Freiheit

Sport nebyl nikdy šálkem mého thea. Ale kdo neskáče, není Čech! Jako kluk jsem některým hrátkám fandil. Televize tenkrát byla v plenkách, tak spíš u rádia a výjimečně dokonce i v terénu. Táta byl zarputilý čutálista, tudíž fotbal - jasná volba. Ustálené rčení - co Čech, to fotbalový trenér je trefnější než obrozenecké tvrzení o muzikantech. Jsem jedním z těch hospodských kibiců. Nikdy jsem závodně nehrál ani za žáčky v C mužstvu nějaké dávné pralesní ligy. Má platonická klubová náklonnost k pražským plejerům se sešívanými červenobílými dresy vznikla jen z obdivu k slavným jménům Plánička nebo Bican a odvaze nosit hrdě ten všude přítomný rudý pentagram přivlastněný vládnoucí stranou jakoby natruc obrácený vzhůru nohama. Kromě období, kdy se nejstarší fotbalový klub u nás musel přejmenovat na Dynamo. Stupidita těch let postihla i odvěkého rivala Spartu, i když její přejmenování na Spartak nebylo tak drastické. Současnému letenskému mančaftu se hrubě nedaří. V takových případech se to obvykle řeší vyhazovem trenéra, byť měl v minulosti sebevětší úspěchy. Osud úspěšného asistenta a neúspěšného hlavního kouče Dána Larse Friise je jen malým příkladem vrtkavosti fotbalového štěstíčka. Leč přenesme se z vrcholových sfér dolů na domácí mezičku, kde se podobných událostí najde také dost. A když se toho neujme někdo povolanější, tak v rámci všeobecně platného úsloví „kdo to umí, ten to dělá - kdo to neumí, ten o tom píše", beru to na sebe. I ve Svobodě nad Úpou se po Únoru 1948 tělovýchovná jednota Sokol musela přejmenovat na Tatran. Proč ne třeba Šumavan nebo Krušnohor, když jsou Krkonoše od Tater „tisíc mil", vědí jen tehdejší soudruzi bafuňáři. Fotbal se nepochybně hrál i v předválečném Freiheitu, jak dokládá snímek kulturisticky vysportovaných chasníků nebo na internetové aukci kdysi nabízený smaltovaný klubový odznáček. Mezi spolky v adresáři z roku 1930 však konkrétně fotbalisti uvedeni nejsou. V „partyzánských" letech po roce 1945 se hrála na malém hřišti za Sokolovnou kopaná převážně v dresech místních papíren. Velmi dlouho byly oblíbené tak zvané „srandamače", z nichž je kupodivu i dost fotografické dokumentace. Mnohá jména se najdou současně i v místním oddílu TJ Tatran Svoboda nad Úpou založeném s odkazem na oddílovou kroniku v roce 1948. Sestava mužstva dospělých v 50. letech byla celkem stabilní, takže fotbalové fanoušky jistě potěší, když se některé dávné borce z té nejstarší staré gardy pokusím s použitím soupisek z kroniky a vzpomínek pamětníků uvést jmenovitě. Bez nároků na úplnost a s konstatováním, že vedle hvězdných stálic jsou podle abecedy uvedeni i kopáči, kteří nastoupili pouze jednou: „Báchor Jan, Bečvář Jiří, Bret Josef, Brož Jiří, Carda Jindřich, Cekul Vladimír, Čekaňák Jan, Černý František, Derlev Illo, Dittrich Václav, Dubský Zdeněk, Drábek Václav, Dušek Zdeněk, Fireš Jaroslav, Hanák František, Hauzer František, Hájek František, Heřmanský Arnold, Hofman Miroslav, Chocholouš Miroslav, Jakubíček Hynek, Jakubíček Josef, Jarolímek Josef, Jarý Oldřich, Kafka František, Kavan Jaroslav, Klepal Jaroslav, Krátký Milan, Kratzer Zdeněk, Kruml Karel, Kříček Josef, Křivka Jaroslav, Kuděla Jan, Kulhánek Luděk, Kvaček Petr, Kysilko František, Lukavský Karel, Maisel Alfred, Mikšíček Jiří, Musil Jan, Novosedlík Štefan, Paseka Václav, Renner Alfred, Ruffer Josef, Rychlík Petr, Skuček Jaroslav, Stránský Karel, Stránský Milan, Škrabák Jan, Šoltys Antonín, Valenta Jiří, Vít Jaroslav, Vlček Jaroslav, Vlček Jiří." (Další slavná esa pochopitelně chybí, protože v té době někteří mládenci hráli ještě za dorost). Na typické výstižné charakteristiky jednotlivých hráčů jak je prezentoval jeden z nadějných benjamínků mužstva Petr Kvaček v některém ze starších čísel Svoboda fórum a hlavně v zaniklém internetovém občasníku „Expres" svého švagra Standy Ondráčka si ovšem netroufám. Jako „naplavenina" z poloviny padesátých let jsem plejádu místních „šutérů" zaregistroval na vlastní oka teprve po otevření nového sportovního stadionu 1. září 1957, přestože se tam údajně hrálo už před jeho oficiálním dokončením. Někdy v té době byla založena kronika oddílu kopané s posledním záznamem ze srpna 1962. S novým hřištěm se dostavily první větší úspěchy. Pomalu docházelo k obměně generací a s prvním doloženým trenérem Jindrou Brettem postoupilo mužstvo v okresním přeboru ze třetí třídy do druhé. Na konci roku 1958 obsadilo však v rozporu s očekáváním veřejnosti i činovníků 7. místo desetimístné tabulky. Chabé výsledky podzimní sezóny se přičítaly na vrub trenérovi a obdržené „kopačky" jsou historicky prvním místním oficiálním aktem tohoto druhu. V roce 1959 byli na uvolněný post zvoleni František Hájek a Ladislav Celba. Pět ódy na vynikající hráče a úspěšné trenéry je snadné, ale vyštrachat něco na ty neúspěšné a zapomenuté je mnohem vzrušující. Nemluvě o tom, že zákruty v curriculum vitae jistého Bretta jsou tajemnější než spletité podzemní chodby pověstného hradu v Karpatech.

