Freiheit

Říjen je můj měsíc a zaslouží si Krakonoše fešáka. Všichni ti kluci krkonošský jsou na fotografii krasavci, to je bez pochyb. A jestli se líbí nebo nelíbí nějakému libovému krajákovi ze za Paky je mi lhostejné jako jednomu každému z nich kdyby je vůbec nějaký názor zajímal. Sáhl jsem neomylně po Krákorovi z pálené hlíny, protože je v této nekonečné galerii prvním reprezentantem starobylého materiálu užívaného od pravěku, kdy chlupatý tvůrce někde pod Pavlovskými vrchy na budoucí Moravě dumal, zda zůstat opicí nebo se stát člověkem. V prvním okamžiku jsem ho chtěl nazvat „Obr na hliněných nohou". Zavrhl jsem to nejen pro ten pejorativní nádech. Hlavně by to nebyla tak docela pravda. Fešný pantáta je celej hliněnej. Tradiční metodou na hrnčířském kruhu ho v bývalé sklářské dílničce po dědovi v Rokytnici nad Jizerou stejně jako desítky dalších jemu podobných vytočila keramička Michaela Dumková, absolventka Střední průmyslové školy keramické v Bechyni.

Jsem z minulého století. Po většinu mého života tu tiše našlapujíc, tu krokem pochodovým obcházelo Evropou strašidlo. Strašidlo komunismu. Jeho duchovního otce, prvního ze čtveřice bubáků na rudých praporech jsem jako kluk viděl v každém trochu zarostlejším strejcovi. To jen současníci si pletou Marxe s Marksem, polovičkou světoznámé obchodní firmy Marks a Spencer se sídlem v Londýně. Ještě docela nedávno mi Karla Heinricha řečeného „Mouřenín", potomka trevírského rabína a hlasatele zvrácené filozofie o diktatuře proletariátu připomněl dřevěný Krakonoš vyřezaný jednoduchou zkratkou nejspíš nějakým lidovým umělcem z Krušnohoří v časech NDR, který se docela klidně mohl „balšój" bronzovou hlavou o váze 40 tun v nedalekém Karl-Marx-Stadtu volně inspirovat. Druhá nejvyšší busta na světě zrozená v hlavě sovětského tvůrce realistických monumentů ukrajinské národnosti a židovského vyznání Lva Jefimoviče Kerbela, narozeného příznačně 7. listopadu 1917, instalovaná 10. května 1953 v Saské Kamenici, která se už zase od roku 1990 jmenuje Chemnitz, dosud stojí a podle všeho s ní tak hned něco nepohne.

Krakonoš, či přesněji řečeno Rübezahl v podání německého ilustrátora dětských knížek, malíře a litografa Friedricha Karla Baumgartena známého jako Fritz je jen takový růžolící přerostlý trpaslík. Umělec se ostatně osobitým stylem se spoustou boubelatých elfů, pidilidí, permoníků, skřítků a trpaslíků připomínajících roztomile podbízivé dětské porcelánové figurky z tradiční německé manufaktury Hummel známé výrobou ručně malovaných miniatur proslavil. Baumgarten, který sám sebe označil za komerčního umělce, pocházel z kulturně založené rodiny. Otec Martin Konrad byl knihař a děd Johann Friedrich August portrétista a kreslíř. Fritz se v rodném Lipsku vyučil litografem a poté studoval na Královské umělecké akademii v Drážďanech a na Královské výtvarné akademii v Mnichově. Ze studií byl povolán do služby k polnímu dělostřeleckému pluku ve Würzburgu, odkud se vrátil v roce 1908. Sběratelskými „fajnšmekry" jsou ceněné pohlednice z té doby, jejichž tvorbou se vedle příležitostných zakázek převážně zabýval. Vysoké vojenské vyznamenání Železný kříž II. třídy obdržel jako přímý účastník bojů u Verdunu na pověstné francouzské frontě ve Velké válce.

Byť sebesvůdnější jsou oblé ženské křivky podsouvaného alter ega Ducha hor na obrazech současné polské umělkyně Beaty Justa je čas vrátit se zpátky na zem. Suverén a pán nad horskými velikány má být prostě kus hřmotného chlapa budícího respekt na potkání a basta! Při vybírání Krakonoše na srpen můj úsudek nezvyklé letní vedro nikterak neovlivnilo. S pokorou jsem sáhl po typickém představiteli osvědčené slezské školy nejen tradičním námětem, ale také kvalitním řemeslným zpracováním. Vliv dlouholetého působení řezbářské umělecké školy ve Slezských Teplicích dnes součásti městské aglomerace Jelení Hory nese své ovoce. To není žádné halabala šmidli fidli tupým nožíkem, nebo masakr motorovou pilou, ale promyšlený možná stokrát opakovaný čistý řez dlátem odkrývající proporčně dokonalou figuru skrytou prý podle opravdových mistrů řemesla v každém obyčejném špalku dřeva.

