Freiheit

Ať chceme nebo nechceme, umělá inteligence je tady. Jako všechny předešlé převratné vynálezy lidstva slibuje, že bude jen pokorný sluha. Životní zkušenost ale nabádá, že může záhy nekontrolovaně přerůst ve zlého pána. Ba navíc znamená možná totální zkázu nerespektováním současných hodnot - desaterem božích přikázání počínaje a tisíciletým vývojem morálních zásad konče. Zatím je to jen robátko v plenkách, zdánlivě neškodná hračka. Zároveň ale strůjce velkolepých podvodů, když například ve fotografii vedena schopným navigátorem dokáže produkovat díla k nerozeznání o echt autorských člověčích fotografií a někdy i dokonalejší. Důkazem je zcela nedávné vítězství snímku vygenerovaného umělou inteligencí ve slavné mezinárodní prestižní soutěži Sony World Photography Awards. Zbystřit musí i vysokoškolští pedagogové, protože internetoví roboti už dnes chroustají stovky zadání na vypracování diplomových prací líných šikulů ze studentských řad. Vyzkoušet schopnosti té chytré holky je lákavé a není nutné opustit domácí luhy a háje ani svou oblíbenou parketu. Krakonoš je na tomto webu popsán ze všech možných úhlů už mnohokrát, takže ne zrovna vynalézavé zadání znělo: Jak vypadá Krakonoš?

Ráčejí prominout Vaše Veličenstvo. S tím, že dokážete měnit podoby na počkání, jsem se již v duchu smířil, ale velký kus dětské fantazie to přece jen vyžaduje. Při výběru Krakonoše na bláznivý aprílový měsíc duben jsem sáhl do kolekce upomínkových odznaků ze severní polské strany Krkonoš. Ale ouha! Opět ten nepovedený strašák Liczyrzepa. V našich zeměpisných šířkách je obrozenecký zmetek Řepočet dávno jen pro smích školákům při probírání jazykových snah horlivých propagátorů puritánské češtiny v 19. století. Jen málokterý knihovtipník se dovtípí, že otrocký překlad Ducha hor z německého jména Rübezahl je ze stejného soudku jako vysmívaný a zapomenuty klapkobřinkostroj, hlubozník, nosočistoplena, zpěvořečnost nebo podnosnice libočudná. Jíst z jezlínu by se nám taky nezamlouvalo asi jako nazývat nového pana prezidenta bývalým ředlnostou nebo koukat za jasné noci na oblohu se zářící nočenou. Nemluvě o tom, že nazvat současného pošťáka spěšnovodem je čirá ironie. Kdo má uši nastražené a oči na koukání toho smích přejde velice záhy. Nebo vám snad všechny ty hoaxy, hejty, lajky, skejty, kornfleky, lofty, gendery, web mastery, fake newsy, onlajny, phubbingy, brífinky, selfíčka a pytel dalších trendy zparchantělin neznějí podobně? I samotná čeština bez pokukování do ciziny se skví perlami jako čunkodomek, nepravda, havloid, pravdoláskař, lžibabiš, lepšolid. Z rukávu jich lze vysypat stovky.

Lidové pranostiky mají něco do sebe a je nabíledni, že nevznikly samovolně jen tak z ničeho. To jen stařičká matička Příroda je „vol'aká zmëtená". Asi jako chudák major Haluška řečený Terazky z filmu Černí baroni v nezapomenutelném „Lanďákově" podání. A jak předvídá vševědoucí královna rosniček meteoroložka Dagmar Honsová i přes letošní dosavadní mírný průběh počasí, zima o sobě dá ještě vědět. Také bych Krakonoše na březen viděl raději v závějích kvetoucích bledulí ve Sklenářovickém údolí než v současné vytrvalé chumelenici. Ale co naplat, počasí stejně jako osud nepřečůráš. To není z mé hlavy. Tvrdila to jedna moudrá žena, jejíž jméno mě už dávno vypadlo z paměti, ale musím jí dát za pravdu. „Chcačky nechcačky" jak se důvěrně říká mezi námi děvčaty, musím vybrat zimní portrét pána hor z kolekce krkonošských pohlednic se zimní tématikou. Rýbrcoul vymodelovaný ze sněhu a ledu, takový trochu povedenější sněhulák, je ve sbírkách filokartistů hojně zastoupen. Ten tradiční jilemnický ze starobylého náměstí modelovaný každoročně Josefem Dufkem je už ale přece jen dost okoukaný. I pan Dufek s partou pomocníků si letos ausgerechnet jako naschvál, ale naprosto chvályhodně zkusili uplácat slavného Jana Nepomuka, když už je ten oficiálně vyhlášený „Rok Harrachů".

