Jen tak

 
Polštářek pro štěstí - modrá uklidňuje

Jen velmi zřídka se přihodí, že unavené štěstí nějakým nevysvětlitelným omylem usedne i na má bedra. Třeba když mi nějaký dobroděj pošle autentickou fotografii z nedávné historie našeho města. Zejména portrétní nebo skupinové snímky nedávných pozapomenutých spoluobčanů jsou jako tuplovaná dávka adrenalinu pro povznesení mysli samozvaného badatele. To se v naší kanceláři hnedle lepší kafe vaří. Jenže ouha! Lidská paměť je jak známo uzpůsobena především k zapomínání. Úměrně k odstupu od zobrazené události se rozbíhají čím dál pomaleji selhávající kolečka kdysi tak pečlivě seřízeného soustrojí, kterému optimisti vznešeně říkají mozek. Když se zadrhnou, nezbývá než žhavit dráty, jak my pamětníci ještě stále ze setrvačnosti říkáme i bezdrátové komunikaci. Málokdy vystoupí z inkognita všichni zvěčnění „účastníci zájezdu". Ale když se to podaří a na konci klopotné cesty k výsledku zabliká zelené světýlko stoprocentní úspěšnosti, to je potom radosti. To je euforie! To je extáze! Totální kulminace slasti. Přímo stařecký orgasmus. Ten slastný pocit být zase jednou na této mezi vítěz, ten se nikdy neomrzí.

Pokračování článku »

Tá-ty tá-ta…

 
Mladé radistky

Ještě jsem se nezbláznil, ani nehodlám psát další ódu na mého báječného dědu. To jsem jen čirou náhodou objevil svůj „zálesácký" zápisníček z dětství a v něm Morseovu abecedu, která mi nikdy moc nešla ani se všemi mnemotechnickými pomůckami. Takto zapsaný akustický vjem po sobě jdoucího dlouhého, krátkého, dlouhého a krátkého tónu, pro který se vžilo jako mnemotechnická pomůcka slovo cí-lov-ní-ci, jehož význam nám tehdy unikal v morseovce čárka, tečka, čárka, tečka je převedeno do srozumitelné latinky obyčejné písmeno cé. Morseovkou bych se čistě hypoteticky mohl mnemotechnicky psát: „Tón-ó náš pán-Náchod-dálava-akát". Ale nepíšu. I když jakýs takýs smysl to docela dává. Jednou z mých tak zvaných druhých odborností na vojně byla i funkce radisty, takže mě ovládání morseovky neminulo. Odřené uši s jakými jsem vypadl od zkoušek, cítím ještě dnes. Už dávno se nemodlím Andělíčku, můj strážníčku, ale kdykoliv přijde řeč na dodnes i přes současné vynálezy, mobily, internet a kdoví co ještě v nouzi nejvyšší užívaný staletý zázrak dorozumívací techniky, mám nutkání pokleknout a šeptat - Samueli Finley Breese, odpusť. Ve výcviku jsme však používali přenosné fonetické radiostanice RM 31 s ručně poháněným dynamem a třemi muži obsluhy s přezdívkou „Vidím tě dobře, neslyším vůbec". Tolik na úvod k dnešní sérii fotografií nejen svobodských děvčat z radistického kroužku ZO Svazarm blahé paměti někdy z druhé poloviny šedesátých až sedmdesátých let minulého století. Přinesl mi je můj dvorní dobroděj, tenkrát zapálený radioamatér a instruktor těch mladých krasavic, dobře známý a stále činorodý všeuměl Pepa Čermák. Bohužel s jeho obvyklým dodatkem, že si nic nepamatuje, nikoho kromě vysílačky a radistických pomůcek nepoznává, neví, kdy to bylo a není-li v terénu nějaké jasné vodítko, tak ani kde. Je to už přece jenom starší pán, tak je to celkem omluvitelné. Jen u titulní fotografie od kapličky u Holubova statku na Matčině louce nad kostelem si je prý jistý. Podle jeho slov to jsou zleva Maruška Levková, Slávka Teichmanová a o pár let starší Marta Portychová. Radioamatéři se prý původně scházeli v bývalé tiskárně ve dvoře čp 442. Spolužačky Levková a Teichmanová opustily místní osmiletku v roce 1963 a koncem roku 1964 se Teichmanovi z autodílny odstěhovali do Úpice. Tak nevím...

