Děvenky u studánky

 
Kovová ozdoba knižní vazby (asi 1880)

Panny u pramene, ženy u kašny, krásky se džbánem - to jsou jen další variace názvů stejného motivu oblíbeného výtvarnými umělci všech věků. Drobnůstka z pozlacené křehké kovové slitiny vykazuje charakteristické znaky historizujícího ztvárnění romantické scénky z osmdesátých let 19. století. Sloužila jako luxusnější provedení středového kování nějaké honosné knižní vazby oproti běžnějším výliskům z mosazného plechu. Na desce rodinného alba fotografií, obecní kroniky či výpravné publikace se mezi podobně zdobenými nárožníky na koženém nebo sametovém podkladu jistě pěkně vyjímala. Mladé krásné ženy nositelky života symbolicky nabírají vodu, prvek důležitý pro jeho udržení. Poetická líbivá kompozice známá v nesčetně obměnách výtvarného umění je rovnocenná bojovým či loveckým scénám mužských hrdinů. V kartonážní dílně bývalého Seidlova papírnictví v rokokovém domě s původním číslem 107 na hlavní třídě podhorského městečka Svoboda nad Úpou, v jehož zdech přespal i sám císař Josef II. z rodu Habsburského byla podobných cetek ještě koncem padesátých let minulého století, kdy dům koupili manželé Dvořáčkovi plná krabice. Postupně je rozebraly děti. Poslední fragmenty nabídla ovdovělá paní Dvořáčková jistému místnímu sběrateli. Ještě je mám schované. Jen „vodomilky" jsem si pověsil na úzký proužek volné stěny nad dveřmi jedné ze svých „truckomůrek". Nedávno jsem tam zase po dlouhé době trucoval...

Nepublikováno

Pokračování článku »

Tomahavky po prabábě

15. července 2023    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Historické sekáčky na homolový cukr

Nevím, na co si hrají dnešní mladí s prsty přilepenými k mobilům. Naše generace kdysi pod vlivem dobrodružné četby především na Indiány. Co je tomahavk věděl každý Sedící býk, Geronimo nebo Černý jestřáb z klukovské party i v té nejzapadlejší vesnici. Aby ne! Většina z nás byla na svůj vlastnoruční výrobek připomínající sekerku náležitě pyšná. Bez víceúčelového nástroje a především nebezpečné válečné zbraně zejména pro boj zblízka se ani ti praví severoameričtí Indiáni neobešli. Vyparáděné kousky z ilustrací Zdeňka Buriana užívané při slavnostních příležitostech též jako dýmky míru byly sice pro malé všeuměly nedostižným vzorem, ale jakous takous sekérečku na hrubě opracovaném topůrku dokázal zplichtit skoro každý. Pokud někdo našel na půdě starobylý originální sekáček, kterým se prababička ještě v 19. století oháněla v kuchyni, byl king a Sokolí oko.

Pokračování článku »

Rituály

 
Keep smiling

Udržujte rituály, je to základ spokojeného života, valí se na nás jako mantra zejména z barevných časopisů pro ženy. Doporučuje to pochopitelně devět z deseti uznávaných psychiatrů. Desátý je ten můj. Souhlasím, že nás každého srozumitelné i méně pochopitelné rituály provázejí životem. Dokud jsem byl bezstarostný svobodný mládenec a žil ze dne na den jako to biblické ptactvo nebeské jedl jsem, když přišel hlad, pil když jsem dostal žízeň. Když bylo světlo, pracoval, když byla tma, spal a na rituály - neměl ani pomyšlení. Po založení rodiny, dostavily se nečekaně i rituály. Jsem už starý pes a tenkrát jsme tomu říkali dělba práce. Dnešní emancipovaní mladí lidé by to snad ani dál neměli číst, aby mě někdo nenařknul ze šíření hejtů.

