Freiheit

Nejlepší obranou jak nenaletět je být intelektuálně připraven. Každý z kluků, který někdy v životě něco sbíral, by jistě mohl historky, jak se nechal v dobách, kdy svého koníčka teprve sedlal napálit od zkušenějších kolegů sypat z rukávu. Zejména artefakty s místopisným zaměřením jsou zrádné. A když se do názvosloví vloudí ještě němčina v někdejší Rakousko - uherské monarchii naprosto běžná je dvojnásobně ouvej. Zejména sběratelé pohlednic, dokonce i ti zkušení mají častokrát s určením místa zamotanou hlavu. Jak má například takový chudák, který už na základní škole prolézal ze zeměpisu s odřenými boltci vědět, kolik je v republice Lhot. Nebo Vsí, Kostelců, Petrovic či Stříteží. A to zdaleka nejsou ty nejfrekventovanější. I ta naše „Svoboděnka" o níž jsme si za komančů potutelně šuškali, že je jediná v republice má se svým historickým německým ekvivalentem ve světě dvojčata. Já jsem si v dřevních dobách sběratelství ve „zlatých šedesátých" kdy se poměry kapánek uvolnily a po vzoru západních metropolí začaly sem tam vznikat bleší trhy, jen se jim zpočátku muselo říkat výměnné schůzky a jedinou dostupnou sběratelskou literaturou byl inzertní časopis RIS, naběhl na vidle několikrát. V honbě za drobnými suvenýry z Krkonoš jsem se na jedné takové burze, kam jsme se stejně poblázněnými kamarády zajížděli o víkendech plně obsazeným autem po celé severovýchodní čtvrtině Čech od Pardubic po Liberec, nechal snadno přesvědčit ke koupi plakety na snímku. Prodávající nejen několikrát slevil z požadované ceny, ale svatosvatě přísahal, že jsou to Valteřice, dnes součást Horní Branné v okrese Semily. Ruku na to, čestné slovo, a jestli to není pravda, ať se na místě propadnu do Západního Německa.

Pro podniky odkázané na energii vodních toků nebývaly pohromy spojené s povodněmi nic neobvyklého. Historky vandrovních chasníků „ze starého mlejna" jimi byly protkané stejně jako zápisy v obecních kronikách. Několik katastrof postihlo i brusírnu dřeva na vzácném snímku z mnohatisícového souboru fotografií a pohlednic uložených v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově. Toto bohužel nedatované foto neznámého autora lze spatřit mezi asi dvěma sty vybranými exponáty na v pořadí druhém cyklu šířeji koncipovaných výstav nazvaných „Trutnovsko na starých fotografiích a pohlednicích". Vernisáž proběhla ve čtvrtek 20. března 2025 a výstava potrvá do 19. 10. 2025. Původní Hoferova brusírna na horním toku Úpy v sevřeném údolí někdejší samostatné obce Maršov III byla zřízena někdy v druhé polovině 19. století u domu s původním číslem 33, zakresleném již na indikační skice stabilního katastru z roku 1841, i když jeho historie je jistě starší. Majitelé se často střídali. Ještě na přelomu století měl podle sčítání obyvatel v roce 1900 brusírnu propachtovanou maršovský rodák vrchní mistr Johann Posner *9. 12. 1838. Pracovali tam v dělnických profesích i jeho tři synové.

Bez ohledu na známost úsloví o oplácení zla dobrem v podobě nabídnutého chleba podsouvané Ježíši, jeho znění prý v biblickém textu Nového zákona nenajdete ani při velmi pozorném čtení. Mezi bezbožnými obyvateli České kotliny platí spíš údajné rčení Žižkova současníka a obdivovatele, husitského hejtmana Zbyňka Buchovce z Buchova - kdo do tebe kamenem, ty do něho větším. Ten vratký oslí můstek k zajímavému šutru, opravdovému a nečekanému dárku od jedné konkrétní dámy se mi zdál schůdnější než první poetická myšlenka: „Když na polici leží zajímavá drúza a ne a ne přijít líbající múza je to pro zoufalého psavce hrůza". Jsem ve věku, kdy si mohu dovolit přijímat dárky od žen naprosto bezostyšně. A nemusí to být milenky, ctitelky ani přítelkyně. Prostě se to tak někdy vyvrbí, že mě chce nějaká útlocitná duše potěšit. Někdy je to kus salámu, jindy sklenička domácí marmelády. Ty znalé vyštrachají starou pohlednici s Krakonošem z krabice dopisů po babičce nebo dědův sokolský odznak.