Krakonoš se zjevuje v podobách rozličných, napsal kdysi svými slovy jistý magistr přírodních věd z univerzity v Lipsku Hans Schultze. Do historie bádání o bájném vládci krkonošských hor se zapsal známějším latinským pseudonymem Paul Johannes Praetorius. Tato základní premisa se jako vtíravý leitmotiv prolíná dílem většiny jeho následovníků. Slavných i méně slavných, fundovaných, nevěrohodných i zcela zapomenutelných mezi nimiž jako poslední v řadě stojí autor těchto stránek. V záložce věnované nevyčerpatelnému a zajímavému tématu o personifikaci horských živlů i tak již defilovala pěkná řádka různých představ této bytosti. Sešli se tu Krakonošové malí, velcí, tlustí, tencí, malovaní i sochaní, nenávidění i kochaní, z porcelánu, marcipánu, z drátu pletení, živí i dřevění. Prapůvodní paskvil ze zvířecích atributů ve vší úctě ke kartografu Helwigovi více než předlohu pro totem obávaného démona starých Keltů připomíná pověstný přeplácaný dort pejska a kočičky z Čapkových pohádek. Přesto jej v grafické zkratce přijala jako oficiální logo řada vážených institucí. Proč ale zrovna v jeho naturalistickém 3D zhmotnění se zhlédli současní trutnovští Rýbrcoulové, leckterá hlava nebere. Že by nedostatek fantazie? Odpudiví Krampusové v jeho doprovodu, to už je vážně no comment. Někteří maskulinní borci přepásaní kožešinou, kteří snad na věky očarovali Germány zase jen jen naskočit do zápasnické klece bijců z MMA. Sem tam se mihne noblesní aristokratický elegán v zelené kamizole s knoflíky z paroží a vedle dav pupkatých strýců z nějaké zapadlé hájovny v ušmudlaném hubertusu. Mezi zarostlými obřisky s vlajícím hárem jakoby vypůjčeným od legendárního čísla 68 z NHL i bezvousý pacholíček tu byl. A kouzelný ptáček jarabáček od současného umělce Jindřicha Ulricha. Téměř všichni reprezentují vkus časů, kdy vznikli a jen opravdu odvážný tvůrce dokáže překonat stoletý nepsaný kánon, že pán hor je jen a pouze vousatý pantáta s holí a nikdy jinak! Asi jako když dospělý chlap v letech tvrdošíjně trvá na tom, že proměnlivý ženský klín má podobu klasického kosočtverce, jak ho odpradávna adolescentní sprejeři dosud čmárají po zdech. Jako typické dítě své doby, kdy mezi pozemskými živáčky stejně jako na Sněžce či na Olympu existovala pouhá dvě starozákonní pohlaví, byl Duch hor zpravidla on. Ach ten mužský šovinismus! Nejsem zrovna nadšený příznivec politických názorů kontroverzního provokatéra, básníka a dramatika Bertolta Brechta. Jeho citát: „Jestliže to tak je, je třeba to změnit" je mi však blízký. Je příznačné, že se stejnou myšlenkou musela přijít půvabná žena, polská umělkyně Beata Justa. Tu mi seslal z výšin za hřebenem Rýchor - no, sám Krakonoš. Setkali jsme se poprvé za jiných okolností už v polovině devadesátých let minulého století. Pozvánka na vernisáž její výstavy obrazů a fotografií do galerie Veselý výlet v Peci pod Sněžkou nebyla tudíž cestou do neznáma. Zde si dovolím ocitovat text pozvánky, protože lapidárně vyjadřuje vše, co bych nejapně sáhodlouze okecával:
Vážená přítelkyně Veselého výletu je výraznou umělkyní a lektorkou z Parady - Domu Tří Kultur na polské straně Krkonoš. Hlavním motivem posledních prací je Duch hor, kterého si lidé v průběhu času představovali různě. Nebyl to jen starý vousatý muž, ale třeba bouřka, skála, žena, oheň i největší divoké zvíře Krkonoš jelen. Beata si z několika pojmenování alter ega, tedy skryté osobnosti Ducha hor, jako třeba Ruba, Rubinia, Rubencale vybrala Rubencza. I to je etymologicky odvozené od Rýbrcoula. K tomu nám Beata řekla: «Vnímání Ducha hor odpovídalo době, kdy popis či ztvárnění vzniklo. Proto je anachronismem jej vnímat jen jako starce, přišel čas na nové, současné pojetí».

Na měsíc červen jsem se rozhodl představit jednu zbrusu novou originální podobu vládce Krkonoš. Vyskytuje se pravidelně na Sluneční stráni ve Svobodě nad Úpou, jako by chtěl ilustrovat známé úsloví, že pod svícnem bývá největší tma. Tak trochu škodolibě jak je jeho nehezkým zvykem jakoby se chtěl vysmát mé urputné snaze hledat jej v kdovíjakých končinách daleko za hranicemi jeho rodných hor, zjevuje se nečekaně jen pár kroků za našimi humny. Většinou si s typickým gestem cloní oči před prudkým sluncem a upřeně zírá k západnímu horizontu. V lesní zeleni na úpatí malebné Černé hory probleskují pečlivě udržované lázeňské budovy starobylých Janských Lázní a nad nimi se k obloze pyšně vypíná atraktivní dřevěná Stezka korunami stromů. Pán hor s vrozeným smyslem pro řád a pořádek s nelibostí pozoruje zejména rozjívenou povykující mládež, ale i některé nevycválané dospěláky v nekonečném zástupu turistů, kteří mu plaší veškeré živáčky a ničí všecko kolem. To se vám někdy tak zle zakouká, že ztratí veškerou ostražitost a některým bystrým reportérům se ho podaří i vyfotografovat.

V květnu se přímo nabízí zamilovaný vládce pohoří, jak coby stárnoucí ryšavec na přání své lstivé milé zadumaně přechází své horské políčko a v rozporu s ročním obdobím poněkolikáté už přepočítává sporadickou úrodu dumlíků, jak se v Krkonoších říká tuřínu snadno zaměnitelnému s řepou. Barvotiskových pohlednic německé provenience by se na to téma našlo jistě dostatek. Ale to je i mezi námi nenáročnými konzumenty umění příliš prvoplánové. I takhle přece může vypadat Krakonoš z dílny zručného řezbáře. Stačí několik jistých tahů dlátem a z neforemného špalíku lipového dřeva se vyloupne typický lesní muž, vousatý dědek s drzým pohledem a ironickým úšklebkem. Nevidím jediný důvod, proč by se nemohl vydávat za Krakonoše.