Freiheit

Jednou z „mašin", kterou si můj táta přivezl v roce 1945 z piety ke svým podnikatelským začátkům spolu s daleko modernějším strojovým vybavením od firmy Rojek v Častolovicích do nové dílny v pohraničí byl celokovový univerzální soustruh. Podle originálního výrobního štítku na litinovém stojanu výrobek strojírny Adolf Orlík v Praze. Generacím kutilů a fandům starých strojů jistě není třeba jednoduchý předválečný dřevoobráběcí soustruh s přídavným suportem na soustružení kovů podrobně představovat. Jeho hlavním nedostatkem jsou kluzná mosazná ložiska se samomaznými kroužky, která si s postupem času vyžadovala větší a častější dávky oleje. Přesto na něm táta vytočil nespočet nábojů ke kolům zemědělských vozů a později ve volných chvílích dřevěné vázy, svícny, dózy, talíře a misky jaké soustružil i během války v Náchodě pro domácí dělníky k dalšímu zdobení vypalováním nebo řezbářskými ornamenty. A také tisíce držadel ke švihadlům pro I. celostátní spartakiádu v roce 1955. Na ty měl kovářsky zpracovaný tvarový nůž pro všechny tři soustruhy různých značek v dílně a každý „heftík" představoval jednu jedinou operaci. Zapojil celou rodinu včetně učedníka Radka a prohlašoval, že je to dobrý kšeft. Tehdy se mi o švihadlech zdály divoké sny. Bílému tílku a červeným trenýrkám jsem naštěstí unikl. Mým úkolem bylo hned po příchodu ze školy napichovat hotová držadla před stříkáním na hřebíky zatlučené hustě vedle sebe do veliké desky. A po zaschnutí rovnat do krabic. Dnešní „hajzlíci" nemají ani páru o dětství v padesátých letech.

Svoboda nad Úpou už podle jména vyrostla v údolí horské řeky Úpy, sevřeném z obou stran malebnými kopci, přerušenými jen směrem k západu údolím Janského potoka přitékajícího od nedalekých Janských Lázní. Jeho romantický přírodní ráz narušila v roce 1916 až výstavba údolní silnice spojující obě lokality, když původní cesta výše ve svahu lemovaná lipovou alejí už narůstajícímu provozu přestávala vyhovovat. Dnešní Horská ulice je dokonce od lesnické akademie kvůli dlouhodobě žalostnému stavu neprůjezdná. Naši předchůdci ji začali stavět v roce 1848 a dokončena byla o pět let později. Je logické, že ji následně začaly lemovat až k lomu na stavební kámen otevřenému v souvislosti s její výstavbou nově stavěné domy, většinou architektonicky hodnotné soukromé vilky z první poloviny 20. století. Také podél silnice v údolí, která se dnes v obydlené části jmenuje Lázeňská ulice, se město začalo rozpínat. Přesto ještě na pohlednicích z poloviny třicátých let je vidět téměř neporušená příroda přirozeně zvlněné krajiny. Jen podle vodního toku vedla idylická pěší Wihardova promenáda kolem altánku u kašny Císařského pramene s několika dřevěnými mostky přes meandry zurčícího Janského potoka ústícího ve Svobodě do Úpy.

...snad bych i já na housle hrál. Narodí - li se někdo ve stejný den (pochopitelně v docela jiném století) jako světový mág houslové hry, ovšem bez průkazného nadání, takže ani nikdy nechodil „do houslí" a známka z hudební výchovy mu několik prvních let školní docházky výrazně kazila vysvědčení, než ji postupně doplnily i další předměty, neznamená to ještě, že nemůže mít rád hudbu. Navíc housle, jejichž dokonalý tvar se po staletí téměř nemění, mohou mužům s fantazií evokovat ladné křivky ženského těla. Jako dekorace bytu milovníků umění docela rozšířený nápad.

