Freiheit

Při výběru Krakonoše na měsíc leden padla volba zase po čase na jednu z početných kreslených pohlednic. Každý soudný divák ale při pohledu na vysokohorskou krajinu vzdálené Skandinávie, tolik odlišné od údolíčka zlatonosné Staré vody označované v současných mapách jako Zlatý potok na úbočí Bartova lesa s oblinami sotva tisícimetrových kopců Rýchor na dohled na horizontu, pozná, že v tomto případě je přání opět otcem myšlenky. Omlouvám se, Krakonoš to opravdu není. Ale mohl by! Přesně takhle si totiž představuji praotce Kelta. Jako osamělého prospektora s rýžovnickou pánvičkou a nezbytným cajkem, jak jásá nad objevem drobných rýchorských zlatinek. Tradiční norské vydavatelství Aune, založené (což je docela zajímavá kuriozita hodná Járy Cimrmana vyučeným cukrářem Kurtem Aune, který měl alergii na mléko, tak se vrhl na fotografování a vydávání pohlednic) už v roce 1949, použilo motiv oblíbeného švédského umělce Rolfa Lidberga (1930 - 2005). Ten proslul zejména množstvím žertovných ztvárnění mytologických postaviček severských trollů, kterým se fyzicky sám osobně velmi podobal. Rozjařený zlatokop je nejspíš jedním z nich.

Copak by to bylo za horácké jesličky z Krkonoš, kdyby v nich chyběl pán hor? Neznámý lidový tvůrce poměrně velkých dřevěných figurek vysokých zhruba 20 centimetrů zaplnil svůj betlém vedle svaté rodiny, tří králů a nezbytných pasáčků ještě rozličnými daráky různých profesí, tak jak je znal ze svého okolí. Při vší zbožnosti přidal i netradiční postavu bájného pohanského Krakonoše. V jeho pojetí je horský duch naprosto civilně vyhlížející stařec s prokvetlým plnovousem s jednoduchou poutnickou holí skromně postávající na okraji kašírovaného lesa a s pokorou vyčkávající až na něj dojde řada, aby se mohl poklonit novorozenému Spasiteli. Jeho Veličenstvo se nijak neodlišuje od svých sousedů s atributy tradičních řemesel. Krakonoš má na sobě horské spodky z jelenice zastrčené do vysokých černých holínek, zelenou propínací vestu a modrý plášť, jaký nosil svého času každý druhý pocestný. Ani širák s rovnou krempou proti dešti a nepohodě nijak nevybočuje z dobových zvyklostí. Pouze majestátní postoj a jakoby vševědoucí pohled dávají tušit, že tenhle panáček není jen tak někdo. Scénou se line téměř hlasité volání „Gloria in excelsis Deo" a částečky hvězdného prachu dopadají i na Krakonošova ramena. Jen bezbožný současník si neslyšně brouká do vousů „...a na zemi dejte pokoj lidem dobré vůle." Amen!

Nepublikováno

Jakkoli se mně osobně naroubované zvyklosti z jiných kultur bytostně příčí, ať už to byl nadiktovaný Děda Mráz z východu, kterého vystřídal vlezlý zápaďácký Santa Klaus, zpovykaný Valentin či aktuálně strašidelný Halloween slavený v anglicky mluvících zemích v předvečer svátku Všech svatých 31. října - Krakonoš je vždycky trendy. Vousatý skřet s vypoulenýma očima a výbojným postojem se sukovicí v ruce připomíná opravdu spíš strašidlo než důstojného ducha hor. Jakoby ho zručný řezbář odněkud ze Slezska nebo možná až z Krušných hor vyřezal z lipového špalíku přímo na objednávku. Skromný autor netradičního Rýbrcoula očividně germánské provenience své dílko signoval na spodní straně soklíku bohužel jen iniciálami E. W. a zkratkou letopočtu 85 - pravděpodobně v minulém století. Už podle nevkusného nátěru lesklým lakem. Původnímu majiteli nebo jeho dědicům se nejspíš taky nijak moc nelíbil, když se rozhodli ho zpeněžit na internetovém aukčním portálu eBay. Neprozíravě nasadili jen symbolickou vyvolávací cenu. Ani ta však nenalákala ke koupi „zrůdičky" žádného dražitele. Radoval se jen jistý chudý horal z Krkonoš a mezinárodní pošta. Taxa za přepravu nehorázně převýšila cenu artefaktu. Z čehož plyne poučení i pro platonického Krakonošova ctitele: Nic není tak laciné, jak se to na první pohled jeví.

Nepublikováno

Ano, to je on. Klasický český Krakonoš, jak jej vyráběli povětšině anonymní lidoví tvůrci z dostupných přírodních materiálů. Ještě donedávna stávala u nás v Krkonoších i v podhůří podobná figurka uznávaného pána nad horami za oknem téměř každé chalupy. Dospělé děti si ji pro štěstí odvážely i do svých nových příbytků. A při změně majitelů chalupy byl obvykle dřevěný symbol Krkonoš to jediné, co zůstávalo. Dnešní boudaři jsou jiní kabrňáci. Není nic neobvyklého, když na zápraží stojí dvoumetrový halama vyřezaný s různým výtvarným citem motorovou pilou nebo řidčeji kvalitní řezbářská vzácně i kamenická práce. Panáčci z kůry a lišejníků, kteří si vysloužili opovržlivý název pracholapky, se stěhují do vitrín muzeí nebo za výlohy prodejen starožitností. A to v tom lepším případě. Téměř v každé větší muzejní nebo soukromé sběratelské kolekci se najdou podobné typy od různých autorů. Z těch podepsaných je „našincovi" hodně blízko téměř dokonalý až ulíznutý elegán s razítkem výrobce „Emil Vraštil". Na opačném pólu je možná úmyslně naivní lidová plastika s nálepkou Josefa Seiferta z Jilemnice. Co do demonstrativní přirozené neškolenosti ale zdaleka nemá na kostrbaté disproporční figurky svobodského amatérského nadšence a mého dobrého zemřelého kamaráda Jury Dubského. Ten je sice nijak nesignoval, ale každý zkušenější „krakonošolog" je pozná na první šlápnutí. V nijak se nemenšící záplavě novodobých „hygieničtějších" suvenýrů s podobou Krakonoše ze skla, porcelánu, cínu, vosku (?), sádry či moduritu (fuj) je klasika s plnovousem z koudele, fajfkou a holí reprezentantem ryzí horácké člověčiny. I když jsou Krakonošové z dílny jednoho výrobce jeden jako druhý je každý nezaměnitelným originálem. Stejně jako lidi. Jen nehorázné sumy na cenovkách v nejednom luxusnějším Antiku, vrátí člověka od poezie zpátky na zem. Nezbývá, než se pokochat aspoň fotografií.

