Freiheit

Krakonoš - a třeba i po tisící! Klidně zase ten „německý". Co naplat, když historických pohlednic s Rübezahlem je na evropském sběratelském trhu podstatně nejvíc. A každá je jiná. To jen laikům se zdají všechny na jedno brdo. Na letní měsíc červenec, kdy se to v přírodě všelijakou tou nově zrozenou živočišnou havětí a žouželí přímo hemží, se mi kolorovaná kresbička pána hor s doprovodem jeví jako stvořená. Podepsaný autor Peter A. Becker, s nímž jsem ještě bohužel neměl tu čest, je v úzce vyhraněných kruzích filokartistů znám například vícekusovou kolekcí jubilejních barevných litografií z roku 1910. Působivé ilustrace z dějin Słupska byly vytištěny k 600. výročí založení starobylého města Stolp v Pomořansku. Z této části dnešního Polska pocházela čtvrtá manželka Karla IV. Eliška Pomořanská, kterou nezapomenutelně ztvárnila mladá Jana Brejchová ve filmu „Noc na Karlštejně". A jen na okraj - Eliška nebo též Alžběta zemřela ve věnném městě českých královen Hradci Králové v roce 1393, téměř na dohled od Krkonoš. S podobným posláním vznikla nejspíš série obrázků ze slezských hor.

aneb mých anti - Reed „Deset dní, které neotřásly světem".

Mladí, zdraví kluci, toužící po dobrodružství odjíždějí na mise do díky mezinárodním neziskovkám moderně vybavených polních nemocnic třetího světa. Kam jinam asi tak může jet starý churavý dědek, než do nějaké fakultky na kraji. Řečí politických špiček to měl být jen nepatrný chirurgický výkon, ale stalo se z toho jak je v mém případě téměř pravidlem medicínské drama. Už to, že mě s oční diagnózou přijali na „nosní, ušní, krční" o čemsi vypovídá. Pravda, mají tam drobnějším písmem připsáno ještě chirurgie hlavy a krku, tak je člověk hned trochu klidnější. Vzhledem k ochraně osobních dat se musím v hlášení omezit jen na nepodstatné příhody jako doprovod mizerných dokumentárních fotografií z mého chytrého blbého mobilu. Pořídili je spolupacienti Nguyen Trung Thánh z Hanoje a Tibor Nagy, mistr pekař z Kohoutova, kterým tímto děkuji i za laskavé svolení s publikováním jejich plného jména. Podsaditý vietnamský klučina Thánh neuměl údajně ani slovo anglicky natož česky. Přivedla ho dívenka z nějakého zastupitelství vypadající na první pohled jako jeho přítelkyně a postarší profesionální tlumočník. Při prvním měření teploty si strkal digitální teploměr pod paži opačným koncem, načež bravurně přečetl výsledek - třicet pět tři i s těmi ř! Tak nevím? Asi mají Asiati talent na čísla. Když jsem před operací vyšvihnul elegantní pukrle, aby mě zvěčnil a vešla nečekaně velká vizita, hned se alibisticky bránil: „Internet! Internet!" Večer před spaním se pokoušel odepnout nemocniční identifikační náramek, což se nemá a ani to nejde, tak jednoduše ukousnul plombu. Nakonec jsme z něj mezinárodně srozumitelnou posunčinou vypáčili, že je mu padesát a má v Hanoji manželku a tři děti. Na lůžku ho vystřídal Tibor, dobrák od kosti. Jednou přinesl zákusky, podruhé nám nechal dovézt čerstvý bochánek samožitného chleba s dýňovými semínky z domovského kohoutovského pekařství Roland. Měl bohužel výraznou vadu řeči, takže jsme si moc nepokecali. Největší držák byl sice ještě ne stoletý stařík ze Železných hor, ale osmdesát devět křížků je taky dost. Vitální a čilý venkovan pamatující všechny naše prezidenty měl na některé zcela odlišný názor od mého a hned jsme stáli každý na jiné straně barikády. Své soukromé vzpomínky uváděl sloganem pamětníků s fenomenální pamětí: „To vám jednou takhle v úterý odpoledne čtrnáctýho srpna roku 1949 v půl pátý...." A na to já, který si nic nepamatuji, už začínám mít alergii. Zejména když se nedá ověřit, jestli je to pravda. Své domácí hospodářství řídil po telefonu s energií starozákonního pantáty, a ačkoli nastoupil současně se mnou, vydržel nejdéle. Všichni, kdo mě znají, mě poslední dobou neviděli jinak než s opuchlým ksichtem a věčně ronícího slzy, tak nebudu tajit, že šlo o zanícený slzný váček. A kdo mě nezná, tomu je to předpokládám šumafuk. Jistý doktor K. blahé paměti, vyhlášená kapacita ještě za hluboké totality se s tím nijak nepáral a stejný výkon u druhého oka provedl šmik šmik takzvaně zevní cestou jizva nejizva. Nic se tím sice nezměnilo, jen mám od té doby prý oddané buldočí oko. Dnes na to jdou páni felčaři od lesa, lépe řečeno nosem, aby klientovi nepoškodili vizáž. Že mi při té příležitosti uříznou také dvě hnusné stařecké bradavice z blízkosti oka (pochlebovači s neposkvrněnou pletí říkali škodolibě, že jsou to znamínka krásy. Idioti!) takže budu „sešívanej" tak jako tak, nehraje roli. Jizvy prý muže šlechtí. A sparťan jsem naštěstí nikdy nebyl ani náhodou. Když se mi před operací službu konající lékařka dívala sondou s minikamerkou do chobotu, o další dvě asistující při pohledu na monitor se pokoušely mdloby. Vyšetřující jen překvapeně zamumlala - pane, vy jste přírodní úkaz! A když jsem se ještě bezelstně zeptal, zda ten malý bílý chuchvaleček úplně vzadu je mozek, vyprskla smíchy, že mi ovladačem málem propíchla hypothalamus. Neutěšený stav mého nic necítícího čuchometru oddálil výkon o tři dny. Nelze se moc divit, když jsem s dietou číslo tři ležel na třílůžkovém pokoji téhož čísla jako trojka.

