Freiheit

„Mé jho netlačí a mé břímě je lehké" pravil Ježíš podle evangelia svatého Matouše. S odkazem na bibli si troufám tvrdit, že každý vůl odpradávna věděl, jak jho tlačí. Kniha knih se termínem jho v přeneseném smyslu útlak či jařmo jen hemží, ať už se jedná o Starý nebo Nový zákon. Ač se rád holedbám, že jsem kluk z vesnice, musím přiznat, že jsem si s podivným nálezem na rozsáhlém smetišti pod dojezdem lyžařského skokanského můstku ve Svobodě nad Úpou, který v době své slávy nesl jméno místního rodáka olympionika Franze Wendeho zprvu nevěděl rady. Obecní smeťák se před těmi zhruba 60 - 70 lety rozprostíral od Strojní traktorové stanice v bývalé autodílně Karla Čapka čp. 199 podél silnice do Janských Lázní ohraničen z druhé strany Janským potokem až ke studánce Císařského pramene. Dnes je tam rozsáhlá výstavba počínaje komplexem Alzheimer Home s několika dalšími bytovými domy. Tenkrát to byl pro začínající sběratele starožitností všeho druhu doslova Klondajk. Domácnosti se postupně zbavovaly věcí „po Němcích", sběrné dvory byl pojem neznámý a sběr druhotných surovin jakbysmet. A Čechům „bordýlek" za humny nikdy nijak nevadil. Jako většinu válečných dětí vzešlých z nuzných poměrů mě blýskavé předměty zvláštním způsobem přitahovaly a trvalo dlouho, než jsem prohlédl, že není všechno zlato, co se třpytí. Ten nalezený kus z dobytčího postroje zdobený „krumplovaným" mosazným plechem jsem později identifikoval jako čelní volské jho pro jedno tažné zvíře. Svým volkům ho nasazoval už první starozákonní zemědělec Kain i mytologický patriarcha Čechů Přemysl Oráč. Jho v různém provedení se tak bezděčně stalo nenápadným avšak nepřehlédnutelným doplňkem uměleckých děl napříč dějinami.

V jednom známém nejmenovaném kabinetu kuriozit spočívá zaprášená a srolovaná v koutě, sběratelsky zajímavá poválečná školní nástěnná ručně kreslená mapa politického okresu Trutnov v měřítku 1 : 25 000. Pod autorským vedením profesora tehdejšího státního reálného gymnázia v Trutnově Stanislava Krause ji na náklady Okresního národního výboru vypracovalo technické oddělení jmenované instituce. Její drobné odchylky od skutečného terénu, či leckde archaické dávno neužívané názvosloví mohou ve tváři současného turisty uvyklého na v regionu velmi oblíbené a dokonalé mapy z kartografického nakladatelství ROSY otce a syna Rohlíkových z Mělníka vyvolat lehký úšklebek. A to nezmiňuji satelitní navigaci GPS, kterou je dnes vybavený každý nový automobil i lepší náramkové multifunkční hodinky. Ve své době to bylo obdivuhodné dílo.

Jak by asi zněla současná prosbička k vládci Krkonoš v podání moderních prosebníků? Naivní pohádky spojené s reklamou, cílené rafinovaně výrobci spotřebního zboží pro domácnost přes ty nejmenší na hospodyňky a hospodáře i před sto lety, jsou dnes vyhledávaným sběratelským artiklem. Hradecká cikorka, Pilnáček s pracími prášky, mýdla Schicht, kávové náhražky z Kolína a celá řada dalších přidávala k nákupu většinou dvoulist s lákavým obrázkem na titulu, pohádkou pro děti uvnitř a reklamou na své typické výrobky na zadní straně. Prosté texty s opakujícími se náměty jak pán hor štědře odmění každého, kdo si koupí bryndu z upraženého žita nebo nevábnou, nepěnící, nevonící a nerozpustnou kostku mýdla s jelenem s ponaučením nakonec, dnes při daleko sofistikovanější podprahové nabídce čehokoliv od hygienických prostředků po volební sliby vyvolávají ve tváři náhodného čtenáře jen shovívavý úsměv.

