Freiheit

Sport nebyl nikdy šálkem mého thea. Ale kdo neskáče, není Čech! Jako kluk jsem některým hrátkám fandil. Televize tenkrát byla v plenkách, tak spíš u rádia a výjimečně dokonce i v terénu. Táta byl zarputilý čutálista, tudíž fotbal - jasná volba. Ustálené rčení - co Čech, to fotbalový trenér je trefnější než obrozenecké tvrzení o muzikantech. Jsem jedním z těch hospodských kibiců. Nikdy jsem závodně nehrál ani za žáčky v C mužstvu nějaké dávné pralesní ligy. Má platonická klubová náklonnost k pražským plejerům se sešívanými červenobílými dresy vznikla jen z obdivu k slavným jménům Plánička nebo Bican a odvaze nosit hrdě ten všude přítomný rudý pentagram přivlastněný vládnoucí stranou jakoby natruc obrácený vzhůru nohama. Kromě období, kdy se nejstarší fotbalový klub u nás musel přejmenovat na Dynamo. Stupidita těch let postihla i odvěkého rivala Spartu, i když její přejmenování na Spartak nebylo tak drastické. Současnému letenskému mančaftu se hrubě nedaří. V takových případech se to obvykle řeší vyhazovem trenéra, byť měl v minulosti sebevětší úspěchy. Osud úspěšného asistenta a neúspěšného hlavního kouče Dána Larse Friise je jen malým příkladem vrtkavosti fotbalového štěstíčka. Leč přenesme se z vrcholových sfér dolů na domácí mezičku, kde se podobných událostí najde také dost. A když se toho neujme někdo povolanější, tak v rámci všeobecně platného úsloví „kdo to umí, ten to dělá - kdo to neumí, ten o tom píše", beru to na sebe. I ve Svobodě nad Úpou se po Únoru 1948 tělovýchovná jednota Sokol musela přejmenovat na Tatran. Proč ne třeba Šumavan nebo Krušnohor, když jsou Krkonoše od Tater „tisíc mil", vědí jen tehdejší soudruzi bafuňáři. Fotbal se nepochybně hrál i v předválečném Freiheitu, jak dokládá snímek kulturisticky vysportovaných chasníků nebo na internetové aukci kdysi nabízený smaltovaný klubový odznáček. Mezi spolky v adresáři z roku 1930 však konkrétně fotbalisti uvedeni nejsou. V „partyzánských" letech po roce 1945 se hrála na malém hřišti za Sokolovnou kopaná převážně v dresech místních papíren. Velmi dlouho byly oblíbené tak zvané „srandamače", z nichž je kupodivu i dost fotografické dokumentace. Mnohá jména se najdou současně i v místním oddílu TJ Tatran Svoboda nad Úpou založeném s odkazem na oddílovou kroniku v roce 1948. Sestava mužstva dospělých v 50. letech byla celkem stabilní, takže fotbalové fanoušky jistě potěší, když se některé dávné borce z té nejstarší staré gardy pokusím s použitím soupisek z kroniky a vzpomínek pamětníků uvést jmenovitě. Bez nároků na úplnost a s konstatováním, že vedle hvězdných stálic jsou podle abecedy uvedeni i kopáči, kteří nastoupili pouze jednou: „Báchor Jan, Bečvář Jiří, Bret Josef, Brož Jiří, Carda Jindřich, Cekul Vladimír, Čekaňák Jan, Černý František, Derlev Illo, Dittrich Václav, Dubský Zdeněk, Drábek Václav, Dušek Zdeněk, Fireš Jaroslav, Hanák František, Hauzer František, Hájek František, Heřmanský Arnold, Hofman Miroslav, Chocholouš Miroslav, Jakubíček Hynek, Jakubíček Josef, Jarolímek Josef, Jarý Oldřich, Kafka František, Kavan Jaroslav, Klepal Jaroslav, Krátký Milan, Kratzer Zdeněk, Kruml Karel, Kříček Josef, Křivka Jaroslav, Kuděla Jan, Kulhánek Luděk, Kvaček Petr, Kysilko František, Lukavský Karel, Maisel Alfred, Mikšíček Jiří, Musil Jan, Novosedlík Štefan, Paseka Václav, Renner Alfred, Ruffer Josef, Rychlík Petr, Skuček Jaroslav, Stránský Karel, Stránský Milan, Škrabák Jan, Šoltys Antonín, Valenta Jiří, Vít Jaroslav, Vlček Jaroslav, Vlček Jiří." (Další slavná esa pochopitelně chybí, protože v té době někteří mládenci hráli ještě za dorost). Na typické výstižné charakteristiky jednotlivých hráčů jak je prezentoval jeden z nadějných benjamínků mužstva Petr Kvaček v některém ze starších čísel Svoboda fórum a hlavně v zaniklém internetovém občasníku „Expres" svého švagra Standy Ondráčka si ovšem netroufám. Jako „naplavenina" z poloviny padesátých let jsem plejádu místních „šutérů" zaregistroval na vlastní oka teprve po otevření nového sportovního stadionu 1. září 1957, přestože se tam údajně hrálo už před jeho oficiálním dokončením. Někdy v té době byla založena kronika oddílu kopané s posledním záznamem ze srpna 1962. S novým hřištěm se dostavily první větší úspěchy. Pomalu docházelo k obměně generací a s prvním doloženým trenérem Jindrou Brettem postoupilo mužstvo v okresním přeboru ze třetí třídy do druhé. Na konci roku 1958 obsadilo však v rozporu s očekáváním veřejnosti i činovníků 7. místo desetimístné tabulky. Chabé výsledky podzimní sezóny se přičítaly na vrub trenérovi a obdržené „kopačky" jsou historicky prvním místním oficiálním aktem tohoto druhu. V roce 1959 byli na uvolněný post zvoleni František Hájek a Ladislav Celba. Pět ódy na vynikající hráče a úspěšné trenéry je snadné, ale vyštrachat něco na ty neúspěšné a zapomenuté je mnohem vzrušující. Nemluvě o tom, že zákruty v curriculum vitae jistého Bretta jsou tajemnější než spletité podzemní chodby pověstného hradu v Karpatech.

