Freiheit

Kdo v současnosti neabsolvoval veden značkami s poutnickou mušlí svatého Jakuba osamělou pěší pouť do Santiaga de Compostela jako by nebyl. V mém mládí v tom bezbožném čase padesátých let století minulého jsem byl nejdál a ještě k tomu z donucení pěšky na pouti v Hajnici, jak se po druhé světové válce přejmenovala Německá Brusnice. Bylo to přes pole a les vozovou cestou z mého domova ve Stříteži necelé tři kilometry. To naši bohabojní předci chodívali až do Vambeřic i dál. Alespoň podle oblíbené spisovatelky „naší paní" Boženy Němcové a jejího postrachu literaturou nedotčených školáků v podobě povinné četby knihy Babička.

Krkonošský národní park oslavuje v roce 2023 šedesát let od svého založení. Správa parku vydala při té příležitosti mimo jiné i výpravnou neprodejnou publikaci „60 příběhů Krkonošského národního parku". Výběr zpovídaných osobností je ryze subjektivní. Jiný autorský kolektiv by s určitostí vybral jiná jména. Jediným očividným kritériem zřejmě bylo, aby zpovídaní adepti byli dosud živí. Jen tak mohlo dojít na upravené pořekadlo: „Kam nemůže čert, nastrčí Tondu". Nebudu šmajdat kolem horké kaše. Na jednom z posledních míst, tentokrát údajně podle abecedy (ačkoli ani podle stáří by to nebylo lepší) je i příběh o životaběhu mé zanedbatelné maličkosti. Nikdy jsem se necítil dobře mezi celebritami, natož v sousedství opravdu významných osobností. A přesto se mezi ně sebemrskačsky pořád cpu. Interview pro tiskoviny různé úrovně jsem poskytl už několik a musím sebekriticky uznat, že je neumím. Pokud si nekladu vtipné, inteligentní a zasvěcené otázky sám mívám z výsledku obvykle rozpačitý pocit. Ne tak tentokrát. Tazatelka byla pečlivě připravená, laskavá a trpělivá a určitě neměla v úmyslu (a já už vůbec ne) aby si leckterý čtenář z chaotických odpovědí sestavil portrét jakéhosi rytíře smutné postavy. Řečeno na plnou hubu největšího idiota z celé sestavy. Bez nějaké zvlášť vynaložené námahy se mi to myslím docela povedlo.

Rukavička dávného kavalíra s osahanou krajkovou manžetou, značně omšelá a vyšisovaná jako bych ji zvedal nejmíň tisíckrát. Nebo snad házel? Ale kdeže. Majitel je, čestné slovo, naprosto bezkonfliktní typ. Až by někdy zasluhoval nakopat do hýždí. Ani ta rukavička, i když je opravdu plechová nejen na pohled, nebyla nikdy součástí rytířského brnění. To jen nápaditý tvůrce využil iluzi chlapského stisku při konstrukci nezbytného miniaturního skřipce na lejstra v zaniklé době papírové. Podobné držáky v různém designovém provedení bývaly ozdobou pracovního stolu nejednoho úředního šimla. Připevněn poblíž dveří sloužil i v mnoha domácnostech jako nápadný „zapomětníček" se sepnutými lístečky vzkazů, připomínek, účtenek, úkolů, seznamu nákupů, receptů kuchařských i od lékaře, vstupenek do divadla, kina, zoo i na plovárnu, složenek, pohlednic a stovkou dalších nezbytností. Prostě všeho, co si dnes pohodlně naťukáme do mobilu. Naši předkové bývali hračičkové a dokázali si svůj životní prostor v rámci dobového vkusu zútulnit. V současnosti, kdy je vše stroze účelové se sázkou především na funkčnost, kde není prostor pro potěšení pro oko, je takováto staromódní nepotřebná prkotina přímo polaskáním na duši. Jak se tak laskám, najednou mě napadlo - sakra, kam jsem jen založil ten lístek z čistírny?

Nepublikováno

Říjen je můj měsíc a zaslouží si Krakonoše fešáka. Všichni ti kluci krkonošský jsou na fotografii krasavci, to je bez pochyb. A jestli se líbí nebo nelíbí nějakému libovému krajákovi ze za Paky je mi lhostejné jako jednomu každému z nich kdyby je vůbec nějaký názor zajímal. Sáhl jsem neomylně po Krákorovi z pálené hlíny, protože je v této nekonečné galerii prvním reprezentantem starobylého materiálu užívaného od pravěku, kdy chlupatý tvůrce někde pod Pavlovskými vrchy na budoucí Moravě dumal, zda zůstat opicí nebo se stát člověkem. V prvním okamžiku jsem ho chtěl nazvat „Obr na hliněných nohou". Zavrhl jsem to nejen pro ten pejorativní nádech. Hlavně by to nebyla tak docela pravda. Fešný pantáta je celej hliněnej. Tradiční metodou na hrnčířském kruhu ho v bývalé sklářské dílničce po dědovi v Rokytnici nad Jizerou stejně jako desítky dalších jemu podobných vytočila keramička Michaela Dumková, absolventka Střední průmyslové školy keramické v Bechyni.

