Freiheit

Vládce Krkonoš má, jak ví možná ještě dnes každé malé dítě, nekonečné množství podob. Většinou však akčních, neboť i všechny ty jeho sošné postoje přímo vyzařují skrytou energii a sílu. Ale proč by si nemohl aspoň o Silvestru, po všech těch patáliích s kočírováním horského „poujetří", dáchnout někde na vrcholovém skalisku a dát si zaslouženého šlofíka? Takhle jsem cimrmanovskou situaci vnímal pod vlivem horlivých našeptávačů z řad domácích štamgastů - jistého starého myslivce, praděda Honzy Bechera, i cizokrajného poutníka Johnnie Walkera se zámořským kapitánem Henry Morganem. A nijak mi nevadilo, že chrupající Krakonoš někde odložil své obvyklé vysoké holínky a nezbytnou hůl.

Rok se s rokem sešel a v Jelení Hoře opět v posledním zářijovém víkendu proběhlo velkolepé tradiční mezinárodní setkání sběratelů všech možných oborů pod širým nebem na hlavním Rynku a v přilehlých ulicích - kolosální již 43. Jarmark starožitností a kuriosit. My tři „kluci, co spolu mluvíme" jsme nesměli chybět. Chladné sobotní ráno si vyžadovalo svižnější chůzi než obvykle, přesto vymezený čas zdaleka nestačil k prostudování veškeré nabídky. Objevit v té záplavě nějaké zpodobení Krakonoše, na kterého je mé oko cvičeno především, je kupodivu právě tady, na dohled od majestátních krkonošských hřebenů velice nesnadné. Mouřeníni, orientálci, indiáni, svatí, šlechtici, státníci, horníci, myslivci a havěť všelijaká z rozličných materiálů v nejrůznějších podobách se vyskytují téměř u každého stánku; avšak žádný Krakonoš! Jen jediný dřevěný ubožáček, jakých je i u nás v prodejnách krkonošských suvenýrů dost a dost.

Jedním z historických předobrazů nejvyššího krkonošského božstva byl nepochybně tajemný poutník, kráčející nehostinnou a neprobádanou krajinou divokých lesů, hlubokých údolí a skalnatých vrcholů dávných Krkonoš. Ten neklid a stálé přemísťování má Krakonoš zakódován v genech, byť by byl i z kamene vysochán. Příkladem budiž novodobý symbol Janských Lázní, pískovcová socha horského ducha v podobě svalnatého obra s dobráckou tváří, obloženého „hromadou kamení", jak přezíravě konstatují některé turistické bedekry. V současné době je opět středem nebývalé pozornosti. Místo aby důstojně oslavil 110 let své existence, musel se stěhovat. Za ten krátký čas dokonce již počtvrté. Jemné cukání koutků úst těch zasvěcených jistě vyvolá diskusní příspěvek na oficiálních webových stránkách lázeňského města, že na posledním místě stál stovku let, stejně jako názor pana starosty v odpovědi, že je to místo nedůstojné. Bylo snad důstojnější to v západním koutě náměstí za chátrající, kdysi honosnou budovou kina, kde se kolem něj také točily autobusy? Také tam vítal návštěvníky přijíždějící do Janských Lázní, dokonce nejdéle ve své krátké historii. Zvyk je svazující a jak říkají škarohlídi, každá změna je k horšímu.

Nerad bych se jakýmkoliv způsobem dotkl svého kamaráda, který mě svým opečovávaným červeným autíčkem (prý Octavia) vzal na cestu napříč Čechami na západ do metropole Prazdroje, firmy Škoda a někdejšího působiště papírenských podnikatelů z rodiny Piette Rivage, kteří měli hnízdo u nás v Krkonoších. To se mi jen honí hlavou známý příběh husitských sirotků z oddílů polního hejtmana a vyhlášeného kruťase Jana Čapka ze Sán. Ten nešťastné dvouhrbé zvíře, dar polského krále Vladislava II. Jagellonského za pomoc v bitvě proti řádu německých rytířů u Baltu, dotáhl v roce 1433 jako bubáka až k hradbám obléhané katolické Plzně. Obránci se při nečekaném výpadu velblouda zmocnili a husitské hordy odtáhly s dlouhým nosem a pořádnou ostudou. Exotické zvíře skončilo nakonec jako „dárek" v Norimberku a zásluhou Zikmunda Lucemburského hned v následujícím roce jako heraldická figura v polepšení plzeňského městského znaku. Tolik dávná legenda.

