Freiheit

To to letí, milé děti! Už je tu zas ten slastný čas nicnedělání a užívání léta plnými doušky. Bez strašáku diktátu, písemky z matematiky a nedopusť žádný z mistrů Jedi, obávaného zkoušení z chemie. Školní batůžek má dovolenou a legitkám do kroužků skončila platnost. Volají cizokrajné dálky, pobyt u prababičky na vsi, když babička má do důchodu ještě daleko, koupání, cyklotoulky, táboření, rybaření, houbaření, první lásky... A možná také konečně vytoužené chvíle s rodiči. Prázdniny ale nejsou jen čas jurodivého mládí. S koncem školního roku se pootevírají dvířka do dětství i pro seniory dávno škole odrostlé. Alespoň na těch pár pomíjivých chvil třídních srazů, se kterými se zpravidla v červnu „roztrhne pytel". Celý rok skuhrající důchodce obvykle při obdržení pozvánky pookřeje jako by pokropen živou vodou. Z mrzutého dědka je na jeden večer náhle zase ten milý veselý společník jako před lety. Pajdavá bába v teplákách sledující už jen zlevňovací akce v supermarketech je mávnutím kouzelného proutku za dámu. Dokonce se rozvzpomene na taneční kroky dávného tanga a světe div se mladému číšníkovi nechá tučné zpropitné. Už to těšení prý za to stojí. Alespoň u těch mladších ročníků. A těch otázek v duchu a očekávání. Jestlipak bude mít Maruna pořád ten šílený přeliv jako před pěti lety? A co Franta, kdo ví, jestli už shodil to pivní panděro? Honza se zase bude určitě vytahovat s novým bourákem a nejspíš i mladou „přítulkyní". Andula už má jistě další vnouče. A třídní krasavice Tereza, bože můj jak jsme jí všichni kluci bez výjimky nadbíhali. Košem dostali i ti nejvyhlášenější svůdníci. Nakonec prý žila s tou šedou brejlatou myší z béčka, co si nemůžu vzpomenout, ani jak se jmenovala. Prý dokonce přiletí i Mirek, který po osmašedesátém emigroval až do Austrálie. S přibývajícími léty ubývá furiantského kasání a převládají stesky na neduhy a choroby. A hlavně ubývá účastníků. Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsem byl v hloubi minulého století ještě v produktivním věku, tak se mí přátelé často divili, proč my absolventi zvláštní školy nikdy nemáme žádný sraz. Jednoduchá odpověď, holenkové. Většina spolužáků byla zaneprázdněna vysokými funkcemi ve státním nebo stranickém aparátu. Poprvé jsme se sešli po padesáti letech od ukončení povinné školní docházky. Pravda, trochu jsme se picli a v alkoholovém opojení si svatosvatě slíbili, že teď už se budeme scházet každý rok. Nevědomky jako většina umělců antichartu jsem podepsal, že to budu každoročně 20. června svolávat. Stále to poctivě plním, ale poslední tři roky už jsem tam byl sám.

Příkladů, kdy největší sígr ze třídy a postrach města nakonec je tím, kdo neúnavně svolává stále řídnoucí skupinku spolužáků je určitě také dost. Jeden za všechny natruc bruselským výmyslům jmenovitě s hlubokou poklonou a kloboukem v ruce je věčně mladý pětaosmdesátník Karel Hynek. Jeho „ovečky z posledního předválečného materiálu" narozené kolem roku 1939 patří k nejaktivnějším „sjezdařům". Na první fotografii z obecné školy ve Svobodě jsou s paní učitelkou Věrou Hejlovou ve druhé třídě v roce 1947. Po ukončení povinných osmi let někteří absolvovali ještě JUK, což byl jednoletý učební kurs. Poprvé se sešli po dvaceti letech v roce 1973. Až do loňska celkem 22 krát. Kdo z vás to má? Asi nikoho neurazím zveřejněním hrstky fotografií z různých období s bývalými žáky svobodské školy. Je mi líto, že se právě v zájmu ochrany osobních dat váhám blýsknout jmennými seznamy (byť v mnoha případech neúplnými). Na malém městě jako je to naše se příslušníci jedné generace obvykle znají už od jeslí nebo mateřské školky - pro srovnání s absolventy z roku 1966 viz úvodní obrázek (kopec vzadu určitě není Říp a soudružky tety učitelky Kábrtová s Jeřábkovou by mohly vyprávět). Základní škola to někdy navíc komplikuje rozdělením početnějších ročníků na dvě i více tříd. Na srazech se často scházejí všechna ta áčka, béčka i céčka společně. Aby všem zmatkům nebyl konec, přicházejí do šesté třídy ještě žáci z Janských Lázní, takže na srazu zdaleka nemusí být ti, co spolu začali chodit do první třídy. Někteří absolventi po letech vypadají starší než jejich dávní kantoři. Někteří na srazy zásadně nechodí vůbec. Ti, co to mají nejblíž, obvykle chybí. Ani smrtholka si nevybírá podle ročníků. C´est la vie! O to bude možná dohadování nad jednotlivými tvářemi zajímavější. Přeji bohatými zážitky naplněné prázdniny všem, kdo ještě vědí, co to slovo znamená. Všem ostatním hřejivé sluncem prozářené bezstarostné léto v pohodě a ve zdraví.

In.: Svoboda fórum XXXIV. ročník / číslo 875 / červenec 2023

(Autor nenese zodpovědnost za případné výpadky ilustrací během tisku)