Freiheit

Migranti jsou téma doby. Vyskakují nejen z podvozků nákladních vlaků, z dálkových kamionů na pohled seriózních dopravců i z podezřelých převaděčských dodávek, z přeplněných bárek na širém moři a vymrzlých zavazadlových prostorů letadel. Až do obýváku se vetřou ze stránek tisku, z rádia i televizní obrazovky. Jistotu nemá ani nic netušící návštěvník relativně poklidných Krkonoš. Při sobotním veselém výletu 24. června do Veselého výletu v Peci pod Sněžkou na vernisáž jsme s kamarádem Pepou využili jeho povolenku a zajeli se při odjezdu podívat za stále úchvatnými výhledy do vyšších poloh. Jen malé kolečko přes Zahrádky na Pražskou a po Lučinách ke Kolínské boudě. Zpět na Vysoký svah a kolem Žižkovy boudy k Poustevníkovi a domů. Výhled od Husovy boudy ke Sněžce se nikdy neomrzí. Na šíroširém zelenomodrém horizontu zářila ještě jako perla bělostná „Mapa republiky" ohryzaná od hladového slunce do siluety pouhých Čech a monumentální svahy hlubokého kotle pod námi posázené zdáli neprovokujícími budovami nechaly na chvíli zapomenout na momentální architektonický chaos přebujelého centra kdysi poklidného střediska.

Krakonoš se zjevuje v podobách rozličných, napsal kdysi svými slovy jistý magistr přírodních věd z univerzity v Lipsku Hans Schultze. Do historie bádání o bájném vládci krkonošských hor se zapsal známějším latinským pseudonymem Paul Johannes Praetorius. Tato základní premisa se jako vtíravý leitmotiv prolíná dílem většiny jeho následovníků. Slavných i méně slavných, fundovaných, nevěrohodných i zcela zapomenutelných mezi nimiž jako poslední v řadě stojí autor těchto stránek. V záložce věnované nevyčerpatelnému a zajímavému tématu o personifikaci horských živlů i tak již defilovala pěkná řádka různých představ této bytosti. Sešli se tu Krakonošové malí, velcí, tlustí, tencí, malovaní i sochaní, nenávidění i kochaní, z porcelánu, marcipánu, z drátu pletení, živí i dřevění. Prapůvodní paskvil ze zvířecích atributů ve vší úctě ke kartografu Helwigovi více než předlohu pro totem obávaného démona starých Keltů připomíná pověstný přeplácaný dort pejska a kočičky z Čapkových pohádek. Přesto jej v grafické zkratce přijala jako oficiální logo řada vážených institucí. Proč ale zrovna v jeho naturalistickém 3D zhmotnění se zhlédli současní trutnovští Rýbrcoulové, leckterá hlava nebere. Že by nedostatek fantazie? Odpudiví Krampusové v jeho doprovodu, to už je vážně no comment. Někteří maskulinní borci přepásaní kožešinou, kteří snad na věky očarovali Germány zase jen jen naskočit do zápasnické klece bijců z MMA. Sem tam se mihne noblesní aristokratický elegán v zelené kamizole s knoflíky z paroží a vedle dav pupkatých strýců z nějaké zapadlé hájovny v ušmudlaném hubertusu. Mezi zarostlými obřisky s vlajícím hárem jakoby vypůjčeným od legendárního čísla 68 z NHL i bezvousý pacholíček tu byl. A kouzelný ptáček jarabáček od současného umělce Jindřicha Ulricha. Téměř všichni reprezentují vkus časů, kdy vznikli a jen opravdu odvážný tvůrce dokáže překonat stoletý nepsaný kánon, že pán hor je jen a pouze vousatý pantáta s holí a nikdy jinak! Asi jako když dospělý chlap v letech tvrdošíjně trvá na tom, že proměnlivý ženský klín má podobu klasického kosočtverce, jak ho odpradávna adolescentní sprejeři dosud čmárají po zdech. Jako typické dítě své doby, kdy mezi pozemskými živáčky stejně jako na Sněžce či na Olympu existovala pouhá dvě starozákonní pohlaví, byl Duch hor zpravidla on. Ach ten mužský šovinismus! Nejsem zrovna nadšený příznivec politických názorů kontroverzního provokatéra, básníka a dramatika Bertolta Brechta. Jeho citát: „Jestliže to tak je, je třeba to změnit" je mi však blízký. Je příznačné, že se stejnou myšlenkou musela přijít půvabná žena, polská umělkyně Beata Justa. Tu mi seslal z výšin za hřebenem Rýchor - no, sám Krakonoš. Setkali jsme se poprvé za jiných okolností už v polovině devadesátých let minulého století. Pozvánka na vernisáž její výstavy obrazů a fotografií do galerie Veselý výlet v Peci pod Sněžkou nebyla tudíž cestou do neznáma. Zde si dovolím ocitovat text pozvánky, protože lapidárně vyjadřuje vše, co bych nejapně sáhodlouze okecával:
Vážená přítelkyně Veselého výletu je výraznou umělkyní a lektorkou z Parady - Domu Tří Kultur na polské straně Krkonoš. Hlavním motivem posledních prací je Duch hor, kterého si lidé v průběhu času představovali různě. Nebyl to jen starý vousatý muž, ale třeba bouřka, skála, žena, oheň i největší divoké zvíře Krkonoš jelen. Beata si z několika pojmenování alter ega, tedy skryté osobnosti Ducha hor, jako třeba Ruba, Rubinia, Rubencale vybrala Rubencza. I to je etymologicky odvozené od Rýbrcoula. K tomu nám Beata řekla: «Vnímání Ducha hor odpovídalo době, kdy popis či ztvárnění vzniklo. Proto je anachronismem jej vnímat jen jako starce, přišel čas na nové, současné pojetí».

