Freiheit

Copak by to bylo za horácké jesličky z Krkonoš, kdyby v nich chyběl pán hor? Neznámý lidový tvůrce poměrně velkých dřevěných figurek vysokých zhruba 20 centimetrů zaplnil svůj betlém vedle svaté rodiny, tří králů a nezbytných pasáčků ještě rozličnými daráky různých profesí, tak jak je znal ze svého okolí. Při vší zbožnosti přidal i netradiční postavu bájného pohanského Krakonoše. V jeho pojetí je horský duch naprosto civilně vyhlížející stařec s prokvetlým plnovousem s jednoduchou poutnickou holí skromně postávající na okraji kašírovaného lesa a s pokorou vyčkávající až na něj dojde řada, aby se mohl poklonit novorozenému Spasiteli. Jeho Veličenstvo se nijak neodlišuje od svých sousedů s atributy tradičních řemesel. Krakonoš má na sobě horské spodky z jelenice zastrčené do vysokých černých holínek, zelenou propínací vestu a modrý plášť, jaký nosil svého času každý druhý pocestný. Ani širák s rovnou krempou proti dešti a nepohodě nijak nevybočuje z dobových zvyklostí. Pouze majestátní postoj a jakoby vševědoucí pohled dávají tušit, že tenhle panáček není jen tak někdo. Scénou se line téměř hlasité volání „Gloria in excelsis Deo" a částečky hvězdného prachu dopadají i na Krakonošova ramena. Jen bezbožný současník si neslyšně brouká do vousů „...a na zemi dejte pokoj lidem dobré vůle." Amen!

Nepublikováno

Zejména ty historické jsou vděčné téma, jak ostatně dokládají i oba kladné ohlasy na článek v prosincovém čísle městských novin Svoboda fórum. Bylo by věčná škoda nevyužít laskavé nabídky kolegy Karla Nývlta z Velkých Svatoňovic na publikování několika unikátních autentických snímků z málo zmapovaného válečného období. Pocházejí vesměs z archivu jeho otce, Karla staršího, který v době připojení pohraničních oblastí ČSR včetně Trutnovska ke Třetí říši pracoval u říšské pošty. Ta stejně jako předtím pošta československá zajišťovala mimo jiné i autobusovou přepravu osob v regionu. Většina fotografií, na kterých lze bohužel s určitostí identifikovat pouze Nývlta seniora, byla pořízena v poštovním depu v Trutnově Na Nivách v Polní ulici číslo 4. Areál sousedící s vyhlášenou trutnovskou restaurací „Radio", včetně garáží a dílen, postavených snad teprve ve válce jako přízemní hrázděná stavba z neomítaných cihel o tloušťce stěny pouhých 15 cm je stále v majetku České pošty. Bezprostředně po válce přebrala vozový park silniční automobilová doprava ČSD a koncem čtyřicátých let minulého století zde údajně našly dočasný domov autobusy nově založené trutnovské pobočky ČSAD.

Když po první světové válce docházel „chlupatému benzinu" v zápřahu poštovních fiakrů dech, tlačily se na scénu objemnější omnibusy, autokary a autobusy. Do Svobody nad Úpou se sice dalo od roku 1871 pohodlně přicestovat vlakem, ale doprava dál do hor byla nezbytná, pokud člověk nechtěl, nebo nemohl jít pěšky. Zejména s nejbližším lázeňským a sportovním střediskem Janskými Lázněmi byla Svoboda po staletí spojena pomyslnou pupeční šňůrou; do roku 1867 dokonce i administrativně. Důležitost téměř kyvadlové dopravy od každého vlaku ještě stoupla po zahájení provozu první kabinové lanovky na Černou horu v roce 1928, čímž několikanásobně stoupl turistický ruch. Nejen páteřní hlavní ulicí, náměstím a úzkou silnicí od Trutnova k Peci pod Sněžkou i do Janských lázní se ostrými zatáčkami proplétaly, míjely a předjížděly obludné mašiny, před kterými hospodyně ještě dlouho vyháněly z cesty slepice uvyklé na koňské živočišné stopy. Do olejových skvrn a čoudu z výfuků si holt neklovnete. Události v převážně německém Freiheitu před rokem 1945 většině současníků nic neříkají, nemají tu kořeny. V zájmu kontinuity doprovodných obrázků by bylo chybou je jen tak přeskočit.

Řeč není ani o jednom z jezdců, ale o dnes již ikonické kultovní motorce s originálním designem, dvousedadlovém skútru Čezeta ČZ 175/501. Legendární stroj z tvůrčí dílny leteckého konstruktéra Jaroslava Františka Kocha zavedla Česká zbrojovka ve Strakonicích do sériové výroby v roce 1957. Model okamžitě vzbudil celosvětový zájem a podnik zahraničního obchodu Motokov ho vyvážel do mnoha zemí včetně USA. Neméně úspěšný byl po roce 1960 vylepšený typ ČZ 175/502 Čezeta. Přezdívku prase si ve své době unikátní stroj mezi československými motocykly vysloužil díky zaoblené kapotáži předního kola ukončené kulatým světlometem nápadně podobné prasečímu rypáku. Většina kluků mé generace se pyšnila řidičským průkazem okamžitě po dosažení plnoletosti - 18 let. To teprve pozdější „mlaďáci" sedlali své „kozí dechy" a „pařezy" jak jsme s opovržením říkali nízkým kubaturám do obsahu 50 kubíků, jako byl moped Stadion nebo jednosedadlový Pionýr. My jsme byli hrdí na své zetky a jawy stopadesátky, dvěstěpadesátky a ti nejtěžší frajeři z Mladých Buků jako bratři Pirožkové nebo Vlasák na burácivé péráky pětistovky OHC.

