Freiheit

Výrok připisovaný Jiřímu Voskovcovi, že doma je tam, kde si pověsím klobouk, se stal nepsaným heslem mnoha světoběžníků. Není to však zcela šálek mého thea. Bydliště jsem za život změnil několikrát a pokaždé jsem to předešlé opouštěl nerad. A to nepočítám bydla jako internát ve starém špitále v Bystřici nad Pernštejnem bez koutku soukromí nebo dva roky za mřížemi v litoměřických kasárnách, která byla všecko možné jen ne domov. Potřebuji ten pocit, že právě tady bych chtěl zapustit kořeny, mít vyležený důlek ve vlastní postýlce a jistotu, že mě má někdo rád.

To je Krakonoš na měsíc září. Čas, kdy se léto zvolna láme do podzimu. Sluníčko se ještě občas blýskne hřejivým paprskem babího léta, ale co naplat, konec je už na dohled. Ani Krakonoš není žádný jura aby necítil každý kloub v obřím těle. Na Sněžku nevyběhne jako za mlada rychleji než trénovaný jelen od Luční boudy. Jen ve vzpomínkách si ještě vybaví, jak i v pokročilejším věku rošťácky mával na zkřehlé turisty ploužící se od sloupu ke sloupu na dosluhující sedačkové lanovce. Ty moderní kabinky pod taktovkou „nového koštěte" náčelníka Jirky Špetly z nedaleké Svobody nad Úpou, profrčí kolem nějak příliš rychle. Pán hor stále častěji odpočívá. Sem tam ostudně zakopne o vyčnívající kámen na štětované cestě nebo o uschlý kohát kosodřeviny, které kdysi s lehkostí jankovitě přeskakoval. (Inu, bosky ani v polobotkách starý brachu se už dávno do hor nechodí, jak ví z letáčků Horské služby každý školáček). Kilometrové stoupání po „Klimešových schodech" s fujtajbl plechovými podstupnicemi ho začíná děsit i ve snu. Ani jemu na nich nevychází kolohnátský krok a funí jako prasklý měch u historických varhan mistra Tauchmanna z Verchlábe před restaurováním. Žádný z nás, smrtelných horáků Jeho Majestátu sice do hlavy nevidí, ale třeba se mu v ní i při vědomí vlastní nepomíjivosti honí stejné myšlenky jako kdysi „krkonošskému poutníkovi" Karlu Hynkovi Máchovi, který do své Pouti krkonošské vepsal věštecká slova: „...pak spláchne déšť a setře vítr stopy kroků mých, jako bych nikdy nebyl šel po horách těchto."

Za rádoby atraktivním názvem je skryta pouze snaha upoutat pozornost na proměny kolem nás, které často ani nevnímáme. Začnu jako obvykle zeširoka. Lidé v regionu sedlající stejného koníčka o sobě většinou vědí. Také díky jejich vzájemné spolupráci je možné přinášet stále nové střípky z historické pokladnice. Dlouholetá pracovnice obecního úřadu v Mladých Bukách paní Emilie Svobodová stojí například za námětem povídání o svobodských papírácích z minulého měsíce. Tentokrát iniciovala napsání článku slečna Karolina Boková z Infocentra v Lánově laskavým zasláním zajímavých fotografií z rodinného archivu po svém dědovi. Týkají se jedné z přestaveb továrního komplexu někdejší Weisshuhnovy papírny, kde dnes sídlí firma Krkonošské obálky s.r.o. Na úvodním snímku je pohled na podnik ve 20. letech minulého století. Jižní průmyslové předpolí Svobody nad Úpou, ležící původně na katastru obce Mladé Buky, takové malé území nikoho označované jako Horní Mladé Buky bylo v minulosti doslova poseto většími i docela mrňavými průmyslovými podniky, dílnami a dílničkami. A všechny se počínaje dnešní prádelnou, přes cementárnu a obě vápenky, zmíněnou papírnu, Dehtochemu, řady drobných strojíren a konec konců i nádraží a několika vyhlášených pohostinských zařízení hlásily administrativně do Svobody. Necitlivé řešení z roku 1960, kdy bylo území rozděleno vejpůl, aby se o ně sousední obce podělily, přepsalo adresu mladobuckého závodu Krkonošských papíren i formálně. Jen nedaleko odtud leží strategický bod, kde se setkávají tři důležité tepny spojující podhůří východních Krkonoš s českým vnitrozemím. Řeka Úpa, státní silnice a konečná železničních kolejí. Nesporná regionální autorita, nejcitovanější kronikář města Trutnova Simon Hüttel o něm už v roce 1553 napsal „most k Mladým Bukům, který se nyní Pirkfreiheit zove". V historických pramenech je tento údaj vytrvale vydáván za nejstarší dochovanou písemnou zmínku o existenci hornického města Svoboda nad Úpou.

