...snad bych i já na housle hrál. Narodí - li se někdo ve stejný den (pochopitelně v docela jiném století) jako světový mág houslové hry, ovšem bez průkazného nadání, takže ani nikdy nechodil „do houslí" a známka z hudební výchovy mu několik prvních let školní docházky výrazně kazila vysvědčení, než ji postupně doplnily i další předměty, neznamená to ještě, že nemůže mít rád hudbu. Navíc housle, jejichž dokonalý tvar se po staletí téměř nemění, mohou mužům s fantazií evokovat ladné křivky ženského těla. Jako dekorace bytu milovníků umění docela rozšířený nápad.
Starodávné skřipky s vyřezávanou hlavičkou údajně s podobou samotného božského Nikoly, uhrančivého virtuosa z italského Janova, dokonce s vnitřní nálepkou mistra houslaře v doslovném znění „ Aug, Vincentiny - Milano Anno 1840" získané darem, to se nepoštěstí mnohokrát za život. Jenže svět chce být klamán a tohle je zrovna ten případ. S vypuknutím divoké demokracie v devadesátých letech minulého století, kterou si společenská galerka vyložila po svém, navštívili majitele zajímavého nástroje s nevšedním tmavohnědým lakováním a vykládanou „šňůrkou" lemující hranu ozvučné desky, odborně zvanou výložka, najatí bytaři. Mezi mnoha zcizenými starožitnými předměty, byly i troje relativně bezcenné nefunkční dekorační housle, pro vyšetřovatele jedna z indicií mířící na etnikum pachatelů. Ani tak nebyli zloději nikdy dopadeni. Až po čase se část lupu náhodou našla u údajných překupníků. V souvislosti s touto nepříjemnou událostí, byl konkrétně zobrazený „mistrovský" nástroj konzultován s několika starožitníky. Všichni se s despektem shodli, že jsou to „Čermačky", což potvrdil oficiálně i soudní znalec. Krkonošská houslařská škola je mezi hudebníky pojem známý i v zahraničí, alespoň všude, kde její početní představitelé působili. Josef Antonín Čermák z Kutné Hory byl jedním z nich. Narodil se v Pasekách nad Jizerou 17. ledna 1874 a zemřel v Kutné Hoře ani ne týden po svých 72. narozeninách 23. ledna 1946. Vyučil se v pasecké dílně jednoho ze zakladatelů věhlasné školy houslařů z Krkonoš a svého strýce Benjamina Patočky. Po tovaryšských zkušenostech v Drážďanech a v Praze se koncem 19. století „udělal pro sebe" v již zmiňované Kutné Hoře. V roce 1902 se výhodně oženil s dcerou tamního hostinského. Františka Borecká dostala věnem dům, kam Čermák přestěhoval i svou dílnu. Houslařině vyučil dceru Martu a celou řadu umělců zvučných jmen z oboru např. královéhradeckého Karla Pilaře, rodáka ze Staré Paky. Pracoval u něj i další příslušník této rodové dynastie Antonín Pilař, působící drahně let v Berlíně. Novým nástrojům z Čermákovy dílny se podle odborníků po řemeslné stránce nedalo nic vytknout. Stejně spolehlivě restauroval starší housle jiných houslařů. Tak proč ten úšklebek starožitníků? Už před první světovou válkou propadl Čermák sbírání notových záznamů a starých obrazů. Stále častěji jen kupoval rozpracované nástroje, které dokončoval nebo hotové korpusy pouze lakoval. Dokonce prý vydával za vlastní práci nástroje svých učedníků. Později ho zcela pohltilo obchodování se starožitnostmi. Zlé jazyky tvrdí, že v té době do restaurovaných zajímavějších anonymních houslí vkládal ručně psanou vinětu s atraktivně znějícím jménem pro zvýšení jejich prodejnosti. Jako úsměvnou perličku lze uvést, že příkladně Augusto Vincentini (sic) byl v té době vyhlášený italský operní tenor. Jak jsem koupil, tak prodávám. Jak říká světoznámý hudebník mé generace rocker Keits Richards z populárních Stounů - nekažme pravdou dobrý příběh.
Foto Jiří Bašta
In.: Krkonoše - Jizerské hory 10 / 2019