Freiheit

Povzdech vrstevníků nesdílím. Ač ctitel starožitných rukodělných předmětů, novotám se nevyhýbám. Přesto už mám delší čas pocit, jako bych dění v obci sledoval zprostředkovaně odněkud ze záhrobí s neustále rostoucí partou starých brachů, co jsme spolu kdysi s podolkem u zadku cvrnkali kuličky, pásli husy, kopali do vytlučené, mnohokrát sešívané meruny, než čas oponou trhnul a místo záplatovaných kraťasů s jednou kšandou po bráchovi jsme oblékli dlouhé kalhoty s páskem a začali chodit za holkama. Což je na rozdíl od předešlého činnost veskrze individualistická. Sledovat, co se děje kolem, známé „kdo s kým o čem pro koho" mě však vždycky bavilo. A o důvěrnostech - jako hrob, kluci. Ja-ko-hrob! Dokonce i dávno po uplynutí nesmyslného bruselského výpotku byrokratické blbosti zahrnutým všeobecně pod zkratku GDPR. Dnes s facebookem nebo whatsappem pod palcem nestačíme stamiliony informací poletujících éterem ani zaregistrovat. Natož oddělit od fake news, phishingů, smishingů, hoaxů a jiného svinstva ze sociálních sítí. Nadechnout se čistého horského poujetří nejde už ani na Rýchorách. Tak starý, aby mi babička o prázdninách na chaloupce v podkroví stlala každý večer nové lůžko z větviček pravěkých přesliček, zase nejsem, ale rčení, že se historie opakuje - jednou jako drama, podruhé jako fraška - mohu demonstrovat na vlastní figuře. Fakticky už v polovině čtyřicátých let minulého století, kdy na převážnou část našeho života usedali k veslům komančové, vlálo nad jejich hlavami ideologicky motivované heslo „Postaru se nedá žít!" Rozoraly se meze a scelily lány, odvěké hospodáře nahnal vítězný pracující lid v lepším případě do Jáchymova v horším ještě dál na západ za oponu z ostnatých drátů. Z hradů a zámků, skvostů gotické, barokní i renesanční architektury vznikla kasárna a prasečáky. Malebné „chaloupky pod horama" zanikly pod „vokatě" moderními Horizonty, nebo na historicky nejvzácnějším místě Trutnova rozcapeným molochem s přezdívkou Moby Dick. Veškerý majetek patřil pracujícímu lidu. Jenže pracující lid na to s odpuštěním kašlal a dál jezdil na Mácháč a na chatu, kde v kůlničce kutil „samo-doma" kuriozity pro Přemka Podlahu. Ani po naivním zacinkání klíči se v některých případech mnoho nezměnilo. Nenávidění developeři, kteří dokážou zohyzdit i ta nejmalebnější horská zákoutí dřevěnými velkokapacitními budníky v honbě za kapitálem jsou titíž, případně jejich potomci. V chamtivé touze po mamonu totiž „všetci kradnú", jak zní okřídlený výrok jistého vládního politika. Divoké devadesátky, pro některé drogy, sex a rock and roll, takže si nic nepamatují. Pro jiné čas ekologického zrání s vymýváním mozků slogany „zabij bobra - zachráníš strom" se švédskou puberťačkou Gretou v čele. Vždyť, co jiného byla ekoteroristická shromáždění na Šumavské Modravě při blokádě kácení kůrovcem zasažených stromů? Teatrální vázání řetězy k lesním velikánům před kamerami televize byla úžasná sranda, na kterou dnešní třicátníci s rostoucími pupky v klimatizovaných kancelářích mezinárodních korporací v pauzách s kafíčkem z automatu rádi vzpomínají. K přirozenému zmlazení lesa by došlo i bez ztráty tisíců kubíků dřeva jeho ponecháním uschnout na stojato. Kdo dnes ví něco o obaleči modřínovém, proti kterému vzlétla eskadra všech práškovacích letadel s tunami jedovatých postřiků hubící veškerý hmyz a následně i drobné teplomilné živočichy, jen ne obaleče preventivně dávno zavrtané v lesní hrabance. A co obě „Děti Země" někde v západních Čechách, kterým se kvůli nějakým potemníkům daří úspěšně desítky let blokovat několik kilometrů dálnice 49 kdesi na Moravě. Spí se jim stále dobře? Kdo z čtenářů snad nabyl dojmu, že jsem kdysi při nějakém dálkovém pochodu „do Prčice" zachytil z úst mého vrstevníka, náruživého turisty, politika několika stran, několikanásobného ministra snad všech resortů včetně premiéra federální vlády s některými pravomocemi prezidenta a jistý čas „Krále Šumavy" (prozatímního ředitele Správy NP Šumava) Jana Stráského (1940 - 2019) brutální výrok: ...s přírodou se musí bojovat, velice se mýlí. Můj děda Antonín se za Velké války deset měsíců jako vojenský zběh - zelený kádr - skrýval v hlubokých hvozdech Podkarpatské Rusi. Po této životní zkušenosti nikdy neopustil myšlenku, že příroda je pro lidi, nikoliv lidé pro přírodu. To je také jediné, co jsem mu opravdu věřil.

