Freiheit

Volné grafické ztvárnění motivu Hradčan podle původního návrhu poštovní známky Československé pošty od Alfonse Muchy upravil Kryštof Krejča pro vydání známky typu A, kterou Česká pošta dala do oběhu 21. února 2018. Tiskový list, známý mezi sběrateli jako „devítiblok" s devíti oficiálními známkami a jedenácti volnými kupony pro libovolný přítisk na přání objednavatele je zájemcům volně k dispozici. Na dvanáctém kuponu je vytištěn detail Muchova letícího sokola z první emise novinové známky Československé pošty vydané v letech 1918 - 1920. Mezi početnými malonákladovými sériemi s přítisky rozmanitých log a obrázků soukromníků i firem a institucí je pro filatelisty z regionu Trutnovska uvedený tiskový list s markoušovickým chalupářem Josefem II. lákavou lahůdkou.

Neplatí to všeobecně. Idealisté věří, že ji prožíváme právě teď. Optimisté doufají, že to nejlepší teprve přijde. Sběratelé pohlednic vědí (tvrdí, jsou přesvědčeni, se shodují) že období „Belle Époque" z přelomu 19. a 20. století, kdy měly obrázky posílané poštou ještě celou jednu stranu vyhrazenou jen pro adresu, se už nikdy nevrátí. Tiskařsky dokonalé litografické pohlednice jsou chloubou sbírek prvních generací sběratelů i zlatým hřebem s patřičně vyšponovanou vyvolávací cenou současných aukcí. Sbírání „lístků, které změnily svět" jak je vzletně nazval publicista Roman Karpaš, už zaznamenalo několik vln masového zájmu i následného úpadku. V současné době posílání pohlednic vinou pohodlnosti pisatelů a částečně i neomalenosti České pošty s neustálým zvyšováním poplatků postupně upadá. Snad každý už má mobil a internet. Sběratelství zas válcuje neúprosný byznys. Ale dost lamentace nad rozlitým mlékem! Chtěl jsem jen představit ukázkový exemplář z té krásné doby dlouhých adres a obrazové strany s místem pro krátké písemné sdělení. Úmyslně jsem nevybral nic z místopisu mých milovaných Krkonoš, ale žánrovou kartu s portrétem významné osobnosti.

Když v letech 1928 - 1929 „připlula" na nábřeží řeky Úpy do míst po nevzhledných rituálních lázních místní židovské komunity v tzv. „Židovském domě" vedle historického Mlýnského náhonu monumentální moderní budova městského kina připomínající příď zaoceánského parníku, vyvolala v provinčním Trutnově značný rozruch. Svým velkolepým pojetím včetně impozantního interiéru pro 750 diváků v hledišti s balkonem značně předběhla dobu. Ještě dnes, byť částečně pokažená necitlivými přestavbami, snese přísná měřítka. Právem je stále činný biograf na dnešním Nábřeží Václava Havla, kino Vesmír už od roku 1958 chráněnou kulturní památkou. Na mnoha historických pohlednicích z té doby je zejména dominantní segmentově zakončené východní průčelí s vpadlými lizénovými rámci po obvodu a zakryté kopulí zachyceno v celé své architektonické kráse bez pozdějších zásahů. Velkoměstský šmrnc dodával náměstíčku na předpolí Špitálského mostu i efektní osmiboký plakátovací sloup.

Sotva se trpasličí sváteční den překulil k večeru, nebylo na zahradě po zátiší s Váňou ani potuchy. V místech kde ještě ráno trůnil na balvanu obklopeném zakrslými kultivary jehličnanů náš domácí skřítek, se vyzývavě popásal známý zloděj čtyřlístků Ferda z březového hájku. Tak nevím - navštívili nás nepozorovaně bojovníci té recesistické poblázněné Fronty za osvobození zahradních trpaslíků a chudák Váňa se za čas objeví na nějakém selfíčku s Eiffelovkou nebo s námi Matka Příroda jen tak opožděně aprílově laškuje?

Nepublikováno

Dnes je první letní den. Začíná astronomické léto. Podle křesťanského kalendáře má svátek Alois. A protože žijeme v poblázněné době, kdy téměř na každé datum připadá i mezinárodní den něčeho, slaví na celém světě nejen gayové a lesbičky 21. června Den hrdosti. Uměnímilovní Evropané mají svůj Evropský den hudby. Lojzové a Lojzičky prominou, ale od roku 2002 je také Mezinárodní den trpaslíků. Vyhlásila ho Fronta za osvobození zahradních trpaslíků založená ve Francii Fritzem Friedmannem. Jejím cílem je vynášení sádrových trpaslíků ze zahrad do volné přírody. Vynášení je tak ve slovníku „vynášečů" jen eufemistický výraz pro obyčejnou zlodějinu. Se stejnou samozřejmostí obsazují squatteři budovy, které jim nepatří a hackeři si přivlastňují na internetu duševní vlastnictví jiných autorů. Zástěrku o údajném učení tolerantnosti k zahradní architektuře nevyváží netolerantnost k majitelům trpaslíků.

Výstavný obytný dům s obchodními prostory v parteru, kde bylo po mnoho let vyhlášené železářství s širokým sortimentem nabízených výrobků, tak říkajíc „od jehly až po lokomotivu" stojí v poněkud upravené podobě v Horské ulici kousek od Krakonošova náměstí v Trutnově dosud. Na místě starobylého roubeného Tschöpova hostince „U Zeleného stromu" s mansardovou šindelovou střechou a mohutným dřevěným balkonem v patře si ho nechal v 90. letech 19. století postavit obchodník a majitel slévárny v Pilníkově Josef Hübner (1846 - 1927). Místo na jedné z hlavních tepen města bylo vždycky terno, což dokládá i moderní komplex obchodů na protější straně ulice, kde bývala ještě za mých školních let sladovna městského pivovaru. V Hübnerově domě byl tenkrát národní podnik Technomat, kde později v jedné z kanceláří úřadoval kamarád Otta Štemberka starší.

Víte co je bukalie? No nebudu napínat. Názvy sběratelských oborů nejsou mezi normálními smrtelníky nějak zvlášť rozšířené a jedinců, kteří se ještě ve škole učili vedle latiny i řečtinu, také valem ubývá. Bukali není klukovské hanlivé označení obyvatel sousední vesnice Mladých Buků, ale řecký výraz pro lahev. Bukalie je tudíž chorobné shromažďování lahví všech tvarů a velikostí nikoliv pro jejich obsah s určitým procentem alkoholu, ale především pro jejich výtvarnou krásu a zajímavou historickou hodnotu. Sklo je ideálním roky prověřeným materiálem, který znali už obyvatelé starověké Mezopotámie i stavitelé pyramid v Egyptě. Miliardy vyrobených lahví a lahviček z čirého skla i nespočtu jeho barevných variant by už dávno zaplavily planetu nebýt vedle trvanlivosti skla i možnost jeho recyklace. Trvanlivost je bohužel zároveň i negativum. Každý střípek odhozený v přírodě vydrží celá tisíciletí a přirozeně se nerozloží pravděpodobně nikdy. Často se tak v zemi skrývají hotové „poklady" v podobě zachovalých a neporušených lahví.