S cejchem na pupku

15. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vojenské opaskové přezky - rodinná památka

Mezi dvojhlavým orlem císařského Rakouska a pěticípou hvězdou na opaskových sponách vojáků zdobil v dobách Československé republiky armádní pupky dvouocasý lev na státním znaku. Nosili ho na uniformě i tři generace Tondů z našeho rodokmenu - děda, táta i moje maličkost. Děda Antonín si vyzkoušel i opasek s orlem než ho při útěku zahodil. Nosil ho také děda manželčin, který ve službách monarchie padl na frontě. O mém dědovi se v žádném případě nedá tvrdit, že by byl nějaký hurá bojovník. Právě naopak! Dezertér to byl. Když koncem první světové války zběhl z císařské armády, skrýval se v rozsáhlých lesích Karpat jako „zelený kádr". Přesto se stal prvním „rudobijcem" z rodu, když v uniformě mladého státu narukoval v roce 1919 na Slovensko, aby potlačil vznikající bolševickou Republiku rad. Táta ve snaze vymanit se z vojenské služby podstoupil vleklou a ponižující proceduru vedoucí po letech ke kýžené „modré knížce". V počáteční fázi však docílil jen odvelení na trvalou dovolenou při budování pohraničního opevnění. Šaloval ve druhé polovině třicátých let bednění pro betonáž bunkrů v Orlických horách.

Pokračování článku »

Když jsem byl mlád…

28. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sokolská bouda na Černé hoře - foto Zdeněk Menec začátek 60. let

...bývala Askalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal. Jak častokrát tahle píseň zněla u ohně z úst těch, co v životě nebyli na Kocábě. A kolikrát i do ticha klečí porostlých vrcholků hor nebo hlučících horských výčepů. Jó, to tenkrát také ještě vysílala Československá televize svůj jediný program od roku 1961 i na 11. kanále z vysílače Trutnov umístěného na Černé hoře v suterénu Sokolské boudy. Unikátní dřevěná roubená horská bouda postavená Čs. Obcí sokolskou v roce 1929, pobitá později červeným eternitem, byla jako již dlouho opuštěná a vyrabovaná ruina snesena po devadesáti letech existence v roce 2019. Nejvyšší čas popustit uzdu vzpomínkám. Záměrně vypouštím laciné válečné historky o působení záškodnického komanda Giehl mnohokrát omílané v literatuře i když stále vzrušují nové generace a omezím se jen na osobní zážitky. Jako na mnoha pohostinských objektech v horách i v podhůří, měl jsem i na „Sokolce" zatlučený ten svůj pomyslný a vlastně i skutečný hřebíček. A ne jeden! Ruku do ohně za to nedám, přece jen už od té doby napadlo hodně sněhu, přesto si troufnu tvrdit, že hned ten největší je z konce zimy v roce 1963. Tehdy jsme na nebožce napáchali největší rozsah truhlářských prací při adaptaci interiéru. Zrekonstruovali jsme především tehdejší hotelovou chloubu, kavárnu v čelní přízemní přístavbě. Vedle tehdy hojně užívaného palubkového obložení stěn z modřínového dřeva byl stejnou technikou „vyšperkován" i unikátně tvarovaný rohový barový pult, který byl dlouho středem opileckého obdivu. Jen madlo odvážně naohýbané z novodurové trubky se při prvním větším zatopení teplem zdeformovalo a vyteklo z držáků. Naštěstí ještě před kolaudací, takže ho místní zruční všeumělové stihli včas nahradit poctivým železem. Vzpomínám na to proto, že jedním z těch kdo nám doslova za minutu dvanáct pomohli vytrhnout trn z paty, byl „velký Petr" jak jsme říkali služebně nejstaršímu z obsluhy televizního vysílače Petrovi Fričovi. Na odlišení od „malého Petra", prošedivělého pražského elegána, na jehož jméno jsem zapomněl.

Pokračování článku »

Kolik koní má kůň?

23. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 

Pluhovani-v-Krkonosich.jpg

Sedláci z Čisté v Krkonoších protahují silnici do Janských Lázní v zimě 1947.

