Freiheit

Možná máte doma poklad a nevíte o tom. Podobně laděných článků zaměřených na lidskou chamtivost je každé ráno k hrnku vonící kávy na internetu přehršel. Vsázejí na stále stoupající oblibu retro předmětů a balamutí méně znalé majitele běžných starožitností na závratné sumy při nabídce k výkupu do aukcí. Vhodně zvolený příběh, jak jedna paní koupila na bleším trhu starou nepodepsanou kresbu za dva dolary a ejhle on to byl náčrt kladkostroje samotného Leonarda da Vinci, za který dědicové obdrželi od aukčního domu Sotheby´s doslova majlant jen probouzí fantazii. Závratná cena československého pětihaléře z roku 1924 v řádu několika statisíců dohání znovu a znovu mnohé důvěřivce prohrabat kasičku s mincemi z klukovských let. Málokdo tuší, že jich bylo vyraženo sotva pár desítek a kvůli prasklému razidlu byla výroba zastavena. Navíc jsou publikované exempláře léta letoucí bez pohybu ve známých sbírkách. Po celou dobu oběhu je pečlivě hledaly zástupy bankovních pokladníků i pozdějších numismatiků. Jen opravdový naivka si může pomyslet, že ho najde v porcelánovém prasátku po babičce, když byla malá.

Krakonoš má tisíce podob a stále je dokáže měnit. Představa vládce Krkonoš zakořeněná za staletí jeho existence v myslích jeho obdivovatelů z českých luhů a hájů je celkem neměnná. Větry ošlehaná tvář postaršího horáka orámovaná prošedivělou kadeří a plnovousem, vědoucí oči a prostý klobouk se širokou krempou ozdobený drobnými přírodními atributy odkazujícími na hory a les s přátelským výrazem. Žádná hrůza a děs z démona, jak jej známe z pohádek bratří Grimmů. Taková je celá plejáda Krakonošů představovaných urostlými chlapíky z hor i nespočet realistických figurek z rozličných materiálů domácí provenience. Takové i ty méně obvyklé představuji pravidelně v měsíčních intervalech. Stále jen zdůrazňuji, že nejsem nakloněn záměnám Krakonoše za alpský import Krampusů vydávajících se za bájného Rýbrcoula. Čerti jsou sportovní terminologií docela jiná liga.

Když nevíš kudy kam, jdi na sever! Sice to není autentická hláška z populární hry Divadla Járy Cimrmana „Dobytí severního pólu", ale v mysli největšího českého génia se klidně zrodit mohla. S velkým počátečním písmenem ve slově Sever by si to mohl ledaskdo vykládat i jako slogan Střediska ekologické výchovy a etiky Rýchory v Horním Maršově. Ani on by nebyl daleko od pravdy. Tisíce školáků nejen z východních Čech, které prošly programovými pobyty vyhlášeného ekologického střediska založeného v roce 1994, ať už z počátku na Rýchorské boudě nebo později v nové budově maršovské školy či ve starobylé faře rekonstruované na DOTEK - Dům Obnovy Tradic, Ekologie a Kultury na něj nedají dopustit a žádnou moji reklamu nepotřebuje. Je to má osvědčená životní zkušenost. Hrdě se hlásím ke svému rodnému hnízdu v Americe, malé osadě u Náchoda, protože naštěstí dávno zaniklý název mé rodné země Protektorát Čechy a Morava není nic k chlubení. Krást se nemá, ani když člověk vykrádá sám sebe. Přesto si dovolím kousek z jednoho mého dávného textu ocitovat s přesvědčením, že ani dnes bych to nenapsal jinak: „Vnitřní kompas rodilých Američanů prý zná jen dva směry. Na západ jeho střelku vychýlily odvážné výpravy vikingských ryšavců, příď velitelské fregaty janovského admirála Colóna, toužebné pohledy „otců poutníků" na palubě lodi Mayflower i ocelové rovnoběžky Union Pacific. K severu pak tisíce úzkých kolejí psích spřežení, mířících v hlubokém sněhu až tam na Aljašku, na Klondike a Yukon, za vidinou zářících nuggetů. Mně osud vybral tu druhou variantu. Stěhoval jsem se v životě několikrát; vždy však jen blíž „k těm modrým horám v dáli". Atavistická touha Američanů po svobodě mě bezděčně dovedla až do Svobody nad Úpou, která si své zlaté opojení prožila dávno před Dawsonem. Není to zrovna nejlepší místo k žití, ale jsem tu rád". (Antipády: My birth country - 2002).

