Freiheit

Jak by asi zněla současná prosbička k vládci Krkonoš v podání moderních prosebníků? Naivní pohádky spojené s reklamou, cílené rafinovaně výrobci spotřebního zboží pro domácnost přes ty nejmenší na hospodyňky a hospodáře i před sto lety, jsou dnes vyhledávaným sběratelským artiklem. Hradecká cikorka, Pilnáček s pracími prášky, mýdla Schicht, kávové náhražky z Kolína a celá řada dalších přidávala k nákupu většinou dvoulist s lákavým obrázkem na titulu, pohádkou pro děti uvnitř a reklamou na své typické výrobky na zadní straně. Prosté texty s opakujícími se náměty jak pán hor štědře odmění každého, kdo si koupí bryndu z upraženého žita nebo nevábnou, nepěnící, nevonící a nerozpustnou kostku mýdla s jelenem s ponaučením nakonec, dnes při daleko sofistikovanější podprahové nabídce čehokoliv od hygienických prostředků po volební sliby vyvolávají ve tváři náhodného čtenáře jen shovívavý úsměv.

Světová veřejnost zná fenomenálního fotografa Bohdana Holomíčka především jako osobního dokumentaristu disidenta a později prezidenta Václava Havla. Také díky dlouholetému přátelství s Havlem nafotil Bohdan stovky významných osobností veřejného života od světových státníků, politiků a umělců po ty domácí. Bohdan je ale především kamarád, spolupracovník, soused a známý tisíců obyčejných, šedivých a nezajímavých lidiček jako jsi ty i já napříč republikou. V regionu pod Černou horou, kde celý život bydlí, těžko hledat rodinu, která od něj nemá doma nějakou fotografii. Měl jsem tu čest stát před objektivem jeho laciného prvního přístroje značky Smena, když tento ještě voněl novotou. Bohdan své portrétní momentky na levném dokumentárním papíru s jednotnou charakteristickou úpravou a svéráznými popiskami načmáranými ledabyle tužkou chrlil už tenkrát na přelomu tuhých let padesátých do slibných šedesátek, kterým jsme si uvykli říkat sladká či zlatá s horečným kvapem mládí, a každého rád podaroval. A už tenkrát - bezvousý holobrádek v učednickém věku, samouk bez patřičného vzdělání, to byl hotový fotograf.

Byla náročná                    a rozmazlená muži.
Slávek byl nadaný        a psával jí verše.
Standa byl hezký a měl otcovo auto kdykoliv  k dispozici.
Jirka hrál na basu          a měl před sebou slavnou kariéru.
Nakonec si vzala Tondu...
Ten měl chudák - smůlu.

24. června 1961 si ten rádoby vtipný blbec zapsal přesně tohle do alba ke svatební fotografii. Jenže všecko je jinak. Díky jednomu Greenhornovi ze skupiny Rangers, Tučnému Fešákovi jménem Michal, vědí dodnes nejen všichni milovníci country, ale snad každé malé dítě, že když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap, tak mají báječnej život, plnej báječných dní bez útrap. Celej den jen tak sedí a popíjejí Châteauneuf-du-Pape. Když si báječnou ženskou vezme báječnej chlap.

Ach ta paměť! Ale popořadě. Bylo - nebylo... Samozřejmě, že bylo, mám na to tisíc a jeden existujících důkazů. Jednak ta osamělá osm metrů vysoká skála, široko daleko v Krkonoších ojedinělá, generacemi německých starousedlíků zvaná Lattenstein, vypínající se na malém návrší poblíž soutoku Lysečinského a Albeřického potoka. Z logiky věci je to na pomezí mezi Dolními Lysečinami a Dolními Albeřicemi, kdysi samostatnými obcemi v krajině pod Sněžkou ve východních Krkonoších. Dnes je to součást rozsáhlého katastrálního území Horního Maršova. Unikátní dokonale vyvinutá skalní věž tvořená béžovo - bílým krystalickým vápencem vznikla dlouholetou kombinací selektivní eroze a zvětrávání. Na skalnatém hřbítku porostlém stromy je nejlépe vidět, když opadne listí. Dnes je odvěký symbol Dolních Lysečin, používaný kdysi i na obecní pečeti a úředním razítku zajímavou geologickou lokalitou registrovanou na území Krkonošského národního parku. Oficiálně užívaný český název neobvyklého skaliska je Lysečinská skalní jehla a vymyslel ho údajně albeřický patriot, speleolog Radko Tásler ze Svobody nad Úpou.

