Nástroje starých mistrů

17. září 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Tři kocouři

Když ještě lidé dovedli pracovat rukama, nebyla o šikovné řemeslníky taková nouze jako dnes. V současnosti tolik ceněná ruční práce bývala kdysi obživou převážné části populace. Každý venkovský kluk uměl vzít do ruky sekeru nebo pilu, kladívko i kleště, kosu i hrábě nebo zednickou lžíci či majzlík. Ti zručnější i hoblík, malířskou štětku nebo knejp a šídlo. Z výčtu je patrné, že samotný fortel nestačí, když chybí potřebné nástroje a nářadí. To už pochopili i všichni ti podnikatelé z leknutí a hojně využívají bohatou nabídku kutilských i řemeslnických udělátek novodobých stánků ukojení pro velké kluky jako je OBI, Baumax, Mountfield a desítky dalších. Naši otcové a dědové se uměli ohánět s primitivními pomůckami, dnes téměř pozapomenutými, které jsou často tvrdým oříškem v televizních zábavných soutěžích, a jejich názvy známe spíš z křížovek. Skoro v každé venkovské chalupě lze dodnes najít nějakou skříňku nebo bednu s nářadím děděným po generace. Napadlo mě probrat vercajk ve vlastní dílně, na který už dávno sedá prach a dílna té místnosti říkáme jen ze setrvačnosti a s jistou nostalgií. Jsem původním povoláním dřevokaz, stejně jako byl můj táta i tchán. Není divu, že nástrojů na opracování dřeva tam lze najít nejvíc. Do malé galerie jsem vybral ty méně známé, svým způsobem fotogenické se zvukomalebnými názvy. Na úvodním panelu jsou tři různobarevní kocouři odlišných tvarů. Hoblík kocour užívali koláři, truhláři, bednáři, částečně i tesaři všude tam, kde bylo potřeba spojit plochu prken pomocí svlaků. Používá se k vyhloubení drážky pro příčné zpevnění svlakem a jeho nezbytným protipólem je jiný hoblík - svlakovník. Žádné odborné traktáty nechystám. Jen občas dumám, na co asi táta myslel, když si ten prostřední jako tovaryš vlastnoručně vyráběl. Mám ho nejradši.

Pokračování článku »

Wihard. Hugo Wihard!

 
Knižní značka

Takhle nějak by se ve stylu proslulého „dabl ou sevn" se cvaknutím podpatků mohl představovat pruský rytmistr ve výslužbě Hugo Wihard. Kdyby ovšem neohroženého tajného agenta Jejího královského Veličenstva ve službách britské MI6 znal. Kterého Huga mám na mysli? Z historie znám dva a v tom je ta potíž. Otec a syn stejného jména bez uvedení životopisných dat motají hlavy nejen pozdějším badatelům. Podobně jako nám ve Svobodě nad Úpou zdejší nejznámější podnikatel Prosper Piette. Ti byli dokonce tři. Otec zakladatel *1806, nejslavnější syn „Otec Krkonoš" *1846 a „mladej" - synovec předešlého působící v Plzni *1879. I při určování drobných sběratelských památek je třeba být neustále ve střehu a s pomocí zdravého selského rozumu a obyčejných kupeckých počtů chladnokrevně a logicky uvažovat. Ne vždy se to daří a každý kdo trochu publikuje, má nějaký ten přešlap ne-li přímo kopanec jistě na kontě. Stačí jen zalistovat v dostupné literatuře (o internetu ani nemluvě) a nestačíte se divit. Každý nemá čas, potřebný „sicflajš" a někdy ani chuť dokutat se k původním pramenům. I když i v nich jsou chyby. Proč tak zeširoka o nějakém Wihardovi? No protože to vůbec nebyl jen tak někdo holenkové. Jako majitelé pozemkového statku Vlčice měli Wihardové docela blízkou vazbu na naše město, v jehož okolí je hned několik míst spojených s jejich jménem. Bohužel, slušelo by se napsat spíš, bylo.

Pokračování článku »

Ztraceno v překladu

 
Setkání na náměstí Svornosti v roce 1964

Prázdninová atmosféra podkrkonošského maloměsta před téměř šedesáti lety dýchá z fotografie, kterou mi laskavě půjčila paní Lilka Martello z italského přístavního města Janova. Rodiště slavného mořeplavce Kryštofa Kolumba, považovaného několik století za objevitele Ameriky vzbudilo docela nedávno světovou pozornost zřícením velkolepého visutého dálničního Morandiho mostu. Při něm se shodou šťastných okolností zachránil v kabině kamionu spadlé do mnohametrové hloubky český řidič. Na snímku z léta 1964 je setkání tří spolužaček ze střední zdravotnické školy v Trutnově. Sotva rok před tím se ještě tehdejší svobodská občanka jmenovala Lída Barboříková - nyní už pouze na návštěvě. Na motorce za ní přijela kamarádka Libuše z Velké Úpy se spolujezdkyní Markétou ze Dvora Králové nad Labem. Kontrast tří krasavic a šedivé oprýskané budovy s nevábnými kůlnami v pozadí mi vnukl nápad zachytit známé útržky z dějin zajímavého domu na svobodském náměstí. Sice se na stránkách místních novin zmínky o něm objevily již mnohokrát, ale opakování je jak známo matkou moudrosti a souhrnná rekapitulace nezaškodí.

