Freiheit

Co svět světem stojí, nechal se Krakonoš vždycky portrétovat s holí. Ale „stará konzerva" nikdy nebyl. Ba naopak. Mnohé trendy propagoval s velikánským předstihem. Například severskou chůzi - hit posledních let. Dnes pomalu žádná babka, která v životě nestála na lyžích, nevyjde z domu bez speciálních lehkých, ani lyžařských - ani trekových, ale nordic walkingových holí. Komický je pohled na pajdající běžkyně uprostřed parného léta. Jenže pánové, zadržte smích. Čím dál víc mých vrstevníků tomuto módnímu výstřelku také propadá. Osobně už se do kopců nevydrápu ani s těmi opovrhovanými podpůrnými klacky, ale jsem na síti a vidím, že bez teleskopických hůlek v batohu pomalu žádného poutníka člověk nepotká ani na rovině. A světe div se, věk v tom nehraje pražádnou roli. Junáci plní sil i ztepilé panny krev a mlíko považují přímo za fyzickou újmu nejít s dobou „po čtyřech". Jedinec na horské stezce bez holí, jako by byl méněcenný. Skoro jako krásná mladá holka bez poloviny těla počmáraného kérkou.

Je první říjnová sobota, nehostinno, sychravo, občas zafučí severák. Celý týden prší a je zima. Podle houbařských hlídek na Vysočině si užívají houbové žně. Vrchovatých košíků, tašek a přepravek je plný internet. U nás ve vyšších polohách prý nerostou. Odpoledne mě kamarád vyvezl do lesů na obhlídku zaniklé kapličky. Sice je to v mém někdejším rýchorském revíru kousek za barákem, ale jen proto, že jsem tam už pěkně dlouho nebyl, jsem neodmítl. Nestačil jsem se divit, jak se všecko za docela krátkou dobu změnilo. Vykácené holiny, zarostlé cesty a všude plno vývratů po nedávné vichřici. Jen kolem remízků kropenatá červená hejna muchomůrek. Každý zkušený houbař ví, co to znamená. To ve mně bouchly saze! Ty vorle, jedeš do lesa a nevezmeš si sebou ani kudličku, natož košíček nebo aspoň taštičku. No nic, stejně se nemůžu ohýbat a na cestě sotva něco najdu. Omrkli jsme zbytky kapličky a mě se už nechtělo šlapat do kopce zpátky k autu a rozhodl jsem se radši sejít k domovu pěšky. Šofér Pepa musel, tak mě ponechal živlům napospas. Cestou z kopce se to po namoklých kamenech, kořenech a spadaném listí setsakramentsky smekalo, Takže jsem měl oči na šťopkách a stažené půlky. Několik buclatých hříbečků jsem po cestě přece jen vydloubnul pro potěchu oka. Nebýt okusu od nenažraných slimáků byli, jak už to na podzim bývá zdraví - no, jako hřiby.

Nepublikováno

Je 12. září, svátek má Marie. Ve vzduchu visí dvojí apokalypsa, jejíž výsledek neznám. Meteorologové neustále zvyšují výstrahy před extrémními dešti a stupňují hrůzu z povodní a za dveřmi jsou krajské a senátní volby. V relativním poklidu s pocitem muzikanta na Titaniku píši svůj neaktuální pravidelný příspěvek do městských novin. Díky internetu má dnes kdokoliv možnost nahlédnout do mnoha interiérů „horských chalup" nabízejících rekreační ubytování v soukromí turistům a návštěvníkům Krkonoš z různých koutů republiky i ze zahraničí. Jen minimum jich alespoň náznakem stylově připomíná přívětivé prostředí někdejších horských obydlí. V převážné většině se jedná o sice neosobní a uniformní jakoby přes kopírák, ale moderní, nákladně až luxusně vybavené apartmány splňující vysoké nároky současných hostů s pořizovací cenou vyjádřenou šestimístným až sedmimístným číslem. Maně si vzpomenu na první vlaštovky podnikavců z osmdesátých let minulého století, jak začínali v jedné sklepní místnosti vybavené spartakiádními lehátky poskytovat přístřeší „dederonům" z té bratrské části Německa, vděční za čtyři východní marky za nocleh. Už, už se mi dralo na jazyk téma jak za „komančů" bylo líp. Po zralé úvaze jsem se pokorně vrátil k převážně apolitické linii „Střípků" a zvolil téma přímo duchovní. Proto i titulní ilustrační svatý obrázek s kopií slavného obrazu Diego Velázqueze Korunování Panny Marie uloženého v Museo Nacional del Prado v Madridu.

...a není každá bedla jedlá. Vybují-li takhle brutálně masivní exemplář uprostřed zahrady, měl by každý nálezce zpozornět. Rozmohl se nám tady takový nešvar. V trávě luk, zahrad a parků lze stále častěji najít statné plodnice jedovaté potvůrky s příznačným jménem bedla česká. Na rozdíl od vynikající bedly vysoké rostoucí v lese, kterou hospodyňky milují pro lískooříškovou příchuť a obalované řízečky jsou vyhlášenou perlou české kuchyně, tato je novým poddruhem bedly červenající. Charakteristickým poznávacím znamením je tudíž mimo jiné zčervenání dužiny na řezu. Bedla vysoká dosahující v příznivých podmínkách výšky až 40 cm se nečervená ani v mládí. Bedla červenající považovaná dlouhá léta za jedlou a houbaři bez obav sbíraná hodila věhlasným mykologům do odborných debat takříkajíc vidle. Již několik zaznamenaných nevolností, zvracení, průjmů a rychlé dehydratace organismu, dokonce i úmrtí po jejím požití vyvolalo neshodu i mezi na slovo vzatými odborníky. Staří praktici znají pochopitelně desítky neomylných rozlišovacích znaků mezi množstvím druhů bedel. Laikům je každá rada drahá, ti jsou schopní sníst i muchomůrku tygrovanou. V tom případě je to ovšem jejich poslední večeře. Vyplatí se jednoduchá zásada. Podezřelé bedly z parků a zahrad nebrat. I za cenu, že bude váš jídelníček chudší o vynikající laskominu. Ta na snímku měla ještě nerozvinutý kulovitý klobouk krásně masitý a na řezu sněhově bílý. Pokmínované plátky osmahnuté na másle byly ňam, ňam!

