Freiheit

Hezkých holek se chválabohu rodí stále dost. Hezký odznak aby pohledal. A přitom jich ještě v dobách našich dědů bývalo neúrekom, jak by vravela má nevlastní slovenská babička. Kdyby si byli bývali členové početných spolků na konci 19. století připjali všechny stavovské odznaky najednou, měli by prsa pobitá plechem jako ti potrhlí šlarafové nebo později maršálové Rudé armády. Jenže oni byli decentní a do klopy si vetknuli většinou jen ten jeden vhodný k dané příležitosti. Že to bývala paráda všech parád, až oči přecházejí, můžeme vidět ve faleristických kolekcích na hradech a zámcích, v muzeích a při troše štěstí a dobrých známostech i ve sbírkách starých sběratelů. Honosné kusy vítězů lyžařských nebo cyklistických závodů, zápasnických utkání i atletických přeborů bývaly mistrovskými dílky pasířů i brusičů drahých kamenů. Parádní odznaky prestižních spolků, zdobené barevnými smalty, stuhami v národních nebo spolkových barvách a doplněné tak zvaným leonským zbožím což jsou umně tkané prýmky, střapce a pásky ze zlatých a stříbrných dracounů konkurovaly směle společenským šperkům tehdejších dam. Jedněmi z nejpůsobivějších jsou i odznaky dávných pěveckých sdružení. Třeba zrovna pánové z Německého mužského pěveckého spolku v Žacléři měli fešácké označení. Kam se hrabou dnešní lesní zpěváčci z Rýchor se svými ornitologickými kroužky s číselným kódem Krkonošského národního parku na nožičce. Estéti mohou samozřejmě namítnout něco o uměleckém kýči a možná mi pár těch hodně rozhorlených napíše nějakou sprosťárnu o mém pošramoceném vkusu. Ale zkuste se na takový artefakt podívat dobovýma očima s tehdejšími znalostmi o módě a možnostech sériové ale pouze několikakusové výroby.

„Řezat, řezat tu havěť, žádného nešetřit!" Takhle mudroval v dobách domácího online vyučování kvůli pandemii covid 19 nejen básník Jan Vodňanský ústy jistého Bobše, ale určitě i většina rodičů, která po několika lekcích úplně zavrhla heslo „škola hrou" učitele národů Jana Ámose. V mé blízkosti se nenachází nic, co by třeba jen vzdáleně připomínalo školáka, ale žiju víc než polovinu století pod jednou střechou s učitelkou, tak si to dovedu živě představit. Komenský mě však napadl v úplně jiné souvislosti. Sběratelé pohlednic z mého nejbližšího okolí zabývající se regionální historií nemůžou opomenout portréty osobností, které se někdy byť i jen letmým dotekem „šmrncly" o Krkonoše. Mezi nimi zaujímá kněz, učitel a exulant světového jména výsadní postavení. Jeho fiktivních podobizen od věhlasných malířů je na sběratelském trhu přehršel, takže si lze i vybírat. Aby měl vztah k regionu i autor portrétu jako v tomto případě je taková malá vzácnost. K úplné dokonalosti chybí už, jen aby se mezi krkonošské veličiny nechal zařadit ještě adresát nebo pisatel. Adresa je bohužel do Vídně ústřednímu výboru spolku Komenský a střelecká jednota Sup působila údajně ve Kbelech u Prahy. Ale buďme skromní - nic není dokonalé.

