Freiheit

U Mistra na dvorku v Mladých Bukách v zastrčeném koutku na štípacím špalku jako by čekal na definitivní ortel, postává hrubě opracovaný rozkročený Krakonoš z lipového dřeva bez finálních úprav. Jsa vyučený dřevokaz mám ke dřevu jako přírodnímu materiálu veskrze kladný vztah. Jen u paní a dívek mi kdysi v čase barů a tančíren jeho vlastnosti vadily, ačkoli už si nevzpomínám proč. Při volbě vhodného reprezentanta na měsíc září jsem i přes několikrát opakované sliby zařadit zase po čase nějakého nesympatického svalovce germánské provenience opět sáhl do domácích zdrojů. Letošní sedmdesátník Hantl (*1955) je stejně jako Robert Fürbacher z minulého měsíce dlouholetým aktivním členem Spolku podkrkonošských výtvarníků z Trutnova založeného v roce 1989. V současné době je dokonce jeho místopředsedou. Přestože předseda si říká náčelník. Své práce vystavoval nejen v České republice, ale také v Polsku nebo ve Francii. Navíc je původním povoláním truhlář jako já i když už mnoho let tvoří a také restauruje díla v oboru sochařském, řezbářském a malířském jako nadaný, pilný a zručný samouk. Noblesních Krakonošů z jeho dílny vyšlo už povícero. Mě v duchu světoznámé hlášky „Nobody is perfect" z kultovního filmu roku 1959 Někdo to rád horké zaujal ten, kterého autor ještě před dokončením opustil jako ošklivé káčátko jen pro předčasnou vzpouru materiálu. Praskání dřeva je přirozený jev při jeho vysychání a hluboké radiální trhliny dokážou často znehodnotit hotové dílo. Chyba většiny současných tvůrců, zejména při sochání monumentů motorovou pilou je volba kulatiny jako výchozího materiálu. Staří mistři znali řadu fíglů jak vnitřnímu pnutí lidově pracování dřeva zamezit. Především nebyli na štíru s časem a trpělivě čekali, až pečlivě ošetřené dřevo dokonale vyschne. Přesto by jen v krajním případě sochali figuru z celého kmene. I při volbě půlkuláče se u soch, kde nebyla vidět zadní strana odebírala podstatná část vnitřní hmoty, aby se praskání eliminovalo. Ideální, pokud to rozměry zamýšleného díla dovolí je čtvrťová štěpina, čímž však podstatně rostou náklady. V každém kusu dřeva nebo bloku kamene se údajně skrývá hotová socha. Stačí jen odebrat ten přebývající materiál okolo. I tohle mohl být docela nevšedně pojatý hor a lesů pán zastižený ve chvíli odpočinku. Určitě by se zas našli jiní šťouralové, kterým by vadil ten neúměrně tlustý telegrafní sloup místo hole, ale jinak by nikdo netušil, jaká se v dobráckém dědouškovi skrývá obří síla.

Kdo by neznal aspoň ty nejznámější o Sněhurce a sedmi trpaslících nebo o Popelce? Animované filmové pohádky z dílny Walta Disneye se zapsaly do myslí mnoha generací. K stáru se to většině lidí v hlavě poněkud míchá, a když se člověk oklikou vrací do dětství, může poplést ledacos. Celoživotní nekuřák při pohledu na sedm popelníčků dostane ťafku jako by si dal dlouhého jointa špeku. Což prý je výrazivo znalců pro osobně sbalenou Marjánku. Vždycky když se za nějakou takovou pěkně rostlou ohlédnu, ujišťuji se v duchu, že i když držím dietu, mohu si prohlídnout jídelníček. Při prohlížení těch sedmi sběratelských kousků z kuřácké výbavy jsem hledal nějaký pohádkový nadpis a napadly mě Popelčiny popelníčky. Udělat z jednoho střevíčku sedm popelníků, to je jako vecpat Sněhurce do chaloupky v lese se sedmi postýlkami jednoho přerostlého skřeta jménem Koloděj. Použít jednotné číslo mi brání stud a dobré vychování. Přestože doba zhrubla a servítky si neberou ani nejvyšší státní představitelé já volím nepoetický, neprovokativní, nenápaditý název. Vždyť o představení těch nádobek, díky kterým neklepe popel na podlahu ani ta hrstka kuřáků setrvávající u klasické cigarety nebo doutníku i za cenu, že nejsou „In" když nevapují, jde především.

