Freiheit

Minimálně 22 odkazů se na první kliknutí objeví na internetové vědmě Wikipedii při zadání jména sídelní jednotky Střítež. A to je v záloze ještě asi desítka variant a odvozenin. Většina kdysi samostatných obcí rozptýlených ve spodní polovině mapy České republiky je dnes součástí větších územních celků ať už je to nějaká ta vesnička má středisková, nebo rozrůstající se městská aglomerace. Jen jedna jediná je vysunutá výrazně na sever až téměř do nejbližšího podhůří Krkonoš. Náhorní planina, na které leží, má s horami na dohled společné hlavně psí počasí v zimě. Střítež mých klukovských let čítající hrstku stavení rozdělených na dvě části rychlostní silnicí je dnes městskou částí někdejšího sídla okresního „guberna", starobylého věnného města českých královen, proslaveného pověstí o drakovi i výrobou oblíbeného piva značky Krakonoš - města Trutnova. Do této s odpuštěním „díry" v pohraničí jsem byl odvezen svými rodiči z rodné Ameriky v závěru roku 1945. Přestože se zmiňovaná obec písemně připomíná už na začátku 16. století a v roce 1868 měla dokonce 46 čísel popisných, počet obyvatel se vždycky točil kolem stovky. Kdysi se vzhledem k převažujícímu německému obyvatelstvu jmenovala Burkersdorf. I v této podobě je v německy hovořících oblastech vesniček jako naseto. Ale to příliš odbíhám od stále šik vyhlížející vilky s číslem 9 obklopené kultivovanou zahradou postavené roku 1932 a výrazně se odlišující od ostatních selských statků. Právě tam jsem se řečeno s kolegou Fulghumem naučil všechno, co v životě opravdu potřebuju znát. Až do šedesátých let 20. století byla totiž v budově škola. Typická venkovská jednotřídka, kde nás jeden čas bylo v 1. až 5. oddělení také všehovšudy jen deset. Kuriózně jsem se ale stihl v jedné třídě setkat jak se svou o šest let starší sestrou, tak i s tou o tři roky mladší. Kdo z vás to má?

Včerejší radost z čerstvě posekané zahrady zkalilo dnešní ráno. Zase tady byl! A ryl!!! Všemocný Krakonoši, svatý Huberte, králi Nimrode, páni myslivci, lovci i pytláci, predátoři všech lesů všemožně vás prosíme, spojte se a zbavte nás té bestie. Ne snad, že by náš trávník byl nějaký ukázkový pažit! Je to jen k přírodě šetrný kousek zeleně, který občas ale nějakou základní péči vyžaduje - posekat, uhrabat, uklidit...A ten pohádkový černo šedo bílý strejda, co má tak moudře ušlechtilý kukuč, ta zdánlivě neohrabaná koulička k pomilování, hovado nevychované, probouzí v milovnících přírody atavistické pudy dávných předků opásaných kožešinou s utkvělou představou, že na všechny neduhy je nejlepší jezevčí sádlo. Naše generace si ještě dobře pamatuje, jakou pohromou byla pro českou krajinu JZD. Dnešní mládež netuší, že to byla Jednotná zemědělská družstva, takže by asi nebyl problém jim nabulíkovat, že je to hashtag pro všeobecně platnou informaci - jezevec zahradu devastuje. Kam se hrabe Béda Trávníček s celým Mountfieldem za zády.

Nepublikováno

Akurátní dobrácký listonoš z Pošťácké pohádky Karla Čapka by měl z takhle vypravené pohlednice asi taky velmi neklidné spaní. A to má lístek adresu určitě naprosto v pořádku. Jinak už je ale skoro všecko špatně. Jednu možnou variantu rekonstrukce příběhu nabízím. (Zcela pomíjím anabázi zakoupené pohlednice z nejmenovaného antikvariátu v Berlíně přes hory a doly byrokratických nedorozumění s robotickým zpracováním údajů na aukčním serveru až do Krkonoš. Z toho by se chudák Kolbaba nejspíš picnul). Důvod, proč za staré dobré Rakousko-uherské monarchie vydavatel pohlednice z krkonošského městečka Freiheit zadal její vytištění firmě Roberta Clause do Drážďan, už dnes nikdo nezjistí. Zejména, když v té době už úspěšně tiskl veškeré tiskoviny včetně pohlednic místní tiskař Franz Feix, tehdy ještě v původní provozovně v čp. 105. Úplně neobvyklé to však nebylo, jak nasvědčuje totožný exemplář z téhož negativu vytištěný rovněž v první dekádě 20. století vyhlášenou tiskárnou J. Bettenhausen ve Vídni, který se liší pouze nápisem přesunutým do levého horního rohu. Za kulišárnou tvořící z běžné pohlednice zajímavý doklad pomatené poštovní historie nestojí tudíž pohádkoví poštovní skřítci, ale zlomyslný tiskařský šotek s pifkou na svého zaměstnavatele Clause. Zásilka hotových pohlednic neputovala pravděpodobně k zákazníkovi do Krkonoš, ale v rámci spolkové země Německého císařství do vesnice Freiheit v Dolním Sasku na úpatí pohoří Harz. Dnes je původně samostatná obec součástí bývalého okresního města Osterode. Tam si ji možná nějakým přehlédnutím nechali - když už ji zaplatili - a používali v běžném poštovním styku. Alespoň tuto jednu konkrétní určitě.

