Freiheit

Krakonoš má tisíce podob a stále je dokáže měnit. Představa vládce Krkonoš zakořeněná za staletí jeho existence v myslích jeho obdivovatelů z českých luhů a hájů je celkem neměnná. Větry ošlehaná tvář postaršího horáka orámovaná prošedivělou kadeří a plnovousem, vědoucí oči a prostý klobouk se širokou krempou ozdobený drobnými přírodními atributy odkazujícími na hory a les s přátelským výrazem. Žádná hrůza a děs z démona, jak jej známe z pohádek bratří Grimmů. Taková je celá plejáda Krakonošů představovaných urostlými chlapíky z hor i nespočet realistických figurek z rozličných materiálů domácí provenience. Takové i ty méně obvyklé představuji pravidelně v měsíčních intervalech. Stále jen zdůrazňuji, že nejsem nakloněn záměnám Krakonoše za alpský import Krampusů vydávajících se za bájného Rýbrcoula. Čerti jsou sportovní terminologií docela jiná liga.

Na první pohled je překrakonošováno. Jenže lid obecný si to žádá. Dřevěné sochy bájného vládce Krkonoš bují jako václavky na ztrouchnivělém pařezu. Motorovou pilu má ve verkštatu každý chalupářský Dr. Voštěp. Mnoho dřevorubců políbených múzou zběhlo od namáhavé práce v lese a dali se na umění. To není nářek závistivce, jemuž není shůry dáno, ale čirá realita. Skoro každý hotel, bouda i chaloupka na horských stráních se prsí tu více, tu méně zdařilým panákem na zahrádce. A čeho je moc, toho je prostě hodně. Konkrétně u Krakonoše to ale mému obdivem zaslepenému zraku příliš nevadí. Jsou horší věci - například auta. Dokonce znám případy, kdy to sošnému chlapíkovi na vhodně vybraném místě přímo sluší. Jako třeba na Naučné stezce Lesem Království. I když zrovna naučné stezky jsou podobný případ jako ty sochy (v závěsu s rozhlednami a jejich kříženci stezkami v korunách stromů) jen v bleděmodrém. Jenže momentálně je to „hustý", in, cool, hit, bomba, šlágr - podle data narození hodnotitele.

...a ukazuje svou tvář prastarou. Je podobná té, kterou tak dobře znám, jen se podívej je to Krakonoš sám - mám odvahu zaparafrázovat tklivý doják Jirky Grossmanna vždycky když na mě sedne tesknice a zatoužím jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou. Svatá pravda, Jirko. Málo je míst, kde staré lásky naráz uplavou. Tatam je Bílý kříž i ta laskavá náruč. Jen měsíc a starý bělovousý brach Krakonoš jsou věční. Variací na únorového militantního maršála krkonošských skřítků bez hlavy je v mé fantazii hlava Jeho Majestátu bez těla. Nic není nemožné, jak hlásá jedna z dotěrných televizních reklam. I když v nabídce není pranic morbidního, ale docela nevinný drobný barevným smaltem zdobený starožitný odznáček. Stylizaci portrétu horského Pantáty s vlajícím plnovousem a čírem šedivých kadeří do tvaru měsíčního srpku vidí možná jen hrstka nás krakonošofilů se sklonem k somnambulismu a přebujelou obrazotvorností.

Ten úděs v očích je zbytečný. Stařičký hor a lesů pán nebyl nedopatřením povolán na mimořádné vojenské cvičení jako registrovaný čestný příslušník aktivních záloh, ani se nerozhodl dobrovolně posílit šiky ukrajinských bojovníků. Tenkrát před téměř dvaceti lety, kdy rozmnožil vznikající kohortu soukmenovců z mé sbírky, prostě ještě mohl. Nemyslím to nijak pejorativně, jde pouze o ty navlečené maskáče, nápadně připomínající součást současné české vojenské uniformy vzor 95. Vojenská policie by si nově chtěla posvítit na ty, kteří podle ní bez oprávnění nosí vojenský stejnokroj. Možnost zpřísnění postihů prosazuje v novele zákona. "Novela reaguje na stále častější situace, kdy lidé vojenský stejnokroj či jeho součásti zneužívají a nosí jej na veřejnosti neoprávněně a často takovým způsobem, kdy Armádu ČR a další ozbrojené síly znevažují," popsala. "Fyzická osoba, která není vojákem v činné službě, se dopustí přestupku tím, že úmyslně na místě veřejnosti přístupném nosí neoprávněně vojenský stejnokroj nebo takové součásti vojenského stejnokroje, které jsou s úplným vojenským stejnokrojem zaměnitelné," píše se v ní dále s tím, že za to lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

