Jikavec severní – posel jara

21. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pěnkava jikavec - sameček v zimním hávu

Vypadá skoro jako pěnkava - a je to pěnkava! Nikoli však jen tak nějaká obecná, ale pěnkava jikavec alias jikavec severní, vznešeně Fringilla montifringilla. Když k nám na krmítko přiletí hejnko jikavců, věští to neomylně jaro. V jejich štěbetání jen hodně cvičené ucho zachytí útržky songu odposlouchaného z nějakého starého elpíčka Michala Tučného, který pro něj napsali Hapka s Horáčkem: „....nezlobte se nepřespím, možná jindy, dnes jen projíždím." A je to tak. Tihle pestře zbarvení zpěváčci přetahují v hejnech ze severu do našich bučin za potravou jako zimní hosti už odpradávna. Staří čižbaři v Krkonoších je údajně rádi lovili jako pochoutku. A protože jikavci nebyli ze severních pustin zvyklí na lidi a nijak se jich nebáli, vysloužili si od ptáčníků pošklebek „blbej fták". Dnes je všechno jinak. Asi dvacetihlavé hejnko jikavců frnkne při sebemenším pohybu jako na povel. Snažil jsem se je vyfotit přes okno svým vysmívaným kapesním blikátkem Sony z roku nula s automatickým nastavením, leč marně.

Pokračování článku »

S cejchem na pupku

15. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vojenské opaskové přezky - rodinná památka

Mezi dvojhlavým orlem císařského Rakouska a pěticípou hvězdou na opaskových sponách vojáků zdobil v dobách Československé republiky armádní pupky dvouocasý lev na státním znaku. Nosili ho na uniformě i tři generace Tondů z našeho rodokmenu - děda, táta i moje maličkost. Děda Antonín si vyzkoušel i opasek s orlem než ho při útěku zahodil. Nosil ho také děda manželčin, který ve službách monarchie padl na frontě. O mém dědovi se v žádném případě nedá tvrdit, že by byl nějaký hurá bojovník. Právě naopak! Dezertér to byl. Když koncem první světové války zběhl z císařské armády, skrýval se v rozsáhlých lesích Karpat jako „zelený kádr". Přesto se stal prvním „rudobijcem" z rodu, když v uniformě mladého státu narukoval v roce 1919 na Slovensko, aby potlačil vznikající bolševickou Republiku rad. Táta ve snaze vymanit se z vojenské služby podstoupil vleklou a ponižující proceduru vedoucí po letech ke kýžené „modré knížce". V počáteční fázi však docílil jen odvelení na trvalou dovolenou při budování pohraničního opevnění. Šaloval ve druhé polovině třicátých let bednění pro betonáž bunkrů v Orlických horách.

Pokračování článku »

Svobodský list domovský

 
Domovský list - titulní strana

Příslušnost k domovské obci nemá dnes žádnou společenskou váhu. A přesto to býval vážený právní institut zavedený v Rakousko - uherském soustátí v souvislosti se vznikem obecní samosprávy v roce 1849 na základě zákona č. 170 /1849 Obecního zřízení. I v Českých zemích byl zákon domovský znovu oficiálně potvrzen říšským zákonem číslo 105 ze dne 3. prosince 1863. Zůstal v platnosti po celou dobu trvání první republiky a zrušil ho po únoru 1948 vítězný proletariát s platností od 1. ledna 1949. Od té doby prokazuje každý občan svou sounáležitost pouze se státem, v našem případě s Českou republikou, stále ještě na základě občanského průkazu. Je docela pravděpodobné, že i ten v dohledné době nahradí nějaký elektronický čip nebo jiná vymoženost stále se vyvíjející úřední evidence. Papírové vydání domovského listu je tak už vlastně starožitná archiválie a pro většinu populace zajímavá kuriozita. Doklad v různém grafickém provedení zaručoval svému nositeli právo na nerušený pobyt v obci, případně na chudinské zaopatření z její strany v nemoci nebo stáří. Děti ho získávaly po otci okamžikem narození, manželka sňatkem po manželovi. Další možností bylo udělení obecním úřadem po delším bezúhonném trvalém pobytu v místě (zpravidla nejméně 4 roky, ale též 10) nebo získáním nějakého úředního místa v obci jako státní zaměstnanec např. poštmistr, přednosta stanice, četník, duchovní apod. Obec tak měla kromě povinností vůči svým občanům i možnost zbavit se bezdomovců, přivandrovalců a nechtěných osob vykázáním tzv. postrkem do jejich domovské obce na její náklady. Netřeba zdůrazňovat, že se evidence důsledně vedla v obecních matrikách. Než se v kličkách paragrafů zamotám docela, neodpustím si perličku. V současné době existuje údajně institut domovského práva pouze ve Švýcarsku.