Myšlenkové pochody lidových tvůrců suvenýrů z Krkonoš jsou nevyzpytatelné dnes stejně jako před lety. Třeba taková svého času velmi oblíbená šikmo uříznutá březová placka se zčásti malovaným zčásti dolepeným barvotiskovým obrázkem. V decentním provedení může mít i přes uměleckou bezcennost nostalgické kouzlo starých časů a být „skousnutelným" kontrastním doplňkem současného interiéru. Proč se ale většina výrobců nespokojila s jedním tématem? No protože ve snaze po maximální prodejnosti se snažili na malou plošku narvat co nejvíc. Jako ten Čapkův pejsek s kočičkou když pekli dort. Všechny použité ingredience samy o sobě byly přece ňam, ňam. Ale dohromady se to nedalo žrát. Stejně zřejmě postupoval autor historické památky na návštěvu nejvyšších partií tehdejších pravděpodobně pruských Riesengebirge. Alespoň podle výběru hlavních dominant. Samozřejmě s vyloučením v těchto končinách netypických břízek jakoby obšlehnutých z nějakého rozměrného plátna trutnovského akademika Charlese Mayera, které do scenerie pasují jako pěst na oko.

Každý člověk je prý originál. Kolik člověků, tolik odlišností, řekl by lingvista milující nonsens. Někdo má rád vdolky, někdo koláče - viď babi! Podivín, kterého občas potkávám v koupelně, má například neadekvátní zálibu v miniaturních obrazových rámečcích. U těch oválných je to přímo posedlost, ale údajně se to dá léčit. Nejraději by jimi potloukl všechna volná místa na stěnách svého příbytku. Jen málokterý je dekorativní sám o sobě aby snesl zavěšení na stěnu bez čehokoliv, co by rámoval. Zatímco většina estétů považuje za normální k získanému obrázku hledat vhodný rámeček, u nás v domě je to přesně naopak. Někdy lze požádat i věhlasného autora se smyslem pro humor, aby do sebevětšího nesmyslu něco namaloval. A může to být třeba atypický rám od zrcadla, zadní strana houslí nebo bok od víka šicího stroje. Ne každý umělec je ale Vladimír Komárek nebo Iva Hüttnerová. Chudý horák si zpravidla musí poradit sám a „povlékat z vlastních zdrojů". Čili kopie, tisky, fotky. Punc originality může dodat volba námětu. U cvoka se zájmem o regionální historii soudný divák jistě očekává galerii portrétů významných osobností z nejbližšího okolí spíš, než pohled na Fudži ve vycházejícím slunci nebo Fontánu di Trevi - pochopitelně bez koupající se Anity Ekberg. Překvapení se tudíž nekoná. Kdo ale jsou ti strejci, autorovi z neznámých důvodů blízcí, o kterých pár mil od Krkonoš i když je to místnímu patriotovi k neuvěření, ledaskdo možná v životě neslyšel? I přes to, že jejich věhlas většinou přesahoval hranice české kotliny. Všichni vy ve Slezské, v Lovosicích, Horšovském Týně, Pelhřimově, všichni vy dím: pokud nevíte a chtěli byste to vědět, tak právě vám je určeno stručné curriculum vitae jednoho každého z nich.

Od věků platí, že samochvála smrdí stejně jako, že Úpa úpí. Držme se však geniálního výroku z odkazu jednoho z největších českých filozofů, nedostižného myslitele Járy Cimrmana: „Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá". Renomovaná a plodná autorka Eva Koudelková vydala v posledních dnech ve svém libereckém nakladatelství Bor čtivou populární publikaci o řece Úpě od pramene vysoko v Krkonoších na Úpském rašeliništi pod Studniční horou ve výšce 1432 metrů nad hladinou moře, což je nejvýše ze všech řek u nás až po zhruba 78 kilometrech toku vzdálené ústí do Labe v Jaroměři. Kniha navazuje na podobný titul o Metuji a je doplněna více než 400 ilustracemi. Popisuje všechny její oboustranné přítoky - potoky, bystřiny a říčky včetně jejich údolíček a údolí s přírodními krásami a zajímavostmi, historii samot obcí i měst v povodí s vypíchnutím šlechtických sídel významné sakrální, lidové i průmyslové architektury, příběhy běžných lidiček i věhlasných osobností, báje, pověsti a události všeobecně známé i nově objevené. Zárukou pestrosti přístupů k rozsáhlému tématu a nahlédnutí do tajů řeky Úpy s rozvětveným povodím pod různými úhly pohledu je vhodně zvolená trojice spoluautorů, pomocníků a průvodců jednotlivými úseky Poúpí.