Freiheit

U Mistra na dvorku v Mladých Bukách v zastrčeném koutku na štípacím špalku jako by čekal na definitivní ortel, postává hrubě opracovaný rozkročený Krakonoš z lipového dřeva bez finálních úprav. Jsa vyučený dřevokaz mám ke dřevu jako přírodnímu materiálu veskrze kladný vztah. Jen u paní a dívek mi kdysi v čase barů a tančíren jeho vlastnosti vadily, ačkoli už si nevzpomínám proč. Při volbě vhodného reprezentanta na měsíc září jsem i přes několikrát opakované sliby zařadit zase po čase nějakého nesympatického svalovce germánské provenience opět sáhl do domácích zdrojů. Letošní sedmdesátník Hantl (*1955) je stejně jako Robert Fürbacher z minulého měsíce dlouholetým aktivním členem Spolku podkrkonošských výtvarníků z Trutnova založeného v roce 1989. V současné době je dokonce jeho místopředsedou. Přestože předseda si říká náčelník. Své práce vystavoval nejen v České republice, ale také v Polsku nebo ve Francii. Navíc je původním povoláním truhlář jako já i když už mnoho let tvoří a také restauruje díla v oboru sochařském, řezbářském a malířském jako nadaný, pilný a zručný samouk. Noblesních Krakonošů z jeho dílny vyšlo už povícero. Mě v duchu světoznámé hlášky „Nobody is perfect" z kultovního filmu roku 1959 Někdo to rád horké zaujal ten, kterého autor ještě před dokončením opustil jako ošklivé káčátko jen pro předčasnou vzpouru materiálu. Praskání dřeva je přirozený jev při jeho vysychání a hluboké radiální trhliny dokážou často znehodnotit hotové dílo. Chyba většiny současných tvůrců, zejména při sochání monumentů motorovou pilou je volba kulatiny jako výchozího materiálu. Staří mistři znali řadu fíglů jak vnitřnímu pnutí lidově pracování dřeva zamezit. Především nebyli na štíru s časem a trpělivě čekali, až pečlivě ošetřené dřevo dokonale vyschne. Přesto by jen v krajním případě sochali figuru z celého kmene. I při volbě půlkuláče se u soch, kde nebyla vidět zadní strana odebírala podstatná část vnitřní hmoty, aby se praskání eliminovalo. Ideální, pokud to rozměry zamýšleného díla dovolí je čtvrťová štěpina, čímž však podstatně rostou náklady. V každém kusu dřeva nebo bloku kamene se údajně skrývá hotová socha. Stačí jen odebrat ten přebývající materiál okolo. I tohle mohl být docela nevšedně pojatý hor a lesů pán zastižený ve chvíli odpočinku. Určitě by se zas našli jiní šťouralové, kterým by vadil ten neúměrně tlustý telegrafní sloup místo hole, ale jinak by nikdo netušil, jaká se v dobráckém dědouškovi skrývá obří síla.

Vy nevíte kdo je Fürbacher? Alespoň Trutnovákům ho snad představovat nemusím. Ten svérázný chlapík s dlouhými vlasy a neodmyslitelným koženým kloboukem, bez něhož se neodbude téměř žádná vernisáž uměleckých výstav v početných místních galeriích je malíř, restaurátor a ilustrátor Robert Fürbacher, trutnovský rodák ročník 1970 žijící do roku 2008 čtvrt století v Rotterdamu v Holandsku, kde vystudoval soukromou uměleckou akademii. Po absolutoriu se zúčastnil téměř stovky výstav a expozic v Holandsku, Belgii, Polsku i na mnoha místech v Čechách. Po začátečnickém střídání různých žánrů a uměleckých stylů se od konce minulého století věnuje osobité světlem prozářené abstraktní malbě plné mystiky a magie. Jeho velkoplošná díla vznikají odvážnou kombinací a vrstvením akrylových a olejových barev s efektem vkládaných přírodnin - mušliček, hmyzu, skořápek, kamínků či kousků rostlin i umělých materiálů jako je zmuchlaný papír, útržky látek, korálky, střepy nebo drobné upomínkové předměty. Pod jeho rukama vznikají meditativní harmonická díla nutící k tichému zamyšlení.

Jak by asi zněla současná prosbička k vládci Krkonoš v podání moderních prosebníků? Naivní pohádky spojené s reklamou, cílené rafinovaně výrobci spotřebního zboží pro domácnost přes ty nejmenší na hospodyňky a hospodáře i před sto lety, jsou dnes vyhledávaným sběratelským artiklem. Hradecká cikorka, Pilnáček s pracími prášky, mýdla Schicht, kávové náhražky z Kolína a celá řada dalších přidávala k nákupu většinou dvoulist s lákavým obrázkem na titulu, pohádkou pro děti uvnitř a reklamou na své typické výrobky na zadní straně. Prosté texty s opakujícími se náměty jak pán hor štědře odmění každého, kdo si koupí bryndu z upraženého žita nebo nevábnou, nepěnící, nevonící a nerozpustnou kostku mýdla s jelenem s ponaučením nakonec, dnes při daleko sofistikovanější podprahové nabídce čehokoliv od hygienických prostředků po volební sliby vyvolávají ve tváři náhodného čtenáře jen shovívavý úsměv.

