Freiheit

Ne, ne, nemám na mysli dobrého vojáka Josefa Švejka. Při sepisování životopisných údajů kreslíře Neprakty jsem objevil jméno jeho profesního kolegy Milana Lipovského, nositele Kulturní ceny města Trutnova za rok 1998, se kterým mě pojí „veselá historka z natáčení". Osobně jsem se s ním sice nikdy nesetkal, ale jeho žertovné kresbičky, vtipy a karikatury z novin a časopisů, do kterých přispíval, jsem zaregistroval nejen díky typické jednoduché lince charakteristické kresby, často doplněné koláží na svérázných novoročenkách, ale zejména odvahou publikovat později i hodně odvážné hambaté obrázky. Přestože mým původním záměrem je ta moje historka, pár slov o skromném autorovi na úvod se sluší. Milan Lipovský, ač Čech se narodil v roce 1927 v Bratislavě. Absolvoval Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě a jistý čas v „lampasácké" uniformě i působil. Což z něho údajně podle jeho vlastních slov učinilo celoživotního pacifistu. Od roku 1954 pracoval jako důlní technik u VÚD a usadil se v Trutnově. Již tehdy přispíval do oborových regionálních novin Jiskra východočeských horníků. Po odchodu do důchodu se začal malováním zabývat „na plný úvazek". Vystavoval na mnoha samostatných i kolektivních výstavách, v tuzemsku i v zahraničí, publikoval v řadě známých titulů novin a časopisů, měsíčník Krkonoše nevyjímaje. Patřil k malířské a kreslířské elitě ze zlaté éry satirického časopisu Dikobraz v osmdesátých letech. V téže době vystavoval se skupinou špičkových výtvarníků „Jedenáctka Stadionu". Jeho vtipy kultivovaly oblíbený Mladý svět nebo týdeník Štart, stejně jako porevoluční Nedělní Blesk. Vážený člen České unie karikaturistů vystupoval neokázale jako prostý regionální umělec s životním krédem vypůjčeným ze Shakespearova „Večera Tříkrálového". „Lepší moudrý blázen, než bláznivý mudrc". Jeho díla se stále prodávají na aukcích a jsou zastoupena v mnoha galerijních i muzejních sbírkách. Trutnovské Muzeum Podkrkonoší schraňuje rozsáhlou kolekci jeho prací, které byly vystaveny už na několika výstavách. Umělec zemřel v roce 2011 zhruba v mém věku.

Svíčky všech tvarů a velikostí patřily dlouhá léta k světoznámým výrobkům továrničky známé jako „svíčkárna" ve Svobodě nad Úpou. Jejich zářící plamínek je spojován zejména s dlouhými zimními večery. I uprostřed parného léta vystihuje plápolající svit svíček v příjemném přítmí a ladné decentní tvary stylových mosazných svícnů, dokonale intimní atmosféru okamžiku, odpovídající předběžné představě autora snímku s citlivou duší. Pokud chtěl Michal Kupec zvěčnit ryzí krásu, přímo symbol zhmotnělé poezie, nemohl 2. června 2020 v uměleckém zanícení při aranžování scény postupovat líp.

Představovat někomu, kdo zabloudil na tento web Krakonoše, je nejen hodno poklepání na čelo s pochybnostmi, že někdo takový vůbec žije. Generaci mých vrstevníků, pro niž jsou i baby boomers „mladí cucáci", stejně jako „Husákovy děti", mileniálové, displejem osvícená generace Z i současná drobotina bez občanského průkazu, pro kterou vymyslela název Alfa nepochybně už umělá inteligence, však sem tam zacukají koutky úsměvem i při zaslechnutí jména Jiří Winter. Odchovanci satirického týdeníku Dikobraz, který s pokryteckým heslem „S úsměvem jde všechno líp" v záhlaví vycházel od roku 1945 až do pádu totalitního režimu, humorné postavičky fenomenálního pražského rodáka (12. července 1924 - 30. října 2011) všestranného umělce, malíře, kreslíře, grafika, ilustrátora a karikaturisty poznají na první pohled. Jenom Krakonošů by se daly shromáždit desítky. Aby ne, když za svůj život doloženě stvořil přes 35 000 kreslených vtipů, čímž zaujímá čelní místo v Guinessově knize rekordů. Ilustroval stovky většinou humoristických knížek, byl plodný spisovatel i básník, animátor a designér, antropolog, orientalista a celoživotní sběratel kuriozit. Má hlava nebere, když někdo v zemi České beze studu tvrdí, že pseudonym Neprakta v životě neslyšel. Ale takový už je život. Nikdo neví všecko. A je nás hrstka, co si z života před nástupem digitální epochy aspoň něco pamatujeme. Jistý Sokrates (alespoň podle Platónova tvrzení) údajně prohlásil „Vím, že nic nevím", čímž (nejen) se zařadil mezi filozofy.