To mi blesklo myslí okamžitě, když jsem jednou takhle po ránu přehazoval vidlemi všechny ty suvenýrové cetky z Krkonoš a z kupy na mě vykouknul tenhle rozevlátý strejda. Na obvykle stále ještě slunný letní měsíc srpen Krakonoš jako vyšitý. Přestože už je dávno po svaté Anně, kdy i zkušeného horáka prvně zamrazí v zádech. Mužný portrét pána hor na kruhovém medailonku, ještě zdaleka ne starce s širokým úsměvem ve vousaté tváři připomíná symbol sluníčka na parergonech starých map. Současníkům mladších ročníků narození zas určitě evokuje jeden z nejoblíbenějších emotikonů, smajlíka úsměvu. Turistické přívěsky, nejen s motivem Krakonoše, všeobecně a nesprávně nazývané „Ullry" nošené původně na opaskovém poutku lyžařských kalhot jsou již delší čas středem sběratelského zájmu. Mnohé tvoří v numismatických a faleristických sbírkách rovnocenný protiklad svým hodnotnějším raženým sestřičkám - mincím a medailím.

Téměř celou první polovinu minulého století zaznívalo ze špičatých svobodských střech melodické ptačí volání „ček, ček - ček, ček" předznamenané krátkým vrzavým přiškrceným „fít". Byl to hojný, neposedný, barevně nenápadný umouněný ptáček kominíček. Odborně rehek domácí, latinsky nelibozvučně Phoenicurus ochruros. Domorodci mu říkali Rotschwanz podle výrazného oranžového zbarvení kořene ocásku, kterým charakteristicky rytmicky poklepává. Hezky česky je to čermáček. Slovy hitu Mistra Gotta „ten, kdo zná a umí ptačí nářečí, tak tomu klidně každej sadař dosvědčí", že to tenkrát nebylo nic proti nepatrné menšině českých zpěváčků, ale jen nevinná ptačí školácká odrhovačka asi v tomto duchu: „Ve Vrajtu ví i malý žáček, v čem je v tomto kraji háček. Když si každý druhý ptáček, Svoboďáček či Maršováček, připne odznáček na fráček, hned je z něho papíráček. Ajchmaňáček, Pieťáček nebo Wajshúňáček." Potvrzuje to vtípek kolující šuškandou po horském městečku i po výrazné poválečné výměně obyvatelstva, rozděleného údajně jen na tři základní kategorie - bývalé zaměstnance papíren, současné zaměstnance papíren a budoucí zaměstnance papíren. Často šlo o celé rodiny a v jednotlivých provozech se potkávali manželé, sourozenci nebo rodičové s dětmi po několik generací. Některá jména se držela na výplatnici celá desetiletí. I po pozdějším sloučení mnoha provozoven do národního podniku byly po celou dobu socialistického plánování od deseti k pěti Krkonošské papírny stále známý pojem v celosvětovém měřítku. Krátce po naivně vycinkané VŘSR (rozuměj vleklé řízené sametové revoluci) se pro ně dokonce vžil termín „rodinné stříbro". Jenže to hrozně rychle zčernalo. Čas nový, nové chce mít z Číny... burácejí dnes Nerudovi pohrobci. Zde musím znovu důrazně připomenout několikrát opakované moudro mého oblíbeného filozofa, vídeňského Čecha, jistého Járy Cimrmana. „Minulost se ustavičně mění, zatímco budoucnost zůstává stále jen taková, jaká bude." Tak hajdy zpátky na svůj píseček ponimrat se v historii bez kritických konimentářů, přestože je opět jako ostatně neustále před volbami. Můj krajan z té velké opravdové Ameriky, humorista James Thurber (1894 - 1961) ač slepý, viděl dál než na špičku vlastního nosu, když napsal: „Žijeme v době, my lidé a brouci, kdy všecko může znamenat cokoli". Nech brouka žít!, řekl by na to nejeden ekologický aktivista. Tak tedy zůstávám u lidí. V roce 1966 uplynulo sotva deset let, co v tehdejší bolševické šestině světa odhalil propagátor kukuřičných lánů Nikita Chruščov v boji o moc kult osobnosti svého zemřelého předchůdce, krvelačného gruzínského tyrana Koby Džugašviliho, světové veřejnosti známého pod přezdívkou Stalin. Tenkrát začaly tát ledy i na našem malém českém rybníčku. A to nemyslím jen tu umělou louži na rynku v Dolním Maršově, který se krátce před tím stal nedílnou součástí městské aglomerace Svobody nad Úpou. Vedení KRPA se tehdy odhodlalo k velkorysým oslavám 100 let od zahájení provozu v papírně někdejší firmy Piette 16. prosince 1866. K této příležitosti bylo vydáno několik barevných variant smaltovaných pamětních klopových odznaků, které obdržela většina pracovníků.