Definice generací užívaná nejčastěji v popkultuře je jeden z mnoha produktů přejatých z takzvané západní civilizace. Opičíme se po ledasčem, proč ne i po této pro praktický život naprosto nepotřebné zbytečnosti. Pro současné seniory neexistuje nic ještě staršího než černé uhlí a to jsou opravdoví staroušci z poválečné generace, tak zvaní „baby boomers" děti populační exploze narozené mezi lety 1946 až 1964. Ty má boží prostoto! A co „ztracená generace" poznamenaná Velkou válkou, když zůstaneme jen v minulém století? Jako s jistou nadsázkou rodilý Američan mám tak trochu právo odvolávat se na zvyklosti z USA. Tam následující dvacetiletý úsek po „ztracených" 1925 - 1945 nazývají výstižně „silent generation" tichá generace, ke které se hrdě hlásím, i když jsem s datem narození téměř na chvostě a moje rodiště je v miniosadě u Náchoda. My čilejší jsme na začátku „zlatých šedesátých" zakládali rodiny. Většina vrstevníků si však období hippies a punku užívala na plné pecky. Všem nám do života v srpnu 68 vjely tanky s rudou hvězdou a na ocelových pásech přivezly normalizaci. Z následující generace X vymezené roky 1965 - 1980 se v tehdejším Československu vyjímají s přehlédnutelnou časovou tolerancí děti zhruba z její poloviny, narozené v sedmdesátých letech zvýšené státní podpory rodičovství provázené populační vlnou s nálepkou Husákovy děti, podle hlavního představitele tehdejšího bezčasí. Spojené státy žádného Husáka neměly, tak jim na plnou hubu říkali lenoši (slackers). Husákovy děti jsou tak de facto i naše děti. I mezi nimi lze najít „pilníky" kteří v životaběhu uběhli o pár skoků, někdy i mílových, dál než za obecní humna jako někteří současníci. Každý člověk je originál. Každý má za sebou své osobní prohry a slavná vítězství. V minulosti, když se někdo chtěl zapsat do historie, musel se celý život sakra snažit, aby vyniknul. Dnes stačí být celebrita. Přesto i v generaci lidí s tak nelichotivým jménem jsou jedinci převyšující své vrstevníky v různých disciplínách i ve světovém měřítku. Stali se z nich věhlasní vynálezci, výzkumníci, lékaři a učitelé, univerzitní profesoři, sportovci působící v zahraničních klubech a držitelé rekordů, námořníci. Ale také kuchaři a kuchařky, zdravotní sestry, kováři a truhláři, sklářští výtvarníci, důstojnice armády, projektanti, spisovatelé nebo jeřábníci. Zatím nikoho ani nenapadlo porozhlédnout se po dalších osudech hrstky svobodských rodáků a absolventů místní školy z inkriminovaného období. Sportovní odvětví jsem vybral záměrně, protože s tím nemůže být žádný příslušník naší rodiny spojován ani náhodou. Ke své lítosti jsem vyloučil i dámy, abych nemohl být nařčen z předpojatosti. Bez jakéhokoliv výběru, nahodile jako králíky z klobouku, představuji sedmičku, která se k životní kariéře, ať již sportovní nebo přes sport odrazila z domovského prahu ve Svobodě nad Úpou. Proč zrovna sedm? Sedmička je šťastné číslo. Sedm dní je v týdnu...napadá mě parafráze na slavný „Balíček karet" Mirka Černého z repertoáru skupiny Plavci. Moje počty nejsou však zdaleka tak zbožné. Když jde o sport v Česku je fotbal numero ajnc: Jedenáct bylo Klabzubáků, deset malých černoušků, dokud byl svět normální, bývalo devět planet, osmička pivo se ještě dalo pít, sedm je trpaslíků (i svobodských velikánů), šestka je číslo ďáblovo, bylo nás pět nejen podle Karla Poláčka. Čtyři jsou světové strany, tři vlasy měl pohádkový děd Vševěd, dvou volů je třeba do páru v potahu a jeden stačí, aby to sepsal. A kdo bude číst? Snad aspoň jmenovaní:

