Freiheit

Pro svobodské patrioty je krkonošské městečko rozložené v sevřeném údolí po obou březích řeky Úpy, strážené nerozlučnými dvojčaty zalesněných vrcholů Světlé a Černé hory, ověnčené dávnou slávou zlatých dolů na Rýchorách, dnešní Svoboda nad Úpou, malebnost sama. Přesto žádným velkým množstvím výtvarných děl zaznamenávajících její architektonické zajímavosti nebo podmanivou krásu okolní krajiny zrovna neoplývá. Každý nový objev byť i nepatrné kresbičky vyvolá ve většině jejích ctitelů vlnu adrenalinu jako náhlé milostné vzplanutí. Natož nalezení zapomenutého „ručně malovaného" obrazu známého regionálního umělce. Pro nezasvěcené je to možná jen poetický pohled na polovyschlé kamenité řečiště bezejmenného toku s líně tekoucím proudem podél kamennými kvádry regulovaného břehu, lemované temnou zelení lesa. Ani anonymní stavbička uprostřed scenerie mnoho nenapoví. My zdejší, kteří dokážeme chodit s otevřenýma očima, chytneme, jak říkají motoristé s malým m, na první šlápnutí. Při pohledu z ocelového mostu sv. Jana Nepomuckého k severu proti proudu řeky Úpy je to právě ten úsek překlenutý dnes betonovým silničním mostem na trase z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Autor mohl klidně stát na již odstraněné kovové lávce z roku 1909 spojující někdejší Lékárenskou uličku s cestou na Sluneční stráň. Schůdky v nábřežní zdi navigace vlevo v prostoru za současnou budovou bowlingu sloužily pradlenám při máchání prádla, ojedinělým rybářům a často i mládeži při koupání. Mnohokrát v historii dokázala Úpa i zahrozit. Jedna z katastrofálních povodní napáchala značné škody na majetku i lidských životech v létě 1897. Následky likvidovala armáda a v inkriminovaném místě zachytil vojáky fotograf Joffé z Janských Lázní. Teprve tehdy byla řeka spoutána kamennými hrázemi, které budovala firma Rella z Vídně. Již na jiném místě citovaný autor zachytil vzedmutý proud řeky zhruba od schůdků na obraze směrem po proudu 10. února 1946. Rozbouřená řeka poškodila 1. srpna 1977 na tomtéž místě bednění pilířů při výstavbě nového mostu. V roce 1996 na jaře při zvýšené hladině vody se schody bohužel jednomu místnímu předškolákovi staly osudné. Jediná viditelná stavba na obraze s červenou střechou byl prostorný altán, kdysi jedno z provozních stavení někdejšího obecního mlýna, přestavěného na dnes již také zaniklou vilu továrnické rodiny Piette.

Pokus anonymního fotoamatéra z řad prvních poválečných osadníků o experiment natočením některého z oblíbených trofejních přístrojů Exakta nebo Zeiss Ikon na svitkový film pro kompakty formátu 6 x 6 cm, kterých byla k dispozici po odsunutých Němcích plná objemná jarmara na místní stanici SNB v čp. 2, směrem na dominantní věž staré radnice na koso. Autor chtěl nejspíš zatraktivnit nejčastěji užívaný výřez architektonické scenerie, neznaje před těmi osmdesáti lety fígle a možnosti současníků. Jako neobvyklé plus opatřil fotečku na zadní straně popiskem na psacím stroji - Svoboda n/Úpou, 10. 2. 1946. Tradičně však k lítosti pozdějších badatelů opomněl uvést své jméno, což je všeobecný nešvar dosud. A hlavně velká škoda! Pesimista by při zběžném pohledu mohl namítnout, že se v té „zakopané díře" vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.

