Freiheit

Natruc vší logice a učenými dějepisci doloženému původu výstražného deklamování, které s oblibou opakují průvodci na hradech a zámcích při představování středověkého prevétu, mě pokaždé při pohledu na tajemné sklepní dveře zaplaví obdiv ke smyslu našich předků pro krásno. Jejich jedinečnost ještě podtrhuje umístění na rustikální bílé zdi v málo navštěvovaném celkem současně vybaveném suterénu tuctového baráčku, kde působí tak nějak nepatřičně. Skoro jako tichá provokace majitele domu. A ten to obvykle udiveným návštěvníkům, kteří je vidí poprvé, náležitě dovysvětlí. „To víte, stavěli jsme za socíku a nic nebylo k sehnání. Konec konců i úspory vyschly a na nové dveře k obyčejnému hajzlíku nezbylo. Tak jsme použili tyhle staré. Jsou ještě docela dobré." Pouze tušený bytelný zámek z druhé strany, vždy zamčený a bez klíče, který je prý údajně ve vrátnici vzbuzuje podezření, že je to jen fikaná adjustace starožitného artefaktu zcela v duchu fantazijních nápadů domácího pána. Takové dveře do nikam. Anebo do třinácté komnaty kam nikdo nesmí. Natož s televizní kamerou při výprodeji nejniternějších tajemství, která si slušný člověk pokud netouží po pomíjivé popularitě celebrity, většinou nese v pomyslném ranečku i na cestu poslední. Vždyť - Co je to člověk? Prach a kosti. Co je to život? Starosti. // Co je to život? Prach a hlína. Co je v něm člověk? Míň než hmyz. - jak zpívala nestárnoucí star české populární hudby Helenka Vondráčková v duetu s Václavem Neckářem roku 1968 v písni se stejným názvem jako tento článek. Zatímco krásné dveře, na nichž s obdivem spočinuly zraky několika generací, jsou s věkem pořád jen krásné dveře, ne-li krásnější.

K mé lítosti nutno dodat - možná, snad... Všechny indicie tomu však nasvědčují. Především tedy, co je to typář. Známější je mezi laickou veřejností jako pečetidlo, razidlo, štoček. Takový těžký, pracný a nemotorný předchůdce odznaku úředního šimla. Ještě docela nedávno před vynalezením QR kódu to byl slavný štempl čili gumové razítko. Typář, o kterém je řeč, je navíc specifický pro vytisknutí tak zvané suché nebo slepé pečeti přímo do hmoty úředního lejstra. Není nutno hned zahazovat noviny, další přednáška nebude. Už jen samé společenské drby jako v každém jiném slušném médiu. A pěkně od Adama v zastoupení †Jardou Vlčkem, reprezentantem příbuzenského klanu téměř poloviny svobodských obyvatel, do kterého jsem se v jisté době na krátký čas mohl taky počítat. Kdysi mi právě tuhle železnou věcičku nalezenou při adaptačních pracích ve starobylém Justově mlýně věnoval. Ani jeden jsme nevěděli, k čemu to sloužilo. I pro milovníka psů to není žádná atraktivní dekorace, ale já nic nevyhodím. Na pohyblivé části koumáckého zařízení je připevněna negativní část matrice. Spodní pozitivní bohužel chybí. Pomocí zrcátka se dá pohodlně přečíst opis se jménem a domicilem majitele. „Josef Just - Marschendorf I. Theil". Justů bylo v Maršově I. blahé paměti povícero. Ale který z nich by asi tak potřeboval pečetidlo? Snad jen starosta. Nebo mlynář. A jsme doma. Mlýn na Černohorském potoce v budově se současným číslem popisným 28 je v historických písemnostech zmiňován už v polovině 18. století. Více než sto let byl v držení rodiny Justů a jako Justův mlýn je znám v obecném povědomí dosud. Přestože už se tam dávno nemele a nehalasí hosté později otevřené vyhlášené stejnojmenné hospody hojně navštěvované zejména lázeňskými hosty z nedalekých Janských Lázní. Lákalo je nejen plzeňské pivečko jako křen z přírodně vychlazeného sklepa nebo partička mariáše či biliáru s místními štamgasty, ale hlavně vyhlášený kuželník.

