Freiheit

Johano, můžeš vesele slavit. Já ti to svým smutečním hábitem kazit nebudu. Emoce vyprchaly, vzpomínky blednou, ale zapomenout, zapomenout nelze. Bratrovražda se nepromíjí. Vpád „spřátelených" armád toho srpnového rána osmašedesát není nic, na co by měl člověk s nostalgií vzpomínat. Ale ten následující týden národního vzepětí, kdy jsme se nahlíženo tehdejšíma poblouzněnýma očima postavili jako jeden muž typicky po česku s humorem a legráckami „na odpor" ozbrojené přesile okupantů, ten za to stojí, toho nelituji. Studenou sprchou byl až neslavný návrat našich hrdinů - zrádců národa, kteří přijeli z nedobrovolného pobytu po potupném podepsání moskevských dokumentů jako spráskaní psi. Nenormální éra s hordami sovětské armády dočasně pobývajícími za našimi zády nazvaná výsměšně normalizace nám ukrojila ze života další dvě dekády. První půlstoletí života nám zakrývala slunce rozcapená pěticípá hvězda. Už je to dalších třicet let, co jsme ji se stejnou naivitou jako tenkrát v osmašedesátém vyprovodili do věčných lovišť Komančů v domnění, že stačí zachrastit klíči a svět se rázem změní. Jenže oni zase vstanou noví bojovníci. Nějaký ten prápor se vždycky najde.

Fotky Bohdana Holomíčka znalci poznají podle širokého orámování.

Nepublikováno

Léto vrcholí, zrají okurky. Ideální čas zajít pro inspiraci k vodě. Most přes řečiště Úpy sehrál v historii města Svobody nad Úpou úlohu přímo zásadní. Zmiňuje ho slovy „...most k Mladým Bukům, který se nyní Pirgkfreiheit zove" trutnovský kronikář Simon Hüttel ve své mnohokrát citované kronice. Drahně let byl právě tento údaj z roku 1553 považován za první dochovanou písemnou zmínku o existenci hornické osady v Úpském údolí pod Černou horou. Na uvedeném snímku ze začátku 20. století stráží železnou konstrukci mostu z roku 1898 z jedné strany kamenný světec Jan z Nepomuku a z druhé výmluvná závora výběrčího mýta. Jižní úbočí Kravího vrchu navazujícího na podhůří Rýchor zdobí jen kultivované terásky políček a luk s nově založeným místem posledního odpočinku místních obyvatel vystavěným včetně obvodové zdi a hřbitovní kaple s věžičkou v roce 1888. Dnes zabírá značnou plochu svahů městská místní část Sluneční stráň zastavěná rodinnými domky.

Povídačky, že si Krakonoš své panství na horách ohlídá sám, platí jen v pohádkách. A taky na historických pohlednicích. Celou sérii působivých „ochranářských" námětů s nas-štvaným Krakonošem alias Rübezahlem v hlavní roli situovaných do Krkonoš, ale i do pověstmi opředeného pohoří Harz ve středním Německu s nejvyšší tajemnou horou Brocken vyprodukoval německý malíř a ilustrátor s anglickými předky Franz Hermann Robert Rowland. Narodil se v Löbau v Horní Lužici v roce 1864 kam se jeho otec přistěhoval z Anglie v roce 1852 a po čtyřech letech se oženil s místní dívkou Augustou Schulze. Franz nastoupil roku 1887 na uměleckoprůmyslovou školu v Drážďanech. V městské části Blasewitz působil později jako uznávaný malíř. Zemřel v roce 1941. Rowlandovy sto let staré apely jsou platné stále.

Občas je mi vytýkáno, že ve svých textech z historie Svobody nad Úpou příliš straním Němcům. Jenže já nemám na vybranou. Krajinu východních Krkonoš včetně našeho Úpského údolí obývalo po staletí převážně německé etnikum, což je nezpochybnitelné historické faktum. Kdyby se tu byli v dávných časech usadili Čingischánovi nájezdníci, nezbylo by než psát v zájmu pravdivosti dějin o Mongolech. Stejně tak nelze přeskočit období vlády proletariátu po roce 1945, ve kterém jsme každý podle svého svědomí žili. Podotýkám, že vracet se ve vzpomínkách kupředu levá k budování šťastných zítřků pod vedením strany a vlády v nerozborném přátelství se Sovětským svazem není zrovna šálek mého oblíbeného čaje. Abych ale uspokojil tu nezanedbatelnou část pamětníků, kteří celý život nadávali na režim a dnes bezostyšně tvrdí, že za komoušů bylo líp, vybral jsem pár raně poválečných fotografií z údajně ztracené přílohy k obecní kronice, kterou kamarád naštěstí stihl před lety ofotit. Jednou z prvních bohatě zdokumentovaných událostí byla návštěva Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962), který byl v té době ministrem školství a osvěty ve vládě premiéra Zdeňka Fierlingera.

