Freiheit

Středověk neskončil, středověk trvá... nejsou jen slova známého šlágru současné české pop muzik. V případě tajemného spolku Schlaraffia je to i živá skutečnost. Většina mužských členů společenské smetánky z německy mluvících kruhů Trutnova, Hostinného, Vrchlabí, Špindlerova Mlýna, Janských Lázní a mnoha menších sídel v okolí, měla po několik dekád koncem minulého a začátkem právě končícího 20. století tu čest, být také jejími členy. Záhadné propojení se stejně smýšlejícími přáteli na celém světě, humanistické ideály a svobodné myšlení, bylo trnem v oku nacistům i komunistům. V roce 1935 byla Schlaraffia oficiálně rozpuštěna. Totalitní kazisvěti v našem regionu dokonce v 50. letech důsledně skartovali celý obsáhlý archivní fond trutnovské pobočky v okresním archivu.

Od Šumavy na západ, v zemích s německou menšinou schlaraffové již dávno překonali „soví dobu temna" a týden co týden procházejí špalírem rytířů se zdviženými meči na pravidelná sezení tohoto exkluzivního pánského klubu. Za dveřmi  zasedací místnosti „hradu" zůstává vše, co ruší: politika, obchod, náboženství i ženy. Podle neměnného rituálu představí ceremoniář nejprve hosty - členy jiných poboček na cestách. Schlaraffové jsou všude, kde se mluví německy a svou cestičku k sobě najdou v Chicagu i Bejrútu, v Paříži i Washingtonu, v Mexico City, Madridu i Tokiu. Ještě stále se na každém sezení zapaluje modrá svíčka za bratry v zemích temna, kde Schlaraffia dosud neexistuje. Po přečtení protokolu a sborovém zpěvu následuje zkouška panošů /čekatelů/, označených pouze pořadovým číslem. Po jejím složení se novopečení junkeři /novicové/ můžou nazývat křestním jménem. Teprve pasováním na rytíře lze získat plnoprávné členství, včetně „šlechtického" titulu, zastávat funkce a přijímat pocty. „I když se základy světa zachvějí / zůstat věrný Schlaraffii / buď stále moje myšlenka", slibují členové při pasování s rukou na spolkovém symbolu - učené sově. Čtenář, který neabsolvoval zahřívací kolo s článkem „Tajemná Gigantea" v Krkonoších č. 7/93 se teď oprávněně ptá, co je to vlastně za blázny? Schlaraffia není žádná společnost zakuklených mužů tajemnější než Ku-Klux-Klan, ani noblesní golfový klub nebo karnevalová sešlost. Je všechno dohromady. Jako „uzavřený spolek mužů, kteří se společně snaží pěstovat umění a humor a jejichž hlavní zásadou je utužovat přátelství" vznikla v polovině minulého století v Praze. Po dlouhých letech odmlky se sem vrátila alespoň kongresem v roce 1994, který zaznamenali snad jen filatelisté a sběratelé pohlednic. U jejích počátků stálo /lépe řečeno sedělo/ stálé osazenstvo jednoho stolu z pražské hospůdky „U přítele". Skupinka mladých umělců z uměleckého spolku Arcadia, rekrutující se především z herců německého divadla v Praze a říkající si Proletářský klub, se 10. října 1859 přejmenovala na Schlaraffii. Dodnes nikdo neví, co to slovo přesně znamená. Země zahálky a blahobytu, známý Schlaraffenland z německých pohádek, s ním souvisí asi jen velmi vzdáleně. Jako erbovní figuru si zvolili sovu, nespolečenského nočního tvora, který je již od dob starověkého Řecka symbolem umění a moudrosti. A jako protipól taškáře Eulenspiegela, jehož čapka s oslíma ušima pošitá rolničkami je hrdou helmicí rytířů dodnes. Zklamáni vývojem poměrů po roce 1848, posmívali