Pokračování článku »

Pejřa

05. března 2020    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Figurka Krakonoše od Milana Pejřimovského

Při výběru Krakonoše na měsíc březen byla po výhledu z okna na holé stráně volba téměř jednoznačná. Šťavnatá zeleň zahrady koresponduje s předtuchou jara postávajícího nedočkavě za dveřmi už od začátku roku. Letošní skrovné příděly sněhu jaké pamětníci už dlouho nepamatují jako by měl na svědomí právě Krakonoš připomínající na první pohled spíš svého vzdáleného bratrance hastrmana. Povedený dáreček od milých přátel k jednomu mému minulému kulatému jubileu nese typické stopy řezbářského dláta člena trutnovského Spolku podkrkonošských výtvarníků Milana Pejřimovského zastupujícího sochařskou sekci. Dřevěnému panáčkovi, který by si klidně mohl notovat lidovou z Prácheňska „Sedm let jsem u vás sloužil" tak říkáme po jeho duchovním otci familiárně Pejřa. Milan je původní profesí horník a opravdu fáral jako štajgr do dolů. Jako umělec je autodidakt a svému koníčku se věnuje od svých čtyřiadvaceti let. My co ho známe od narození, si dokážeme snadno spočítat, že je to od roku 1980. Od té doby mistrně zvládl řezbářskou techniku i proporce postav a vnikl do tajemství různých druhů dřev. Jeho venkovní atelier v Mladých Bukách vítá návštěvníky zahradou zabydlenou monumentálními sochami. Je až s podivem, že stejnýma rukama dokáže opracovat subtilní erotické postavičky nahých žen s bujnými druhotnými znaky, tak odlišné od uťápnutých horských dědků vydávaných za Krakonoše, kterých už vypižlal taky pěknou řádku. Jsme tak trochu sousedé po chalupě. Jistý čas jsme v jednom koutě Mladých Buků bydleli jen pár kroků od sebe hned tři šikovní kluci už jen názvem bydliště předurčení k práci se dřevem. Milan vyřezává sochy, zesnulý Jirka Šafář kouzlil z barevných dřívek filigránské šperky, přívěsky a brože. Já jsem nezanedbatelnou část života stloukal bedny, police a jarmary. Pejřu řezal Pejřa na objednávku s vědomím, že je přímo pro mě, tak se nelze divit, že mám k němu intimní vztah. Jak už to ale v mém případě obvykle bývá v krakonošovské mini galerii zaujímá nezaslouženě místo toho po mé levici. Že je to Krakonoš vím já a tvrdí to i Milan. Zlé jazyky pochybovačů občas našeptávají, zdali mu nestál modelem úpský vodník Fíba. Tak trochu se to samo podsouvá. Mistrův atelier stojí na břehu řeky Úpy a v meandrech pod prádelnou, kterou založil svobodský podnikatel Johann August Fiebiger jako továrnu na dřevitou lepenku už v roce 1886 bývá prý jakýsi skřehotající dědula s kapkou u šosu občas vidět. Dlouholetý pobyt v místech s trvale nízkou hladinou vody se údajně podepsal na jeho nevelkém vzrůstu. Nechme žáby kvákat! Když můžou mít Hořice v Podkrkonoší sochu obřího trpaslíka od Mistra Gebauera, proč by u nás ve Svobodě nad Úpou nemohl trůnit miniaturní obr Mistra Pejřimovského.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Teče voda z vodovodu

 
Současné středisko VaK ve Svobodě nad Úpou

Chválabohu stále ještě teče. Otázka dne však zní: Jak dlouho ještě? Katastrofické scénáře klimatologů a hydrologů vyburcované plamennými projevy zelené švédské školačky Grety o osudových změnách klimatu a globálním oteplování nenechávají v klidu ani jedince, kteří mají v makovici jen obyčejný selský rozum. Národohospodáři bijí na poplach v předtuše nedostatku základní životodárné tekutiny. Politici hrozí světovou katastrofou stěhování národů. Jen Stvořitel tam někde nahoře se potutelně uculuje, protože holenkové, všechno už tady bylo. A pokud si prý dobře pamatuje, nejméně několikrát. Co jiného zbývá samozvanému „historikovi" než přispět do vyprahlého tématu kapkou živé vody. Nejlépe z našeho malého svobodského rybníčku. Pomineme dávnou Mezopotámii, kde se o závlahy starala matka příroda i předkřesťanský Egypt odkud jsou první doložené zprávy o stavbě vodovodních zařízení. Zda se ve Svobodě nad Úpou používala voda vedle přirozených zdrojů řeky Úpy a jejích potočních přítoků a několika obecních studní také z povrchového rozvodu z pramenů dřevěnými žlaby jak je známe z vyšších poloh Krkonoš, o tom kronikáři mlčí. (Vzorovou ukázku tohoto vodovodního systému obnovil před několika lety chalupář Hynek Spurný v Modrém dole). Opravdu moderní vodovodní řad s přívodem kvalitní a chutné pitné vody z pramenů na svazích Rýchor byl vybudován teprve krátce po nastoupení dlouholetého osvíceného a podnikavého starosty Franze Stephana do vedení obce po volbách v roce 1890. Po zásluze byl majitel místní továrny na svíčky a voskové zboží, za jehož 18 let působení ve funkci byl mimo jiné postaven hned dvakrát po sobě nový most přes Úpu, zřízena spořitelna, postavena vzorová tělocvična a nová škola, zavedeno plynové osvětlení i vodovod jmenován v roce 1908 jako dosud poslední v řadě čestným občanem města.

