Freiheit

Je to šlendrián pane Khon! Už ani ten bordel není, jako býval, posteskl si rabi Roubitschek. Jen se kouknou kolem sebe rabi, je mnohem větší, pravím já, vstupujíc bez vyzvání do židovského vtipu aniž bych znal jeho začátek natož pointu. Jen ten předmět rozpravy mě zaujal. Lajdácký přístup k faktům nabral s přístupem k internetu olbřímích rozměrů zcela v duchu oblíbeného úsloví „hodinky jako holínky, obojí se natahuje". Anebo ještě jadrněji, jak říkávala moje babička „lejno jako lusk, jen když to křupne". Pominu devadesát devět tisíc jiných příkladů a zůstanu u mého oblíbeného sbírání pohlednic. Každý filokartista, který občas zabrousí na nějakou aukční webovku se s podobnými záměnami jako je ta v nadpisu určitě nejednou setkal. Ať koukáte na přiloženou pohlednici z jakéhokoliv úhlu z proslaveného „českého Gastýnu" nic nenajdete. Ale ano, mýliti se je lidské, jenže čeho je moc toho je - no prostě hodně. Německý místopis platný za starého Rakouska, čili v dobách rozkvětu pohlednic, které jsou už drahně let oblíbeným sběratelským předmětem, některé ignoranty k záměně svádí, i když každý pohledář s elementárním zájmem si dokáže vygůglit ve Wikipedii, že Johannisbad jsou Janské Lázně v Krkonoších a Johannisbrunn většinou s přívlastkem Bad jsou Jánské Koupele při řece Moravici nedaleko Opavy v historické zemi Slezsko. Pokud to ovšem u aukčních prodejců není poťouchlý záměr jak oklamat důvěřivé začátečníky, kteří si vydraženou položku odepíší jako zbytečnou daň z nevědomosti. Některá místa jsou holt sběratelsky atraktivní, jiná méně. Jen si zkuste zadat do vyhledávače jakékoliv aukce pohlednic od nějakého kroužku nadšenců z Horní Dolní až po vyhlášené aukční portály s mezinárodním renomé eBay ani Aukro nevyjímaje Janské Lázně a uvidíte, kolikrát se vymácháte v Jánských Koupelích u Starých Těchanovic. Přitom jsou ty první dnes v plném rozkvětu a ty druhé, kdysi výstavné a honosné ve stadiu zmaru, rozkladu a zániku. Vrcholem všeho je, když protřelý šíbr se stovkami uzavřených obchodů nabízí s naivitou venkovského prosťáčka „čumkartu" s českým názvem jednoho místa v sekci toho druhého.

Dáme si do bytu, do bytu
Dáme si vázu
Do vázy kytici
Pod vázu stůl
Ke stolu židli
Kdo židli má, bydlí
Každý kdo bydlí
Má starostí půl...

Pokud si ještě dneska někdo vzpomene na první československý filmový hudební klip s hudbou Vlastimila Hály a textem Vratislava Blažka těžko uvěří, že úplně poprvé ho už v roce 1957 nazpívali Josef Zíma s širší veřejnosti téměř neznámým zpěvákem a hráčem na basu z pražské Reduty Jiřím Suchým. Opravdový hit se z ponejprv zakázané písničky natočené původně pro Makovcův film Snadný život (představte si, že při ní pražští páskové tančili rokenrol, takže ji tvůrci z filmu nakonec byli donuceni vystřihnout) stal až o rok později v podání sexy symbolu naší generace Ireny Kačírkové a populárního chlapáka Josefa Beka. Ti poněkud mladší „pamětníci" boomu gramofonových desek budou pochopitelně tvrdit, že kecám, když to přece léta pěla známá dvojice Simonová a Chladil. Asi máme každý svůj dílek pravdy, ale o to vůbec nejde. Tentokrát je obyčejná židle to, oč tu běží. Stačí se na chvíli zamyslet, kolik vlastně člověk potřebuje židlí v případě, že opravdu bydlí. Nejlépe ve vlastní chaloupce a ne jen tak někde pod mostem. A to mám na mysli opravdu jen židle hodné toho jména - čtyři nohy, sedák, opěradlo - čistě klasika. Žádné sedačky, stoličky, štokrlata, taburety ani lenošky, pohovky, křesla a křesílka, natož houpací. Nemíním celkový počet, ale jednotlivé typy, které se po domě vyskytují v sólo provedení, ve dvojici, ve třech či obvykle ve čtyřech exemplářích jako příslušenství ke každému běžnému jídelnímu stolu. Zejména když dotyčný chramostejl není zrovna ideální vzorek průměrné populace a zalíbením ke všemu na čem se dá sedět nebo ležet je přímo posedlý. Z ušlechtilé společnosti se v dnešní době nedají vyloučit ani pracovní židle k počítači, které už mají většinou otáčecí podnoží na kolečkách a jako spotřební materiál opouštějí dům obvykle bez slitování jako první. Víc napoví mini album fotografií pořízených v duchu hesla „šikmé plochy se nelekejte, na perspektivu nehleďte".

