Dřevěný paňáca

01. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Chlápek v červené košili - dřevěná loutka, autor neznámý

Žádný strach, ani v nejdivočejším snu po filipojakubské noci by mě nenapadlo vydávat tohoto panáka za mladistvého Krakonoše, když vandroval podél potoka Cedronu a pár dní praktikoval jako mládek u pantáty Šíra v Prakovickém mlejně, o který se přetahuje Mrklov se Štěpanicemi. Byl by to sice fešný Krakonoš na květen, ale buďte bez obav - opravdových panáčků v lišejníkovém fráčku a s fajfkou ve vousaté hubě bych ještě několik našel. Dokonce ani nechci nikomu věšet bulíky na nos, že je to můj řezbářský autoportrét z dob, kdy jsem se pokoušel vyřezávat loutky. Jeho červený alkoholický frňák dokonce vylučuje i cizí pokus o mou jízlivou karikaturu. Loutka to očividně je, bohužel od neznámého autora. Klasická česká marioneta „jakéhosi" chlápka, stejně jako jeho párová společnice už si ale dávno nehrají. Odložili ovládací provázky a vahadla a drahně let suplují ve stále stejném kuse jako dekorace pánského pokoje. Madam se ve starobylém folklorním hábitu z modrotisku fotit odmítla. Že prý, jak je současným trendem Instagramových hvězdiček, buď jen tak - nebo nic. Nejsem žádný macho, ale když nic, tak tedy nic! Ostatně, kdo by asi tak byl na její neforemnou kostru s viditelnými klouby zvědavý? Vždyť právě na zakázku ručně šitý byť nepůvodní ohoz ze soukromého módního salonu „Jarča" je oba zcela v duchu rčení, že šaty dělají člověka, povýšil na obdivované jarmareční frajery.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Krkonošský medvěd – věčné téma

28. dubna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Medvídek - kostěný přívěšek. Památka z Krkonoš

Klíčové slovo medvěd zadané do vyhledávače, aneb hashtag abych byl trochu trendy a nepokulhával za dobou - #medvěd - se texty na tomto webu táhne jako ta příslovečná červená nit bohyně Ariadny z řecké mytologie. Tentokrát je to jen mrňavoučký kostěný přívěsek, prodávaný v dřevních dobách turismu jako suvenýr z Krkonoš. Stojící medvídek je běžná rutinní řezbářská drobnůstka měřící od paty až po špičky uší pouhých 25 milimetrů. O to víc vyčnívá humpolácké závěsné očko z mosazného drátku vetknuté ubožákovi za krkem. Obdivovanou kuriozitu z tuctové figurky tvoří miniaturní skleněný hranolek, ve kterém lze při pohledu proti světlu spatřit půvabnou starou černobílou rytinu nejvýše položeného hradu Krkonoš. Chojník, původně sídlo šlechtického rodu Piastovců nad obcí Sobieszów se dnes nachází v polské části pohoří. Většinu času jej až do osudného požáru 31. srpna 1675 vlastnili slezští Schaffgotschové. Proslavila ho však nejvíc báchorka o princezně Kunigundě, kterou průvodci po hradní zřícenině s oblibou už pro to libozvučné jméno vyprávějí dodnes. Je až neuvěřitelné, že v optickém sklíčku o průměru slabé dva milimetry lze naprosto jasně rozeznat nejen skupinku poutníků v podhradí, ale i pohodlně přečíst oba nápisy v němčině. Pod obrázkem stojí, aby bylo jasno Ruine Kynast. Nahoře je vtipné dvojverší: „ Zum zeichen dass ich Dein gedacht, Hab´ ich die dieses mitgebracht". Což se s pomocí strýčka Google podaří kostrbatě přeložit i nevzdělaným jedincům jazyka neznalým asi takto: „Jako znamení, že jsem na tebe myslel, jsem to vzal s sebou" - panimájetě? Jako, že jí to přivezl na památku z výletu! Dovedu si představit, jak užasle nad malým optickým zázrakem dávných šikulů mudrovali návštěvníci hor z generace našich dědů či pradědů. Asi jako našinec při setkání s holografií nebo 3D tiskem. Nejspíš je to pořád stejné. Nemusí člověk všecko chápat, stačí vědět, že to existuje.

