Freiheit

V leckteré kreslířské soutěži s námětem jak si děti představují Krakonoše, by se takovýto pajdulák připomínající spíš bezdomovce nebo strašáka v zelí než horského obra umístil pravděpodobně na chvostě. Nejeden hospodský kritik by se zaručeně kasal - to bych namaloval taky. Zpravidla až do chvíle, kdy by před ním přistál papír a tužka s pohrdavým pokynem - tak se ukaž vejtaho! Jen opravdový znalec obrazů pozná charakteristický rukopis a typickou signaturu klasika českého umění 19. století Mikoláše Alše (1852 - 1913). Moje generace měla jeho učesanějších a líbivějších kreseb než je uvedená črta uhlem plné školní čítanky. Možná i proto, že byl oblíbencem tehdejšího ministra školství a osvěty „Rudého dědka" Zdeňka Nejedlého. Trousit tudíž moudra o čelném představiteli generace umělců Národního divadla je stejný nesmysl jako nosit krupici do mlýna, dříví do lesa a žádosti na pracák. To Jindřich Waldes (1876 - 1941) velkopodnikatel v kovové galanterii, mecenáš a sběratel umění s tragickým koncem za druhé světové války pro svůj neárijský původ může nevzdělance trochu zaskočit. I když značku Koh-i-noor znalo ještě před pár lety každé malé dítě. Rozvernou slečnu s Waldesovou kovovou patentkou v oku z firemního loga jsme si jako kluci vystřihovali z maminčiných kartonů s knoflíky.

Je to jen pár dní, co vzplály ohně na kopcích a rozjuchaná mládež se jako každoročně sešla k symbolickému pálení čarodějnic. Tematicky se mi do galerie vládce Krkonoš na každý měsíc hodí další historická pohlednice z Krakonošovské série německého malíře Rowlanda. A vůbec nevadí, že pochází z pohoří Harz ve středním Německu nebo že ji vydal K. Weichert v Thale v jeho podhůří. Kdo někdy zabloudil na tyto stránky už by o vztahu Rübezahla k Harzu s bájným vrcholem Brockenem i o malíři Franzi Robertu Rowlandovi mohl něco vědět. Tentokrát bych rád upozornil na jinou skutečnost.

Málem tři desítky let jsou v životě horského obra Krakonoše jen oka mžiknutí. Ne tak v životě človíčka smrtelného, který na sebe vzal břímě zastupování pána hor při oficiálních parádách, svěcení praporů i pramenů, kapliček a turistických cest, rozličných mítincích, slavnostech a taškařicích, sportovních utkáních historických skijáků i současných borců sjezdovek či běžeckých tratí nebo skokanských můstků o bálech, plesech, tancovačkách a karnevalových merendách ve všech koutech Krkonoš ani nemluvě. Je tudíž nejvyšší čas představit v dlouhé řadě jmen dalšího adepta na krátké usednutí na vrtkavý Krakonošův stolec. Krakonoš Luboš, tak trochu kolega truhlář avšak vyučený dnes módnímu a stále žádanějšímu řemeslu kuchařskému vystřídal v životě i jiná zaměstnání. Bodrého Moraváka Lubomíra Kočíba zavál osud z rodného Prostějova do nejvyšších českých hor, když už se mu skoro blížila čtyřicítka. Při vánoční rekreaci ve Špindlerově Mlýně využil výhodnou nabídku nastoupit jako kuchař v hotelu Horal. Tam se díky výučnímu listu, slušivému rašícímu plnovousu a zděděnému převleku stal v následujícím roce 1994 při besídce na Štědrý večer poprvé Krakonošem a už mu to zůstalo. Většina Vrchlabáků kde v současnosti žije, ho však zná z jeho posledního civilního povolání jako řidiče linkového autobusu.

Můj nejmilejší Krakonoš! Ze všech Krakonošů, které jsem v životě potkal nejkrakonošovatější. A to počítám i ty, které jsem jen viděl na obrázku, nebo o nich slyšel vyprávět. Všude ho chválím, vynáším do nebes, podkuřuju jeho odkazu. Byl první, se kterým jsem měl tu čest. A na to se nezapomíná! Skoro jako na první lásku - třeba jen platonickou. Jindřich Buchal - Benecký nebyl žádný panák k zbožňování. V mládí důstojný hraběcí fořt u Harrachů, na vejminku v Peci pod Sněžkou už tak trochu pantáta nejen s vousem chlapáckým ale i s majestátním pupkem. S šibalstvím v očích voněl člověčinou a na žádné hogo fogo si nehrál. I ve funkci nejvyššího pána na horách krkonošských oblékal obyčejnou flanelku a ošoupané jelenicové kraťasy jako by to byl královský hermelín.