Stavitel Josef Capolago je znám v kraji pod Sněžkou z historických pramenů dodnes, nejen pro své zvukomalebné a cizokrajně znějící jméno. Je autorem mnoha plánů budov i jejich realizací a málokdy je pominut jeho údajný italský původ. Přestože starobylé městečko Capolago od něhož rod nejspíš odvozuje své jméno, leží na břehu jezera Lugano ve švýcarském kantonu Ticino a muž, o němž je řeč se v dostupných dokladech hlásil k německé národnosti. Až do konce druhé světové války byl váženým hoteliérem v Janských Lázních a zároveň stavebním podnikatelem s projekční kanceláří ve Svobodě nad Úpou. Jeho poslední stopy na českém území vedou přes sběrný tábor v Mladých Bukách - Kalné Vodě odkud byl v 55 letech i s rodinou 21. května 1946 v pořadí VII. transportem ve vagonu číslo 37 tehdejší terminologií „odsunut" přes Furth im Wald do americké okupační zóny Bavorska. Spolu s ním cestovala jeho žena Erna narozená 24. srpna 1894 do rodiny Johanna Jeschke, majitele hostince „Zur Klause" (dnes Horský Dvůr) v obci Černá Hora u Janských Lázní, se kterou se oženil v roce 1920 a osmnáctiletá dcera Ilsa, studentka zapsaná ale s počátečním písmenem K jako Kapolago. (Ještě v březnovém čísle krajanské tiskoviny Riesengebirgsheimat z roku 1958 píše pilný přispěvatel, bývalý učitel z Trutnova Alois Tippelt jak si na setkání vysídlenců z Krkonoš 23. listopadu 1957 v Norimberku se svobodským stavitelem panem Capolagem, živým a zdravým pěkně popovídali). Jak se ale tento „exot" objevil v Krkonoších?

