Freiheit

Jágr, Červenka, Voráček, Hertl, Pastrňák! Jen tak od boku první pětka současných hokejových bohů citovaná samozvanými hospodskými trenéry. Ale žádný strach, ještě jsem se nezbláznil docela. Ani nemíním uprostřed parného léta zabruslit na tenký sportovní led. Skoro žádný renomovaný spisovatel nezná pojem nedostatku témat. To jen my, pisálkové regionálních novin víme, co je pravidelný výpadek námětů známý jako okurková sezóna. Jenže, kdo jednou není v novinách, jakoby nebyl. A tak když múza nepřichází je nutno něco vymyslet vlastní hlavou. Jako malí skautíci jsme věřili, že v indiánském kalendáři je červen měsícem růží. A co jahody, rudý muži? (Pardon, původní obyvateli Ameriky, aby mě někdo nenařkl z nekorektnosti). Přitom zejména teď v červnové noci kdy vzniká článek, který se chystáte číst, stačilo jen odpoutat se od pozemských záležitostí a pozvednout zrak k obloze. „Odpusť, kdo hvězdám nevěříš. A kdo ses těšil, že zde najdeš klíč k úplné jejich řeči. Řeč hvězd je tajná." Dovoluji si úvodem ocitovat verš bývalého údržbáře tenisových kurtů na pražské Štvanici, kam soudruzi mého milovaného básníka Karla Šiktance vyhnali v temnu normalizace. Takže k věci - Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Pohledem historika pět božstev z římské mytologie, po kterých se jmenují i různě velké planety naší Galaxie v nekonečném vesmíru. My dospělejší si je možná ještě pamatujeme z dějepisu. A mládež si je jedním palcem dokáže vygůglit na svém iPhonu.

Nejen velká města si svých představitelů považují. Galerie primátorů těch největších oprávněně zdobí čestná místa starobylých radnic. I portréty celé řady starostů měst, městeček a obcí, které se přes turbulence let leckde dochovaly, jsou znovu vytahovány na světlo jako cenný doklad doby. Ve Svobodě nad Úpou jsou díky pečlivosti dávných kronikářů známi představení obce jmenovitě od roku 1730. Tehdy usedl na stolec „obecního nejvyššího" jistý Gottfried Finger a vydržel tam celých třicet let, což je mezi svobodskými potentáty dosud nepřekonaný rekord. Ať počítám, jak počítám, na dlouhý sloupec úřadujících přednostů mi do roku 1945 nestačí ani všechny prsty na rukách i nohách. Připouštím, že se některá jména v seznamu z celkových 27 mohou vyskytovat víckrát, ale jestli je to stále tatáž osoba čert ví a bůh suď. Asi by se fotografie leckterého z nich z posledních let, nejen známý portrét rovněž dlouholetého starosty továrníka Franze Stephana předsedajícího zastupitelstvu v období 1890 - 1908, který notoricky používám jako dekoraci k podobné tématice, vyhledat dala. Dosud se tím však nikdo systematicky nezabýval a současník má dost zamotanou hlavu z těch poválečných. Pominu - li předsedy místní správní komise, tak jen do roku 1952 se v čele místního národního výboru vystřídalo dalších deset jmen, z nichž mnohé vypadlo z paměti. Jejich setrvání ve funkci se často nedá ani spolehlivě doložit.

V předminulém čísle jsem se málem zaříkal, že už se k mockrát použitému tématu vracet nebudu. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A just, třeba i potřetí, když to stojí za to. I když tentokrát musím s laskavým svolením majitele, který o tom zatím neví, zalovit v cizích vodách. Rudolf Metzenauer, jeden z ředitelů firmy Piette, světoznámého výrobce jemných papírů v Maršově I byl pravděpodobně čilý psavec. Pohlednice adresované do všech světových stran s jeho podpisem se jeden čas ve větší míře objevovaly i v nabídkách aukčních portálů na Internetu. Jedna opravdu vzácná byla zveřejněna na výstavě s všeříkajícím názvem „Karel Illner - žacléřský rodák - průkopník letectví" v Městském muzeu v Žacléři na podzim 2017. Pochází ze sbírky vídeňského sběratele Manfreda Hanslika, Illnerova vnuka. Raritou je, že se námětově, osobou pisatele a v podstatě i adresáta váže na Svobodu nad Úpou. Při vší úctě k oběma osobnostem se pozornost svobodského patriota zaměří nejprve na panoramatický záběr na město s mnoha v té době neexistujícími nebo naopak zaniklými detaily. Za tím účelem jsem si dovolil celek pro názornost „rozstříhat" na několik částí.

Hluboce pravdivé a léty prověřené pořekadlo jednoho ze starobylých řemeslnických cechů zní: Od kolébky až ke hrobu slouží mistr truhlář. A opravdu. Stačilo se až donedávna rozhlédnout kolem sebe. Než svět zaplavil ten umělohmotný sajrajt, bylo možné narazit na poctivé dřevěné výtvory truhlářů na každém kroku. Ne každému povolání dopřál Stvořitel, že po něm v životě aspoň něco zůstane. Například takoví kuchaři zdaleka to štěstí nemají. A nemusí být člověk zrovna pesimista jako jistý staříček z Moravy se svým okřídleným výrokem „Po všeckém houno, enem po včelách med". Mnohá dřevěná truhlářská díla, která nevezme voda, neuchvátí oheň nebo nesežere červotoč, přetrvají věky. A někdy stačí, aby se zapsaly do myslí mnoha generací pouhá desetiletí. Neskromně se domnívám, že je to i příběh neveliké obřadní síně v budově městského úřadu ve Svobodě nad Úpou.