Pokračování článku »

Černý pasažér

06. července 2023    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Husova bouda a černý pasažér - foto anti

Migranti jsou téma doby. Vyskakují nejen z podvozků nákladních vlaků, z dálkových kamionů na pohled seriózních dopravců i z podezřelých převaděčských dodávek, z přeplněných bárek na širém moři a vymrzlých zavazadlových prostorů letadel. Až do obýváku se vetřou ze stránek tisku, z rádia i televizní obrazovky. Jistotu nemá ani nic netušící návštěvník relativně poklidných Krkonoš. Při sobotním veselém výletu 24. června do Veselého výletu v Peci pod Sněžkou na vernisáž jsme s kamarádem Pepou využili jeho povolenku a zajeli se při odjezdu podívat za stále úchvatnými výhledy do vyšších poloh. Jen malé kolečko přes Zahrádky na Pražskou a po Lučinách ke Kolínské boudě. Zpět na Vysoký svah a kolem Žižkovy boudy k Poustevníkovi a domů. Výhled od Husovy boudy ke Sněžce se nikdy neomrzí. Na šíroširém zelenomodrém horizontu zářila ještě jako perla bělostná „Mapa republiky" ohryzaná od hladového slunce do siluety pouhých Čech a monumentální svahy hlubokého kotle pod námi posázené zdáli neprovokujícími budovami nechaly na chvíli zapomenout na momentální architektonický chaos přebujelého centra kdysi poklidného střediska.

Pokračování článku »

Rubencza – Alter ego Ducha hor

04. července 2023    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 

Rubencza.jpg

Krakonoš se zjevuje v podobách rozličných, napsal kdysi svými slovy jistý magistr přírodních věd z univerzity v Lipsku Hans Schultze. Do historie bádání o bájném vládci krkonošských hor se zapsal známějším latinským pseudonymem Paul Johannes Praetorius. Tato základní premisa se jako vtíravý leitmotiv prolíná dílem většiny jeho následovníků. Slavných i méně slavných, fundovaných, nevěrohodných i zcela zapomenutelných mezi nimiž jako poslední v řadě stojí autor těchto stránek. V záložce věnované nevyčerpatelnému a zajímavému tématu o personifikaci horských živlů i tak již defilovala pěkná řádka různých představ této bytosti. Sešli se tu Krakonošové malí, velcí, tlustí, tencí, malovaní i sochaní, nenávidění i kochaní, z porcelánu, marcipánu, z drátu pletení, živí i dřevění. Prapůvodní paskvil ze zvířecích atributů ve vší úctě ke kartografu Helwigovi více než předlohu pro totem obávaného démona starých Keltů připomíná pověstný přeplácaný dort pejska a kočičky z Čapkových pohádek. Přesto jej v grafické zkratce přijala jako oficiální logo řada vážených institucí. Proč ale zrovna v jeho naturalistickém 3D zhmotnění se zhlédli současní trutnovští Rýbrcoulové, leckterá hlava nebere. Že by nedostatek fantazie? Odpudiví Krampusové v jeho doprovodu, to už je vážně no comment. Někteří maskulinní borci přepásaní kožešinou, kteří snad na věky očarovali Germány zase jen jen naskočit do zápasnické klece bijců z MMA. Sem tam se mihne noblesní aristokratický elegán v zelené kamizole s knoflíky z paroží a vedle dav pupkatých strýců z nějaké zapadlé hájovny v ušmudlaném hubertusu. Mezi zarostlými obřisky s vlajícím hárem jakoby vypůjčeným od legendárního čísla 68 z NHL i bezvousý pacholíček tu byl. A kouzelný ptáček jarabáček od současného umělce Jindřicha Ulricha. Téměř všichni reprezentují vkus časů, kdy vznikli a jen opravdu odvážný tvůrce dokáže překonat stoletý nepsaný kánon, že pán hor je jen a pouze vousatý pantáta s holí a nikdy jinak! Asi jako když dospělý chlap v letech tvrdošíjně trvá na tom, že proměnlivý ženský klín má podobu klasického kosočtverce, jak ho odpradávna adolescentní sprejeři dosud čmárají po zdech. Jako typické dítě své doby, kdy mezi pozemskými živáčky stejně jako na Sněžce či na Olympu existovala pouhá dvě starozákonní pohlaví, byl Duch hor zpravidla on. Ach ten mužský šovinismus! Nejsem zrovna nadšený příznivec politických názorů kontroverzního provokatéra, básníka a dramatika Bertolta Brechta. Jeho citát: „Jestliže to tak je, je třeba to změnit" je mi však blízký. Je příznačné, že se stejnou myšlenkou musela přijít půvabná žena, polská umělkyně Beata Justa. Tu mi seslal z výšin za hřebenem Rýchor - no, sám Krakonoš. Setkali jsme se poprvé za jiných okolností už v polovině devadesátých let minulého století. Pozvánka na vernisáž její výstavy obrazů a fotografií do galerie Veselý výlet v Peci pod Sněžkou nebyla tudíž cestou do neznáma. Zde si dovolím ocitovat text pozvánky, protože lapidárně vyjadřuje vše, co bych nejapně sáhodlouze okecával:
Vážená přítelkyně Veselého výletu je výraznou umělkyní a lektorkou z Parady - Domu Tří Kultur na polské straně Krkonoš. Hlavním motivem posledních prací je Duch hor, kterého si lidé v průběhu času představovali různě. Nebyl to jen starý vousatý muž, ale třeba bouřka, skála, žena, oheň i největší divoké zvíře Krkonoš jelen. Beata si z několika pojmenování alter ega, tedy skryté osobnosti Ducha hor, jako třeba Ruba, Rubinia, Rubencale vybrala Rubencza. I to je etymologicky odvozené od Rýbrcoula. K tomu nám Beata řekla: «Vnímání Ducha hor odpovídalo době, kdy popis či ztvárnění vzniklo. Proto je anachronismem jej vnímat jen jako starce, přišel čas na nové, současné pojetí».

