Freiheit

Asi nikoho nepřekvapí, že světnice mnohé hospodářské usedlosti v Krkonoších zdobily ještě před druhou světovou válkou, dokud zde žili ve velké většině německy hovořící horáci, dekorace s klasickými německými motivy. Psát o věhlasu malíře a grafika Albrechta Dürera (21. května 1471 Norimberk - 6. dubna 1528 tamtéž) by i u výtvarným vzděláním nedotčeného individua vyvolalo opovržlivý úšklebek ve tváři. Asi jako bych se plahočil krkonošským svahem s otýpkou roští do řídnoucího smrkového lesa napadeného kůrovcem. Stěžejní náměty jeho světoznámých obrazů a grafik se staly předlohou pro zástupy plagiátorů i renomovaných firem zaměřených na užité umění. Zejména relativně dostupné oblíbené odlitky z cínu zaujaly i nové obyvatele po roce 1945 a v mnoha rekreačních chalupách vzniklých z horských bud visí nějaký ten ozdobný talíř na stěnách dosud. Zpravidla nejde o žádné unikáty. Dürerův „Tančící selský pár" je naopak jedním z „nejprofláknutějších" motivů. Původní mistrovský mědiryt na ručním papíře z roku 1514 byl od té doby snad stotisíckrát otištěn v nespočetných publikacích, odborných časopisech i lidových kalendářích. Zdobí nepočítaně užitných i dekorativních předmětů z rozličných materiálů zahrnujících řadu historických stylů i výtvarných technik. Jako zajímavost připomínám pánům filatelistům československou výplatní pětikorunovou poštovní známku z roku 1979. Z téhož roku je i ta maďarská. Jiná, starší a méně povedená je z Albánie a jistě se ve sběratelských albech najdou i další.

Mohla by to být v cimrmanovském duchu hezká tečka za tím naším příběhem. Za mládím v polovině minulého století, za klasickou černobílou fotografií na svitkový film a za zimními snímky letošní covidem ovlivněné zimní sezóny všeobecně. Jistý dobrodinec, který má dobro zakomponované už do svého rodného příjmení, shodou okolností můj jmenovec, se kterým mě pojí dávné kolegiální vztahy u jednoho zaměstnavatele, mi poslal několik fotografií z pozůstalosti po svém tchánovi. Pracovali jsme tenkrát na různých postech podnikové hierarchie socialistického molocha s celokrajskou působností se sídlem nikoliv v krajském městě, ale v Pardubicích. Tak jako se kdysi jistá říjnová revoluce slavila v listopadu, ani tento fakt nikoho nepřekvapoval. Nemá cenu se v tom nimrat, jen bych rád zdůraznil, že já jsem byl ten úplně dole. Svobodští pamětníci si na mě možná ještě vzpomenou jako na vousatou „nulu s brašnou" z místní truhlárny s komickou plstěnou hučkou posázenou plackami s naivními neškodnými hesly. I když jemně dvojsmyslné „MILUJI SVOBODU" by v každém jiném městě pravděpodobně zavánělo provokací. Čas stírá rozdíly. Dnes jsme s Tondou dva bezvýznamní staří dědci, co si občas napíšou. Tentokrát mě přiložené fotografie doslova rozněžnily. Stařecký sentiment je potvora. Ale k věci.

...trampové kupují u Ratha. V současné Rathmánii vyvolané natáčením remake filmu Synové hor s názvem Poslední závod, jehož tvůrci slibují natočit na autentických místech na hřebenech Krkonoš tentokrát pravdivý průběh tragického závodu z roku 1913, ve kterém zahynuli Hanč a Vrbata se nejčastěji skloňuje jméno Rath. Třetí hrdina ze Zlatého návrší Emerich Rath (5. listopadu 1883 - 21. prosince 1962) na něhož se ve starším snímku téměř zapomnělo, český Němec, rodilý Pražák, všestranný sportovec, olympionik a tramp pronásledovaný režimem, skončil jako broumovský bezdomovec bez prostředků v domově důchodců. Nemíním ani v nejmenším zlehčovat košatý životní příběh ikonického „Šedivého vlka", před nímž závistí blednou Jára Cimrman i Eskymo Welzl a jehož každá etapa by vydala na několikasvazkový román, ani opisovat strohá hesla z Wikipedie. Právě naopak! Mou špetkou do mlýna je dvojice nepatrných reklamních letáčků z období Rathova obchodního podnikání. Muž chodící často v indiánské čelence nemohl tušit, že to krutou hříčkou osudu budou právě „komančové", kteří mu po neslavném únorovém vítězství zabaví jediný způsob obživy a majitele pošlou na rok do kriminálu. Na sběratelské drobnůstce jaké zbožňuji, mě bije do očí nešetrně umístěné zdvojené majetnické razítko. V tomto směru jsem v rozporu s většinou kolegů, kteří podobný nešvar obhajují jako obraz doby zvyšující autentičnost sbírkového předmětu. Stejně jako měněné cenové hodnoty a další informativní přípisky prodejců na historických pohlednicích. Podle mě je to stejná zhůvěřilost, jako kdyby si nějaký naprostý nýmand nalepil exlibris z počítačové tiskárny na titulní desky vzácné bibliofilie.

