Pestrými barvami vyvedený ručně malovaný závěsný talíř neznámé provenience pouze s razítkem Handgemalt pod polevou na zadní straně a s dvojsmyslnou žertovnou říkankou svůj původ v žacléřské porcelánce Theodora Pohla mimoděk přímo podsouvá. Zejména když sloužil jako svého času rozšířený a oblíbený upomínkový předmět - a helemese, to je náhodička - ze sousedního Freiheitu, dnešní Svobody nad Úpou. Zlé jazyky o starých Krkonošácích, ostatně jako o Němcích všeobecně roztrušují, že příliš smyslu pro humor nepobrali. Vepsaná veršovánka to spolehlivě vyvrací. Alespoň znalci jazyka zdejších domorodců mnoha generací před nešťastným vysídlením následkem druhé světové války mají jasno.
„Handgemalt“ ze starých Krkonoš
My jazykoví nevzdělanci odkázaní na kostrbaté překlady „vševědoucího" strýčka Gůgla jemné jazykové nuance v „otrockém" přepisu rozlišit neumíme. Soudružka češtinářka by blekotáním na obvyklou otázku co tím chtěl básník říci, byla krajně nespokojená. Jenže to už je dávno a život panáčka naučí. Dnes už bych v zájmu byť chatrného dodržení rýmu sesmolil i hodně volný překlad: Nejen muž v zeleném sukně, i mnohý jiný občas kozla „trkne". Nebo významově podobné: Nejen muž v kabátci zeleném, splete si někdy kozla s jelenem. Angličtí gentlemani nazývají takové trapasy všeobecně decentním úslovím „trefit se do vlastní nohy". Čili - člověk nemusí být myslivec, aby občas přestřelil. Jak dalece vtipný připadal hospodyni takový pouťový dárek například od muže proutníka a pijana nedokážu posoudit. Pro sběratele, který obyčejný „skvost" mezi zapomenutým harampádím kdysi na nějaké půdě objevil však radost převeliká.
Nepublikováno