Kde se vzal ten Talián?

 
Inzerát z publikace "Das Riesengebirge" 1933

Stavitel Josef Capolago je znám v kraji pod Sněžkou z historických pramenů dodnes, nejen pro své zvukomalebné a cizokrajně znějící jméno. Je autorem mnoha plánů budov i jejich realizací a málokdy je pominut jeho údajný italský původ. Přestože starobylé městečko Capolago od něhož rod nejspíš odvozuje své jméno, leží na břehu jezera Lugano ve švýcarském kantonu Ticino a muž, o němž je řeč se v dostupných dokladech hlásil k německé národnosti. Až do konce druhé světové války byl váženým hoteliérem v Janských Lázních a zároveň stavebním podnikatelem s projekční kanceláří ve Svobodě nad Úpou. Jeho poslední stopy na českém území vedou přes sběrný tábor v Mladých Bukách - Kalné Vodě odkud byl v 55 letech i s rodinou 21. května 1946 v pořadí VII. transportem ve vagonu číslo 37 tehdejší terminologií „odsunut" přes Furth im Wald do americké okupační zóny Bavorska. Spolu s ním cestovala jeho žena Erna narozená 24. srpna 1894 do rodiny Johanna Jeschke, majitele hostince „Zur Klause" (dnes Horský Dvůr) v obci Černá Hora u Janských Lázní, se kterou se oženil v roce 1920 a osmnáctiletá dcera Ilsa, studentka zapsaná ale s počátečním písmenem K jako Kapolago. (Ještě v březnovém čísle krajanské tiskoviny Riesengebirgsheimat z roku 1958 píše pilný přispěvatel, bývalý učitel z Trutnova Alois Tippelt jak si na setkání vysídlenců z Krkonoš 23. listopadu 1957 v Norimberku se svobodským stavitelem panem Capolagem, živým a zdravým pěkně popovídali). Jak se ale tento „exot" objevil v Krkonoších?

Pokračování článku »

Hroby neznámých vojínů

 
Hrobka na hřbitově ve Svobodě nad Úpou

Pomníkoborectví se táhne dějinami odnepaměti. Vítězové boří modly poražených a důvod k ospravedlnění kulturního vandalismu se vždycky najde. Ať už se na žerdi třepetají hesla o svobodě a ideálech nebo nenávisti - náboženské, politické, stavovské či módní genderové nebo o volbě pohlaví, kde starozákonní dvě už nestačí. Právě vzedmutá vlna náhle vybičované potřeby demonstrovat celosvětově proti rasismu má charakter vzdáleného tsunami. Na bez diskuzí čistou myšlenku humanistické rovnosti ras se nabalí temné síly davového násilí, rabování a nenávratného ničení symbolů, schopné napáchat nevyčíslitelné škody. Jak se asi cítí všichni ti nadšenci, kteří se z vlastní iniciativy a bez nároku na odměnu s mravenčí pílí piplají s poškozenými kapličkami, rozvalenými pomníčky a ukradenými křížky? Nebo státní úředníci a místní zastupitelé, kteří mají péči o vojenská pamětní místa a hroby padlých nařízenou přímo zákonem? Odpovím si sám - blbě! Z historie nelze vystoupit vytržením stránky z učebnice. V souvislosti s dětinským ničením soch velikánů světových dějin, viděných dnešníma očima bez historických souvislostí jako grázly a loupežníky je každoroční evidence stavu pietních míst z dávných válek, mnohdy již léta zaniklých jen pro zaškrtnutí patřičné kolonky úředního šimla mě nenapadá nic jiného než slova klasika - je to marný, je to marný, je to marný! U nás ve Svobodě nad Úpou je takových úředně evidovaných míst dvanáct. S odhlédnutím od skutečnosti, že ve vnitrozemí v blízkosti pochovaných stále většinou žijí potomci s osobním vztahem byť i jen ke jménu na náhrobku - ve vykořeněném pohraničí odkud muselo většinové etnikum za známých důvodů po druhé válce odejít, zůstali jen ti mrtví.

