Freiheit

"Báječné muže na létajících strojích" soustředil kolem sebe na přelomu 20. a 30. let minulého století spolumajitel nejstarší hřebenové boudy v Krkonoších Eugen Bönsch. Zarovnané, mírně zvlněné náhorní plošiny kolem Luční boudy nabízejí k plachtění téměř ideální podmínky, jako snad žádné jiné pohoří ve střední Evropě. Z kolébky plachtařského sportu v oblasti Rhön přišel v roce 1923 do slezského Podkrkonoší konstruktér - samouk Gottlob Espenlaub (25. 10. 1900 - 9. 1. 1972), duchovní otec organizovaného létání i zdejší vyhlášené plachtařské školy. Manévrování německých plachtařů s bezmotorovými stroji nad společným hřebenem Krkonoš je tudíž známo již od roku 1924. Nejčilejšími iniciátory byli Edmund Schneider (27. 7. 1901 - 5. 7. 1968) a ing. Wolf Hirth (28. 2. 1900 - 25. 7. 1959), kteří spolu v městečku Grunau v jeleniogórské kotlině (dnes Jeżów Sudecki) při zmiňované pilotní škole založili v roce 1928 leteckou továrnu, z níž později vyšlo několik řad oblíbených modelů větroňů Grunau-Baby, na celém světě dlouho užívaných a populárních Bejbinek. Schneider založil po válce novou leteckou továrnu v Austrálii, kterou dnes provozuje jeho syn Harry.

Je celkem samozřejmé, že ctižádostivé chlapíky v leteckých kombinézách lákalo pokoření významných horských vrcholů, Sněžku nevyjímaje. Či vlastně jí především. Snadno rozebíratelné a sestavitelné větroně byly pracně vynášeny do místa startu většinou od Boudy prince Jindřicha a pak za pomoci gumových lan, napínaných skupinou nejméně 10 siláků, vystřeleny do vzdušného prostoru jako z praku. Ze Sněžky poprvé odstartoval pilot Andresen na stroji Burkbraun, propagujícím výrobce čokolády, 2. června 1927 v 16.35 hod, aby po 20 minutách plachtění přistál u městečka Łomnica. Vezl sebou i několik poštovních zásilek, čímž se let zapsal do historie zároveň jako první, byť neoficiální, bezmotorová letecká pošta na světě. Ing. Hans Bruno Andresen (28. 5. 1890 - 17. 6. 1976) z Jelení Hory si úspěšný start od nejvýše položené meteorologické stanice v Prusku zopakoval v téže sezóně ještě 20. srpna. Byl to jeho v pořadí již čtvrtý start z krkonošských hřebenů, když mezi tím vzlétl už 7. května od Boudy prince Jindřicha a 30. června od Sněžných jam. Postupně nezůstal opomenut ani Jínonoš, Kopa a další příhodné i méně dostupné vrcholy. O rok později zaznamenal dobový tisk let jiného nadšence, mnohonásobného světového rekordmana a úspěšného konstruktéra Ferdinanda Schulze (18. 12. 1892 - 16. 6. 1929 ), ze Sněžky do Kowar. Schulz, který svého času držel všechny světové rekordy ve své kategorii, v troskách letadla Marienburg, spolu se svým žákem Bruno Kaiserem, záhy na to při slavnostním letu v Stuhmu (dnes polský Sztum) zahynul. Smůlu měl už při jiném krkonošském letu od Hamplovy boudy, kdy skončil ve vedení vysokého napětí. Tenkrát to naštěstí odneslo jen jeho soutěžní letadlo Westpreussen. Letecké dny doplněné automobilovými a motocyklovými závody 21. a 22. července 1928 oslavila