Spolu se změnami klimatu je dalším strašákem laické veřejnosti vyrostlé na pohádkách bratří Grimmů a Boženy Němcové výskyt velkých šelem v houbařských rájích České kotliny. Zejména vlci a medvědi mají tradičně špatnou pověst. Rys se v pohádkách vyskytuje jen sporadicky, tak má nepřátele spíš mezi panáčky v zeleném se štětkou z jezevčích chlupů za kloboukem, kteří stále ještě vyznávají myslivecko-pytláckou abecedu dělící zvířenu na užitečnou a škodnou. A běda tvorům s ostrými špičáky a drápy nebo zahnutým zobákem. Na stokrát ověřená fakta, že vlk i rys působí v normálním ekosystému jako zdravotní policie a likviduje největší současné škůdce lesa - přemnoženou srnčí, vysokou i černou zvěř - lidé neslyší. A tomu, že medvěd není lovec a žije většinou z rostlinné potravy a sporadicky z nalezených mršin nevěří nikdo. Zatímco rysů ve volné přírodě zvolna přibývá i díky umělému vysazování odchovaných mláďat do vhodných terénů, vlci migrují ze sousedních států a okupují především pohraniční lesy samovolně. Medvědi budou v českých krajích ještě zřejmě dlouho odvážná sci - fi. Ze všech hlášených výskytů huňáčů v Jeseníkách nebo Beskydech domněle zatoulaných ze Slovenska je doložená jediná medvědice Ema. Ta rafinovaně vodí za nos zoology pendlováním ze Slovenska na Moravu a zpět a nejnověji i tím, jak si dokázala sundat telemetrický obojek.

V časech kdy „boží dar" nepekli ve velkém jako bokovku předsedové vlády, ale opravdoví pekaři, bývalo ve Svobodě nad Úpou hned několik mistrů tohoto počestného cechu. Podle trutnovského badatele Dr. Aloise Mühlbergera (1891 - 1965) s odkazem na urbář panství Vlčice čítala Svoboda v polovině 17. století 88 domácností. Z nich bylo osm samostatných pekařů. Hospodářský ředitel vlčického panství Kristián Kašpar Finck jich v dubnu roku 1754 napočítal celkem šest. A ještě téměř celou první polovinu minulého století jich bylo nejméně pět. V té době provozovali starobylou pekárnu v čp. 101 na náměstí Steidlerové, rod usazený v hornickém městečku pod Rýchorami několik století. Po roce 1945 vstával při měsíčku, aby roztopil pec a uhnětl voňavé kvasnicové těsto první národní správce Josef Ryba, takže se jí v ústním podání nových osídlenců začalo automaticky říkat Rybova. I přesto, že záhy po únorovém převratu v roce 1948 připadla státu a kulaťoučkého rebelanta Rybu vystřídal hubený dlouhán Kubíček.

Co se asi tak může najít při stavebních pracích ve staré hospodě i po mnoha letech od jejího uzavření a několikeré rekonstrukci? Nejspíš jen nějaké historické lahve od různých nápojů. Při troše štěstí může být některá i neporušená. Má-li dokonce originální etiketu je to malý zázrak. Stará radnice na náměstí ve Svobodě nad Úpou, ve které byl v dávných dobách jediný výčep ve městě, zmiňovaný trutnovským kronikářem Simonem Hüttlem už k roku 1587, takovou generální přestavbou právě prochází. Těch kdo si restaurační provoz Hotelu Radnice ještě pamatují, je opravdu pomálu. Pomalu ubývá i pamětníků pozdějšího kina Máj slavnostně otevřeného 8. května 1955 a neslavně uzavřeného na začátku prázdnin v roce 2001. Pseudogotická dominanta náměstí Svornosti s charakteristickou věží vystavěná v roce 1869 ze siluety města nezmizí. Jen se po 150 letech její existence radikálně změní vnitřní uspořádání a účel. Dvě celkem zachovalé lahvičky zaujaly ve stavební suti starostu města Jiřího Špetlu. Už z jejich nálezového stavu lze zjistit „vo co go". Ta menší obsahovala vápenito - železitý léčivý syrup magistra Julia Herbabného z věhlasné lékárny „U milosrdných" na Kaiserstrasse ve Vídni, patřící k síti lékáren připomínané už v polovině 14. století. Lékárník Herbabny senior, narozený roku 1842, jehož potomci zmíněnou lékárnu stále provozují, zemřel v roce 1901, což je pro stáří lékovky určující. Ještě přesnější vymezení poskytuje uvedená adresa na etiketě. Lékárna byla původně otevřena v roce 1869 na Kaiserstrasse číslo 76. V čísle 90 v téže ulici odkud je nalezená lahvička působila v letech 1871 - 1887. Až potom se přestěhovala do nově postaveného domu 73 - 75.