Velkolepá nová přístavba staré radnice finišuje a je čas vymyslet jí jméno. Krátké, vtipné, moderní, snadno zapamatovatelné s odkazem na historii. To není šálek čaje pro starého zkostnatělého prďolu s nevyvinutou soutěživostí, neznalostí jazyků a nedostatečným vzděláním. Ale zkusit se má všecko, byť třeba jen doma v koutku mimo dav a bez použití umělé inteligence, což naše generace stále sveřepě považuje pod svou důstojnost. I když si myslím, že to nakonec při šikovném grafickém zadání z její dílny stejně vypadne. Ubožátko dosud ani žádné oficiální jméno nemá, takže lidové tvořivosti se údajně meze nekladou. Možnosti tu jsou:

S jistou nadsázkou a eufemisticky řečeno začala jakási systematická zástavba centra původně chaoticky založené hornické osady, pozdější Svobody nad Úpou, na počátku 17. století po několika předešlých požárech. Dřevěné domy s vysokou sedlovou střechou, typické i pro další hornická města v regionu Vrchlabí a Žacléř, byly většinou orientované přetaženým štítem na ozdobných sloupech s podloubím do ulice či náměstí. S vytrvalostí hodnou obdivu vydržela tato tradice déle než čtvrt tisíciletí. Poslední historické domky byly zbořeny dokonce až ve druhé polovině 20. století. Teprve ve druhé polovině 19. století začaly být dosluhující stavby postupně nahrazovány domy městského typu se změněnou střešní orientací souběžně s komunikací. Velká část architektonicky kvalitních autorských budov z té doby měla členěné historizující fasády, které pokud nepodlehly nevkusu po roce 1945, jsou dnes s pietou opravovány. (Ilustrační foto čp. 427- anti). Expanze výstavby zejména rodinných domků a vil do méně zabydlených částí a do okolních strání především v meziválečném období se dá nazvat přímo stavebním boomem. Vedle zkostnatělých zednických polírů a stavitelů ze staré školy vznikly nové architektonické kanceláře mladých progresivních projektantů jako Franz Fimmel nebo dvojice Fischer & Hollmann, svět se relativně zmenšil a i ve Svobodě nad Úpou se prosazovali architekti často i zvučných jmen odjinud. Mimoděk přispěla i nízká cena stavebního řeziva při likvidaci škod na lesích po větrné kalamitě v roce 1930.

Do naší zahrádky, jsou betonové schůdky. Když je posekaná, je jak malovaná. I přes déletrvající hic, nedělám pro ní nic. Nezalévám, nepleju. V sobotu v podvečer po deváté hodině předpovídali meteorologové další rekordní tropickou noc. A tentokrát se trefili. V Doksanech na Litoměřícku padl poprvé v historii oficiálního měření v síti českých měřicích stanic absolutní teplotní rekord 41,1 °C. U nás doma bylo nesnesitelných 28 a venku vlahých 15 stupňů. To se nevytahuju, to si taky stěžuju.

Sběratelé historických pohlednic, což je lidský druh na vymření zhruba 80 +, už zajisté tuší, o čem bude debata. V dobách kdy k identifikaci čehokoliv už nestačil pouhý otisk palce a QR kód byla abstraktní hudba rajských sfér ještě nenarozených ajťáků nulté generace, byl štempl v jakékoliv podobě určujícím znamením ověřené totožnosti a zaručené kvality. I na panenské pohlednici dosud nezprzněné poštovním stykem už byla mnohokrát spousta různě umístěných tiskařských a vydavatelských zkratek, čísel a nápisů. Někdy bývá při spodním okraji na adresní straně záhadný obrázek, jakési logo na hranici rozlišitelnosti pouhým okem a nutností vzít si brýle nebo lupu. Odborníci tomu říkají původcovská značka a lze z ní o původcích vyčíst ledacos - jméno vydavatele, název firmy, sídlo, vkus. Nebo také nic, pokud nemáte sicflajš, fantazii, luštitelskou náturu a patřičné znalosti. To není jako těch pár nepovedených zvířecích hlaviček, kterými puncovní úřady označují ryzost zlatého, stříbrného a platinového zboží.