Freiheit

V měsíci srpnu léto vrcholí. Vybrat si sklizeň jako téma pravidelných střípků ze svobodských dějin je takzvaně sázka na jistotu když autora nic atraktivnějšího nenapadá a psát o stavění sněhuláků by bylo přece jen dost kách. Aby hned na začátku bylo zřejmé, nejsem si vědom, že by autor úvodního linorytu František Pokorný (1931 - 2004) kantor a amatérský malíř ze Všetat měl jakýkoliv vztah ke Svobodě nad Úpou. Jeho alegorie žní je však velmi sympatická a inspirativní. Zeměpisná poloha našeho městečka už na první pohled vylučuje nazvat ho zemědělským. Opravdových hospodářů na plný úvazek bylo i v minulosti mezi drobnými řemeslníky a obchodníky poskrovnu. Přesto bývaly příkré stráně po obou stranách Úpského údolí rozbrázděny až k horizontu úzkými teráskami s nudlemi políček a luk. Přímo na vrcholu Rýchor ve výšce 1000 m n m jsou zaznamenány více méně úspěšné pokusy o pěstování zemědělských plodin, zejména ovsa a brambor. K většině svobodských domů patřila třeba jen nepatrná výměra pozemků zajišťujících hospodářům aspoň základní potravinovou soběstačnost. Zmíněná terénní situace a rozvoj průmyslové výroby zaměstnávající převážnou část obyvatelstva zapříčinila, že potkat v ulicích opravdového sedláka s koňským povozem s vyloučením lehkých dopravních kočárů bylo jako vidět dvě bílé vrány najednou. Ruku v ruce s tím kráčí i žalostný nedostatek původního obrazového materiálu se zemědělskou tématikou.

Zejména žádný traktor Zetor, čtyři kola, všechno zmůže, všechno zdolá, ani kombajn z normalizačního propagandistického seriálu Plechová kavalerie, přestože je pod ním podepsán Jaroslav Dietl a hraje většina známých umělců z Prahy, od staromilce nečekejte. Srpy a kosy, sekáči bosí, hrábě a hrabice, vrásčité babice s dlouhými copy, jak vážou snopy. A kravky a koně - to je „matroš" pro mě. Postrádá-li někdo volky, vynechal jsem je nevolky, protože ti už ve Fóru byli. Téměř každý člověk má v sobě zakódován vztah k půdě po předcích, kterým čouhala sláma z bot. Někdo si rád zopakuje názvy starého vercajku, sběratel pohlednic zaplesá, když objeví jeho detailní zobrazení na historické „čumkartě". O množství uměleckých obrazů s námětem žní raději pomlčím, abych se neztrapňoval. Nebo snad někdo z horáků nezná třeba šiky obilních panáků krkonošského krajináře Mařákovy školy Franty Kavána? Pokud na autentických fotografiích chybí jména protagonistů, není to ze strachu před bruselskými zákonodárci, ale prostě proto, že je ještě nikdo nevytáhl z anonymity. Náhradou je alespoň známé autorství fotografií. Renomovaný svobodský fotograf předválečné éry Josef Jeschke zachytil neznámého osamělého sekáče při sklizni ovsa. Sám posekal, sám svázal do snopů. A to prý žně jsou kolektivní záležitost. Žňová atmosféra s panáky posečeného obilí vítala i náhodné turisty u kapličky Vzkříšení pod Rýchorami na snímku z archivu Veselého výletu darovaného po sametové revoluci starousedlíkem Rudou Schröffelem. Jiný svobodský, tentokrát amatérský fotograf Fritz Hiltscher zachytil pár koní, jedny z nejušlechtilejších domácích zvířat a neocenitelné pomocníky při práci na poli a spokojeného hospodáře při obhlídce sklizeného lánu. Opentlený vůz plný dětí mohou být klidně i dožínky. Každopádně projíždějí zaniklou částí dnešní Tyršovy ulice. Často bylo nutné zapřáhnout i kravky. Podhorská krajina na snímku ale není z Krkonoš. Je z Osoblahy na Bruntálsku z válečného roku 1943. Někdo se odtamtud možná po roce 1945 do kraje pod Černou horou přistěhoval a fotka už tu zůstala. Žně - nežně, „špeditérská firma Wurbs" prostě rozvážela uhlí. Dokumentace Františka Kučery z Prahy je ze srpna 1973. Pro názornou představu co je povříslo, snop, panák nebo mandel poslouží obrázek mé vrstevnice folkrolistky Kamily Skopové (*1944). Nejnovějším turistickým suvenýrem nejen z Krkonoš jsou magnetky se starými obrázky z fotografických negativů. Jeden takový stylizovaný ze sbírky Pavla Scheuflera představuje žně v roce 1920 na Kozinci u Jilemnice. Zajímavé je defilé s velkozáběrovými tažnými hráběmi pohrabovačkami při uhrabávání strniště. Také pro pohlednice bývala sklizeň obilí oblíbeným a nevyčerpatelným námětem. Žádané byly zejména ty podle obrazových předloh umělců zvučných i zcela neznámých jmen. Někteří tu vyhlášenou venkovskou idylu dokázali dohnat až na hranici kýče. Příkladem budiž zamilovaný pár od ceněného českého malíře, Ženíškova žáka na pražské akademii Adolfa Petříčka (1883 - 1943) rodáka z Vysokého nad Jizerou. Broušení obilní kosy s hrabicí je zas téměř ideální ilustrací do milovníky retra vyhledávané rubriky „Nástroje starých mistrů". I když sekáče s kosou nahradila sekačka tažená koňmi, bylo při sklizni obilí práce stále habaděj. Jeden traktůrek si ale přece jen neodpustím. Zejména když na typické budovatelské pohlednici z padesátých let táhne výkřik tehdejší žňové techniky - samovaz. Jeho vynález sice pamatuje prusko - rakouskou válku z roku 1866, ale než se dokodrcal přes oceán i do české kotliny...Vždyť období první pětiletky patřilo k našemu nevinnému dětství. Bohužel!

In.: Svoboda fórum XXXIV. ročník / číslo 876 / srpen 2023

(Autor nenese zodpovědnost za případné výpadky ilustrací během tisku)