Jedno z nejběžnějších korejských mužských jmen je Kim. Mohl by to tedy být klidně třeba Kim Dong ho, na jméně ostatně nezáleží. Našincům na nějakém nesrozumitelném jménu jednoho z tisíců upracovaných rolníků na nepřehledných terasách rýžových polí korejského poloostrova už vůbec ne. Jen ta řepa v ruce je poněkud zavádějící. Aby taky ne, když je to starý dobrý bájný duch krkonošských hor Rýbrcoul či Rübezahl alias „počítač řep", Řepočet, Liczyrzepa, Rzepior a já nevím, jak všelijak ještě przní ve světe Krakonošovo jméno. A to všechno jen kvůli jedné smyšlené povídačce, která líčí Pána pohoří jako naivního hlupáka napáleného nějakou manekýnou. Legenda se ujala zejména v německojazyčné části Krkonoš ležící tenkrát ve Slezsku. Především tamější řezbáři si figurky horského obra bez té směšné tuřínové bulvy jako poznávacího atributu nedokázali představit. A protože jak známo zvyk je železná košile šmidlají svými kudličkami i žáci žáků někdejší proslavené řezbářské školy ve Warmbrunnu (Cieplice Śląskie-Zdrój) dnes části Jelení Hory v Polsku své představy Krakonoše buď jako skřítka střežícího podzemní poklady nebo panáka o holi s řepou v ruce. Zlatý germánský kulturista vládnoucí živlům nebo pantáta hajnej z Podžalýho. No ale na krátký a nevlídný měsíc únor ten na první pohled ustaraný asijský zemědělec taky ujde. Nebo ne?

Nepublikováno

Slavnostní vernisáží byla ve čtvrtek 27. ledna 2022 v 17.00 hodin zahájena v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově dlouho avizovaná výstava nazvaná Pozdrav z Krkonoš. S nostalgií ji jistě uvítají všichni návštěvníci našich nejvyšších hor. Vždyť kdo by neměl doma nějaký suvenýr z některé návštěvy atraktivního a snadno dostupného pohoří s dominantní Sněžkou a všudypřítomným sympatickým vládcem pantátou Krakonošem. Ať už je to některá z nepřeberně druhů pohlednic, stará turistická mapa nebo kapesní průvodce, vyřezávaná vycházková hůl pobitá turistickými štítky, malovaná sklenička, hrníček či talířek s vyobrazením starobylé horské boudy, veduty některého z letovisek nebo tváře samotného vousatého pána krkonošských kopců a údolí. A ještě jsou tu medaile, plakety a odznaky, turistické přívěsky vedle Krakonoše také s bájným Ullrem patronem lyžařů nebo současné pestrobarevné námětové vizitky. Muzejníci připravili nespočet dalších drobností, které si návštěvníci odváželi na památku z Krkonoš od první poloviny 19. století až po současnost. Mnoho z těchto upomínkových předmětů vyráběli místní horáci podomácku, jiné chrlily firmy specializující se na výrobu suvenýrů roztroušené po různých místech v tuzemsku i ve světě. Lační diváci tak mohou srovnávat lidové naivní výrobky s artefakty mnohdy vysoké řemeslné dokonce umělecké úrovně. Na výstavě se bude až do konce května roku 2022 prsit i několik exemplářů ze sbírky, jejíž součástí je s evidenčním označením „Sb. anti ev. č. 057" pajdulák na snímku.

Grafologové dosvědčí - písmo nelže. Stejný rukopis jména Krakonoš na fotografii poslané poštou z Černého Dolu na sklonku roku 1965, stejný v té době již neužívaný tak zvaný „malý" formát a pravděpodobně i tentýž strejda s nalepenými vousy jako na snímku z pozůstalosti svobodského řezbáře Stanislava Háka publikovaném před 21 lety v časopisu Krkonoše - Jizerské hory v článku Krakonošova dýmka. Jenže k odhalení inkognita muže v Krakonošově převleku je to pořád málo. Mysliveckou hučku s odznaky nosil v kraji každý druhý horal. Ale ten urputný pohled a charakteristicky vykrojená ústa - kde jen jsem tenhle kukuč viděl? Největší tma je zpravidla pod svícnem. Tak znova! Ten klobouk....