Freiheit

Ale špatně se fotografuje! To potvrdí každý zkušený praktik ze staré školy i úvodní pohled na sluncem zalitou boudu Pašovku na Rýchorách. Dnes se za mistra fotografie považuje leckterý majitel jen trochu slušného mobilu, který kreslí spotřebitelské snímky jedna báseň o jakých se ryzím fotoamatérům ještě před polovinou století ani nesnilo. Však také tu řeholi s ostřením objektivu, nastavením expozice, mícháním vývojky a ustalovače a pak úmorným vyvoláváním filmů při blikotavém červeném světle evokujícím opravdové peklo a mácháním fotografií na výmětovém fotopapíru proneseném z místní papírny, protože na kvalitní zboží z Fotochemy nezbývaly fondy, většina adeptů záhy vzdala. Na snímcích vytrvalců, kterým nad všechny ty lákavé značky jako Agfa, Kodak, Orwo, Fujifilm či Ridax byla role barytu propašovaného „od Eichmannů" je to po letech bohužel vidět. Všechny chyby při složité alchymii domácího zpracování fotek v často improvizované fotokomoře se za pár let obvykle krutě vymstí. Obrázky blednou a šediví, papír se kroutí a dokumentární hodnotu zakonzervované historie dokáže nekriticky ocenit jen fanda starých zašlých časů, i když ty samy o sobě nestály většinou za nic. Každý druhý uživatel telefonu má v něm dnes uloženy tisíce (zbytečných) virtuálních záběrů v dokonalém barevném provedení a přesto se dokáže nadchnout zašlou potrhanou fotografií ze svého dětství. Včerejší knedlo vepřo zelo nebo selfíčko s nudlí u nosu se dá zítra zopakovat, zaniklá krása staré fotky je nenahraditelná. Každé torzo pozůstalosti po ojedinělých průkopnících, kteří prošlapávali cestu současnému davovému fotografování, vyvolává „mezi námi děvčaty" se zájmem o historii neskrývané nadšení.

Článek o pro mě osobně zajímavých regionálních „velikánech" otištěný před měsícem se podle všech obou mých našeptávačů údajně líbil. Už tehdy jsem neuváženě slíbil, že se pokusím představit ženský protějšek té ryze pánské sestavy. A to jsem si naběhl na vidle. V přesvědčení o pravdivosti bonmotu, že za každým úspěšným mužem stojí silná žena, jsem zcela zapomněl na Murphyho zákon - „Nikdy neopakuj úspěšný pokus"! Složit regionální ženské A družstvo bez všeobecně známých a stále dokola omílaných ikon z dam blízkých mému srdci se vztahem k oblasti východních Krkonoš a blízkému Podkrkonoší vynikajících čímkoliv nad své vrstevnice aby to zaujalo i nezainteresované čtenáře je v až donedávna převážně maskulinním světě docela zapeklitý úkol. Jsem muž z minulého století, kdy pojem „něžné pohlaví" či „krásnější polovička lidstva" nebyl pro většinu žen ponižující natož nepřijatelný. Má obrázková „dámská jízda" je tudíž daleko osobnější a současnější než vousatí představitelé chlapských idolů.

Už vidím čtenáře nemravu, jak mu cukají koutky úst v očekávání lechtivé mezinárodní historky. Uvedu raději hned na začátku věci na pravou míru. Jak lze z přiložené fotografie pochopit, mám na mysli hovězí dobytek neboli krávy a Sokolka je příliš prkenná na to, aby mohla cokoliv zacvičit. Znalci tohoto zastrčeného koutu Rýchor jistě poznali v řídkém stromoví na horizontu uprostřed snímku siluetu osamělé boudy Sokolky, dlouho nepřístupné pro nepovedený experiment s odchovem tetřevů a jejich navrácením zpět do krkonošské přírody. I přes maximální úsilí populárního chovatele Gusty Hofmanna, jeho předchůdce Zdeňka Říhy nebo později důchodce Miroslava Klapky, někdejšího prvního ředitele Správy KRNAP tito černí ptačí rytíři v Krkonoších nepřežili. Ale to příliš předbíhám.

Každý člověk je prý originál. Kolik člověků, tolik odlišností, řekl by lingvista milující nonsens. Někdo má rád vdolky, někdo koláče - viď babi! Podivín, kterého občas potkávám v koupelně, má například neadekvátní zálibu v miniaturních obrazových rámečcích. U těch oválných je to přímo posedlost, ale údajně se to dá léčit. Nejraději by jimi potloukl všechna volná místa na stěnách svého příbytku. Jen málokterý je dekorativní sám o sobě aby snesl zavěšení na stěnu bez čehokoliv, co by rámoval. Zatímco většina estétů považuje za normální k získanému obrázku hledat vhodný rámeček, u nás v domě je to přesně naopak. Někdy lze požádat i věhlasného autora se smyslem pro humor, aby do sebevětšího nesmyslu něco namaloval. A může to být třeba atypický rám od zrcadla, zadní strana houslí nebo bok od víka šicího stroje. Ne každý umělec je ale Vladimír Komárek nebo Iva Hüttnerová. Chudý horák si zpravidla musí poradit sám a „povlékat z vlastních zdrojů". Čili kopie, tisky, fotky. Punc originality může dodat volba námětu. U cvoka se zájmem o regionální historii soudný divák jistě očekává galerii portrétů významných osobností z nejbližšího okolí spíš, než pohled na Fudži ve vycházejícím slunci nebo Fontánu di Trevi - pochopitelně bez koupající se Anity Ekberg. Překvapení se tudíž nekoná. Kdo ale jsou ti strejci, autorovi z neznámých důvodů blízcí, o kterých pár mil od Krkonoš i když je to místnímu patriotovi k neuvěření, ledaskdo možná v životě neslyšel? I přes to, že jejich věhlas většinou přesahoval hranice české kotliny. Všichni vy ve Slezské, v Lovosicích, Horšovském Týně, Pelhřimově, všichni vy dím: pokud nevíte a chtěli byste to vědět, tak právě vám je určeno stručné curriculum vitae jednoho každého z nich.