Jindřich Brett na svatební fotografii a dům číslo 53 na náměstí v Černém dole. (Ve skupině jak ji vyfotil Petr Vlček v roce 2021 stojí vlevo trenérova manželka Jindra Brettová)

Jindřich Brett se narodil rodičům Václavu Brettovi a Pavlíně rozené Sehnalové 10. dubna 1923 v Novém Bydžově. Podle domovské příslušnosti do Jilemnice odtud zřejmě pocházel jeho otec Václav, povoláním řezník. Ten se po druhé světové válce usadil s rodinou v Černém Dole na náměstí v čp. 53, kde převzal řeznickou živnost po Gustavu Bönischovi. Jeden z nejstarších typických městských roubených domků s podsíní v Černém Dole poblíž kostela dosud stojí a byl v roce 1992 prohlášen chráněnou památkou. Jindřich se k rodičům přistěhoval po krátkém pobytu v Arnultovicích v říjnu 1946. Pracoval jako technický úředník v Tesle Vrchlabí. Do Svobody nad Úpou se po sňatku s Jindrou Hušákovou, která již jako Brettová učila později krátce v národní škole na dnešním Piettově náměstí přistěhovali začátkem ledna 1958. Nejprve byli v podnájmu ve Staré aleji čp. 146, ale po několika měsících se přestěhovali do čp. 80 v téže lokalitě. Podle bohužel nespolehlivého ústního sdělení paní Brettové (po devadesátce už jí paměť příliš neslouží) bydleli prý před odstěhováním do Pardubic v roce 1964 v původní zástavbě přímo na Piettově náměstí vedle školy. Manžel Jindřich nastoupil do podniku Průmstav Pardubice. Na základě jaké kvalifikace či doporučení získal prakticky okamžitě po příchodu do Svobody prestižní / nevděčný trenérský post - čert ví a bůh suď. To je jen úsměvná perlička na úvod několika historických fotografií z „dřevní" éry místního fotbalu spojeného pupeční šňůrou se zdejšími závody papíren.

In.: Svoboda fórum / XXXVI. ročník / číslo 895 / červen 2025