Nepublikováno

Jméno značící v překladu doslova rudovous vyvolává v každém jiné asociace. Senioři s klasickým vzděláním, kteří dodnes citují zpaměti úryvky z Dalimilovy kroniky, například ten o bitvě u Milána z roku 1158 kdy „Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod a tím proslavil svůj rod..." a Přemyslovský kníže Vladislav II. získal českou královskou korunu, dobře vědí, kdo byl římský král a císař z dynastie Štaufů Fridrich I. Barbarossa. Novodobé historiky zas nejspíš na první dobrou napadne krycí název zhůvěřilé operace německého válečného štábu na pověstnou invazi v duchu Drang nach Osten a napadení dočasného spojence Sovětského svazu v červnu 1941. A jako by toho pro válkou sužovanou Evropu nebylo málo, ještě téhož roku na podzim se mé matce narodil syn. Intelektuální ctitelé Akira Kurosavy se jistotně vytasí s jeho ranějším dílem Rudovous oceněným Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách (1965). No a ulítlí puberťáci bez rozdílu věku zas nedají dopustit na muzikantskou formaci téhož jména, která o sobě tvrdí - v cizině nás znají, doma se nás bojí. Kapela Rudovous z Prahy je těžko zařaditelná a jediné co mě s ní spojuje je apríl každý den. Kdybych chtěl být chytřejší než Wikipedie, zmíním pochopitelně ještě osmanského piráta Chajruddína a v neposlední řadě i údajně oblíbenou hru s plastelínou, o které jsem nikdy neslyšel. Ale Krakonoš?!

Hluboko v minulém století když hory patřily pracujícím a Revoluční odborové hnutí slibovalo za dobrou práci rekreaci, působila téměř na každé zotavovně, kterými byly Krkonoše doslova posety nějaká hudební skupina. Uvedený slogan měli muzikanti přímo v popisu práce. Zejména v zimní sezóně krátkých turnusů se taneční večírky odbývaly skoro každý den od prvního na uvítanou přes populární maškarní uprostřed týdne až po sentimentální na rozloučenou. A protože slovy jednoho z šlágrů ve foxtrotovém rytmu „ z Janských Lázní k Černé hoře / lanovkou jste hned nahoře / ze Svobody do Pece / není daleko přece" bývali jsme svého času téměř všude. A skoro všude zazněla aspoň jednou píseň „Krakonoš". Hudbu i text napsal Karel Šraml, kmenový hráč stálého hudebního ansámblu hotelu Varšava na Krakonošově náměstí v Trutnově. Přestože mu Krakonoš na skalisku uprostřed kašny vévodil už tenkrát, jmenovalo se ale Gottwaldovo, po nějakém dávno zapomenutém Klémovi. Neklamný důkaz, že politici přicházejí a odcházejí - Krakonoš zůstává. Věhlas muzikantského jména Šraml šíří dál Karel junior, kapelník trutnovského městského dechového orchestru Krakonoška.

Nepublikováno

Krakonoš je všude! Bylo by jen nošením lýkožrouta do smrkových lesů po několikáté opakovat, jak na sebe béře podoby rozličné, když u nás v Krkonoších ho jako vousatého strejce v myslivecké kamizole a s tralaláčkem na stranu máme přece jen nejradši. A nejsme sami. I v dalekých Alpách si leckterý horal libuje ve fotogenické figuře vládce horských velikánů. Až má jeden pochybnosti, zda je to skutečně Rýbrcoul osobně nebo některý z jeho početných potomků. Co si budeme namlouvat. I Krakonoš je jen člověk a přemístit se z Obřího dolu na skok do Harzu nebo do Alp je jen otázka momentální chuti. Ten nechtěný dvojsmysl ledacos napovídá. Kde by se jinak vzalo tolik věrohodných levobočků, jejichž podoba s pantátou až mate zrak? Jednoho takového, prezentujícího se jako bezejmenný horský sedlák přinesl pošťák na pohlednici oklikou přes Malou Morávku v Jeseníkách až z vyhlášeného alpského střediska zimních sportů Garmisch - Partenkirchenu. A nebyl by to správný Bavorák, kdyby se mu dalo cokoliv vytknout. Zelená hučka s kančí štětkou pomačkaná tak akorát. Hnědá kazajka se zeleným stojáčkem vypiglovaná jak na začátek Oktoberfestu. Parádní faječka přesně do ruky, ale nic okázalého. Mračák ošlehaný fénem od Rakous a opálený origoš horským sluncem, žádné solárko. A ten vous! Jedna báseň. Úplná Conchita Wurst po šedesáti letech. Z fleku by se mohl přihlásit do každoročně pořádaného světového šampionátu vousáčů.

Nepublikováno