Pokračování článku »

To je baba!

 
Žena v kroji - nesignováno

Nadpis i dnešní datum s křesťanským svátkem apoštolů Filipa a Jakuba zakončené už v dobách starých Germánů Valpružinou nocí s tradičním rejem čarodějnic spojeným s pálením ohňů, okopírovaným od slavností Beltine ještě starších Keltů, by si mohl ledaskdo vykládat jako jistou škodolibost. Ale žádný záměr v tom není. Prostě se to tak sešlo. To je baba! - říkával totiž se zalíbením a mladickou jiskrou v oku můj soused přes ulici, kolega od fochu, jmenovec a starší přítel Tonda Hůla při pohledu na obraz, který mu visel v dílničce nad ponkem. A vždycky při tom znalecky mlasknul. I mě to poměrně rozměrné plátno, evidentně nedokončené se sotva zatónovaným pozadím s prosvítající texturou tkaniny bez jakékoliv signatury a lehce načrtnutou postavou statné selky v chodském kroji zvláštním způsobem přitahovalo. Jen z úplně jiných důvodů. Výrazný obličej té panímámy, nejpropracovanější z celého díla mi velmi připomínal naši sousedku z bytu v přízemí o necelých deset let starší spolužačku mé švagrové paní Dresslerovou. Natolik, že bych se klidně vsadil, že autorovi stála modelem.

Pokračování článku »

Mladobucký košiláček

 
Reklamní knoflík

Je jen málo předmětů badatelsky nicotnějších než obyčejný knoflík. Přesto mě tento zdánlivě běžný plastový čtyřdírkový košilový knoflíček zaujal. V obvodovém mezikruží s nenápadným rastrem je totiž strohý plastický opis R. Stransky Jungbuch rozdělený dvěma pěticípými hvězdičkami. Knoflíkář a v Mladých Bukách? To zavání senzací! O podobné živnosti jsem nikdy neslyšel, ani nečetl. Takové malé kulaté nic o běžné velikosti 28" udávané v sudých číslech v tak zvaných anglických čárkách nebo též liniích což je v tomto případě průměr 17,78 mm se může docela snadno zakoulet do slepé uličky a strhnout za sebou i nezasvěceného amatérského badatele. A přitom je to tak prosté, milý Watsone! To si jen renomovaný venkovský krejčík nechal u některé z velkých knoflíkářských dílen vyrobit na zakázku galanterii s propagací své firmy. Možná přímo u monopolního výrobce s nepřetržitou tradicí od roku 1863 v Žirovnici u Pelhřimova na Vysočině. Téměř totožný typ knoflíků mají v nabídkovém katalogu stále. Dokonce i s těmi hvězdičkami. Z toho už se dá v době internetu pohodlně z domácího křesla ledacos vyfabulovat. Například genealogický řetízek několika generací zapadajících do sebe jak dětské puzzle. Zejména když u pánského krejčího Rudolfa Stranského narozeného 13. října 1904 v Mladých Bukách, který se 15. listopadu 1934 v Trutnově oženil s rodilou Trutnovačkou Elzou Finkovou *14. srpna 1904, bytem v Mladých Bukách číslo 238 lze velice záhy narazit na zdravé rodinné kořeny ve Svobodě nad Úpou.

Pokračování článku »

