Na objednávku od profíka

14. srpna 2022    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Krakonoše od řezbáře Miroslava Priputena laskavě vyfotil Michal Kupec

Úsloví „když to vezme do ruky mrcha - pardon - machr..." i s tím chtěným přeřeknutím znamená většinou obdiv nad podařeným dílem. Všemožných ztvárnění Krakonoše, zejména dřevěných figurek všech velikostí od mini panáčků až po sochy zvíci pořádného kolohnáta jsem už v životě viděl neúrekom, abych uplatnil i znalost cizích jazyků. Staří horáci z Krkonoš by spíš řekli „recht viel", ale nechci-li zabřednout hned na začátku, tak pro našince prostě hodně. Kupodivu drtivá většina z nich vyšla z rukou lidových tvůrců, insitních umělců samouků čili neškolených amatérů, byť šikovných a zručných s vrozeným talentem a bohatou tvůrčí fantazií. Jejich dílka právě tou nedokonalostí a naivitou berou za srdce. Řadu už jsem jich představil na těchto stránkách, i když úmysl publikovat každý měsíc jednoho z Krakonošů se časem ukázal jako hodně vysoko nastavená laťka. Obrázky by se jistě s pomocí kamarádů, literatury a hlavně všemocného Internetu sehnat nechaly. Jenže já jsem založením především psavec. Všeobecně známé rčení, že opakování je matkou moudrosti, v tomto případě není jaksi na místě. Nedělám si iluze, že doprovodný text čte každý. Přesto doufám, že jistý Pavel někde v pražském paneláku není jediný. Ani mě samotného by nebavilo omílat stále dokola výčet Krakonošových atributů, od nezbytné sukovice po typický odložený ohoz z nějaké fořtovny, případně další ble, ble, ble o sojce, trpaslících, namyšlené nápadnici nebo nešťastné řepě.

Pokračování článku »

Nejlepší přítel člověka je pes

 
Zastavení u Hubertusky cestou ze Žacléře přes Rýchory domů

Kdo nemá rád zvířata, nepochopí. Kdo nikdy neměl pejska, neuvěří. Nemíním adorovat současnou až nezdravou „čoklománii", kdy má nejen pes, ale i řada jiných domácích mazlíčků včetně těch hodně exotických v rodinné hierarchii výsadní postavení. Páníčci, kteří ztratili soudnost, dokážou uvěznit v panelákové garsonce v desátém patře naprosto nevhodná plemena jako je třeba bernský salašnický pes nebo německá doga. O nechvalně proslulých nelegálních množírnách se ani nemíním zmiňovat. V současné době je prý v České republice podle kvalifikovaného odhadu 2,2 milionu psů. Za mého dětství na vesnici také patřil nějaký chlupatý hlídač ke každému hospodářství a leckterý Azor, Šotek nebo Alík byl samozřejmou a nedílnou součástí klukovské party. Jen bylo všechno tak nějak v souladu se zdravým rozumem a odvěkými zákony přírody. Naší rodinou prošla pěkná řádka psů různých plemen a na kom jiném tedy demonstrovat soužití s tvorem, který má svého pána radši než sebe? Je čas prázdnin a dovolených tak budu tentokrát trochu víc osobní než jindy. Vlastně hodně osobní. I když podobné zážitky má nejspíš každý a historky o psích kusech čtyřnohých kamarádů smutné i veselé by dokázal sypat z rukávu. Kdo ne ani netuší, oč byl v životě ochuzen. Na začátku prehistorie je tátova první fotka s bílým psíkem, i když to je nejspíš ateliérová rekvizita. A nelze pominout ani prázdninová rozšíření smečky o dědova možná trpasličího pinče, možná pražského krysaříka alias ratlíka Šotka. První z opravdu rodinných psů si vybral naši familii Walda. Černobílý hladkosrstý podvraťák, pouliční směs neurčitého věku, pravděpodobně válečné dítě jako já, díky kterému po letech s falešným hogo fogo jménem Waldemar von Gasthaus vstoupil z novinových článků a autobiografické knížky Antipády i do čítanek. Sice jen do Čítanky východních Krkonoš vydané Střediskem ekologické výchovy SEVER v Horním Maršově, zato vyšlé už nejméně ve čtvrtém vydání. Táta obdivoval plemeno německý ovčák a tak při nejbližší příležitosti ještě na podzim roku 1945 přivezl Burgu. Údajně snad prý měla kdysi v jakýchsi papírech jméno Walburga von Königinhof, ale ty nikdo nikdy neviděl. Původně ji majitelé v uniformách měli zneužívat k hlídání vězňů, tak byla poměrně ostrá. Několik prvních dnů ji táta podával žrádlo do kotce vidlemi. Každá hrana se však časem obrousí a pobyt v hospodském lokále mezi lidmi z ní udělal docela mírumilovné stvoření. Jen na opálené tváře byla vysazená. Závozník Šándor z Pardubických mlýnů a pekáren se v její přítomnosti piva nenapil. Její následovnice, netypicky světle zbarvená a přirozeně inteligentní Burga II. byla v naší fantazii logicky Walburga von Burkersdorf, což je německý název Stříteže kde jsme tehdy bydleli. K ní přibyl Honza, černý rošťák, tulák a neposlucha, který se zklidnil až po přestěhování do ruchu Mladých Buků. V řadě ovčáků následovali Pluto a Bojar. Ti měli vzhledem k blízkosti frekventované silnice poměrně krátký život. Další byla Arka, miláček našich dětí. Ta jediná měla školy. Několik týdnů strávila výcvikem u jistého policejního psovoda ve výslužbě v Káraném u Prahy. Chybělo jí ale pravidelné opakování, takže na tom v pozdním věku byla asi jako já s ruštinou nebo můj synáček s těsnopisem. Lákadlem k návštěvám u babičky byl také Šarik. Diblík připomínající hodně vzdáleně barvou i postavou Jack Russel teriéra neměl vůbec nic společného s psím hrdinou z jednadvacetidílného polského seriálu Čtyři z tanku a pes vysílaného českou televizí počátkem sedmdesátých let. Jen to populární jméno.

