Freiheit

Nepřeberná je galerie dekorativních personifikací ducha hor, kterým býval před novým uspořádáním Evropy po druhé světové válce v německy mluvících regionech nejen v Krkonoších urostlý hromotluk Rübezahl. Dnes jej ztotožňujeme s Krakonošem, kterého v českých oblastech představuje většinou dobrotivý pantáta z hájovny. Mezi nabídkou starších řezbářských prací převažují sériově vyráběné figurky podle zažitých šablon z okruhu umělecké školy v Sklářské Porubě na slezské straně Krkonoš, nebo tradiční hračky a suvenýry, poznamenané odlišným vkusem lidových tvůrců v německém Krušnohoří. Občas se za sklem starožitnických výloh i na internetových aukcích objeví kousek nesoucí jasnou stopu mistrovské autorské invence. Jednou z takových výrazných sošek vybočujících z unifikované řady je postarší kolohnát s povrchovou úpravou nechávající vyniknout barevné medové valéry jemně namořeného dřeva na připojeném snímku. Statná postava prostovlasého horala s rýsující se muskulaturou pod vetchou přepásanou halenou, v bytelné obuvi a s vlajícím vousem, vyzbrojeného pořádnou sukovicí, nenechává nikoho na pochybách s kým má tu čest. Charakteristické nakročení na imaginárním skalisku a nezbytný tuřín na horskou dumlíkačku v ruce jsou znaky ukazující s velkým procentem pravděpodobnosti na německého autora. U nás v kraji nezaměnitelný Krakonoš ten polopatický atribut v podobě pohádkové řepy nepotřebuje. Nepochybuji, že mistrný výtvor umělce, který jej z neznámých důvodů nepodepsal ani neopatřil autorskou značkou, i přes tento drobný handicap určitě uvízl v hledáčku mnoha sběratelů. Jeden z nás měl nakonec jen větší štěstí nebo větší odvahu sáhnout hlouběji do peněženky.

Nepublikováno

Žijí mezi námi jedinci, kteří si naprosto přesně pamatují, kde byli a co dělali ve zlomových okamžicích dějin, ať už osobních, regionálních nebo světových. Individua posedlá mánií zaznamenávat si pečlivě každý den svého života do deníčku předem vylučuji, i když je to činnost chvályhodná a mnohokrát i prospěšná. Při psaní memoárů jsou to berličky k nezaplacení. O to menší prostor však zůstává pro fantazii. Ale ne každý se narodí jako Kohout, Vaculík nebo Viewegh. Vždycky jsem obdivoval pábitele, kteří při vyslovení jakéhokoliv data sypali události z rukávu. Já osobně si nepamatuji nic! A že bych s blížícím se osmým křížkem na hřbetě mohl.

Když kronikář starobylého hornického městečka pod Rýchorami Bernard Hampel (*20. 10. 1871 - + 2. 10. 1934) vydal v polovině 20. let minulého století nedatovaný útlý svazeček výňatků z dějin Svobody nad Úpou, připsal ho „k užitku a prospěchu vlastivědnému spolku u příležitosti otevření místního muzea". Vlastivědný a muzejní spolek byl oficiálně založen v roce 1927 a jeho prvním předsedou se stal starosta města Rudolf Lissak zvolený v roce 1925. Muzeum bylo prozatímně umístěno ve školní budově a členové spolku za přispění mnoha dárců horlivě shromažďovali jednotlivé historické předměty a archivní dokumenty. Inventární soupis, který býval uložen v archivním fondu muzea, pořízený tehdejším správcem sbírek vrchním učitelem ve výslužbě Vinzenzem Schöpsem ještě před záborem pohraničních oblastí Československa včetně Svobody nad Úpou nacistickým Německem, obsahoval několik stránek vzácných a zajímavých položek. Bohužel po druhé světové válce a dost možná už během ní byla značná část sbírek rozchvácena.

Duben je bláznivý měsíc. Pro bláznivé nápady jako stvořený. (Indiáni, kteří tak nazývají listopad, by nejspíš protestovali, ale ukažte mi v Česku Indiána). Chuť provést nějakou šílenost má po depresivní zimě leckterý labilní jedinec. Zbláznit se prý může každý, tvrdí Česká asociace pro psychické zdraví a vyhlášením Měsíce bláznů vůbec neměla na mysli myšlenkové turbulence současných špiček politické scény. Podle lékařských statistik je v některém období života postižen duševní poruchou každý čtvrtý obyvatel planety. Projevy i jinak docela normálních lidí v poslední dubnové noci jsou toho jasným dokladem. Nejspíš to bude tou kapkou zelené keltské krve kolující v žilách většiny obyvatel pravlasti dávných Bójů v kotlině mezi Krkonošemi a Šumavou. Filipojakubská alias Valpružina noc se zapalováním ohňů a rejem čarodějnic jsou jen odlesky dávného keltského svátku Beltaine, kdy druidové střežili očistné plameny, a májová královna přinášela kouzlo deště, aby mohla vypuknout bujará oslava života, lásky a plodnosti. Štíři jsou znamení vodní a takový povedený štír je doslova Rain Man, kterého při občasném pominutí smyslů přitahují prameny, potůčky a louže mnohdy víc než oheň. Malý český člověk zas od přírody dělá všecko polovičatě a tak z tradičního keltského zvyku odcházet před prvním májem do lesů a tam se bezuzdně celou noc oddávat milování, zůstal jen ten občasný únik do lesa a možná ještě tradiční polibek své milé pod rozkvetlou třešní. Směj se, paňáco, máš-li to jinak.