Pokračování článku »

Černá truhlička

24. dubna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Miniaturní starožitná šperkovnice

Nikdo na světě není dokonalý. Snad každý člověk má někde v duši skryté místečko, o kterém kromě něj nikdo neví. Svou krajinu za zrcadlem, kam nikdo netrefí, třináctou komnatu, která se nikomu neotvírá. To jen současné celebrity pro udržení popularity stůj co stůj otvírají i ta nejtajnější dvířka své duše krvelačným davům a televizní stanice si na tom mastí kapsu. A kdo může tušit, zda svou naivní otevřeností zároveň neotvírá Pandořinu skříňku, z níž možná navzdory starým bájím uletí naděje jako první? Tajemstvím nemusí být jen černé myšlenky nebo dokonce zlé skutky, tajemství mohou být i laskavá a jejich kouzlo je v nesdělitelnosti. Prozrazené tajemství už není tajemstvím. To jen hříšníci věří, že šeptaná zpověď přes ucho kněze doputuje k Nejvyššímu a po několika zdrávas budou čistí jako lilium. Jenže svědomí neošálíš. Ať už je uloženo v pancéřovém trezoru, okované bedně nebo pestře malované folklorní truhličce. Dost však už mravokárného mudrování, které mě obvykle napadá při pohledu do hlubin vlastního nitra. Svou tajnou schránku si v duchu představuji jako malou černou truhličku v šeru, stejnou jako mám denně před očima mezi drobnostmi z bazarů a půd. Něco dřevěného, stylového a k mému povolání vhodnějšího mě ani na okamžik nenapadlo. Tohle je ta pravá schovávačka. Na první pohled okázalá a přezdobená barokní mini komodička s odklápěcím víkem, uvnitř nepochybně jak doufám (nerad bych se díval) s pompézním bordó podšitím, aby se mým tajnůstkám slastně spočívalo. Dostatečně prostorná, ale ne zas moc velká, jen co normální smrtelník může za život nasbírat. Setřená venkovní patina, která měla kdysi navodit zdání drahého kovu, vyzrazuje při bedlivějším zkoumání lacinou slitinu. Původně snad sloužila jako malá šperkovnice pro nejvzácnější ozdoby z ryzího kovu, perel a drahého kamení nějaké dávné krásné dámy. Anebo v souladu se svým vzhledem skrývala jen plechové imitace se skleněnými šmuky? A proč asi nestála neznámému výrobci ani za tu nejmenší značku? Jenže znát na všechno odpověď, bylo by po tajemství...

Nepublikováno

Pokračování článku »

Lámání charakterů

14. dubna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Petice - ještě ji mám schovanou

Jak to chodívalo na vsi po únorovém vítězství proletariátu v roce 1948, dokládá komický cár nedatovaného papíru z rodinného archivu. Sotva se společnost jakž takž oklepala z dvojakého života s neustálou hrozbou smrti v Protektorátě, ujala se vlády diktatura rudá. Nedělám si iluze o povaze malého občánka jakéhokoliv státu, když je vystaven tlaku okolí. Dav semele skoro každého. Můj táta byl bouřlivák a pruďas a s pocitem relativní svobody v zádech si často lidově řečeno pouštěl hubu na špacír. To není pro hostinského zrovna šťastná volba. Jistý Palivec by mohl vyprávět. Tehdejší lidově-demokratické zřízení, což je samo o sobě významový nonsens přálo fízlům všech kategorií. Nebylo tomu jinak ani za vychvalovaného Rakouska - Uherska, natož v Protektorátě. A určitě i za idealizované Masarykovy První republiky se armáda „Bretschneidrů" mnohokrát uplatnila. A tak když zase jednou Kléma burácel z reproduktorů chraplavého rádia v lokále, rozpálil se národní správce jediného hostince ve Stříteži u Trutnova doběla a před početnou sešlostí sousedů nastínil řešení situace pomocí pořádného klacku. Nevědomky v záchvatu rozčilení použil paradoxně metodu nastupující vládní garnitury, proti které tak brojil. Jak už byl v ráži, přibral i moskevského báťušku a všechny jejich tavárišče pobratimy. Však to znáte, jak to dodnes chodí v hospodě - řeči se mluví a pivo teče.

