Freiheit

Dnes již okřídlené prohlášení prezidenta Spojených států Johna Fitzgeralda Kennedyho „Ich bin ein Berliner" z období studené války krátce po výstavbě berlínské zdi, pronesené v nejslavnějším protikomunistickém projevu 26. června 1963 v západním Berlíně je dodnes v mnoha obměnách parafrázováno. Také můj veřejný „coming out" by mohl oděný do současného hávu znít ve stejném duchu: I am a sleepwalker! Je to tak. Jsem somnambul, náměsíčník či lunetik, jak by řekl básník. Jedním z jevů, který mě dokáže měsíc co měsíc na několik dnů, ale spíš nocí dokonale vykolejit je úplněk. Marná sláva, že vliv fází nebeského souputníka naší matičky Země na senzitivní jedince není vědecky dokázán a v očích normálních lidí považován za babské tlachy vzbuzující útrpné úsměšky. Já vím svoje. Když zářící luna na noční obloze dokáže pohnout masami vod světových oceánů nebo vytáhnout na denní světlo k radosti houbařů tisícovky plodnic to by bylo, aby nedokázala načechrat nervy náchylným povahám. Červnový úplněk ve znamení Střelce nazvaný prý podle nějakého indiánského kmene Jahodový je údajně největší v roce a jako předzvěst letního slunovratu v mnoha směrech výjimečný. Nejsem úplně padlý na hlavu a racionálně přehlížím horoskopy, pověsti, pověry a vlkodlaky, které se s lunární podívanou pojí, ale minimálně několik nocí v období kdy je měsíc jako rybí oko nespím. Já, který za normálních okolností usnu kdykoli a kdekoli takřka uprostřed věty. Sice nebloudím po bytě, natož abych lezl na střechu jako v nějaké laciné frašce, ale kýžený spánek ne a ne přijít. Takové bdělé povalování je i pro lenocha mého formátu nesnesitelně dlouhé a vyčerpávající.

„Na Jóžina z bažin, koho by to napadlo..." deklamuje ve svém největším hitu zapřisáhlý monarchista Ivan Mládek, aniž by tušil, že tutéž otázku evokuje v mé mysli i jistá Jožina. No vážně - koho by napadlo, že Josephina Amon, Josefine von Bohr a Josefina Clanner von Engelshofen jedno jsou? Zejména, když písemné anály u ani jednoho z těch jmen informacemi nijak nehýří. S příjmením Amon se „Pepina" nepochybně narodila. Budoucí umělkyně, užívající po většinu života formu „Josefina" přišla na svět podle jednoho zdroje bez záruky 25. srpna 1845 ve Vídni jako Josefa Margaretha, nemanželská dcera Margarethy Amon původem z Prahy. Stejný zdroj uvádí, že zemřela 2. ledna 1925 v Badenu nedaleko Vídně. Den a měsíc je v obou životních datech výsledkem experimentální spolupráce s „inteligencí z jiné dimenze" a nelze jej doložit. Údajně v roce 1862 přivedl tehdy sedmnáctiletou Josefinu do svého domu jako pradlenu významný rakouský malíř a průkopník fotografie Rudolf von Bohr (1818 - 1872) z Vídně s nezaviněnou kaňkou na dobrém jméně. Papínek Peter rytíř von Bohr původem z Lucemburska (1774 - 1846) si vysloužil důstojnické ostruhy během francouzské revoluce v Paříži. Posléze to byl nejen vysoce postavený rakouský podnikatel a bankéř, spoluzakladatel První rakouské Spar - Casse a otec myšlenky na založení Dunajské paroplavební společnosti. Rovněž majitel panství a zámku Kottingbrunn a tří domů ve Vídni, osobní přítel Metternicha i císaře Františka I. Díky svému malířskému talentu ale také nejznámější penězokaz 19. století, odsouzený i s manželkou k trestu smrti provazem změněným na dlouhodobý pobyt v žaláři, kde po dvou letech zemřel. Josefina Amon žila s jeho nejmladším synem Rudolfem von Bohr asi od roku 1866 jako družka. Krátce před porodem společného děcka se vzali. Syn Ludvig ještě téhož roku zemřel a krátce po něm koncem roku 1872 i jeho otec Rudolf. Manželství trvalo necelý rok.

