Freiheit

Za mého mládí by znělo z rozhlasového vysílání o stavu vody na českých tocích obvyklé: Výška, tlak, teplota, rosný bod dnes v sedm hodin ráno. Teď máme úterý 13. prosince 2022. Sněhová pokrývka souvislá, na teploměru - 15°C (pocitově 25) v ruce lopata a pod kulichem hříšně velikášské myšlenky. Nebuď srab a vytáhni ten mobil z kapsy. Technika jak známo pokročila. I telefon dokáže ošálit oko téměř věrným zachycením skutečnosti. Zmáčknout čudlík fotoaparátu dokáže každé batole. Nemluvě o tom, že velcí duchové fotografie nemuseli ani zvednout tělo od okna v obýváku a dokázali vykouzlit zázraky. Vzpomeňme jen slavné okno ateliéru klasika Josefa Sudka, který to zmáknul s předpotopní dřevěnou kamerou dokonce s jednou rukou. Nebo obyčejné okno trutnovského bytu nedávno zesnulého zamlklého přítele Mistra Jiřího Havla s téměř každodenní dávkou snímků s úchvatnými pohledy na proměnlivé panorama Krkonoš.

Domovních znamení je ve Svobodě nad Úpou pomálu. Nechá-li se k nim vůbec počítat z budovy pošty importovaná štuková hlavička secesní krásky na domku, kde ani český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel na Sluneční stráni. Nebo oblíbená majetnická domovní značka se čtyřkou, kotvou a monogramem Ignáce Etricha na průčelí bývalé lékárny u Panny Marie Pomocné později přejmenované na U černého orla. Ani jeden název ovšem nesouvisí s původní „Hausmarke". Či s přimhouřením obou očí ryze ornamentální dodnes užívaný zdobný doplněk klasicistních a empírových fasád na vilce čp. 407 v Kostelní ulici. Fiktivní znamení dvojice lvích hlav by se na fasádách hledalo marně. I v potemnělé chodbě tiché chaloupky ve stráni nad městem, která by se klidně mohla jmenovat "U dvou štírů" ho oči sporadického návštěvníka sotva zaznamenají.

Pro velký úspěch prvního článku s touto tématikou, publikovaného pouze na www.freiheit.cz nabízím další snůšku vercajku ze staré dílny. Sice jsem před těmi třemi lety tak trochu „vystřílel prach", ale oba písemné ohlasy, z nichž jen jeden byl kritický, mi dodaly odvahu pokračovat. Vánoční čas ťuká na dveře a mnoho velkých kluků jistě najde pod stromečkem nějaké nové udělátko nejlépe od firmy Bosch v dárkovém balení od Mountfieldu, z Baumaxu, Obi a dalších novodobých chrámů splněných snů profesionálních fachmanů, řemeslníků z leknutí, hodinových manželů i nevymírající sorty domácích kutilů. A kdyby snad nebyl v rámci všeobecného šetření mezi dárečky ani ten nejobyčejnější šroubováček i po Silvestru doufejme, zbude dost času k ukojení touhy se něčemu zasmát. Srovnání současných odlehčených dizajnových skvostů s do nejmenších detailů vymazlenými ergonomickými parametry, dokonale funkčních a z těch nejkvalitnějších materiálů s nástroji a nářadím našich předků je nejen poučné, ale leckdy docela zábavné.

Majitel Michal Kulma (někde uváděný jako Michael) propagoval svůj stejnojmenný podnik v Janských Lázních s vlasteneckým zapálením jako „První český hotel" v ryze německém prostředí lázní pod Černou horou v Krkonoších s takovou vehemencí, až se z toho stal široko daleko známý slogan, i když to nebyla tak docela stoprocentní pravda. Českých hoteliérů by se v místě určitě našlo víc i za c. k. monarchie. Kdyby se za každý dům s pestrou a často i pohnutou historií, který nedůstojně zanikne, mělo sloužit rekviem, měl by si už příslušný velebníček žehlit ornát. Téměř dušičkové téma se tentokrát nabídlo při pohledu přes plot k nejbližším sousedům do Janských Lázní, které patřily správně ke Svobodě nad Úpou do roku 1867, což je historicky docela nedávno. To vůbec neznamená, že na vlastním dvorku bychom podobný příklad nenašli. Stačí jen vyhlédnout z okna radnice na protilehlou stranu náměstí. Plakat nad rozbryndaným mlékem je marnost a na mudrování jsou jistě povolanější. I na pouhých několika historických pohlednicích však lze dokumentovat, jak šel čas kolem oblíbeného hotelu zejména ve šťastnějších letech rozvoje podnikání mezi světovými válkami.

