Freiheit

Nejvyšší pán na Krkonoších má na tomto webu samostatnou záložku a pěkná řádka Krakonošů rozličného vzezření se zde již představila. Ne všichni se ovšem setkali s kladným ohlasem. Někteří vyvolali jen pozvednutí obočí svou jedinečnou originalitou, jiní doslova nelibost a nepochopení Krakonošových možností brát na sebe odjakživa nesčetně různých podob. Z pravidelné odezvy čtenářů vyplývá nejčastěji, že ten typicky český je stejně ze všech nejhezčí. Nejspíš je tím míněna tradiční horácká klasika lidových tvůrců - vousatý mysliveček dobráckého vzhledu s pořádnou samorostlou sukovicí v ruce a dýmající fajfkou v ústech v omšelém fráčku z kůry porostlém lišejníky, vysokých holínkách a kloboukem se sojčím pírkem a širokou krempou na hlavě. Malí, velcí, tlustí, tencí, lišící se jen v detailech utvořili by od dob prvního neumělého panáčka z pokrouceného kohátu kosodřeviny nekonečný tisícihlavý zástup. Přímo ukázkový exemplář je tenhle půlmetrový fešák z poloprofesionální sériové výroby z druhé poloviny minulého století na snímku.

Rouhačské myšlence, že bájný duch hor Rübezahl, tradičně ztotožňovaný s Krkonošemi, je v našem pohoří jen dávná naplavenina, dopřeje sluchu v kraji pod Sněžkou asi jen málokdo. Jeho dvojjedinost s českým Krakonošem to jen zkomplikovala. Zato v pohádkovém Harzu ve středním Německu s nejvyšší horou Brocken s 1141 metry nadmořské výšky se může hornická báje o tajemném mnichovi, předobrazu našeho Rýbrcoula považovat za bernou minci. Pověsti o tajuplné postavě v mnišské kutně, duchu hor, který si rád dobíral zdejší horníky různými zlomyslnostmi a vzápětí jim jako dobroděj ukazoval bohaté rudné žíly a obdarovával chudáky, přinesli horničtí specialisté i do krkonošských důlních revírů. Kolébka horského zjevení tedy stávala v krajině nejranějších německých dějin ověnčené starobylými sídly říšských císařů a šlechty i bohatými kláštery s divokým vnitrozemím plným podzemních labyrintů patřících bájným bytostem a magickým silám. Čarodějnice, brockenská strašidla a především trpaslíci, které si jako kolorit přinesl Pán hor i do Krkonoš patří k Harzu jako sůl k mořské vodě. A protože historie stříbrných a měděných dolů na Rammelsbergu nad císařským hanzovním městem Goslar zmiňovaná už v 10. století je podstatně starší než první zkazky o Krakonošovi z Krkonoš, nezbývá než se nad tím aspoň zamyslet. Hned první na co dychtivý badatel narazí je spojitost rozšiřování strašidelných pověstí v Harzu i v Krkonoších se záhadnými Benátčany, šmejdícími tu i tam po vzácných kovech a drahém kamení. Podezřelé je i jméno autora, který uvedl démony z obou míst do tak zvané „velké literatury". Bingo! Ano, byl to všem „Krakonošologům" dobře známý Johannes Paul Praetorius. Znalce dokonce ani nijak nepřekvapí mnohem pozdější výrok německého romantického básníka, který měl v době nastupujícího turismu evidentně odradit návštěvníky od výstupu na vrchol Brockenu: „Viele Steine, müde Beine, Aussicht keine, Heinrich Heine."

Vzácná shoda v kalendáři vyburcovala i dobráka Krakonoše, aby se chopil mladého ohebného smrčku místo pomlázky a představil konečně senzacechtivým lesním obyvatelům svého nového zajíčka. Však už bylo načase. Z kdysi milé a půvabné Kačenky se dávno stala nerudná stará baba, co umí jen prudit. A o záletech pána nejvyšších českých hor si šuškali v korunách lesních velikánů i zdrženliví strýci sýci samotáři, kterým to v pravidelném nočním vysílání napráskala straka klevetilka. Že je to ausgerechnet zajíček velikonoční, nevěští ale ani pro obstarožního seladona z Obřího dolu nic dobrého. O nestálosti sezonních zajdů by mohl vyprávět nejeden celebrit. Na drobné přešlapy a nevinné úlety má každý právo. Když ale jarní vlání zacloumá i takovým pomníkem stálosti jakým je pro všechny Krkonošáky sám Krakonoš, něco se děje. Tak doufejme, že za vším je jen první jarní úplněk a první neděle po něm připadající na pohyblivé svátky velikonoční. Na apríla - 1. dubna - to v tomto století vyšlo teprve poprvé.

Nepublikováno - apríl!

