Výlov rybníka

 
Čištění jezírka v parku před Pietteho školou v Maršově I.

Je podzim a v jižních Čechách, kraji rybníků není podobná scenerie jen v několikrát větším měřítku nic neobvyklého. Fotografie datovaná 15. července 1936 však připomíná rybářský svátek jen na první letmý pohled. Piettovo náměstí v tenkrát ještě samostatné obci Maršov I. s dominantou Piettovy školy a s kostelíkem sv. Josefa vzadu ve stráni pozná snad každý Svoboďák. Okrasný rybníček v parku si pamatují jen ti dříve narození. Jak vidno i nepatrná vodní nádrž potřebovala občas vyčistit od nánosů bahna a drobného neřádstva. Nejspíš tam nebylo tolik odhozených věcí jako v polovině 20. století krátce před jeho zasypáním jak mají do paměti zapsáno tehdejší školáci. Majitel sousední papírny Ludwig Piette - Rivage, jehož otec Prosper, známý jako Otec Krkonoš, který tento kout Maršova vybudoval a kousek odtud má pamětní desku, pravděpodobně poskytl potřebné čerpadlo a možná i několik dělníků. Vypuštěný rybníček nabízí pohled na břehy pečlivě vyskládané z rovnaného přírodního kamene, na což byli staří obyvatelé Krkonoš machři. Suché zídky i regulace menších potoků lze najít neporušené i po mnoha desítkách let v okolí dodnes. Zářným příkladem jsou zpevněné břehy Zlatého potoka ve Sklenářovickém údolí včetně jednoobloukového klenutého mostu postaveného touto osvědčenou starodávnou technikou. Na uvedené fotografii je i vzácný záběr pomníku padlých z první světové války přestavěného z původního památníku císaře Josefa II. Po rybníčku dnes není v parčíku ani stopy, z pomníku zůstal jen osiřelý podstavec a v kdysi hlaholících školních třídách jsou apartmánové byty. Čas se nedá zastavit ani nostalgií nad zažloutlou fotografií.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Duchovní

 
Kostel sv. Jana Nepomuckého ve Svobodě nad Úpou

Pro samozvaného zapisovatele regionální historie by žádné téma nemělo být tabu. I když mnohdy je vzhledem k nedostatku věrohodných podkladů nucen doslova vařit z vody. Pokus o byť neúplný seznam „sluhů Božích" z místní farnosti je očividně zabruslení na hodně tenký led. Leč, kdo se bojí, kadí v síni, jak často mnohem jadrněji říkávala moje babička. Historie svobodského kostela se počítá od jeho výstavby protestantskými kazateli v roce 1584. Současnou podobu získal přestavbou v roce 1777. Zhruba od té doby je ve farní kronice s německou akurátností zaznamenána souvislá řada místních duchovních. Dochovaný obrázek je památka na jednoho z těch předválečných. Asi ničemu neuškodí, když je znovu stručně chronologicky vyjmenuji: 1. Johann Gernth *1730 v Pilníkově (1770 - 1775), 2. Johann Kölbl z Löwengrimmu *1737 v Maršově (do 1794), Josef Tschöp *1759 v Žacléři (do 1806), 4. Augustin Breuer *1768 v Trutnově (do 1806), 5. Josef Nentwig *1766 v Červeném Potoce u Králík (do 1816), 6. Vinzenz Bier *1783 v Dolní Lipce u Králík (do 1834), 7. Anton Pohley *1803 v Broumově (do 1839), 8. Johann Roller *1806 v Dolní Lichvě u Ústí nad Orlicí (do 1853), 9. Wenzel Euchs *1821 v Ústí nad Orlicí (do 1902), 10. Franz Meyer *1870 ve Stárkově (do 1919), 11. Josef Müller *1889 v Zlaté Olešnici (do 1929), 12. Alfons Pluta *1900 na Hlučínsku (do 1938), 13. Rudolf Tauchmann z Velké Borovnice (do 1941), 14. Josef Tschöp z Kyje (do 1946). V pauzách mezi uvedenými ještě krátce zastupovali penzionovaný vikář Franz z Horního Starého Města, Franz Pöter ze Stárkova a administrátor Josef Sommer. A pak už jen velká černá díra.