Pokračování článku »

Kouzlo barev

 
Mezi prvními zachytil opravenou fasádu fotograf Pavel Křivka

Je až k nevíře, k jaké proměně zašlého oprýskaného baráku, po dlouhou dobu kaňce na přijatelném vzhledu ulice 5. května, stačí s nadsázkou řečeno několik kbelíků barvy. Tím nijak nezlehčuji stovky hodin pečlivé práce zedníků, štukatérů a malířů. Jen dokumentuji, že všechny barevné výstřelky fasád bez brutálních zásahů do stavební konstrukce jako je změna dveřních a okenních otvorů jsou naštěstí úpravy relativně snadno vratné, byť stojí nemalé úsilí a finanční náklady. Když se v pozdních jarních dnech odhalil vzhledem k nouzovému stavu kvůli pandemii vylidněné ulici a bez potlesku ze vše zakrývajícího lešení starý měšťanský dům se současným číslem 505, bylo to pro všechny náhodné diváky příjemné překvapení. Citlivá úprava štukatérsky přezdobené historizující fasády z konce 19. století s redukcí plastických prvků a obnovou oken v přízemí spolu s decentní, i když netradiční škálou barev vrátila domu někdejší důstojnost. Celkem zdařilé restaurování městského znaku uprostřed jednoduchého trojúhelného frontonu nad mělkým středovým rizalitem, možná nejlíbivějšího ze čtyř dosud zachovaných na veřejných budovách - ještě staré radnice, městského úřadu a školy - jen rozčeřila dohady o jeho původu. Po jeho obvodu to nejsou nějaké samoúčelné folklorní malůvky, ale články řádového řetězu, jehož význam je dosud neobjasněn. Restaurátor tento nepochybně zajímavý prvek odborně zvaný kolana rafinovaně ani neobnovil.

Pokračování článku »

Láska na celý život

 
Historie - ilust. František Koudelka 1951

Údajně prý i matka moudrosti aneb učitelka života - magistra vitae - slovy starých latiníků. Ale taky holka prodejná, která jde ochotně s každým kdo má momentálně navrch. Jak trefně říká svérázný filosof Jaroslav Dušek - „Historie je iluze psaná vítězi". Poraženým nezbývá než ji falzifikovat. Odjakživa platí, že kdo nemá koule na to dějiny tvořit, aspoň je upravuje. Kam jinam se obrátit pro lapidární a všeříkající tečku za úvodem do tématiky, než do nevyčerpatelné studnice myšlenek zneuznaného českého génia Járy Cimrmana: „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále taková, jaká bude". Přímo školním příkladem zkresleného výkladu dějin jsou záznamy kronikářů, poplatné době svého vzniku víc než cokoliv jiného. Pro amatérského badatele a samozvaného publicistu jsou kroniky nejoblíbenější četbou, pokud se naučí luštit zákruty starých rukopisů a odhadne i to, co je skryto mezi řádky. Málokterá obecní kronika má však tak odvážnou úvodní ilustraci jako první česky psaná poválečná kniha krkonošského městečka Svobody nad Úpou.

Pokračování článku »

Gretl – děvče z hospody

 
Gretl a Marta ve výřezu - která je která nevím

Dostanou - li se někomu do rukou dvě pohlednice se stejným námětem, může to být náhoda. Když dotyčný cíleně vyhledá třetí, stává se sběratelem. A srdíčko mu zaplesá, když jsou navíc takříkajíc z jednoho hnízda - posílané na stejnou adresu, od stejného odesílatele, anebo aspoň z jedné rodiny. Jako například fotografické pohlednice, které si řezník a hostinský Josef Rudlof (to není překlep, on se tak opravdu jmenoval) z hostince Pod lipami na náměstí ve Svobodě nad Úpou nechal možná už záhy po skončení Velké války vytisknout u vrchlabského fotografa Josefa Bönische. (K přibližné dataci může posloužit zbytek domku číslo 52 vzadu uprostřed. Jeho ubourání kvůli nové silnici do Janských Lázní, zprovozněné v roce 1916 bylo povoleno 20. dubna 1915. Roku 1925 byla demolice dokončena a na tomtéž místě postavil truhlář Richard Kulbe rodinný atypický dům se stejným číslem). Příslušníci rozvětvené rodiny Rudlofů používali pohlednice hlavně v letech mezi světovými válkami. Občas se nějaký exemplář objeví v internetové nabídce antikvariátů nebo na aukci pohlednic. Přestože ani jedno z obou mě známých provedení není žádný výkvět reprodukční techniky, naopak jsou vybledlé s dost nevkusným a rušivým negativním nápisem, je o ně docela zájem. Co naplat - je to, když nic jiného cenný historický dokument momentálního architektonického vzhledu náměstí. Jen málokdo se zaobírá sdělením na adresní straně. A jen málokdy jsou tam nějaké perly vedle běžných zdvořilostních frází a rodinných vzkazů. Naše město má navíc z pohledu současných sběratelů značný hendikep v tom, že až do konce druhé světové války zde žila německojazyčná většina a ke vší smůle ještě pisatelé psali kurentem. Nemluvě o tom, že některý rukopis je těžko rozluštitelný i v češtině.