To to letí, milé děti! Už je tu zas ten slastný čas nicnedělání a užívání léta plnými doušky. Bez strašáku diktátu, písemky z matematiky a nedopusť žádný z mistrů Jedi, obávaného zkoušení z chemie. Školní batůžek má dovolenou a legitkám do kroužků skončila platnost. Volají cizokrajné dálky, pobyt u prababičky na vsi, když babička má do důchodu ještě daleko, koupání, cyklotoulky, táboření, rybaření, houbaření, první lásky... A možná také konečně vytoužené chvíle s rodiči. Prázdniny ale nejsou jen čas jurodivého mládí. S koncem školního roku se pootevírají dvířka do dětství i pro seniory dávno škole odrostlé. Alespoň na těch pár pomíjivých chvil třídních srazů, se kterými se zpravidla v červnu „roztrhne pytel". Celý rok skuhrající důchodce obvykle při obdržení pozvánky pookřeje jako by pokropen živou vodou. Z mrzutého dědka je na jeden večer náhle zase ten milý veselý společník jako před lety. Pajdavá bába v teplákách sledující už jen zlevňovací akce v supermarketech je mávnutím kouzelného proutku za dámu. Dokonce se rozvzpomene na taneční kroky dávného tanga a světe div se mladému číšníkovi nechá tučné zpropitné. Už to těšení prý za to stojí. Alespoň u těch mladších ročníků. A těch otázek v duchu a očekávání. Jestlipak bude mít Maruna pořád ten šílený přeliv jako před pěti lety? A co Franta, kdo ví, jestli už shodil to pivní panděro? Honza se zase bude určitě vytahovat s novým bourákem a nejspíš i mladou „přítulkyní". Andula už má jistě další vnouče. A třídní krasavice Tereza, bože můj jak jsme jí všichni kluci bez výjimky nadbíhali. Košem dostali i ti nejvyhlášenější svůdníci. Nakonec prý žila s tou šedou brejlatou myší z béčka, co si nemůžu vzpomenout, ani jak se jmenovala. Prý dokonce přiletí i Mirek, který po osmašedesátém emigroval až do Austrálie. S přibývajícími léty ubývá furiantského kasání a převládají stesky na neduhy a choroby. A hlavně ubývá účastníků. Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsem byl v hloubi minulého století ještě v produktivním věku, tak se mí přátelé často divili, proč my absolventi zvláštní školy nikdy nemáme žádný sraz. Jednoduchá odpověď, holenkové. Většina spolužáků byla zaneprázdněna vysokými funkcemi ve státním nebo stranickém aparátu. Poprvé jsme se sešli po padesáti letech od ukončení povinné školní docházky. Pravda, trochu jsme se picli a v alkoholovém opojení si svatosvatě slíbili, že teď už se budeme scházet každý rok. Nevědomky jako většina umělců antichartu jsem podepsal, že to budu každoročně 20. června svolávat. Stále to poctivě plním, ale poslední tři roky už jsem tam byl sám.