Pokračování článku »

Barbarossa

27. srpna 2019    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Z plejády figurek jedna s rudými vousy

Jméno značící v překladu doslova rudovous vyvolává v každém jiné asociace. Senioři s klasickým vzděláním, kteří dodnes citují zpaměti úryvky z Dalimilovy kroniky, například ten o bitvě u Milána z roku 1158 kdy „Češi pod městskými valy řeku snadno překonali. Odolen tam našel brod a tím proslavil svůj rod..." a Přemyslovský kníže Vladislav II. získal českou královskou korunu, dobře vědí, kdo byl římský král a císař z dynastie Štaufů Fridrich I. Barbarossa. Novodobé historiky zas nejspíš na první dobrou napadne krycí název zhůvěřilé operace německého válečného štábu na pověstnou invazi v duchu Drang nach Osten a napadení dočasného spojence Sovětského svazu v červnu 1941. A jako by toho pro válkou sužovanou Evropu nebylo málo, ještě téhož roku na podzim se mé matce narodil syn. Intelektuální ctitelé Akira Kurosavy se jistotně vytasí s jeho ranějším dílem Rudovous oceněným Zlatým lvem na filmovém festivalu v Benátkách (1965). No a ulítlí puberťáci bez rozdílu věku zas nedají dopustit na muzikantskou formaci téhož jména, která o sobě tvrdí - v cizině nás znají, doma se nás bojí. Kapela Rudovous z Prahy je těžko zařaditelná a jediné co mě s ní spojuje je apríl každý den. Kdybych chtěl být chytřejší než Wikipedie, zmíním pochopitelně ještě osmanského piráta Chajruddína a v neposlední řadě i údajně oblíbenou hru s plastelínou, o které jsem nikdy neslyšel. Ale Krakonoš?!

Pokračování článku »

Smrkáči od Mimoně

23. srpna 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Rodinka hřibů smrkových

Sucho, sucho, sucho! Naříkají vodohospodáři i přes několik vydatnějších dešťů z posledních dnů už od jara. A přece rostou! Sice ne všude, ale podle houbařské mapy v dnešních novinách konkrétně u nás na Trutnovsku jako by se s nimi protrhl pytel. Plné košíky hub na mě útočí ze všech sdělovacích prostředků. Fotografie stolů obložených hříbky mi posílají škodolibí taky kamarádi a sousedi obtěžkaní úlovky halekají pod okny. Loni to mi bylo hej. Bylo sucho. A hlavně nerostly. Ta každodenní cukatura vášnivého houbaře vyrazit do lesů se dala snadno logicky zaplašit. Letos je to horší. Že mi můj oblíbený košík přes zimu sežral červotoč je nejmenší zádrhel. Daleko větší problém je vyrovnat se s chátráním těla. Prostě už to neudejchám.

Pokračování článku »

Co přinesla voda

23. srpna 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Lahvička od tyrolské francovky

Málokterý z kluků - a nejen z mé válečné generace - nemá nějakou tu svoji Sluneční zátoku dětství, kde hltal nedočkavě ve ztichlém nočním táboře v přítmí stanu s podsadou z kuláčků pod dekou za blikotavého svitu baterky dobrodružství dvanácti chlapců kolem zkušeného vedoucího Rikitana. Hned prvním vydáním knihy Hoši od Bobří řeky z roku 1937 s kouzelnými ilustracemi Zdeňka Buriana, získal Jaroslav Foglar řečený Jestřáb tisíce dětských čtenářů pro myšlenky skautingu. Při lovu „bobříků" se kluci nenásilně seznamovali se životem v přírodě a mnozí tak získali schopnosti být všestranně zdatným a ušlechtilým člověkem po celý život. Se stejným údivem jsem na už hodně stará kolena civěl na lahvičku se zašlou vinětou, kterou prý dle slov dárkyně přinesl Bobří potok. Ten byste pro tentokrát v Krkonoších hledali marně. Je to jedna z mnoha bystřin vodnatého Máchova kraje. Pramení pod Bukovou horou, v jejíchž hvozdech jsme si kdysi s vrstevníky v maskáčích čs. armády hráli na vojáčky v letech výstavby prvního nepovedeného televizního vysílače na jejím vrcholu, který musel být po čtyřech letech odstřelen. Po necelých třiceti kilometrech se Bobří potok u Zahrádek na Českolipsku společně s Dolským potokem vlévá do chráněné přírodní rezervace Novozámecký rybník. Odtud jeho vody posilují Robečský potok a následně přes Ploučnici i mohutný krkonošský „veletok" Labe, aby společně uháněly - gerade aus nach Hamburg.

Pokračování článku »

Suvenýr z pouti

18. srpna 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Symbolický otazník nad osudem maršovského zámku

Tradiční srpnovou Maršovskou pouť v Horním Maršově navštěvuji zejména kvůli ochotnickému představení místních divadelníků scházejících se jen pro tu jednu událost v roce. Pokaždé secvičí scénické pásmo ve verších a se zpěvy věnované některému tématu z bohaté historie krkonošské obce. Vždy je to nápadité, s minimem jednoduchých rekvizit, hrané s elánem a vrcholným nasazením hodným obdivu. A pokaždé také vážení občané včetně starosty, kteří s kuráží vystoupí na prkna, co znamenají svět, sklízejí zasloužený potlesk. Většinou je celý ansámbl nadšenců pouze předskokany jiných populárních souborů a známých kapel, které dlouhodobě zastíní originalitou všeobecně známých i pozapomenutých příběhů. Tentokrát bylo pásmo pojato jako významné mezníky z dějin zdejšího zámku, nad jejichž pokračováním se po zhoubném požáru vznáší velký otazník. Právě ten rozdávali aktéři v závěru představení zkoprnělým divákům.

Pokračování článku »

 
« 1 3 4 5 6 7 126 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.