Především pro Pavla, ale i pro další nespokojence s mou občasnou čistě namátkovou prezentací Krakonošů, kterým se zajídají všichni ti Rýbrcoulové německé provenience nebo figurální experimenty extravagantních autorů. Sběratel pohlednic s postavou Krakonoše (i těch současných) ukolébán stagnující nabídkou trhu, kde se už dlouho neobjevila žádná zajímavá novinka, pomalu přestává vnímat nové varianty starých motivů. Záměna krajiny v pozadí, jiná barva nápisu či dřevěné nebo 3D pohlednice, to jsou veškeré inovace osvědčených fotogenických figur žijících pánů Krakonošů Jirouše nebo Pechana. Jakoby se věhlasní mistři kamery báli vyfotit konečně nějakou novou tvář. V podstatě se jim ani nijak nedivím. Pokud jsem měl možnost posoudit, tak „mládež" ztrácí cit pro míru stylizace a výsledkem není důstojný vládce hor, ale jakýsi zelený ofangličkovaný „šašo".

Vážení přátelé, ano. Skutečně to vypadá jako bych při vyhledávání nějakého nevšedního Krakonoše úmyslně sahal do hromádky německých Rübezahlů, ale není tomu tak! Naopak jsem se těšil, jak si smlsnu na autorovi litografie z roku 1944, která posloužila sudetoněmeckému landsmanšaftu v Mnichově jako předloha k pohlednici z jejich vydavatelství vytištěné po umělcově smrti v roce 1959. Nebo to snad není úpadek majestátu Ducha hor, když vyhlíží jako nějaký potrhlý provinční hastrmánek, co šmidlá na skřipky večer při měsíčku? Grafika je naštěstí černobílá. Jinak by nejspíš překypovala zelení. S opovrhujícím odsudkem jsem šlápl vedle a chlácholit se pořekadlem, že nevědomost hříchu nečiní, není hodno chlapa. Český malíř, ilustrátor a spisovatel Alfred Leopold Isidor Kubin, na kterého si činí nárok i Rakušáci se narodil 10. dubna 1877 v Litoměřicích. Pozor - nezaměňovat s o pár let mladším Moravákem z Boskovic Otakarem Kubínem (*22. října 1883), který jako Othon Coubine přijal francouzské občanství i členství ve francouzské komunistické partaji. Což jeho umělecké kvality a mezinárodní renomé nijak nesnižuje. Jen na Krakonoše z jeho atelieru jsem já osobně dosud nenatrefil. Takže sorry!