Pokračování článku »

Když jsem byl mlád…

28. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sokolská bouda na Černé hoře - foto Zdeněk Menec začátek 60. let

...bývala Askalona nejhezčí osadou, kterou jsem znal. Jak častokrát tahle píseň zněla u ohně z úst těch, co v životě nebyli na Kocábě. A kolikrát i do ticha klečí porostlých vrcholků hor nebo hlučících horských výčepů. Jó, to tenkrát také ještě vysílala Československá televize svůj jediný program od roku 1961 i na 11. kanále z vysílače Trutnov umístěného na Černé hoře v suterénu Sokolské boudy. Unikátní dřevěná roubená horská bouda postavená Čs. Obcí sokolskou v roce 1929, pobitá později červeným eternitem, byla jako již dlouho opuštěná a vyrabovaná ruina snesena po devadesáti letech existence v roce 2019. Nejvyšší čas popustit uzdu vzpomínkám. Záměrně vypouštím laciné válečné historky o působení záškodnického komanda Giehl mnohokrát omílané v literatuře i když stále vzrušují nové generace a omezím se jen na osobní zážitky. Jako na mnoha pohostinských objektech v horách i v podhůří, měl jsem i na „Sokolce" zatlučený ten svůj pomyslný a vlastně i skutečný hřebíček. A ne jeden! Ruku do ohně za to nedám, přece jen už od té doby napadlo hodně sněhu, přesto si troufnu tvrdit, že hned ten největší je z konce zimy v roce 1963. Tehdy jsme na nebožce napáchali největší rozsah truhlářských prací při adaptaci interiéru. Zrekonstruovali jsme především tehdejší hotelovou chloubu, kavárnu v čelní přízemní přístavbě. Vedle tehdy hojně užívaného palubkového obložení stěn z modřínového dřeva byl stejnou technikou „vyšperkován" i unikátně tvarovaný rohový barový pult, který byl dlouho středem opileckého obdivu. Jen madlo odvážně naohýbané z novodurové trubky se při prvním větším zatopení teplem zdeformovalo a vyteklo z držáků. Naštěstí ještě před kolaudací, takže ho místní zruční všeumělové stihli včas nahradit poctivým železem. Vzpomínám na to proto, že jedním z těch kdo nám doslova za minutu dvanáct pomohli vytrhnout trn z paty, byl „velký Petr" jak jsme říkali služebně nejstaršímu z obsluhy televizního vysílače Petrovi Fričovi. Na odlišení od „malého Petra", prošedivělého pražského elegána, na jehož jméno jsem zapomněl.

Pokračování článku »

Kolik koní má kůň?

23. února 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 

Pluhovani-v-Krkonosich.jpg

Sedláci z Čisté v Krkonoších protahují silnici do Janských Lázní v zimě 1947.

Rok 1947 mám navždy spojen se zahájením školní docházky a ukrutným suchem po celé léto téměř bez dešťů. Ojedinělé přívalové srážky nestačily vsáknout a na mnoha místech Československa páchaly paradoxně škody lokální povodně. Do opuštěného pohraničí, které se mi jen nedlouho před tím stalo domovem, jezdili sedláci z vnitrozemí sekat vyschlou loňskou stařinu, protože nebylo čím krmit strádající dobytek. Zoufalci hrabali listí v lese a zkrmovali padavčata nedozrálého ovoce vlivem nedostatku vláhy padající hromadně ze stromů. Za své vzala i střecha naší stodoly, jedna z posledních ve vsi s doškovou krytinou ze slámy. Co krávy nesežraly, sloužilo jako podestýlka. Vyschla obecní studna, náš jediný zdroj pitné vody a z obou rybníků zůstaly jen páchnoucí plochy rozpraskaného bahna. Zimy byly tenkrát u nás na vídrholci nejspíš bílé všechny a v paměti mi splývají. Přesto i katastrofálně suchý rok 1947, ve kterém si nás bolševik definitivně koupil dodávkou pšenice ze Sovětského svazu, začal podle historických análů krutou zimou s přívaly sněhu. Rtuť v teploměrech se choulila často až u mínus 30 stupňů Celsiových, takže půda promrzla i do metrové hloubky, ledu na řekách do metru moc nechybělo, dokonce prý zamrzly i úseky Dunaje a menší potoky vymrzly až na dno. Při náhlé oblevě v polovině března v nížinách sníh roztál a nastaly povodně. V lokále naší hospody bylo od rána do večera zapnuté rádio a při dramatickém líčení ztrát na životech i majetku naskakovala posluchačům husí kůže, i když právě v našem okolí nebyla široko daleko žádná řeka. Na pomoc byla povolána armáda, dělostřelci nestačili rozstřelovat ledové bariéry. Televize ještě nebyla a lidé nebyli tak okoralí z celosvětových katastrof přinášených dnes denně do obýváků jako na stříbrném podnose. To všechno napadá pamětníka při pohledu na jednu starou zimní fotografii z Krkonoš.

Pokračování článku »

 
« 1 3 4 5 6 7 132 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.