Při výběru Ducha hor na únor je volba jasná. Musí mít lyže! A aby nebyl úplně démodé, tak se prokazovat aspoň původem ze stejného hnízda jako předchozí art decový reprezentant. V rámci společenské hierarchie se sluší samozřejmě nabídnout ještě něco navíc. Ten původ je zřejmý na první kouknutí i laikovi. Pochopitelně s logickým přimhouřením oka, co se týče věku. Desetiletí sem, desetiletí tam. Na takových maličkostech svět nestojí a Krakonoš na nich opravdu, ale opravdu nebazíruje. Rodný list už totiž dávno někam zašantročil. Jestli v něm byl jako rodič uveden nějaký poněmčelý Schowanek, soudruzi ředitelé za národní podnik Tofa Albrechtice nebo současný majitel firmy Detoa Jaroslav Zeman si ten sklerotický dědula údajně nepamatuje. Avizovaný bonus navíc je ukryt v potlučeném soklíku. Tlačítko tak zvané mačkací figurky, které jsou pro firmu Detoa typickým výrobkem řadu desetiletí. Jeho zmáčknutím dojde k uvolnění spojovacího lanka a hračka imituje jakýs takýs pohyb. Někdy se zhroutí jako chlápek, který přecení své síly a všecko v něm povolí, až padá k zemi. Právě to je mi na horském strýci sympatické. Že si nehraje na démona a dokáže přiznat téměř člověčí slabost. To, že ve svém pokročilém věku stoupne na lyže, je víc než obdivuhodné. Odvahu zvolit nekonvenční růžovou barvu ski bych od starého pána ovšem nečekal vůbec ani v tom nejvlhčím snu. Nebudu to rozpitvávat - únor je nejkratší měsíc. Sáhodlouhý text by mu neslušel.

Je celkem logické, že v dlouhodobém výběru Krakonošů na jednotlivé měsíce padla lednová volba na překabátěného Rýbrcoula, který jako jeden z mála propaguje zimu. Kuriózní skulptura nabízená kdysi jako suvenýr z Krkonoš ze skupiny zahrnuté pod sjednocujícím názvem „je to kýč, ale pěknej" zvítězila tak říkajíc o prsa nad už dost okoukaným obligátním pánem hor na rohačkách s nákladem metrové kulatiny. Jenže i nad Krakonošem je mezi nebem a zemí ještě cosi vyššího. Ať už tomu říkáme Pán Bůh, Matka Příroda nebo jen pragmaticky rozmary počasí. Celá scénka vyznívá jako nepovedený apríl, autorská provokace či potměšilost ročních období. Bělá se jen kmínek břízy s nepatřičnou nástěnkou jakoby zapomenutou z nějaké dávnější zimy a povědomé zasněžené svahy. Jó, kdeže loňské sněhy jsou?

Ten dobrácký strejda, kterého často a rád představuju, se umí taky pořádně rozzlobit. Tentokrát to vyšlo, co čert nechtěl ausgerechnet na říjen, měsíc, který mám ze všech nejradši. To se pak rozvzpomene na své mládí a vezme na sebe původní démonickou podobu horského obra, trestajícího každý sebemenší neřád a zlý skutek. Tak ho školní dítka v Německu znají ze závěsných výukových obrazů z cyklu Stockmannových pohádkových výjevů vydavatele Paula Stockmanna v Bochumi. Barevný velkoformátový tisk z 50. let minulého století podle akvarelu malíře Herberta Rasche ze série pověstí představuje legendárního Rübezahla jako rozzuřeného rezavého germánského kolohnáta ženoucího z lesa chamtivé sběrače lesních plodů. Každý zkušený houbař by měl respektovat, že když na podzim zamkne les tak přes to nejede vlak. A když už přece jen vkročí do lesa, tak by ho hanba fackovala, kdyby sbíral houby. No a já letos po letech ukvapeně a předčasně zamykal už 1. října. Jenže odolejte krásnému slunnému odpoledni tereziánského babího léta, jakých u nás na horách nejspíš už mnoho nebude. A když najednou ve vymeteném lese vykoukne z jehličí zpozdilý smrkáč, to se jednomu přímo zatmí před očima a na citlivém vedení pravé mozkové hemisféry vznikne zkrat. Budou řízky! Přibyli už jen dva hnědáci a svěží babka. Jistě tušíte, že nemám na mysli koňské spřežení pracovitého dřevaře a jeho tchýni sedící na pařezu opodál. Ten první hřib smrkový, doplnili dva zdravé hřiby hnědé alias suchohřiby či podhříbky a jistým mykologem Baierem (abych přímo nejmenoval) zatracovaný hřib žlutomasý.