Freiheit

Na webových stránkách mého rodného města Náchod je uvedena celá řada významných osobností z jeho historie. Na Wikipedii je přímo zástup slavných rodáků. Občas mě napadne podívat se, jak často se stránky aktualizují a jestli už se tam taky neskví moje jméno. No, neskví! Zato téměř všude se připomíná Špulákův obraz požáru města z roku 1837 jako nejstarší pohled na Náchod ze zámeckého kopce. Napohled téměř amatérská olejomalba dává tušit, že velkoformátové urbanistické scenerie nebyly pro mistra miniaturních portrétů ta pravá parketa. V současnosti téměř zapomenutý umělec, jehož precizní olejové podobizny malých až miniaturních formátů se občas za nemalý obnos vydraží na aukcích umění je zastoupen i v regionálních muzejních sbírkách zejména ve Východočeském kraji. Ve většině případů je autor mylně uváděn jako Alois Špulák, přestože se jmenoval Antonín. Svá dílka obvykle signoval jen A. Špulák a chybička se vloudila. V době internetové se ač mnohokrát vědecky vyvrácena potvora drží jako to pověstné nekalé znamení na košili. Zodpovědní pracovníci muzeí ani renomované aukční síně se zjišťováním takových podrobností ke škodě nás obyčejných konzumentů nezabývají a nejčastěji používaným znakem v případě podrobnějšího životopisu malíře Špuláka je otazník.

Smilling Buddha symbolizuje téměř v každé asijské, japonské, čínské či indické domácnosti a na zahradách v jejich stylu ve zbytku planety Země osvícený stav mysli, díky kterému je nejen možné zcela pochopit okolní svět, ale především se s ním vyrovnat. Všeobecné titulární označení Buddha je dnes běžně vnímáno jako jméno jedné konkrétní historické postavy, která se stala symbolem moudrosti, štěstí, osvícení, vyrovnanosti a pozitivní energie. My pověrčiví středoevropané se soškou asijského bůžka poblíž dveří do obývacího pokoje dovezenou nejspíš z nějaké cizokrajné destinace o dovolené máme „na háku" rozdíl mezi zakladatelem buddhismu Gutama Buddhou a vysmátým strejdou na snímku. Stěží dokážeme rozlišit množství mimických gest či pohybů rukou, znamenajících stovky různých významů. Potíž nám činí už jen desítky a desítky podob tajemného božstva, které ze setrvačnosti uchováváme jako milý suvenýr, aniž bychom se snažili proniknout do tajemné symboliky pozic a detailů jako je poloha rukou či postavení prstů, o nichž většina majitelů ani neví, že se jmenují mudry.

Krakonoš, či přesněji řečeno Rübezahl v podání německého ilustrátora dětských knížek, malíře a litografa Friedricha Karla Baumgartena známého jako Fritz je jen takový růžolící přerostlý trpaslík. Umělec se ostatně osobitým stylem se spoustou boubelatých elfů, pidilidí, permoníků, skřítků a trpaslíků připomínajících roztomile podbízivé dětské porcelánové figurky z tradiční německé manufaktury Hummel známé výrobou ručně malovaných miniatur proslavil. Baumgarten, který sám sebe označil za komerčního umělce, pocházel z kulturně založené rodiny. Otec Martin Konrad byl knihař a děd Johann Friedrich August portrétista a kreslíř. Fritz se v rodném Lipsku vyučil litografem a poté studoval na Královské umělecké akademii v Drážďanech a na Královské výtvarné akademii v Mnichově. Ze studií byl povolán do služby k polnímu dělostřeleckému pluku ve Würzburgu, odkud se vrátil v roce 1908. Sběratelskými „fajnšmekry" jsou ceněné pohlednice z té doby, jejichž tvorbou se vedle příležitostných zakázek převážně zabýval. Vysoké vojenské vyznamenání Železný kříž II. třídy obdržel jako přímý účastník bojů u Verdunu na pověstné francouzské frontě ve Velké válce.