Krakonošovo prokletí, nešťastné bulvy (u nás na horách nejspíš tuřínu, aby bylo na „dumlíkačku") za nic nemohou. To jen původní německé etnikum zejména ze slezské strany Krkonoš je se zatvrzelou tvrdošíjností ve jméně Rübezahl stále slyšelo. Posměšek „počítač řep" - Rübe - zählen se dost možná zrodil v bujné fantazii bájivého vypravěče, spisovatele pohádek a sběratele starých pověstí Johanna Karla Augusta Musäuse (1735 - 1787), který ho vtipně vpravil do sbírky údajných staroněmeckých pověstí, které jako celek v žádném případě nemíním zpochybňovat. Pětisvazkové dílo ctihodného profesora jazyků a dějepisu na Výmarském prestižním gymnáziu Wilhelma Ernsta, člena zednářské lóže a později i řádu Illuminátů, přítele intelektuálních veličin té doby vyšlo s názvem „Volksmährchen der Deutschen" poprvé v letech 1782 - 1786. Samostatné legendy o Rübezahlovi poté nesčetněkrát. Všeobecně se zkazka o napáleném ctiteli počítajícím řepy v povědomí drží s prominutím jako ten příslovečný exkrement košile. Až to chvílemi vypadá, že Rýbrcoul a Krakonoš jsou dvě rozdílné postavy. A přitom bychom měli pozapomenutému obrozenci, autorovi českého libozvučného jména Pána Krkonoš ladícího s názvem pohoří Václavu Klimentu Klicperovi blahořečit a děkovat, že mu tu myšlenku snad sám Krakonoš našeptal. Čelakovského otrocký patvar Řepočet se naštěstí neujal. Zato v sousedním Polsku, kde je vlivem historických událostí Krakonošovská tematika tradovaná teprve po druhé světové válce mají pro uctívaného Ducha hor hned několik nešťastných překladů z téhož základu: Liczyrzepa, Rzepiór, Rzepolicz... O sérii sběratelsky ceněných historických pohlednic ze závěru 19. století s námětem Sněžky a postavou horského démona z durynského vydavatelství tiskaře Christiana Peipa z Gothy už jsem jednou publikoval kratičkou zprávu v rubrice Zajímavosti časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2000/9. Čtvrt století - to to letí!

Na chalupě za komínem přibyla další trofej. Je sice z Bazaru až z daleké Ostravy, ale jako nová. Jednoduchý soustružený závěsný talíř z bukového dřeva je typickým reprezentantem (ne)vkusu upomínkových předmětů všech dob nejen z Krkonoš. Všemožné cetky nabízené jako památka na navštívenou destinaci málokdy mají uměleckou úroveň. Mají-li se prodat, musí se především líbit. A davový vkus je - no, co si budeme povídat! V mnoha případech však skrývají jiné hodnoty. Tak třeba zrovna tenhle kousek je skrz naskrz poctivá „hand made", co kus, to originál. Žádný sériový šmejd z umělé hmoty. Již staří Němci, abych nezabrušoval až k Římanům a mám na mysli ty české z Krkonoš, ještě v polovině minulého století měli plné světnice pouťových malovaných, vypalovaných i vyřezávaných dekorací ze dřeva a tento trend se automaticky přenesl i do prvních poválečných let.

Na začátku bylo slovo. Rozhodné slovo pána hor Krakonoše, že už se na všecko může ...zbytek zanikl v burácení hromu. Všecko co se mu příčí nebo dělá nerad a toho je většina (že na něco nestačí, by si nikdy nepřiznal) delegoval během let na stovky svých lidských pomocníků. Zejména fotografování na stará kolena přímo nesnáší. Proto se s masovým rozvojem poštovních pohlednic vyrojilo takové množství „Krakonošů" různých podob. Jeden z fotogenických figurantů s nalepenými vousy nasoukaný v těsném fráčku a kalhotách odshora dolů porostlých lišejníkem stejně jako klobouk zvíci kola od vozu, jehož identita zůstává přes propast několika desetiletí nezjištěna, je v mé soukromé abecední kartotéce prozatímně veden jako „Lišejníkovej". Na černobílé čumkarty z Krkonoš ho v letech před II. světovou válkou před několika dominantami pohoří bez ohledu na státní hranice zvěčnil drogista a fotograf Hermann Jäschke z tehdejšího slezského Bad Warmbrunnu. Dnes jsou to Cieplice Śląskie-Zdrój, součást rozsáhlé městské aglomerace Jelení Hora v Polsku. Ať už panáček pózoval před Obří boudou nebo u paty Jínonoše vždy je fotografie doplněna psacím textem v němčině. V českém překladu „Pozdravuje vás tisíckrát pán hor Krakonoš". Podle mínění odborníků jde o zdařilou fotomontáž a mistr Jäschke povedenou figuru dosazoval do negativů krajiny v teple atelieru. Téměř identický človíček na pohlednicích pražského fotografa Čermáka z Košíř může být ale někdo docela jiný. Varianta snímku bez dalších rušivých architektonických elementů, neprošlá poštovním stykem, kterou jsem koupil v září 2018 na jarmarku starožitností v polské Svídnici, přišla v ideálním čase. Právě šla do tisku první souborná obsáhlá publikace o Svobodě nad Úpou, v jejímž pětičlenném autorském kolektivu se skvěje i moje jméno. Napadlo mě spojit obojí do jakési zakuklené novoročenky na rok 2019. Pomocí jednoho jednoduchého počítačového programu jsem vlastníma předníma nohama spáchal primitivní koláž a v již téměř domovské trutnovské tiskárně Šlégr nechal vytisknout PF jako současnou velkoformátovou propagační pohlednici v počtu abych byl přesný malých desítek kusů.