Sotva oschla tiskařská barva na mém květnovém příspěvku do městského měsíčníku „Svoboda fórum" když přišla pozvánka na pracovní schůzku pamětníků a regionálních badatelů od zapsaného ústavu Paměť Krkonoš spravujícího unikátní webovou databázi Archa Krkonoš se sídlem v Horním Maršově s lákavým námětem o historii průmyslového podnikání v nejbližším úpském údolí. Ve stejné době se na nejznámějším tuzemském internetovém aukčním portálu objevila nabídka této zajímavé fotografické pohlednice. Jednotlivé události do sebe zapadly jako zubaté dílky skládačky puzzle. Završené navíc komentovanou vlastivědnou vycházkou Dolním Maršovem se zaměřením zejména na historii zdejších papíren pořádanou pracovníky „Archy". Sběratelsky atraktivní položka s neodrazující relativně nízkou vyvolávací cenou příliš zájemců nezaujala. Přesněji jen dva. Ten první spoléhal na očividný nezájem a doufal, že ji získá bez dalšího příhozu. Vítěz nasadil maximum svých finančních možností jen se škodolibostí to všem „pytlákům v revíru" pořádně osolit. Nakonec to dopadlo nad očekávání dobře a Zásilkovna doručila výhru právě v čase uvedené vycházky. Účastníci tak měli možnost si ji prohlédnout „ještě teplou".