Nepublikováno

8. 12. 1931 - 2. 4. 2021
Do výběru Krakonoše na měsíc duben nečekaně zasáhla Smrtholka, která má v životaběhu každého z nás poslední slovo. Svérázní Krakonošové z palety současné ikony trutnovských výtvarníků, věčně usměvavého téměř devadesátiletého mladíka, ctitele ženské krásy a patriota brány do Krkonoš, jejíž představitelé ho poctili Kulturní cenou města Trutnova, najednou osiřeli. Miloš Trýzna 2. dubna 2021 zemřel. Třeba je prostor tam za oponou stejně barevný jako na Milošových obrazech. To bych autorovi svobodského Krakonoše, namalovaného jmenovitě pro mě ze srdce přál. Sbohem, starý brachu! Oslavné nekrology jistě napíšou povolanější. Mě zůstanou vzpomínky a těch několik věnovaných portrétů nejvyššího pána mých milovaných hor.

R. I. P.

Při úředním sčítání k 1. dubnu 1922 bylo v našem městečku pod Rýchorami před 99 lety podle zápisu v obecní kronice oficiálně celkem sedm volů. Sarkastické připomínky, že o ně není nouze ani dnes ponechme stranou. Tentokrát mám na mysli opravdu jen ona dobrácká těžkotonážní tažná zvířata, která zlomyslný chovatel vykastrováním ochudil o jejich přirozené poslání. Takový vůl byl v zápřahu levnější než kůň a pracant k nezaplacení. Někteří se objevili několikrát i na kuriózních fotografiích zapřažení do kočáru pro obveselení přihlížejících. Anebo je to stále jen ten jeden a tentýž? Podle některých starousedlíků se prý jmenoval Bubi. Nejznámější snímek, který se snažím publikovat při každé vhodné i nevhodné příležitosti mi při vstupu České republiky do Schengenského prostoru dokonce posloužil jako „vtipná" novoročenka. Fotografie je na první pohled dílem profesionála, s největší pravděpodobností majitele místního vyhlášeného foto atelieru u kostela Josefa Jeschke.

Když můžu s hlasem jako raněný tur domácí a absolutním hudebním hluchem psát rádoby zasvěcené články o muzice, proč se coby sportovní antitalent s olšovýma nohama nepustit třeba do fotbalu. V současné době, kdy fotbalovou veřejností cloumají dozvuky skandálního zápasu pražské Slavie se skotským mužstvem Glasgov Rangers FC, ve kterém nad dosaženým výsledkem a brutální hrou ostrovanů převážilo obvinění hráče soupeře, že mu ten náš v emočně vypjaté atmosféře něco ošklivého pošeptal, je připomenutí let dávno minulých docela na místě. Tenkrát v hloubi minulého století byl i na malém městě jako je Svoboda nad Úpou fotbal hrou pro chlapy se smyslem pro fair play. Na hřišti sport, v hledišti zábava. A v novinách obvykle jen strohé číselné vyjádření výsledku. 5 : 2 tomu všichni rozuměli! Zejména v nižších soutěžích a mezi neregistrovanými mužstvy kde nastupovali i borci starších ročníků se nahlíženo dnešníma očima hrával tak zvaně pěší fotbal plný tvrdých střetů, ale bez záludností. Plejeři ctili pravidlo, že kopaná je založená na hře nohama. Dnes běžné tahání za dres, strkání nebo držení rukama se nekompromisně pískalo jako faul. Hráči se zdaleka tak často neváleli po zemi, protože na tehdy běžném škvárovém hřišti to nebylo nic příjemného. A fňukat jako choulostivé slečinky bylo pod chlapskou důstojnost. Fandové, ctihodní pánové v kloboucích se nechodili do hlediště prvoplánově servat bez ohledu na hru. Pro ostré slovo ani tehdy nešel nikdo daleko, ale ostré předměty natož světlice a dělbuchy se prý neobjevily ani v nejvyhrocenějším derby největších rivalů. A to mi věřte, znám to všecko z vyprávění.

Páni muzikanti na bezmála stoletém snímku několikrát kopírovaném z novinového výstřižku neoživli ani po absolvování procesu automatického kolorování. Pro ilustraci kulturní úrovně kdysi hudbymilovného města Freiheit, dnes hezky česky Svoboda nad Úpou ve východní části Krkonoš to nenáročným zájemcům o historii doufám bude stačit. Tenkrát nebylo rádio ani televize natož internet. Nikdo neznal výrazy jako You Tube, VoYo nebo Netflix a pochybuji, že nějaký číman věděl, co je krystalka. Takže platilo doslova „jaké si to uděláš, takové to máš". Nebylo zdaleka tolik volného času jako dnes a lidé se uměli ve volných chvílích bavit navzájem. Vedle divadelních ochotníků a početného pěveckého sboru Harmonie mělo nevelké městečko mimo příležitostných symfonických i jazzových hudebních sdružení také vlastní asi pětadvacetičlennou uniformovanou kapelu. Barva slušivých stejnokrojů rakouského střihu se zlatem vyšívaným stojacím límečkem byla přes tónové digitální zkreslení pravděpodobně modrá. Jména jednotlivých hráčů se již před lety tehdy žijícím pamětníkům vykouřila z hlavy. Jen několik se jich horko těžko podařilo pro redakci krajanského měsíčníku Riesengebirgsheimat identifikovat.