Freiheit

Jágr, Červenka, Voráček, Hertl, Pastrňák! Jen tak od boku první pětka současných hokejových bohů citovaná samozvanými hospodskými trenéry. Ale žádný strach, ještě jsem se nezbláznil docela. Ani nemíním uprostřed parného léta zabruslit na tenký sportovní led. Skoro žádný renomovaný spisovatel nezná pojem nedostatku témat. To jen my, pisálkové regionálních novin víme, co je pravidelný výpadek námětů známý jako okurková sezóna. Jenže, kdo jednou není v novinách, jakoby nebyl. A tak když múza nepřichází je nutno něco vymyslet vlastní hlavou. Jako malí skautíci jsme věřili, že v indiánském kalendáři je červen měsícem růží. A co jahody, rudý muži? (Pardon, původní obyvateli Ameriky, aby mě někdo nenařkl z nekorektnosti). Přitom zejména teď v červnové noci kdy vzniká článek, který se chystáte číst, stačilo jen odpoutat se od pozemských záležitostí a pozvednout zrak k obloze. „Odpusť, kdo hvězdám nevěříš. A kdo ses těšil, že zde najdeš klíč k úplné jejich řeči. Řeč hvězd je tajná." Dovoluji si úvodem ocitovat verš bývalého údržbáře tenisových kurtů na pražské Štvanici, kam soudruzi mého milovaného básníka Karla Šiktance vyhnali v temnu normalizace. Takže k věci - Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Pohledem historika pět božstev z římské mytologie, po kterých se jmenují i různě velké planety naší Galaxie v nekonečném vesmíru. My dospělejší si je možná ještě pamatujeme z dějepisu. A mládež si je jedním palcem dokáže vygůglit na svém iPhonu.

V exilovém nakladatelství Sixty - Eight Publishers náchodského rodáka Josefa Škvoreckého mi nikdy neotiskli ani slůvko. A to netvrdím, že z mé strany by eventuální zájem nebyl. Nevadí. Na tom, že rodáci by si měli pomáhat už z principu, to nic nemění. Alespoň my, významní rodáci z Náchoda, kteří spolu mluvíme, táhneme obvykle za jeden provaz. Při té příležitosti si vždy musím vzpomenout na vzácného přítele Dorka Lokvence, s nímž mě pojilo nejen rodiště, ale i den a měsíc narození, nebo spolužáka Arnu Neubauera, miláčka paní a dívek bez rozdílu věku. Bratr údajného autora titulního obrázku malíře Karla Šafáře mladší Oldřich, mě zase jako předseda pobočky kdysi přijímal nikoliv do strany, ale mezi numismatiky. Tak bych mohl pokračovat donekonečna. Ať už jsme udělali díru do světa jako třeba architekt Jan Letzel stavbou „Atomového dómu" v Hirošimě, nebo do omrzení přehrabujeme regionální píseček na ztracené vartě pod Rýchorami - je nás prostě hodně a rozlétli jsme se po celém světě širém.

V leckteré kreslířské soutěži s námětem jak si děti představují Krakonoše, by se takovýto pajdulák připomínající spíš bezdomovce nebo strašáka v zelí než horského obra umístil pravděpodobně na chvostě. Nejeden hospodský kritik by se zaručeně kasal - to bych namaloval taky. Zpravidla až do chvíle, kdy by před ním přistál papír a tužka s pohrdavým pokynem - tak se ukaž vejtaho! Jen opravdový znalec obrazů pozná charakteristický rukopis a typickou signaturu klasika českého umění 19. století Mikoláše Alše (1852 - 1913). Moje generace měla jeho učesanějších a líbivějších kreseb než je uvedená črta uhlem plné školní čítanky. Možná i proto, že byl oblíbencem tehdejšího ministra školství a osvěty „Rudého dědka" Zdeňka Nejedlého. Trousit tudíž moudra o čelném představiteli generace umělců Národního divadla je stejný nesmysl jako nosit krupici do mlýna, dříví do lesa a žádosti na pracák. To Jindřich Waldes (1876 - 1941) velkopodnikatel v kovové galanterii, mecenáš a sběratel umění s tragickým koncem za druhé světové války pro svůj neárijský původ může nevzdělance trochu zaskočit. I když značku Koh-i-noor znalo ještě před pár lety každé malé dítě. Rozvernou slečnu s Waldesovou kovovou patentkou v oku z firemního loga jsme si jako kluci vystřihovali z maminčiných kartonů s knoflíky.