Když hoří střecha nad hlavou, není čas koukat do kalendáře. Akurátní dějepisci sice razí heslo - „Co je psáno, to je dáno", jenže šťoura badatel narazí v archivních zápisech obvykle na tolik nesrovnalostí, že by je nejradši všechny zničil a zavedl vlastní pořádek. Zejména když i paměť tehdejších současníků byla stejně děravá jako plátěné vědro prvních bojovníků s ohnivým živlem. Svobodský sbor dobrovolných hasičů by měl letos slavit 155 výročí založení, protože tak se kdysi vašnostové dohodli na základě kronikářského zápisu kladoucího datum ustavující schůze do druhé poloviny roku 1868 údajně 5. října. Stejný rok je uveden na pozdější fotografii zakládajících členů, jejichž počet se do konce téhož roku rozrostl na 70 aktivních hasičů. Jenže! Medaile vydaná k 20. výročí nese datum 14. srpna 1887, odznak k 60. výročí 22. července 1928. V pamětní listině z věže radnice je jako rok založení uveden 1869 stejně jako v seznamu Krkonošské župy k roku 1886. Do katastru spolků okresního hejtmanství v Trutnově byl sbor zapsán až 30. března 1870. Aby to nebylo tak jednoduché, na současném katastru města existovaly vesměs později založené početné sbory tehdy samostatných obcí Maršov I a Maršov II i tovární jednotky papíren firmy Piette nebo Röder později Eichmann. To jen tak namátkou cituji z projevu tehdejšího místostarosty SDH Karla Riegela k oslavám kulatého výročí před pěti lety. Byrokracie bujela v české kotlině i za starého vychvalovaného Rakouska - Uherska. V nejbližším okolí slaví nějaké to výročí některý z hasičských sborů každý rok. Tak dlouholetým trváním jako ve Svobodě nad Úpou se může pochlubit jen málokterý. Záslužná činnost mnoha generací chlapů a v poslední době i žen v hasičských uniformách s nepřetržitou kontinuitou i přes po jistý čas nesmyslný název požárníci si malou rekapitulaci a několik dosud nepublikovaných fotografií určitě zaslouží.

Pestrými barvami vyvedený ručně malovaný závěsný talíř neznámé provenience pouze s razítkem Handgemalt pod polevou na zadní straně a s dvojsmyslnou žertovnou říkankou svůj původ v žacléřské porcelánce Theodora Pohla mimoděk přímo podsouvá. Zejména když sloužil jako svého času rozšířený a oblíbený upomínkový předmět - a helemese, to je náhodička - ze sousedního Freiheitu, dnešní Svobody nad Úpou. Zlé jazyky o starých Krkonošácích, ostatně jako o Němcích všeobecně roztrušují, že příliš smyslu pro humor nepobrali. Vepsaná veršovánka to spolehlivě vyvrací. Alespoň znalci jazyka zdejších domorodců mnoha generací před nešťastným vysídlením následkem druhé světové války mají jasno.

V měsíci srpnu léto vrcholí. Vybrat si sklizeň jako téma pravidelných střípků ze svobodských dějin je takzvaně sázka na jistotu když autora nic atraktivnějšího nenapadá a psát o stavění sněhuláků by bylo přece jen dost kách. Aby hned na začátku bylo zřejmé, nejsem si vědom, že by autor úvodního linorytu František Pokorný (1931 - 2004) kantor a amatérský malíř ze Všetat měl jakýkoliv vztah ke Svobodě nad Úpou. Jeho alegorie žní je však velmi sympatická a inspirativní. Zeměpisná poloha našeho městečka už na první pohled vylučuje nazvat ho zemědělským. Opravdových hospodářů na plný úvazek bylo i v minulosti mezi drobnými řemeslníky a obchodníky poskrovnu. Přesto bývaly příkré stráně po obou stranách Úpského údolí rozbrázděny až k horizontu úzkými teráskami s nudlemi políček a luk. Přímo na vrcholu Rýchor ve výšce 1000 m n m jsou zaznamenány více méně úspěšné pokusy o pěstování zemědělských plodin, zejména ovsa a brambor. K většině svobodských domů patřila třeba jen nepatrná výměra pozemků zajišťujících hospodářům aspoň základní potravinovou soběstačnost. Zmíněná terénní situace a rozvoj průmyslové výroby zaměstnávající převážnou část obyvatelstva zapříčinila, že potkat v ulicích opravdového sedláka s koňským povozem s vyloučením lehkých dopravních kočárů bylo jako vidět dvě bílé vrány najednou. Ruku v ruce s tím kráčí i žalostný nedostatek původního obrazového materiálu se zemědělskou tématikou.