Nemám rád reklamu, nemám rád reklamu, nemám rád reklamu! Zejména tu současnou, špatně pochopenou, vlezlou, manipulativní, dotěrnou, útočnou, snažící se zákazníkovi vnutit to co nepotřebuje, nejlépe tři za cenu jednoho. A už vůbec ne tu politickou. Tu která vyhání některé lidi z kina i od televize a přivádí k šílenství při listování novinami. Lidsky necitlivé a krajně neetické se mi jeví zcela aktuálně, když jeden z nejprodávanějších seriózních celostátních deníků na smutečně laděné dvoustraně věnované zemřelé britské královně Alžbětě II. na celé jedné třetině otiskne dryáčnicky barevnou reklamu jistého obchodního řetězce s flákotami syrového masa. Asi za tou averzí je i těch osm křížků na hřbetě, ale tak pronásledován tím Němcem A- A- no tím Alzhamrem zase nejsem, abych si nepamatoval, že reklama tu byla vždycky. Jenže konkrétní, nezašifrovaná falešnými přísliby...no prostě, jsem staromilec a nestydím se za to. I obyčejný inzertní poutač běžného živnostníka byl většinou výstižnou prezentací poskytovaných služeb. Takový byl například reklamní inzerát svobodské autoopravny Heinricha Kneitschela i s nabídkou taxislužby otištěný v nedatované publikaci o krásách Krkonoš v polovině dvacátých let minulého století. Autosprávkárna Kneitschel je uvedena i v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství z roku 1927.

Kdo nemá rád zvířata, nepochopí. Kdo nikdy neměl pejska, neuvěří. Nemíním adorovat současnou až nezdravou „čoklománii", kdy má nejen pes, ale i řada jiných domácích mazlíčků včetně těch hodně exotických v rodinné hierarchii výsadní postavení. Páníčci, kteří ztratili soudnost, dokážou uvěznit v panelákové garsonce v desátém patře naprosto nevhodná plemena jako je třeba bernský salašnický pes nebo německá doga. O nechvalně proslulých nelegálních množírnách se ani nemíním zmiňovat. V současné době je prý v České republice podle kvalifikovaného odhadu 2,2 milionu psů. Za mého dětství na vesnici také patřil nějaký chlupatý hlídač ke každému hospodářství a leckterý Azor, Šotek nebo Alík byl samozřejmou a nedílnou součástí klukovské party. Jen bylo všechno tak nějak v souladu se zdravým rozumem a odvěkými zákony přírody. Naší rodinou prošla pěkná řádka psů různých plemen a na kom jiném tedy demonstrovat soužití s tvorem, který má svého pána radši než sebe? Je čas prázdnin a dovolených tak budu tentokrát trochu víc osobní než jindy. Vlastně hodně osobní. I když podobné zážitky má nejspíš každý a historky o psích kusech čtyřnohých kamarádů smutné i veselé by dokázal sypat z rukávu. Kdo ne ani netuší, oč byl v životě ochuzen. Na začátku prehistorie je tátova první fotka s bílým psíkem, i když to je nejspíš ateliérová rekvizita. A nelze pominout ani prázdninová rozšíření smečky o dědova možná trpasličího pinče, možná pražského krysaříka alias ratlíka Šotka. První z opravdu rodinných psů si vybral naši familii Walda. Černobílý hladkosrstý podvraťák, pouliční směs neurčitého věku, pravděpodobně válečné dítě jako já, díky kterému po letech s falešným hogo fogo jménem Waldemar von Gasthaus vstoupil z novinových článků a autobiografické knížky Antipády i do čítanek. Sice jen do Čítanky východních Krkonoš vydané Střediskem ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově, zato vyšlé už nejméně ve čtvrtém vydání. Táta obdivoval plemeno německý ovčák a tak při nejbližší příležitosti ještě na podzim roku 1945 přivezl Burgu. Údajně snad prý měla kdysi v jakýchsi papírech jméno Walburga von Königinhof, ale ty nikdo nikdy neviděl. Původně ji majitelé v uniformách měli zneužívat k hlídání vězňů, tak byla poměrně ostrá. Několik prvních dnů ji táta podával žrádlo do kotce vidlemi. Každá hrana se však časem obrousí a pobyt v hospodském lokále mezi lidmi z ní udělal docela mírumilovné stvoření. Jen na opálené tváře byla vysazená. Závozník Šándor z Pardubických mlýnů a pekáren se v její přítomnosti piva nenapil. Její následovnice, netypicky světle zbarvená a přirozeně inteligentní Burga II. byla v naší fantazii logicky Walburga von Burkersdorf, což je německý název Stříteže kde jsme tehdy bydleli. K ní přibyl Honza, černý rošťák, tulák a neposlucha, který se zklidnil až po přestěhování do ruchu Mladých Buků. V řadě ovčáků následovali Pluto a Bojar. Ti měli vzhledem k blízkosti frekventované silnice poměrně krátký život. Další byla Arka, miláček našich dětí. Ta jediná měla školy. Několik týdnů strávila výcvikem u jistého policejního psovoda ve výslužbě v Káraném u Prahy. Chybělo jí ale pravidelné opakování, takže na tom v pozdním věku byla asi jako já s ruštinou nebo můj synáček s těsnopisem. Lákadlem k návštěvám u babičky byl také Šarik. Diblík připomínající hodně vzdáleně barvou i postavou Jack Russel teriéra neměl vůbec nic společného s psím hrdinou z jednadvacetidílného polského seriálu Čtyři z tanku a pes vysílaného českou televizí počátkem sedmdesátých let. Jen to populární jméno.