Freiheit

První úplněk letošního roku zazářil na obloze ve znamení Lva ve čtvrtek 25. ledna v 18 hodin 53 minut pinktlich. My, co jsme na lunární fáze hákliví, ať už na ně věříme nebo ne, býváme i několik dní ještě unavenější než jindy. Podráždění, protože nás bolí klouby a palice. Trpět v ten čas můžeme i nespavostí, nočním probouzením (málem jsem v nesoustředěném rozpoložení napsal pomočováním) zvýšenými úzkostmi i skleslou náladou. Začínám věřit, že není náhoda když při úplňku mnoho lidí mizerně spí, zvířata jsou neklidná a psi, pokud si nehoví s paničkou pod peřinou, štěkají. Je-li Měsíc schopen hýbat masami vod na celé planetě Zemi, proč by nemohl mít na svědomí zjitřené emoce a ovlivnit nálady, přírůstky i úbytky na váze, úzkostné stavy, kdy se ozývají staré rány a jizvy na těle i na duši, prý i kvalitu a růst vlasů a nehtů dokonce i celkový zdravotní stav. Leckterý lékař by mohl vyprávět hodiny jaké to je sloužit noční směnu při úplňku. Také kolegové houbaři o tom vědí své. A co na to vědma stará Blažková? Odpočívat Tondo, odpočívat! Nic nezačínat a meditovat. Tak teda medituji a první, co mě napadlo je proč se lednovému úplňku říká Vlčí?

Jestlipak víte, milé děti, co je to čarověník? Ne, ne Honzíku, žádný čarodějník, ale čarověník! Cituji z Wikipedie, která je chytřejší než my všichni dohromady: „Čarověník je chomáčovitá nebo metlovitá znetvořenina na stromech a keřích, která je tvořena hustěji nahloučenými větvičkami, často odlišného zabarvení, tvaru a uspořádání olistění (jehlic)". A ještě jedna citace, tentokrát Jiří Sádlo v časopisu Vesmír: „Někdy to dělá houba, roztoč nebo vir, který se splaší, rozhodí genetiku stromu a vytahá z ní jiný program větvení, než se tam původně realizoval. S nimi nic není, strom je musí živit. Klasicky to dělá na bříze rod Taphrina, např. Kvilda na Šumavě je toho plná". Nejen na Šumavě. I v Krkonoších zejména na Rýchorách lze na břízy s různě velkými boulovitými patvary na větvích občas natrefit. Postrádají sice tajemnou magičnost jehličnanů, zato pro kluka s kudlou v ruce a kapkou fantazie v makovici byly v polovině minulého století, když ještě neexistovaly elektronické hračky jako tablety a mobily, vítanými polotovary fantaskních figurek třeba při pastvě stračeny, mlsné kozy nebo hejna husí.

V závěru prvního letošního týdne vyšli do ulic měst i vesniček tradičně jako po staletí představitelé biblických tří králů slavnostně zvěstující příchod Spasitele. Jejich genderová vyváženost hodná údajných mudrců z východu z Matoušova evangelia, kdy byl každý jiný i když jejich přesný počet je pozdější konstrukt stejně jako královský majestát mi vnukla myšlenku postavit vedle sebe tři odlišně vyvedené dřevěné madonky vyřezané podle stejného mustru. Gotická soška Panny Marie Svatohorské z poutního kostela Nanebevzetí Panny Marie na Svaté Hoře u Příbrami, jejíž autorství přisoudil Bohuslav Balbín velkoryse samotnému prvnímu arcibiskupovi pražskému Arnoštovi z Pardubic, je poprvé historicky doložena k roku 1611. Roky před tím jsou zahaleny tajemstvím. S milostnou soškou zvíci necelého půl metru, vyřezanou z hruškového dřeva s letitou tmavou patinou jsou spojovány tisíce milostí a zázraků. Na popud papežské konsistoře v Římě byla 22. června 1732 Panna Maria i s Ježíškem slavnostně korunována honosnými barokními korunkami. Stejně jako Pražské Jezulátko je soška Příbramské Madony oblékána do šatiček podle liturgického období. Mezi množstvím obleků věnovaných věřícími za celá staletí jsou i šatičky od Marie Terezie ušité údajně z jejích svatebních šatů. Dokonce i kuriózní vojenské maskáče. V „nedbalkách" bez dodatečné garderoby je „Příbramačka" až nezvykle štíhlá. Nelze se divit, že se uctívaná soška z nejznámějšího poutního místa v Čechách označovaného jako duchovní srdce země stala vzorem pro stovky a tisíce kopií lidových řezbářů, profesionálních řemeslníků i věhlasných umělců. Zbožní poutníci si madonky v různém provedení ponejprv odnášeli na památku z poutního místa a později se soška Panny Marie s Jezulátkem stala výnosným obchodním artiklem. Zejména z 19. století se jich zachovalo nepočítaně a v každém národopisném muzeu je půvabná madonka zastoupena hned v několika exemplářích. Stejně tak váženým artefaktem je i v leckterém interiéru milovníků umění i v nabídce obchodníků se starožitnostmi.

