Freiheit

Hledá se mladý muž s placatou čepicí! S největší pravděpodobností je to některý průkopník automobilizmu z Úpského údolí. Zhruba před sto lety, možná o trochu míň, mohl být se svou fungl novou dodávkou, v současné terminologii pikapem značky Tatra, spatřen na úzké klikaté silnici vedoucí od konečné stanice železné dráhy ve Svobodě nad Úpou někam do hor. Proč jinak by si jeho fotografii schovávali mezi rodinnými relikviemi obyvatelé nenápadného domku za mostem v tehdejším Maršově I.? Autodopravců tenkrát bylo poskrovnu. Podle tištěných adresářů z té doby tak jeden dva v obci. A drobné podnikatele vlastnící auto na přepravu zboží by spočítal na prstech i dlouholetý pracovník na maršovské hraběcí pile. Ne každý se nechal za volantem vyfotit. A když už, tak ne tak „tajemně" aby se nedal identifikovat. Žádná firma na dveřích jako dnes, ani viditelná poznávací značka. I docela výstavná budova v pozadí (nejspíš hospoda) je nezvykle anonymní. Nezbývá než vsadit na rozpoznávací znaky líbivého autíčka. Jeho řidič jistě ani netušil, že sedlá sen mnoha dnešních sběratelů automobilových veteránů. Něco mi našeptává, že je to hledaná Tatra 12 Normandie vyráběná někdejší automobilkou při Nesselsdorfer Wagenbau, kterou založil kopřivnický sedlář Ignác Šustala už v roce 1850. Po první světové válce se Kopřivnická vozovka záhy přejmenovala na dnes světoznámou firmu Tatra. Tento typ karoserie určený k převážení lehkých nákladů do 300 kg odkoukaný ve Francii používaný nejčastěji u značek Renault a Citroën dostal jméno Normandie. Byl údajně montován už na lehké, levné, nezničitelné autíčko Tatra 11 zvané žehlička, zejména však na určitou část produkce vylepšeného modelu Tatra 12 vyráběného v letech 1926 - 1934. Zadní nákladní část Normandie byla z vodorovně kladených dřevěných palubek s vnějšími žebrovými výztuhami opatřená skládací plátěnou střechou. Zadní sedadlo mohlo v prostoru zůstat a cestující měli dokonce více místa. Oproti běžné karoserii tvořené většinou jasanovou kostrou pobitou plechem nebo u levnějších modelů lepenou drcenou kůží byly palubky odolnější proti poškození. Oblíbili si ji nejen drobní řemeslníci a obchodníci, ale v barvě khaki je užívala i armáda.

"V těch tyrolských Alpách, tam je krásně tak. Žil tam se svou kozou švarný Tyrolák. Měl krátký kalhoty, holá kolena. A pil mlíko z vemena. Hólári jolári jolári jou holári jolári jou!"

Kdo si nikdy v životě nezahulákal při táboráku Tyroláka, ví o životě kulový. Tedy aspoň z pohledu nás obyčejných kluků od lesa. Možná jsou to atavismy po dávných kolonistech Krkonoš poletující zdejším poujetřím jako nakažlivé bacily schopné skolit rovnoměrně rodilé horáky i náplavu. Dlouhý čas se tradovalo, že si dřevaři z Alp přinesli ze své domoviny vedle saní rohaček, sněžnic, krosny nebo kloubku i báchorky o zlém lesním duchu. Podoba Krakonoše z romantického 19. století zobrazovaného často jako obr v tradičních „Lederhose" s padacím mostem a plstěným tyrolákem na hlavě je svádivá. Současný duch hor se však vykazuje rodným listem, kde je v kolonce místo narození uvedeno Slezsko. Ale kdo ví? Při jeho věku a známé schopnosti brát na sebe podoby rozličné je možné všechno. Stejně jako v dějinách. Vždyť kdo si dnes vzpomene na každoroční listopadové oslavy nějaké říjnové revoluce, které nám kazily radost z té hezčí části měsíce valnou část života? Příběh reprezentanta na měsíc listopad, pro nás šlarafy už zase jen měsíc větrů, čili jak my říkáme Windmond, v indiánském písmu malých skautíků bláznivý měsíc a tady na horách zpravidla deštivý, dušičkový až kořalkový čas je stejně napínavý jako předchozí úvod. Soška na titulním snímku má jistou symboliku. V její domovině se jí důvěrně říká „Schnapsflasche". Skrývá v sobě totiž lahvinku na bylinný likér. Asi v ní nebyl vyhlášený čábrčuk z krkonošských hořců Krakonoše Janouška. Tipoval bych spíš Ettaler Klosterliqueur bavorských benediktinů z opatství Ettal. Stačí lok a je tu myšlenka. Tak tedy od Adama - sorry - od Lenky.