Pokračování článku »

R.I.P.

 

R.I.P.jpg

Pokračování článku »

Švihák lázeňskej

23. července 2022    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Socha Krakonoše u stejnojmenného hotelu v Mariánských Lázních

Kolem mariánskolázeňského Krakonoše obezřetně našlapuju už hodně dlouho jako ten příslovečný mlsný Voříšek kolem kastrolu s horkou kaší. Byť by to byla jeho zamilovaná z bio cizrny. Ale co naplat. Jednou je to Krakonoš, tak sem s ním. Jeho domovská lokace ho přímo předurčuje pro letní období dovolených a lázeňských pobytů. Každý sběratel pohlednic s Krakonošem mi jistě potvrdí, že majestátní kamenná socha pána hor Krakonoše u výstavného hotelu téhož jména na výšině nad Mariánskými Lázněmi se mu ve sbírce ryze krkonošských patriotik chtě nechtě začíná postupně hromadit. Při objektivním posouzení nutno uznat, že rozevláté obřisko mnohem víc odpovídá pojetí vládce povětří, hromů a blesků ze starých bájí než vousatý strejda s pupkem a fajfkou v dřevěném provedení obsazující zápraží horských bud měrou nebývalou zejména v poslední době, kdy z každého dřevorubce je přes noc umělec s motorovou pilou. Jenže, je to vůbec Krakonoš? Nerad bych sahal do svědomí ctihodného kněze Bohuslava Balbína, který už více než před 300 lety ve svém díle Miscelanea povýšil Velkou a Malou Podhoru tvořící Podhorský vrch u Mariánských Lázní, kopeček, proti němuž jsou i Rýchory velehorami na div ne nejvyšší místo v Čechách. A jak se sluší a patří, bájný Duch Podhory jako by z oka vypadl Krakonošovi alias Rübzahlovi.

Pokračování článku »

Mít to srovnané, to je oč tu běží

16. července 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Ježek je tradiční ukládání dřeva na horách

Ideální je mít věci srovnané v hlavě, ale taky na dvorku. Nejsem přehnaný puntičkář, přesto mi přesvědčení, že všecko má mít svůj řád, jistou přirozenou štábní kulturu, nikdo nevezme. Vždycky mě těšilo, když jsem ještě v dobách, než mi věci přerostly přes hlavu, mohl třeba potmě a se zavřenýma očima sáhnout v poměrně početné knihovně docela přesně pro tu potřebnou konkrétní knížku. Nebo poslat naprosto nezasvěceného laika do dílny pro ten červený šroubovák v horní modré skříňce vpravo za dveřmi v prostřední řadě čtvrtý zleva. Znamenalo to ovšem po každé skončené práci po sobě uklidit použité nástroje na jejich vyhrazené místo. Pořádek není samolibá mánie, ale usnadňuje život. Stejně jako dochvilnost, držení daného slova a další dávno zapomenuté a vysmívané ctnosti gentlemanů. Všechny ty moudré kecy, že pořádek je pro hlupáky, zatímco inteligent ovládá chaos, velkoryse přehlížím.