Nepublikováno

Zatímco všudybyla Pepy Čermáka je ve Svobodě nad Úpou doslova všude plno a prvního českého starostu Chicaga Antonína Čermáka zná kvůli nešťastné nehodě při atentátu na amerického presidenta Roosewelta téměř celý svět, na firmu Czermack jsem narazil před několika lety mezi starými lejstry z archivu hasičského sboru obce Maršov II. Úřední korespondence mezi obecním zastupitelstvem a věhlasnou továrnou na hasičské stříkačky a hasící pomůcky v severočeských Teplicích byla v letech před vypuknutím Velké války poměrně čilá. Úředníci v té době největší továrny svého druhu v celém Rakousko - Uhersku, jejíž otec zakladatel byl již od roku 1908 na zaslouženém odpočinku, odepisovali na honosných hlavičkových papírech s vedutami závodu, doplněnými vedle nezbytné reklamy i mnoha řády a vyznamenáními. Oficiální název firmy „K. u. K. Priv. Feuerspritzen, -Pumpen- und Maschinenfabrik Reginald Czermack, Teplitz in Böhmen" zní některým roduvěrným hasičům dodnes jako hudba rajských sfér.

Jaro se vehementně dobývá do dveří i v nejvyšších partiích hor. Lanovky mají sezonní odstávku a za posledním sněhem vyrážejí jen skalní milovníci zimy. Nikdy jsem nebyl nějaký extra zdatný lyžař a už drahně let jsem spíš nelyžař. A tak místo posledního mazání lovím v paměti nějaký zajímavý zážitek z mých sporadických chvilek s lyžemi na nohou. Trochu mě inspiroval štítek výrobce lyží, uložený v mé „sbírce" v poslední přihrádce vpravo dole v krabičce s nápisem „Různé". Přesně si pamatuji, jak jsem k němu přišel a kdyby to šlo, tak bych si zpětně nafackoval. Černé masivní práskačky s pérovým vázáním na zpuchřelých řemíncích a značně oježděnou skluznicí bez hran se co má paměť sahá, povalovaly u nás doma na půdě s několika dalšími páry. Předpokládal jsem, že jsou také dědictvím po Němcích, kteří byli z domu vystěhováni po světové válce. Pro malého kluka byly příliš dlouhé, takže mé snahy o jejich úpravu je nějakým zázrakem minuly. Vhodnějších bylo na výběr dost. Za mých mladých let se nic nevyhazovalo jako dnes, a tak se s námi zcela vědomě v polovině padesátých let stěhovaly blíž k horám. Mezitím jsem si vlastnoručně předníma nohama vyrobil nové lyže na míru... ale ten příběh už mí čtenáři znají. Když v roce 1963 zemřel můj táta a hrozilo, že dávno znárodněné zařízení kolářské dílny odveze nenasytný bolševik, využil jsem příležitosti a veškeré dostupné dřevo v kůlnách i na půdě jsem na pásové pile pořezal matce na topení. A nebyly to jen použitelné odřezky, které táta vršil, protože by se jednou mohly hodit. Došlo i na množství různých polotovarů, součástek hospodářských strojů, žebřiňáků a saní, včetně mnoha desítek neokovaných tajfunů, dřevěných bruslí vynálezce Linky. A samozřejmě i na zmíněné lyže. Jak říkám, nejen nafackoval, ale i nakopal. Co by za ně současní vyznavači retro závodů a různých taškařic v dobové výstroji dali! Firemní štítek se dochoval jen na jedné, a protože su takové shánčlivé a sentimentální k tomu, uložil jsem ho k ostatním svým „pokladům".

Nejvyšší pán na Krkonoších má na tomto webu samostatnou záložku a pěkná řádka Krakonošů rozličného vzezření se zde již představila. Ne všichni se ovšem setkali s kladným ohlasem. Někteří vyvolali jen pozvednutí obočí svou jedinečnou originalitou, jiní doslova nelibost a nepochopení Krakonošových možností brát na sebe odjakživa nesčetně různých podob. Z pravidelné odezvy čtenářů vyplývá nejčastěji, že ten typicky český je stejně ze všech nejhezčí. Nejspíš je tím míněna tradiční horácká klasika lidových tvůrců - vousatý mysliveček dobráckého vzhledu s pořádnou samorostlou sukovicí v ruce a dýmající fajfkou v ústech v omšelém fráčku z kůry porostlém lišejníky, vysokých holínkách a kloboukem se sojčím pírkem a širokou krempou na hlavě. Malí, velcí, tlustí, tencí, lišící se jen v detailech utvořili by od dob prvního neumělého panáčka z pokrouceného kohátu kosodřeviny nekonečný tisícihlavý zástup. Přímo ukázkový exemplář je tenhle půlmetrový fešák z poloprofesionální sériové výroby z druhé poloviny minulého století na snímku.