Freiheit

Pro samozvaného zapisovatele regionální historie by žádné téma nemělo být tabu. I když mnohdy je vzhledem k nedostatku věrohodných podkladů nucen doslova vařit z vody. Pokus o byť neúplný seznam „sluhů Božích" z místní farnosti je očividně zabruslení na hodně tenký led. Leč, kdo se bojí, kadí v síni, jak často mnohem jadrněji říkávala moje babička. Historie svobodského kostela se počítá od jeho výstavby protestantskými kazateli v roce 1584. Současnou podobu získal přestavbou v roce 1777. Zhruba od té doby je ve farní kronice s německou akurátností zaznamenána souvislá řada místních duchovních. Dochovaný obrázek je památka na jednoho z těch předválečných. Asi ničemu neuškodí, když je znovu stručně chronologicky vyjmenuji: 1. Johann Gernth *1730 v Pilníkově (1770 - 1775), 2. Johann Kölbl z Löwengrimmu *1737 v Maršově (do 1794), Josef Tschöp *1759 v Žacléři (do 1806), 4. Augustin Breuer *1768 v Trutnově (do 1806), 5. Josef Nentwig *1766 v Červeném Potoce u Králík (do 1816), 6. Vinzenz Bier *1783 v Dolní Lipce u Králík (do 1834), 7. Anton Pohley *1803 v Broumově (do 1839), 8. Johann Roller *1806 v Dolní Lichvě u Ústí nad Orlicí (do 1853), 9. Wenzel Euchs *1821 v Ústí nad Orlicí (do 1902), 10. Franz Meyer *1870 ve Stárkově (do 1919), 11. Josef Müller *1889 v Zlaté Olešnici (do 1929), 12. Alfons Pluta *1900 na Hlučínsku (do 1938), 13. Rudolf Tauchmann z Velké Borovnice (do 1941), 14. Josef Tschöp z Kyje (do 1946). V pauzách mezi uvedenými ještě krátce zastupovali penzionovaný vikář Franz z Horního Starého Města, Franz Pöter ze Stárkova a administrátor Josef Sommer. A pak už jen velká černá díra.