Pokračování článku »

Vídeňský švindl

 
Tajemná kresba na historické pohlednici - detail

My, co jsme vyrůstali v době politických procesů v padesátých letech 20. století o „vylepšování" fotografií víme odmala. Ať už to bylo mizení lotrů (Slánský, Clementis) po pravici i po levici toho největšího nebo prezident řečený Ušaté torpédo kynoucí poloprázdnému náměstí s dodatečně dodanými davy. Retuš či fotomontáž z důvodů estetických, politických, technologických i ryze mystifikačních je stejně stará jako fotografie. Provází nás životem někdy utajeně a skrytě, jindy až provokativně okatě. Viz třeba současné sedmdesátileté celebrity s vyhlazenými líčky dvacítek na titulních stránkách barevných časopisů. Laskavou a neškodnou mystifikaci bez zlých úmyslů mám docela rád a mému cvičenému oku se občas i nějakou kulišárnu podaří odhalit. Sběratelství skýtá možností nepřeberně. Filatelisté mají své tiskové vady, stejně jako numismatici jemné odchylky razidel, ale to jsou prakticky technické nedostatky a svědčí o nepozorné kontrole při jejich vzniku. U filokartie, což je odborný termín pro sbírání pohlednic se s úmyslným falšováním reality v zájmu prodejnosti setkáváme víc než často. Zejména u těch historických zpracovávaných různými tiskařskými technikami, o kterých se nemíním dopodrobna rozepisovat. Jen jako příklad lze uvést oblíbenou litografii, u níž vydavatelé povolovali uzdu fantazii téměř zákonitě. I na omezeném počtu pohlednic Svobody nad Úpou se různé záhady vyskytují.

Pokračování článku »

Nevídané

 

Jirinka-v-cele.jpg

Svobodské ulice jsou už několik let vylidněné i bez nařízené karantény. Okamžiky, kdy byly přeplněné až příliš, zachycené na historických fotografiích lze najít například jako ilustraci k článku Když nás půjdou miliony... otištěném v novinách Svoboda fórum číslo 750. Ve druhé polovině minulého století byly ukázkovou příležitostí k srocení davů spartakiády. Propagandistické oslavy sjednocené tělovýchovy, kopírující sokolské slety měly několik předeher v jednotlivých regionech. Jedna taková hodně početná manifestace se ve Svobodě nad Úpou konala v neděli 7. června 1959 při generální zkoušce na II. Celostátní spartakiádu 1960 v Praze na Strahově. V předvečer byl na novém stadionu, slavnostně otevřeném 1. září 1957 zapálen oheň na počest Československo - polského přátelství. Kronikář v zápisu z té doby jen smutně poznamenává, že dlouho očekávaní polští přátelé se bohužel nedostavili, protože je na hranicích zadržela pohraniční stráž pro nesrovnalosti v propustkách. Inu padesátá léta! Teprve druhý den přijeli tři uvolnění delegáti. V neděli dopoledne se konaly ještě poslední zkoušky jednotlivých cvičení. Slavnostní průvod čítající kolem 700 cvičenců z několika míst v okolí včetně Trutnova vyšel od sokolovny a na Malém náměstí u meteorologické staničky na ně při odbočování ke stadionu čekal fotograf. Ze Svobody cvičilo v jednotlivých sestavách údajně 300 školáků a jedno družstvo dorostenek a žen. Pánové byli lenoši už tenkrát a po neúspěšném pokusu jednoho družstva o cvičení s tyčí zůstali v řadách diváků. Těch se prý sešlo asi 1200! Na prašný úsek silnice v popředí už jsme dávno zapomněli, stejně jako některé zobrazené cvičenky na svou účast. Jsou vzpomínky opravdu to jediné, co nám zůstane?

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 41 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.