Ani dobře, ani špatně. Prostě jinak. Nostalgické listování anonymním reklamním sešitkem prvních poválečných „národních správců" obchodů a provozoven z roku 1946. Těžko odhadnout zda vyšel samostatným nákladem Městské spořitelny ve Svobodě nad Úpou nebo jako jedna z příloh k prvnímu turistickému a lyžařskému průvodci Krkonoš z té doby. Ten sepsali Milan Vít a Josef Vach a vyšel za spolupráce Ministerstva vnitřního obchodu nákladem propagačního odboru při MNV v Peci pod Sněžkou a místní osvětové rady MNV v Maršově I. Vytiskly dle návrhu Adolfa Hubky s obálkou O. Řepy a fotografiemi pánů Jičínského a Černého grafické umělecké závody bratří Volhejnů ve Svobodě nad Úpou. Včetně dvou map a seznamu ubytovacích podniků stála brožovaná publikace formátem akorát do kapsy 45 Kčs.

Většina původních německy mluvících obyvatel byla v té době za známých okolností na základě presidentských dekretů dodatečně potvrzených spojeneckou konferencí v Postupimi v létě 1945 postupně vysídlena do okupovaných zón poraženého Německa. Jejich opuštěné domy, továrny, dílny, obchody, postele i hrobky obsadili s počátečním budovatelským elánem noví osídlenci z českého vnitrozemí. Nadšení ze svobodného podnikání netrvalo dlouho. Komunistický puč v únoru 1948 udělal čáru přes rozpočet těm poctivým s dlouholetými plány rozvoje i vykukům, kteří si přijeli jen „nahrabat". Současnýma očima a s odstupem let není lehké hodnotit, kdo byl kdo, ale protože historie má tendenci se stále dokola opakovat, neuškodí si některé skutečnosti připomenout.

Ve vísce Studnice, dnes části správního území obce Jívka, na starých německých mapách Dreiborn (doslova Tři prameny) pořádá parta nadšenců, většinou místních chalupářů v sobotu 30. srpna 2025 již 13. ročník čtyřiadvacetihodinové výstavy výtvarných prací Drajborna sobě. Již potřinácté mi přišla pozvánka od vzácného přítele a pravidelného vystavovatele originálních koláží, redaktora Trutnovinek Hynka Šnajdara. Nikdy jsem tam nebyl! Pravidelně sleduji obrazové reportáže z akce na internetu, takže jsem tak říkajíc v obraze. Navíc mám kousek Drajborny se zajímavým příběhem doma na zahradě. Opracovaný kámen se sotva čitelným vysekaným letopočtem 1871 s oblibou vydávám nic netušícím zvědavcům za autentickou památku na příjezd prvního vlaku do Svobody nad Úpou. Jak je v tomto kraji zvykem, všechno je jinak.

Bez ohledu na nesplnitelné předvolební sliby samozvaných spasitelů, v případě počasí je otázka stará jako lidstvo. S vývojem technických možností přestalo lidem k jeho měření a předpovídání stačit pouhé pozorování přírody a nebeských těles a vedle nespolehlivých rosniček začali vymýšlet různé složitější a složitější meteorologické přístroje. Ne každý si mohl dovolit mít doma miniaturní meteorologickou stanici vybavenou digitální technologií jako dnes. Už na přelomu 19. a 20. století začaly v mnoha městech růst veřejné meteorologické sloupky vybavené základními přístroji. Ve Svobodě nad Úpou je taková „kaplička na počasí" od roku 1933. Dnes jsou různě architektonicky pojednané staničky většinou ceněné jako historická památka. Ty zaniklé byly v mnoha případech znovu obnoveny. Víc než stovku z celé republiky jich v publikaci „Povětrnostní sloupy" popsali již před lety (2019) nadšenci meteorolog René Tydlitát a výtvarník a urbanista Jan Trejbal. Díky neúnavnému patronovi svobodského „počasíčka" Pepovi Čermákovi, navštívili oba autoři po letech opět naše město a věřte tomu nebo ne, byl jsem při tom. Sloupek na Malém náměstí se sice nijak podstatně nemění, ale není jistě na škodu ho pomocí stránky z uvedené knihy a několika obrázků (většinou historických pohlednic) představit.