Jsem sice pokřtěný, ale nepraktikující katolík tak se omezím pouze na tuto církev a na několik fotografií. Úplný seznam duchovních při zdejším kostele jistě někde v tajuplných církevních archivech vikariátů existuje, nebo by ho měl sepsat někdo povolanější. Já se s omluvou za opovážlivost a neúplnost pokusím oživit vzpomínky aspoň na některé kněze, které jsme (jste) po roce 1945 vídávali nejen v kostele, ale potkávali i v ulicích Svobody nad Úpou. Inspirací mi byla fotografie, za kterou děkuji paní Emilii Svobodové z Mladých Buků. Je na ní svobodský farář P. Ladislav Kubík se svými ovečkami, žáčky národní školy, které dovedl k prvnímu svatému přijímání. Tak trochu jsem tím odtajnil, že se jedná o žáky narozené plus mínus v roce 1944, navštěvující pravděpodobně druhou až třetí třídu. Shromáždili se na farní zahradě za kostelem sv. Jana Nepomuckého slavnostně nastrojeni, děvčátka (až na Helenku, pochopitelně) většinou v bílém s věnečky ve vlasech, s ozdobnými křestními svícemi, které tenkrát ještě vyráběla ve velkém místní svíčkárna a s přesvědčením, že z nich vyrostou bohabojní občané. A třeba i členové strany a lidových milicí jak už to obvykle v životě chodí. Páter Kubík byl tak trochu rebel a přes výslovný zákaz okresního církevního tajemníka, vykonávajícího po roce 1948 státní dozor nad církvemi, poskytoval tajně excercicie řádovým sestrám internovaným v bývalé ozdravovně odkud jezdily pracovat do okolních textilek. Pod záminkou přílišné benevolence k jeptiškám musel údajně ze Svobody odejít. Další kněz P. Jaroslav Haněl narozený v roce 1923 v Čáslavi, byl vysvěcen roku 1949 v Hradci Králové a než v listopadu 2001 zemřel v Charitním kněžském domově na Moravci, vystřídal početnou řádku působišť. I za působení ve Svobodě nad Úpou se snažil nijak nevybočovat z řady a přesto ho zlomili. V roce 1960 byl vyšetřován pro údajnou trestnou činnost a koncem roku 1961 byl zaregistrován jako spolupracovník StB s krycím jménem Arnošt. Nejdéle působil ve Svobodě zřejmě nejznámější z velebníčků P. Jaroslav Tyrner narozený 6. září v Chřenovicích. Zemřel 30. listopadu 1995 ve Svobodě nad Úpou. To byl opravdový dělník na vinici Páně, církevní proletář, který se nevyhýbal jakékoliv manuální práci při neúnavném zvelebování svatostánků v okolí. Ve Svobodě nastoupil v roce 1968 s vizitkou komunistickou věrchuškou pronásledovaného kněze, kterého od dlouhodobého vězení zachránila amnestie z 9. května 1960. Jeho zásluhou stojí u kostela zachráněná obdivovaná plastika Růžencové Panny Marie. Lví podíl má na zachování historického kříže u silnice v Maršově II., který mu byl při znovupostavení dedikován. A kdyby nic jiného, s jeho jménem je navždy spojena instalace dvou současných zvonů z kovolijecké dílny rodiny Dytrychovy v Brodku u Přerova, které se po dlouhé době ticha rozezvučely 23. dubna 1994. Asi jen málokdo si vzpomene na štíhlého obrýleného mladého muže Mgr. Ivana Havlíčka, který také koncem 90. let sloužil mše ve svobodském kostele než odešel jako vojenský kaplan na misi SFOR do Bosny a později ještě do Afganistánu a Iráku. V uniformě sice trochu zblahobytněl, ale i v záloze je to stále ten mediálně známý, novátorský a farníky oblíbený, církevním potentátům nepohodlný Páter Havlíček spojovaný s motorkářskými mšemi, příbuzenstvím s moderátorkou Ester Janečkovou a kauzou skandálního pohřbu jejího synovce i s obhajobou náhlého obrácení na víru bývalého premiéra Stanislava Grosse. Na jeho nástupce, který údajně kázal vodu a pil víno, místní ovečky nevzpomínají v dobrém. Tři nezletilé dívky ho obvinily ze sexuálního obtěžování. Přes to nejede vlak, i kdyby si to puberťačky celé vymyslely. V dubnu 2002 byl církevními hodnostáři zbaven všech funkcí a postaven dočasně mimo službu. Já jsem se s ním setkal 2. června 2001 při slavnostním otevření obnovené křížové cesty na Starou horu v Horním Maršově. V civilu to byl takový obyčejný pantáta v zelené čepici. A pak už nastoupili záchranáři bratři Poláci. Dariusz Mogielnicki, Aleksander Marcin Pajak, Teodor Mateusz Pajak, Andrzej Deniziak... Pro laickou veřejnost jsou slova administrátor, lokalista, farář, vikář, kaplan, páter jen různé názvy „velebných pánů". U církevních obřadů se často objevuje ještě jáhen, což je nejnižší kněžská hodnost. Aspoň dva bych rád připomněl. K trvalému jáhnovi Ing. Mgr. Antonínovi Fajstavrovi mám jistý osobní vztah. Po sametové revoluci privatizoval s bratrem truhlárnu, kde jsem dvacet let lepil umakartové police do samoobsluh v širokém okolí. Původní majitel Richard Kulbe byl vystěhován v roce 1945 a národním správcem se stal můj budoucí tchán. Ze zoufalství tam na začátku 60. let pracoval i můj táta, když osaměl ve své dílně v Mladých Bukách a než si našel osudový džob u hromosvodářů továrních komínů. Bratři Fajstavrové doplatili na druhotnou platební neschopnost zahraničních zákazníků a truhlárna je dnes zavřená. To je jen ohřátí trošky osobní polívčičky pro zajímavost. Druhý, koho občas vídáme v dalmatice je Ing. Bc. Michal Nesvadba, který má jako syn oblíbeného primáře MUDr. Zdeňka Nesvadby z Janských Lázní mezi Svoboďáky řadu spolužáků ze základní školy.

In.: Svoboda fórum XXXI. ročník / číslo 845 / listopad 2020