pruská pošta nejen pohlednicí a přetiskem platných známek s leteckým tématem, ale též příležitostním poštovním razítkem, užívaným v tom čase v poštovně na Sněžce. Na českou stranu pilotoval již zmíněný letoun Burkbraun  Emile Rolle několikrát v roce 1929. V červenci téhož roku vzlétl např. i z 1554m vysokého vrcholu Studničné hory a po 41 minutách přistál u Luční boudy. To už patřila k eskadře několika známých strojů, brázdících vzdušné moře nad vrcholky Krkonoš i Bönschova Wiesenbaude I, objednaná jako cvičný letoun u konstruktéra Schneidera v březnu 1929. Už začátkem září s ní Bönsch, sám aktivní pilot, dokázal v příznivém proudění vzduchu nad Studniční horou plachtit nepřetržitě přes dvě a půl hodiny. V červenci následujícího roku však nešťastně havaroval a těžce ji poškodil. Větroň byl znovu přestavěn a létal pak jako Wiesenbaude II. Právě na základě tohoto modelu sestrojil Edmund Schneider svůj úspěšný typ Grunau Baby, jehož nejrozšířenější typová řada II sloužila generacím plachtařů v celé Evropě, ale i v zámoří, ještě dlouho po druhé světové válce. Z inventáře československých letišť začala mizet teprve v 50. letech. Pro svou jednoduchou konstrukci a vynikající letové vlastnosti je zmenšená stavebnice Bejbiny dodnes evergrýnem mnoha leteckých modelářů. Nebylo nic neobvyklého, když se na stojánce před Luční boudou sešikoval výkvět tehdejší „krkonošské" letky. Vedle Burkbraunu a Wiesenbaude I a později II, stával ještě podobný letoun pojmenovaný Krummhübel a dvoumístný Bad Warmbrunn. Právě zmíněný Krummhübel pokřtil 27. 3. 1929 další letecký šampion a první pokořitel Atlantiku v opačném směru než Charles Lindbergh ( 4. 2. 1902 - 26. 8. 1974 ) německý pilot Herrmann Köhl ( 15. 4. 1888 - 7. 10. 1938 ). Ještě během roku se letadlo pod mistrnou Andresenovou pilotáží stalo s čerstvým titulem na mistrovství Slezska nejúspěšnějším strojem v oblasti.

Sama osobnost krkonošského horala Eugena Bönsche, jehož děd Ignaz (13. 9. 1823 - 1. 10. 1912) koupil Luční boudu za 300 zlatých od Christofa Häringa ze Sv. Petra 24. března 1886, stojí za podrobnější připomenutí. Eugen, který se nikdy neoženil, se narodil ve Velké Úpě jako šestnácté z celkem 17 dětí Vinzenze Bönsche (7. 1. 1847 - 7. 8. 1932) a jeho ženy Anny rozené Gleissnerové (8. 3. 1854 - 2. 1. 1922) 1. 5. 1897. Zemřel 24. 7. 1951 v Ehrwaldu v Rakousku. Za I. světové války se stal s hodností praporčíka leteckým esem rakousko - uherské armády, řadícím se se svými 16 bojovými vítězstvími na 7. místo v patnáctce nejúspěšnějších R.-U. stíhačů. Se šesti sestřelenými nepřátelskými balony byl v rakousko - uherském letectvu dokonce ještě před absolutní jedničkou Godwinem Brumowskim (26. 7. 1889 - 3. 6. 