Pohled do slavnostně prostřené jídelny hotelu Národní dům na svobodském náměstí Svornosti s některými výraznými prvky první větší poválečné rekonstrukce podniku v roce 1964. Tenkrát se zdálo, že by ze stísněných prostor nezajímavé hospody spojené s řeznickým krámem mohla vzniknout pod hlavičkou Krkonošských hotelů vlajková loď početných pohostinských podniků v místě. Už původní majitel Josef Rudlof neskrýval snahu prezentovat svůj hostinec jako nóbl pohostinství alespoň světově znějícím názvem, který vynikne zejména v jeho rodné mateřštině - Restauration unter den Linden (Hostinec pod lipami). Přesto ho generace obyvatel někdejšího Freiheitu znaly především jako Hotel Rudlof. Po roce 1945 s výměnou velké části etnika dostala hospoda z historického hlediska nelogický dodnes však užívaný název Národní dům.

Dva bývalí junioři a jedna fotka: Ahoj, Franto, pamatuješ...Jo ty seš Jindra! Tak promiň, mě už se pletou i jména kamarádů. Ale stejně, pamatuješ na tohohle frajírka z Trauče? Jak jen von se jmenoval? Už od pohledu takovej lamač dívčích srdcí to byl. Tuším, že bydlel v Lipový, kam jsem chodil do intru za klukama ze třídy na lesárně. Fachčil u Křižíka v ZPA. Jo a hlavně jezdil závodně na kole. Kdysi mi osobně vyprávěl Pavel, oplégr toho legračního Bulhara, co měl cukrárnu v kopečku ve Slezský, no tam, jak si pak komanči postavili to okázalé hnízdo, jak spolu blbnuli v Obřáku i na tajfunkách s kováním od nás ze Šnajdrovy strojírny, co se jí říkalo provazárna. No ten jak po příchodu bratránků ze Sajůzu vzal kramle na západ. Jen si vzpomeň, jak nám pytlačil v revíru a odloudil jednu z největších tehdejších krasavic. Šmankote, ani tu si nevybavíš? Přece ta...Jana. Nebo Irena? Byly to dvě ségry, tak ta mladší. Jak měla to extempore na zájezdu ve Strážnici. Ale to bych nerad rozmazával. Vím, že chodila do třídy na základce se synátorem pekaře Ryby Jirkou. S tím jsem byl celé dva roky na vojně u jedné roty. To byl silnej ročník. Ve třídě jich bylo asi padesát. Teda bez přehánění čtyřicet určitě. Máš pravdu, vzpomínám na řadu kamarádů - Jarda Fireš, Joska Švercl, Honza Ambrožy. A Jirka Adamec, Jirka Krejcar, Zdeněk Kratzer - samí nebožtíci. Nezapomeň na Slávu Žalského, to je stále aktivní sportovec a velkej frajer. Ještě Tonda Miller, takovej droboučkej... a Míra Škvrna, Láďa Kapucián, Vráťa Šafář, Pavel Teichman...A holky! Fííí... Jana Šilerová ze spořitelny, Linda Meierová, ségra Jardy Procházky Zdena, starší Plecháčková, tuším, že Růžena, Maruška Vašátková. No jo, mladá Hážová! Už by jí asi taky bylo nejmíň čtyřicet. Tak určitě, ale dvakrát! Její fotřík byl Jaroušek, co jezdil s autobusem do Jánek nebo na Pomezky. Takovej malej, šedivej dobrák. Von špatně skončil - jednou v zimě spad se střechy při shazování sněhu. Hádám, že ten s číslem 44 je určitě von. Jo ty myslíš Ludvu! Tak na toho už jsem taky zapomněl.

Svět je v pohybu. Celé národy migrují ze země do země a v současné vypjaté situaci se nesluší na toto téma vtipkovat. I když ani Indky by v době kdy je svět na pokraji globální války na cestě za svobodou uprostřed Svobody nad Úpou nikoho nepřekvapily. Na pořadu dne jsou ale tisíce lidí bez domova z agresorem napadené Ukrajiny. Šedesát let starým snímkem nechci tudíž nikoho strašit. Jen vzpomínám na „zlatá šedesátá" kdy i během studené války začínalo svítat. Že jde opravdu o naše město, dokládá silueta známé továrny v pozadí. Zakladatel strojírny a uměleckého zámečnictví Wenzel Schneider tu od roku 1893 vyráběl žehličky pro hospodyňky, kovové výrobky pro stavebníky a různé druhy bruslí nebo lyžařských doplňků pro stále početnější řady sportovců. Po druhé světové válce se firma už pod národní správou proslavila kováním na dřevěné brusle na sníh značky Tajfun vynálezce Adolfa Linky. V současnosti se tam šijí a opravují stany. Přesto jí dodnes starší generace říká hovorově provazárna. O tom, že na fotografii nejsou ani současné Sultánky ověnčené vavříny z mnoha celostátních soutěží zas vypovídají štíhlé pasy krasavic v jednotných bílých hábitech. A nenechte se zmást podobou dívky vpravo s originálním šátkem na hlavě s naší paní tajemnicí z městského úřadu. To se jen s nebývalým důrazem prosadily rodinné geny.