Někomu stačí docela málo. Třeba navštívit krámek se starožitnostmi a ve vitrínce přeplněné drobnými zbytečnostmi objevit dřevěnou figurku nejznámější krkonošské celebrity. Za pár peněz radost převeliká! Krakonoš byl nejspíš zamýšlen jako rozmnožení zástupu daráků z Krkonoš do nějakého originálního betléma. Nenechte se zmást fotografií. Postavička horského obra je vysoká pouhých 14 centimetrů a nese všechny charakteristické znaky lidové řezby betlémářů z Orlických hor, pro které se vžil termín „králické figurky". Jen samorostlá dýmka pravobočka a hůl - kohátek jsou dodatečné doplňky za evidentně chybějící původní. Možná se mýlím a pána hor vyřezal jen tak pro radost nějaký zručný krkonošský horal inspirován řezbářskou školou bezejmenných umělců, jejichž téměř sériové betlémové figurky se kdysi prodávaly i jednotlivě na jarmarcích s puncem „made in Králíky". Anebo je to úplně jinak a jde jen o další z řady suvenýrových artiklů z minulosti, které mé bystré oko, vycvičené na Krakonoše a Rýbrcouly všech velikostí, rozličných materiálů i provenience, dosud nezaznamenalo. Ať tak, či tak, byl jsem i bez Ježíška ve správný čas na správném místě, šťastný jako malé dítě, když můj idol odešel se mnou.

Nepublikováno

Proč o mě pořád píšeš ty své polopravdivé polosmyšlené báchorky, ty neumětelské trdlo? Mistru Jechovi nesaháš ani po kotníky a Madlence Kubátové bys mohl nanejvýš nosit síťovku s nákupem, oslovil mě takhle jednou při setkání na Havlově Hrádečku sám Krakonoš. A zasypal mě řadou dalších jmen nedostižných vzorů, počínaje slovutným mistrem věd Hansem Schulzem z Lipska, známým pod uměleckým pseudonymem Johannes Paul Praetorius, přes dalšího Němce Johanna Karla Augusta Musäua nebo krkonošského Slezana Carla Hauptmanna, až po skvělého vypravěče, libereckého rodáka postiženého poválečným vystěhováním do Německa Otfrieda Preusslera. A jedním dechem chrlil napřeskáčku i klasiky česky psané literatury - Václav Matěj Kramerius, Věnceslav Metelka, Jan Kollár, Čelakovský, Jungmann, Klicpera, Mácha, Němcová....božínku, vždyť o Krakonošovi psal snad každý, kdo vzal pero do ruky ... Grossmannová - Brodská, Tonda Pochop, Beda Šaloun píšící jako Stanislav Javor, Šebestová, Kubín, Amálka Kutinová, Spilka, Reitmannová, Božena Šimková, Lída Pelcová, Řezníček ... a taky Tuma-Patry, Jirásek, Weiss, Evička Koudelková. Dlouhatánský je seznam Krakonošových obdivovatelů, věhlasných spisovatelů a vzdělaných badatelů a zdánlivě nekonečné téma nejvyššího vládce nad pohraničními horami korunovanými Sněžkou je do poslední kapky vyčerpáno. Tak proč ještě ty?

U nás v Krkonoších se traduje, že Krakonoš je všude kolem nás, na horách i v podhůří. My zasvěcenější víme, že ho lze potkat i v jiných horách staré dobré střední Evropy. Jeho přítomnost v pohoří Harz je historicky známá a doložená sérií kouzelných pohlednic malíře Franze Heinricha Rowlanda. Mnohokrát byl spatřen i v Alpách nejen v Tyrolsku. Navíc má ledaskde své početné sourozence. Jeden z nich se na přelomu 20. století potuloval v lesích „Mlýnského údolí" v německém knížectví Sasko - Altenberg poblíž městečka Eisenberg u Thüringenu. Přestože byl rodákem z Lipska, byl Carl Friedrich Kühn řečený „Wacholder Erich" (snad Jalovcový?) ale taky „Berggeist Rübezahl" (horský duch), chodící v horalském kostýmu s dlouhým zeleným pláštěm a poutnickou holí, považován za typickou lokální „Železnohorskou" veličinu. Jako horský vůdce prováděl výletníky v počátcích hromadné turistiky krajinou Mühltalu a jeho impozantní postava se stala vděčným námětem tamějších pohlednic. Potkat ho takhle v Obřím dole, jeden by se i spletl. Až na ten slamáček - ten by si Krakonoš na hlavu nejspíš nenasadil.

Nepublikováno