se schlaraffové byrokratickým formám nastupující občanské společnosti. Revolta a vzdor a zároveň útěk ze zprofanovaného světa do zidealizovaného středověku, ke kultu rytířství a estetickým hodnotám renesančního ducha, současně však jeho karikatura a sžíravá sebeironie, to je politické pozadí důsledně nepolitického spolku. Na svých sezeních kultivovali pražští noční ptáci svéráznou mluvu i pompézní ceremoniál. Výkřiky AHA - UHU - OHO, byly předzvěstí schlaraffského pozdravu „LULU" a žvatlavé dětské slůvko „DADA" se dokonce stalo zaklínadlem celého uměleckého směru. Založením „Allmutter Praga", matky všech pozdějších „říší" Schlaraffie, začíná i spolkový letopočet rokem A.U. 1 /Anno Uhui = rok sovy/. V roce 1565 /všimněte si datování posunutého o 300 let zpět/ vznikla Berolina, filiálka v Berlíně, 1572 Lipsia v Lipsku a do I. světové války už bylo po celém světě téměř 200 poboček, z toho 16 v Americe. Více než 11 000 současných členů, které spojuje nenápadný špendlík s postavou rytíře Rolanda a malou bílou perlou na reversu, dál hraje doopravdy tu hru ducha, do níž se nelze přihlásit, nýbrž je nutno být vyzván, dál se každý týden v zimním půlroce stává bláznem na jednu noc. Noc přísné hierarchie i veselé anarchie, noc her, které dávají šanci každému, kdy všichni mohou a nikdo nemusí a získaný význam nic neznamená. Mnohdy ve vyhrocené atmosféře dojde i k soubojům „na ostří ducha". Ve slovním duelu na dané téma musí soupeři prokázat schopnost smát se sami sobě. Pokud by se snad někdo opravdu urazil - nic nepochopil. Rituální „Bangk" - potlesk pro vítěze - je pro recesisty nejvyšší odměnou. Větší než zdobný diplom nebo domácí miniřád, plechová parodie na oficiální společenská vyznamenání. Přesto ani mnohatisícové série atraktivních dekorací stále nestačí pokrýt hrudníky zasloužilých schlaraffů. Také Ahalla, miniaturní „síň slávy" pro fotografie zemřelých, ne nepodobná tabernáklu, kam se při  církevní liturgii ukládají hostie, je trochu parodií, trochu rouháním. Formule při pasování na rytíře: „Ve jménu Uhu /sovy/, Aha a Oho" vedla roku 1935 k vážnému pohoršení Vatikánu a papež Pius XI. dokonce prohlásil: „Illam associationem a catholicis non esse frequentandem", katolíci nemají být členy Schlaraffie. Jeho výsost, erbovní schlaraff Devast der Grosse von Böhmerwalde, jinak pražský komerční rada Lechner, musel vynaložit veškeré úsilí, aby nedorozumění v Římě vysvětlil. I když jeho průvodce, rytíř Ziehar /Paul Hörbiger/ později žertoval, že mnoho nechybělo a Jeho Svatost se málem stala schlaraffem.  Celosvětový členský registr „Stammrolle", jakési Kdo je kdo mezi sovími rytíři, je mimo jiné galerií významných osobností vědy, umění i politického života a na rozdíl od šlechtického Gothajského almanachu se při jeho četbě od plic zachechtáte. Krkonošští vašnostové, fabrikanti, lékaři, učitelé a oficíři dekorovaní šerpou s desítkami metálů a odznaků Schlaraffie s šaškovskou čepicí na hlavě, jsou už jen nostalgickou vzpomínkou. V okolním světě se ale možná právě teď stovky seriózních pánů uklání před soškou sovy, drží se za ruce a zpívají hymnu jejích ctitelů: „...až do posledního dechu, nech nás býti schlarafy". LULU, páni rytíři!

                                                          Tonikus Silencius Freiherr von Freiheit

In: Krkonoše 2000/7