Freiheit

Nejkrásnější výhled z okna mají někteří Pražáci, o tom žádná! Ten se neokouká. A jsou vlastenci, kterým zjihne zrak i při pohledu na pouhou fotografii. Jiní zase nyjí při pozorování západu slunce nad smyslnými dvojčaty Světlé a Černé hory z výseku východokrkonošských hřebenů viditelných od nás z obýváku. Nedávno mě umrtvil kamarád fantastickým sdělením. „Jestlipak víš ty voe, že stejná scenerie je za ideálních světelných podmínek viditelná až od nás z Ameriky?" Samozřejmě, že už jsem o tom slyšel, ale to je jen tak na úvod dnešní nostalgické úvahy. Když jsme začátkem října 2005 s přítelem z nejvěrnějších využili pozvání svobodného pána Gablenze, dnes již zvěčnělého potomka slavného vítěze z bitvy u Trutnova v roce 1866 k návštěvě Bavorska, netušil jsem, do jaké nádhery jedeme. Město Roßhaupten v Allgäu u hranic s Rakouskem má historickou „dračí legendu" podobně jako Trutnov. Průzračná jezera uprostřed šťavnaté zeleně luk s věncem impozantních alpských velikánů na horizontu. To nejpřitažlivější doslova jako pověstná třešnička na dortu je snad nejpohádkovější ze všech zámků připomínající opravdový obří výtvor nějakého šíleného cukrářského mistra, kulisa mnoha filmů počínaje animovanou Sněhurkou Walta Disneye, úchvatný, kýčovitý, fantastický Neuschwanstein na dohled. A na tohle jsme během pobytu v přívětivém vejminku pana barona, šéfpilota Lufthansy ve výslužbě, postaveném vedle rodinného pensionu na místě bývalého osamělého statku ve stráni nad městem koukali přes hladinu jezera z terasy. Až měl člověk pocit, že tu velkolepou a nákladnou stavbu nechal podivínský král Ludvík II. Bavorský vybudovat nikoliv pro inscenaci oper svého oblíbence Richarda Wágnera, ale pro sladké pohádkové usínání dětiček z familie von Gablenz. Docela jsem jim na okamžik záviděl. S konstatováním, že i mecenáši umění mohou mít zvláštní záliby, jsme se pokochali a hajdy domů. I přesto, že si spousta světoběžníků upravuje klasické - všude dobře, doma nejlíp - na chlapácké všude je hezky, tak co doma.

Současné stoupající obliby dřevostaveb s minimální uhlíkovou stopou využila pohotově nově založená pražská developerská skupina Biomaxsystem a nabízí levné energeticky nenáročné dřevěné minidomky vhodné pro osamělé seniory stejně jako čím dál častější single osoby každého věku vyznávající současné životní bio zásady udržitelného rozvoje společnosti. Ubíjející nákladný život v metropolích vyvolává masivní návrat ke kořenům, na venkov do stále ještě civilizací nedotčených míst. Ne každý dosud vlastní rodnou chalupu ve stráni u lesa daleko od nezdravého prostředí velkoměsta plného automobilů se spalovacími motory a lokálních topenišť v kotlích neodpovídajících nařízením EU. Zejména úsporný typ ekologického bydlení 1 + 0 s výrobcem proklamovanou solární energetickou soběstačností s minimální spotřebou užitkové vody z vlastního zdroje je vybaven nezbytným nábytkem včetně suchého přenosného WC bez jakékoliv chemie.

Červen bývá obvykle deštivý měsíc a podle pranostik v tom má prsty jistý Medard. S představením červnového Krakonoše bych rád uvedl věci na pravou míru. Všechno je jinak! Muzeum Podkrkonoší v Trutnově připravilo pro návštěvníky k Mezinárodnímu dni muzeí připadajícímu od roku 1977 na 18. května jako již tradičně komentovanou výstavku vybraných loňských přírůstků. Byla mezi nimi i zarámovaná (a bohužel zasklená) žertovná kolorovaná kresba krajiny v dešti s Krakonošem od trutnovského malíře Miloše Trýzny (1931 - 2021). A nebyl by to věčně dobře naladěný vtipálek Miloš, aby do svého dílka občas nezakomponoval nějaký jinotaj. Netuším, jak obrázek pojmenoval, ale je to na první pohled hodně deštivý den. Krakonoš skrytý částečně za rovnaninou dřevěných polen v typické póze a s úlevným výrazem ve tváři i obdivný pohled půvabné mladé dámy pod červeným paraplíčkem nenechají nikoho na pochybách, oč tu běží.

