Už v pátek 20. března v 15,46 hod to prý vypukne oficiálně. Je-li něčeho jako šafránu, tak to je astronomický první jarní den. Ostatně i ten meteorologický je jen jednou za rok. Zaručeně to nejsou fotografie od mých fotografujících přátel, kterými mě denně častují. Jsem polichocen, že jim stojím za sdílení jejich cenného archivu. Z některých kamarádů aby naopak každou fotečku páčil. Ale! Můj názor na tento způsob propagace vlastní tvorby je všeobecně znám. Při dnešních technických možnostech pokulhává doslova sto let za opicemi. Bohužel jsem již hodně starý pes, abych pamatoval časy, kdy si pracně, složitě a nákladně zhotovenou fotografii každý amatér sakra rozmyslel rozesílat stovkám svých známých poštou, byť bývala mnohem levnější než dnes. Zadrž každý slova o nevděčníkovi, kterému příště radši nakálet do ruk. Už v úvodu je srozumitelně řečeno, že se podívám rád! Pouze však, když chci a na to, co mě zajímá. Mezi obstarožní seladony, kteří se kochají nahotinkami, rozhodně nepatřím. Takové rozesílatele blokuji kamarád - nekamarád. Existuje přece tolik možných úložišť na „síti sítí", o kterých neměli otcové internetu Vinton Gray Cerf, Bob Kahn nebo Tim Berners-Lee možná ani tušení. U vědomí, že většina adresátů podobné soubory po prohlédnutí maže po špatných zkušenostech s kapacitou své schránky, to ti prozíravější autoři dávno pochopili. Na jejich veřejnosti přístupné fotogalerie Zonerama, Rajče a řadu dalších se lze podívat kdykoli a opětovaně. Proč mě ale tahle jedovatá slina jako bych pozřel ocún, napadá zrovna nad rozkvetlými poslíčky jara? Nejspíš za to nemůže pouze slovní hříčka o zaměnitelnosti trsů krokusu s ocúny a šafránem, alébrž je to ve mně jako v koze. Sice nefotím, zato jsem i dle vlastního mínění grafoman non plus ultra. Co by na to asi říkaly stovky mých kontaktů, kdybych všem, všem, všem posílal maily s výpotky veškerých mých tří mozkových závitů? Těch několik zájemců si je může přece snadno dohledat na „Freiheitu". A pokud se někdo bez počítače obejde, bude šťasten i bez nich.

HOB Dr. Ing. Herbert Gall, rodák z předválečné Svobody nad Úpou *20. listopadu 1938, vyhnaný jako nevinné dítě ze země svých předků, žil v Auerbachu / Vogtland v německé spolkové zemi Sasko, kde v okresní nemocnici v Rodewisch 28. února 2026 zemřel. Celý život se příkladně zajímal o svůj původní domov, s vazbou po matce na starobylý rod horských boudařů Bönschů, poslední tři dekády jako zástupce podobně postižených svobodských sousedů. Přibližně stejnou dobu jsme se znali. Z hlediska lidského života je to doba poměrně dlouhá. Z hlediska historie okamžik. Vinou mé jazykové negramotnosti jsme si nerozuměli ani slovo. Přesto jsme nad bohatou historií nejen dávného Freiheitu, ale celého regionu východních Krkonoš, společnou řeč našli.
„Ich hatt´ einen Kameraden".

R.I.P.

Sám nemám kluci. Nechcete radši bonbón? Konverzace v době mé základní vojenské služby naprosto obvyklá. Pro dnešní obézní chlapečky pohroužené do sledování sci-fi galaktických bitev na displejích svých dotykových androidů téměř nepochopitelná. Vojáci všech armád a věků od navléknutí do uniformy si na blyštivá cingrlátka a fangličky, péra a chocholy, červené šňůry a zlaté knoflíky vždycky potrpěli. V tom byla naše válečná generace rukující začátkem šedesátých let minulého století do rozevřené náruče vojenského paktu známého jako Varšavská smlouva částečně ochuzena. V době vrcholící studené války nezbývalo kvůli překotnému zbrojení na zbytečné ozdůbky stejnokroje dostatek financí. I kvalitativní zdravotní požadavky na „kanonenfutr" měly stále sestupnější tendenci. Z titulní portrétní fotografie je očividné, že i šklebící se dement s výrazným postižením zraku byl shledán jako schopný prezenční služby. Dokonce získal oprávnění k řízení všech motorových vozidel jezdících po pozemních komunikacích. Laciné plechové rozlišovací insignie jednotlivých zbraní z límcových výložek byly v podstatě to jediné, co mohl vojín československé lidové armády žadonícím uličníkům nabídnout. Stály sice v Armě pár halířů, ale chuť podporovat ze 75 Kč měsíčního žoldu cizí haranty na úkor kalichu pěnivého moku značky Kalich a topince s tataráčkem v oblíbeném litoměřickém podniku U Dejmalíků nebo vídeňské kávičce na „Míráku" ve Slavii, kam se dnes ironií osudu nosí peníze do Komerční banky, s délkou pobytu na vojně rychle ochabovala.

