Některé texty jsou nadčasové a platí stejně jako před čtvrt stoletím. Když jsem uvedený článek poprvé publikoval, většina čtenářů protáčela bělma a ťukala si významně na čelo v přesvědčení, že se ten Tichej zbláznil. Snad proto později neprošel při zařazování ostatních článků na webové stránky. Myslím, že není od věci si ho znovu přečíst s poučením uplynulých let prožitých v demokracii. Možná leckomu ztuhne silvestrovský úsměv na rtech. Jakákoliv podobnost se skutečností je samozřejmě čistě náhodná. Cituji:
STŘÍPKY Z DĚJIN XIII.
Nejsem ani trochu pověrčivý, ale slyšel jsem, že třináctka přináší smůlu, ať se tomu věří nebo ne. A protože je neděle 13. ledna, tak mi dovolte, abych místo třináctého pokračování střípků z dějin pro jednou opustil historické téma a pln čerstvých dojmů z právě skončivšího sněmu Občanského fóra zabrousil do žhavé současnosti. Použiji k tomu úryvek z útlé knížečky Pavla Boška, která se jmenuje Erotikhon a po různých průtazích přece jen vyšla v roce 1971. Jde o část rozhovoru mezí Josefem Khonem a Ifurem, hostem z nejmenované exotické země, při čemž „piridejko" je důvěrné oslovení značící ptáčka ohniváčka a „paradazo" je šéf.
„A co hnutí, Ifure.." neudržel se Josef a chtěl to mít už za sebou. „Bravo, hnutí je a sílí. Leccos se semlelo. Kolik myslíš, piridejko milený, že nás je? To neuhádneš... To ti garantuji, že to neuhádneš!" „Pět set?" vystřelil jen tak od boku Josef. „Piridejko, však jsem věděl, že se sekneš, ale o tolik? On si řekne pět set. Dva, chlapče zlatý, dva. Slovy - dé, vé, á! Dva!" „To už ale, Ifure, není spolek. Dva." „Proč by nebyl? Mohou hlasovat. Jeden ne! Jeden nemůže hlasovat. Jeden není spolek, ale dva ano. Jeden z nich může být paradazo!" „A má to, Ifure, význam, když jste jen dva?" „Nemohu bez toho žít. To je tak. Bez hnutí, bez spolku bych, piridejko, pobíhal jako duch bez těla. Jako štvanec..." „A co když se tě zbaví?" „Nelze. Jsme jen dva. Paradazo a já. Nemůže mě přehlasovat. Kdyby se zbláznil, tak mne nemůže přehlasovat. Chápeš, piridejko, ten pocit? Těžko pochopíš. Vy Evropané jste jiní..." „Ale chápu, Ifure, ale ani ty ho nemůžeš nikdy přehlasovat." „Já ho nechci přehlasovat. Pak už by to nebyl spolek. Zbyl by jen jeden. A jeden není ..." „Přiberete další..." „To už tu bylo. S tím jsou jen komplikace... takhle jsme dva, nikdo neodpadne. Je to demokratické, piridejko!" „A co ty tam děláš, Ifure?" „Chodím a ndávám na paradaza." „A on?" „Chodí a nadává na mne." „Tak proč..." „Á, čekal jsem to. Proč? Nepochopil jsi. Dialog, milý piridejko." „Proč nadáváš?" „Protože to všechno táhnu sám. On je paradazo A musí mít vyšší příjem než já, protože nejsem paradazo. Už to nemohu utáhnout. Řeknu ti pravdu, víkendový ostrůvek jsem prodal. Nemáme subvenci. Paradaza si platí členové, a když jsem sám... Ale, že paradazo musí mít vyšší příjem než já, to chápu. Je přece paradazo a je zvolený. Na shromáždění podá zprávu..." „Ifure, copak schůzujete, když jste dva?" „Špatně to všechno vidíš, piridejko. Bydlíme spolu, a jak máme volnou chvilku, tak se shromažďujeme. Paradazo musí, je za to placený. A já musím, protože mne svolá. Je to celý můj život." Josefovi to připadalo všechno strašně exotické. Oželel už i ten ostrov s delfíny a najádami. Stará dobrá Evropa. Ach, jak ten Ilfur vlastně žije. Trochu jako dítě, trochu jako divoch, trochu jako milionář, trochu jako... Prostě žije trochu! „Před týdnem jsme měli volbu nového paradaza. Slavnostní shromáždění. U nás v hale. A kdo myslíš, že se všechno zúčastnil?" „No, delegáti", řekl bezelstně Josef. „Cha, cha", zasmál se Ifur, „delegáti. To snad je u vás. Demokracii se uč, piridejko, uč! Všichni jsme tam byli. Oba dva." „A jak to dopadlo?" Josefa už to nebavilo a chtěl to mít za sebou a snad by dal den života za normální kecání nebo prohlídku hradů a hor, která ho i tak nemine, než se zase Ifur vznese do oblak, aby si přijel po pár letech pokecat a udivit svými nesmysly. „Jak to dopadlo... To je otázka", Ifur se odmlčel, napil, „dobře to dopadlo". „Kdo je nový paradazo, jak jsi hlasoval?" "Jak jsem hlasoval, to jsi celý ty. Jak jsem hlasoval? No samozřejmě, proti němu." „Tak padnul?" „Proč by padnul? Je znovu paradazo. Jeden hlas je na pád paradaza málo, to snad uznáš i ty?" „Tak proč jste hlasovali?" „Proč jsme hlasovali? Protože je to demokratické, piridejko. A protože jsme dva. Jeden nehlasuje. Dva ano. Mohou hlasovat i proti sobě...ty to nechápeš nebo to nechceš pochopit..." „A kdyby přece jen padnul?" „Tak by zůstal jeden. A jeden není nic. Dva jsou..." „Ach ano, Ilfure, zapomněl jsem." „Je to náročné, Josefe, přijeď a uvidíš. Ale i tak, slavnostní sezení bylo, piridejko, ostré. Až do poslední chvíle bylo setsakramentsky ostré. Ani on ani já jsme nevěděli, jak to dopadne..."
V novém roce přeji všem čtenářům hlavně zdraví.
In.: Svoboda fórum číslo 50 - pondělí 28. ledna 1991
