černí baroni v nezapomenutelném „Lanďákově" podání. A jak předvídá vševědoucí královna rosniček meteoroložka Dagmar Honsová i přes letošní dosavadní mírný průběh počasí, zima o sobě dá ještě vědět. Také bych Krakonoše na březen viděl raději v závějích kvetoucích bledulí ve Sklenářovickém údolí než v současné vytrvalé chumelenici. Ale co naplat, počasí stejně jako osud nepřečůráš. To není z mé hlavy. Tvrdila to jedna moudrá žena, jejíž jméno mě už dávno vypadlo z paměti, ale musím jí dát za pravdu. „Chcačky nechcačky" jak se důvěrně říká mezi námi děvčaty, musím vybrat zimní portrét pána hor z kolekce krkonošských pohlednic se zimní tématikou. Rýbrcoul vymodelovaný ze sněhu a ledu, takový trochu povedenější sněhulák, je ve sbírkách filokartistů hojně zastoupen. Ten tradiční jilemnický ze starobylého náměstí modelovaný každoročně Josefem Dufkem je už ale přece jen dost okoukaný. I pan Dufek s partou pomocníků si letos ausgerechnet jako naschvál, ale naprosto chvályhodně zkusili uplácat slavného Jana Nepomuka, když už je ten oficiálně vyhlášený „Rok Harrachů".

Při výběru Ducha hor na únor je volba jasná. Musí mít lyže! A aby nebyl úplně démodé, tak se prokazovat aspoň původem ze stejného hnízda jako předchozí art decový reprezentant. V rámci společenské hierarchie se sluší samozřejmě nabídnout ještě něco navíc. Ten původ je zřejmý na první kouknutí i laikovi. Pochopitelně s logickým přimhouřením oka, co se týče věku. Desetiletí sem, desetiletí tam. Na takových maličkostech svět nestojí a Krakonoš na nich opravdu, ale opravdu nebazíruje. Rodný list už totiž dávno někam zašantročil. Jestli v něm byl jako rodič uveden nějaký poněmčelý Schowanek, soudruzi ředitelé za národní podnik Tofa Albrechtice nebo současný majitel firmy Detoa Jaroslav Zeman si ten sklerotický dědula údajně nepamatuje. Avizovaný bonus navíc je ukryt v potlučeném soklíku. Tlačítko tak zvané mačkací figurky, které jsou pro firmu Detoa typickým výrobkem řadu desetiletí. Jeho zmáčknutím dojde k uvolnění spojovacího lanka a hračka imituje jakýs takýs pohyb. Někdy se zhroutí jako chlápek, který přecení své síly a všecko v něm povolí, až padá k zemi. Právě to je mi na horském strýci sympatické. Že si nehraje na démona a dokáže přiznat téměř člověčí slabost. To, že ve svém pokročilém věku stoupne na lyže, je víc než obdivuhodné. Odvahu zvolit nekonvenční růžovou barvu ski bych od starého pána ovšem nečekal vůbec ani v tom nejvlhčím snu. Nebudu to rozpitvávat - únor je nejkratší měsíc. Sáhodlouhý text by mu neslušel.

Je celkem logické, že v dlouhodobém výběru Krakonošů na jednotlivé měsíce padla lednová volba na překabátěného Rýbrcoula, který jako jeden z mála propaguje zimu. Kuriózní skulptura nabízená kdysi jako suvenýr z Krkonoš ze skupiny zahrnuté pod sjednocujícím názvem „je to kýč, ale pěknej" zvítězila tak říkajíc o prsa nad už dost okoukaným obligátním pánem hor na rohačkách s nákladem metrové kulatiny. Jenže i nad Krakonošem je mezi nebem a zemí ještě cosi vyššího. Ať už tomu říkáme Pán Bůh, Matka Příroda nebo jen pragmaticky rozmary počasí. Celá scénka vyznívá jako nepovedený apríl, autorská provokace či potměšilost ročních období. Bělá se jen kmínek břízy s nepatřičnou nástěnkou jakoby zapomenutou z nějaké dávnější zimy a povědomé zasněžené svahy. Jó, kdeže loňské sněhy jsou?

Ten dobrácký strejda, kterého často a rád představuju, se umí taky pořádně rozzlobit. Tentokrát to vyšlo, co čert nechtěl ausgerechnet na říjen, měsíc, který mám ze všech nejradši. To se pak rozvzpomene na své mládí a vezme na sebe původní démonickou podobu horského obra, trestajícího každý sebemenší neřád a zlý skutek. Tak ho školní dítka v Německu znají ze závěsných výukových obrazů z cyklu Stockmannových pohádkových výjevů vydavatele Paula Stockmanna v Bochumi. Barevný velkoformátový tisk z 50. let minulého století podle akvarelu malíře Herberta Rasche ze série pověstí představuje legendárního Rübezahla jako rozzuřeného rezavého germánského kolohnáta ženoucího z lesa chamtivé sběrače lesních plodů. Každý zkušený houbař by měl respektovat, že když na podzim zamkne les tak přes to nejede vlak. A když už přece jen vkročí do lesa, tak by ho hanba fackovala, kdyby sbíral houby. No a já letos po letech ukvapeně a předčasně zamykal už 1. října. Jenže odolejte krásnému slunnému odpoledni tereziánského babího léta, jakých u nás na horách nejspíš už mnoho nebude. A když najednou ve vymeteném lese vykoukne z jehličí zpozdilý smrkáč, to se jednomu přímo zatmí před očima a na citlivém vedení pravé mozkové hemisféry vznikne zkrat. Budou řízky! Přibyli už jen dva hnědáci a svěží babka. Jistě tušíte, že nemám na mysli koňské spřežení pracovitého dřevaře a jeho tchýni sedící na pařezu opodál. Ten první hřib smrkový, doplnili dva zdravé hřiby hnědé alias suchohřiby či podhříbky a jistým mykologem Baierem (abych přímo nejmenoval) zatracovaný hřib žlutomasý.

