Velký Rozsévač

14. dubna 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Bronzový medailon vytvořil Břetislav Benda

Vsadím kačku proti euru, že na neznámém bronzovém medailonu je jeden z pětice významných mužů října 1918, rodák z Hostivaře, statkář, politik, předseda agrární strany a premiér tří československých vlád Antonín Švehla (15. dubna 1873 - 12. prosince 1933). Jeho jméno není pro většinu Čechů ani dnes doufám neznámé. Ti, kteří si myslí, že to byl hokejový útočník někdejšího ATK Praha, naštěstí tyto stránky nečtou. Právě s výročím narozenin osobnosti, která již od 90. let 19. století aktivně spoluvytvářela naše národní dějiny, je vhodné k medailonu připojit i malý slovní medailonek. A nijak nevadí, že státníkův vztah ke Krkonoším bych si, kromě neuskutečněného projektu Švehlovy chaty na Zlatém návrší a snad ještě tradičního výstupu manželů Pírkových z Jičína vždy 28. října na Sněžku, který je mimo jiné připsán i jemu, musel vycucat z prstu. Vyučený pekař, který začátkem minulého století po smrti otce převzal otěže hospodaření na rodném gruntu, byl ještě za monarchie poslancem českého zemského sněmu. V I. světové válce se pohyboval mezi vůdčími představiteli domácího odboje jako člen Maffie a později Národního výboru. 28. října 1918 byl u vyhlášení samostatnosti republiky a jako ministr vnitra se značnou měrou podílel na vzniku československé ústavy z roku 1920. Švehla byl mistr kompromisu. Jeho rčení - mám rád všecky strany, ať jsou v koalici nebo v opozici - hovoří za vše. Přesto politické dění v prvních letech existence Československa ovlivňovala mimoparlamentní, mimovládní a zřejmě i mimoústavní „velká pětka" složená z předáků hlavních politických stran. Bechyně, Rašín, Šrámek, Švehla a Stříbrný tahali za nitky tehdejších vlád výrazněji než Národní shromáždění. Nutno dodat, že většinou ve prospěch fungování státu. Mě je na mém jmenovci sympatické, že měl vedle zdravého selského rozumu i soudnost a v prezidentských volbách roku 1927 odmítl kandidovat a plně podpořil Tomáše Garrigue Masaryka. Řád Bílého lva obdržel bohužel in memoriam až po stu letech od „října" loni na podzim.

Pokračování článku »

Jičín na ex

07. dubna 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Jičín - ex libris Alfred Landgraf

Celé generace mých zjištěných prapředků byli vidláci s botami od bláta z polí v okolí Jičína. Snad proto jsem podvědomě našel společnou řeč s jičínskou naplaveninou okázale šlechtického jména Landgraf, který učil kdysi výtvarnou výchovu ve Svobodě nad Úpou. Ostatně už jsem o mém předčasně zesnulém kamarádovi několikrát psal. Alfred, známý všeobecně jako Fery, se mimo jiné zapsal mezi přáteli především jako autor několika zdařilých ex libris. Tenkrát si je čtenáři ještě opravdu majetnicky vlepovali do knížek. Dnes jsou ve sběratelských kruzích spíš hledanými exponáty sbírek drobné autorské grafiky. Samozřejmě má ve většině případů daleko větší váhu jméno tvůrce značky než často veřejnosti neznámého majitele. U jednoho z prvních „Lanďových" ex libris, nejspíš ještě z časů jeho studií na pedagogické škole, si dnes ani netroufám určit, zda ten námětově docela konvenční obrázek je stoprocentně z jeho „dílny", nebo začínající Mistr jen „citoval" nějakého klasika. Nápadná podoba s rukopisem malíře a grafika Karla Vika (4. listopadu 1883 - 8. října 1964), konkrétně s barevným dřevorytem shodné partie jen v širším záběru z roku 1929 se přímo nabízí, takže nelze vyloučit ani jeho přímé autorství. Natolik jsem ale Ferunku znal, abych zejména po odhalení nečitelného nápisu zakrytého spodním orámováním výřezu kapánek pochyboval. Přesto je nepatrná veduta Valdštejnského náměstí s dominantní Valdickou bránou, Mariánským sloupem a částí zámeckého průčelí při pravém okraji, nalezená nečekaně při likvidaci nevytříděných archiválií impulsem k vyvolání vzpomínek na vytrvalého diskutéra a zdatného oponenta z „golden sixties". Jen tu kmotřičku právě koncem dubna před lety neukecal.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Každý jsme odněkud

30. března 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Fanča

Fanča, vlastním jménem Caya Ann byla

z Valdštejnských lip.


Byla ...a už není.