Bydlet relativně ve městě a přece téměř v lůně přírody jen pár kroků od lesa je fajn. Ale žádný med! Biblické „nechte maličkých přijíti ke mně" si ta lesní čeládka vykládá po svém. O překvapení tak nemáme nouzi. Ale takhle ne, holenkové! Po loňském rovněž červnovém, i když jen aprílovém zajíci, přišel letos zjara nevítaně zato opakovaně jezevec rekultivátor. A dnes v pravé poledne drze přímo pod okny (snad mě zrak nešálí!) srnčí matka samoživitelka učí dva nezletilce bezostyšně krást. Krátce před tím má nejmilejší uklízela květináče před očekávanými přívaly vod a stěžovala si, že jí NĚCO devastuje muškáty, ze kterých zůstaly jen holé stonky. Během chvíle bylo jasno. Koukej dědku, jak jsou roztomilí! No co si budeme nalhávat, jsou. Jen bych za to, že jim po mnoho zim posíláme po snaživé sousedce do krmelce usušené voňavé pečivo, čekal víc vděku. Nebo aspoň pokory a úcty k stáří, aby chviličku posečkaly než si sváteční a nepohotový fotoamatér místo dumání, kudy se na oplocený pozemek mohly dostat, vzpomene, kam posledně odložil blikátko. Fotky zdáli jako vždycky na draka, ale důkaz, důkaz to je. Shodou okolností jsme měli k obědu také zeleninu, i když možná levnější než srnčí muškátový předkrm.

Pomníkoborectví se táhne dějinami odnepaměti. Vítězové boří modly poražených a důvod k ospravedlnění kulturního vandalismu se vždycky najde. Ať už se na žerdi třepetají hesla o svobodě a ideálech nebo nenávisti - náboženské, politické, stavovské či módní genderové nebo o volbě pohlaví, kde starozákonní dvě už nestačí. Právě vzedmutá vlna náhle vybičované potřeby demonstrovat celosvětově proti rasismu má charakter vzdáleného tsunami. Na bez diskuzí čistou myšlenku humanistické rovnosti ras se nabalí temné síly davového násilí, rabování a nenávratného ničení symbolů, schopné napáchat nevyčíslitelné škody. Jak se asi cítí všichni ti nadšenci, kteří se z vlastní iniciativy a bez nároku na odměnu s mravenčí pílí piplají s poškozenými kapličkami, rozvalenými pomníčky a ukradenými křížky? Nebo státní úředníci a místní zastupitelé, kteří mají péči o vojenská pamětní místa a hroby padlých nařízenou přímo zákonem? Odpovím si sám - blbě! Z historie nelze vystoupit vytržením stránky z učebnice. V souvislosti s dětinským ničením soch velikánů světových dějin, viděných dnešníma očima bez historických souvislostí jako grázly a loupežníky je každoroční evidence stavu pietních míst z dávných válek, mnohdy již léta zaniklých jen pro zaškrtnutí patřičné kolonky úředního šimla mě nenapadá nic jiného než slova klasika - je to marný, je to marný, je to marný! U nás ve Svobodě nad Úpou je takových úředně evidovaných míst dvanáct. S odhlédnutím od skutečnosti, že ve vnitrozemí v blízkosti pochovaných stále většinou žijí potomci s osobním vztahem byť i jen ke jménu na náhrobku - ve vykořeněném pohraničí odkud muselo většinové etnikum za známých důvodů po druhé válce odejít, zůstali jen ti mrtví.

