Freiheit

Úvodní slova dobového šlágru přesně vyjadřovala mé pocity na uvedeném snímku. Vyštrachal jsem ho ve svém vojenském zápisníku a i po 62 letech si vzpomínám na dávno promlčený „hříšek". V sobotu 16. února v roce 1963 se v posádkovém klubu na velitelství ženijní brigády v Litoměřicích pořádal maškarní ples. Byl jsem v té době „stará máza" a vojnu jsme měli všeobecně tak říkajíc „na háku". S dalším potrhlým Krkonošákem Jirkou Dostálem jsme se vsadili s několika ostatními kluky od naší průzkumné roty sídlící v budově, že si půjdeme s důstojnickými paničkami zatancovat. Hlavní bránu střežili zbrojnoši, ale my už byli uvnitř. Pro záklaďáky byl pochopitelně vstup zakázán a přísná kontrola u dveří vpouštěla bez lustrace pouze maskované příchozí. Kupodivu prošli i dva hastroši vymódění stylem „co dům dal" za skijáky z hor.

Ten úděs v očích je zbytečný. Stařičký hor a lesů pán nebyl nedopatřením povolán na mimořádné vojenské cvičení jako registrovaný čestný příslušník aktivních záloh, ani se nerozhodl dobrovolně posílit šiky ukrajinských bojovníků. Tenkrát před téměř dvaceti lety, kdy rozmnožil vznikající kohortu soukmenovců z mé sbírky, prostě ještě mohl. Nemyslím to nijak pejorativně, jde pouze o ty navlečené maskáče, nápadně připomínající součást současné české vojenské uniformy vzor 95. Vojenská policie by si nově chtěla posvítit na ty, kteří podle ní bez oprávnění nosí vojenský stejnokroj. Možnost zpřísnění postihů prosazuje v novele zákona. "Novela reaguje na stále častější situace, kdy lidé vojenský stejnokroj či jeho součásti zneužívají a nosí jej na veřejnosti neoprávněně a často takovým způsobem, kdy Armádu ČR a další ozbrojené síly znevažují," popsala. "Fyzická osoba, která není vojákem v činné službě, se dopustí přestupku tím, že úmyslně na místě veřejnosti přístupném nosí neoprávněně vojenský stejnokroj nebo takové součásti vojenského stejnokroje, které jsou s úplným vojenským stejnokrojem zaměnitelné," píše se v ní dále s tím, že za to lze uložit pokutu do 3 000 Kč.