Mám rád staré věci. Zejména ty s otisky rukodělné práce. Na rozdíl od ortodoxních vyznavačů stoprocentní zakonzervované původnosti mi imponují i předměty, kterým nějaký hračička vdechl druhý život, takže slouží úplně jinému účelu, než pro který byly původně určeny. Pro jakýkoliv příklad netřeba chodit daleko. Stačí se jen porozhlédnout kolem sebe. Dnes je to dokonce trend jisté vrstvy společnosti recyklovat výrobky, které mohou být ještě dlouhé roky užitečné. A když ne k praktickému použití, tak aspoň jako výtvarná dekorace, krásný doplněk evokující řadu příjemných vzpomínek. Kdysi mě inspiroval kamarád kotelník, dnes světoznámý fotograf obyčejného života Bohdan Holomíček, který si začal ohraničovat své „panství" plůtkem z ozdobných litinových bočnic od vyřazených šlapacích šicích strojů. V současné době je nějaký ten stolek s podnožím ze šicí mašiny záležitost tak banální, až je jednomu stydno se ke stejnému nápadu rovněž hlásit. Ale tenkrát v minulém století měla každá podobná myšlenka málem punc originality. Stará vyhozená Singrovka ze šrotiště pamatující zaručeně století devatenácté o nové poslání přímo žadonila. Tak jsem se jí tedy ujal.

Nejen velká města si svých představitelů považují. Galerie primátorů těch největších oprávněně zdobí čestná místa starobylých radnic. I portréty celé řady starostů měst, městeček a obcí, které se přes turbulence let leckde dochovaly, jsou znovu vytahovány na světlo jako cenný doklad doby. Ve Svobodě nad Úpou jsou díky pečlivosti dávných kronikářů známi představení obce jmenovitě od roku 1730. Tehdy usedl na stolec „obecního nejvyššího" jistý Gottfried Finger a vydržel tam celých třicet let, což je mezi svobodskými potentáty dosud nepřekonaný rekord. Ať počítám, jak počítám, na dlouhý sloupec úřadujících přednostů mi do roku 1945 nestačí ani všechny prsty na rukách i nohách. Připouštím, že se některá jména v seznamu z celkových 27 mohou vyskytovat víckrát, ale jestli je to stále tatáž osoba čert ví a bůh suď. Asi by se fotografie leckterého z nich z posledních let, nejen známý portrét rovněž dlouholetého starosty továrníka Franze Stephana předsedajícího zastupitelstvu v období 1890 - 1908, který notoricky používám jako dekoraci k podobné tématice, vyhledat dala. Dosud se tím však nikdo systematicky nezabýval a současník má dost zamotanou hlavu z těch poválečných. Pominu - li předsedy místní správní komise, tak jen do roku 1952 se v čele místního národního výboru vystřídalo dalších deset jmen, z nichž mnohé vypadlo z paměti. Jejich setrvání ve funkci se často nedá ani spolehlivě doložit.

