Freiheit

... a všichni dohromady se každý rok sejdou na velkém tradičním mezinárodním sběratelském jarmarku o třetím víkendu v září v polském podhůří Krkonoš na náměstí a mnoha přilehlých ulicích Jelení Hory. Jezdíme tam pravidelně většinou ve stejné sestavě vychutnat si na pár hodin pocit Alenky v říši divů. Mnohojazyčná skrumáž prodávajících, kupujících i pouhých čumilů vytvoří na dva dny z centra i jindy poměrně rušného města nefalšovaný orientální bazar, kde je doslova hlava na hlavě. Kdysi kdesi od kohosi jsem získal torzo drobného suvenýru z Krkonoš - cínový držáček na pohárek s miniaturami krkonošských dominant v čele s vrcholem Sněžky. Bohužel, právě ten skleněný pohárek mi léta chyběl. Prcek alias malý panák, základní míra alkoholických nápojů každé venkovské hospody, by původní tenkostěnnou skleničku z čirého skla snadno nahradil, ale sehnat pohárek o nezvykle malém průměru a dostatečně vysoký, nebylo zrovna snadné. Několik let jsem ho sháněl s umělohmotným „mustrem" stále pohotově při sobě. V prodejnách nápojového i laboratorního skla v regionu už mě znali, stejně jako v bazarech a starožitnictvích široko daleko. Až letos v Jelence - bingo! Stál vyzývavě v prvním navštíveném stánku za směšnou cenu kávy se zákuskem, stejně jako povinný Krakonoš, tentokrát jen velmi jednoduchá rustikální řezba ze silnějšího klacku. Kdo by se s tím řezal za šedesát korun? Takže zbylo i na cukrárnu.

Nepublikováno

Z galerie Krakonošů jeden hodně bizarní, učiněný bezdomovec. Ale Krakonoš je jednou Krakonoš! Stejně jako každý člověk je lidská bytost, i když je to třeba jen anonymní tulák v kartonovém příbytku pod mostem. Renomovaný umělec by asi pána Krkonoš ztvárnil jinak a mnozí to i předvedli. Školení i laičtí řezbáři vytvořili tisíce Krakonošových podob od svalnatého Rübezahla po pantátu s fajfkou, podle míry svého talentu a nástrojového vybavení. I lidoví tvůrci chrlící jak na běžícím pásu klasické suvenýrové figurky z kůry a lišejníků v podstatě na kšeft, dodržovali jistý nepsaný kánon. Zelený fráček, vysoké holínky a klobouk se širokou krempou, poutnická hůl, vousy do pasu a nezbytná dýmka. Někdy jako stafáž hříbek či muchomůrka, málokdy řepa jako v německy mluvících oblastech. Všeho se držel i snaživý neumětel, který „bastlil" tohoto fešáka. A není - li to umělecký záměr napodobit insitní artefakt nebo dětská práce, je to jen viditelný důkaz, že ne každému je dáno. Kéž by to pochopilo i devadesát procent současných módních blogerů! To, že dokážu vyťukat jedním prstem jednotlivé bukvy na klávesnici ještě naznamená, že jsem spisovatel. BrsxcUgtttt!?

Nepublikováno

Slovenskou lidovou zpod Tater by si klidně mohl zanotovat i horský obr z Krkonoš. Se svými šesti centimetry celkové výšky i s podstavcem je to doslova prcek mezi ostatními figurkami Krakonoše nabízenými jako suvenýr z hor. Mohl, ale nemůže. Protože je dřevěnej! Jednoduchá řezba s domovenkou z královny nejvyššího českého pohoří přiznává miniaturní postavičce základní „obří" atributy dospělého vládce hor. Bujný plnovous do pasu, svalnatá prostovlasá postava s výrazným větry ošlehaným frňákem a mohutný kyj v ruce, nenechají nikoho na pochybách, že má tu čest se strašlivým lesů pánem, vichrů, bouří, blesků kmánem, krkonošským velikánem. Jaký to rozdíl, proti všem těm trpaslíkům, které jejich tvůrci také vydávají za Krakonoše.