I z toho nejzářivějšího vánočního stromu zůstalo jen ohlodané torzo kmene ležící na loňské trávě dnes už zapadané sněhem. První číslo novin v novém roce by mělo sršet optimismem, jak je v této zemi zvykem, i kdyby tátu věšeli. Let let je však záležitost spíš neveselá. Už jich uběhlo přesně třináct, kdy jsem touto dobou představil čtenářům ve Svoboda fóru neúplný soubor mých osobních novoročenek i s malým exkursem do historie jejich vzniku. Staromilci zavzpomínají na „staré dobré časy", kdy si lidé popřáli podáním ruky při potkání. Pozdější posílání lístečků Pour féliciter s přáním do nového roku se údajně v Čechách ujalo víc než kdekoli ve světě. Inu jsme národ psavců líných na krok. Jenže v posledních letech se nám tady, slovy klasika, rozšířil takový nešvar. Většina současných péefek je i vinou mafiánských manýr České pošty pouze v digitální podobě na displeji mobilu či obrazovce monitoru. Požehnej Krakonoš i za ně! Kdoví jak to bude, až se ujme žezla AI. Obrázky, které si my kluci a holky, co spolu mluvíme, každoročně pro povznesení ducha posíláme, by naplnily celé noviny.

Nedostatek veřejných stánků úlevy je v městečku pyšnícím se vzletným názvem turistická brána Krkonoš dnes daleko aktuálnější než před lety. Že je řeč o Svobodě nad Úpou, je nabíledni. Problém kam si odskočit, když to na člověka při procházce v ulicích takzvaně přijde, se táhne jako pověstná červená nit celá desetiletí. Má osobní paměť sahá do poloviny padesátých let minulého století. Tehdy bylo jediné veřejnosti přístupné WC na nádraží, a přesto nebylo řešení nouze tak palčivé. Každých pár kroků byla hospoda s otevřenou náručí pro budoucího vděčného potencionálního hosta. V nouzi nejkrajnější volili ti odvážní blízkou přírodu za humny nebo vstup s prosíkem do krámků a dílen lemujících komunikaci v centru jako korálky na niti. Nevzpomínám si, že by někdy někdo z obsluhy nešťastníka odmítl. Tehdejší podnikatelé ze staré školy, i když většinou už jen zaměstnanci znárodněných provozoven, nebyli jistě také žádní lidumilové, ale uvažovali ekonomicky - vyhodíš hosta jednou, podruhé nepřijde. Když jde o to jediné, byli jsme si i za „totáče" všichni rovni, stejně jako dnes. Každý, kdo pamatuje „Golden Kids" a Zdeňkem Rytířem kongeniálně přebásněnou pecku Boba Dylana „Times They Are A-changing" dobře ví, že časy se mění. Ostatně, již staří latiníci (Tempora mutantur et homines cum eis mutantur).... Po s nadšením vítaném sametovém zvonění se s cválajícím pokrokem ledacos zvrtlo. Zanikly nejen krámky a hospody, ale i světoznámé firmy místních zaměstnavatelů i ty nevábné nádražní „hajzlíky". Projektanti moderního dopravního terminálu na takovou prkotinu jaksi zapomněli. Situaci si jako horký brambor přehazuje již kolikátá garnitura obecního zastupitelstva. Dotovaná akce „Vlídné WC" není sázka na lidskou empatii, ale na bezohlednou honbu za ziskem. Svět prý spasí umělá inteligence AI. Kdo se chce zasmát, račte se na ni v případě nouze obrátit. Cituji:

Když se některý z tisíců psavých jedinců odhodlá své bezvýznamné texty ze zbytečných slov publikovat, byť ne s pomocí vyhlášených zlodějů času jako je Facebook, Instagram, Tik Tok, Twitter alias X a tlupa dalších lupičů cizokrajných jmen, ale skromně jen se staromódní aplikací www, aby ukojil svou velikášskou touhu být taky in jako o několik generací mladší souputníci, to znamená „na síti", musí počítat s eventualitou, že si jeho výpotky někdy někdo přece jen přečte. Naštěstí jsou asi tak nezajímavé, že nutkání se k nim vyjádřit nemají ani ti nejprimitivnější glosátoři čehokoliv od sestavování vlády přes derby pražských „S" po stavbu úseku dálnice D11 z Trutnova do Královce. Leč i takový se k mému vrcholnému zděšení čas od času najde. Nezačíná-li diskuzní příspěvek zrovna důvěrným oslovením „Vy vole", vrním blahem. Můj antivirový program v počítači, kterého jsem si dlouho představoval jako permoníka s červenou čepičkou je i v nehmotné formě software nekonečně chytřejší než já. A přesto se blbec taky splete. Email od jisté Audrey vyhodnotil jako spam. Lákavé nabídky šmejdů z Nigérie nebo Venezuely nabízejících dědictví v astronomických částkách v dolarech s nekalým úmyslem jak se dostat k prolomení hesla mého bankovního účtu, na kterém je směšná částka zvíci denního spropitného v mé oblíbené hospodě, kde si štamgasti nechávají vrátit drobné ze zaplacení svých tří škopků „Krákory" do koruny zpět, nemilosrdně mažu. Jméno odesílatelky Audrey mě však zaujalo. Muži mého věku jistě vědí proč.