Velkolepá nová přístavba staré radnice finišuje a je čas vymyslet jí jméno. Krátké, vtipné, moderní, snadno zapamatovatelné s odkazem na historii. To není šálek čaje pro starého zkostnatělého prďolu s nevyvinutou soutěživostí, neznalostí jazyků a nedostatečným vzděláním. Ale zkusit se má všecko, byť třeba jen doma v koutku mimo dav a bez použití umělé inteligence, což naše generace stále sveřepě považuje pod svou důstojnost. I když si myslím, že to nakonec při šikovném grafickém zadání z její dílny stejně vypadne. Ubožátko dosud ani žádné oficiální jméno nemá, takže lidové tvořivosti se údajně meze nekladou. Možnosti tu jsou:

S jistou nadsázkou a eufemisticky řečeno začala jakási systematická zástavba centra původně chaoticky založené hornické osady, pozdější Svobody nad Úpou, na počátku 17. století po několika předešlých požárech. Dřevěné domy s vysokou sedlovou střechou, typické i pro další hornická města v regionu Vrchlabí a Žacléř, byly většinou orientované přetaženým štítem na ozdobných sloupech s podloubím do ulice či náměstí. S vytrvalostí hodnou obdivu vydržela tato tradice déle než čtvrt tisíciletí. Poslední historické domky byly zbořeny dokonce až ve druhé polovině 20. století. Teprve ve druhé polovině 19. století začaly být dosluhující stavby postupně nahrazovány domy městského typu se změněnou střešní orientací souběžně s komunikací. Velká část architektonicky kvalitních autorských budov z té doby měla členěné historizující fasády, které pokud nepodlehly nevkusu po roce 1945, jsou dnes s pietou opravovány. (Ilustrační foto čp. 427- anti). Expanze výstavby zejména rodinných domků a vil do méně zabydlených částí a do okolních strání především v meziválečném období se dá nazvat přímo stavebním boomem. Vedle zkostnatělých zednických polírů a stavitelů ze staré školy vznikly nové architektonické kanceláře mladých progresivních projektantů jako Franz Fimmel nebo dvojice Fischer & Hollmann, svět se relativně zmenšil a i ve Svobodě nad Úpou se prosazovali architekti často i zvučných jmen odjinud. Mimoděk přispěla i nízká cena stavebního řeziva při likvidaci škod na lesích po větrné kalamitě v roce 1930.