Alespoň amatérské astronomické pozorování od nás z obýváku má v tomto případě jasno. Nastává letní slunovrat! Letos jako obvykle 21. června. A už to jde z kopce nejen s námi, ale i se sluníčkem. To divadlo má za sebou miliony repríz a stále je důvodem k oslavě. Stačí jediná kapička zelené keltské krve v žilách a je to tam otištěno jako QR kód. Nejkratší noc roku je magická a slavili ji Keltové, Slované i Pohané dokud jim ji nevyfoukli křesťané s nastrčeným svatým Jánečkem. Poslední doutnající uhlíky slavnostních ohňů zapalovaných odpradávna k uctění přírody, slunce, života a síly zašlapal na dlouho v našich zeměpisných šířkách bolševik. Zajímavý doklad o slavení slunovratu původními obyvateli Krkonoš ještě v první polovině minulého století mi kolegiálně a nezištně poslala paní Emilie Svobodová z Mladých Buků. Je to česky psané policejní hlášení o průběhu slunovratových slavností Německého svépomocného spolku z Mladých Buků datované do roku 1925. Listina je uložena v SOkA v Trutnově ve spolkovém fondu obce Mladé Buky. Společenský život sousedních obcí se navzájem prolínal, a protože se podobá tomu ve Svobodě nad Úpou jako vejce vejci, „nakopla" ve mně další souvislosti takže ji s laskavým svolením badatelky rád okomentuji. Německý živel v pohraničí se krátce po první světové válce stále ještě vzpouzel ustavení samostatného Československa. Dnes chápeme, že oprávněně. Každopádně vláda mladé republiky si jakékoliv jiskérky odporu pečlivě hlídala, což vyplývá zřetelně i z citovaného zhodnocení slavnosti s předpokládaným bujarým průběhem. Lejstro je plné úředních razítek, avšak podstatné je, že vrchní strážmistr Watzek z policejní stanice číslo 21 v Mladých Bukách 26. června 1925 melduje na Okresní politickou správu v Trutnově následující: „K příkazu číslo 22 400 ze dne 17. 6. 1925 oznamuji, že povolená slavnost slunovratu spolku „Deutscher Gehilfsverein" v Mladých Bukách byla konána dne 20. června 1925 na kopci zvaném „Vorwerkshöh" za účasti asi 250 osob. Průvod se konal s hudbou od hostince Josefa Baudische v Mladých Bukách číslo 275 až na shora uvedenou vyvýšeninu. Po proslově jednatele spolku příručího Gustava Baudische bytem v Kalné Vodě obec Mladé Buky, jenž mluvil o významu slunovratu, odebrala se polovina účastníků domů a část do blízkého výletního hostince Julia Peschkeho v Antonínově údolí obce Mladé Buky číslo 141. Při odbývání slavnosti nebyl veřejný pořádek porušen. Razítko, podpis."