Když znavený cestující ještě na konci 19. století na nádraží ve Svobodě nad Úpou kde od roku 1871 končí koleje, řešil dilema, zda si dát oblíbený žejdlík pivečka ve Vídni nebo v Brémách nemusel složitě vyhledávat v jízdních řádech vlakové spoje. Obojí bylo jen pár kroků z nádražního peronu. Vzdálenější hotel „U města Vídně" s čp. 1 (později Hotel Pošta s krátkým intermezzem výroby papundeklového těsnění, pak opravdový poštovní úřad až do dnešních dnů a co bude dál, kdo ví?) byl po projití kaštanovou alejí hned za mostem přes řeku Úpu. „Brémy" se stejně pestrou nabídkou přímo před nosem naproti budově nádraží. Stačilo jen prokličkovat mezi desítkami koňských spřežení zapřažených do kočárů, bryček a dostavníků čekajících na rito po příjezdu vlaků. S přihlédnutím, že zmiňovaný pohostinský podnik „Zur Stadt Bremen" zachycený na titulní historické pohlednici s atmosférou béčkového italského spaghetti westernu odeslaný vlakovou poštou v roce 1906 byl až do socialistického slučování obcí v roce 1960 na katastru sousedního městyse Mladé Buky, kde se poté několikrát změnila čísla popisná stejně jako ve Svobodě, je jeho historie nesnadno dohledatelná a pro zjednodušení budu užívat několika poválečným generacím známější pojmenování Hotel Sport. Dávat pohostinským podnikům, horským boudám a lázeňským domům jména světových metropolí byla stejně tak jako dnes velká móda, ať už k tomu majitele vedlo cokoliv. Prvotní bylo zajisté zatraktivnění místa a nalákání mezinárodní klientely. Někdy ale docela stačilo, aby se v uvedeném městě narodila oblíbená vnučka majitele. (Emma Blaschke *1. 6. 1892 z rodiny Thamů asi nebude jen tak nějaká náhoda). Za mého jurodivého mládí koncem padesátých let minulého století to byl vykřičený podnik s pochybnou pověstí, kterému se slušně vychované cudné dívky obloukem vyhýbaly. Ve výčepním lokále bylo i přes to stále plno a na tanečním parketu jakbysmet. Porůznu poskládaný šraml multiinstrumentalistů kapelníka Vykoukala s akordeonem, doplňovali do víceméně stabilní trojky jistý bankovní úředník za bicí soupravou se saxofonem nebo kytarou a občas i zpívající pianista, jejichž jména se mi již dávno vykouřila z paměti. Příležitostně pod křídly houslisty pana Stehlíka další hráči, kteří měli volno, nebo jim skončila šichta na některé ze zotavoven ROH, kde se dodržovala zavírací hodina. Ve Sportu se i několikrát týdně tančilo až do kuropění respektive do odjezdu prvního ranního vlaku. Po vzoru oblíbených big bandů se hrál jazz, swing, blues, folk, dechovka „od Bacha až po Vlacha" podle složení společnosti. A když zazněly španělské rytmy tradičního „šlus numera" v podobě romantického tanga Jarky Mottla oblíbeného tenkrát i u trampských táboráků, tělesná blízkost s útlým pasem tanečnice bourala zábrany - „Seňorito až se setmí, až se večer zešeří, pošlete mi pozdrav letmý, budu čekat u dveří." Alkohol tekl proudem a nikdo nechtěl občanský průkaz. Vedoucí Švec ve věčně umaštěném bílém kuchařském plášti v tom asi uměl chodit. Později tam vysloužilý policajt pan Falta díky každodenní svědomité péči o „trubky" čepoval vynikající pivo jako křen. Což nijak neovlivňuje ani můj platonický obdiv jeho dcery Lídy. Vzpomínky starého zbrojnoše jsou jen pomíjivá pěna dní, tak nechme hovořit fakta.

A v zimě (téměř) každá chalupa stejná. Nejen cesty boží, i cesty obrazů mohou být rozličné. Já osobně zimní motivy nějak zvlášť neprožívám. Z opěvované běloskvoucí idyly mě mrazí přímo fyzicky a nedokážu si ji vychutnat. Možná je to tou kapkou keltské krve, možná od dětství vštěpovaným vztahem k přírodě, že mě daleko víc přitahuje šťavnatá zeleň jarního lesa, pestrobarevná paleta rozkvetlé letní louky nebo dryjáčnicky namíchaná zlatohnědá žluť s krvavou červení prosluněného podzimu. Obrázek zasněžené chalupy se zvoničkou vedle kouřícího komína na hřebeni střechy nad polovalbou dřevěného štítu jsem však vzal na milost. Jednak je to milá památka na mou starší sestru, jednak z něj snad i díky barevnosti vhodně zvoleného rámu dýchá nějaké skryté staromilské teplo natruc závějím. A možná je to i tím, že v Krkonoších bývala podobná bouda s požární zvoničkou na každé větší enklávě a mnohá se i Zvonička jmenovala.

Zatímco peciválové sedí doma i v krásných zimních dnech zalitých sluncem, kdy na hřebenech hor kraluje kouzelnice inverze, čiperové, kteří nejsou líní na krok, si denně vyšlápnou třeba až na vrchol Černé hory 1300 m.n.m. Což je ze Svobody nad Úpou na jejím úpatí s víc než polovinou výškových metrů níž docela slušný výkon. A kochají se a kochají. Ti s fotoaparátem pečlivě zaznamenávají tu krásu do svého archivu a občas pošlou nějaký snímek nám lenochům a přiznejme si to otevřeně i neumětelům. V dřevních dobách fotografie, když se ještě fotilo na film, jsem býval velmistr na zvěčnění černochů v tunelu. (Černoši se tenkrát smělo říkat lidem tmavé pleti). To mě odradilo natolik, že jsem nenašel vztah ani k dnešnímu snazšímu mačkání spouště digitálního aparátu a moc to neumím ani s mobilem. O to víc mě potěší obrázek od opravdového Mistra vybaveného špičkovou technikou, který to má navíc „ve voku". Z těch nejbližších je to Bohdan Holomíček, Ctibor Košťál, Pavel Křivka nebo Michal Kupec. Každý jinak a všichni excelentně.