Málokdo je ještě dnes v pragmatickém a racionálním 21. století schopen pochopit, že stále žijí lidé, kteří věří na existenci Krakonoše. Jsem jedním z nich. Krakonoš mě provází téměř celým životem. Vůbec mě nepřekvapuje každoroční obrovský zájem o výstavu Krakonošů všech možných podob a provedení v některém z muzeí v oblasti Krkonoš po obou stranách v současné době již celkem bezvýznamné státní hranice. Ze své lásky k nejvyššímu vládci pohoří jsem se nesčíslněkrát vyznal v regionálním tisku i na webových stránkách www.freiheit.cz . Krakonoš je středobodem mé sběratelské vášně, těžko pochopitelnou mánií a celoživotním koníčkem. Pro tentokrát pominu oblíbené pohlednice, grafické listy, obrazy a umění všeobecně, tudíž i tak rozšířené suvenýrové figurky z kůry a lišejníků ba i lidové řezbářské práce. Ty profesionální jakbysmet. Zaměřím se jen a pouze na lidi z masa a kostí, takzvané Krakonošovy pobočníky, kteří jej zastupují ve styku s veřejností anebo se převlékají do jeho kamizoly při různých oslavách a taškařicích, tak jak se mi sešli bez ohledu na chronologii heslovitě pěkně podle abecedy v mé soukromé kartotéce. O některém toho vím málo, o jiném víc o dalším zhola nic. Zaručuji, že každý se v Krakonošově převleku aspoň jednou objevil. Hodně představitelů je z Harrachova, kde má příjezd Krakonoše na konci lyžařské sezóny letitou tradici. Ale i Svoboda nad Úpou má mezi nimi svá želízka v ohni. Škála týpků od těch, kteří jsou svým vzhledem „Jeho Majestátem" čtyřiadvacet hodin denně dokonce i v podvlíkačkách a těmi, kteří si navlékají masku jen po čas „karnevalu" je přepestrá a jakákoliv selekce není na místě. I když přiznávám, že ti první jsou mému srdci bližší. Většina pánů je na fotografii, ať již charakteristické nebo méně známé jako Krakonoš, někdo v civilu. U někoho chybí portrét úplně. Jakékoliv doplnění uvítám a všem známým i nezjištěným autorům fotografií děkuji. Zástupcem uvedených představitelů Krakonoše z tuzemska, ba přímo z regionu je na titulním obrázku Vladimír Pechan v civilu 3. srpna 2013 na Hrádečku, kde ho vyfotil Pavel Klimeš.

Úsloví „když to vezme do ruky mrcha - pardon - machr..." i s tím chtěným přeřeknutím znamená většinou obdiv nad podařeným dílem. Všemožných ztvárnění Krakonoše, zejména dřevěných figurek všech velikostí od mini panáčků až po sochy zvíci pořádného kolohnáta jsem už v životě viděl neúrekom, abych uplatnil i znalost cizích jazyků. Staří horáci z Krkonoš by spíš řekli „recht viel", ale nechci-li zabřednout hned na začátku, tak pro našince prostě hodně. Kupodivu drtivá většina z nich vyšla z rukou lidových tvůrců, insitních umělců samouků čili neškolených amatérů, byť šikovných a zručných s vrozeným talentem a bohatou tvůrčí fantazií. Jejich dílka právě tou nedokonalostí a naivitou berou za srdce. Řadu už jsem jich představil na těchto stránkách, i když úmysl publikovat každý měsíc jednoho z Krakonošů se časem ukázal jako hodně vysoko nastavená laťka. Obrázky by se jistě s pomocí kamarádů, literatury a hlavně všemocného Internetu sehnat nechaly. Jenže já jsem založením především psavec. Všeobecně známé rčení, že opakování je matkou moudrosti, v tomto případě není jaksi na místě. Nedělám si iluze, že doprovodný text čte každý. Přesto doufám, že jistý Pavel někde v pražském paneláku není jediný. Ani mě samotného by nebavilo omílat stále dokola výčet Krakonošových atributů, od nezbytné sukovice po typický odložený ohoz z nějaké fořtovny, případně další ble, ble, ble o sojce, trpaslících, namyšlené nápadnici nebo nešťastné řepě.