Nejlepší obranou jak nenaletět je být intelektuálně připraven. Každý z kluků, který někdy v životě něco sbíral, by jistě mohl historky, jak se nechal v dobách, kdy svého koníčka teprve sedlal napálit od zkušenějších kolegů sypat z rukávu. Zejména artefakty s místopisným zaměřením jsou zrádné. A když se do názvosloví vloudí ještě němčina v někdejší Rakousko - uherské monarchii naprosto běžná je dvojnásobně ouvej. Zejména sběratelé pohlednic, dokonce i ti zkušení mají častokrát s určením místa zamotanou hlavu. Jak má například takový chudák, který už na základní škole prolézal ze zeměpisu s odřenými boltci vědět, kolik je v republice Lhot. Nebo Vsí, Kostelců, Petrovic či Stříteží. A to zdaleka nejsou ty nejfrekventovanější. I ta naše „Svoboděnka" o níž jsme si za komančů potutelně šuškali, že je jediná v republice má se svým historickým německým ekvivalentem ve světě dvojčata. Já jsem si v dřevních dobách sběratelství ve „zlatých šedesátých" kdy se poměry kapánek uvolnily a po vzoru západních metropolí začaly sem tam vznikat bleší trhy, jen se jim zpočátku muselo říkat výměnné schůzky a jedinou dostupnou sběratelskou literaturou byl inzertní časopis RIS, naběhl na vidle několikrát. V honbě za drobnými suvenýry z Krkonoš jsem se na jedné takové burze, kam jsme se stejně poblázněnými kamarády zajížděli o víkendech plně obsazeným autem po celé severovýchodní čtvrtině Čech od Pardubic po Liberec, nechal snadno přesvědčit ke koupi plakety na snímku. Prodávající nejen několikrát slevil z požadované ceny, ale svatosvatě přísahal, že jsou to Valteřice, dnes součást Horní Branné v okrese Semily. Ruku na to, čestné slovo, a jestli to není pravda, ať se na místě propadnu do Západního Německa.

Na první pohled je překrakonošováno. Jenže lid obecný si to žádá. Dřevěné sochy bájného vládce Krkonoš bují jako václavky na ztrouchnivělém pařezu. Motorovou pilu má ve verkštatu každý chalupářský Dr. Voštěp. Mnoho dřevorubců políbených múzou zběhlo od namáhavé práce v lese a dali se na umění. To není nářek závistivce, jemuž není shůry dáno, ale čirá realita. Skoro každý hotel, bouda i chaloupka na horských stráních se prsí tu více, tu méně zdařilým panákem na zahrádce. A čeho je moc, toho je prostě hodně. Konkrétně u Krakonoše to ale mému obdivem zaslepenému zraku příliš nevadí. Jsou horší věci - například auta. Dokonce znám případy, kdy to sošnému chlapíkovi na vhodně vybraném místě přímo sluší. Jako třeba na Naučné stezce Lesem Království. I když zrovna naučné stezky jsou podobný případ jako ty sochy (v závěsu s rozhlednami a jejich kříženci stezkami v korunách stromů) jen v bleděmodrém. Jenže momentálně je to „hustý", in, cool, hit, bomba, šlágr - podle data narození hodnotitele.