Není příliš mnoho tak nicotných maličkostí denní potřeby s tak prozaickým a v podstatě smutným posláním jako toaletní papír, papírové kapesníčky nebo jídelní ubrousky. Přesto se v početné komunitě sběratelů najdou jedinci, kteří je pochopitelně nepoužité vášnivě sbírají. Zejména papírové jídelní ubrousky s reklamním potiskem mají v českých zemích nejrůznějšími sběratelskými koníčky proslulých řadu nadšených obdivovatelek. Záměrně používám ženský rod. Nebo jste snad někdy potkali chlapa, který by sbíral takovou ptákovinu? I když zápalkové nálepky, žvýkačkové obaly nebo blahé paměti obaly od holicích čepelek známých spíš jako žiletky se vedle klasických a ušlechtilých oborů jako filatelie, numismatika, notafilie, filokartie či faleristika také často setkají s pohrdlivým úšklebkem. A to zcela pomíjím aristokratické výšiny sbírání obrazů, soch, grafiky, historických zbraní, starožitností a umění všeobecně. Mezi starými papíry jak laici nazývají i ceněné archiválie náhodně nalezený poválečný hospodský ubrousek ze mě sběratele těchto artefaktů nejspíš neudělá. Paní Šedová z Klubu sběratelů kuriozit může dál klidně spát na vavřínech. Z Krkonoš jí konkurence určitě nehrozí. Červíček zájmu ale přece jen zahlodal. Vždyť na bývalý hotel Koruna v Janských Lázních doslova koukám z okna, i když se jeho střecha po většinu roku cudně skrývá ve větvoví okolních stromů. Jako skalnímu fandovi sešívaných zní mým uším povědomě i jméno Tecl. A to by v tom byl teufel aby mě strohý nápis provázený malůvkou jídelního servisu nevyburcoval z badatelské letargie.

Je to jen pár dní, co vzplály ohně na kopcích a rozjuchaná mládež se jako každoročně sešla k symbolickému pálení čarodějnic. Tematicky se mi do galerie vládce Krkonoš na každý měsíc hodí další historická pohlednice z Krakonošovské série německého malíře Rowlanda. A vůbec nevadí, že pochází z pohoří Harz ve středním Německu nebo že ji vydal K. Weichert v Thale v jeho podhůří. Kdo někdy zabloudil na tyto stránky už by o vztahu Rübezahla k Harzu s bájným vrcholem Brockenem i o malíři Franzi Robertu Rowlandovi mohl něco vědět. Tentokrát bych rád upozornil na jinou skutečnost.

V předminulém čísle jsem se málem zaříkal, že už se k mockrát použitému tématu vracet nebudu. Nelze vstoupit dvakrát do stejné řeky. A just, třeba i potřetí, když to stojí za to. I když tentokrát musím s laskavým svolením majitele, který o tom zatím neví, zalovit v cizích vodách. Rudolf Metzenauer, jeden z ředitelů firmy Piette, světoznámého výrobce jemných papírů v Maršově I byl pravděpodobně čilý psavec. Pohlednice adresované do všech světových stran s jeho podpisem se jeden čas ve větší míře objevovaly i v nabídkách aukčních portálů na Internetu. Jedna opravdu vzácná byla zveřejněna na výstavě s všeříkajícím názvem „Karel Illner - žacléřský rodák - průkopník letectví" v Městském muzeu v Žacléři na podzim 2017. Pochází ze sbírky vídeňského sběratele Manfreda Hanslika, Illnerova vnuka. Raritou je, že se námětově, osobou pisatele a v podstatě i adresáta váže na Svobodu nad Úpou. Při vší úctě k oběma osobnostem se pozornost svobodského patriota zaměří nejprve na panoramatický záběr na město s mnoha v té době neexistujícími nebo naopak zaniklými detaily. Za tím účelem jsem si dovolil celek pro názornost „rozstříhat" na několik částí.

Hluboce pravdivé a léty prověřené pořekadlo jednoho ze starobylých řemeslnických cechů zní: Od kolébky až ke hrobu slouží mistr truhlář. A opravdu. Stačilo se až donedávna rozhlédnout kolem sebe. Než svět zaplavil ten umělohmotný sajrajt, bylo možné narazit na poctivé dřevěné výtvory truhlářů na každém kroku. Ne každému povolání dopřál Stvořitel, že po něm v životě aspoň něco zůstane. Například takoví kuchaři zdaleka to štěstí nemají. A nemusí být člověk zrovna pesimista jako jistý staříček z Moravy se svým okřídleným výrokem „Po všeckém houno, enem po včelách med". Mnohá dřevěná truhlářská díla, která nevezme voda, neuchvátí oheň nebo nesežere červotoč, přetrvají věky. A někdy stačí, aby se zapsaly do myslí mnoha generací pouhá desetiletí. Neskromně se domnívám, že je to i příběh neveliké obřadní síně v budově městského úřadu ve Svobodě nad Úpou.

Pohled do slavnostně prostřené jídelny hotelu Národní dům na svobodském náměstí Svornosti s některými výraznými prvky první větší poválečné rekonstrukce podniku v roce 1964. Tenkrát se zdálo, že by ze stísněných prostor nezajímavé hospody spojené s řeznickým krámem mohla vzniknout pod hlavičkou Krkonošských hotelů vlajková loď početných pohostinských podniků v místě. Už původní majitel Josef Rudlof neskrýval snahu prezentovat svůj hostinec jako nóbl pohostinství alespoň světově znějícím názvem, který vynikne zejména v jeho rodné mateřštině - Restauration unter den Linden (Hostinec pod lipami). Přesto ho generace obyvatel někdejšího Freiheitu znaly především jako Hotel Rudlof. Po roce 1945 s výměnou velké části etnika dostala hospoda z historického hlediska nelogický dodnes však užívaný název Národní dům.