Většina obecních kronik začíná všeobecným seznámením s přírodními poměry místa. Geologie, rostlinstvo, zvířena...V té souvislosti mě napadá taková hříšná myšlenka. Zkusme na chvíli zapomenout na všechny ty internety, iPady, smartphony či jak se fůra těch současných hraček jmenuje, na stažené aplikace, čtečky QR kódů i umělou inteligenci a pouze s použitím té vlastní, které se odjakživa říká „zdravý selský rozum" zpaměti vyjmenovat aspoň deset běžných dřevin, které bezpečně poznáme. Nebo květin, hub, divokých zvířat. Nebo těch domácích - ovšem bez velbloudů a lam Štěpána Vlčka. Nebo ptáků, hmyzáků a ryb. Nebo místních vodních toků, kopců a hor. Je to těžké, což? (Přiznám se, že značky aut, které dělím na osobní a nákladní a dál na červená, modrá, zelená, šedá, bílá, by zase mě dělaly potíže). Tak aspoň pět... Že to nebudeme na nic potřebovat? A co když ano? Podotýkám, že snad nejsem úplný staromilský blb, kterému na občasné zavolání známým stačí stará dobrá tlačítková Nokie a počítačové klávesnice by se v životě nedotkl ani klacíčkem. Pokrok se zastavit nedá a vynálezy mají sloužit. Háček je ovšem v tom, když sloužit přestanou. Čím složitější technika, tím je zranitelnější. Probleskující výzvy k zabalení nezbytných potravin a hygienických prostředků aspoň na tři dny nevěští o mezinárodní situaci nic dobrého. I bez toho je kolem nás nástrah dost a dost. Příroda je mocná čarodějnice. Co kdyby, nedej bože, nastal čas, že při chuti na křupavé kuřecí křidýlko bychom si museli místo návštěvy KFC poletujícího kura chytit, zabít a upéct na vlastnoručně rozdělaném ohni. Brr, hrozná představa! Skauti, odrostlejší vesničtí kluci a staří zbrojnoši vědí, o čem mluvím. Začíná nejkrásnější měsíc v roce, „every day a miracle", tak pryč s tím chmurným začátkem.

Já ty staré krámy prostě miluju, ať jsou odkudkoli! Na rozdíl od mé nejoblíbenější nejmenované osobní asistentky z oblastní Charity v Trutnově, která si nikoliv bezdůvodně říká Éro. Při každé návštěvě barvitě líčí, jak by s těmi nepraktickými lapači prachu udělala krátký proces. Jenže taková čistka v jarmaře je pro staromilce jako vytrhnout si kus živého masa z těla. Ke každému tomu kousku mám osobní citový vztah a v zasutém koutku paměti v poslední přihrádce vpravo dole i nějaký kratičký příběh. Dříve než je zapomenu docela, naťukám je bukvu po bukvě do klávesnice s výstižným jménem Genius. Mě zas už od dětství říkali debile, tak se navzájem pěkně doplňujeme. A když už máme ty internety - šup s tím na web! Tak jako dávají influencerky, youtuberky a blogerky z okruhu nudících se mamin na instáč nebo fejs každé škubánky, které se jim podaří ukuchtit, tohle je zase moje slabůstka. Schránkám a krabičkám na přehledné uspořádání drobných předmětů se dnes odborně říká organizéry a neobejde se bez nich žádná skříňka nebo šuple v kanceláři, dílně ani v kuchyni. Pračlověk Janeček to měl jednodušší. Co našel, to sežral (dámy prominou). Jakmile však lidé začali „chramostejlit" do zásoby nebo jak říká přítel Jindra „do lezerva", potřebovali nádoby, pytle a vaky, bedny a bedýnky, krabice, lahve a hrníčky. S rostoucím smyslem pro estetiku vznikly ozdobné schránky s víčkem na všechno možné. Ty úplně miniaturní se často prodávaly jako upomínka z poutí nebo suvenýr z výletního místa. O důvod víc si je schovat jako vzácnou relikvii. A jsme doma! Co dnes vyhazujeme jako papírový, plechový, umělohmotný a já nevím jaký balast, bývalo z ušlechtilejších materiálů a naše babičky to schraňovaly. Prostě na památku. Občas se nějaký takový artefakt objeví ve starožitnictví opatřený cenovkou s třemi nulami na konci a náhodný kolemjdoucí se chytá za hlavu: „Vidíš mámo! Přesně takovouhle pikslu jsme vloni po bábě vyhodili do popelnice". Znalec dokáže rozpoznat, že ne každá dózička je prodejná, ignorant mávne nad zbytečnými nepotřebnými šmuky rukou jako ostatně nad vším. Těch několik postižených náhodných čtenářů stejné krevní skupiny se možná i pokochá. Bez příběhů je to ale jen snůška antikvárních kousků z nabídky nějakého pochybného second handu. Tož, tady jsou:

