Freiheit

Hotel Stará celnice v Horních Albeřicích, evokující svým vybavením atmosféru c.k. monarchie, připomíná současným návštěvníkům Krkonoš, ale i místním obyvatelům tu lepší tvář minulosti, kdy hranice mezi sousedními státy byla jen pomyslnou čárou na mapě. Poctivý kamenný dům dal rakouský erár postavit v roce 1844 pro celní a finanční stráž nejspíš proto, že celní cesta z Horního Maršova do tehdejšího Slezska byla hojně frekventovaná. Svědčí o tom zachovaný kamenný milník těsně na hranici, jaké se u polních cest určitě nestavěly i souvislá alej věkovitých jeřábů, vymezující úctyhodnou šíři silnice v terénu stále patrné. Lahůdkou pro turisty jsou dva kamenné skvosty, každý z jedné strany hranice. Na české straně jsou to netradičně pojatá boží muka s českobratrským kalichem. V kraji osídleném německými katolíky velmi ojedinělá. Také tudy opouštěli svou vlast pobělohorští exulanti a v myslích nejstarších pamětníků jsou zasuté vzpomínky na pravidelná procesí českých bratří k tomuto kříži. Druhý zajímavý objekt, jen kousek za hraniční čarou, je křížek na v tomto kraji atypickém a neužívaném šestibokém, k vrchu se zužujícím kamenném sloupku, jehož původ je rovněž tajemný. Cesta od Trutnova přes bývalé Sklenářovice po úbočí Rýchor do Slezska, přetíná zemskou hranici v těchto místech i na tzv. Hűttelově mapě Krkonoš z druhé poloviny 17. století. To, co platilo po staletí jako samozřejmost, zpřetrhalo polodospělé století dvacáté. Cesta na hranici končí. Na konci druhého tisíciletí v době sjednocování se Evropy, je to konstatování více než smutné.

Na obou stranách hraniční čáry se však našli lidé, kteří si řekli s B. Brechtem: „Protože to tak je, je nutné to změnit." Za aktivitami obce Horní Maršov lze v této věci snadno vystopovat iniciativní galerii Veselý výlet s početnou skupinou příznivců. V polském Niedamirówě vyvíjí obdobný tlak budované zařízení podobného typu - Dům tří kultur Parada. Byrokrati na příslušných místech v ČR si z otevření hraničního přechodu pro pěší a cyklisty utvořili problém, který si přehazují jako horký brambor. Ministerstvo vnitra se snaží zainteresované obce zastrašit vysokými náklady na budovaná zařízení na budoucích přechodech, ministerstvo financí zastoupené Generálním ředitelstvím cel naopak tvrdí, že na přechodech tohoto charakteru se v připravované mezivládní dohodě počítá pouze s umístěním informačních tabulí a pouhého přístřešku pro namátkovou kontrolu při zhoršeném počasí. Budoucí uživatelé přechodu jsou však nedočkaví a nechtějí čekat, až si úřední šimlové vysedí své penze. Dům tří kultur Parada, který si dal do vínku vzájemné sbližování a setkávání přátel z Polska, Německa a Čech, uspořádal o prvním srpnovém víkendu v rámci již pátého transhraničního rockového festivalu i symbolické setkání na zelené hranici. Mohutné Pucholtovské Ahóój z mezinárodních hrdel, několikanásobně přečíslujících nepočetnou českou skupinku opakované ozvěnou, bylo stejně spontánní a srdečné, jako potřásání rukou přes provázkem vyznačenou spojnici napříč hranicí, ozdobenou girlandami z letních květů a trav. Improvizovaná módní performance, užívající v hojné míře stejných zdobných prvků, proběhla za všeobecného veselí a v individuálních překladech špitaných do ouška zněla vedle „oficiální" polštiny, češtiny a němčiny i angličtina a francouzština.

Domem tří kultur začíná vesnička Niedamirów, dřívější Kunzendorf. Z hraničního hřebene, odkud je nádherný výhled na Žacléř a Vraní hory, je to sem, na kraj malebného údolí potoka Ostrežniku, opravdu co by kamenem dohodil. Festival trval celý týden a vystřídalo se zde několik hudebních skupin z Prahy, Hamburku a Kamiennej Góry. Barevné stany účastníků svítily v zeleni louky a podivně kontrastovaly s chomáčky ovcí na protější stráni i s důstojnou siluetou koně, pasoucího se na horizontu. Majitelé Parady, jak se z ruiny hospodářského stavení budovaný objekt jmenuje, mladí polští nadšenci Beata Justa a Grzegorz Potoczak, spojili hudební festival s malou soukromou slavností. Skupina německých tesařských tovaryšů, včetně dvou dívek, na povinném dvouletém vandru po světě, končila vztyčením „glajchy" své dvouměsíční dílo. Dřevěná hrázděná konstrukce prvního patra s krovem, zhotovená tradičními postupy s nevídaným fortelem bez použití jediného hřebíku (klobouk dolů, páni tesaři) právě přecházela z držení mistrů řemesla ve svérázných krojích do rukou investorů; to vše za doprovodu spousty legrace a u nás dávno nevídaných cechovních zvyklostí. Pečený beran byl pak malým dárkem majitelů pro všechny. Sympatická byla i účast nepřehlédnutelné grupy „papalášů" z Lubavky, potvrzujících svorně připravenost polské strany k otevření nejen zmiňovaného hraničního přechodu, ale i toho v Bobru, čímž by se turistické okruhy vzájemně propojily. Ti naši zatím setrvávají v pozici mrtvého brouka a na podobné výzvy neslyší.

In: Krkonoše - Jizerské hory 1996/9