Freiheit

Ruku na srdce. Kdo z vás neměl v mládí památníček? Spolužáci a kamarádi do něj kreslili naivní obrázky doplněné opsanými veršíky na památku. V pubertě už se mnohým nezdály dost duchaplné a památník skončil někde na dně zapomenuté zásuvky dětského pokojíku. Po letech vykouzlí úsměv na tváři a probudí sentimentální vzpomínky. Relikt měšťanských dcerušek z 19. století, mnohdy ceněný jako literární doklad doby, se v módních vlnách vrací stále. Nejnověji je často podporován rodičovskou snahou odpoutat aspoň na chvíli dítka od virtuálního světa Facebooků, Twiterů a Instagramů. Když ještě neexistovaly tyhle ďáblovy vynálezy, tak zejména děvčátka sotva se popasovala se záludností české abecedy, už si navzájem vyměňovala památníčky v touze nashromáždit co nejvíc zápisů. Asi jako se dnes předhánějí v počtu získaných „lajků". Aby si však založili památník kluci právě škole odrostlí, je spíš výjimka. V roce 1926 čtrnáctiletý drogistický učeň u strejdy v Červeném Kostelci Vlastík Hák, poválečný národní správce Richterovy drogerie na svobodském náměstí svůj sešitek maskoval štítkem „Poesie". Na úvod si místo obligátního vpisku „Můžeš kreslit, můžeš psát, jenom listy netrhat" nejspíš někde opsal verše. Starosvětské výrazivo pomíjím, ale všimněte si písma! A to určitě nebyl žádný premiant. Ve stejné době si namaloval i siluetu klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie v rodné Nové Pace.

Rakouský malíř - krajinář Franz Xaver Jung - Ilsenheim (31. 8. 1883 Vídeň - 18. 9. 1963 Salcburk) původně vyučený holič a kadeřník jako jeho otec studoval na vídeňské akademii u portrétisty profesora Heinricha Streblowa. Prosadil se však zejména svou vyhraněnou zálibou v mysliveckých motivech a námětech z prehistorie. V letech první světové války 1914 - 1918 byl zaměstnán jako malíř v Síni slávy rakouského ministerstva obrany. Z té doby pocházejí jeho heroické válečné scény, které ve 20. a 30. letech vystřídala historická panoramata z německého pravěku. Jeden z jeho názorových kotrmelců ilustruje dnes těžko pochopitelná perlička. Jak se mohl rytíř pobočky Schlaraffie v Salcburku (Juvavia) kde je zapsán pod výstižným, leč těžko přeložitelným spolkovým jménem „Lug ins Land der Farbenfrohe" a později s povýšením „Ritter der blauen Blume" stát za pobytu v Berlíně členem NSDAP? Což jen dokresluje šílenou dobu vymknutou z kloubů, ale nevypovídá nic o jeho tvorbě.

Hluboko v minulém století když hory patřily pracujícím a Revoluční odborové hnutí slibovalo za dobrou práci rekreaci, působila téměř na každé zotavovně, kterými byly Krkonoše doslova posety nějaká hudební skupina. Uvedený slogan měli muzikanti přímo v popisu práce. Zejména v zimní sezóně krátkých turnusů se taneční večírky odbývaly skoro každý den od prvního na uvítanou přes populární maškarní uprostřed týdne až po sentimentální na rozloučenou. A protože slovy jednoho z šlágrů ve foxtrotovém rytmu „ z Janských Lázní k Černé hoře / lanovkou jste hned nahoře / ze Svobody do Pece / není daleko přece" bývali jsme svého času téměř všude. A skoro všude zazněla aspoň jednou píseň „Krakonoš". Hudbu i text napsal Karel Šraml, kmenový hráč stálého hudebního ansámblu hotelu Varšava na Krakonošově náměstí v Trutnově. Přestože mu Krakonoš na skalisku uprostřed kašny vévodil už tenkrát, jmenovalo se ale Gottwaldovo, po nějakém dávno zapomenutém Klémovi. Neklamný důkaz, že politici přicházejí a odcházejí - Krakonoš zůstává. Věhlas muzikantského jména Šraml šíří dál Karel junior, kapelník trutnovského městského dechového orchestru Krakonoška.

