Milion je hodně, tisíc taky dost *

 
Odznak "milionáře" - ČSSR

Být milionářem byla za mého dětství touha těch mazanějších kluků. Většina ostatních pitomců chtěla být nevím proč popelářem nebo kominíkem. Až mnohem, mnohem později astronautem. Já jsem vždycky snil o tom být rentiérem, jak říkával můj děda chudý jako myška v protestantském kostelíku a měl na mysli zazobaného penzistu. Teprve když se člověku jeho sny splní, byť jen z poloviny, zjistí obvykle, že není o co stát. Vyrůstal jsem v dělném prostředí na vesnici, kde byla práce od „vidím" do „nevidím" na denním pořádku. Zkreslenou představu o zlých milionářích z režimních pohádek trochu vylepšili milionářští hrdinové práce za volantem náklaďáků, autobusů a trolejbusů, kteří dokázali najezdit miliony kilometrů bez nehody, za což obdrželi smaltovaný odznak, vlaječku a diplom. V dnešním provozu na silnicích je to věc neuvěřitelná a téměř nemožná. I pojem milionář se celkem vyprázdnil a ani na finančním trhu nic neznamená. Majetkoví milionáři nejsou ničím výjimeční a splývají s davem.

Autobusaci-s-odznakem.jpg

Rytíři silnic z dávných dob v barvách někdejšího dopravního monopolu ČSAD ustaveného celostátně k 1. lednu 1949 sešikovaní náhodně na odstavné ploše firemního areálu ve Svobodě nad Úpou ten svůj milion najeli mnozí i několikrát. Na obrázku stojí první zleva před svým linkovým ořem značky Škoda 706 RO se kterým dokázal bravurně kličkovat po úzké silničce do Albeřic mladíček Ondrej Kysela (1932 - 1978). Také on si přes krátký čas pouhých 46 let života užil svých pět minut milionářské slávy. Možná i pan starosta gratuloval, možná byl i v nějakých novinách a nejspíš jeho portrét visel někde na chodbě místní provozovny trutnovského dopravního podniku Československé státní automobilové dopravy s číslem - po reorganizaci v roce 1963 - 502. Mohutný chlapík vedle s předpisovou služební brigadýrkou je řidič Cink, jezdící v té době na pravidelné lince Trutnov - Pomezní Boudy se stejným typem autobusu, který byl koncem padesátých let dominantním u většiny dopravců v celé republice, jak dokládá i toto malé defilé. V pozadí se vedle transformátoru vysokého napětí, který stále ještě stojí na stejném místě, tyčí k obloze nenáviděný 27 metrů vysoký tovární komín Dehtochemy, dnešního výrobce asfaltových hydroizolačních pásů KVK Parabit a. s., zbořený teprve začátkem poslední dekády minulého století po zavedení celkové plynofikace provozu. Vlevo od něj kouří ještě jeden menší (a vzdálenější) patřící dle prvního a jak se později ukázalo mylného dojmu světoznámé továrně Franze Stephana na voskové zboží, svíčky, mýdlo a jedlou sodu. Stával vzdušnou čarou sotva několik desítek metrů od současného Pensionu OK ve Staré aleji, kde bydlí Kysela junior. Perspektiva je jak víme prevít - s dálkou zkresluje. Jiná další možnost nabízející se logicky v tom směru je komín nad strojírnou Václava Schneidera, pověstnou mimo jiné speciální výrobou bruslí a vázání k lyžím. Po válce se pro ni vžil název provazárna, než ji obsadil národní podnik Úpavan s šitím stanů. V dnešní době tam s podobným výrobním sortimentem sídlí firma JAPIO spol. s r. o. Jenže ten byl zdemolován už 14. prosince 1955! Srovnáním fotografie z místa pořízení snímku se to zdá být jasná a nezpochybnitelná volba. Páni řidiči se mohli fotit před tímto datem. Pak je tu ale jako vždycky ještě možnost třetí (jenže ta není doložená, jak si možná mnozí pamatují z Písně strašlivé o Golemovi v podání V + W). Existují totiž pochybovači, kteří mi vtloukají klíny do hlavy a podsouvají celou řadu bližších komínů hned za řekou v lokalitě kolem kostela. Svůj měla obecní plynárna, kterou pováleční pamětníci pamatují jako stavební truhlářství, kterému léta šéfoval Jaroslav Fireš. Druhý mnohem vyšší kouřil u strojírny Fröhnel a Feist, přestavěné novými osídlenci po roce 1948 brigádně na městská jatka. Areál je naproti Domu s pečovatelskou službou v Kostelní ulici. Kdy zmizel komín, zůstává tajemstvím. Proč bych si tím měl ale lámat hlavu zrovna já, který až do konce roku 1955 snad ani nevěděl, že nějaká Svoboda nad Úpou existuje. Jen to panorama znám téměř odmalička. V dáli na horizontu se totiž rýsují ladné křivky východokrkonošských dvojčat - táhlý hřeben Světlé a vlevo nad střechou Cinkova stroje jako špička ledovce vrchol Černé hory.

