A v zimě (téměř) každá chalupa stejná. Nejen cesty boží, i cesty obrazů mohou být rozličné. Já osobně zimní motivy nějak zvlášť neprožívám. Z opěvované běloskvoucí idyly mě mrazí přímo fyzicky a nedokážu si ji vychutnat. Možná je to tou kapkou keltské krve, možná od dětství vštěpovaným vztahem k přírodě, že mě daleko víc přitahuje šťavnatá zeleň jarního lesa, pestrobarevná paleta rozkvetlé letní louky nebo dryjáčnicky namíchaná zlatohnědá žluť s krvavou červení prosluněného podzimu. Obrázek zasněžené chalupy se zvoničkou vedle kouřícího komína na hřebeni střechy nad polovalbou dřevěného štítu jsem však vzal na milost. Jednak je to milá památka na mou starší sestru, jednak z něj snad i díky barevnosti vhodně zvoleného rámu dýchá nějaké skryté staromilské teplo natruc závějím. A možná je to i tím, že v Krkonoších bývala podobná bouda s požární zvoničkou na každé větší enklávě a mnohá se i Zvonička jmenovala.
Potmě je každá kráva černá

Malíř Jaromír Randák (8. května 1919 - 13. prosince 2013) rodák ze starobylého Kovářova mlýna na potoce Spůlka u Jirkalova poblíž Stach na Prachaticku signoval uvedené dílko v osudném roce 1968. Mlynářský synek ač vyučený pekař pomáhal tehdy nedobrovolně roztáčet kola průmyslu v hutním skladu pražského strojírenského molocha ČKD. Odtud asi fouká zimní vítr. Rodinná tradice tam zavedla i sestřina muže. Nechci tvrdit, že se snad s umělcem znali osobně, ale jistá indicie jak se obraz ocitl v jednom obýváku na Vinohradech, z toho civí jako péro z gauče. Často i v podniku s tisíci zaměstnanci se mohou čirou náhodou lidé potkat. Mistr Randák dokonce kdysi kdesi vyprávěl, že mu obrazy rámoval sám velký (i postavou) spolupracovník jezdící po hale s „ještěrkou" Vladimír Boudník. Třeba jsou jeho otisky... no nenechme se zbytečně unášet. Ale kdo ví? Ani malířova historka o setkání s učedníkem Karlem Gottem v montérkách nemusí být přitažená za vlasy. Vzhledem k tomu, že autentická předloha obrázku stojí pravděpodobně kdesi na Šumavě, napadlo mě vyhledat aspoň tři podobné boudy z Krkonoš. Zvoničku na Zahrádkách v Peci pod Sněžkou na předválečné pohlednici Karla Streera mám sice jen v letní variantě, ale ta příbuznost je zřejmá. Dnešní polské „Schronisko Samotnia" u jezera Mały Staw na zimní historické pohlednici bez decentně skryté mohutnější přístavby má podobně idylickou atmosféru. Smutný okamžik Zvoničky na Lučinách nad Černým Dolem zachytil fotograf v roce 1979. Bouda sice povstala jako věčný Fénix z popela, ale už je prostě jiná.
Klostermannova chalupa v Srní na Šumavě - foto s laskavým svolením z facebooku současných majitelů
P.S.
Moje nejmilejší manželka mi často radila - když nevíš, tak se zeptej. Že mě to zrovna nenapadlo, nemusel jsem se odhalit jako ignorantský blb. Děkuji synovci Františku Kučerovi, který s autorem obrazu jistý čas bydlel v jednom domě v Praze na Libuši za laskavou odezvu na článek a uvedení věcí do souladu s realitou. Jeho stejnojmenný otec a můj švagr se s malířem Randákem dobře znal a obraz od něj dokonce dostal darem. Mnozí znalci filmů pro pamětníky už možná taky poznali, že je to tak zvaná Klostermannova chalupa poblíž Srní na Šumavě, která si „zahrála" koncem 70. let v populární trilogii s okouzlujícím dětským hrdinou Tomášem Holým a plejádou dalších známých herců - Pod jezevčí skálou, Za trnkovým keřem a Na pytlácké stezce - hájovnu Tomášova dědečka v podání Gustava Valacha. Typická šumavská roubenka s věžičkou krytá šindelem připomíná dobu klasika šumavské literatury Karla Klostermanna, ale jinou přímou spojitost s ním nemá.
Nepublikováno