Pokračování článku »

Pijáci portského

 
Pavel Klimeš - Portské 6. 7. 2002

„Do Rodinného výčepu jezdím autem a nikdy mi nevadilo, že se nemohu napít z výčepní nabídky. Jen jednou mi bylo líto, že jsem si nemohl připít portským s těmito chlapíky. Zítra to bude 20 let a stále si ten pocit neúčasti pamatuji.

Tak na zdraví! Pavel"


Fotografie s textem, která přistála v mé e-mailové poště a zřejmě i ostatním zúčastněným z Veselého výletu vyburcovala v jednom z mých posledních stařeckou demencí nezasažených mozkových závitů milou vzpomínku souběžně s neodbytným nutkáním vysvětlit, jak to všecko vzniklo. Ve Výčepním listu číslo 3 uváděném toho 6. července 2002 do rukou dychtivých prvních čtenářů při velkolepé oslavě Dne Výčepního listu na zahradě u Rodinného výčepu v Přibyslavi vyšlo totiž mé „originální" Interview pod stolem s fotografem Bohdanem Holomíčkem zaměřené primárně na hospody. Sešli jsme se k němu už v březnu toho roku v Bohdanově domovské restauraci Lesní dům v Janských Lázních. Z jakési světácké rozmařilosti jsme k rozhovoru bohatýrsky popíjeli ne zrovna nejlevnější portské a do zavírací hodiny jsme se tímto ušlechtilým nápojem gentlemanů dokázali zřídit jak ti vyhlášení carští důstojníci. Na článku to redakční rada naštěstí nepoznala, ale jak známo v české kotlině se nic neutají. Má pověst téměř abstinenta, který maximálně láká nezkušené děvy na omšelou rádobyvtipnou průpovídku - když gin tak jedině s Toníkem - doznala značné trhliny. Začalo se šuškat, že Tonda je na portské. Při každé jen trochu vhodné příležitosti mě nějaký vtipálek buclatou lahvinkou lahodného moku Porto tawny z oblasti Alto Douro na březích stejnojmenné řeky v Portugalsku obdaroval. Můj nedostačující apetit zdaleka nestačil k jejich konzumaci, a tak jsem je ač nerad a opravdu jen sporadicky pouštěl mezi dobrými přáteli dál do oběhu. Takhle jednoduše se zrodila legenda na jejímž vzniku má svůj podíl i uvedený nevinný snímek. Kuriozní je pouze skutečnost, že jsem nikdy před tím a vlastně ani potom portské ve zvýšené míře nepil a před víny jiných značek nepreferoval. Při dnešním po dlouhé době usrkávaném pohárku jsem navíc pojal nápad stvořit popisku pouze ze slov počínajících písmenem p.

Pokračování článku »

Pět bohů v lajně

 
Červnové zátiší a první jahody od Gábiny

Jágr, Červenka, Voráček, Hertl, Pastrňák! Jen tak od boku první pětka současných hokejových bohů citovaná samozvanými hospodskými trenéry. Ale žádný strach, ještě jsem se nezbláznil docela. Ani nemíním uprostřed parného léta zabruslit na tenký sportovní led. Skoro žádný renomovaný spisovatel nezná pojem nedostatku témat. To jen my, pisálkové regionálních novin víme, co je pravidelný výpadek námětů známý jako okurková sezóna. Jenže, kdo jednou není v novinách, jakoby nebyl. A tak když múza nepřichází je nutno něco vymyslet vlastní hlavou. Jako malí skautíci jsme věřili, že v indiánském kalendáři je červen měsícem růží. A co jahody, rudý muži? (Pardon, původní obyvateli Ameriky, aby mě někdo nenařkl z nekorektnosti). Přitom zejména teď v červnové noci kdy vzniká článek, který se chystáte číst, stačilo jen odpoutat se od pozemských záležitostí a pozvednout zrak k obloze. „Odpusť, kdo hvězdám nevěříš. A kdo ses těšil, že zde najdeš klíč k úplné jejich řeči. Řeč hvězd je tajná." Dovoluji si úvodem ocitovat verš bývalého údržbáře tenisových kurtů na pražské Štvanici, kam soudruzi mého milovaného básníka Karla Šiktance vyhnali v temnu normalizace. Takže k věci - Merkur, Venuše, Mars, Jupiter, Saturn. Pohledem historika pět božstev z římské mytologie, po kterých se jmenují i různě velké planety naší Galaxie v nekonečném vesmíru. My dospělejší si je možná ještě pamatujeme z dějepisu. A mládež si je jedním palcem dokáže vygůglit na svém iPhonu.

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 149 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.