Kdyby ještě žila Panklovic babička Magdalena ze Starého bělidla, nejspíš by vysypala z vyšívaného kapsáře zavěšeného u pasu pod krajkovou zástěrou nejmíň tucet průpovídek, přísloví a pořekadel k danému tématu. Zejména jedno je v současné době aktuální, přestože je platné stále: „Nechceš-li ztratit přítele, nepůjčuj mu peníze, nezačínej si nic s jeho ženou a neříkej mu, koho volíš". Věky ověřená moudrost, jasná, srozumitelná a tak těžko splnitelná. Možná právě proto má většina lidí k stáru tak málo kamarádů.

Nepublikováno

To je pořád jen Rudolf, Rudolf, Rudolf. Míněno Habsburský, toho jména druhý. Římský císař, český, uherský a chorvatský král, arcivévoda rakouský narozený ve Vídni 18. července 1552 zemřelý 20. ledna 1612 v Praze, kterou jako poslední z Habsburků učinil svým sídelním městem. Jemu jsou zasvěceny dnes už tradiční Rudolfovy slavnosti a jak to vypadá, bude mít ve Svobodě nad Úpou i sochu. Naštěstí jen dřevěnou s relativně krátkou životností takže naši potomci nebudou možná muset řešit v referendu kam s ním. Ne, že by si ji nezasloužil. Panovník jeho věhlasu, který mimo jiné povýšil už 18. října 1580 bezvýznamné hnízdo několika kovkopů z mnohaslibných rýchorských nalezišť třpytivých zlatinek usazených v bezpečném závětří Černé hory na městečko s výsadami a privilegii ostatních starobylých větších a známějších horních měst by se měl tesat do mramoru nebo odlévat z bronzu. Což se ostatně v hojné míře dělo už za jeho života. Někteří hnidopiši mezi regionálními historiky by na jeho místě rádi viděli jeho děda Ferdinanda I. Jednak by se tím povědomí o existenci Svobody posunulo o pár let dozadu, což je argument jen pro extra soutěživé jedince, ale z faktografického hlediska naprostá malichernost. Jenže ten kdo svým podpisem 30. srpna 1546 na první známé byť nedochované hornické privilegium spojené údajně s udělením znaku vytáhl bezejmennou osadu z nicoty aspoň symbolicky na roveň důlních revírů v českém království byl až do doby než to nějaký převratný historický objev vyvrátí právě Ferdinand I. Zakladatel Rakousko - česko - uherského soustátí, ze kterého vznikla mnohonárodnostní monarchie s vládnoucí dynastií Habsburků trvající až do konce Velké války v roce 1918. Narodil se 10. března 1503 v Alcalá de Henares nedaleko Madridu a zemřel 25. července 1564 ve Vídni. Splu s manželkou Annou Jagelonskou spočívá v chrámu sv. Víta v Praze.

Většina šťastných normálních lidí nemá o Schlaraffii, recesistickém spolku bláznů, šašků a kašparů, byť i někdy s vysokoškolským vzděláním ani potuchy. Hrstka šťastlivců o nich ví téměř všecko. Mezi oběma krajními extrémy se zmítá množina nešťastných jedinců, kterým je všecko jedno a my sběratelé. Šťastní, když se nám podaří získat nový přírůstek do sbírky a nešťastní, když se nedaří ho zařadit. Odznaky s vyobrazením sovy patří k těm zapeklitějším. Pro milovníky Schlaraffie je většinou věc jasná. Sova, konkrétně ta ze všech největší je erbovním ptákem spolku. Sedící, stojící, v letu nebo jen výrazná výří hlava, realisticky pojatá či v symbolické zkratce se na odznacích, dekoracích a medailích kolujících mezi šlarafy po celém světě tisíce vyskytuje téměř pravidelně.

Letošní rozmarné jaro nechalo předčasně vykvést květy všech barev, aby je vzápětí spálil nečekaný mráz. Na naší zpustlé a neudržované zahradě, která zčista jasna spadla na má bedra bez ohledu na to, že ze všech bylin těžko rozeznám kravinec od petrklíče, vykvetla mezi bělostnými kvítky jívových proutků zajímavá trvalka. Prý je to Allium schoenoprasum a hospodyňky ho podle Magdaleny Dobromily užívaly již před narozením Krista. Naše babičky měly pro šťavnatou aromatickou nať v kuchyni všestranné využití, jen aby dědkům mohly odepřít jejich oblíbené tvrdošíjně vyžadované Maggi. Čerstvě nasekanou ji míchaly se solí, praly ji do másla, do tvarohu i do sýrů. Spolu s koprem musela být v salátech a bez té údajně zdravé trávy s vysokým obsahem vitamínu C a mnoha dalších užitečných stopových prvků se neobešla ani míchaná vajíčka, leckterá omáčka o polévkách nemluvě. Ženská když se doví, že zelená barva posiluje zrak, tak s tím ozdobí i hotová jídla na talíři - a dědku nekecej a jez!