Freiheit

Kluci, nic si z toho nedělejte, že vás pořadatelé kvůli těm blbejm červenejm čepicím na sudetoněmecký sjezd v Brně nepustili, oni si vždycky nějaký důvod najdou. Radši si poslechněte, jak vznikla nejkrásnější píseň o mých milovaných horách Krkonoších. A nežerte pořád ty muchomůrky bílé, nebo se z vás stanou Plastic People of the Grenzübergang. Ja, Bloe Berche, grüne Täler mitta drin a Heisla kleen... Original Schatzlarisch - oda ouch šacla dojč - už dnes perfekt umí možná jen Mädchen Margit Kirchschlager von Berggraben. Hymnou krkonošských rodáků, Slezanů i Sudetských Němců se jednoduchá melodie s textem v dialektu stala po roce 1914. Dva místní týpci, textař Othmar Fiebiger a muzikant Vinzenz Hampel, oba kantoři se prý jednou picli na Petrově boudě a nelíbilo se jim, že hosté hulákali při citeře pořád stejné cizí odrhovačky. Věřili, že tam vysoko v Riesageberchen Rüwazohl se svými trpaslíky stále spřádá ságy a legendy. Prostě Die Muse küsste sie beide. Ještě týž rok jim ein Freund, ein guter Freund otiskl z nedostatku jiného materiálu nářeční báseň v pamětní publikaci k 80. výročí Trutnovského pěveckého spolku „Harmonie". Hampel tvrdil, že píseň zhudebnil podle uvedené publikace pro sebe, pro svůj hlas, už když ji prvně přednesl na Vosecké boudě. Nejen, že nadchla nájemce Endlera, ona se šířila krajem, jako by jí narostla křídla. Na Vrchlabsku zlidověla dávno před prvním otištěním v oficiálních zpěvnících po první světové válce. Když ji později Fiebiger přeložil do spisovné němčiny, zaujala jako nejznámější píseň o Krkonoších čestné místo ve zpěvníku Německého pěveckého svazu. Není to sice všecko úplně doslovná pravda, ale hezky se to poslouchá.

Jsem celoživotní nekuřák. Totéž se o Krakonošovi, který by bez dobře zakouřené fajfky byl poloviční, říci nedá. Většinou ji okázale třímá ve volné ruce a jen v hodně nóbl prostředí ji decentně skrývá v záhybech pláště. Že by si ale někdy labužnicky odkládal cigárko vis-à-vis jinému společníkovi, nota bene snad dámě, soudě podle miniaturních rozměrů 8 x 8 cm a 28 mm na výšku měřícího skleněného popelníčku, tak to ani náhodou. To jen vynalézaví obchodníci využívali jeho popularity při výrobě upomínkových předmětů v minulosti stejně jako dnes. Dokonce se mi zdá, že mnohem rafinovaněji, vynalézavěji a hodnotněji než ti současní. Zarazit může snad jen umístění Krakonošova portrétu zrovna na popelníček. Ale když může být i na otvíráku na pivo a dokonce na smradlavém sýru, proč ne? Tak jako dumal Jiří Šlitr ve svém kultovním recitálu Ďábel z Vinohrad z roku 1966 na scéně divadla Semafor nesmazatelně spojeném s tím nejlepším z „golden sixties" mé generace ve slavné Soudní obhajobě slovy Jiřího Suchého - kdo je otcem toho děcka? - lámal jsem si hlavu i já. Nikoliv ovšem nad kolébkou mých potomků. Zajímal mě autor té líbivé roztomile působivé jednoduché malůvky s Krakonošem na dně docela ušlechtilé nádobky z čirého skla se sice praktickým leč v podstatě odpudivým posláním. Snad právě to si všichni propagátoři nezdravého a neestetického zlozvyku uvědomovali. Většina kuřáckých potřeb jsou z výtvarného hlediska cenné, propracované předměty ze vzácných materiálů se značkami a podpisy tvůrců zvučných jmen. Taková sbírka dýmek, popelníčků, dóziček na tabák nebo vynalézavých pouzder na doutníky a cigártašek, v neposlední řadě i pestrých papírových cigaretových krabiček (odmyslíme-li si ty současné s anatomickými detaily vyhřezlých vnitřností) to je i pro sběratele nekuřáka pohlazení na duši.

Ani Wotan z germánské mytologie, ani jeho severský dvojník Ódin, ani fiktivní Oberon ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Nápis viditelně vyražený do zlatem zářícího oválného terče, byť je to jen nepatrný mosazný štítek na turistickou hůl, hovoří jasně. Je to korunovaný Krakonoš. Jazykem německého etnika z obou stran Krkonoš v dobách, kdy se suvenýr z hor prodával téměř na každé boudě, Rübezahl. Nekonečné nikam nevedoucí úvahy, zda je to jedna a táž postava nebo dva bájní vládci pohoří, každý úplně jiný povahově i typickými atributy, ponechme bradatým učencům, pokud je ještě nevystrnadila umělá inteligence. My laici oceníme nezvyklý portrét nejvyššího pána nad horami s královskou korunou na hlavě.