V čísle 6 prvního ročníku novin Svoboda fórum z 12. února 1990 vyšel první díl nekonečného seriálu Střípky z dějin. Zpočátku s římskou pořadovou číslicí...škoda, že jsem ten způsob záhy opustil. Blíží se 35. výročí poslední dobou téměř pravidelných příspěvků. Ideální čas na alespoň dílčí bilancování. Statistika mi k srdci nikdy nepřirostla, pokud jsem si ji nemohl zfalšovat osobně, takže nezbývá než konstatovat, že článků občas zajímavých a objevných, častěji možná jen shromažďujících známá a pozapomenutá fakta a v skrytu doufám, že málokdy nudných bylo prostě hodně. Je příznačné, že zrovna ten první byl souhrou historických náhod věnován místnímu školství. Od autora, který do školy ve Svobodě nechodil a s odřenýma ušima ukončil základní vzdělání, přičemž ho zvláštní škola minula jen z prostého důvodu, že v širokém okolí jeho tehdejšího bydliště žádná nebyla, drzost hodná obdivu. Zejména, když i všechny další pokusy se nějak dovzdělat skončily většinou fiaskem. Kam se hrabe pábitel a mistr slova Bohumil Hrabal se svým vysvědčením z prváku na brněnském gymnáziu na moje „vízo" před vyhazovem z lesnické školy. Inu, čím větší blb, tím větší troufalost. Díky mé nejmilejší ženě Heleně, vystudované, moudré a laskavé celoživotní učitelce jsem se nachomýtnul i při sestavování tiskoviny ke stému výročí od položení základního kamene školní budovy v roce 1998, známé všeobecně jako "Modrý almanach". Byla vytištěna v nákladu několikrát přesahujícím poptávku, takže mnoho výtisků skončilo ve sběru papíru nebo v popelnici. Dnes je o ni s léty rostoucí zájem. Hozenou rukavici dosud nikdo z povolanějších nezvedl. S drzostí sobě vlastní se k tématu vracím, abych uzavřel kruh. Lépe řečeno kroužek pouhým výčtem person zahřívajících křeslo v ředitelně po roce 1945 v hlavní svobodské budově i ve „školičce" s postupnými ročníky 1. - 5. v někdejší národní škole na Pietteho náměstí. Lidé v čele jakékoliv instituce podle svého charakteru, povahy, vzdělání, životních priorit, zálib a koníčků, politické inklinace, vztahu s veřejností, všeobecné oblíbenosti a desítek dalších faktorů udávají ráz a vnímání celého podniku. Zejména zářící punc a dobré jméno školy záleží velkou měrou na tom, kdo ji momentálně vede. Žádný by ale neměl upadnout v zapomnění. Zápis dávného německého kronikáře, že „svobodská škola nepožívala nikdy velké vážnosti" ostře kontrastuje s okázalou hrobkou jednoho z předválečných ředitelů Josefa Kahla (1857 - 1907), ve funkci v letech 1892 - 1906, kterého na poslední cestě provázelo mimo zástupů vděčných spoluobčanů i sto učitelů z regionu. (Viz medailon s jeho podobiznou v úvodu článku). Představoval dokonalý ideál - byl svobodný, bezdětný, bohatý a veškerý majetek odkázal obci. V dobách školních kronik bývala galerie ředitelů na jednom z prvních míst. Stejné výsady užívali starostové v kronikách měst. Dnes všechno převálcovala politika s krátkodobými celebritami v čele a nedomyšlená ochrana osobních údajů. Po spoustě lidí, kteří formovali celé generace školáků po jejich skonu „neštěkne pes". Komunitní paměť stejně tak často ani nezaznamená jedince, kteří to z rodné meze v životě někam - kamkoli - díky píli, odvaze a špičkovým výkonům se základy ze školních lavic dotáhli. To by panečku byla galerie! Se zubatou a GDPR v zádech však chybí motivace. Vždyť jen shromáždit pouhých 16 osobností, které se v uplynulých téměř osmi dekádách vystřídaly u kormidla bárky místní vzdělanosti, byla téměř sisyfovská fuška. A to jde jen o jeden z článků po staletí uznávaného vůdčího triumvirátu téměř každé dědiny - pan starosta, pan řídící a pan farář. Zkuste pak dát dohromady třeba místní ševce nebo hostinské. Kantoři mají tu výhodu, že jsou zachyceni aspoň na hromadných fotkách tříd. Vypižlat ze skrumáže ksichtík velikosti skleněné hlavičky krejčovského špendlíku do publikovatelných rozměrů dokáže snad jen umělá inteligence. Jenže ta je zahlcena jinými vládními úkoly. Nezbývá než chodit, prosit a žadonit, psát, telefonovat, být za blba, jehož starosti by chtěl mít každý druhý o dovolené a doufat, že prázdných okének zůstane co nejmíň. Přesto jsem se ke skupinovým fotografiím v některých případech uchýlit musel.