Ruku na srdce pánové, kdo z vás to má? Za mého mládí v hloubi minulého století to býval nepřiznaný sen nejednoho venkovského kluka, který viděl krásnou snědou holku s dlouhýma nohama leda tak na obrázku v nějakém zahraničním magazínu. A klidně mohl snít takhle genderově nekorektně a sexisticky. Dokonce i nahlas. Jak říká uznávaný dlouholetý guru nás odchovanců Semaforu Jiří Suchý, který se nedopatřením let stal naším téměř vrstevníkem: „Kapitalismus je mnohem lepší než socialismus, ale horší, než jsem čekal". Svět se zmenšil a zhrubnul, lidé všech ras a barev pleti se pomíchali, všechno je dostupné a pokrytectví se vylévá z břehů. Jiný klasik kdysi prohlásil, že nejkrásnější motýli, jsou ti, které jsme nikdy nechytili. Navýsost cudný akt „dlouhonohé černé gazely" řečeno tehdejším, dnes odsuzovaným údajně dehonestujícím slovníkem, který by dnešní puberťáci zvyklí na peprnější obrázky přešli s opovržlivým nezájmem, otištěný dokonce v nějakém tuzemském časopise mě přímo okouzlil. Tu chci! Black is beautiful.

Nikdy bych se neodvážil a ani mi to nepřísluší hodnotit současný urbanistický vzhled dnešního pulsujícího atraktivního horského střediska, pro které se vžil patřičně nadnesený název „český Aspen". To jen každodenní pohled na odhadem možná stoletou cetku zavěšenou na schodišti jisté chátrající chalupy na opačném konci Krkonoš vyvolává bizarní asociace. I milovník starožitností a kuriozit musí s pokorou uznat, že cenově dostupné upomínkové předměty z turisticky zajímavých míst nejsou a nikdy nebyly chloubou umělecké tvorby. Ani nejvyšší české hory nejsou výjimkou. Některé suvenýry balancují na hranici kýče s virtuozitou hravých a odvážných artistů populárního pražského souboru Cyrk La Putyka. Mnohým nelze upřít ani jistou pracnost. Právě ty viditelné stopy rukodělné práce budí ve vnímání moderního člověka obklopeného zautomatizovaným světem neopodstatněnou nostalgii. A vůbec nevadí, že tisíckrát okoukané panorama z centra Špindlerova mlýna jako kombinovaná podmalba na skle s blýskavými slídovými okénky zasazená do jednoduchého kulatého rámečku je zubem času ohlodaná téměř na kost. Barvy jsou sluncem vyšisované, sklíčko by potřebovalo umýt, dřevěný rámeček je oprýskaný a pracně vlepovaná slídová okénka se neblyští také vinou mouly, který ani takhle jednoduchý předmět nedokáže kloudně vyfotografovat.