Na úvod dnešní lekce dějepisu milé děti trochu poezie. Volná parafráze známého epigramu obrozeneckého mistra břitkého jazyka Karla Havlíčka: „Starých pohlednic ničitelé jistí - plesnivina, myši, filatelisti". Plíseň není jen srandovní látka, co z ní má fotřík ty rozedrané džíny, které smí nosit akorát do garáže. To je také to šedivé mazlavé eklhaft, co vám většinou po čtrnácti dnech vyraší ve školní brašně na zapomenutém sáčku se svačinou. V současné době zvýšených dezinfekčních nařízení je nebezpečné se o ní jen zmiňovat. A víte vy vůbec, kdo je to filatelista? Třeba zrovna ten roztržitý starý pán s lupou na provázku kolem krku, kterého někdy potkáváte ve výtahu. Když byl stejně mladý jako dnes vy nemohl chudák sbírat lajky na Instagramu. Sbíral tedy odznáčky, angličáky, céčka nebo poštovní známky. Jednou našel u babičky na půdě krabici starých pohlednic po pradědovi, které coby c. k. infanterista pravidelně posílal z italského bojiště první světové války na Piavě. Asi si trochu vymýšlel, když líčil, jak pochodovali přes krvavou řeku a koukaly jim jen špičky bodáků. Malý nezbeda všem těm exotickým obrázkům pečlivě odstříhal pravý horní roh se známkou. Získal tak většinou téměř bezcennou ceninu s vousatým mocnářem v nominální hodnotě 5 haléřů a znehodnotil kupu mnohem vzácnějších pohlednic s razítky polních pošt. To byl ale hlupák, viďte děti! On už to ví dnes taky, tak ho nebudeme trápit a zůstaneme u myší. Tím ovšem nemyslím ty staromódní bakelitové krabičky, které někteří senioři ještě stále užívají u svého nemožného písíčka. Tentokrát jde opravdu o malé mrštné šedivé potvůrky, které přes zimu na chalupě rozhryzaly i svázaného Jiráska. Stejný osud potkal unikátní fotopohlednici s erbovním ptákem tajuplné stolní společnosti „Ecke Freiheit". Slovutní vašnostové se smyslem pro humor, kteří se kolem vycpaného výra na samorostu z Rýchor scházeli v hospodě u papa Kühnela ve Svobodě nad Úpou v první polovině minulého století, se musí v hrobě obracet.

Nepublikováno

Věééérni zůstaneme...věééééerni... a jiné útržky známých árií jedné z nejčeštějších oper Bedřicha Smetany na sérii pohlednic s výjevy z Prodané nevěsty provázejí ústřední pár Jeníka a Mařenku. Švarný urostlý jonák a děvčica jako laň, oba v národním kroji v láskyplném objetí jsou ideálním symbolem věrného milování. Na divadelních jevištích vyhlášených světových scén je to častokrát plešatý pupkatý pantáta o hlavu menší než obstarožní matróna s bujným hrudníkem a hlasem jako vichřice. Stejně rozporuplné jsou tradičně česko - polské pohraniční vztahy. Symbolická velkoformátová pohlednice z pražského vydavatelství s nadějným názvem Úsvit dokumentuje nejspíš úmluvu mezi vládami Československé republiky a Polské lidové republiky o pohraničním turistickém ruchu platnou od 22. dubna 1956. Po euforických měsících po skončení války, přes excesy ozbrojených polských pohraničníků, kteří údajně posílali narušitele hranic nekompromisně budovat vybombardovanou Varšavu, po vznik Cesty československo - polského přátelství v roce 1962, umožňující k bratrským sousedům aspoň nahlédnout. Škrt přes všecko udělalo vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v roce 1981. Teprve Schengenská úmluva nám otevřela dveře do Evropy a z Krkonoš se stalo jedno nerozdělené pohoří, na což jsme si velice rychle zvykli. A teď koronavirus! Takhle střídavě si u nás žijem.

Nepublikováno

Dva roky prázdnin - největší sen všech školáků od dob kdy je do škamen povinně zahnala císařovna Marie Terezie. Současné haranténní vyučování online přes displeje tabletů, smartphonů i stolních počítačů se ale už dávno začalo zajídat nejen největším držákům z řad rodičů. I ti nejzarputilejší šprti si ani v nejvlhčích fantazijních snech jistě nepředstavovali, že to bude trvat tak dlouho. Nejeden z těch malých prevítů určitě zjihne při pohledu na shluk školáků z Nového Světa v Krkonoších před světovou válkou, které se tenkrát ještě nepočítaly. Dopisnici vydanou nákladem místního odboru Národní Jednoty Severočeské s patřičnou pětihaléřovou známkou se zeleným starým Procházkou a orazítkovanou na poště v Neuweltu v roce 1909 poslala slečně Andě Kobrové do Mohrovy továrny v Jablonci nad Jizerou z vandru Julča (víš?). České děti z převážně německého horského městečka u Harrachova, ze všech postupných ročníků základní školy, kterým Ústřední Matice Školská zajišťovala soukromé vyučování v mateřském jazyce, jsou vyjukané z pana fotografa a nevypadají nijak šťastně. A přitom se k sobě mohly tulit bez roušek a rozestupů.