1936), který měl na kontě z celkových 35 uznaných sestřelů, balonů jen pět. Svých vítězství dosáhl Bönsch až ve druhé polovině války, vesměs na italské frontě, jako příslušník letecké formace Flik 51J (Fliegerkompanie) na letounech Albatros D III s imatrikulačními čísly 153.46, 153.140, 253.24, 253.31 aj. Stíhací letoun Albatros D III s kapotáží z překližky(!), zaváděný po roce 1916 do výzbroje bojujících armád Německa i Rakousko - Uherska a po válce jako trofejní i v Československu a Polsku, vyráběla podle plánů konstruktérů Roberta Thelena (1884 - 1968) a R. Schuberta firma Albatros Flugzeugwerke Johannisthal u Berlína, založená roku 1910, včleněná v roce 1931 do koncernu Focke Wulf a filiálka v dnes polské Piłe - Ostdeutsche Albatros Werke (OAW). Bylo ustáleným pravidlem, že do německých strojů byl montován motor Mercedes D III o výkonu 160 k. Oddíly Luftfahrtruppen rakousko - uherských vojenských sil užívaly jako pohonnou jednotku výkonnější motory Austro - Daimler 185 k. Své letecké ostruhy si na nich vysloužili i takoví „bombarďáci" jako „Rudý baron" Manfred von Richthofen (2. 5. 1892 - 21. 4. 1918) nebo Ernst Udet (26. 4. 1896 - 17. 11. 1941). Ještě coby desátník byl Bönsch poprvé vyznamenán zlatou medailí „Za statečnost" císaře Karla I. 30. 5. 1918. Tímto vysokým vyznamenáním Monarchie byl dekorován celkem třikrát. Naposledy kuriózně 23. 7. 1919. Podobných perliček bylo v jeho životě víc. Zatím, co v Praze se 28. října 1918 bouřlivě oslavoval vznik republiky, on ještě 29. vzlétl ke svému poslednímu úspěšnému souboji s nepřátelským letounem Hanriot HD I. ve stejnokroji právě se rozpadávající velmoci. Po návratu na Luční boudu se jako nadporučík v záloze stal mimo jiné v roce 1931 váženým protektorem nově založeného spolku vysloužilých vojáků v Peci pod Sněžkou. Většinu svých aktivit však věnoval letectví. Čile spolupracoval s druhou nejstarší plachtařskou školou v Německu a zároveň i ve světě v Grunau u tehdejšího Hirschbergu (dnes Jelení Hora) i s nově vznikajícími leteckými spolky v českém podhůří Krkonoš, především ve Vrchlabí. Hlavně však investoval nemalé prostředky do vybavení vlastní plachtařské školy na Luční boudě, jíž prošla řada významných jmen, ať již instruktorů nebo klientů. Znalce poměrů zjitřené doby před vypuknutím II. světové války i osudů mnoha sudetských obyvatel českého pohraničí asi nepřekvapí obrázek nadporučíka Eugena Bönsche v uniformě německé Luftwaffe na letišti v saském Oschatzu. Ve stejné uniformě např. smrtelně havaroval v roce 1939 při letu z Plzně do Drážďan další z „Bönschových mužů" Heinrich Sedlatschek z Oseku u Duchcova, který v roce 1926 v pouhých 18 letech sestrojil funkční dvouplošný kluzák. Po ukončení základní vojenské služby v československé armádě 31. března 1930 působil jako instruktor plachtového létání na Luční boudě, později na Rané u Loun. Oblékal ji i již zmíněný Wolfram Hirth, od roku 1958 nositel mezinárodního stříbrného plachtařského odznaku č. 1 za celoživotní zásluhy a poválečný první prezident německého Aeroklubu, který ve třicátých letech několikrát přistál u Luční boudy i jeho bratr Helmuth, pilotní eso sedlající v pionýrských dobách letectví tzv. „Holubí letoun" Taube - Rumpler trutnovského konstruktéra Igo Etricha.