Je to šlendrián pane Khon! Už ani ten bordel není, jako býval, posteskl si rabi Roubitschek. Jen se kouknou kolem sebe rabi, je mnohem větší, pravím já, vstupujíc bez vyzvání do židovského vtipu aniž bych znal jeho začátek natož pointu. Jen ten předmět rozpravy mě zaujal. Lajdácký přístup k faktům nabral s masovým rozšířením užívání internetu olbřímích rozměrů zcela v duchu oblíbeného úsloví „hodinky jako holínky, obojí se natahuje". Anebo ještě jadrněji, jak říkávala moje babička „lejno jako lusk, jen když to křupne". Pominu devadesát devět tisíc jiných příkladů a zůstanu u mého oblíbeného sbírání pohlednic. Každý filokartista, který občas zabrousí na nějakou aukční webovku se s podobnými záměnami jako je ta v nadpisu určitě nejednou setkal. Ať koukáte na přiloženou pohlednici z jakéhokoliv úhlu z proslaveného „českého Gastýnu" nic nenajdete. Ale ano, mýliti se je lidské, jenže čeho je moc toho je - no prostě hodně. Německý místopis platný za starého Rakouska, čili v dobách rozkvětu pohlednic, které jsou už drahně let oblíbeným sběratelským předmětem, některé ignoranty k záměně svádí, i když každý pohledář s elementárním zájmem si dokáže vygůglit ve Wikipedii, že Johannisbad jsou Janské Lázně v Krkonoších a Johannisbrunn většinou s přívlastkem Bad jsou Jánské Koupele při řece Moravici nedaleko Opavy v historické zemi Slezsko. Pokud to ovšem u aukčních prodejců není poťouchlý záměr jak oklamat důvěřivé začátečníky, kteří si vydraženou položku odepíší jako zbytečnou daň z nevědomosti. Některá místa jsou holt sběratelsky atraktivní, jiná méně. Jen si zkuste zadat do vyhledávače jakékoliv aukce pohlednic od nějakého kroužku nadšenců z Horní Dolní až po vyhlášené aukční portály s mezinárodním renomé eBay ani Aukro nevyjímaje Janské Lázně a uvidíte, kolikrát se vymácháte v Jánských Koupelích u Starých Těchanovic. Přitom jsou ty první dnes v plném rozkvětu a ty druhé, kdysi výstavné a honosné ve stadiu zmaru, rozkladu a zániku. Vrcholem všeho je, když protřelý šíbr se stovkami uzavřených obchodů nabízí s naivitou venkovského prosťáčka „čumkartu" s českým názvem jednoho místa v sekci toho druhého.

Dáme si do bytu, do bytu
Dáme si vázu
Do vázy kytici
Pod vázu stůl
Ke stolu židli
Kdo židli má, bydlí
Každý kdo bydlí
Má starostí půl...

Pokud si ještě dneska někdo vzpomene na první československý filmový hudební klip s hudbou Vlastimila Hály a textem Vratislava Blažka těžko uvěří, že úplně poprvé ho už v roce 1957 nazpívali Josef Zíma s širší veřejnosti téměř neznámým zpěvákem a hráčem na basu z pražské Reduty Jiřím Suchým. Opravdový hit se z ponejprv zakázané písničky natočené původně pro Makovcův film Snadný život (představte si, že při ní pražští páskové tančili rokenrol, takže ji tvůrci z filmu nakonec byli donuceni vystřihnout) stal až o rok později v podání sexy symbolu naší generace Ireny Kačírkové a populárního chlapáka Josefa Beka. Ti poněkud mladší „pamětníci" boomu gramofonových desek budou pochopitelně tvrdit, že kecám, když to přece léta pěla známá dvojice Simonová a Chladil. Asi máme každý svůj dílek pravdy, ale o to vůbec nejde. Tentokrát je obyčejná židle to, oč tu běží. Stačí se na chvíli zamyslet, kolik vlastně člověk potřebuje židlí v případě, že opravdu bydlí. Nejlépe ve vlastní chaloupce a ne jen tak někde pod mostem. A to mám na mysli opravdu jen židle hodné toho jména - čtyři nohy, sedák, opěradlo - čistě klasika. Žádné sedačky, stoličky, štokrlata, taburety ani lenošky, pohovky, křesla a křesílka, natož houpací. Nemíním celkový počet, ale jednotlivé typy, které se po domě vyskytují v sólo provedení, ve dvojici, ve třech či obvykle ve čtyřech exemplářích jako příslušenství ke každému běžnému jídelnímu stolu. Zejména když dotyčný chramostejl není zrovna ideální vzorek průměrné populace a zalíbením ke všemu na čem se dá sedět nebo ležet je přímo posedlý. Z ušlechtilé společnosti se v dnešní době nedají vyloučit ani pracovní židle k počítači, které už mají většinou otáčecí podnoží na kolečkách a jako spotřební materiál opouštějí dům obvykle bez slitování jako první. Víc napoví mini album fotografií pořízených v duchu hesla „šikmé plochy se nelekejte, na perspektivu nehleďte".