Snímek rozjuchaného učitelského sboru z neveselé doby nazvaný „Čtyři v jednom" na kterém se vedle stávajícího ředitele (Valenta) sešli ještě tři budoucí (Tylš, Zárubová, Slanina) s pozdějším okresním inspektorem (Kolisko) navíc, se rovná nálezu čtyřlístku na vybetonovaném dvoře. Jistá neznámá symbolika je možná skryta i v tom, že jich bylo zrovna třináct jako při biblické poslední večeři.

Podobná situace je i na snímku asi z roku 1986 (Tylš, Haltufová, Zárubová, Slanina).

Nejnovější iniciativa s.o.j. JOČ - rozuměj samostatné okrašlovací jednotky Josef Čermák - je umístění informační tabule u sotva znatelných zbytků obvodového zdiva zaniklé kapličky v lese na jihozápadním úbočí rozložitého Kravího vrchu. Tabule je doplněna schematickou kresbičkou Aleny Táslerové a historickými fotografiemi s následujícím textem:

Není to nic veselého. Jako první to zpravidla odnesou staří velikáni. Ale na oplátku se zase otevřou nečekané výhledy. Pádný důvod k tomu zmobilizovat síly a vyšlápnout ten Kravský kopec za chalupou ve snaze pořídit nějakou koukatelnou fotku. Spojí-li se mé vyhlášené oko z Kašparovy krávy s chytrým objektivem blbého mobilu a tradiční podzimní dobré světlo, to by v tom byl čert, aby výsledkem byli jen samí lidé tmavé pleti v tunelu. Důrazné upozornění o dvě dekády mladšího důchodce, u kterého bydlím, abych neopouštěl schůdné cesty dostupné záchranné službě s nosítky a hlavně nenosil žádné houby, protože není nikdo, kdo by je usmažil, mi trochu elánu ubralo. Naštěstí to pár kroků z domova vylepšila neobvyklá vyhlídka novým průsekem směrem na západ. Skoro jako z našeho balkonu, jen trochu jiná. V ose údolí jako broušený drahokam září v zeleni perla východních Krkonoš. Ne nadarmo nazývali staří horáci Janské Lázně s poetickou nadsázkou a možná i špetkou ironie Českým Gastýnem. A na horizontu jako královská koruna spíš tušená než viděná impozantní koruna atraktivní dřevěné věže vyhlášené Stezky korunami stromů. Stačí pár úkroků stranou a z jiného úhlu se v dáli modrá Černá hora.