Pokračování článku »

Podzim čaroděj

 

Iva-Podzim-ve-Svobode-n.-U.jpg

Potmě je každá kráva černá. A na podzim je svým způsobem krásná i ta nejzapadlejší „díra u Hanušovic". Pohled na tu méně fotogenickou část Svobody nad Úpou s celkem fádním okolím bez výrazných architektonických dominant, pomineme - li celkem tuctový kostel sv. Jana Nepomuckého a z okolní zástavby nabízející jen shluk nenápadných střech vyčuhující současnou budovu Domu s pečovatelskou službou, fotografuje autorka snímku již několik let a v každé roční době. Z nadhledu Sluneční stráně míří svým objektivem víc na jih než většina věhlasných fotografů krajinářů, kteří volí jiné stanoviště na tomtéž svahu někdejšího Kravího vrchu, aby dostali do záběru malebnou severní stranu náměstí Svornosti s dominantní věží staré radnice včetně doleva ubíhajícího údolí Janského potoka a rýsujícími se výstavnými domy Janských Lázní. A především známou siluetu dvou krkonošských tisícovek, Světlé a Černé hory jako atraktivní pozadí celé scenerie. Obohacené v poslední době navíc monumentálním ochozem Stezky korunami stromů na horizontu. Pro nás patrioty jsou všechny fotky zajímavé. Nezaujatý pozorovatel však natvrdo přizná, že pod sněhem, ale ani na jaře bez listí nebo uprostřed léta s jednotvárnou zelení nemá tento výsek města zdaleka takové kouzlo jako na podzim když se povede jako letos 28. října. Barevná škála teplých barev prozářených sluncem, to je ta pravá pastva pro oči každého ctitele nenápadné krásy.

Pokračování článku »

Taková prkotina

 
Pečetka městského úřadu ve Svobodě nad Úpou - 1. polovina 20. století

Léta přehlížená, sběratelsky téměř bezcenná, ani přesné jméno nemá. Na poštovních celinách většinou znehodnocená, pro zájemce o regionální historii však navýsost zajímavá. Ano, řeč je o úřední pečetce sloužící k zalepování listin zejména poštovních zásilek, telegramů, dopisů apod. V dobách kdy se ve „Freiheitu" mluvilo převážně německy, se jí oficiálně říkalo Verschlusszetel. Na tom by si současní obyvatelé Svobody nad Úpou nejspíš překousli jazyk. Někteří „známkaři" jí říkají zálepka, ale to je podle základní filatelistické terminologie něco úplně jiného. Jako v tomto směru naprostý laik jsem opatrný i v dalších případech kde se pletou pojmy s dojmy. Kam takové regionální památky zařadit když má naše město v Krkonoších tak specifické jméno? Jako Freiheitika podle vzoru Korkontika? Nebo Svobodensia podle Pragensia? Samé otazníky. A teď babo raď, když i strýček Google si významně ťuká na čelo a koulí očima, co si to ten dědek pořád vymýšlí. U každé krasavice je hned na začátku vztahu dobré vědět s kým má člověk tu čest. Tuhle neporušenou modrobílou panenku mám doma už dlouho. Občas si ji prohlížím a stále se mi líbí. Přestože o ní téměř nic nevím. Používali ji v několika variantách na městském úřadě ještě před rokem 1945. A zrovna tenhle exemplář se mi jeví jako graficky dokonalý. Městský znak je výtvarně působivý, i když heraldici by jistě měli celou kupu odborných námitek. Pro srovnání přidávám trochu přezdobenou starší variantu městské rady a ukázku několika kulatých pečetek z okolních obcí.

Pokračování článku »

Kdo byla ta Helena?

 
Informační cedule

Téměř každá obec má na svém katastru nějakou tu drobnou kulturní památku. Mnoho jich je léta hýčkaných, opečovávaných, propagovaných a hojně navštěvovaných. Stejně tak je řada těch téměř zaniklých, opuštěných, stojících na nepřístupných místech nebo stranou turistických cest. Zejména památky s jakýmkoliv sakrálním nádechem doznaly ve druhé polovině 20. století mnohou újmu pro všeobecný nezájem a odklon od náboženství. Mnoho kapliček, božích muk, křížů, pomníčků nebo jen svatých obrázků už bylo po změně politických poměrů obnoveno zásluhou institucí, občanských spolků i jednotlivců. Jednou z opomíjených Popelek v nejbližším okolí Svobody nad Úpou je svatý obrázek u studánky Helenina pramene na Janské hoře jižně od Janských Lázní, jak je na současných mapách uváděna kóta 728 m nazývaná dříve Janský vrch i Janský hřeben. Jeden ze tří desítek minerálních pramenů s léčivou vodou v okolí věhlasného lázeňského střediska býval v minulosti hojně navštěvován zejména lázeňskými hosty. K prameni skrytému v zeleni lesa vedla z Rudolfova údolí strmá Helenina cesta. Její zdolání se na ztrátě podkožního tuku podílelo možná víc, než proklamované účinky několika doušků lahodné pramenité vody. V době historicky nedávné zavěsil neznámý dobroděj neznalý souvislostí na letitý smrk nad vývěrem studené železité minerálky (údajně snad i mírně radioaktivní - podle oficiálních rozborů 16 tehdy užívaných Macheových jednotek) barvotiskový obrázek Panny Marie Bohorodičky v zaskleném dřevěném rámečku. Tím tak trochu zastřel jméno původní donátorky, po které byl pramínek pojmenován.