Pokračování článku »

Která bestie?

31. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Spoušť na zahradě po noční návštěvě

Na naší zahradě dneska po ránu čekalo nemilé překvapení na mámu. Poté, co v krásných slunných dnech minulého týdne dohnána příkladem pracovitých sousedů pracně shrabala zahradu a rouhala se pomýšlením na vypůjčení vertikutátoru, nějaký přičinlivý tvor ji předešel. To je nepříjemný rub vychvalovaného bydlení na sluneční stráni kousek od lesa. Nějaký hladový hajzlík, co se probudil ze zimního vychrupování se bez skrupulí přiživil na cizím pozemku jako z prostřeného stolu. Naše ubohá zahrádka situovaná na sever každý rok víc a víc zarůstá mechem, na který jsme už dávno rezignovali. Ostatně je to taky zelené a nemusí se příliš často sekat. V letošní mírné zimě se všecka zemní havěť drží téměř na povrchu, ať už jsou to hraboši, ponravy, žížaly a další žoužel, která nočnímu strávníkovi evidentně chutnala. Docela ho chápu - snadno odhrábnutelné chomáče mechu nejsou taková rachota jako pevné drny loňské nesekané stařiny v jeho původním i když relativně bezpečnějším revíru.

Pokračování článku »

Jikavec severní – posel jara

21. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pěnkava jikavec - sameček v zimním hávu

Vypadá skoro jako pěnkava - a je to pěnkava! Nikoli však jen tak nějaká obecná, ale pěnkava jikavec alias jikavec severní, vznešeně Fringilla montifringilla. Když k nám na krmítko přiletí hejnko jikavců, věští to neomylně jaro. V jejich štěbetání jen hodně cvičené ucho zachytí útržky songu odposlouchaného z nějakého starého elpíčka Michala Tučného, který pro něj napsali Hapka s Horáčkem: „....nezlobte se nepřespím, možná jindy, dnes jen projíždím." A je to tak. Tihle pestře zbarvení zpěváčci přetahují v hejnech ze severu do našich bučin za potravou jako zimní hosti už odpradávna. Staří čižbaři v Krkonoších je údajně rádi lovili jako pochoutku. A protože jikavci nebyli ze severních pustin zvyklí na lidi a nijak se jich nebáli, vysloužili si od ptáčníků pošklebek „blbej fták". Dnes je všechno jinak. Asi dvacetihlavé hejnko jikavců frnkne při sebemenším pohybu jako na povel. Snažil jsem se je vyfotit přes okno svým vysmívaným kapesním blikátkem Sony z roku nula s automatickým nastavením, leč marně.

Pokračování článku »

S cejchem na pupku

15. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vojenské opaskové přezky - rodinná památka

Mezi dvojhlavým orlem císařského Rakouska a pěticípou hvězdou na opaskových sponách vojáků zdobil v dobách Československé republiky armádní pupky dvouocasý lev na státním znaku. Nosili ho na uniformě i tři generace Tondů z našeho rodokmenu - děda, táta i moje maličkost. Děda Antonín si vyzkoušel i opasek s orlem než ho při útěku zahodil. Nosil ho také děda manželčin, který ve službách monarchie padl na frontě. O mém dědovi se v žádném případě nedá tvrdit, že by byl nějaký hurá bojovník. Právě naopak! Dezertér to byl. Když koncem první světové války zběhl z císařské armády, skrýval se v rozsáhlých lesích Karpat jako „zelený kádr". Přesto se stal prvním „rudobijcem" z rodu, když v uniformě mladého státu narukoval v roce 1919 na Slovensko, aby potlačil vznikající bolševickou Republiku rad. Táta ve snaze vymanit se z vojenské služby podstoupil vleklou a ponižující proceduru vedoucí po letech ke kýžené „modré knížce". V počáteční fázi však docílil jen odvelení na trvalou dovolenou při budování pohraničního opevnění. Šaloval ve druhé polovině třicátých let bednění pro betonáž bunkrů v Orlických horách.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 39 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.