Freiheit

Není sice malovaný, pouze hliněný a docela nevýrazně hořčicově jednobarevný s plastickou reklamou vinařských sklepů v Praze X z let mezi oběma světovými válkami. Ač na první pohled neznačený a nekalibrovaný džbáneček klasického tvaru na tradiční dvojku vína ničím zvláštním nevyniká, skrývá v sobě mnohá tajemství. To nejméně zajímavé, i když nezodpovězené je hádanka, jak se nádobka dostala z Prahy do Krkonoš. Možností se nabízí tisícero a všechny jsou uvěřitelné. Sice vím přesně, kdo mi ho za mrzký obnos před dávnými lety v počátcích mé sběratelské posedlosti prodal, ale tudy cesta nevede. Ten starý šmejdil a čenichal měl přístup do mnoha opuštěných domů a nos na to, co by se dalo někdy v budoucnu zpeněžit. Mnohem zajímavější je plastický výjev z antické mytologie zobrazující boha vína a vinařů, kterému staří Řekové říkali Dionýsos a Římané Bakchus, jako nahé dítě jedoucí v doprovodu dvou rozjásaných vrstevníků na jednom ze svých erbovních zvířat, tygru či leopardu. Evidentně opilé božstvo, uctívané původně jako bůh plodnosti v přírodě třímá v ruce svůj nejdůležitější atribut, hrozen vinné révy. Další hrozny doplněné vinnými listy jsou spleteny do věnce kolem celé scenerie.

Většina cenovek na zboží a to nejen v supermarketech končí devítkou. Prý jako za Bati, zvoleného podnikatelem století. Je to známý a osvědčený trik obchodníků, který starý Tomáš Baťa údajně jen oprášil a zavedl ve velkém do praxe i do všeobecného povědomí. Podprahový psychologický nátlak cifry 9, 90 je i přes zanedbatelný rozdíl prokazatelně vábivější než rovných 10. Ponechme stranou typický český šlendrián, kdy nejmenší měnovou jednotkou současné České republiky je jedna koruna, veškeré drobnější mince byly dávno staženy z oběhu, ale ve virtuálním bankovnictví se na haléře stále počítá. Vzato do důsledků, je to i přes zaokrouhlování čirá zlodějina ve prospěch státu. Většina života v Absurdistánu s ústředním heslem „to neřeš!" nás naučila přehlížet řadu horších prasečin.

To tvrdila stará Hamplovka, sama huba plechová při každé příležitosti. Nejen při pečení syrových bramborových plátků na sucho, které jsme osolené s utřenými několika stroužky česneku a hrudkou másla zamíchané v míse nechávali na její radu „dojít" přikryté utěrkou. S hrnkem podmáslí nebo kyselého mléka to bylo pochutnáníčko nad vyhlášenou leč nikdy neochutnanou manu nebeskou. Měla ten recept po bábě, rodilé horákyni z nedalekých Krkonoš kde tomu pokrmu chudých říkali vznešeně krkonošská myslivecká pečeně - „Riesengebirgsjagdbraten". Dnes s odstupem let se mi ta její průpovídka jeví použitelná na všechno. Třeba zrovna na ztvárnění konkrétní horské boudy.

S přáním jen toho nejlepšího všem Maruškám k dnešnímu svátku, využívám pohlednici, kterou jedné z nich, slečně Mařence Svobodové z Třebíče poslal s razítkem vlakové pošty 388 na trati Freiheit - Trautenau 27. V. 1912 jistý Jenda. Tak kdo je tady popleta? To je první co člověka napadne při srovnání jednoho a téhož námětu s různými popisky při prohlížení početné kolekce historických pohlednic, pro něž byla předlohou malířská díla významných umělců. Autora lze většinou bez dlouhých úvah vyloučit. Ten jistě věděl nejlíp, co maluje a většinou to i jednoznačně nazval. Zejména, když to nebyl jen tak nějaký mazal z Horní Dolní, ale renomovaný umělec s patřičným akademickým vzděláním jako Vilém Trsek (7. ledna 1862 v Bělči u Křivoklátu - 6. května 1937 v Praze). Talentovaný synek lesního z Křivoklátských lesů Eduarda Trska toho času ve službách knížecího rodu Fürstenbergů byl na malířské Akademii v Praze v letech 1878 - 1890 žákem profesorů zvučných jmen - romantika Antonína Lhoty, autora církevních a historických výjevů Františka Sequense a představitele monumentálního akademismu, symbolismu a secese Maxmiliána Pirnera. Ještě před koncem století byl Trsek mezi zakládajícími členy Jednoty umělců výtvarných v Praze. Plodný krajinář a malíř žánrových obrazů, který má na kontě i několik divadelních opon vystavoval již v roce 1900 v Paříži, kde získal prestižní čestné uznání. Záměna padá spíš na vrub vydavatelům.