Krakonošovo prokletí, nešťastné bulvy (u nás na horách nejspíš tuřínu, aby bylo na „dumlíkačku") za nic nemohou. To jen původní německé etnikum zejména ze slezské strany Krkonoš je se zatvrzelou tvrdošíjností ve jméně Rübezahl stále slyšelo. Posměšek „počítač řep" - Rübe - zählen se dost možná zrodil v bujné fantazii bájivého vypravěče, spisovatele pohádek a sběratele starých pověstí Johanna Karla Augusta Musäuse (1735 - 1787), který ho vtipně vpravil do sbírky údajných staroněmeckých pověstí, které jako celek v žádném případě nemíním zpochybňovat. Pětisvazkové dílo ctihodného profesora jazyků a dějepisu na Výmarském prestižním gymnáziu Wilhelma Ernsta, člena zednářské lóže a později i řádu Illuminátů, přítele intelektuálních veličin té doby vyšlo s názvem „Volksmährchen der Deutschen" poprvé v letech 1782 - 1786. Samostatné legendy o Rübezahlovi poté nesčetněkrát. Všeobecně se zkazka o napáleném ctiteli počítajícím řepy v povědomí drží s prominutím jako ten příslovečný exkrement košile. Až to chvílemi vypadá, že Rýbrcoul a Krakonoš jsou dvě rozdílné postavy. A přitom bychom měli pozapomenutému obrozenci, autorovi českého libozvučného jména Pána Krkonoš ladícího s názvem pohoří Václavu Klimentu Klicperovi blahořečit a děkovat, že mu tu myšlenku snad sám Krakonoš našeptal. Čelakovského otrocký patvar Řepočet se naštěstí neujal. Zato v sousedním Polsku, kde je vlivem historických událostí Krakonošovská tematika tradovaná teprve po druhé světové válce mají pro uctívaného Ducha hor hned několik nešťastných překladů z téhož základu: Liczyrzepa, Rzepiór, Rzepolicz... O sérii sběratelsky ceněných historických pohlednic ze závěru 19. století s námětem Sněžky a postavou horského démona z durynského vydavatelství tiskaře Christiana Peipa z Gothy už jsem jednou publikoval kratičkou zprávu v rubrice Zajímavosti časopisu Krkonoše - Jizerské hory 2000/9. Čtvrt století - to to letí!

Hned na úvod roku byl na aukčním portále Aukro vydražen stříbrný závěsný štítek krále střelců za sezonu 1920 - 21 Hugo Trappiela údajně ze střeleckého klubu ve Svobodě nad Úpou s označením vzácnosti RRR. Z popisu dekorace si dovoluji citovat: „Prodám v aukci od 1 Kč velmi pěknou střeleckou dekoraci Svoboda nad Úpou - Král střelců z roku 1920-1921 Hugo Trappiel. (Svoboda nad Úpou v okrese Turnov, od roku 1923 oficiálně přejmenována na Svobodu nad Úpou). Krásný kus historie. Nikdy nedražený exemplář! Jediný známý kus! Katalog: není / Materiál: AE / Hmotnost:16,39g / Průměr: 92x63mm." Lákavá nabídka zaujala celkem pět zájemců a vyvolávací cena se ve výsledku zhodnotila 1 012 krát (bez poštovného). Docela slušný aukční výsledek a neznámému vítězi lze jen gratulovat a v případě stejného sběratelského postižení tiše závidět. Nebýt pověstného kdyby.