Podle nepsaného zákona schválnosti další informace se obvykle objeví až po zveřejnění článku. Každý zkušený badatel dobře ví, že žádná stopa nemusí být poslední, pokud není opravdu poslední. Kvalitní vyčerpávající text je nutné tak říkajíc doslova vysedět. Staří zbrojnoši podmiňovali svou účast v boji podmínkou tří M. Udržet meč, moč a myšlenku. Mě už i ta myšlenka činí potíže. Času je málo a voda stoupá, jak praví klasik. Tak může se někdo divit, že spěchám? Díky svobodskému rodákovi Františku Teichmannovi žijícímu v Lanškrouně a výsledkům jeho pátrání však jako honicí pes větřím dál.

Emil Bönsch (8. prosince 1882 Velká Úpa - 9. února 1972 Ehrwald) z rozvětveného rodu podnikavých krkonošských horalů, předválečných majitelů mnoha vrcholových bud a hotelů je v očích současníků neprávem tak trochu ve stínu svého slavnějšího mladšího bratra Eugena Bönsche (1. května 1897 Velká Úpa - 24. července 1951 Ehrwald). Osudy spolumajitele Luční boudy, rakousko - uherského leteckého esa z Velké války a propagátora bezmotorového létání na Bílé louce jsou zájemcům o historii v poslední době dostatečně zpopularizovány i českými autory. V archivu Muzea Podkrkonoší v Trutnově se však nachází vzácná pohlednice s pamětní deskou Emila Bönsche na neopracovaném přírodním kameni vedle původní Klínové boudy, která vyhořela v roce 1970 patřící v meziválečném období rovněž rodině Bönschů. Dnes je pomníček rozvalený a ze svahu trčí jako memento jen zbytky podstavce. Kovová tabulka s německým textem zmizela již dávno. Současné napjaté sousedské vztahy na celé enklávě a zlé jazyky živí absurdní šuškandu, že kámen nechala odstranit správa Krkonošského parku údajně, aby do něj v mlze někdo nenarazil. Přitom za Bönschův pomyslný nehynoucí pomníček by se dal považovat jediný dochovaný exemplář vyhynulého kulíka hnědého, jehož vycpaninu daroval Emil, sám zručný preparátor jako jeho strýc Johann Krkonošskému muzeu ve Vrchlabí z ohromné sbírky vycpanin z Luční boudy v roce 1931. O sedm let později celá sbírka nenávratně shořela spolu s Luční boudou.

Klukovské touhy se nijak nemění. Už na začátku minulého století si pubertální pacholci se všemi pěti pé pohromadě přáli být popelářem, podnikatelem, potápěčem, penzistou nebo pilotem. Zejména báječní muži na létajících strojích byli v těch pionýrských dobách letectví velkými vzory. Snad proto se už mezi prvními úspěšnými vojenskými letci z první světové války najde početná řada rodáků z Krkonoš v čele s leteckým esem Eugenem Bönschem (1897 - 1951) z Luční boudy. Jistě není bez zajímavosti, že jeho neméně slavný bratr Emil se řeznickému řemeslu učil u svobodského mistra Etricha. Svoboda nad Úpou se ráda pyšní vazbou na leteckého konstruktéra světového jména Igo Etricha (1879 - 1967) s hodně hlubokými rodovými kořínky nebo krátkou pracovní epizodou jeho nejznámějšího pilota žacléřského rodáka Karla Illnera (1877 - 1935) v místní Bräunlichově strojírně. Hrdina nepřestává být hrdinou, ani když se narodí v sousední vesnici. Pestrý životní příběh přímého účastníka Velké války, který přežil v mundúru poražené Monarchie nutno nahlížet bez plané a bezvýsledné polemiky kdo splnil slova přísahy a kdo zradil. Dějiny píší vítězové. Čest patří osobnímu hrdinství i na opačné straně fronty a nemusí to být pouze jména z pomníků padlých.