Jsem z minulého století. Po většinu mého života tu tiše našlapujíc, tu krokem pochodovým obcházelo Evropou strašidlo. Strašidlo komunismu. Jeho duchovního otce, prvního ze čtveřice bubáků na rudých praporech jsem jako kluk viděl v každém trochu zarostlejším strejcovi. To jen současníci si pletou Marxe s Marksem, polovičkou světoznámé obchodní firmy Marks a Spencer se sídlem v Londýně. Ještě docela nedávno mi Karla Heinricha řečeného „Mouřenín", potomka trevírského rabína a hlasatele zvrácené filozofie o diktatuře proletariátu připomněl dřevěný Krakonoš vyřezaný jednoduchou zkratkou nejspíš nějakým lidovým umělcem z Krušnohoří v časech NDR, který se docela klidně mohl „balšój" bronzovou hlavou o váze 40 tun v nedalekém Karl-Marx-Stadtu volně inspirovat. Druhá nejvyšší busta na světě zrozená v hlavě sovětského tvůrce realistických monumentů ukrajinské národnosti a židovského vyznání Lva Jefimoviče Kerbela, narozeného příznačně 7. listopadu 1917, instalovaná 10. května 1953 v Saské Kamenici, která se už zase od roku 1990 jmenuje Chemnitz, dosud stojí a podle všeho s ní tak hned něco nepohne.

Když hoří střecha nad hlavou, není čas koukat do kalendáře. Akurátní dějepisci sice razí heslo - „Co je psáno, to je dáno", jenže šťoura badatel narazí v archivních zápisech obvykle na tolik nesrovnalostí, že by je nejradši všechny zničil a zavedl vlastní pořádek. Zejména když i paměť tehdejších současníků byla stejně děravá jako plátěné vědro prvních bojovníků s ohnivým živlem. Svobodský sbor dobrovolných hasičů by měl letos slavit 155 výročí založení, protože tak se kdysi vašnostové dohodli na základě kronikářského zápisu kladoucího datum ustavující schůze do druhé poloviny roku 1868 údajně 5. října. Stejný rok je uveden na pozdější fotografii zakládajících členů, jejichž počet se do konce téhož roku rozrostl na 70 aktivních hasičů. Jenže! Medaile vydaná k 20. výročí nese datum 14. srpna 1887, odznak k 60. výročí 22. července 1928. V pamětní listině z věže radnice je jako rok založení uveden 1869 stejně jako v seznamu Krkonošské župy k roku 1886. Do katastru spolků okresního hejtmanství v Trutnově byl sbor zapsán až 30. března 1870. Aby to nebylo tak jednoduché, na současném katastru města existovaly vesměs později založené početné sbory tehdy samostatných obcí Maršov I a Maršov II i tovární jednotky papíren firmy Piette nebo Röder později Eichmann. To jen tak namátkou cituji z projevu tehdejšího místostarosty SDH Karla Riegela k oslavám kulatého výročí před pěti lety. Byrokracie bujela v české kotlině i za starého vychvalovaného Rakouska - Uherska. V nejbližším okolí slaví nějaké to výročí některý z hasičských sborů každý rok. Tak dlouholetým trváním jako ve Svobodě nad Úpou se může pochlubit jen málokterý. Záslužná činnost mnoha generací chlapů a v poslední době i žen v hasičských uniformách s nepřetržitou kontinuitou i přes po jistý čas nesmyslný název požárníci si malou rekapitulaci a několik dosud nepublikovaných fotografií určitě zaslouží.

Je zamračené a deštivé pozdně letní odpoledne, kompjútr bzučí jako vzdálený kombajn opouštějící poslední posečené pole a v hlavě vymeteno. Jen dotěrná stokrát zapuzená myšlenka doráží jak hladová vosa za sklem - bzz, bzz, buď in, in, in. Každý slušný magazín, obrázkový časopis a dokonce i regionální noviny či sem tam webová stránka vyhlašují v letní okurkové sezóně nějakou Velkou čtenářskou soutěž o ceny. Nebo aspoň bezcennou soutěžičku. A když chybí inteligenční potenciál na rozsáhlejší projekt, tak hádanku, rébus, doplňovačku, kvíz. Prostě něco nenáročného, co čtenářská obec žádá pro procvičení zlenivělého mozku. To by v tom byl Tondo čert, abys taky něco nevymyslel i bez pomoci AI na nejužívanějším chatbotu ChatGPT. Ne, že bych neměl do čeho píchnout, ale na takovou „challenge" já slyším i bez naslouchátka. Potíž je pouze v tom, že každá hádanka musí mít řešení dostupné minimálně devíti z deseti řešitelů, jejichž IQ nemá nižší hodnotu než 70. Jinak si zadavatel koleduje o nařčení ze záměrného znevažování intelektuálních schopností soutěžících. Dumám, dumám, prázdniny jsou skoro fuč... No jeden otazník mi už léta stojí přímo před očima na pracovním stole. Průhledný panáček s vykulenýma očima civí jako tele, stejně jako většina návštěv než se osmělí zeptat na účel té atraktivní zbytečnůstky. Těžítko to nejspíš nebude. Sotva osm centimetrů vysoká figurka ač na pohled vypadá jako z hutního skla je z akrylu a nemá dostatečnou váhu, jakou mívaly historické ozdobné cetky na psacích stolech písmáků doby papírové. Bambulatý nos zvíci věšáku na ručníky jistě není samoúčelný a drážka do hlavy má taky svůj význam. Že je „němý sluha" stále po ruce, kde se na něj práší i od huby píšícího autora mnohem víc než na kolegy Krakonoše v zasklené vitríně, je nápověda i pro hodně natvrdlé luštitele. Odpověď nikam nezasílejte, i kdybyste si byli jistí, že je správná. Ti vnímavější ji najdou v pokračování článku.