Rok 1947 mám navždy spojen se zahájením školní docházky a ukrutným suchem po celé léto téměř bez dešťů. Ojedinělé přívalové srážky nestačily vsáknout a na mnoha místech Československa páchaly paradoxně škody lokální povodně. Do opuštěného pohraničí, které se mi jen nedlouho před tím stalo domovem, jezdili sedláci z vnitrozemí sekat vyschlou loňskou stařinu, protože nebylo čím krmit strádající dobytek. Zoufalci hrabali listí v lese a zkrmovali padavčata nedozrálého ovoce vlivem nedostatku vláhy padající hromadně ze stromů. Za své vzala i střecha naší stodoly, jedna z posledních ve vsi s doškovou krytinou ze slámy. Co krávy nesežraly, sloužilo jako podestýlka. Vyschla obecní studna, náš jediný zdroj pitné vody a z obou rybníků zůstaly jen páchnoucí plochy rozpraskaného bahna. Zimy byly tenkrát u nás na vídrholci nejspíš bílé všechny a v paměti mi splývají. Přesto i katastrofálně suchý rok 1947, ve kterém si nás bolševik definitivně koupil dodávkou pšenice ze Sovětského svazu, začal podle historických análů krutou zimou s přívaly sněhu. Rtuť v teploměrech se choulila často až u mínus 30 stupňů Celsiových, takže půda promrzla i do metrové hloubky, ledu na řekách do metru moc nechybělo, dokonce prý zamrzly i úseky Dunaje a menší potoky vymrzly až na dno. Při náhlé oblevě v polovině března v nížinách sníh roztál a nastaly povodně. V lokále naší hospody bylo od rána do večera zapnuté rádio a při dramatickém líčení ztrát na životech i majetku naskakovala posluchačům husí kůže, i když právě v našem okolí nebyla široko daleko žádná řeka. Na pomoc byla povolána armáda, dělostřelci nestačili rozstřelovat ledové bariéry. Televize ještě nebyla a lidé nebyli tak okoralí z celosvětových katastrof přinášených dnes denně do obýváků jako na stříbrném podnose. To všechno napadá pamětníka při pohledu na jednu starou zimní fotografii z Krkonoš.

Pokračování článku »

Říkají o mně, že jsem listonoš

20. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Listonoš - original anti

Pro nás, kteří jsme vyrostli na písničkách Semaforu, zní v uších slova vyznání Jiřího Suchého v roli pošťáka z jazzové opery „Dobře placená procházka" pokaždé, když zazvoní poštovní doručovatel(ka). A může klidně i dvakrát jako vždycky. Tak silně se nám Nevyplacené blues populární dvojice Suchý - Šlitr zapsalo do paměti. Pošťák, listonoš, Postbote oder Briefträger je ostatně persona číslo jedna i pro sběratele pohlednic s poštovní tématikou. Častokrát jsem se na sběratelských burzách setkal s obchodníky, kteří ten svůj nabízený exemplář vydávali za jedinečnou raritu a aukční unikát. Což je i při velké vzácnosti a ojedinělém výskytu ve sbírkách u pohlednic vydávaných v tisícových nákladech s odpuštěním úplná pitomost. Skutečnost, že by se z celého nákladu dochoval jeden jediný kus, je tak nepravděpodobná, jako že se ráno probudím a s kouzelnou dikcí původního interpreta odzpívám celou podmanivou píseň od úvodního verše - Já přilepím si známku na čelo - až po závěrečné - To je to moje blues. A bez jediné chybičky! Jen publikovaná koláž z autentických historických pohlednic, tvářící se na pohled jako vzácné svobodské patriotikum by si takový primát přičítat mohla, kdyby byla bývala někdy prošla tiskařskou sanytýrkou. Vznikla totiž kdysi jen jako virtuální hříčka v moderním počítadle Mikrosoft jistého pošahaného sběratele jako pozornost pro kamaráda, který se o poštovní historií regionu intenzivně zajímá. I když vytištěná na věrohodném starém kartonu a prošlá poštou s neporušenou zelenou pětihaléřovou známkou s poprsím císaře pána by nejednu mladou kavku možná na okamžik zmátla.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Na tý louce zelený…

18. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Jeleni - kovová plastika

...pasou se tam jeleni, i když jsou jen dřevění. To se sice rýmuje, ale pravda je to jen částečně. Jeleni jsou z jakéhosi ušlechtilého kovu a na jedné ze zahrádek v místní části Svobody nad Úpou zvané Nový Svět, pokud k němu tento kus katastru Dolního Maršova nazvaný Pod Rýchorami vůbec patří, nehybně postávají celoročně. Ti živí paroháči zavření v přezimovacích obůrkách Správy Krkonošského národního parku tlučou vztekem palicemi o palisády a přežvykují seno. Podstatná je na tom ta zeleň, která sice lahodí oku, ale teď uprostřed února působí přece jen trochu nepatřičně. Za našich mladých let když přišly únorové fujavice se závějemi sněhu a krutými mrazy se škodolibě říkávalo: „Únor bílý - ÚV šílí." A všichni věděli o který ústřední orgán, které strany se jedná. Nebylo moc na vybranou. Dnes je únor zimním měsícem snad už jen v klasické pohádce Boženy Němcové O dvanácti měsíčkách. Počasí se vyšklebuje zavedeným pranostikám, jakoby uvěřilo povídačkám o globálním oteplování. Možná je šíří potomci stejných vědátorů, kteří ještě ve druhé polovině minulého století strašili lidstvo globálním ochlazováním. Tehdejší klimatické modely se holt sekly, což se v akademických výpočtech čas od času přihodí. Tak hlavně chladnou hlavu a nohy v teple. Příroda si poradí jako dosud vždycky. I když jí to opravdu komplikujeme. Netrkne-li únor rohem, šlehne ocasem. Jestli únor honí mraky, staví březen sněhuláky. Masopust na slunci - pomlázka u kamen. V únoru sníh a led - v létě nanesou včely med. Tak uvidíme!

Nepublikováno

Pokračování článku »

Přijďte pobejt!

27. ledna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pohostinná parádnice s pokrevními příbuznými

Páni a paní, přijměte poctivé podkrkonošské pozvání, počínající přesně podle pravopisných pravidel počátečním písmenem p.

Pilná a pohostinná půvabná přítelkyně Pxxxxxx pořádá pravidelná pondělní posezení. Párty provoněná pěnivým pressem s přikusováním přerozličného pečiva, piškotů, přeslazených pusinek a punčových pralinek, protkaná prostým plkáním, pikantním povídáním páté přes padesáté pouze pro pozvané i o prázdninách.
Po proneseném přípitku s přiťuknutím pravým portským podává se podle počasí polosuchý portugal, pohár prochlazeného perlivého plzeňského piva i pramenitá Poděbradka. Pokrmy a pochutiny pečlivě připravené z přírodních potravin předchází prima pórková polévka. Pohoštění pokračuje podle předpisu prababičky Pavlíny z Poličky primitivními palačinkami, pečenými pohankovými plackami s povidly posypanými pardubickým perníkem, přes pohádkové papání, parmskou parmazánovou pomazánku, pražský párek, paví paštiku s plátkem pštrosí pečeně, po přímo palácové pochutnání, pošírované pstruhy po provensálsku s podzemnicovým pyré. Premiérově i plný porcelánový pamlskovník polníčku s pálivým pepřem politého podmáslím. Poklidné pokouření půlčíku papirosy překvapivě poskytne připravený popelníček v průjezdu prostém pavučin. Píchnutí pika pouze po předchozím povolení!!!

Pokračování článku »

U konce s dechem

25. ledna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Písíčko na operačním sále

Dnes si milé děti povíme pohádku, jak muselo Písíčko do sanatoria. Žilo - bylo Písíčko Intel (jakože inteligentní) z rodu Pentium. Spolu s miliony svých kamarádů pobývalo u lidí na jedné z kulatých planet Všehomíra. Budeme jí pro zjednodušení říkat Modrá. Protože modrá je dobrá i podle pana profesora Hejmy, který umí dokonce čínsky, takže tomu musí rozumět. Jako každé Písíčko muselo krátce po svém narození do služby. A co čert všech počitadel nechtěl, dostalo se k páníčkovi jménem Tentonda. Tomu bylo všechno volný a tak ubožátko nijak nešetřil. Když bylo naposled na povinné audienci u mocného čaroděje Mrňavého Měkejše alias Mikrosofta byla mu diagnostikována celková sešlost. A co je horšího ještě kritický nedostatek windowsů. Nedalo se nic dělat - muselo do Jeníkova sanatoria v Heřmanově. Páni doktoři, to jste neviděli ten frmol! Klid na lůžku, infuse, transfuse, několik operací, celková rehabilitace a za tři dny je znovuzrozený pašák předán do domácí péče. Teď ale zase málem kleplo páníčka. Nejen, že léčebnou kůru nehradí žádná pojišťovna, ale pěkně Facebook! To znamená něco jako „s protaženým ksichtem na účet". Čili jak říkáme my horáci na dřevo. Což ani zdaleka není to nejhorší. Ten malý prevít zapomněl na své dobré vychování a vyvádí jak spratek s diagnózou ADHD. Odmítá komunikovat, všecko dělá obráceně a místo práce provádí jen samé skopičiny. Já vím milé děti, že je to dnes trendy. Bývaly však časy, a já je ještě pamatuji, že to spravila jedna na prdel. Dobrou noc!

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 39 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.