Do naší zahrádky, jsou betonové schůdky. Když je posekaná, je jak malovaná. I přes déletrvající hic, nedělám pro ní nic. Nezalévám, nepleju. V sobotu v podvečer po deváté hodině předpovídali meteorologové další rekordní tropickou noc. A tentokrát se trefili. V Doksanech na Litoměřícku padl poprvé v historii oficiálního měření v síti českých měřicích stanic absolutní teplotní rekord 41,1 °C. U nás doma bylo nesnesitelných 28 a venku vlahých 15 stupňů. To se nevytahuju, to si taky stěžuju.

Aneb co jsme ještě schrastili ve staré dobré Anglii. Když už jsem tu skříňku laciných militarií nedávno otevřel a ona naštěstí nebyla Pandořina, vysypal jsem i zbytky válečných cetek, o kterých se domnívám, že jsem je vylákal od dobráka Pepy Matysky. Kromě té Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, zřízené nařízením exilové londýnské vlády ČSR č.5/1941 zveřejněném v Úředním věstníku čsl. z 20. prosince 1940 a po válce potvrzeném vyhláškou ministra vnitra - samozřejmě. Na tu byl „Mates" pyšný. V battledressu zahraničního vojska v Anglii s medailí, několika stužkami a odznaky na hrudi, v kalhotách s atypickými kapsami včetně svítícího plátěného opasku a slušivého „baretu"(jak vojáci ze setrvačnosti říkali do výstroje Československé samostatné obrněné brigády v roce 1944 nově zavedené hučce z vlněného sukna barvy khaki) se prý krátce po válce nosil jako ten večerníčkový krteček. Aby ne! Takový metál se uděloval jen za osobní hrdinství v boji a pováleční svobodští kumpáni z mokré čtvrti většinou v uniformách hasičů mu lichotili, že znají jen tři slavné nositele: Generála Svobodu, generála Klapálka a nějakého of little infantrymana Matysku. A to málokdo tušil, že má ještě doma v etuji Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie. Lidská závist nezná mezí, a kdo ví, zda tím zlým jazykem nebyl trafikant Vasil Revta, Rusín z vesničky Cernohlava v okrese Velký Berezný na Podkarpatské Rusi ročník 1917, který si z východní fronty přivezl jen prostřelenou ruku. Partička na snímku se docela pěkně vybarvila a hned je vidět, kdo je kdo. Život dokáže tropit hlouposti, které nevymyslíš. V krátké době se k nim připojil další „fronťák", můj pozdější spolupracovník a místní rodák podstatně mladší (*1927) Ervín Tippelt. Jenže ten stál ještě ani ne zletilý v uniformě wehrmachtu na druhé straně. Jediný však zůstal hasičům věrný mnoho let. O Matyskovi a Revtovi mám čím dál větší pochybnosti. Hádám, že se k fotografování nachomýtli čistě náhodou, protože měli momentálně „nějaký" stejnokroj. Přejděme raději od dohadů k faktům. Fotografie byla od prvního publikování v novinách Svoboda fórum číslo 125 z 22. září 1992 v seriálu Střípky z dějin věnovaném 125. výročí založení sboru dobrovolných hasičů zveřejněna mnohokrát. Pro oživení paměti zejména případným zájemcům mladších ročníků jsou to zleva zahradník Josef Čermák, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit.

Rekviem za hřbitovní kapličku. Je-li amatérský sběratel s odpuštěním ne zrovna nejpečlivější archivář, který má poměrně dost porůznu posbíraných fotografií různých autorů z velké části anonymních, volně loženo v krabicích, ač sám nefotí, jen na stará kolena velmi sporadicky, nevychází každou chvíli z překvapení. Zejména má-li abnormálně vyvinutou padesátiprocentní fotografickou paměť. To znamená, bezpečně si pamatuje, že určitý snímek zaručeně vlastní, jen si nemůže vzpomenout, kam ho při poslední revizi uložil. Dochází tak i k rozčarování, když ho nenajde vůbec. Nebo je potěšen aspoň nálezem toho, který hledal jindy.