Sport nebyl nikdy šálkem mého thea. Ale kdo neskáče, není Čech! Jako kluk jsem některým hrátkám fandil. Televize tenkrát byla v plenkách, tak spíš u rádia a výjimečně dokonce i v terénu. Táta byl zarputilý čutálista, tudíž fotbal - jasná volba. Ustálené rčení - co Čech, to fotbalový trenér je trefnější než obrozenecké tvrzení o muzikantech. Jsem jedním z těch hospodských kibiců. Nikdy jsem závodně nehrál ani za žáčky v C mužstvu nějaké dávné pralesní ligy. Má platonická klubová náklonnost k pražským plejerům se sešívanými červenobílými dresy vznikla jen z obdivu k slavným jménům Plánička nebo Bican a odvaze nosit hrdě ten všude přítomný rudý pentagram přivlastněný vládnoucí stranou jakoby natruc obrácený vzhůru nohama. Kromě období, kdy se nejstarší fotbalový klub u nás musel přejmenovat na Dynamo. Stupidita těch let postihla i odvěkého rivala Spartu, i když její přejmenování na Spartak nebylo tak drastické. Současnému letenskému mančaftu se hrubě nedaří. V takových případech se to obvykle řeší vyhazovem trenéra, byť měl v minulosti sebevětší úspěchy. Osud úspěšného asistenta a neúspěšného hlavního kouče Dána Larse Friise je jen malým příkladem vrtkavosti fotbalového štěstíčka. Leč přenesme se z vrcholových sfér dolů na domácí mezičku, kde se podobných událostí najde také dost. A když se toho neujme někdo povolanější, tak v rámci všeobecně platného úsloví „kdo to umí, ten to dělá - kdo to neumí, ten o tom píše", beru to na sebe. I ve Svobodě nad Úpou se po Únoru 1948 tělovýchovná jednota Sokol musela přejmenovat na Tatran. Proč ne třeba Šumavan nebo Krušnohor, když jsou Krkonoše od Tater „tisíc mil", vědí jen tehdejší soudruzi bafuňáři. Fotbal se nepochybně hrál i v předválečném Freiheitu, jak dokládá snímek kulturisticky vysportovaných chasníků nebo na internetové aukci kdysi nabízený smaltovaný klubový odznáček. Mezi spolky v adresáři z roku 1930 však konkrétně fotbalisti uvedeni nejsou. V „partyzánských" letech po roce 1945 se hrála na malém hřišti za Sokolovnou kopaná převážně v dresech místních papíren. Velmi dlouho byly oblíbené tak zvané „srandamače", z nichž je kupodivu i dost fotografické dokumentace. Mnohá jména se najdou současně i v místním oddílu TJ Tatran Svoboda nad Úpou založeném s odkazem na oddílovou kroniku v roce 1948. Sestava mužstva dospělých v 50. letech byla celkem stabilní, takže fotbalové fanoušky jistě potěší, když se některé dávné borce z té nejstarší staré gardy pokusím s použitím soupisek z kroniky a vzpomínek pamětníků uvést jmenovitě. Bez nároků na úplnost a s konstatováním, že vedle hvězdných stálic jsou podle abecedy uvedeni i kopáči, kteří nastoupili pouze jednou: „Báchor Jan, Bečvář Jiří, Bret Josef, Brož Jiří, Carda Jindřich, Cekul Vladimír, Čekaňák Jan, Černý František, Derlev Illo, Dittrich Václav, Dubský Zdeněk, Drábek Václav, Dušek Zdeněk, Fireš Jaroslav, Hanák František, Hauzer František, Hájek František, Heřmanský Arnold, Hofman Miroslav, Chocholouš Miroslav, Jakubíček Hynek, Jakubíček Josef, Jarolímek Josef, Jarý Oldřich, Kafka František, Kavan Jaroslav, Klepal Jaroslav, Krátký Milan, Kratzer Zdeněk, Kruml Karel, Kříček Josef, Křivka Jaroslav, Kuděla Jan, Kulhánek Luděk, Kvaček Petr, Kysilko František, Lukavský Karel, Maisel Alfred, Mikšíček Jiří, Musil Jan, Novosedlík Štefan, Paseka Václav, Renner Alfred, Ruffer Josef, Rychlík Petr, Skuček Jaroslav, Stránský Karel, Stránský Milan, Škrabák Jan, Šoltys Antonín, Valenta Jiří, Vít Jaroslav, Vlček Jaroslav, Vlček Jiří." (Další slavná esa pochopitelně chybí, protože v té době někteří mládenci hráli ještě za dorost). Na typické výstižné charakteristiky jednotlivých hráčů jak je prezentoval jeden z nadějných benjamínků mužstva Petr Kvaček v některém ze starších čísel Svoboda fórum a hlavně v zaniklém internetovém občasníku „Expres" svého švagra Standy Ondráčka si ovšem netroufám. Jako „naplavenina" z poloviny padesátých let jsem plejádu místních „šutérů" zaregistroval na vlastní oka teprve po otevření nového sportovního stadionu 1. září 1957, přestože se tam údajně hrálo už před jeho oficiálním dokončením. Někdy v té době byla založena kronika oddílu kopané s posledním záznamem ze srpna 1962. S novým hřištěm se dostavily první větší úspěchy. Pomalu docházelo k obměně generací a s prvním doloženým trenérem Jindrou Brettem postoupilo mužstvo v okresním přeboru ze třetí třídy do druhé. Na konci roku 1958 obsadilo však v rozporu s očekáváním veřejnosti i činovníků 7. místo desetimístné tabulky. Chabé výsledky podzimní sezóny se přičítaly na vrub trenérovi a obdržené „kopačky" jsou historicky prvním místním oficiálním aktem tohoto druhu. V roce 1959 byli na uvolněný post zvoleni František Hájek a Ladislav Celba. Pět ódy na vynikající hráče a úspěšné trenéry je snadné, ale vyštrachat něco na ty neúspěšné a zapomenuté je mnohem vzrušující. Nemluvě o tom, že zákruty v curriculum vitae jistého Bretta jsou tajemnější než spletité podzemní chodby pověstného hradu v Karpatech.