Co je to nepatrné čtvrt století v životaběhu Krakonoše? Přesně před 25 lety jsem si nehybného strážce u dveří do galerie Veselý výlet v Peci pod Sněžkou vyfotografoval. A téměř stejně dlouho snad měsíc co měsíc zvažuji, že ho představím jako pravidelného hosta v této rubrice. Jen ostych vyjít s tou neumětelskou podobenkou na světlo vedle dnes už jistě tisíce jiných bezpochyby lepších mě vždycky přesvědčil zařadit zpátečku. S přibývajícími lety jsem stále otrlejší a bonus, že ho nemusím dlouze představovat alespoň pravidelným návštěvníkům východních Krkonoš, převážil. Krátce předtím tenhle starý brach přijal nabídku, která se neodmítá. Nastoupit na stará kolena do zaměstnání. S urostlou figurou a respekt budícím zjevem vzal jako „prduch" (rozuměj pracující důchodce) službu dveřníka na plný úvazek. Ani nemusel dlouho žádat o škrtnutí funkce vyhazovač v pracovní smlouvě. Energická paní šéfová Lenka si prý dokáže pořádek zjednat sama. Věčně usměvavý pantáta má v kolonce pracovní zařazení napsáno vítač. Na mou hříšnou duši! Na vlastní oka jsem to viděl.

Sedmička je šťastné číslo. V numerologii je symbolem dokonalosti, úspěchu a vítězství. Dvě sedmičky jsou víc než jedna. 77 let uplyne letos v létě od slavné a často vzpomínané události v dějinách Trutnova. Velkolepá hospodářská Krkonošská výstava plánovaná na rok 1948 se vzhledem k únorovému puči uskutečnila až v roce následujícím ve dnech 12. června - 31. srpna 1949. Rozsahem výstavního areálu spojeného s radikální přestavbou tovární budovy koncernu AEG, bývalé Faltisovy textilky poznamenané nedávnou nechvalně proslulou minulostí internačního tábora pro zajištěné Němce, do té doby neslýchanou propagandou a množstvím doprovodných publikací, počtem vystavovatelů a přidružených atrakcí se nadlouho zapsala do paměti místních obyvatel. Dodnes vyvolávají některé hmotné památky zasuté vzpomínky dávných očitých návštěvníků. Stačí pozapomenutá a znovu objevená fotografie s částí expozice s Krakonošem, jakých je v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově nepochybně daleko víc. Možná je to jeden z těch iniciačních, který mě vedle živého Jindřicha Buchala Beneckého z Pece pod Sněžkou okouzlil jako malého kluka, i když si na něj konkrétně nevzpomínám. Na výstavě jsem byl jako žáček druhé třídy národní školy, takže jsem ho dozajista vidět musel. Tenkrát mě ale fascinovala opravdická, fungující dětská železnice obsluhovaná kromě dospělého strojvůdce trutnovskými skauty a svazáky. Téměř kilometr dlouhá úzkokolejná drážka s čadící miniaturní lokomotivou a jednoduchými vagónky, první v republice s mládežnickým personálem jistě ovlivnila řadu kluků a holek ke vstupu do řad modré armády. Moji touhu po zelené lesnické kamizole to nijak nezviklalo. Stejně vzrušující byla Strašidelná jízda v Zábavním parku, která z dětské mysli vymazala všechny ty momentální vjemy, finesy a kouzla moderního výstavnictví.

Stále častěji nemůžu    v noci spát, protože mě zebou nohy.

Řeším to přidáním vlněné deky k tradiční prošívané péřovce.

Někdy to pomůže.

Přeji každému, aby        i jeho zapeklité životní trable měly řešení.

Tonda

Trpaslíky nemám rád, stejně jako děd Vševěd Járy Cimrmana. Zvlášť ty, kteří se vydávají za Krakonoše. Ale v zájmu objektivity, protože dobře vím, že Duch hor může mít podob nepočítaně a jeho nekritickým obdivovatelům nezbývá než se s tím smířit, vezmu občas některého na milost. Já je ovšem nechytám ani na vařenou bramboru ani na škvarek. Ani na ně nemám takové zařízení jako vynalézavý Vševěd z Cimrmanova parádního kusu Dlouhý, Široký a Krátkozraký, abych jich ráno vytáhl takových šest, i pět. Já si je musím za ušetřený peníz poctivě koupit. Jeden takový mrňous se už dlouho hlásí jako adept na reprezentanta pro měsíc prosinec. Snad proto, že v předvánočním čase by si měli lidé navzájem odpouštět své prohřešky, promíjím neznámému tvůrci, který zřejmě šmik šmik řezbářským dlátem umí a přitom má o krkonošském obrovi takové zvrácené představy. Nejen, že je panáček opravdu mrňavý - s podstavcem až po bambuli na kulichu měří všeho všudy 18 centimetrů. Ovlivněn módními amerikanismy, vyřezal mu mistr i tu čepici némlich stejnou jakou nosí Santa Klaus. Poláci, kteří přišli do Krkonoš ze zemědělského zapadákova východních Kres, Volyně a Haliče teprve se změnou hranic po druhé světové válce a vědí o majestátné a démonické postavě slezského Rübezahla s odpuštěním „prd a vořech" si právě takového prcka oblíbili. Říkají mu Skarbnik - strážce pokladů v podzemní říši. Jeho veličenstvo Krakonoš, jak Rýbrcoulovi důvěrně říká české etnikum, má ale takových pidimužíků v dolech, jeskyních a slujích svého horského panství od Jizerských hor až k Adršpachu k dispozici jako smetí.