V Krkonoších, potažmo v Česku, není lehké najít dědinu, kde by na veřejném prostranství nebo u některé z chalup nepostávala více či méně zdařilá postava vousatého pantáty s fajfkou. Určitě to není pouze tím, že již několik generací vyrostlo s televizním Večerníčkem a jedním z jeho nejoblíbenějších seriálů Krkonošské pohádky. Jejich chlapácký Krakonoš v podání Františka Peterky, Anče, Kuba, hajnej a konec konců i ten chamtivý a nesympatický Trautenberk, rezonuje skoro v každém z nás. Již dávno před tím bylo možné semo tamo spatřit hodnotnou sochu horského ducha od renomovaného umělce na náměstí nebo v parku. Ten uprostřed Krakonošovy kašny na Krakonošově náměstí v Trutnově býval dlouho chloubou celé oblasti východních Krkonoš. Nemluvě o Šalounově soše v Hořicích. Shrnuto a podtrženo! Jako personifikace Ducha hor je to sympatická a fotogenická osobnost, kterou si snad každý dokáže okamžitě představit. Zkuste si něco takového s Muhu, Marzebillou nebo Hejmonem. (Patrioti z Jizerských, Krušných a Novohradských hor jistě prominou). Já ho přímo zbožňuji a v okouzlené zaslepenosti věřím, že nejvyšší pán na Krkonoších je jen jeden, ať už mu říkáme jakkoliv. Zbaběle opouštím luhy a háje české kotliny, protože navštívit, spočítat, vyfotit a popsat jen zlomek z toho množství Krakonošů, kteří ji zdobí, je úkol nadlidský. Obří šlápoty vedou však i za hranice a malá ochutnávka se do dubnového čísla přímo nabízí. Očekávání vtipálků zklamu - není to apríl.

Mládku, Mládku, kam ty na to chodíš? Prý - jsou plné pohody. No asi do Prčice, kam jinam? (Určitě nejsem sportovní typ. Přesto vím, že by lamentace měla znít Čadku, Čadku, protože text písničky z repertoáru Banjo Bandu je jeho dílem. Nezaměňovat za Pavla, a už vůbec ne za Petra - byl to Drahoš). Pochody v hlavě Standy Steinera (1929 - 1997), když vymýšlel vtipný fotografický poutač na dálkový pochod přes Krkonoše (neplést si s dnes již šedesátiletou Krakonošovou 100 Vrchlabáků) od roku 1970 podle pamětníka Luďka Šlosara asi devětkrát pořádaný pod hlavičkou Svazarmu Turistickým oddílem TJ Lokomotiva v Trutnově, si z výsledku lze snadno domyslet. Saprment, ta žába ta má nožku, taková je mých snů ideál. Moci jí tak navlékat punčošku...Swing z Takzvaných večerů na přidanou populárního studia Ypsilon by mi k tvorbě letáku pasoval daleko víc, kdyby se tak nerozcházel v čase. On byl totiž Standa nejen zručný a nápaditý fotoamatér i všestranný sportovec, ale taky vyhlášený šarmer a svůdník. Ladný podvozek užitý jako nosný motiv, hádám, určitě nejsou nožky jeho ženy Zorky. Což samozřejmě není podstatné.

Už v pátek 20. března v 15,46 hod to prý vypukne oficiálně. Je-li něčeho jako šafránu, tak to je astronomický první jarní den. Ostatně i ten meteorologický je jen jednou za rok. Zaručeně to nejsou fotografie od mých fotografujících přátel, kterými mě denně častují. Jsem polichocen, že jim stojím za sdílení jejich cenného archivu. Z některých kamarádů aby naopak každou fotečku páčil. Ale! Můj názor na tento způsob propagace vlastní tvorby je všeobecně znám. Při dnešních technických možnostech pokulhává doslova sto let za opicemi. Bohužel jsem již hodně starý pes, abych pamatoval časy, kdy si pracně, složitě a nákladně zhotovenou fotografii každý amatér sakra rozmyslel rozesílat stovkám svých známých poštou, byť bývala mnohem levnější než dnes. Zadrž každý slova o nevděčníkovi, kterému příště radši nakálet do ruk. Už v úvodu je srozumitelně řečeno, že se podívám rád! Pouze však, když chci a na to, co mě zajímá. Mezi obstarožní seladony, kteří se kochají nahotinkami, rozhodně nepatřím. Takové rozesílatele blokuji kamarád - nekamarád. Existuje přece tolik možných úložišť na „síti sítí", o kterých neměli otcové internetu Vinton Gray Cerf, Bob Kahn nebo Tim Berners-Lee možná ani tušení. U vědomí, že většina adresátů podobné soubory po prohlédnutí maže po špatných zkušenostech s kapacitou své schránky, to ti prozíravější autoři dávno pochopili. Na jejich veřejnosti přístupné fotogalerie Zonerama, Rajče a řadu dalších se lze podívat kdykoli a opětovaně. Proč mě ale tahle jedovatá slina jako bych pozřel ocún, napadá zrovna nad rozkvetlými poslíčky jara? Nejspíš za to nemůže pouze slovní hříčka o zaměnitelnosti trsů krokusu s ocúny a šafránem, alébrž je to ve mně jako v koze. Sice nefotím, zato jsem i dle vlastního mínění grafoman non plus ultra. Co by na to asi říkaly stovky mých kontaktů, kdybych všem, všem, všem posílal maily s výpotky veškerých mých tří mozkových závitů? Těch několik zájemců si je může přece snadno dohledat na „Freiheitu". A pokud se někdo bez počítače obejde, bude šťasten i bez nich.