Papír hoří, dřevo hoří, papírny hoří... Není divu, že ani majitelé početných papíren a nejen v Úpském údolí nebyli výjimkou mezi podnikateli a zřizovali už od jejich vzniku vlastní nebo společná mužstva odvážných mužů ochotných zasáhnout v případě požáru. Po vzniku oficiálních dobrovolných hasičských sborů ve městech a obcích se jednotky často slučovaly. Historie boje proti zhoubnému živlu nabitá daty, smutnými událostmi a hrdinskými činy je dostatečně známá z „černých kronik". Přesto i relativně mladá fotografie, které autor poeta nikoliv bezdůvodně přiřkl název vhodný spíš pro kohoutí zápasy, zamotá hlavu i leckterému z pamětníků. (Vysvětlivka pro ty, kteří si stojí na kabelech. Doslovný překlad jména pana továrníka je „bílý kur" a červený kohout je jak známo postrachem lidstva od dob Prométheových). Uniformovaná skupinka připomínající na první pohled pražské barikádníky z květnových bojů v roce 1945 jsou totiž převážně papíráci od Weisshuhnů v trofejní hasičské výstroji částečně zděděné po svých německých předchůdcích. Podle „čepičáků" na lodičkách jde o padesátá léta minulého století. Odznaky Československého svazu požární ochrany byly zavedeny v roce 1953, kdy se vládním nařízením stali z hasičů až do roku 1990 požárníci. Člověk ani nemusí sledovat šarvátky současných politiků, aby mu v uších nezněl zlidovělý mírně upravený citát jednoho z nich: „Nebuďte slušnej! Jméno. Řekněte jméno." A když to mohl napráskat jistý ministr, vyklopím to taky.

Při zpracovávání jednotlivých článků vzniká obvykle halda přebytků, které ať už z jakéhokoliv důvodu marnotratně spadnou pod stůl. Buď mají v celkovém vyznění zanedbatelný význam, nebo se zvoleným tématem jen okrajovou spojitost. Často nevyhovuje kvalita ilustrací. U historických materiálů většinou všecko dohromady. V případě story rodiny Gallů, jejichž předci jsou na Trutnovsku zaznamenáni už v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 zahrnutého jako pramenný podklad do berní ruly z roku 1654 považované za první oficiální zemský katastr Království českého bych to považoval za ignorantský přešlap zájemce o historii regionu, i kdybych vzácného přítele, vrstevníka a svobodského rodáka Herberta Galla neznal. Je celkem příznačné, že jeho pravděpodobný předek z Horního Starého Města, kde se v již zaniklém čp. 106 narodil i zakladatel svobodského klanu Anton Gall, je v berní rule veden jako zahradník ve smyslu drobný zemědělec s malou výměrou půdy a biblickým jménem Adam. Generace českých Němců žijící v turbulentním 20. století byly letitými příslušníky Habsburské monarchie, aby se po Velké válce nedobrovolně stali občany Československé republiky. Po připojení Sudet k Třetí říši skončili všichni a nutno podotknout, že s počátečním nadšením v Německu. Vyhnání z rodné vlasti, pro které se vžil kulantní název odsun, byla jen krutá historická tečka za v podstatě neřešitelným problémem. Nezůstala po nich spálená země jako na válečných bojištích, ale zařízené domy, obdělaná pole a opuštěné hřbitovy. Nelze se divit, že se i po letech stále ještě nacházejí různé osobní památky, dokonce i archiválie. Současným nálezcům, pokud nejdou zpeněžit, nic neříkají. Stejně jako potomkům původních majitelů žijícím v cizině. A přitom i nezaujatým pozorovatelům se z každého dopisu či pohlednice, zežloutlého dokladu nebo fotografie dá při pospojování souvislostí sestavit barvitá sága jednotlivých osudů.