Ach ta paměť! Ale popořadě. Bylo - nebylo... Samozřejmě, že bylo, mám na to tisíc a jeden existujících důkazů. Jednak ta osamělá osm metrů vysoká skála, široko daleko v Krkonoších ojedinělá, generacemi německých starousedlíků zvaná Lattenstein, vypínající se na malém návrší poblíž soutoku Lysečinského a Albeřického potoka. Z logiky věci je to na pomezí mezi Dolními Lysečinami a Dolními Albeřicemi, kdysi samostatnými obcemi v krajině pod Sněžkou ve východních Krkonoších. Dnes je to součást rozsáhlého katastrálního území Horního Maršova. Unikátní dokonale vyvinutá skalní věž tvořená béžovo - bílým krystalickým vápencem vznikla dlouholetou kombinací selektivní eroze a zvětrávání. Na skalnatém hřbítku porostlém stromy je nejlépe vidět, když opadne listí. Dnes je odvěký symbol Dolních Lysečin, používaný kdysi i na obecní pečeti a úředním razítku zajímavou geologickou lokalitou registrovanou na území Krkonošského národního parku. Oficiálně užívaný český název neobvyklého skaliska je Lysečinská skalní jehla a vymyslel ho údajně albeřický patriot, speleolog Radko Tásler ze Svobody nad Úpou.

Krakonoš má tisíce podob a stále je dokáže měnit. Představa vládce Krkonoš zakořeněná za staletí jeho existence v myslích jeho obdivovatelů z českých luhů a hájů je celkem neměnná. Větry ošlehaná tvář postaršího horáka orámovaná prošedivělou kadeří a plnovousem, vědoucí oči a prostý klobouk se širokou krempou ozdobený drobnými přírodními atributy odkazujícími na hory a les s přátelským výrazem. Žádná hrůza a děs z démona, jak jej známe z pohádek bratří Grimmů. Taková je celá plejáda Krakonošů představovaných urostlými chlapíky z hor i nespočet realistických figurek z rozličných materiálů domácí provenience. Takové i ty méně obvyklé představuji pravidelně v měsíčních intervalech. Stále jen zdůrazňuji, že nejsem nakloněn záměnám Krakonoše za alpský import Krampusů vydávajících se za bájného Rýbrcoula. Čerti jsou sportovní terminologií docela jiná liga.

Na první pohled je překrakonošováno. Jenže lid obecný si to žádá. Dřevěné sochy bájného vládce Krkonoš bují jako václavky na ztrouchnivělém pařezu. Motorovou pilu má ve verkštatu každý chalupářský Dr. Voštěp. Mnoho dřevorubců políbených múzou zběhlo od namáhavé práce v lese a dali se na umění. To není nářek závistivce, jemuž není shůry dáno, ale čirá realita. Skoro každý hotel, bouda i chaloupka na horských stráních se prsí tu více, tu méně zdařilým panákem na zahrádce. A čeho je moc, toho je prostě hodně. Konkrétně u Krakonoše to ale mému obdivem zaslepenému zraku příliš nevadí. Jsou horší věci - například auta. Dokonce znám případy, kdy to sošnému chlapíkovi na vhodně vybraném místě přímo sluší. Jako třeba na Naučné stezce Lesem Království. I když zrovna naučné stezky jsou podobný případ jako ty sochy (v závěsu s rozhlednami a jejich kříženci stezkami v korunách stromů) jen v bleděmodrém. Jenže momentálně je to „hustý", in, cool, hit, bomba, šlágr - podle data narození hodnotitele.

...a ukazuje svou tvář prastarou. Je podobná té, kterou tak dobře znám, jen se podívej je to Krakonoš sám - mám odvahu zaparafrázovat tklivý doják Jirky Grossmanna vždycky když na mě sedne tesknice a zatoužím jako kotě si příst a víčka mít zavřená únavou. Svatá pravda, Jirko. Málo je míst, kde staré lásky naráz uplavou. Tatam je Bílý kříž i ta laskavá náruč. Jen měsíc a starý bělovousý brach Krakonoš jsou věční. Variací na únorového militantního maršála krkonošských skřítků bez hlavy je v mé fantazii hlava Jeho Majestátu bez těla. Nic není nemožné, jak hlásá jedna z dotěrných televizních reklam. I když v nabídce není pranic morbidního, ale docela nevinný drobný barevným smaltem zdobený starožitný odznáček. Stylizaci portrétu horského Pantáty s vlajícím plnovousem a čírem šedivých kadeří do tvaru měsíčního srpku vidí možná jen hrstka nás krakonošofilů se sklonem k somnambulismu a přebujelou obrazotvorností.