Poprvé představuji partii pěkných, poetických, povedených podepsaných péefek poslaných partičkou posledních přátel poštou po pohledné pošťačce, případně pouze přes počítač. Přesně pět plus pět půvabných přáníček... přímo patnáct, po přepočítání pitomcem pětadvacet. Pro puntičkářské pedanty podzemní poklad přídavkem. Promiňte podstrčení posledního pdf - punktum! Předpokládám potěšení početného publika pokukujícího po příspěvcích potrhlého pisálka pracujícího pořád pilně počínaje polednem po potemnělou půlnoc pro posměch pohodlných peciválů pročítajících po ránu pořádnou porci poťouchlých písemností. Pozdně příchozím připravím podobnou podívanou příště, pokud Pán povolí pozemskému panáčkovi prodloužený pobyt. Pouze protekční přítel Petr přestože přijde pozdě, publikuje, protože používá prchavý příslib pěnících půllitrů piva prezentovaný prací půvabné polovičky. Pohostinný partnerský pár, prima poněkud přerostlý psík, přes pozemské přízemí porostlé platany po početné posvátné poletuchy pokrývající průzračné pozadí pěknou pohlednici přímo povznášejí. Přeji plnou putnu příjemných pocitů, přívětivé počasí, pár přátel, poctivou práci placenou pravými papírovými penězi, prostě pohodovou příští právě počínající periodu. Pupkatý pantáta přežívající pod patronátem původem portugalského prostého pokorného pátera Paduánského.

Za mého mládí by znělo z rozhlasového vysílání o stavu vody na českých tocích obvyklé: Výška, tlak, teplota, rosný bod dnes v sedm hodin ráno. Teď máme úterý 13. prosince 2022. Sněhová pokrývka souvislá, na teploměru - 15°C (pocitově 25) v ruce lopata a pod kulichem hříšně velikášské myšlenky. Nebuď srab a vytáhni ten mobil z kapsy. Technika jak známo pokročila. I telefon dokáže ošálit oko téměř věrným zachycením skutečnosti. Zmáčknout čudlík fotoaparátu dokáže každé batole. Nemluvě o tom, že velcí duchové fotografie nemuseli ani zvednout tělo od okna v obýváku a dokázali vykouzlit zázraky. Vzpomeňme jen slavné okno ateliéru klasika Josefa Sudka, který to zmáknul s předpotopní dřevěnou kamerou dokonce s jednou rukou. Nebo obyčejné okno trutnovského bytu nedávno zesnulého zamlklého přítele Mistra Jiřího Havla s téměř každodenní dávkou snímků s úchvatnými pohledy na proměnlivé panorama Krkonoš.

Domovních znamení je ve Svobodě nad Úpou pomálu. Nechá-li se k nim vůbec počítat z budovy pošty importovaná štuková hlavička secesní krásky na domku, kde ani český génius Jára Cimrman pravděpodobně nikdy nebydlel na Sluneční stráni. Nebo oblíbená majetnická domovní značka se čtyřkou, kotvou a monogramem Ignáce Etricha na průčelí bývalé lékárny u Panny Marie Pomocné později přejmenované na U černého orla. Ani jeden název ovšem nesouvisí s původní „Hausmarke". Či s přimhouřením obou očí ryze ornamentální dodnes užívaný zdobný doplněk klasicistních a empírových fasád na vilce čp. 407 v Kostelní ulici. Fiktivní znamení dvojice lvích hlav by se na fasádách hledalo marně. I v potemnělé chodbě tiché chaloupky ve stráni nad městem, která by se klidně mohla jmenovat "U dvou štírů" ho oči sporadického návštěvníka sotva zaznamenají.