HOB Dr. Ing. Herbert Gall, rodák z předválečné Svobody nad Úpou *20. listopadu 1938, vyhnaný jako nevinné dítě ze země svých předků, žil v Auerbachu / Vogtland v německé spolkové zemi Sasko, kde v okresní nemocnici v Rodewisch 28. února 2026 zemřel. Celý život se příkladně zajímal o svůj původní domov, s vazbou po matce na starobylý rod horských boudařů Bönschů, poslední tři dekády jako zástupce podobně postižených svobodských sousedů. Přibližně stejnou dobu jsme se znali. Z hlediska lidského života je to doba poměrně dlouhá. Z hlediska historie okamžik. Vinou mé jazykové negramotnosti jsme si nerozuměli ani slovo. Přesto jsme nad bohatou historií nejen dávného Freiheitu, ale celého regionu východních Krkonoš, společnou řeč našli.
„Ich hatt´ einen Kameraden".

R.I.P.

Sám nemám kluci. Nechcete radši bonbón? Konverzace v době mé základní vojenské služby naprosto obvyklá. Pro dnešní obézní chlapečky pohroužené do sledování sci-fi galaktických bitev na displejích svých dotykových androidů téměř nepochopitelná. Vojáci všech armád a věků od navléknutí do uniformy si na blyštivá cingrlátka a fangličky, péra a chocholy, červené šňůry a zlaté knoflíky vždycky potrpěli. V tom byla naše válečná generace rukující začátkem šedesátých let minulého století do rozevřené náruče vojenského paktu známého jako Varšavská smlouva částečně ochuzena. V době vrcholící studené války nezbývalo kvůli překotnému zbrojení na zbytečné ozdůbky stejnokroje dostatek financí. I kvalitativní zdravotní požadavky na „kanonenfutr" měly stále sestupnější tendenci. Z titulní portrétní fotografie je očividné, že i šklebící se dement s výrazným postižením zraku byl shledán jako schopný prezenční služby. Dokonce získal oprávnění k řízení všech motorových vozidel jezdících po pozemních komunikacích. Laciné plechové rozlišovací insignie jednotlivých zbraní z límcových výložek byly v podstatě to jediné, co mohl vojín československé lidové armády žadonícím uličníkům nabídnout. Stály sice v Armě pár halířů, ale chuť podporovat ze 75 Kč měsíčního žoldu cizí haranty na úkor kalichu pěnivého moku značky Kalich a topince s tataráčkem v oblíbeném litoměřickém podniku U Dejmalíků nebo vídeňské kávičce na „Míráku" ve Slavii, kam se dnes ironií osudu nosí peníze do Komerční banky, s délkou pobytu na vojně rychle ochabovala.

Ani Wotan z germánské mytologie, ani jeho severský dvojník Ódin, ani fiktivní Oberon ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Nápis viditelně vyražený do zlatem zářícího oválného terče, byť je to jen nepatrný mosazný štítek na turistickou hůl, hovoří jasně. Je to korunovaný Krakonoš. Jazykem německého etnika z obou stran Krkonoš v dobách, kdy se suvenýr z hor prodával téměř na každé boudě, Rübezahl. Nekonečné nikam nevedoucí úvahy, zda je to jedna a táž postava nebo dva bájní vládci pohoří, každý úplně jiný povahově i typickými atributy, ponechme bradatým učencům, pokud je ještě nevystrnadila umělá inteligence. My laici oceníme nezvyklý portrét nejvyššího pána nad horami s královskou korunou na hlavě.