Pokračování článku »

I v pětasedmdesáti je o ni zájem

 
Firemní obálka z roku 1946

Při zjištění, že obyčejný rohlík může stát i dvanáct a hrníček ošizené instantní kávy klidně padesát babek, mě napadlo, jakou asi cenu může mít pomuchlaná, tři čtvrtě století stará firemní obálka. Zejména, když kromě naprosto běžných stop poštovního provozu té veskrze provizorní doby po konci druhé světové války na ní neshledávám nic obzvlášť zajímavého. Nad červenou československou známkou s generálem Štefánikem za 2 koruny čtyřicet by se dnes ofrňoval každý začínající filatelista. A jediným kladem gumového poštovního razítka bez datumovky, užívaného i na poště ve Svobodě nad Úpou ještě téměř celý rok 1946 je pouze nezvykle čitelný otisk. Původní německý text s adresou odesílatele je „znehodnocen" sdělením o šetření lesů používáním starých tiskopisů. Podobné razítko na zásoby německých lejster měl doma každý živnostník. To, že světoznámé firmě s dlouholetou tradicí velel nějaký národní správce z řad dělnických poválečných kádrů, také není nic, co by se vymykalo dobovým zvyklostem.

Pokračování článku »

O houbách a lidech

 
Houbařský skaut Jirka Eliášek

V dávných dobách se říkávalo: Co Čech, to muzikant. To už ale dlouho neplatí. Dokonce i fáma o zlatých českých ručičkách má dnes značné trhliny. Zlé jazyky tvrdí, že jsme národ tunelářů a pivařů. Ty laskavější nás mají zase za největší chalupáře a houbaře na světě. Všecko je relativní, ale na těch houbách asi zrnko pravdy je. Naše země je proslulá krásnými a rozlehlými lesy, oplývajícími bohatstvím lesních plodů, které byly obyvateli odpradávna vyhledávané a hojně konzumované. Dodnes je houbaření všeobecně rozšířený a zdraví nadmíru prospěšný koníček. Houby jsou maso chudých, říkali už staří horáci z Krkonoš. Pro ty spravedlivé sázel prý Krakonoš do mechu dokonce hříbky ze zlata. Svoboda nad Úpou je pro svou polohu v sevřeném údolí obklíčeném kolem dokola lesy přímo předurčená být vyhledávanou houbařskou lokalitou pro fyzicky zdatné hledače. Potěšení z pohodlné rodinné procházky po rovince jako v borových hájích kolem Máchova jezera nebo v mírně zvlněném terénu u „Králového Hradce" a nově i v přístupném široširém vojenském prostoru Brd to ale není. Z náměstíčka s věží nízkou je to tady samý „dokopec". Ten nejbližší původní starousedlíci dokonce ve svém jazyce nazvali Pilzberg, nejspíš záhy co zbourali šibenici čímž pojmenování Galgenberg ztratilo opodstatnění. Prý pro hojnost hub. Jiní mudrlanti naopak tvrdí, že se název ujal podle vyhlídkového altánku ve tvaru houby na vrcholovém plató, zvýrazněného před necelým měsícem obnoveným nátěrem. Ať tak či tak současné jméno Muchomůrka zní daleko lahodněji. Zvuk i pro ostatní výletníky jí v poslední době dodává hojně navštěvovaný a oblíbený stejnojmenný farmapark s domácím zvířectvem.

