Kouř, pára a závěje

 
Do Svobody nad Úpou přijeli rekreanti ROH

To býval běžný obrázek z konečné na jednokolejné železniční trati označované nyní v jízdních řádech číslem 045 ve Svobodě nad Úpou v zimních měsících ještě v druhé polovině minulého století. A davy cestujících! Od zahájení provozu celkem 10 kilometrů dlouhé spojovací dráhy mezi Trutnovem a nádražím ve východokrkonošské bráně do hor v prosinci roku 1871 vlastnila tento úsek až do zestátnění 1. ledna 1908 Rakouská severozápadní dráha. Tehdy se stanice jmenovala Vrajt - Janské Lázně a těžila tak z popularity sousedního vyhlášeného lázeňského a sportovního střediska. Ani po skončení Velké války a převzetí vlakové dopravy ČSD provoz neochaboval. Naopak. S rostoucím turistickým ruchem zejména po výstavbě kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928 se frekvence vlaků zvláště o víkendech ještě zvýšila. Hned v první zimě po skončení druhé světové války přijíždělo na svobodské nádraží v pracovních dnech celkem 9 osobních vlaků denně. O dvacet let později už jich bylo 12 a jeden rychlíkový spoj navíc. O víkendech nestačili ajznboňáci přehazovat výhybky. Sjížděly se sem pod heslem „Hory patří pracujícím" zvláštní vlaky ROH naplněné odborářskými rekreanty z celé republiky. Dokonce sám Krakonoš vypravovaný z Pražského hlavního nádraží se z počátku uráčil zajet až k břízám na konci trati než se unavil a končil v Trutnově. Mám na mysli samozřejmě rychlík toho jména, který se po delším výpadku na koleje opět vrací.

Pokračování článku »

Zažeňte slepice, jede autobus!

 
Autobusy na náměstí ve Svobodě nad Úpou

Když po první světové válce docházel „chlupatému benzinu" v zápřahu poštovních fiakrů dech, tlačily se na scénu objemnější omnibusy, autokary a autobusy. Do Svobody nad Úpou se sice dalo od roku 1871 pohodlně přicestovat vlakem, ale doprava dál do hor byla nezbytná, pokud člověk nechtěl, nebo nemohl jít pěšky. Zejména s nejbližším lázeňským a sportovním střediskem Janskými Lázněmi byla Svoboda po staletí spojena pomyslnou pupeční šňůrou; do roku 1867 dokonce i administrativně. Důležitost téměř kyvadlové dopravy od každého vlaku ještě stoupla po zahájení provozu první kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928, čímž několikanásobně stoupl turistický ruch. Nejen páteřní hlavní ulicí, náměstím a úzkou silnicí od Trutnova k Peci pod Sněžkou i do Janských lázní se ostrými zatáčkami proplétaly, míjely a předjížděly obludné mašiny, před kterými hospodyně ještě dlouho vyháněly z cesty slepice uvyklé na koňské živočišné stopy. Do olejových skvrn a čoudu z výfuků si holt neklovnete. Události v převážně německém Freiheitu před rokem 1945 většině současníků nic neříkají, nemají tu kořeny. V zájmu kontinuity doprovodných obrázků by bylo chybou je jen tak přeskočit.

Pokračování článku »

Zapomenutý pekař

 
Dopisní zálepka svobodského pekaře Pohla

V časech kdy „boží dar" nepekli ve velkém jako bokovku předsedové vlády, ale opravdoví pekaři, bývalo ve Svobodě nad Úpou hned několik mistrů tohoto počestného cechu. Podle trutnovského badatele Dr. Aloise Mühlbergera (1891 - 1965) s odkazem na urbář panství Vlčice čítala Svoboda v polovině 17. století 88 domácností. Z nich bylo osm samostatných pekařů. Hospodářský ředitel vlčického panství Kristián Kašpar Finck jich v dubnu roku 1754 napočítal celkem šest. A ještě téměř celou první polovinu minulého století jich bylo nejméně pět. V té době provozovali starobylou pekárnu v čp. 101 na náměstí Steidlerové, rod usazený v hornickém městečku pod Rýchorami několik století. Po roce 1945 vstával při měsíčku, aby roztopil pec a uhnětl voňavé kvasnicové těsto první národní správce Josef Ryba, takže se jí v ústním podání nových osídlenců začalo automaticky říkat Rybova. I přesto, že záhy po únorovém převratu v roce 1948 připadla státu a kulaťoučkého rebelanta Rybu vystřídal hubený dlouhán Kubíček.

Pokračování článku »