Nepublikováno

Ten ksicht mluví za všecko! Takhle by se nejspíš i dnes tvářila Sněžka bez lidí, kdyby mohla. Slezský malíř Martin Nicolaus, žák Karla Ernsta Morgernsterna (1847 - 1928) na umělecké škole ve Vratislavi ji takhle ponuře nejspíš vnímal, když se z rodného kraje ve věku 35 let odstěhoval do Bavor, kde se v roce 1912 oženil. Zároveň se přímo zamiloval do proti krkonošským hřebenům odlišné avšak stejně inspirativní scenerie Švábské Jury. Dodnes je považován za dvorního malíře tohoto švábského podhůří Alp. Syn obchodníka se sklem a porcelánem se narodil 9. června 1870 v tehdejším pruském Neumarktu bei Breslau, nyní Środa Śląska v Polsku. Na přání rodičů se jako předurčený dědic firmy vyučil malířem porcelánu a poté u zmíněného Mistra Morgernsterna, jednoho z věhlasných malířů Krkonoš krajinářem. Téměř deset let se z nouze živil jako malíř divadelních scén, než v roce 1905 začal studovat ve Stuttgartu na Královské akademii výtvarných umění u Christiana Landerbergera (1862 - 1927) jednoho z největších německých krajinářů té doby. Nicolausovým učitelem byl například později i zakladatel modernismu, rodák z Olomouce Adolf Hölzel (1853 - 1934). Při studijních cestách do Švábské Alby mu učarovaly náhorní roviny, bílé vápencové útesy a jalovcové louky a jeho tradiční pojetí krajiny ho řadí k předním představitelům švábského impresionismu. Zemřel 11. února 1945 v Erkenbrechtsweileru v Bádensku - Württembersku. Pohlednici vydal před asi 120 lety známý slezský nakladatel Max Leipelt ze Slezských Teplic (tehdy ovšem Bad Warmbrunn) dnes součást Jelení Hory, spolu s celou sérií oblíbených personifikací evropských velehorských vrcholů od různých malířů. V 50. letech minulého století inspirovala stejná pohlednice tehdejšího svobodského kronikáře Františka Koudelku aby ji doslova „obšlehl" jako miniaturní ilustraci k zápisu o počasí. Třeba právě tenhle krkonošský mračák adresátku velectěnou paní Annu Kloučkovou, vdovu z Chrudimi na chvíli rozveselil.

Nepublikováno

Leckterého pošuka postiženého sběratelskou mánií napadne v době nouzového stavu, což je v podstatě fešácké domácí vězení pravděpodobně dříve nebo později vnést řád do uspořádání své vlivem nedostatku času většinou chaotické sbírky. Jeden známý trutnovský fotograf a cestovatel například pravidelně každý týden obšťastňuje své početné přátele tematickým výběrem snímků ze svého bohatého fotoarchivu a jako číslovaná Pohlazení je zveřejňuje na Internetu. Ne tak pohledář - bordelář, který náhlým nadbytkem volného času nijak netrpí, jsa lenivý od přírody. Samozřejmě ho to napadlo, ale z realizace zůstalo jen několik minut beznadějného přehrabování s mizivým efektem. Jen oko občas na některé z pohlednic spočine o mžik déle a v mozkovně to vykřísne jiskřičku blbého nápadu spojit ji se současnou situací. Hned ta první „čumkarta" s kresbou ilustrátora dětských knížek Lothara Meggendorfera (1847 - 1925) jako by vyšla z nějakého dávného prognostického ústavu. Datovaná rokem 1900 evokuje věštecká slova geniálního Járy Cimrmana, že nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Vložil je do úst (pozor!) Děda Vševěda ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Jen trochu poučenému teatrologovi naskočí automaticky jako refrén hláška jiného klasika: „Ať se nikdo nedoví, že to žeru syrový". (Jiří Suchý - Vodník ve slavné Kytici podle Karla Jaromíra, jak jistě račte znáti). A do třetice můj guru doktor Plzák - Zatloukat! Zatloukat! Zatloukat! Jak se návodný instruktážní obrázek poslaný před 120 lety z Broumova do Dobrušky dostal až do Wu-chanu, čert suď!

Nepublikováno