Freiheit

Mušle a lastury, škeble a ulity, schránky a kostřičky, krabi a krabičky. V té od dvacítky bulharských cigaret Slunce jsou vybělené krunýře malých krabů, kteří v příhodné době líhnutí lezli po pláži v hejnech jako mravenci. Všechno jsou to památky dovezené od světových moří a oceánů. Zhmotnělé vzpomínky na léto pod jižním sluncem, kdy dovážet přírodniny nebylo zdaleka tak problematické jako dnes. Mám kamaráda, který si dovezl živou škebli rodu Papadopulu z dávné dovolené v Řecku, a už jsou spolu přes čtyřicet let. Jak na ty mušličky tak zpětně koukám, dnes by to na pokutách dalo slušnou sumičku europeněz.

Rostou. Vyrazte, než bude pozdě. Burcuje palcový titulek na titulní straně MF DNES. Na přiložené mapě pravděpodobnosti růstu hub v České republice k 7. srpnu 2025 se to zelená nejvyšším stupněm „velmi vysoká". Jmenovitě Krkonoše, Jeseníky, Orlické hory a Šumava slibují plné koše. To i v celoživotním náruživém houbaři, který na houbaření ze zdravotních důvodů rezignoval, bouchnou saze. Chcípák, který bez zadýchání nevyleze ani do prvního patra, co to má i na vlastní zahradě do kopce nemá stání. Už několikrát musel kapitulovat sotva dosupěl ke kraji lesa a s lítostí uznat, že ta silná trojka - stáří, zdraví a kondice se ošálit nedá a pokorně se těch pár set metrů zahanbeně vrátit. No ano, konkrétně o mě je to. Takový krásný den! Co kdybych to ještě jednou zkusil? Jen tak nalehko, bez košíku jen s kudličkou a plátěnou tašku v kapse. A vezmu si hůl - no bóže! Při nejhorším si na kraji lesa sednu na pařez a pokusím se něco vyloudit od procházejících houbařů. Začal jsem slibně. Kde je vůle, je i cesta jak praví klasik. S elánem hodným obdivu jsem absolvoval kolečko, kam chodívala moje nejmilejší na krátkou procházku. Dalo mi to dobré dvě hodiny a potvrzení známé skutečnosti, že všichni novináři jsou s prominutím svoloč, nejen ti političtí. V lese bylo vymeteno. Po houbařích ani potuchy. Po houbách jakbysmet.

Mochnovec křovitý (Dasiphora fruticosa) v několika exemplářích žlutě září obvykle celé léto i na naší stále víc a víc pustnoucí zanedbané zahradě. Údajně nenáročný opadavý okrasný keřík s kulovitým habitem vysoký metr až metr a půl, od května do září obsypaný žlutými pětičetnými talířovitými květy o průměru 2 až 4 cm, rostoucí na celé severní polokouli jsem ale před drahně lety, řekl bych, že už to bude půl století, vysazoval jako mochnu křovitou (Potentila fruticosa), což mohu doložit podrobným osazovacím plánkem z té doby.

V jednom známém nejmenovaném kabinetu kuriozit spočívá zaprášená a srolovaná v koutě, sběratelsky zajímavá poválečná školní nástěnná ručně kreslená mapa politického okresu Trutnov v měřítku 1 : 25 000. Pod autorským vedením profesora tehdejšího státního reálného gymnázia v Trutnově Stanislava Krause ji na náklady Okresního národního výboru vypracovalo technické oddělení jmenované instituce. Její drobné odchylky od skutečného terénu, či leckde archaické dávno neužívané názvosloví mohou ve tváři současného turisty uvyklého na v regionu velmi oblíbené a dokonalé mapy z kartografického nakladatelství ROSY otce a syna Rohlíkových z Mělníka vyvolat lehký úšklebek. A to nezmiňuji satelitní navigaci GPS, kterou je dnes vybavený každý nový automobil i lepší náramkové multifunkční hodinky. Ve své době to bylo obdivuhodné dílo.

Ruku na srdce pánové, kdo z vás to má? Za mého mládí v hloubi minulého století to býval nepřiznaný sen nejednoho venkovského kluka, který viděl krásnou snědou holku s dlouhýma nohama leda tak na obrázku v nějakém zahraničním magazínu. A klidně mohl snít takhle genderově nekorektně a sexisticky. Dokonce i nahlas. Jak říká uznávaný dlouholetý guru nás odchovanců Semaforu Jiří Suchý, který se nedopatřením let stal naším téměř vrstevníkem: „Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal". Svět se zmenšil a zhrubnul, lidé všech ras a barev pleti se pomíchali, všechno je dostupné a pokrytectví se vylévá z břehů. Jiný klasik kdysi prohlásil, že nejkrásnější motýli, jsou ti, které jsme nikdy nechytili. Navýsost cudný akt „dlouhonohé černé gazely" řečeno tehdejším, dnes odsuzovaným údajně dehonestujícím slovníkem, který by dnešní puberťáci zvyklí na peprnější obrázky přešli s opovržlivým nezájmem, otištěný dokonce v nějakém tuzemském časopise mě přímo okouzlil. Tu chci! Black is beautiful.

Nikdy bych se neodvážil a ani mi to nepřísluší hodnotit současný urbanistický vzhled dnešního pulsujícího atraktivního horského střediska, pro které se vžil patřičně nadnesený název „český Aspen". To jen každodenní pohled na odhadem možná stoletou cetku zavěšenou na schodišti jisté chátrající chalupy na opačném konci Krkonoš vyvolává bizarní asociace. I milovník starožitností a kuriozit musí s pokorou uznat, že cenově dostupné upomínkové předměty z turisticky zajímavých míst nejsou a nikdy nebyly chloubou umělecké tvorby. Ani nejvyšší české hory nejsou výjimkou. Některé suvenýry balancují na hranici kýče s virtuozitou hravých a odvážných artistů populárního pražského souboru Cyrk La Putyka. Mnohým nelze upřít ani jistou pracnost. Právě ty viditelné stopy rukodělné práce budí ve vnímání moderního člověka obklopeného zautomatizovaným světem neopodstatněnou nostalgii. A vůbec nevadí, že tisíckrát okoukané panorama z centra Špindlerova mlýna jako kombinovaná podmalba na skle s blýskavými slídovými okénky zasazená do jednoduchého kulatého rámečku je zubem času ohlodaná téměř na kost. Barvy jsou sluncem vyšisované, sklíčko by potřebovalo umýt, dřevěný rámeček je oprýskaný a pracně vlepovaná slídová okénka se neblyští také vinou mouly, který ani takhle jednoduchý předmět nedokáže kloudně vyfotografovat.