Světová veřejnost zná fenomenálního fotografa Bohdana Holomíčka především jako osobního dokumentaristu disidenta a později prezidenta Václava Havla. Také díky dlouholetému přátelství s Havlem nafotil Bohdan stovky významných osobností veřejného života od světových státníků, politiků a umělců po ty domácí. Bohdan je ale především kamarád, spolupracovník, soused a známý tisíců obyčejných, šedivých a nezajímavých lidiček jako jsi ty i já napříč republikou. V regionu pod Černou horou, kde celý život bydlí, těžko hledat rodinu, která od něj nemá doma nějakou fotografii. Měl jsem tu čest stát před objektivem jeho laciného prvního přístroje značky Smena, když tento ještě voněl novotou. Bohdan své portrétní momentky na levném dokumentárním papíru s jednotnou charakteristickou úpravou a svéráznými popiskami načmáranými ledabyle tužkou chrlil už tenkrát na přelomu tuhých let padesátých do slibných šedesátek, kterým jsme si uvykli říkat sladká či zlatá s horečným kvapem mládí, a každého rád podaroval. A už tenkrát - bezvousý holobrádek v učednickém věku, samouk bez patřičného vzdělání, to byl hotový fotograf.

Byla náročná                    a rozmazlená muži.
Slávek byl nadaný        a psával jí verše.
Standa byl hezký a měl otcovo auto kdykoliv  k dispozici.
Jirka hrál na basu          a měl před sebou slavnou kariéru.
Nakonec si vzala Tondu...
Ten měl chudák - smůlu.

24. června 1961 si ten rádoby vtipný blbec zapsal přesně tohle do alba ke svatební fotografii. Jenže všecko je jinak. Díky jednomu Greenhornovi ze skupiny Rangers, Tučnému Fešákovi jménem Michal, vědí dodnes nejen všichni milovníci country, ale snad každé malé dítě, že když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, tak mají báječnej život, plnej báječných dní bez útrap. Celej den jen tak sedí a popíjejí Châteauneuf-du-Pape. Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.

Ach ta paměť! Ale popořadě. Bylo - nebylo... Samozřejmě, že bylo, mám na to tisíc a jeden existujících důkazů. Jednak ta osamělá osm metrů vysoká skála, široko daleko v Krkonoších ojedinělá, generacemi německých starousedlíků zvaná Lattenstein, vypínající se na malém návrší poblíž soutoku Lysečinského a Albeřického potoka. Z logiky věci je to na pomezí mezi Dolními Lysečinami a Dolními Albeřicemi, kdysi samostatnými obcemi v krajině pod Sněžkou ve východních Krkonoších. Dnes je to součást rozsáhlého katastrálního území Horního Maršova. Unikátní dokonale vyvinutá skalní věž tvořená béžovo - bílým krystalickým vápencem vznikla dlouholetou kombinací selektivní eroze a zvětrávání. Na skalnatém hřbítku porostlém stromy je nejlépe vidět, když opadne listí. Dnes je odvěký symbol Dolních Lysečin, používaný kdysi i na obecní pečeti a úředním razítku zajímavou geologickou lokalitou registrovanou na území Krkonošského národního parku. Oficiálně užívaný český název neobvyklého skaliska je Lysečinská skalní jehla a vymyslel ho údajně albeřický patriot, speleolog Radko Tásler ze Svobody nad Úpou.

Ruku na srdce pánové, kdo z vás to má? Za mého mládí v hloubi minulého století to býval nepřiznaný sen nejednoho venkovského kluka, který viděl krásnou snědou holku s dlouhýma nohama leda tak na obrázku v nějakém zahraničním magazínu. A klidně mohl snít takhle genderově nekorektně a sexisticky. Dokonce i nahlas. Jak říká uznávaný dlouholetý guru nás odchovanců Semaforu Jiří Suchý, který se nedopatřením let stal naším téměř vrstevníkem: „Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal". Svět se zmenšil a zhrubnul, lidé všech ras a barev pleti se pomíchali, všechno je dostupné a pokrytectví se vylévá z břehů. Jiný klasik kdysi prohlásil, že nejkrásnější motýli, jsou ti, které jsme nikdy nechytili. Navýsost cudný akt „dlouhonohé černé gazely" řečeno tehdejším, dnes odsuzovaným údajně dehonestujícím slovníkem, který by dnešní puberťáci zvyklí na peprnější obrázky přešli s opovržlivým nezájmem, otištěný dokonce v nějakém tuzemském časopise mě přímo okouzlil. Tu chci! Black is beautiful.