Pokračování článku »

Od anglického trávníku k horské louce

 
Kopretiny pro zámeckou paní k dnešnímu významnému datu

Ještě před padesáti lety byla naše „hřbitovní" část Sluneční stráně na jihozápadním úbočí Kravího vrchu ve Svobodě nad Úpou s vrcholovou kótou 681 metrů nadmořské výšky pouze vysmívaným „Kravákem" se zanedbanou loukou rozdělenou vrstevnicovými teráskami s mezemi zarostlými keřovitým náletem dřevin než se do ní zakously stavební bagry. Začít v 70. letech minulého století se stavbou rodinného domu bylo čiré zoufalství. Přesto většina ze stavebníků viděla už dlouho dopředu na překopané kamenité půdě plné stavební suti šťavnatě zelený krátce střižený anglický trávník bez jediné sedmikrásky. V nezměrné mladické pýše jsme se od plic zasmáli každému vousatému vtipu jakéhosi stařičkého lorda, jak jednoduché je takový pažit vypěstovat. Stačí jen zorat, uvláčet, vybrat kořeny plevelů, zasít kvalitní semeno, uválcovat a pak už jen pravidelně zalévat, dvakrát týdně sekat, hnojit, sekat, hnojit, sekat...aspoň 300 let a máte dokonalý koberec. Ha, ha, ha! Kdo by na takové povídačky věřil. My to zmáknem za rok, za dvě léta. Ač vesnický sekáč, došlo mi, že ve svažitém terénu to jen s kosou nebo srpem asi nepůjde. Po jednoroční nepříjemné zkušenosti s těžkou litinovou vřetenovou sekačkou britských zahradníků, kterou bylo možné sehnat v nově otevřeném pardubickém obchodním domě Prior, nezbylo než se pustit do domácí výroby něčeho vhodnějšího. Z populárního časopisu „Urob si sám" jsme s kamarádem okopírovali návod na tehdejší výkřik sezony - údajně snadno ovladatelnou elektrickou rotační sekačku se dvěma kolečky a kapotáží motoru plastovým kbelíkem. Sloužila docela dlouho. Když jsem ji později při koupi nového stroje v Mountfieldu v jisté akci dovezl jako „protihodnotu" budila úžas všech přítomných. Předpokládám, že zaujímá čestné místo jako odstrašující příklad v nějakém muzeu zahradní techniky. U elektrického pohonu i přes nepříjemnosti s kabelem tvrdošíjně setrváváme - motorové sekačky mají zase jiné mouchy. Žacích strojů už jsme vystřídali několikero, včetně strunových obžínačů na elektriku i na benzin, mechanických i bateriových nůžek. Jeden ksindl vedle druhého! S pokorou dnes dávám za pravdu anglickým lordům, že na zahradu je nejlepší zahradník.

Pokračování článku »

Helmy

 
Historické helmy hasičů z obce Babí u Trutnova

Hasičské helmy atraktivní jsou velmi - svádí k uplatnění „básnického střeva" leckterého veršotepce. A je lhostejné, zda jsou to celokožené černé přilby s ozdobnými mosaznými doplňky nebo nablýskané parádní helmice ze žlutého kovu se hřebenem na vrcholu připomínající honosnou výstroj císařských dragounů - tak odlišné od integrální anatomicky tvarované ochrany hlavy současných bojovníků s ohnivým živlem. Pro historické helmy německých „fojervérů" měl slabost už můj táta. Několik parádních mosazných čepic nastříhal na čtverečky plechu o rozměrech 2 x 2 cm a používal je jako ideální a praxí osvědčenou pájku při obloukovém svařování pásových pil. V tomto směru byl ryzí pragmatik. Současní sběratelé militarií z druhé světové války by si při pohledu, jak se v jeho rukách mění honosné dýky a značkové bajonety na unikátní jednoúčelová soustružnická dláta rvali neexistující porost z vyholených hlav. Helmice skončivší na dlažbě pocházejí z vesničky Babí, dnes městské části Trutnova. Podobný znak pouze s jiným názvem obce používalo mnoho dalších sborů v regionu. Nějakou tajnou skrýš s vyřazenými součástkami výstroje z hasičské zbrojnice vyplenili kdysi dávno myslivci, scházející se v babském honebním revíru na Vobešlovce, útulné chatičce ve školním polesí trutnovské lesárny.