Vládce Krkonoš má, jak ví možná ještě dnes každé malé dítě, nekonečné množství podob. Většinou však akčních, neboť i všechny ty jeho sošné postoje přímo vyzařují skrytou energii a sílu. Ale proč by si nemohl aspoň o Silvestru, po všech těch patáliích s kočírováním horského „poujetří", dáchnout někde na vrcholovém skalisku a dát si zaslouženého šlofíka? Takhle jsem cimrmanovskou situaci vnímal pod vlivem horlivých našeptávačů z řad domácích štamgastů - jistého starého myslivce, praděda Honzy Bechera, i cizokrajného poutníka Johnnie Walkera se zámořským kapitánem Henry Morganem. A nijak mi nevadilo, že chrupající Krakonoš někde odložil své obvyklé vysoké holínky a nezbytnou hůl.

Rok se s rokem sešel a v Jelení Hoře opět v posledním zářijovém víkendu proběhlo velkolepé tradiční mezinárodní setkání sběratelů všech možných oborů pod širým nebem na hlavním Rynku a v přilehlých ulicích - kolosální již 43. Jarmark starožitností a kuriosit. My tři „kluci, co spolu mluvíme" jsme nesměli chybět. Chladné sobotní ráno si vyžadovalo svižnější chůzi než obvykle, přesto vymezený čas zdaleka nestačil k prostudování veškeré nabídky. Objevit v té záplavě nějaké zpodobení Krakonoše, na kterého je mé oko cvičeno především, je kupodivu právě tady, na dohled od majestátních krkonošských hřebenů velice nesnadné. Mouřeníni, orientálci, indiáni, svatí, šlechtici, státníci, horníci, myslivci a havěť všelijaká z rozličných materiálů v nejrůznějších podobách se vyskytují téměř u každého stánku; avšak žádný Krakonoš! Jen jediný dřevěný ubožáček, jakých je i u nás v prodejnách krkonošských suvenýrů dost a dost.

Jedním z historických předobrazů nejvyššího krkonošského božstva byl nepochybně tajemný poutník, kráčející nehostinnou a neprobádanou krajinou divokých lesů, hlubokých údolí a skalnatých vrcholů dávných Krkonoš. Ten neklid a stálé přemísťování má Krakonoš zakódován v genech, byť by byl i z kamene vysochán. Příkladem budiž novodobý symbol Janských Lázní, pískovcová socha horského ducha v podobě svalnatého obra s dobráckou tváří, obloženého „hromadou kamení", jak přezíravě konstatují některé turistické bedekry. V současné době je opět středem nebývalé pozornosti. Místo aby důstojně oslavil 110 let své existence, musel se stěhovat. Za ten krátký čas dokonce již počtvrté. Jemné cukání koutků úst těch zasvěcených jistě vyvolá diskusní příspěvek na oficiálních webových stránkách lázeňského města, že na posledním místě stál stovku let, stejně jako názor pana starosty v odpovědi, že je to místo nedůstojné. Bylo snad důstojnější to v západním koutě náměstí za chátrající, kdysi honosnou budovou kina, kde se kolem něj také točily autobusy? Také tam vítal návštěvníky přijíždějící do Janských Lázní, dokonce nejdéle ve své krátké historii. Zvyk je svazující a jak říkají škarohlídi, každá změna je k horšímu.

Nerad bych se jakýmkoliv způsobem dotkl svého kamaráda, který mě svým opečovávaným červeným autíčkem (prý Octavia) vzal na cestu napříč Čechami na západ do metropole Prazdroje, firmy Škoda a někdejšího působiště papírenských podnikatelů z rodiny Piette Rivage, kteří měli hnízdo u nás v Krkonoších. To se mi jen honí hlavou známý příběh husitských sirotků z oddílů polního hejtmana a vyhlášeného kruťase Jana Čapka ze Sán. Ten nešťastné dvouhrbé zvíře, dar polského krále Vladislava II. Jagellonského za pomoc v bitvě proti řádu německých rytířů u Baltu, dotáhl v roce 1433 jako bubáka až k hradbám obléhané katolické Plzně. Obránci se při nečekaném výpadu velblouda zmocnili a husitské hordy odtáhly s dlouhým nosem a pořádnou ostudou. Exotické zvíře skončilo nakonec jako „dárek" v Norimberku a zásluhou Zikmunda Lucemburského hned v následujícím roce jako heraldická figura v polepšení plzeňského městského znaku. Tolik dávná legenda.