Krabička cigaret
a do kafe rum
dvě vodky a fernet
a teď doktore čum
chrapot v hrudním koši
no to je zážitek
my jsme kámoši
řidičů sanitek

(Jaromír Nohavica)

Varovná slova předlouhé balady ostravského barda Jaromíra znějí sluchu zarputilých polykačů čoudu jako vtipný neškodný folklor pro zasmání. Ale kouřit se nemá. Kouření je fuj! To ví každý fakan sotva vyroste z plenek, když si do tátovy barevné krabičky s odpudivými obrázky vnitřností letitých kuřáků s přehledem sahá pro svůj první hřebíček do rakve. Kdo chce být In a žít zdravě mává transparentem, že normální je nekouřit. Nebylo tomu tak vždycky. Alibisti svalují vinu za rozšíření tohoto nešvaru na chudáka Kolumba, který v očích novátorů dějin může snad za všecko. Bez rozvoje kuřáckého zlozvyku by ale nepovstala mimo jiné ani sláva svobodského výrobce jemných cigaretových papírků firmy Piette. Nemluvě o světovém tabákovém monopolu. Skeptik namítne, že přece hulili už staří Aztékové a Mayové v červáncích našeho letopočtu a jaké kulturní památky nám zanechali. Nic naplat, už začátkem minulého století bylo odborníkům jasné, že polykání dýmu s obsahem nikotinu, jemuž dal paradoxně jméno francouzský vzdělanec, filosof a šlechtic Jean Nicot (1530 - 1600) který jen tak mimochodem taky kšeftoval s tabákem, škodí zdraví, přestože zaplacené reklamy ve světovém tisku ještě dlouho tvrdily opak. Idoly meziválečné mládeže z filmového plátna všech světových kinematografií včetně héreček si bez cigarety zavěšené ledabyle v koutku úst či nonšalantně zastrčené do dlouhé špičky mezi pěstěnými prstíky nebo chlapácké dýmky jako nezbytného doplňku ostře řezaných rysů neohrožených hrdinů nedokázal nikdo ani představit.

Být milionářem byla za mého dětství touha těch mazanějších kluků. Většina ostatních pitomců chtěla být nevím proč popelářem nebo kominíkem. Až mnohem, mnohem později astronautem. Já jsem vždycky snil o tom být rentiérem, jak říkával můj děda chudý jako myška v protestantském kostelíku a měl na mysli zazobaného penzistu. Teprve když se člověku jeho sny splní, byť jen z poloviny, zjistí obvykle, že není o co stát. Vyrůstal jsem v dělném prostředí na vesnici, kde byla práce od „vidím" do „nevidím" na denním pořádku. Zkreslenou představu o zlých milionářích z režimních pohádek trochu vylepšili milionářští hrdinové práce za volantem náklaďáků, autobusů a trolejbusů, kteří dokázali najezdit miliony kilometrů bez nehody, za což obdrželi smaltovaný odznak, vlaječku a diplom. V dnešním provozu na silnicích je to věc neuvěřitelná a téměř nemožná. I pojem milionář se celkem vyprázdnil a ani na finančním trhu nic neznamená. Majetkoví milionáři nejsou ničím výjimeční a splývají s davem.