 Konfigurace rozlehlého terénu Bílé louky, někdy více než půlroční sněhová pokrývka a výrazné vzduchové proudění, nutily místní koumáky zkoušet i jiné možnosti sportovního plachtění, tentokrát v kombinaci s použitím lyží. První pokusy tohoto druhu jsou známy z krajiny plachtění zaslíbené v okolí Wasserkuppe v Německu v podobě prosté obdélníkové plachty, připevněné na bočních stranách k holím a nesené mezi dvěma lyžaři, již z roku 1914. Jeden ze spolumajitelů Luční boudy, příslušník rozvětvené rodiny Bönschů, patřící mezi první krkonošské piloty větroňů ze strýčkovy plachtařské školy, Herbert Beutel vzpomíná, jak v roce 1929 tvrdošíjně uváděl myšlenku plachtění na lyžích v život. Jeho první aparát sestával z nosné kostry podobné krosně nebo batohu, na kterém byla pomocí kloubového závěsu umožňujícího pohyb připevněna dvě křídla s úchyty pro ruce, ne nepodobná křídlům motýlím, vyřezaná z letecké překližky. Pro svou neúnavnou snahu stavět po neúspěšných pokusech nová a nová křídla nejrůznější velikosti, byl okolím posměšně nazýván „Amorherbert". (O podobných pokusech vynálezce Adolfa Linky o dvacet let později v souvislosti se sněhovými bruslemi zn. Tajfun viz Krkonoše 1/1999.) Zvrat přinesl až nález dvou silných bambusových tyčí jiného pokusníka, tajného rady Dr. Weinholda z Vratislavi, který je před mnoha lety zanechal na půdě Luční boudy. Spolu s trojúhelníkovou plachtou tvořily obří křídlo, které by v silném větru nezvládl snad ani sám Krakonoš. Pomoc se však mladému nadšenci snesla přímo z nebe. Při jedné horské tělocvičné slavnosti přistála u Luční boudy německá výsadkářská rekordmanka Lola Schröter, která v roce 1931 uskutečnila první seskok z výšky 6 000 m. S její pomocí získal od jisté letecké továrny tyče z lehkých slitin a od berlínského výrobce plachet plátno na potažení prvního lehkého a manipulovatelného plachetního křídla, které „vynalézavě" nazval Wiesenbaude I. Malá regata křídel, každé o celkové ploše 3,5 - 4 m², se postupně rozrostla na čtyři exempláře. Starty se většinou odbývaly ze závětří Luční boudy s lyžemi v lehkém vzepření a s větrem v zádech. Když jezdec bruslařským krokem nabral rychlost, stačilo už jen nechat se jako Krakonošův skřítek unášet před zraky udivených lyžařů, z nichž mnohý začal věřit na přeludy, vstříc vrcholu Studniční hory. Dostat křídlo v plné jízdě a pod tlakem větru od těla, vyžadovalo jistou zručnost a cvik, zvláště na vrcholové návětrné hraně, jinak hrozil krkolomný sešup do Modrého dolu. Po čase se jezdci naučili jezdit nejen s větrem v zádech, ale i proti větru nebo příčně proti svahu. Oblíbenou kratochvílí bylo nechat se větrem vytlačit až k vrcholovému bodu, nazývaném po Bönschově sestře Amálce Amalienruh a po otočce šusem dolů s kristiánkou uprostřed svahu, kdy se křídlo nadhodilo z boku na záda a s náklonem těla od svahu plnou rychlostí po vrstevnici. Běda, když tlak větru na chvíli povolil, to bylo kotrmelců nepočítaně. Vynikající lyžaři, bratři Otto a Gustav Berauerové z Pece pod Sněžkou, působící v té době na Luční boudě jako instruktoři lyžařských kurzů, zvládali toto umění dokonale. Čtvrtým do party byl Otto Hackel z Vrchlabí. Trasu od Boudy prince Jindřicha k Luční boudě, což jsou asi 3 km, projeli s větrem v zádech za 3 minuty. Otto Berauer (22. 2. 1905 - 1. 4. 1942) dosáhl na přemrzlém jinovatkovém sněhu měřené rychlosti 90 km/hod. Populární Gustl (5. 11. 1912 - 18. 5. 1986), pozdější československý a německý lyžařský reprezentant, několikanásobný mistr obou států, účastník olympijských her a mistr světa z roku 1939, dokázal za sebou s neuvěřitelnou silou vytáhnout na laně 5 - 7 dalších lyžařů.

S použitím článku Herberta Beutela, za jehož překlad děkuji panu Günteru Fiedlerovi. 

In: Krkonoše - Jizerské hory 2007/4