Moje nová bezdrátová myš osvědčeného švýcarského plemene „logitech" infikovaná umělou inteligencí mi sežrala kompletní adresář e-mailových kontaktů. Paměť starého muže už odmítá pojmout takové množství informací. Nezbývá mi, než se omluvit všem přátelům a známým a nabídnout jim novoročenku na rok 2024 s adresní stranou nevyplněnou. Kdokoliv má zájem nechť si laskavě svou přesnou chybějící adresu doplní, beztak ji zná lépe než já. Kdo mou výmluvu prokouknul a pochopil, že se za ní skrývá pouze snaha nepodporovat nehorázné ceny České pošty za poštovné, může si jako bonus stáhnout pohlednici dvakrát. Štěstí, zdraví a spokojenosti skrytých v té výmluvné zkratce PF není nikdy dost.

Lepší už to nebude.

Tonda

Advent, novoluní, poslední temná noc, ze které Lucie doušek upije - a za dveřmi jsou Vánoce. Kdysi nejvýznamnější svátek kalendářního roku s oslavou narození Spasitele. Pak svátky klidu a míru. Dnes jen komerční šílenství a souboj obchodních řetězců o co největší tržby. Lidé si posílají laskavá přáníčka navzdory nelaskavé době. Za humny zuří válka, vymknuta z kloubů doba opět šílí. Bohatší část světa se zbláznila a vymýšlí zástupné ptákoviny popírající odvěké zákony přírody a zbytek světa je v pohybu. Miliony nemajetných chudáků z pouští a pralesů s nasazením holého života míří do Drážďan, Amsterodamu, Bruselu či Paříže urvat bezpracně aspoň sousto z prostřeného stolu. A kovář, který by zavelel k rozhodnému úderu je v nedohlednu. Historie se opakuje a poučený pamětník se ve vzpomínkách vrací do dob mladistvého elánu, kdy jméno dnes zatracovaného a dehonestovaného prezidenta Osvoboditele, velebeného „Tatíčka" Tomáše Garrigue Masaryka zářilo jak hvězda jasná z temnot vesmíru. Některé jeho myšlenky nedokázal setřít čas ani pomatení historici s nesmyslnou otázkou - co by bylo, kdyby? Tak šťastné a veselé...

Nepublikováno

V torzovité fotografické pozůstalosti větroplacha Standy Steinera (1929 - 1997) nejsou jen snímky jeho sportovních souputníků na lyžích nebo svěřenců, kterým vštěpoval zásady lyžařské abecedy, rodinné záběry z turistických výletů, horská panoramata i krajinné detaily z okolí bydliště ve Svobodě nad Úpou či amatérské pokusy zachytit svou tehdy oblíbenou, lehkou a praktickou kamerou Admira 8 z brněnské Meopty zádumčivou krásu bizarních tvarů bukového pralesa na Rýchorách. Měl nos (to doslova) i oko na zajímavé kontrasty nebo groteskní seskupení objektů, pomíjivé přírodní úkazy a neopakovatelné situace. K stáru byl dle mínění mnoha známých tak trochu nekomunikativní ješitný frajer, ale to se konec konců říká i o mě, a pokud vím ještě o dalších dvou nebo třech svobodských gigantech ducha a přitom jsme všichni milí a příjemní chlápci, skromnost sama. I to je možná jeden z důvodů, proč většina filmů a fotografií skončila po jeho odchodu, kdy se jeho žena Zorka stěhovala do Domu s pečovatelskou službou v nějaké makulatuře ve sběrných surovinách.

Počasí houbám přeje. Je téměř polovina listopadu, namoklo a relativně teplo, bez sněhu, bez mrazů. V podhůří Krkonoš jev spíš vzácný. Ortodoxní celoroční houbaři se na různých webových stránkách prsí plnými košíky stále ještě i hřibovitých úlovků. O různobarevné podzimní žouželi ani nemluvě. Dýchavičný našinec s poruchovou pumpou značky „Herz" sestavenou z válečného náhražkového materiálu po několikeré repasi pověsil celoživotního houbařského koníčka chtě nechtě na hřebík. I takhle se dá popsat skutečnost, že se těch pár kroků na kraj lesa za chalupou prostě nevydrápu.