Pokračování článku »

Prázdniny

 
Kouzelná školka

To to letí, milé děti! Už je tu zas ten slastný čas nicnedělání a užívání léta plnými doušky. Bez strašáku diktátu, písemky z matematiky a nedopusť žádný z mistrů Jedi, obávaného zkoušení z chemie. Školní batůžek má dovolenou a legitkám do kroužků skončila platnost. Volají cizokrajné dálky, pobyt u prababičky na vsi, když babička má do důchodu ještě daleko, koupání, cyklotoulky, táboření, rybaření, houbaření, první lásky... A možná také konečně vytoužené chvíle s rodiči. Prázdniny ale nejsou jen čas jurodivého mládí. S koncem školního roku se pootevírají dvířka do dětství i pro seniory dávno škole odrostlé. Alespoň na těch pár pomíjivých chvil třídních srazů, se kterými se zpravidla v červnu „roztrhne pytel". Celý rok skuhrající důchodce obvykle při obdržení pozvánky pookřeje jako by pokropen živou vodou. Z mrzutého dědka je na jeden večer náhle zase ten milý veselý společník jako před lety. Pajdavá bába v teplákách sledující už jen zlevňovací akce v supermarketech je mávnutím kouzelného proutku za dámu. Dokonce se rozvzpomene na taneční kroky dávného tanga a světe div se mladému číšníkovi nechá tučné zpropitné. Už to těšení prý za to stojí. Alespoň u těch mladších ročníků. A těch otázek v duchu a očekávání. Jestlipak bude mít Maruna pořád ten šílený přeliv jako před pěti lety? A co Franta, kdo ví, jestli už shodil to pivní panděro? Honza se zase bude určitě vytahovat s novým bourákem a nejspíš i mladou „přítulkyní". Andula už má jistě další vnouče. A třídní krasavice Tereza, bože můj jak jsme jí všichni kluci bez výjimky nadbíhali. Košem dostali i ti nejvyhlášenější svůdníci. Nakonec prý žila s tou šedou brejlatou myší z béčka, co si nemůžu vzpomenout, ani jak se jmenovala. Prý dokonce přiletí i Mirek, který po osmašedesátém emigroval až do Austrálie. S přibývajícími léty ubývá furiantského kasání a převládají stesky na neduhy a choroby. A hlavně ubývá účastníků. Vím to z vlastní zkušenosti. Když jsem byl v hloubi minulého století ještě v produktivním věku, tak se mí přátelé často divili, proč my absolventi zvláštní školy nikdy nemáme žádný sraz. Jednoduchá odpověď, holenkové. Většina spolužáků byla zaneprázdněna vysokými funkcemi ve státním nebo stranickém aparátu. Poprvé jsme se sešli po padesáti letech od ukončení povinné školní docházky. Pravda, trochu jsme se picli a v alkoholovém opojení si svatosvatě slíbili, že teď už se budeme scházet každý rok. Nevědomky jako většina umělců antichartu jsem podepsal, že to budu každoročně 20. června svolávat. Stále to poctivě plním, ale poslední tři roky už jsem tam byl sám.