Souboj desítek

 
Reklamní štítky pivovarů

S nadsázkou o sobě tvrdím, že jsem kluk z hospody, pivem kojený, ale doslovná pravda to není. Ta hospoda sedí. I když mě do ní táta poprvé vzal v mých necelých pěti. Bydleli jsme tam jen krátce, sotva jednu pětiletku, ale dost na to, abych si tu nahořklou chuť národního nápoje zapamatoval na celý život. Na chuť mateřského mléka si nevzpomínám a dobrá pitná voda je prý bez chuti. Jenže právě té se v té době ve vsi katastrofálně nedostávalo. Takže pivo! Jediná alternativa k drahým limonádám, protože těch pár doušků vlastnoručně natočených z pípy do malého korbílku bylo relativně zadarmo. Natruc pravděpodobnosti ze mě nevyrostl ani notorický alkoholik ani ortodoxní pijan piva. Spíš jen příležitostný pijáček - prasáček. U horáka z Krkonoš se automaticky předpokládá, věrnost značce. Jenže život panáčka naučí, že důležitější je, která značka lahváče je v obchodních řetězcích momentálně v akci. Ta sem tam sklenička po jídle může být stejně tak Krakonoš jako Plzeň, Braník, Staropramen, Budvar, Krušovice nebo Kozel, hlavně když má říz. A co se hospod týče, bývával jsem spíš „kavárenskej" a hrdě se hlásím i k té pražské. Zdaleka nemám na mysli jen tu v hotelu Praha v Janských Lázních blahé paměti. Dnes si jen můžu v duchu zanotovat s Waldou, culícím se z přebalu elpíčka - to všecko vodnééés čas...

Pokračování článku »

Historky medvědí, téměř aprílové

 
U Horského dvora, všecko to vrávorá, i ten medvěd

„Nudíte se? Kupte si medvídka mývala." Vyřvával Hrabalův hlučný strýc Pepin v nezapomenutelném podání Jaromíra Hanzlíka v euforii po společném zdolání továrního komína dalešického pivovaru s půvabnou Magdou Vášáryovou z dnes již kultovního Menzelova filmu Postřižiny. Budovatelé pětiletek nebyli žádní troškaři a tak si z výletů s Čedokem za hranice všedních dnů do zotavoven ROH na hřebenech východních Krkonoš - hor patřících toho času pracujícím - přiváželi častokrát přímo opravdického medvěda brtníka. No vážně, nekecám! Na úvodní fotografii například pózují s postrachem turistů dva náhodní odboráři vybavení na vycházku svačinovým balíčkem z rekreačního turnusu ROH od 13. do 20. května 1962 před zotavovnou „Horský dvůr" v Janských Lázních. Statný huňáč medvěd hnědý, latinsky Ursus arctos se už tolikrát producíroval jako hvězdný protagonista, současným slovníkem megastar, mými články publikovanými jinde, že mám nutkavou potřebu splatit dluh i čtenářům nejmilejším, věrným tištěnému slovu na poctivém papíře městských novin s letitou tradicí a neměnným originálním názvem „Svoboda fórum". Já vím, že odvážená hrozivá šelma s vyceněnými tesáky byla jen na fotografii. A jak se po prvním leknutí ukázalo ještě ke všemu pouze vycpaná. Ale jako živá! Jako živá! Konec konců tenkrát bylo všecko jenom jako. Jenže medvědův příběh je pravda pravdoucí, a pokud snad ne, tak je to dobře vymyšleno. Což lze doložit přesnými citacemi původních zdrojů. Jen jsou s prominutím také z té bedny, kterou vláčím životem na ramenou mezi ušima.

Pokračování článku »

…a je to!

 
Josef Čermák montuje, Josef Štorkán jistí

Bezpečnost práce především! To platilo za rudocha možná ještě víc než dnes. Proto jsou v mnoha zemích světa tak oblíbení dva animovaní seriáloví nešikové Pat a Mat. A to nešikové je velmi kulantní výraz pro nemehla k pohledání, kterým se upřímně smějí hlavně děti. Nás, kteří máme už nějakou tu životní zkušenost, většinou při pohledu na jejich ztřeštěné kousky mrazí v zátylku, vstává poslední chomáček vlasů na hlavě a zvlášť citlivým jedincům naskakuje husí kůže velikosti pravých belgických pralinek Vandenbulcke v místech kde i alabastrová záda fešných žen ztrácejí své slušné jméno. Se šrámy na duši, jizvami na těle a srůsty na polámaném skeletu tak jak je nadělil čas si nechtíc uprostřed smíchu uvědomujeme, co se všechno může přihodit. Navíc každá taková srážka s podobnými reálnými pitomci, a že jich je mezi všemi těmi současnými řemeslníky z leknutí „neúrekom" jak by řekla jedna moje známá Erika ze Šariše, podobné myšlenky přiživí. Asi jako brutální záběry mezi omladinou tak oblíbené „Skryté kamery".

Pokračování článku »

 
« 1 5 6 7 8 9 57 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.