Že byli původní obyvatelé Velkých plání severní Ameriky vyhlášenými zloději koní, to věděl za mých mladých let každý horlivý čtenář Karla Maye. Nerad bych se jim v současné přehnaně korektní době omlouval, tak na úvod předesílám, že jde o docela jinou sortu zlodějů, pro kterou se vžil uprostřed Evropy slangový výraz indiánského kmene jen a jen z konspirativních důvodů. Od měnové reformy v roce 1953 uběhlo už dlouhých 70 let a po svém se s ní vyrovnal už snad každý. Nic převratného se čekat nedá ani od řadového pamětníka. Oficiální stanoviska, vědecké rozbory a měnící se propaganda však nemůžou nahradit osobní vzpomínky školáka, který se slzami v očích rozbil své prasátko s úsporami, aby dal s bídou dohromady těch 300 korun na osobu směnitelných ve „výhodném" kursu 5 : 1. Byl jsem tehdy žákem šesté třídy 2. osmileté střední školy v Trutnově, ještě s vchodem z Hradební ulice přes školní dvorek kde je dnes parkoviště a venkovní kovové schodiště do Galerie Draka. U nás doma se o politických událostech vždycky živě diskutovalo díky tátově protirežimnímu zaměření naprosto bez servítků. Nápadník mé starší sestry přivezl z Prahy už začátkem května „zaručené" zprávy o chystané měnové reformě, takže velkohubému rozhlasovému ujištění Zápotondy řečenému ušaté torpédo, ještě v pátek 29. května, že naše měna je pevná a žádná reforma přes fámy šířené třídním nepřítelem nebude, už málokdo věřil. Hned vzápětí se ukázalo, že bývalý kamenický helfr z lomu a příležitostný hráč na harmoniku, toho času první soudruh na presidentském stolci opět lhal. V režii velkého sovětského bratra přišla většina národa o životní úspory znehodnocené v případě hotovosti výměnným kursem 50 : 1. Sice byl zrušen poválečný přídělový lístkový systém, což v těch krizových časech, kdy obchody zely prázdnotou nebyl žádný velký přínos.

Stanu se menším a ještě menším,
až budu nejmenším na celém světě.

Po ránu, na louce, v létě
po kvítku vztáhnu se nejmenším.
Zašeptám, až se obejmu s ním:
„Chlapečku bosý,
nebe dlaň o tebe opřelo si
kapičkou rosy,
aby nespadlo."

Když se mnou nejmenovaný skorosoused Jirka ještě kamarádil, než se mu zazdálo, že jsem sametovou revoluci v roce 1989 přivítal na jeho vkus příliš nadšeně, tak mi věnoval docela velkou a pohlednou placku do sbírky numismatických kuriozit. Podle přírůstkové knihy to bylo v roce 1980. Tenkrát populární „rádio Jerevan" by to okomentovalo asi následovně. Není to plnohodnotné stříbro, ale bezcenné aluminium. Není to ani archeologická vykopávka, ale půdní nález. A korunovaná hlava není žádný King, ale anonymní princátko. A já musím dodat, že v řadě všech těch kulatých plíšků tvářících se jako mince i když v žádném případě nejde o platidla, jsou ražené žetony úplně na konci nejen podle abecedy. Přesto mi pěkná nepoškozená, neznámá a dosud neviděná hliníková „medaile" o tolarové velikosti 40 milimetrů udělala nefalšovanou radost. Tenkrát byl mezi numismatiky zájem o všechny ty nouzovky, účelové a reklamní známky, svátostky či žetony jen velmi okrajový a staří sběratelští praktici přehlíželi tuhle bezcennou drobotinu mezi klasickými dukáty, tolary, zlatkami, krejcary a groši jako nezbytný plevel vhodný leda tak pro začínající nadšence. Aukční katalogy byly odborníky drženy v tajnosti jako exilová literatura a internet, ač je to k nevíře, prostě nebyl. Dnes, kdy se dá „vygůglit" téměř všecko a každý zkušený „lovec pokladů", jak si říkají pololegální hledači kovů s výkonnými detektory má podobných žetonů na kontě hned několik, se může taková prkotina třeba na nejnavštěvovanějším aukčním tuzemském portálu vyhoupnout i přes trojciferné číslo.

My kluci, kteří jsme vyrůstali na vsi, si ještě moc dobře pamatujeme, jak byly třešně na zahradě u sousedů za plotem větší a červenější než naše poloplané ptáčnice. Jablka v obecním sadu šťavnatější a hrušky sladší. Švestky v aleji podél silnice hlídané cestářem Rohlenou jako oko v hlavě modřejší a orosenější. Blumy jako pěst na školním pozemku, na které byl pan řídící pyšnější než na vlastního potomka mňam! Přímo mana nebeská. Však jsme se k nim dostali jen opravdu vzácně. S odstupem let nahlíženo střízlivým rozumem dospěláků jsme si ten jev opakující se generaci od generace dokázali racionálně vysvětlit dobrodružstvím poblouzněnýma dětskýma očima. A ono už je to tu zase!

V květnu se přímo nabízí zamilovaný vládce pohoří, jak coby stárnoucí ryšavec na přání své lstivé milé zadumaně přechází své horské políčko a v rozporu s ročním obdobím poněkolikáté už přepočítává sporadickou úrodu dumlíků, jak se v Krkonoších říká tuřínu snadno zaměnitelnému s řepou. Barvotiskových pohlednic německé provenience by se na to téma našlo jistě dostatek. Ale to je i mezi námi nenáročnými konzumenty umění příliš prvoplánové. I takhle přece může vypadat Krakonoš z dílny zručného řezbáře. Stačí několik jistých tahů dlátem a z neforemného špalíku lipového dřeva se vyloupne typický lesní muž, vousatý dědek s drzým pohledem a ironickým úšklebkem. Nevidím jediný důvod, proč by se nemohl vydávat za Krakonoše.