Pokračování článku »

Lano-li nenapne-li se …

 
Voskovec a Werich ve filmu Pudr a benzin

Okřídlená hláška z divadelní hry Sever proti Jihu populární klaunské dvojice Voskovce a Wericha ze slavné předválečné éry Osvobozeného divadla, přejatá do filmové komedie Pudr a benzin je ideálním úvodem k dnešnímu tématu. Lano se naštěstí napnulo! Což dokládají stohy popsaného papíru o výstavbě i letitém provozu první visuté lanovky pro přepravu osob v republice z Janských Lázní na Černou horu od prvopočátku vlastněné ČSD. Oficiální provoz byl zahájen 31. října 1928 po zhruba 15 měsících intenzivních stavebních prací. Strojní zařízení a kovové konstrukce zajišťovala firma František Wiesner z Chrudimi, pozdější Transporta. Veškeré stavební práce prováděla brněnská filiálka firmy Wayss a Freytag z Frankfurtu nad Mohanem. Také všechna lana dodala specializovaná německá firma „Westfálský drátěný průmysl" z Hammu v průmyslovém Porúří. Obě hliníkové kabiny uvnitř obložené mahagonem, každou s kapacitou 30 stojících pasažérů, vyrobila vagonka v České Lípě. V superlativech by se daly dlouze popisovat i vynikající technické parametry, ale to je všechno dávno pasé. Včetně nostalgických vzpomínek na nástupní stanici přímo v centru lázeňského střediska, jen pár kroků od Kolonády. Dnes přepraví moderní Černohorský expres společnosti MEGA PLUS v jiné trase pod vrchol Černé hory v osmimístných gondolách Doppelmayer za zhruba 7 - 8 minut jízdy až 1 500 osob za hodinu. Leč vraťme se k lanům.

Pokračování článku »

Noční můra pošťáka Kolbaby

 
Popletená Svoboda

Akurátní dobrácký listonoš z Pošťácké pohádky Karla Čapka by měl z takhle vypravené pohlednice asi taky velmi neklidné spaní. A to má lístek adresu určitě naprosto v pořádku. Jinak už je ale skoro všecko špatně. Jednu možnou variantu rekonstrukce příběhu nabízím. (Zcela pomíjím anabázi zakoupené pohlednice z nejmenovaného antikvariátu v Berlíně přes hory a doly byrokratických nedorozumění s robotickým zpracováním údajů na aukčním serveru až do Krkonoš. Z toho by se chudák Kolbaba nejspíš picnul). Důvod, proč za staré dobré Rakousko-uherské monarchie vydavatel pohlednice z krkonošského městečka Freiheit zadal její vytištění firmě Roberta Clause do Drážďan, už dnes nikdo nezjistí. Zejména, když v té době už úspěšně tiskl veškeré tiskoviny včetně pohlednic místní tiskař Franz Feix, tehdy ještě v původní provozovně v čp. 105. Úplně neobvyklé to však nebylo, jak nasvědčuje totožný exemplář z téhož negativu vytištěný rovněž v první dekádě 20. století vyhlášenou tiskárnou J. Bettenhausen ve Vídni, který se liší pouze nápisem přesunutým do levého horního rohu. Za kulišárnou tvořící z běžné pohlednice zajímavý doklad pomatené poštovní historie nestojí tudíž pohádkoví poštovní skřítci, ale zlomyslný tiskařský šotek s pifkou na svého zaměstnavatele Clause. Zásilka hotových pohlednic neputovala pravděpodobně k zákazníkovi do Krkonoš, ale v rámci spolkové země Německého císařství do vesnice Freiheit v Dolním Sasku na úpatí pohoří Harz. Dnes je původně samostatná obec součástí bývalého okresního města Osterode. Tam si ji možná nějakým přehlédnutím nechali - když už ji zaplatili - a používali v běžném poštovním styku. Alespoň tuto jednu konkrétní určitě.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 45 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.