Já ty staré krámy prostě miluju, ať jsou odkudkoli! Na rozdíl od mé nejoblíbenější nejmenované osobní asistentky z oblastní Charity v Trutnově, která si nikoliv bezdůvodně říká Éro. Při každé návštěvě barvitě líčí, jak by s těmi nepraktickými lapači prachu udělala krátký proces. Jenže taková čistka v jarmaře je pro staromilce jako vytrhnout si kus živého masa z těla. Ke každému tomu kousku mám osobní citový vztah a v zasutém koutku paměti v poslední přihrádce vpravo dole i nějaký kratičký příběh. Dříve než je zapomenu docela, naťukám je bukvu po bukvě do klávesnice s výstižným jménem Genius. Mě zas už od dětství říkali debile, tak se navzájem pěkně doplňujeme. A když už máme ty internety - šup s tím na web! Tak jako dávají influencerky, youtuberky a blogerky z okruhu nudících se mamin na instáč nebo fejs každé škubánky, které se jim podaří ukuchtit, tohle je zase moje slabůstka. Schránkám a krabičkám na přehledné uspořádání drobných předmětů se dnes odborně říká organizéry a neobejde se bez nich žádná skříňka nebo šuple v kanceláři, dílně ani v kuchyni. Pračlověk Janeček to měl jednodušší. Co našel, to sežral (dámy prominou). Jakmile však lidé začali „chramostejlit" do zásoby nebo jak říká přítel Jindra „do lezerva", potřebovali nádoby, pytle a vaky, bedny a bedýnky, krabice, lahve a hrníčky. S rostoucím smyslem pro estetiku vznikly ozdobné schránky s víčkem na všechno možné. Ty úplně miniaturní se často prodávaly jako upomínka z poutí nebo suvenýr z výletního místa. O důvod víc si je schovat jako vzácnou relikvii. A jsme doma! Co dnes vyhazujeme jako papírový, plechový, umělohmotný a já nevím jaký balast, bývalo z ušlechtilejších materiálů a naše babičky to schraňovaly. Prostě na památku. Občas se nějaký takový artefakt objeví ve starožitnictví opatřený cenovkou s třemi nulami na konci a náhodný kolemjdoucí se chytá za hlavu: „Vidíš mámo! Přesně takovouhle pikslu jsme vloni po bábě vyhodili do popelnice". Znalec dokáže rozpoznat, že ne každá dózička je prodejná, ignorant mávne nad zbytečnými nepotřebnými šmuky rukou jako ostatně nad vším. Těch několik postižených náhodných čtenářů stejné krevní skupiny se možná i pokochá. Bez příběhů je to ale jen snůška antikvárních kousků z nabídky nějakého pochybného second handu. Tož, tady jsou:

Pro podniky odkázané na energii vodních toků nebývaly pohromy spojené s povodněmi nic neobvyklého. Historky vandrovních chasníků „ze starého mlejna" jimi byly protkané stejně jako zápisy v obecních kronikách. Několik katastrof postihlo i brusírnu dřeva na vzácném snímku z mnohatisícového souboru fotografií a pohlednic uložených v depozitáři Muzea Podkrkonoší v Trutnově. Toto bohužel nedatované foto neznámého autora lze spatřit mezi asi dvěma sty vybranými exponáty na v pořadí druhém cyklu šířeji koncipovaných výstav nazvaných „Trutnovsko na starých fotografiích a pohlednicích". Vernisáž proběhla ve čtvrtek 20. března 2025 a výstava potrvá do 19. 10. 2025. Původní Hoferova brusírna na horním toku Úpy v sevřeném údolí někdejší samostatné obce Maršov III byla zřízena někdy v druhé polovině 19. století u domu s původním číslem 33, zakresleném již na indikační skice stabilního katastru z roku 1841, i když jeho historie je jistě starší. Majitelé se často střídali. Ještě na přelomu století měl podle sčítání obyvatel v roce 1900 brusírnu propachtovanou maršovský rodák vrchní mistr Johann Posner *9. 12. 1838. Pracovali tam v dělnických profesích i jeho tři synové.