Latinský název pro rozšířenou houbičku luk pastvin zahrad a sadů - špičku obecnou, kterou by pro její nepatrný rozměr jen málokterý houbař sebral do polévky, i když podle mínění znalců je prý výborná. Klobouček nakrájený na nudličky lahodně houbově voní i chutná a labužníci oceňují i příjemné křupnutí mezi zuby. Roste zejména po deštích od dubna do listopadu hojně a často vytváří v trávníku čarovné kruhy. Staré hospodyňky si ji cenily pro snadnou dostupnost na skok od kuchyně, když potřebovaly honem, honem dochutit jídlo. Marasmus zároveň znamená tělesnou i duševní sešlost což je stav, který dříve či později dostihne každého houbaře. A pak je každá jedlá houbička na vlastní zahradě doslova požehnáním. Exemplář na snímku je sice už značně zchátralý, ale stačí se rozhlédnout kolem...

Nedělám si iluze, že by v českých zemích stál dávno zaniklý spolek Schlaraffia, přestože byl založen v roce 1859 v Praze, na pomyslném žebříčku zájmů široké veřejnosti nějak příliš vysoko. Ta hrstka staromilců, která o vašnostech v legračních čapkách se smyslem pro přátelství, umění a humor už někdy slyšela, se může těšit na avizovaný přírůstek do regionální knihovničky. V našem koutě Krkonoš existovaly před druhou světovou válkou dvě významné pobočky, spolkovým jazykem říše. Gigantea v Trutnově a Hohenelba ve Vrchlabí. Našlápnuto měla i stolní společnost Ecke Freiheit ve Svobodě nad Úpou. Jejich krátkou historii a seznam členů bez nároků na úplnost jsem se svým laickým přístupem bez znalosti bližších souvislostí i jednacího jazyka, jímž je stále němčina publikoval už před více než deseti lety. Je docela potěšitelné, že se na mou amatérskou práci odvolává spolkový odborník, který se zabývá zaniklými pobočkami ve světě a v současné době připravuje (samozřejmě v němčině) kroniku desetiletého (1928 - 1938) trvání samostatné vrchlabské říše Hohenelba s pořadovým číslem 277.

Znalec historie, milovník a sběratel hezkých věcí Antonín Tichý nachodil po východních Krkonoších mnoho dní. Autor řady vlastních textů včetně těch ve Veselém výletu je také prvním kritickým čtenářem každého vydání. Tím snižuje výskyt bludných informací. Několik zajímavých míst jsme prošli s Tondou spolu a bylo to obohacující. Třeba inspiruje i vás vydat se na túru. (Redakční poznámka - Pavel Klimeš)

Všechno začalo na houbách. Ne snad přímo v čase prenatálním, ale co moje paměť sahá tak jsme chodili na houby. Houbařská vášeň mi vydržela celý život a jen velmi těžce nesu, že mi v cílové rovince došel dech. Dnes už se do kopců nevydrápu. Oh, mein Herz! Pominu-li lesy kolem rodné Ameriky nad Náchodem, formovaly mě hvozdy královského věnného města Trutnova ve Stříteži, kam se naše rodina přestěhovala po válce. Teprve v dospělosti dávno po konečném zakotvení blíž k horám ve Svobodě nad Úpou jsem zjistil, že se pohybuji stále ve stejné nadmořské výšce jako při svých lyžařských začátcích na kopci Hranná - 555 metrů nad mořem. Druhým překvapujícím poznatkem byla totální změna orientace mých výšlapů do lesů po přesídlení jen, co by Krakonoš kamenem dohodil z jednoho břehu řeky Úpy na druhý. Zatímco zpočátku jsem byl jurodivý z houbařských terénů směrem na západ na Janský hřeben, od roku 1972 směřovaly mé kroky naprosto přirozeně za barák vstříc vycházejícímu slunci. Rýchory mi učarovaly. Staly se mou pozdní o to intenzivnější láskou.