19. 4. 2006 - 29. 3. 2019

Pokračování článku »

Z pouti ke Studánce

27. března 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Hrníček z pouti do Svatoňovic

Nerad bych byl podezírán ze sexismu, tak v rámci současného trendu genderové vyváženosti přidávám ke kafáči po dědovi také hrníček po babičce. Netvrdím, že je zrovna po té mé, ale klidně by být mohl. Zatímco nejznámější babička Boženy Němcové absolvovala i pouť až do vzdálených Vambeřic v Kladsku, neznámá majitelka malovaného poutního hrnečku anonymního výrobce si pro dochovaný suvenýr vyšlápla do bližšího poutního místa. K léčivé studánce do Malých Svatoňovic. Částečně možná právě v jejích stopách jsem šel naposledy 18. dubna před deseti lety. Skupina členů Vlastivědného kroužku Krkonoše - Podkrkonoší a jejich přátel se pod vedením nadšeného montánního badatele Václava Jiráska vydala na vlastivědnou vycházku s všeříkajícím názvem „Od Studánky do Jestřebích hor a zpět ve šlépějích jestřebohorských havířů". Zázračnou studánku na náměstí v kapli vedle barokního kostela Sedmi radostí Panny Marie jsme pochopitelně nemohli minout.

Pokračování článku »

Nedělní culifinda se starým Procházkou

19. března 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Reklamní kávový hrnek s FJI.

Dnes už ví jen málokdo, co je culifinda. Moje odcházející generace je nejspíš poslední, která na bílé bryndě z cikorky s nalámanými kousky chleba nebo tvrdého rohlíku vyrostla. Co zbylo, dostala domácí zvířata psi a kočky. Chudáci! A po nich se přiživily ještě všežravé slepice. Kafčo z žitovky, čekanky a cukrové řepy, známé později pod značkou Melta vonělo v baňatém plecháčku nebo smaltované konvici s víkem na kachlových kamnech stále po ruce. Stačilo dolít trochou mléka a osladit. Letitá kávová náhražka prý neobsahuje kofein a tudíž je vhodná i pro děti hlásaly reklamy početných výrobců. U nás v lokále za mého dětství například visela modrá smaltovaná cedule se sloganem: Cikorka hradecká se značkou „Tři děcka". Dnes žije svůj druhý život jako stylová dekorace „Rodinného výčepu" v Přibyslavi u Nového Města nad Metují. V balíčcích s kostkami Franckovy kávy, kterou přiváželi ještě po válce šoféři náklaďáků Východočeských mlýnů a pekáren z Pardubic zas byly s napětím očekávané vložené dvojlístky reklamních pohádek pro malé čtenáře.

Pokračování článku »

Půvab nechtěného

15. března 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Berck-sur-Mer (historická pohlednice)

Pohlednice z přímořských letovisek z dob monarchie, kdy měl našinec možnost volně putovat Evropou doslova od Baltu po Jadran i od východu na západ nejsou pro současné sběratele žádnou vzácností. To jen laik s letopočtem narození začínajícím dvojkou se při náhodném půdním nálezu zaprášené „Carte Postale" ze začátku minulého století nechá na chvíli unést tou nepochopitelnou starobylostí. Tenkrát se takové rodinné památky schraňovaly i po několik generací, než je smetla pragmatická doba mezi nepotřebné haraburdí. Přestože má každý takový zachovalý exemplář, byť jinak téměř bezcenný, jistou vypovídací hodnotu a někdy nese i kouzelné písemné sdělení. Asi jako uvedená černobílá pohlednice z francouzského přímořského města Berck na severním pobřeží v Lamanšském zálivu, obdařeného písečnými plážemi, ležícího jižně od pokořitelům kanálu známého střediska Calais. A severně od metropole na Seině - Paříže. S číslem 122 ji vydalo pařížské nakladatelství Lévy. Zobrazená Avenue de la Gare s průhledem na výstavnou cihlovou budovu starého vlakového nádraží, kde je v současnosti vyhlášené kasino Berck, se jen dnes jmenuje Avenue du Général de Gaulle. Projektant železnice architekt Alfred Lambert ji navrhl vystavět v honosném španělském stylu, který nesetřela ani novodobá úprava fasád. Hustě popsaná nedatovaná dopisnice nenese žádné stopy poštovního styku. Buď byla doručena v obálce, nebo prostřednictvím nějakého laskavého kurýra. Nevím, kdo byla adresátka Bóža Špačková ze Starého Města nad Metují u Náchoda ani odesílatelka, která se podepsala Lidka. Její drobné úhledné písmo si bez jakékoliv škodolibosti dovoluji ocitovat doslova:

Pokračování článku »

Naše životy se nikdy nevrací…

15. února 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Miloslav Bartoš 1939 - 2019 (původní foto PK)

Těch, kteří nás opustili je stále víc. Dnes jsme se v důstojné chrámové atmosféře Augustiánského kostela naposled rozloučili s Mílou Bartošem. Odešel vzácný člověk, nenápadný, skromný pracant na poli historie a opravdový kamarád. Nevyčerpatelná studnice vědomostí z dějin milovaných Krkonoš, ochotný se o své znalosti podělit s každým, kdo projevil byť i nepatrný zájem. Tak jsme se v předvečer převratných událostí v létě 1989 vlastně seznámili. On, fundovaný vědecký pracovník Krkonošského muzea ve Vrchlabí s bohatými publikačními zkušenostmi a já, nýmand z Horní Dolní, nevzdělaný o to však zapálenější laický sběratel regionálních drobností z historie svého bydliště na úpatí Rýchor. Vlivem tohoročních událostí byla naše první debata převážně politická. Od té chvíle jsem věděl, že jsem našel přítele na zbytek života. Těch necelých třicet let uplynulo chvatem jako voda v Úpě při jarním tání. I tak osude, díky ti za ně.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 6 33 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.