Rytíři silnic z dávných dob v barvách někdejšího dopravního monopolu ČSAD ustaveného celostátně k 1. lednu 1949 sešikovaní náhodně na odstavné ploše firemního areálu ve Svobodě nad Úpou ten svůj milion najeli mnozí i několikrát. Na obrázku stojí první zleva před svým linkovým ořem značky Škoda 706 RO se kterým dokázal bravurně kličkovat po úzké silničce do Albeřic mladíček Ondrej Kysela (1932 - 1978). Také on si přes krátký čas pouhých 46 let života užil svých pět minut milionářské slávy. Možná i pan starosta gratuloval, možná byl i v nějakých novinách a nejspíš jeho portrét visel někde na chodbě místní provozovny trutnovského dopravního podniku Československé státní automobilové dopravy s číslem - po reorganizaci v roce 1963 - 502. Mohutný chlapík vedle s předpisovou služební brigadýrkou je řidič Cink, jezdící v té době na pravidelné lince Trutnov - Pomezní Boudy se stejným typem autobusu, který byl koncem padesátých let dominantním u většiny dopravců v celé republice, jak dokládá i toto malé defilé. V pozadí se vedle transformátoru vysokého napětí, který stále ještě stojí na stejném místě, tyčí k obloze nenáviděný 27 metrů vysoký tovární komín Dehtochemy, dnešního výrobce asfaltových hydroizolačních pásů KVK Parabit a. s., zbořený teprve začátkem poslední dekády minulého století po zavedení celkové plynofikace provozu. Vlevo od něj kouří ještě jeden menší (a vzdálenější) patřící dle prvního a jak se později ukázalo mylného dojmu světoznámé továrně Franze Stephana na voskové zboží, svíčky, mýdlo a jedlou sodu. Stával vzdušnou čarou sotva několik desítek metrů od současného Pensionu OK ve Staré aleji, kde bydlí Kysela junior. Perspektiva je jak víme prevít - s dálkou zkresluje. Jiná další možnost nabízející se logicky v tom směru je komín nad strojírnou Václava Schneidera, pověstnou mimo jiné speciální výrobou bruslí a vázání k lyžím. Po válce se pro ni vžil název provazárna, než ji obsadil národní podnik Úpavan s šitím stanů. V dnešní době tam s podobným výrobním sortimentem sídlí firma JAPIO spol. s r. o. Jenže ten byl zdemolován už 14. prosince 1955! Srovnáním fotografie z místa pořízení snímku se to zdá být jasná a nezpochybnitelná volba. Páni řidiči se mohli fotit před tímto datem. Pak je tu ale jako vždycky ještě možnost třetí (jenže ta není doložená, jak si možná mnozí pamatují z Písně strašlivé o Golemovi v podání V + W). Existují totiž pochybovači, kteří mi vtloukají klíny do hlavy a podsouvají celou řadu bližších komínů hned za řekou v lokalitě kolem kostela. Svůj měla obecní plynárna, kterou pováleční pamětníci pamatují jako stavební truhlářství, kterému léta šéfoval Jaroslav Fireš. Druhý mnohem vyšší kouřil u strojírny Fröhnel a Feist, přestavěné novými osídlenci po roce 1948 brigádně na městská jatka. Areál je naproti Domu s pečovatelskou službou v Kostelní ulici. Kdy zmizel komín, zůstává tajemstvím. Proč bych si tím měl ale lámat hlavu zrovna já, který až do konce roku 1955 snad ani nevěděl, že nějaká Svoboda nad Úpou existuje. Jen to panorama znám téměř odmalička. V dáli na horizontu se totiž rýsují ladné křivky východokrkonošských dvojčat - táhlý hřeben Světlé a vlevo nad střechou Cinkova stroje jako špička ledovce vrchol Černé hory.