Když vyzvídal major Terazky na vojínu Kefalínovi ve filmu Černí baroni natočeném podle stejnojmenného satirického románu Miloslava Švandrlíka „čo si představujetě pod takým slovom absurdný?" řičel obvykle kinosál smíchy. A už je to tady! Svět se dočista zbláznil. Absurdita je všude kolem nás. Genderovou hyperkorektností implantovanou zpoza Velké louže počínaje až po evropské nařízení o ochraně osobních údajů skryté pod zkratkou GDPR. Psát dnes něco o žijících osobách, nedejbože s uvedením životopisných dat je bruslením na hodně tenkém ledě. Každý, kdo sleduje třeba jen zápisy ze zasedání rady nebo zastupitelstva se začerněnými jmény musí jen nevěřícně kroutit hlavou nad vypovídací hodnotou takového záznamu. A tak než bych vyžadoval osobní svolení od každého současníka, kterého bych rád „zdrbal" v novinách, obracím se pro témata mnohem radši do historie. A nejen proto, že se zesnulí už nemůžou bránit. Začínat s životním příběhem vybrané osobnosti takřka od nuly je docela vzrušující detektivka. S nadcházejícím podzimem zas není zacházka na hřbitov tak úplně „mimo mísu". Již staří Keltové slavili údajně svátek Samhain, považovaný za konec roku, v noci z 31. října na 1. listopad. Zapalování ohňů a později svíček na hrobech pramení z tradice, že živí ukazují světlem cestu mrtvým, se kterými se v tento den vzájemně setkávají. Kdo chce, najde v tom i odkaz na strašidelně ulítlý anglosaský halloween. V našich zeměpisných šířkách je však bližší křesťanský svátek Všech svatých a následující Dušičky. Frekvence návštěv na hřbitovech se v ten čas znásobí. Docela by mě zajímalo, kdo si všimne zajímavého šlechtického náhrobku na svobodském místě posledního odpočinku, kolem kterého musí většina příchozích projít. A jestli někoho napadne se o zesnulou hraběnku trošičku zajímat. Mě to napadlo a o skrovný výsledek se rád podělím.

Ano, to je on. Klasický český Krakonoš, jak jej vyráběli povětšině anonymní lidoví tvůrci z dostupných přírodních materiálů. Ještě donedávna stávala u nás v Krkonoších i v podhůří podobná figurka uznávaného pána nad horami za oknem téměř každé chalupy. Dospělé děti si ji pro štěstí odvážely i do svých nových příbytků. A při změně majitelů chalupy byl obvykle dřevěný symbol Krkonoš to jediné, co zůstávalo. Dnešní boudaři jsou jiní kabrňáci. Není nic neobvyklého, když na zápraží stojí dvoumetrový halama vyřezaný s různým výtvarným citem motorovou pilou nebo řidčeji kvalitní řezbářská vzácně i kamenická práce. Panáčci z kůry a lišejníků, kteří si vysloužili opovržlivý název pracholapky, se stěhují do vitrín muzeí nebo za výlohy prodejen starožitností. A to v tom lepším případě. Téměř v každé větší muzejní nebo soukromé sběratelské kolekci se najdou podobné typy od různých autorů. Z těch podepsaných je „našincovi" hodně blízko téměř dokonalý až ulíznutý elegán s razítkem výrobce „Emil Vraštil". Na opačném pólu je možná úmyslně naivní lidová plastika s nálepkou Josefa Seiferta z Jilemnice. Co do demonstrativní přirozené neškolenosti ale zdaleka nemá na kostrbaté disproporční figurky svobodského amatérského nadšence a mého dobrého zemřelého kamaráda Jury Dubského. Ten je sice nijak nesignoval, ale každý zkušenější „krakonošolog" je pozná na první šlápnutí. V nijak se nemenšící záplavě novodobých „hygieničtějších" suvenýrů s podobou Krakonoše ze skla, porcelánu, cínu, vosku (?), sádry či moduritu (fuj) je klasika s plnovousem z koudele, fajfkou a holí reprezentantem ryzí horácké člověčiny. I když jsou Krakonošové z dílny jednoho výrobce jeden jako druhý je každý nezaměnitelným originálem. Stejně jako lidi. Jen nehorázné sumy na cenovkách v nejednom luxusnějším Antiku, vrátí člověka od poezie zpátky na zem. Nezbývá, než se pokochat aspoň fotografií.