Pokračování článku »

Když se Slunce vyšplhá na Černou horu

 
Plechový pamětní odznak Podpůrného spolku z Mladých Buků

Alespoň amatérské astronomické pozorování od nás z obýváku má v tomto případě jasno. Nastává letní slunovrat! Letos jako obvykle 21. června. A už to jde z kopce nejen s námi, ale i se sluníčkem. To divadlo má za sebou miliony repríz a stále je důvodem k oslavě. Stačí jediná kapička zelené keltské krve v žilách a je to tam otištěno jako QR kód. Nejkratší noc roku je magická a slavili ji Keltové, Slované i Pohané dokud jim ji nevyfoukli křesťané s nastrčeným svatým Jánečkem. Poslední doutnající uhlíky slavnostních ohňů zapalovaných odpradávna k uctění přírody, slunce, života a síly zašlapal na dlouho v našich zeměpisných šířkách bolševik. Zajímavý doklad o slavení slunovratu původními obyvateli Krkonoš ještě v první polovině minulého století mi kolegiálně a nezištně poslala paní Emilie Svobodová z Mladých Buků. Je to česky psané policejní hlášení o průběhu slunovratových slavností Německého svépomocného spolku z Mladých Buků datované do roku 1925. Listina je uložena v SOkA v Trutnově ve spolkovém fondu obce Mladé Buky. Společenský život sousedních obcí se navzájem prolínal, a protože se podobá tomu ve Svobodě nad Úpou jako vejce vejci, „nakopla" ve mně další souvislosti takže ji s laskavým svolením badatelky rád okomentuji. Německý živel v pohraničí se krátce po první světové válce stále ještě vzpouzel ustavení samostatného Československa. Dnes chápeme, že oprávněně. Každopádně vláda mladé republiky si jakékoliv jiskérky odporu pečlivě hlídala, což vyplývá zřetelně i z citovaného zhodnocení slavnosti s předpokládaným bujarým průběhem. Lejstro je plné úředních razítek, avšak podstatné je, že vrchní strážmistr Watzek z policejní stanice číslo 21 v Mladých Bukách 26. června 1925 melduje na Okresní politickou správu v Trutnově následující: „K příkazu číslo 22 400 ze dne 17. 6. 1925 oznamuji, že povolená slavnost slunovratu spolku „Deutscher Gehilfsverein" v Mladých Bukách byla konána dne 20. června 1925 na kopci zvaném „Vorwerkshöh" za účasti asi 250 osob. Průvod se konal s hudbou od hostince Josefa Baudische v Mladých Bukách číslo 275 až na shora uvedenou vyvýšeninu. Po proslově jednatele spolku příručího Gustava Baudische bytem v Kalné Vodě obec Mladé Buky, jenž mluvil o významu slunovratu, odebrala se polovina účastníků domů a část do blízkého výletního hostince Julia Peschkeho v Antonínově údolí obce Mladé Buky číslo 141. Při odbývání slavnosti nebyl veřejný pořádek porušen. Razítko, podpis."

Pokračování článku »

 
« 1 6 7 8 9 10 167 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.