Nepublikováno

V našem lese se kácí. To, co z počátku vypadalo jako nevinná probírka, začíná mít charakter holoseče.

Tichý, milý, srdečný a usměvavý člověk, slušný, pokorný a smířený s osudem, ochotný, vstřícný a laskavý, důvěřivý a důvěryhodný, čestný a noblesní muž ze staré školy. Takový zůstane v mé paměti trutnovský rodák a žacléřský patriot, žijící nikoliv z vlastní vůle velkou většinu času z vyměřených 89 let ve spolkové zemi Porýní - Falcko v Německu. Ve filiálním kostele svatého Mikuláše v Oberbettingenu se s ním 19. července 2019 jeho nejbližší naposled rozloučili.

2. srpna 1930 v Trutnově - 14. července 2019 v Oberbettingenu

Volné grafické ztvárnění motivu Hradčan podle původního návrhu poštovní známky Československé pošty od Alfonse Muchy upravil Kryštof Krejča pro vydání známky typu A, kterou Česká pošta dala do oběhu 21. února 2018. Tiskový list, známý mezi sběrateli jako „devítiblok" s devíti oficiálními známkami a jedenácti volnými kupony pro libovolný přítisk na přání objednavatele je zájemcům volně k dispozici. Na dvanáctém kuponu je vytištěn detail Muchova letícího sokola z první emise novinové známky Československé pošty vydané v letech 1918 - 1920. Mezi početnými malonákladovými sériemi s přítisky rozmanitých log a obrázků soukromníků i firem a institucí je pro filatelisty z regionu Trutnovska uvedený tiskový list s markoušovickým chalupářem Josefem II. lákavou lahůdkou.

Tak třeba to, čemu říkáme uliční ruch. Svobodská „Hauptstrasse" alias hlavní třída - oficiálně Ulice 5. května budiž příkladem. Od samého vzniku hornické osady pod Rýchorami dlouhá léta páteřní a jediná tepna, tvořící s navazujícím trhovým náměstím nesoucím od konce druhé světové války název Náměstí Svornosti centrum, na které byly jako korálky navlečené městské domky s dílnami řemeslníků a obchůdky kupců vždy pulsovala životem. Dokonce i na titulním obrázku, kde vypadá jako po náletu, kterých byla naštěstí i během války uchráněna se po neporušených chodnících pohybují chodci. Obrázek tak zvaně „klame tělem". Byl pořízen při generální opravě hlavního kanalizačního řádu v ose ulice a její celkové rekonstrukci v roce 1975.

Ve středu 22. května v 18 hodin 11 minut večer mi z ničeho nic zavolal Petr Rýgr s nabídkou, jestli bych nechtěl - když už má dnes svátek Emil - napsat nově něco o trutnovském sochaři Emilovi Schwantnerovi. Tak proč ne? U nás v Podkrkonoší je to sice mockrát vymlácená sláma, ale několikrát už jsem se přesvědčil, že pár kroků za humny jeho jméno veřejnosti mnoho neříká. Teprve v posledních letech se pozapomenutý sochařský fenomén uváděný dlouho i v odborných kruzích jako regionální umělec stává po zásluze uznávanou veličinou přesahující lokální hranice české kotliny. Jedním z jeho nadšených propagátorů byl nedávno předčasně zesnulý sběratel, badatel a štědrý donátor Václav Petira, kterému bych rád tento text věnoval. Vašek už před lety rozšířil svůj sběratelský zájem o historickou figurální produkci žacléřské porcelánky i na mistrovské artefakty Emila Schwantnera, který v modelárně fabriky Theodora Pohla v Žacléři započal rozvíjet svůj výtvarný talent.