V hospodě jsem se sice nenarodil, ale když jeli po válce rodiče budovat pohraničí a zabrali hospodu, vzali mě sebou. Ještě mi nebylo pět. Očima pamětníka „osmdesát plus" byl podnik po vysídlení původních německých majitelů nevyčerpatelným skladištěm unikátních sběratelských exponátů s pivní, pivovarskou a hospodskou tématikou. Z pohledu tehdejších osídlenců to byly jen nepotřebné, nepraktické a zastaralé krámy, kterých se hleděli co nejrychleji zbavit. Ty má boží prostoto! Dnes je těžké soudit, protože má-li zeměkoule otvor, kterým končí rektum, bylo to právě tady. V kouzelném, bohem zapomenutém místě mého dětství. Rodičům zmlsaným společenským ruchem pod náchodským zámečkem vršku kulatého se nezamlouvaly všecky ty pijácké korbílky s německými nápisy, reklamní pivní tácky na „Trautenauer Bier", malované talíře se svastikou na dně, gramodesky s tklivou Lili Marlén nebo Horst Wessel Lied a ostatní „germánské" smetí. Smetí patří na smetiště! Ty méně provokativní kousky ještě tak s blahosklonným úšklebkem dětem na hraní. Tady někde na písku, ve stodole či na půdě vidím počátky své celoživotní nesystematické sběratelské posedlosti, kterou nikdo jiný z rodiny nikdy netrpěl ani netrpí. Echt sběratelům je má vášeň k smíchu, protože nebuduji sbírku. Jen spřízněná duše Jiří Suchý se svou populární krabicí plnou roztodivných věcí by mě dozajista pochopil. Člověk neví, co se může přihodit a tak je mi líto věci vyhodit. Prostě když mě nějaká blbina zaujme - šup do krabice. Ukládám ji tam, kam patří, za rok, za dva nebo za tři budu rád, že ji mám. Je tam knot, rukavice z jelenice i ten brok, kterým jsem byl kdysi střelen. Zrovna včera jsem tam našel skleněnku z hospody, co byla v krabičce s dalšími schovaná pod schody.

Roztomilý půvab, poetické pojetí a až okázale jednoduchá srozumitelnost vyzařuje nejen z autorovy figurky Krakonoše, ale z většiny jeho nezaměnitelných postaviček, pohádkových výjevů, zvířátek i architektonických detailů s nesmazatelným vlivem neotřelé krásy milovaných Jestřebích hor. Nerad opakuji stejnou výtvarnou techniku prezentovaných podob pána hor, ale na měsíc září, čas rozzářených kukadel malých školáků jdoucích po prázdninách zase do školy je to jednoznačná volba. Kreslení a malovaní Krakonošové, vynikající, zdařilí i s prominutím nepovedení ne-li přímo oškliví, se množí geometrickou řadou jako někteří rekordmani z hmyzí říše krkonošských lesů. Je až s podivem, že ti líbivější vznikají zpravidla něžnýma rukama žen malířek. Pan Josef Vik měl asi v mužském těle něžnou ženskou duši.

Ani chimérický bazilišek plný jedu, ani fénix vzešlý z popela jako symbol zániku a opětného znovuzrození, ale bájný gryf, napůl orel, napůl lev s tiskařskými houbičkami v pařátech je odvěkým znamením tiskařů a typografů. Svobodský tiskař z první poloviny 20. století Franz Feix nevolil jinak. Gryf na jeho propagačních tiskovinách je sice hodně schematický, výtvarným stylem poplatný německému vkusu té doby, ale jako grafická zkratka čitelný a srozumitelný. Nebýt informační cedule naučné vycházkové trasy „Via Piette" na vratech bývalé tiskárny ve Svobodě nad Úpou v současném čp. 442 v ulici 5. května asi by o zaniklé významné provozovně věděl málokdo. Vedle množství jednoúčelových tiskovin, propagačních materiálů, brožur, plakátů a pohlednic zde v roce 1925 vytiskli dodnes ceněnou a dlouhá léta jedinou brožurku o historii městečka Svoboda nad Úpou z pera městského tajemníka a kronikáře Bernarda Hampla. Také barevný obrázkový dvojlist s notami a textem „Svobodské písně domovské" neboli městské hymny. Opravdovým „majstrštykem" se tiskař Feix blýskl už v roce 1913 přetiskem prvního učeného spisku o Janských Lázních z roku 1680 od Jiřího Ignáce Hettmayera. Propagačních materiálů o Janských Lázních včetně luxusních litografických barevných brožur opustilo tiskárnu za léta jejího trvání úctyhodné množství. Čím víc se badatel nimrá v životopisných datech, tím víc má z chyb a nepřesností zamotanou hlavu a iluze o akurátnosti úředníků staré dobré Habsburské monarchie se bortí jako domeček z karet. Údaje z matrik nesouhlasí s daty ze sčítacích archů, natož z několika vydání adresářů a nic nelze brát za definitivní. Pokud je to možné vycházím z matrik, i když i ty se rozcházejí.