Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.
„Mé jho netlačí a mé břímě je lehké" pravil Ježíš podle evangelia svatého Matouše. S odkazem na bibli si troufám tvrdit, že každý vůl odpradávna věděl, jak jho tlačí. Kniha knih se termínem jho v přeneseném smyslu útlak či jařmo jen hemží, ať už se jedná o Starý nebo Nový zákon. Ač se rád holedbám, že jsem kluk z vesnice, musím přiznat, že jsem si s podivným nálezem na rozsáhlém smetišti pod dojezdem lyžařského skokanského můstku ve Svobodě nad Úpou, který v době své slávy nesl jméno místního rodáka olympionika Franze Wendeho zprvu nevěděl rady. Obecní smeťák se před těmi zhruba 60 - 70 lety rozprostíral od Strojní traktorové stanice v bývalé autodílně Karla Čapka čp. 199 podél silnice do Janských Lázní ohraničen z druhé strany Janským potokem až ke studánce Císařského pramene. Dnes je tam rozsáhlá výstavba počínaje komplexem Alzheimer Home s několika dalšími bytovými domy. Tenkrát to byl pro začínající sběratele starožitností všeho druhu doslova Klondajk. Domácnosti se postupně zbavovaly věcí „po Němcích", sběrné dvory byl pojem neznámý a sběr druhotných surovin jakbysmet. A Čechům „bordýlek" za humny nikdy nijak nevadil. Jako většinu válečných dětí vzešlých z nuzných poměrů mě blýskavé předměty zvláštním způsobem přitahovaly a trvalo dlouho, než jsem prohlédl, že není všechno zlato, co se třpytí. Ten nalezený kus z dobytčího postroje zdobený „krumplovaným" mosazným plechem jsem později identifikoval jako čelní volské jho pro jedno tažné zvíře. Svým volkům ho nasazoval už první starozákonní zemědělec Kain i mytologický patriarcha Čechů Přemysl Oráč. Jho v různém provedení se tak bezděčně stalo nenápadným avšak nepřehlédnutelným doplňkem uměleckých děl napříč dějinami.