V Numismatickém časopisu dvojčíslo 3,4 - 2025, který vyšel začátkem srpna, mě zaujal zajímavý článek sběratele Martina Marka z Plzně, nazvaný „Bronzové medaile věnované kapitánu Otakaru Jarošovi". Hrdinu od Sokolova, který jako první cizinec od začátku druhé světové války obdržel „in memoriam" nejvyšší sovětské vyznamenání Hrdina Sovětského svazu dokonale zneužil poválečný komunistický režim v Československu. Kapitán Jaroš (1. srpna 1912 Louny - 8. března 1943 Sokolovo) důstojník československé armády a příslušník samostatné čs. jednotky v SSSR zformované v Buzuluku, bytostný Skaut a Sokol, vlastenec, který přímo nesnášel komunisty, byl po válce vyzdvižen na piedestal jako ikonický bojovník za vítězství komunistické ideje. Dodnes jeho jméno nese nespočet ulic, náměstí a škol ve městech po celé republice. Vedle Jarošova obsáhlého medailonku je stěžejním námětem fundovaného článku popis několika bronzových medailí s jeho portrétem. Tentýž vojenský portrét z profilu v zimní výstroji s ušankou a kožešinovým límcem z ateliéru Španielova žáka sochaře a medailéra Jiřího Prádlera (1929 - 1993) je i na regionální sportovní medaili z nevšedního materiálu pyrostatu, o které se autor v textu rovněž okrajově zmiňuje. Tímto kolegovi Markovi děkuji za impuls. Připočtu-li, že se Jaroš narodil v srpnu a rok před mým příchodem na svět pracoval krátce na poště v mém rodném Náchodě, se kterým je spjat i zmiňovaný Otakar Španiel, nebo že kupička novoročenek od kamaráda Pavla odesílaná z trutnovské ulice kpt. Jaroše už se nezvětší a zejména, že atypická medaile je výrobkem někdejší Pohlovy porcelánky v Žacléři po zestátnění přičleněné k podniku Elektroporcelán Louny, která po zprivatizování dodnes působí pod názvem Keramtech, spol. s. r. o. je důvod usednout ke klávesnici víc než pádný. A to zcela pomíjím první Jarošův anonymní posmrtný portrét s ušankou symbolizující východní frontu na poštovní známce ze sběratelsky oblíbené série Londýnské emise z roku 1945. Představovala padlé hrdiny československé zahraniční armády a na jejím vydání měl zásluhu jistý „doktůrek práv", pracovník exilové vlády Antonín Tichý (1907 - 1988), jehož vynikající publikace o paraskupině Antimony vysazené v Protektorátu „Nás živé nedostanou" je na internetu často tvrdošíjně nezaslouženě připisována mé maličkosti. Mnohem později vyšlo najevo, že pro většinu pozdějších Jarošových portrétů charakteristická ušanka je podfuk zhotovený fotomontáží. Předem varuji zvědavce, kteří při ověřování údajů spoléhají na „umělou demenci" AI.

Mušle a lastury, škeble a ulity, schránky a kostřičky, krabi a krabičky. V té od dvacítky bulharských cigaret Slunce jsou vybělené krunýře malých krabů, kteří v příhodné době líhnutí lezli po pláži v hejnech jako mravenci. Všechno jsou to památky dovezené od světových moří a oceánů. Zhmotnělé vzpomínky na léto pod jižním sluncem, kdy dovážet přírodniny nebylo zdaleka tak problematické jako dnes. Mám kamaráda, který si dovezl živou škebli rodu Papadopulu z dávné dovolené v Řecku, a už jsou spolu přes čtyřicet let. Jak na ty mušličky tak zpětně koukám, dnes by to na pokutách dalo slušnou sumičku europeněz.