Úvodní slova dobového šlágru přesně vyjadřovala mé pocity na uvedeném snímku. Vyštrachal jsem ho ve svém vojenském zápisníku a i po 62 letech si vzpomínám na dávno promlčený „hříšek". V sobotu 16. února v roce 1963 se v posádkovém klubu na velitelství ženijní brigády v Litoměřicích pořádal maškarní ples. Byl jsem v té době „stará máza" a vojnu jsme měli všeobecně tak říkajíc „na háku". S dalším potrhlým Krkonošákem Jirkou Dostálem jsme se vsadili s několika ostatními kluky od naší průzkumné roty sídlící v budově, že si půjdeme s důstojnickými paničkami zatancovat. Hlavní bránu střežili zbrojnoši, ale my už byli uvnitř. Pro záklaďáky byl pochopitelně vstup zakázán a přísná kontrola u dveří vpouštěla bez lustrace pouze maskované příchozí. Kupodivu prošli i dva hastroši vymódění stylem „co dům dal" za skijáky z hor.

A v zimě (téměř) každá chalupa stejná. Nejen cesty boží, i cesty obrazů mohou být rozličné. Já osobně zimní motivy nějak zvlášť neprožívám. Z opěvované běloskvoucí idyly mě mrazí přímo fyzicky a nedokážu si ji vychutnat. Možná je to tou kapkou keltské krve, možná od dětství vštěpovaným vztahem k přírodě, že mě daleko víc přitahuje šťavnatá zeleň jarního lesa, pestrobarevná paleta rozkvetlé letní louky nebo dryjáčnicky namíchaná zlatohnědá žluť s krvavou červení prosluněného podzimu. Obrázek zasněžené chalupy se zvoničkou vedle kouřícího komína na hřebeni střechy nad polovalbou dřevěného štítu jsem však vzal na milost. Jednak je to milá památka na mou starší sestru, jednak z něj snad i díky barevnosti vhodně zvoleného rámu dýchá nějaké skryté staromilské teplo natruc závějím. A možná je to i tím, že v Krkonoších bývala podobná bouda s požární zvoničkou na každé větší enklávě a mnohá se i Zvonička jmenovala.

Zatímco peciválové sedí doma i v krásných zimních dnech zalitých sluncem, kdy na hřebenech hor kraluje kouzelnice inverze, čiperové, kteří nejsou líní na krok, si denně vyšlápnou třeba až na vrchol Černé hory 1300 m.n.m. Což je ze Svobody nad Úpou na jejím úpatí s víc než polovinou výškových metrů níž docela slušný výkon. A kochají se a kochají. Ti s fotoaparátem pečlivě zaznamenávají tu krásu do svého archivu a občas pošlou nějaký snímek nám lenochům a přiznejme si to otevřeně i neumětelům. V dřevních dobách fotografie, když se ještě fotilo na film, jsem býval velmistr na zvěčnění černochů v tunelu. (Černoši se tenkrát smělo říkat lidem tmavé pleti). To mě odradilo natolik, že jsem nenašel vztah ani k dnešnímu snazšímu mačkání spouště digitálního aparátu a moc to neumím ani s mobilem. O to víc mě potěší obrázek od opravdového Mistra vybaveného špičkovou technikou, který to má navíc „ve voku". Z těch nejbližších je to Bohdan Holomíček, Ctibor Košťál, Pavel Křivka nebo Michal Kupec. Každý jinak a všichni excelentně.

Zkušenost panáčka naučí! Letošní inovace virtuální novoroční pohlednice přináší adresní stranu bianko (pro blondýny nevyplněnou). To pro případ, že by někdo zatoužil mít na mě památku v tradiční papírové podobě. Je to sice nepravděpodobné, ale zázraky se dějí. Dnes si ji s dostupným vybavením dokáže zkopírovat a vytisknout každé malé dítě. Stačí doplnit adresu a máte (téměř) originál v kapse. A zadarmo! Bez martyria čekání až se objeví na Aukru. Nemluvě o ceně vyšponované ostatními zájemci. Keep smiling!