O expedici krkonošských horolezců z Tělovýchovné jednoty Slovan Špindlerův Mlýn na „střechu světa" ve dnech 7. srpna až 4. prosince roku 1979 existují stohy dokumentace i úchvatných fotografií. A přece se mezi sběrateli stále ještě nechá najít vedle nejrozšířenějších poměrně velkých a efektních odznaků i autentický unikát jako je konkrétní propagační pohlednice poslaná konkrétnímu člověku. Na Bedřicha Horáka (1905 - 1985) narozeného do smíšeného manželství jako Mischinger známého mezi krkonošskými horáky jako Beda z Modrého Dolu ten název o podzemí s trochou nadsázky pasuje doslova. Po zhoubném požáru výstavné odborářské zotavovny v Modrém Dole znárodněné rodině německých starousedlíků Meergansů, nazvané po válce Modrodolská bouda, která lehla popelem 23. února 1954, zůstala jen bývalá prádelna stojící opodál. Právě tam přebýval v ústraní a provizorních podmínkách mnoho let skromný sportovec, koňák a horolezec, bývalý důstojník armády První republiky, zakládající člen obnovené Horské služby a jeden z prvních vlekařů v Peci pod Sněžkou, rozvážný kuřák dýmky, přátelský člověk a oblíbený parťák Beda Horák. Oficiální pohlednici výpravy datovanou 2. září 1979 mu kamarádi z Krkonoš poslali z Mekky vysokohorských horolezců Káthmándú v Nepálu. Podepsali se všichni - Braun, Červinka, Filka, Krupička, Kynčl, Novotný, Rusý, Srovnal, Šafář i Štursa. Zkušenému filatelistovi ale neunikne československá padesátihaléřová známka s razítkem pošty ve Špindlerově Mlýně z prosince téhož roku. Odhaluje známý a rozšířený fígl cestovatelů. Ofrankovanou pohlednici si nechají odesílací poštou orazítkovat a pošlou ji až po návratu do vlasti. Jednak mají jistotu, že se dopisnice cestou neztratí a za druhé ušetří drahé valuty za mezinárodní poštovné. Smutným faktem z historie vzácného exempláře je skutečnost, že skončil v odpadním kontejneru se starým papírem. A to hned dvakrát!

Hezkých holek se chválabohu rodí stále dost. Hezký odznak aby pohledal. A přitom jich ještě v dobách našich dědů bývalo neúrekom, jak by vravela má nevlastní slovenská babička. Kdyby si byli bývali členové početných spolků na konci 19. století připjali všechny stavovské odznaky najednou, měli by prsa pobitá plechem jako ti potrhlí šlarafové nebo později maršálové Rudé armády. Jenže oni byli decentní a do klopy si vetknuli většinou jen ten jeden vhodný k dané příležitosti. Že to bývala paráda všech parád, až oči přecházejí, můžeme vidět ve faleristických kolekcích na hradech a zámcích, v muzeích a při troše štěstí a dobrých známostech i ve sbírkách starých sběratelů. Honosné kusy vítězů lyžařských nebo cyklistických závodů, zápasnických utkání i atletických přeborů bývaly mistrovskými dílky pasířů i brusičů drahých kamenů. Parádní odznaky prestižních spolků, zdobené barevnými smalty, stuhami v národních nebo spolkových barvách a doplněné tak zvaným leonským zbožím což jsou umně tkané prýmky, střapce a pásky ze zlatých a stříbrných dracounů konkurovaly směle společenským šperkům tehdejších dam. Jedněmi z nejpůsobivějších jsou i odznaky dávných pěveckých sdružení. Třeba zrovna pánové z Německého mužského pěveckého spolku v Žacléři měli fešácké označení. Kam se hrabou dnešní lesní zpěváčci z Rýchor se svými ornitologickými kroužky s číselným kódem Krkonošského národního parku na nožičce. Estéti mohou samozřejmě namítnout něco o uměleckém kýči a možná mi pár těch hodně rozhorlených napíše nějakou sprosťárnu o mém pošramoceném vkusu. Ale zkuste se na takový artefakt podívat dobovýma očima s tehdejšími znalostmi o módě a možnostech sériové ale pouze několikakusové výroby.