Mezi dekoracemi celosvětové společnosti Schlaraffia, spolku „bláznů", šprýmařů a recesistů a karnevalovými řády mnoha karnevalových společností zejména z Německa je často hranice tenounká jak jemný chloupek z Krakonošova vousu. Na sběratelských burzách, internetových aukcích i nabídkách individuálních prodejců jsou někdy nevědomky, někdy záměrně nabízeny takřka z jednoho pytle. Od oficiálních státních řádů a vyznamenání je v obou případech odlišuje většinou levnější provedení i materiál, dryáčnický vzhled a přehnaná barevnost. I když ani to neplatí vždycky. I tady je nutno mít na zřeteli, že vše je podmíněno jen a jen výší konta objednatele. V obou případech existují i kusy z renomovaných ražeben patřičně označené signaturou výrobce, z kvalitního kovu a s dokonalým smaltováním - aby se v tom prase vyznalo! Natož chudák sběratel. Na několika je dokonce v mnoha podobách vyveden nejvyšší pán na Krkonoších. Až to na první dojem vypadá, že jimi Krakonoš odměňuje své pomocníky.

Do volebního roku
od lahodného moku
broukám si s jiskrou v oku
dokola jednu sloku:

Majestátní postava páně Buchala, Krakonoše par excellence obutého v keckách, příliš obdivu nevzbuzuje. Potkat ho takhle dnes na nádraží některého z větších měst, leckdo se odvrátí v domnění, že je to další bezdomovec, který kolemjdoucí vzápětí požádá o drobnou finanční výpomoc na obvyklý krabičák. On ale takhle běžně chodil a se svou samozřejmou opravdovostí byl všude vážen a ctěn. Na aranžovaných fotografiích s oblíbeným sloganem „V horách svých jsem tvým ochráncem" zdaleka nepřipomínal tělnatého pantátu z nejnovějšího přírůstku do krakonošovské galerie. Tu by docela klidně mohl provázet reklamní text v duchu budovatelských hesel poválečné Dvouletky: „V horách se neztratí, kdo má kecky od Bati". Původní americké plátěnky značky Keds, které daly pohodlné lehké a nehlučné letní obuvi s gumovou podešví české jméno, schraňovalo několik málo šťastlivců z válečných shozů humanitární pomoci spojeneckými letadly nad územím Protektorátu. Hnědo žlutý plagiát nazývaný též trampky od firmy Baťa, vyráběný po válce už ovšem národním podnikem Svit Gottwaldov, provázel klukovská léta mé generace. A to jsme tenkrát ani netušili, že je obouvá sám Krakonoš. Podle dochovaných fotografií i on kráčel s dobou a za pár let už vykračoval v tmavomodrých keckách s bílými šněrovadly z čínského dovozu. Podobných předem podepsaných fotografií míval prý u sebe vždy zásobu jako nějaká hollywoodská hvězda. Přípisek na rubu by se dal bez úprav tesat do kamene. „V životě netřeba stát vysoko - jen když stojíš pevně. Benecký".

Nepublikováno

Při prohlížení bohaté úrody rajčat (viz: Odkazy) neúnavného svobodského fotoreportéra a mého dlouholetého přítele Standy Ondráčka, jsem objevil i tři bohatě naplněná alba fotografií z letošního již 16. ročníku tradiční Hubertovy jízdy v Mladých Bukách. Mezi početnými koňáky mě na první pohled upoutal vyšňořený pan Pechan. Krakonoš podle mého gusta! Důstojný pokračovatel mých idolů Jindřicha Buchala Beneckého a Krakonoše ze Svobody nad Úpou Františka Umlaufa, které jsem měl tu čest oba poznat osobně. I pan Pechan se stejně jako oni stal v roli Krakonoše námětem mnoha vydání pohlednic z Krkonoš. Fotografoval ho můj špindlerovský kamarád Jirka Bruník, který před odchodem do fotografického nebe předal svůj model Petru Tomanovi. Ve svobodském vydavatelství ZiTo jeho ženy Ivany vyšla pestrá škála autentických Krakonošovských variant v podání pana Vladimíra Pechana. Důstojný vzhled bez zbytečných komerčních cingrlátek a uvěřitelnost jsou jeho hlavní devizou. Navíc zraje jako víno. Z někdejšího uhrančivého šviháka s hustým prokvetlým plnovousem je stále ještě pohledný zralý muž s moudrým výrazem v léty poznamenané tváři, ze které září klukovsky šibalské oči. Být tím nejvyšším pánem nad horami, pasoval bych ho mezi těch několik málo členů své čestné gardy. Natruc všem kašírovaným natřásajícím se maškarám. Ale nejsem Krakonoš, tak jen němě stojím v úžasu a smekám svůj pomyslný klóbrc.

Nepublikováno