Nepublikováno

„Slavnostním naražením prvního pivního sudu začal v sobotu v poledne v Mnichově 186. ročník Oktoberfestu 2019. Tradiční pivní festival, na který už od rána proudily desetitisíce lidí, by do 6. října mělo navštívit kolem šesti milionů hostů. Nejspíš zde znovu vypijí přes sedm milionů litrů piva, které je letos opět o něco dražší než před rokem". Citovaná zpráva z denního tisku oznamuje každoroční podzimní svátek milovníků zlatavého moku, který před mnoha lety začal královskou svatbou a stal se postupně největším festivalem piva na světě. Netuším, zda je na některém z čepů naražena i žhavá novinka náchodského pivovaru Primátor z roku 2017. Výčepní pivo Antonín ověnčené zlatou medailí z mezinárodní degustační soutěže Brussels Beer Challenge, které se zúčastnilo více, než 1500 piv ze 40 zemí světa uvařil sládek Petr Kaluža k 145. výročí založení pivovaru a pojmenoval ho po prvním sládkovi Antonínu Lutzovi. „Toník mi dělá opravdu radost. Je to taková má osobní pocta řemeslu a umu našich předků a snaha ukázat, že i „obyčejné pivo", pokud tomu dáte vše, lze udělat výjimečným způsobem. Základem plnosladového výčepního piva Antonín, jsou slady dvou odrůd Malz a Bojos, nelze opomenout i mimořádně kvalitní čistou vodu z přírodní rezervace Adršpašsko - teplické pánve. Pivo je vařeno náročným technologickým způsobem na tři rmuty, který mu dává výraznou sladovou plnost. Chmel je přidáván během varu na třikrát, intenzivní chmelovou hořkost a vůni s dlouhodobým dozníváním pak pivu dodávají české odrůdy chmelů Žatecký poloraný červeňák a Sládek." Slavnostní naražení pivovarské novinky se uskutečnilo v pátek 7. dubna 2017 v 15 hodin před radnicí na Masarykově náměstí v Náchodě.

Když ještě lidé dovedli pracovat rukama, nebyla o šikovné řemeslníky taková nouze jako dnes. V současnosti tolik ceněná ruční práce bývala kdysi obživou převážné části populace. Každý venkovský kluk uměl vzít do ruky sekeru nebo pilu, kladívko i kleště, kosu i hrábě nebo zednickou lžíci či majzlík. Ti zručnější i hoblík, malířskou štětku nebo knejp a šídlo. Z výčtu je patrné, že samotný fortel nestačí, když chybí potřebné nástroje a nářadí. To už pochopili i všichni ti podnikatelé z leknutí a hojně využívají bohatou nabídku kutilských i řemeslnických udělátek novodobých stánků ukojení pro velké kluky jako je OBI, Baumax, Mountfield a desítky dalších. Naši otcové a dědové se uměli ohánět s primitivními pomůckami, dnes téměř pozapomenutými, které jsou často tvrdým oříškem v televizních zábavných soutěžích, a jejich názvy známe spíš z křížovek. Skoro v každé venkovské chalupě lze dodnes najít nějakou skříňku nebo bednu s nářadím děděným po generace. Napadlo mě probrat vercajk ve vlastní dílně, na který už dávno sedá prach a dílna té místnosti říkáme jen ze setrvačnosti a s jistou nostalgií. Jsem původním povoláním dřevokaz, stejně jako byl můj táta i tchán. Není divu, že nástrojů na opracování dřeva tam lze najít nejvíc. Do malé galerie jsem vybral ty méně známé, svým způsobem fotogenické se zvukomalebnými názvy. Na úvodním panelu jsou tři různobarevní kocouři odlišných tvarů. Hoblík kocour užívali koláři, truhláři, bednáři, částečně i tesaři všude tam, kde bylo potřeba spojit plochu prken pomocí svlaků. Používá se k vyhloubení drážky pro příčné zpevnění svlakem a jeho nezbytným protipólem je jiný hoblík - svlakovník. Žádné odborné traktáty nechystám. Jen občas dumám, na co asi táta myslel, když si ten prostřední jako tovaryš vlastnoručně vyráběl. Mám ho nejradši.