Když se ještě nevypínala na vrcholu Ještědu nad Libercem dominanta současného Hotelu Ještěd s televizním vysílačem, nepřekonané dílo architekta Karla Hubáčka ověnčené prestižními mezinárodními uznáními od Ceny Augusta Perreta udělené autorovi jediné stavby na území České republiky Mezinárodní unií architektů v roce 1969 až po vyhlášení národní kulturní památkou v roce 2006, okouzlovala současníky vedle stávající dosluhující Rohanovy chaty více než půl století zdálky viditelná silueta nové výstavné horské chaty ze dřeva a kamene s 28 metrů vysokou vyhlídkovou věží. Během pouhého půl roku ji po několikaletém usilování vystavěl majitel staveb na vrcholu s nadmořskou výškou 1012 metrů vévodícím metropoli severu Německý horský spolek pro Ještědské a Jizerské hory. Slavnostně otevřena byla 13. ledna 1907 a záhy se stala vyhledávaným cílem turistů. Nešťastná třináctka své neblahé pověsti bez ohledu zda tomu někdo věří nebo ne přece jen dostála. Po mnoha letech prosperity a slávy se číslice seřadily v obráceném gardu a 31. ledna 1963 vinou neopatrného zacházení s otevřeným ohněm při rozmrazování vodovodního potrubí bouda pro tehdejší hasicí techniku na špatně přístupném místě doslova lehla popelem.

Pestrými barvami vyvedený ručně malovaný závěsný talíř neznámé provenience pouze s razítkem Handgemalt pod polevou na zadní straně a s dvojsmyslnou žertovnou říkankou svůj původ v žacléřské porcelánce Theodora Pohla mimoděk přímo podsouvá. Zejména když sloužil jako svého času rozšířený a oblíbený upomínkový předmět - a helemese, to je náhodička - ze sousedního Freiheitu, dnešní Svobody nad Úpou. Zlé jazyky o starých Krkonošácích, ostatně jako o Němcích všeobecně roztrušují, že příliš smyslu pro humor nepobrali. Vepsaná veršovánka to spolehlivě vyvrací. Alespoň znalci jazyka zdejších domorodců mnoha generací před nešťastným vysídlením následkem druhé světové války mají jasno.

Byť sebesvůdnější jsou oblé ženské křivky podsouvaného alter ega Ducha hor na obrazech současné polské umělkyně Beaty Justa je čas vrátit se zpátky na zem. Suverén a pán nad horskými velikány má být prostě kus hřmotného chlapa budícího respekt na potkání a basta! Při vybírání Krakonoše na srpen můj úsudek nezvyklé letní vedro nikterak neovlivnilo. S pokorou jsem sáhl po typickém představiteli osvědčené slezské školy nejen tradičním námětem, ale také kvalitním řemeslným zpracováním. Vliv dlouholetého působení řezbářské umělecké školy ve Slezských Teplicích dnes součásti městské aglomerace Jelení Hory nese své ovoce. To není žádné halabala šmidli fidli tupým nožíkem, nebo masakr motorovou pilou, ale promyšlený možná stokrát opakovaný čistý řez dlátem odkrývající proporčně dokonalou figuru skrytou prý podle opravdových mistrů řemesla v každém obyčejném špalku dřeva.

V měsíci srpnu léto vrcholí. Vybrat si sklizeň jako téma pravidelných střípků ze svobodských dějin je takzvaně sázka na jistotu když autora nic atraktivnějšího nenapadá a psát o stavění sněhuláků by bylo přece jen dost kách. Aby hned na začátku bylo zřejmé, nejsem si vědom, že by autor úvodního linorytu František Pokorný (1931 - 2004) kantor a amatérský malíř ze Všetat měl jakýkoliv vztah ke Svobodě nad Úpou. Jeho alegorie žní je však velmi sympatická a inspirativní. Zeměpisná poloha našeho městečka už na první pohled vylučuje nazvat ho zemědělským. Opravdových hospodářů na plný úvazek bylo i v minulosti mezi drobnými řemeslníky a obchodníky poskrovnu. Přesto bývaly příkré stráně po obou stranách Úpského údolí rozbrázděny až k horizontu úzkými teráskami s nudlemi políček a luk. Přímo na vrcholu Rýchor ve výšce 1000 m n m jsou zaznamenány více méně úspěšné pokusy o pěstování zemědělských plodin, zejména ovsa a brambor. K většině svobodských domů patřila třeba jen nepatrná výměra pozemků zajišťujících hospodářům aspoň základní potravinovou soběstačnost. Zmíněná terénní situace a rozvoj průmyslové výroby zaměstnávající převážnou část obyvatelstva zapříčinila, že potkat v ulicích opravdového sedláka s koňským povozem s vyloučením lehkých dopravních kočárů bylo jako vidět dvě bílé vrány najednou. Ruku v ruce s tím kráčí i žalostný nedostatek původního obrazového materiálu se zemědělskou tématikou.