Píseň o červené aerovce má „mladší" generace spojenou s rozjíveným interpretem Václavem Neckářem. My dříve narození jsme šlágr roku 1959 poznali v původním podání pozapomenutého Rudolfa Pellara, který hit s textem Zbyňka Vavřína na melodii Zdeňka Petra nazpíval s populárním orchestrem Karla Vlacha na vinylovou desku společnosti Supraphon v roce 1960. Oblíbený foxtrot zněl dobovými tančírnami v okolí naprosto neodolatelně i z úst tehdejšího pražského vyděděnce Arnošta Kafky. „Doktor Swing", muzikant, skladatel a zpěvák s nezaměnitelnou intonací, především však bavič a recesista měl v té době zakázáno vystupovat v Praze, tak objížděl zejména lázeňské štace po republice s vlastní kapelou, nebo se doprovázel sám na důmyslný hudební „kombajn" - Kavka eintet. (Podobný, méně sofistikovaný agregát používal v té době na Pomezních Boudách místní umělec Robert Daleký). Vystudovaný právník Kavka, sám majitel tříkolového hadráku Velorex, který naivním fanynkám prezentoval jako „vůz s lůžkovou úpravou" (byly to dvě postarší deky z velbloudí srsti složené na sedadle spolujezdce) podával píseň o konkurenčním vozítku s jízlivým nadhledem. Byl jsem v té době pyšným majitelem červené aerovky a jezdíval jsem si ho poslechnout do trutnovských podniků Moskva a Continental i do Bílého kříže nebo Kolonády v Janských Lázních. Ale žádným cink, cink, ratata ze zmiňovaného songu, což byl jednoválec Aero 500 řečený pro svůj charakteristický zvuk Cililink. Název se v podání laické veřejnosti později přenesl na dvouválec 662 i na nejsilnější kubaturu vývojové řady těchto malých vozítek „silniční štiku" Aero 1000. Málokdo ví, že právě s jedním z těchto prcků zdolal konstruktér Josef Bašek vrchol Sněžky po Jubilejní cestě už v roce 1932. Moje první auto byl „český Jaguár", elegantní sporťák ladných tvarů se sklápěcí plátěnou střechou Aero 30 - roadster. A věřte nebo nevěřte, v technickém průkaze byla jako první majitel zapsána diva předválečného filmu Lída Baarová. Bylo mi se sotva oschlým řidičákem něco málo přes osmnáct a to má člověk na nějaký přešlap nárok. Jenže já byl blbej jako pulštok! Taková vzácnost, sběratelský klenot, dodnes jeden z nejoblíbenějších veteránů mezi českými značkami, navíc s originálním příběhem bylo v mých očích jen cenově dostupné staré auto. I když i přes relativní stáří stále atraktivní kočkolapka. „Třicítka" měla jako první vůz slavné značky v očekávání plánované změny jízdy vpravo prozíravě řízení na levé straně. Jasně červený lak s chromovanými doplňky, žlutý box koženého čalounění s ručním řazením dlouhou tyčí pod volantem, jako když se prohrabuje rošt, které dokázalo vodou chlazený dvoutaktní dvouválec o objemu 998 kubíků a síle 30 koní pod protaženou kapotu vybičovat k rychlosti až 100 kilometrů v hodině. Otevřený dvoudveřový čtyřsedadlový bourák - bez vykřičeného sedátka pro tchyni v zavazadlovém kufru jako u sportovních „dvousiců" - byl s lehkou plátěnou střechou vlastně kabriolet bez pevného rámu dveří. Přední náhon dokázal díky nízkému těžišti vytáhnout řidiče při zvládnutí techniky jízdy z lecjaké šlamastyky i přes značně nespolehlivé mechanické brzdy. Drobné opravy technicky jednoduché mechaniky zvládl každý vesnický kovář. Spotřeba kolem 11 litrů nehrála při nádrži zaručující dojezd 400 kilometrů a tehdejších cenách benzinu žádnou roli. Slavná herečka před válkou údajně jezdila nejraději svou modrou Pragou Baby, což je v odborných kruzích všeobecně známé. Určitě však měla mnohem víc vozidel, třeba jen jako darů výrobců z reklamních kampaní. Ten skvost, ke kterému jsem přišel jako slepý k houslím a užíval si ho až do nástupu na vojnu, byl nejspíš jedním z nich. Nemám jediný doklad, že jsem si to celé nevymyslel. Žádnou fotku, nic, nic! Navíc ani nevím, s kým ji táta během mé vojenské služby vyměnil za nepovedenou limuzínu téže značky. Nasrat do ruk! - jak by s odpuštěním trefně vyjádřila moje maceška. (Jedna malilinká fotečka s kouskem mé „barové společnice" se přece jen našla. Je z času kdy už jsem dávno v khaki kabátě sloužil lidu a s cizím peřím se chlubila Božka, kamarádka mé sestry).

Přesto jen velmi nerad a zcela výjimečně pootevírám dvířka těchto stránek různým obchodním nabídkám a reklamám na zboží. A že jich je! Trvalé umístění některých bannerů je dokonce podloženo lukrativní finanční nabídkou. Asi jsem se svou filosofií v dnešním zkomercionalizovaném světě k smíchu, ale jsem přesvědčen, že je to cesta do pekel. Hračka má přinášet především radost a v ideálním případě i trochu poučení. I velcí kluci si rádi hrají. No a mojí současnou nejoblíbenější hračkou je právě tento web. Jestli přináší radost, případně trochu poučení i někomu dalšímu je jen bonus navíc. Nic na tomto světě však není pouze černé nebo bílé. Jsou jiní, kteří to mají jinak. Jedněmi z těch kdo je mi sympatický, i když s některými jejich přístupy nesouhlasím, jsou provozovatelé webu www.staretrutnovsko.cz mí mladší přátelé, sběratelští konkurenti a kamarádi Honza Víšek a Vojta Hák. Nejen, že zpřístupňují stovky historických pohlednic z širšího regionu Trutnovska a Krkonoš početné internetové komunitě laiků, jejichž lajky u každého nového přírůstku na Facebooku s obdivnými komentáři - „úžasné, nádhera, boží" - vyvolávají u znalců jen shovívavý úsměv ve tváři! Již několik let také vydávají kvalitní nástěnné kalendáře s reprodukcemi toho nejlepšího ze svých sbírek. Na příští rok mají v nabídce hned tři námětové celky: Staré Trutnovsko, Staré Žacléřsko a Staré Krkonoše. Stránka na měsíc říjen toho posledně jmenovaného mě zlomila. Zmizelá část idylického rynku dávné Svobody nad Úpou, u které je nejsmutnější, že si ji ještě živě pamatuji, přímo vyzařuje nostalgii po starých časech. Mistrná kompozice majitele vyhlášeného místního předválečného fotoateliéru Josefa Jeschke, digitálně vyčištěná je rovnocenným sousedem dalších jedenácti kvalitních snímků v kalendáři, který by neměl příští rok chybět na stěně žádného patriota Krkonoš ani milovníka historických pohlednic. Dobré zboží se prý chválí samo a kalendáře podle mě opravdu žádnou reklamu nepotřebují. Místo bombastických slov připojuji pár řádků, kterými svůj produkt nabízejí sami autoři.