Přestože prý existuje současná pětitisícová bankovka s podobiznou prvního presidenta ČSR Tomáše Garrigue Masaryka, každý ji nejspíš v peněžence běžně nenosí. Já osobně jsem se až donedávna domníval, že nejvyšší korunový nominál současnosti je líbivá papírová dvoutisícovka s Emou Destinovou. Bankovek v hodnotě 5000 korun bylo ale v historii samostatné československé a později české měny dokonce vícero. Ta úplně první ze série státovek I. emise vydaná 15. 4. 1919 v převážně červené barvě kopírovala na lícní straně modrou tisícikorunu Rakousko - uherské banky z 2. ledna 1902. V době Rašínovy odluky korunové měny nově vzniklého Československa od platidel Monarchie okolkovaná čs. kolkem platila ještě krátce po první světové válce. Rakouská tisícovka s kolkem i bez není mezi sběrateli notafilií žádná extra velká vzácnost. Má-li ale někdo z vás v krabici po dědečkovi červených 5000 korun, tak gratuluji. Možná o tom ani nevíte, že jste milionářem. Neradujte se předčasně, dřív než se podíváte. Je to pravděpodobné asi jako by vás na koncertě Talichova kvarteta sežral žralok. Uvedená státovka, jejíž zdařilou kopii lze spatřit na obrázku je totiž nejdražším papírovým platidlem v celé československé historii. Naposledy byla vydražena za víc než 12 milionů Kč. Dlouho se tradovalo, že je mezi sběrateli známých pouze sedm doložených kusů. S připočítáním sbírek institucí, muzeí a bank stoupl počet na dvojnásobek. V současné době se uvádí, že celosvětově je evidováno 38 exemplářů. Z toho pouze jediný neperforovaný, většinou v majetku právnických osob. Nepočítaje řadu dobových padělků i pozdějších falsifikátů ke škodě sběratelů, jejichž počet přesahuje více než čtyři stovky.

Pro toho, kdo na podzim občas zajde do lesa a nemusí to být zrovna myslivec nebo houbař není nález shozeného srnčího parůžku nic zrovna neobvyklého. I když převážné většině návštěvníků se to nemusí podařit ani za celý život. Najít oba párové shozy na jednom místě je už docela rarita, ačkoli i to se stává. Je-li období od konce září do prosince, kdy srnci obvykle shazují svou samčí chloubu bez sněhu, mají i zapálení sběrači dost času na nějaký nález. Ale najít náhodou čirou dva parůžky vedle sebe na krajnici docela frekventované asfaltky uprostřed husté zástavby svobodské Sluneční stráně jen pár desítek metrů od rušného koridoru rychlostní silnice z Trutnova do Pece pod Sněžkou plného hluku a motorových zplodin v podstatě ještě „teplé" tomu říkám klika z - češtináři se dovtípí. S přihlédnutím, že tudy projde denně dost lidí, o pobíhajících psech nemluvě se mi nechce věřit, že by tam lákavě vyhlížející „kostičky" ležely nějak enormně dlouho. Lze předpokládat, že tu své zbraně odhodil možná i za pomoci drátěného pletiva plotu v těsném sousedství zkušený mazák, téměř domestikovaný bandita, který celoročně vytrvale plení okolní zahrádky. Má-li to být konkrétní kompenzace za zlikvidovaný rybíz, pak se štěstěna zrovna nepředala. I když těch několik skleníček rybízové marmelády považované každoročně za samozřejmost ve srovnání s chvilkovým adrenalinem vyburcovaným loveckými atavismy je možná ve výsledku fifty fifty.