Freiheit

V jednom známém nejmenovaném kabinetu kuriozit spočívá zaprášená a srolovaná v koutě, sběratelsky zajímavá poválečná školní nástěnná ručně kreslená mapa politického okresu Trutnov v měřítku 1 : 25 000. Pod autorským vedením profesora tehdejšího státního reálného gymnázia v Trutnově Stanislava Krause ji na náklady Okresního národního výboru vypracovalo technické oddělení jmenované instituce. Její drobné odchylky od skutečného terénu, či leckde archaické dávno neužívané názvosloví mohou ve tváři současného turisty uvyklého na v regionu velmi oblíbené a dokonalé mapy z kartografického nakladatelství ROSY otce a syna Rohlíkových z Mělníka vyvolat lehký úšklebek. A to nezmiňuji satelitní navigaci GPS, kterou je dnes vybavený každý nový automobil i lepší náramkové multifunkční hodinky. Ve své době to bylo obdivuhodné dílo.

Pomineme-li, že Stanislav Krause byl kovaný soudruh, první předseda Svazu československo - sovětského přátelství v Trutnově a po únorovém puči od 1. března 1948 do 31. srpna 1953 trutnovskému gymnáziu, na které nastoupil hned po studiích v roce 1927 dokonce „šéfoval", nelze mu upřít obrovské zásluhy o rozvoj turistiky v Krkonoších. Napsal řadu průvodců, kreslil mapy, osobně prováděl turistické výpravy po horách a především fyzicky prošel a označkoval kilometry cest v Krkonoších od Harrachova po Žacléř i v rozlehlém podhůří. Úsměvné a zapomenuté jsou i jeho vrtochy jako prosazení názvu Jelení důl pro starobylou lokalitu Lvího dolu s naivním zdůvodněním, že zde nejsou lvi, ale jeleni, nebo tvrdošíjné trvání na jméně Velbořice místo Albeřic. Nevzpomínám si, že bych se s tímto svérázným rodákem z Jilemnice (1904 - 1979 ) který učil celou řadu mých různě starých kamarádů, někdy v životě potkal. Přesto nás pojí zvláštní imaginární pouto. Jeho stejnojmenný syn byl můj méně šťastný spolupacient při prvním vážnějším pobytu v nemocnici. Dcera Hana a moje nejmilejší manželka Helena byly spolužačky z hradecké pedagogické školy. Hanin bývalý manžel, aby bylo zřejmé, že svět je opravdu malý, je můj nejoblíbenější instruktor z dlouhodobého předvojenského kurzu autoškoly branců ročníku 1941 pro budoucí armádní řidiče. Jeho hláška při zakončení výcviku, který trval od konce října 1959 do poloviny července 1960 - my se dnes neloučíme, my jsme se tu jen seznámili - se mi mnohokrát v životě při různých příležitostech hodila. Během těch zhruba osmi měsíců se kolem vedoucího autoškoly Svazarmu na trutnovském Krakonošově náměstí hned vedle bývalého hotelu Klein Jiřího Martince (1925 - 1994), tehdy zralého třicátníka s neposlušnou čupřinou blonďatých vlasů sestřiženou na ježka a pověstí úspěšného motocyklového závodníka věrného převážnou část své kariéry značce DKW, který svou charakteristickou koženou kombinézu neodkládal snad ani na noc a našich trpělivých mladých instruktorů krátce po vojně, Ládi Ferkla, Oldy Pleskota a Vlasty Sršně vytvořila z tlupy nesourodých rozjívených kluků na prahu dospělosti docela prima parta. Stejné příjmení s autorem citátu je na vizitce vstupních dveří do ordinace jeho syna, sympatického lékaře, který se mi stará o pochroumané srdíčko. Kdo umí číst v mapách, najde spletitou síť souvislostí, i kdyby byla slepá. A vzpomínky jak je známo, jsou to jediné, co člověku zbyde, když zapomene na všechno ostatní.

Nepublikováno