Ze staré hospody

 
Lahvičky z radnice - nálezový stav

Co se asi tak může najít při stavebních pracích ve staré hospodě i po mnoha letech od jejího uzavření a několikeré rekonstrukci? Nejspíš jen nějaké historické lahve od různých nápojů. Při troše štěstí může být některá i neporušená. Má-li dokonce originální etiketu je to malý zázrak. Stará radnice na náměstí ve Svobodě nad Úpou, ve které byl v dávných dobách jediný výčep ve městě, zmiňovaný trutnovským kronikářem Simonem Hüttlem už k roku 1587, takovou generální přestavbou právě prochází. Těch kdo si restaurační provoz Hotelu Radnice ještě pamatují, je opravdu pomálu. Pomalu ubývá i pamětníků pozdějšího kina Máj slavnostně otevřeného 8. května 1955 a neslavně uzavřeného na začátku prázdnin v roce 2001. Pseudogotická dominanta náměstí Svornosti s charakteristickou věží vystavěná v roce 1869 ze siluety města nezmizí. Jen se po 150 letech její existence radikálně změní vnitřní uspořádání a účel. Dvě celkem zachovalé lahvičky zaujaly ve stavební suti starostu města Jiřího Špetlu. Už z jejich nálezového stavu lze zjistit „vo co go". Ta menší obsahovala vápenito - železitý léčivý syrup magistra Julia Herbabného z věhlasné lékárny „U milosrdných" na Kaiserstrasse ve Vídni, patřící k síti lékáren připomínané už v polovině 14. století. Lékárník Herbabny senior, narozený roku 1842, jehož potomci zmíněnou lékárnu stále provozují, zemřel v roce 1901, což je pro stáří lékovky určující. Ještě přesnější vymezení poskytuje uvedená adresa na etiketě. Lékárna byla původně otevřena v roce 1869 na Kaiserstrasse číslo 76. V čísle 90 v téže ulici odkud je nalezená lahvička působila v letech 1871 - 1887. Až potom se přestěhovala do nově postaveného domu 73 - 75.

Pokračování článku »

O štít města Svobody nad Úpou

 
Pozdější dodatečná úprava plakety pro dekorační účely

Úroveň cen, pohárů a plaket ze sportovních klání, vyjma těch z nejvyšších soutěží, je eufemisticky řečeno značně kolísavá. Balanc mezi autorskými předměty z ateliérů či dílen známých umělců a unifikovanými sériovými výrobky pro každou příležitost většinou na hranici kýče je často sotva postřehnutelný, leč na obou krajních pólech do očí bijící. O to překvapivější jsou realizované plakety s námětem městského znaku ze začátku padesátých let minulého století. Tehdy se odkaz na tradice a historii moc nenosil. Nová doba i ve sjednoceném sportu měla své nové symboly. Tradiční název tělocvičné jednoty Sokol vystřídal době poplatný Tatran. Přesto vzniklo, snad jen díky setrvačnosti a dobrému vychování místních činovníků, několik variant vkusné plakety s umělecky ztvárněným starobylým znakem města Svobody nad Úpou. Zejména masivní plaketa z litého čirého skla, jejíhož autora se mi nepodařilo vypátrat, známá z roku 1953 má parametry moderního současného artefaktu. Škoda, že nestála aspoň za malou zmínku tehdejšímu kronikářovi.

Pokračování článku »

Krásně je dnes u nás doma

 

Slunecni-stran-231---28.-10.jpg

Navzdory v pozdním večeru nesvátečně zakaboněným tvářím vybraného komparsu ve Vladislavském sále Pražského hradu při udělování vysokých státních vyznamenání prezidentem republiky, u nás na Sluneční stráni byl 28. říjen krásným prozářeným podzimním dnem. K romantice malebných horských chaloupek má naše unifikované papundeklové bydlo, vyráběné v sedmdesátých letech minulého století v licenci podle německého mustru jako montovaná stavba „na klíč" Rudnými doly Jeseník na hony daleko. Ale nechtějte objektivní pohled od někoho, kdo se na výstavbě vlastníma předníma nohama podílel. Věděli jsme dobře, že strohá jednoduchá stodůlka typu OKAL 117 není žádný výkvět současné architektury a umístění ve svahu na zvýšený suterén domku na kráse nijak nepřidalo. Momentální pozitiva však převážila. Bylo to v těch dobách nedostatku stavebnin a laického stavění svépomocí po mnoho let nezvykle rychlé, relativně bez peněz protože alles na dluh (hypotéka na třicet let se nám v rozpuku sil nezdála nijak strašidelná) a brali jsme to po desetiletém provizoriu především jako slušné bydlení. Pamětní deska, že v tomto domě český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel je jen nesmělý pokus o ždibíček pomyslné regionální slávy alespoň na této mezi.

Pokračování článku »

Ztracené údolí

 
Skládka v údolí Janského potoka - foto Jan Vichr

Svoboda nad Úpou už podle jména vyrostla v údolí horské řeky Úpy, sevřeném z obou stran malebnými kopci, přerušenými jen směrem k západu údolím Janského potoka přitékajícího od nedalekých Janských Lázní. Jeho romantický přírodní ráz narušila v roce 1916 až výstavba údolní silnice spojující obě lokality, když původní cesta výše ve svahu lemovaná lipovou alejí už narůstajícímu provozu přestávala vyhovovat. Dnešní Horská ulice je dokonce od lesnické akademie kvůli dlouhodobě žalostnému stavu neprůjezdná. Naši předchůdci ji začali stavět v roce 1848 a dokončena byla o pět let později. Je logické, že ji následně začaly lemovat až k lomu na stavební kámen otevřenému v souvislosti s její výstavbou nově stavěné domy, většinou architektonicky hodnotné soukromé vilky z první poloviny 20. století. Také podél silnice v údolí, která se dnes v obydlené části jmenuje Lázeňská ulice, se město začalo rozpínat. Přesto ještě na pohlednicích z poloviny třicátých let je vidět téměř neporušená příroda přirozeně zvlněné krajiny. Jen podle vodního toku vedla idylická pěší Wihardova promenáda kolem altánku u kašny Císařského pramene s několika dřevěnými mostky přes meandry zurčícího Janského potoka ústícího ve Svobodě do Úpy.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 39 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.