Ani Wotan z germánské mytologie, ani jeho severský dvojník Ódin, ani fiktivní Oberon ze Shakespearova Snu noci svatojánské. Nápis viditelně vyražený do zlatem zářícího oválného terče, byť je to jen nepatrný mosazný štítek na turistickou hůl, hovoří jasně. Je to korunovaný Krakonoš. Jazykem německého etnika z obou stran Krkonoš v dobách, kdy se suvenýr z hor prodával téměř na každé boudě, Rübezahl. Nekonečné nikam nevedoucí úvahy, zda je to jedna a táž postava nebo dva bájní vládci pohoří, každý úplně jiný povahově i typickými atributy, ponechme bradatým učencům, pokud je ještě nevystrnadila umělá inteligence. My laici oceníme nezvyklý portrét nejvyššího pána nad horami s královskou korunou na hlavě.

Pro svobodské patrioty je krkonošské městečko rozložené v sevřeném údolí po obou březích řeky Úpy, strážené nerozlučnými dvojčaty zalesněných vrcholů Světlé a Černé hory, ověnčené dávnou slávou zlatých dolů na Rýchorách, dnešní Svoboda nad Úpou, malebnost sama. Přesto žádným velkým množstvím výtvarných děl zaznamenávajících její architektonické zajímavosti nebo podmanivou krásu okolní krajiny zrovna neoplývá. Každý nový objev byť i nepatrné kresbičky vyvolá ve většině jejích ctitelů vlnu adrenalinu jako náhlé milostné vzplanutí. Natož nalezení zapomenutého „ručně malovaného" obrazu známého regionálního umělce. Pro nezasvěcené je to možná jen poetický pohled na polovyschlé kamenité řečiště bezejmenného toku s líně tekoucím proudem podél kamennými kvádry regulovaného břehu, lemované temnou zelení lesa. Ani anonymní stavbička uprostřed scenerie mnoho nenapoví. My zdejší, kteří dokážeme chodit s otevřenýma očima, chytneme, jak říkají motoristé s malým m, na první šlápnutí. Při pohledu z ocelového mostu sv. Jana Nepomuckého k severu proti proudu řeky Úpy je to právě ten úsek překlenutý dnes betonovým silničním mostem na trase z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Autor mohl klidně stát na již odstraněné kovové lávce z roku 1909 spojující někdejší Lékárenskou uličku s cestou na Sluneční stráň. Schůdky v nábřežní zdi navigace vlevo v prostoru za současnou budovou bowlingu sloužily pradlenám při máchání prádla, ojedinělým rybářům a často i mládeži při koupání. Mnohokrát v historii dokázala Úpa i zahrozit. Jedna z katastrofálních povodní napáchala značné škody na majetku i lidských životech v létě 1897. Následky likvidovala armáda a v inkriminovaném místě zachytil vojáky fotograf Joffé z Janských Lázní. Teprve tehdy byla řeka spoutána kamennými hrázemi, které budovala firma Rella z Vídně. Již na jiném místě citovaný autor zachytil vzedmutý proud řeky zhruba od schůdků na obraze směrem po proudu 10. února 1946. Rozbouřená řeka poškodila 1. srpna 1977 na tomtéž místě bednění pilířů při výstavbě nového mostu. V roce 1996 na jaře při zvýšené hladině vody se schody bohužel jednomu místnímu předškolákovi staly osudné. Jediná viditelná stavba na obraze s červenou střechou byl prostorný altán, kdysi jedno z provozních stavení někdejšího obecního mlýna, přestavěného na dnes již také zaniklou vilu továrnické rodiny Piette.

Asi není náhoda, když se dva rodáci z Náchoda sejdou na chvíli v jedné lavici osmiletky v Trutnově, aby se po jejím absolvování víc než půlstoletí ani na tak malém písečku jako je Česko nikdy nepotkali. Přesto se jeden, který téměř neopustil rodnou hroudu, mezitím zcela nevědomky ožení přesně v den narozenin toho druhého. Druhý zatím s hubou od ucha k uchu procestuje svět a sklízí vavříny hned v několika různých činnostech. A nakonec na sebe na stará kolena opět narazí v oběma tak milých Krkonoších jen díky náhodnému brouzdání virtuálním světem na síti sítí. Každému, kdo věčně usměvavého Arnu Neubauera, miláčka žen i štěstěny, příležitostného herce a kumpána pražské bohémy, světoběžníka, nezdolného lyžaře a úspěšného automobilového závodníka zná, je hned jasné, kdo je kdo.
Takhle měla začínat knížka o životaběhu jednoho z nás, kterou jsme se s kamarádem Arnoštem chystali napsat. Osud byl rychlejší.

24. 6. 1941 - 13. 2. 2026