Pokračování článku »

Chaloupka pod horami s otazníkem

 
Někde ve Svobodě - kreslil František Petr

V osmdesátých letech minulého století k nám do podniku jezdíval dělat inventuru v nezbytném papírování akurátní úředník ze staré školy, sympatický důchodce František Petr z Pardubic. Když vyšetřil volnou chvilku, chodíval do nejbližšího okolí malovat naivistické kresby krajinek i architektury. Někdy si jen načrtnul skicu tužkou a doma podle ní zhotovil tuší a pastelkami barevný originál. Nějak jsme si navzájem padli do oka, takže jsme si v mezidobí dokonce vyměnili několik dopisů. V roce 1985 mi starý pán poslal gratulaci k svátku na vlastnoručně namalované pohlednici s přípisem: „Vzpomněl jsem si na Vás, když jsem našel tento obrázek ze Svobody a jsem zvědav, zda si vzpomenete kde ten domek, než byl asi před 20 ti léty zbořen, stával." Od té doby si marně lámu hlavu. Ke vší smůle ani autor si už nepamatoval, kde chaloupku tenkrát namaloval. Sice mi později dovezl i původní kresbu tužkou, bohužel stejně nic neříkající jako barevná kopie. 13. června to bude přesně 36 let, co nerozluštěná hádanka leží s několika dalšími neurčenými fotografiemi v šuplíčku, kterému po vzoru starých kriminalistických praktiků říkám pomníčky. Někdy se mi po mnoha letech podaří čirou náhodou některý oříšek rozlousknout. V tomto konkrétním případě si už ale velké šance nedávám.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Tenkrát v kině

 
Filmový reklamní diapozitiv

Vlezlá všudypřítomná reklama dnes vyplňuje každý volnější koutek našeho životního prostoru. Právě tou razancí a množstvím i podprahových informací, před nimiž není úniku, se podle některých studií míjí se svým původním posláním. Zejména komerční televize jsou odpuzujícím rozkouskováním filmů, inscenací, ale i sportovních utkání reklamními bloky přímo pověstné. Záplavu reklamních tiskovin z poštovní schránky lze občas bez prohlížení přemístit do nádoby na tříděný odpad. Velkoplošné celostránkové nabídky nepotřebného zboží v denním tisku jednoduše přeskočit. Ale ta bezostyšná krádež soukromého času při sledování napínavé detektivky ze mě osobně zákazníka x-krát nabízeného produktu rozhodně neudělá. Přitom reklama jako taková není nic náhle spadlého z nebe. Jen mám dojem, že v dobách, kdy byla ještě v plenkách, bývala tak nějak laskavější, uměřenější ba přímo přátelská. Z idealizovaných časů První republiky se i do prvních poválečných roků přenesly barevné reklamní diapozitivy promítané v kinech před hlavním představením. Do již ztišeného sálu pouštěl promítač po zhasnutí světel krátké pětivteřinové sekvence ze sklíček o rozměrech 8,5 x 8,5 centimetru s jasným a srozumitelným sdělením provázeným většinou ručně malovaným obrázkem. U některých dnešních méně povedených reklamních šotů stačí vypnout zvuk a vůbec nepoznáte, co propagují. Je sice pravda, že obecenstvo nebylo zdaleka tak zmlsané a roztěkané, takže těch pár chvilek s reklamou před spuštěním žurnálu, po němž ještě obvykle následoval krátký film, docela v klidu vydrželo i bez kbelíků popcornu, šustivých sáčků s chipsy a kelímků s kávou.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 48 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.