24. června má svátek první ze zástupu svatých Janů biblický prorok Jan Křtitel zvaný Přechůdce, neboť on to byl, kdo zvěstoval příchod Vykupitele, když při prvním spatření Krista vyslovil ono „Ecce Agnus Dei" - Ejhle beránek Boží! To on jej pokřtil v řece Jordánu a bývá často mylně uváděn jako Ježíšův starší bratr. Jedním z méně známých trochu morbidních atributů tohoto světce mučedníka je jeho uťatá hlava na ploché míse, kterou si podle pověsti vyžádala Salome od krále Heroda. Ve skutečnosti to bylo asi trochu jinak a panovník nechal nekompromisního kazatele ctnosti a pokání a propagátora křtu zabít z obav, že by mohl podnítit povstání. Politické intriky se od počátku našeho letopočtu nijak nezměnily. S obdobím konce měsíce června se pojí pohanské slavnosti letního slunovratu (21. 6.) kdy nejkratší noc otevírá cestu astronomickému létu i tradiční čarovná Svatojánská noc před sv. Janem plná kouzel a milostné magie. Od lidových obyčejů, pověr, sbírání devatera kvítí a pálení ozdravných ohňů až po hledání kouzelného zlatého kapradí. Takový pugétek z devíti druhů bylinek s vírou sesbíraný na devíti místech bez jediného slova uvitý měl mimo jiných báječných účinků jako je porozumění řeči zvířat či stát se neviditelným i moc splnit tajná přání, přivolat lásku a dokonce uspíšit svatbu. Jsem toho živoucím dokladem. Hned následující noc byla má svatební. O tom jak jsme s mou nejmilejší manželkou stáli celou noc u okna, protože nám někdo nakukal, že je to noc plná zázraků jsem už kdysi psal a nechápu, proč se mi všichni smáli. Bylo to 24. června 1961 a žili jsme spolu v „tiché domácnosti" s láskou 61 let.

Záliby lidí jsou rozličné. Někdo má rád holky, jiný vdolky. I bez absolvování několika semestrů psychologie jen selským rozumem a vlastní zkušeností lze dospět k zjištění, že i to se formuje v dětství. Červen býval za našich školních let jako dnes v podstatě nejkrásnějším měsícem v roce. Nikoliv prázdniny, ale těšení se na ně! Učení šlo většinou stranou, stejně se na celoročních výsledcích moc změnit nedalo. Navíc byl čas školních výletů. Matička Stověžatá, Sněžka, Říp, Macocha, Jinolické rybníky...a hlavně hrady a zámky! Ty mě osobně fascinovaly nejvíc. Že jsme prolézali obýváky a ložnice ukradené režimem docela nedávno jiným lidem, které se nám škola snažila představit v tom nejčernějším světle jako dávné nenáviděné feudály a vykořisťovatele bezelstnou dětskou mysl nijak nezatěžovalo. Největší ťafku mi zasadilo Konopiště. Páníčku! Těch loveckých trofejí! Následník trůnu arcivévoda Ferdinand musel jako smyslů zbavený pálit po všem živém jako u Verdunu. Mé dětinské představy o vysněném budoucím povolání lesníka spojené se zalíbením v myslivosti se možná už tenkrát otřásly v základech. Ale jak pravil jistý moudrý rabín na smrtelné posteli: Všechno je jinak. Zde si dovolím módní filmový střih a přeskočím školometská moudra o historii známého zámku. Stejně tak historky roky přetřásané šlechtické familie, která mohla být... Kdyby Všemohoucí opět nechtěl jednou potvrdit odvěké pravidlo, že čím kdo zachází, tím také schází. Vražedné výstřely v Sarajevu a následné otočení kolem dějin zažehnutím požáru Velké války - však víte. S příslovečnou skromností přeskočím i všechny intimní životní peripetie vlastní osoby, které jsou stejně všeobecně známé, protože jsem je vykecal jinde a pro 99% čtenářů naprosto nezajímavé. Jako kluk z hospody symbolicky narazím další soudek.

„Kdo se na mě jedním očkem podívá, tomu husí kůže po celém těle naskočí. Kdo se na mě druhým očkem podívá, do smrti veselej nebude". Žádný strach, není to obávaný strašlivý loupežník Sarka Farka z klasické filmové čertovské pohádky v nezapomenutelném podání Jaroslava Vojty. I vedle dětmi zbožňovaného Rumcajse, před kterým se třásl celý Řáholec, vypadá tenhle moula se sotva rašícím plnovousem spíš k smíchu. Ani když sáhneme potřetí do galerie zloduchů z českých filmů pro vyvrhele Lotranda staršího, nesahá rýchorský holobrádek Jiřímu Pechovi, jenž zrovna velkým vzrůstem nevynikal ani po kotníky. S vrozenou leností bloumá celý život tím svým nevelkým lesíkem a jen pár opravdových znalců nejvýchodnějšího výběžku krkonošských hor ví, kdo je to loupeživý Tonda z Rýchorského lesa.