Freiheit

Trutnov - město mé školní docházky. Město objevů, prvních lásek i zklamání. Již osmdesát let mé „guberno". Pokud jsem měnil bydliště, tak jen v jeho hranicích. Vzpomínky na smutné zážitky blednou, hezké chvíle v paměti zůstávají. A stačí zaštrachat nějakou zasutou a dávno zapomenutou krabičkou, aby ožily s novou intenzitou. Zcela v duchu úsloví, že pořádek je pro pitomce, kdežto inteligent ovládá chaos, namlouvám si, že nejsem to, co jsem. Ač na oko obdivovaný puntičkář, přece jen když se věci celý život hromadí, stále častěji něco hledám. Přesně vím, že je to v psacím stole v těch zelených deskách ve spodním šupleti vlevo. No není! Zato až úplně na dně je obálka s fotografií rodného domu v Americe, kterou ne a ne najít v srpnu, když jsem se s ní chtěl pochlubit návštěvě. Minule jsem úporně hledal tu plechovou modrou pikslu od předválečných cucavých bonbonů Hašlerek, co jsem si jako kluk do ní ukrýval vzácné drobné „poklady" - šmuky, cetky, odznaky a tretky. Dnes na mě vypadl z kulaté červené papírové zcela anonymní krabičky tenhle mosazný smaltovaný přívěsek s ručně malovaným schematickým motivem trutnovského náměstí se starou historickou radnicí, kterému dnes vévodí socha Krakonoše, jehož jméno nese.

Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.

Takhle lapidárně by se dala vyjádřit několik desetiletí trvající existence vyhlášené cukrárny v rohovém domě čp. 102 (dnes 502) na náměstí ve Svobodě nad Úpou. Ať už jde o předválečnou éru „otce zakladatele" Oskara Illnera nebo poválečné intermezzo Jana Barboříka ukončené národním podnikem Pramen, později Potraviny. Pravidelní čtenáři „Střípků z dějin" mohou namítnout, že tohle téma je proprané jako porybného zimník. Ale u historie stačí několik let a vždycky se objeví něco nového na doplnění. (Viz citát největšího z Čechů Járy Cimrmana: „Historie se ustavičně mění, zatím co budoucnost zůstává stále taková, jaká bude"). Navíc opakování je, jak známo, matkou moudrosti. Také čtenářská obec se snad, doufám, časem mění. Kazem je použití stále stejných fotografií. Ale kde brát, když i na opakované výzvy k zapůjčení nikdo nereaguje?

Ale kuš! Každý Bavorák v kožených gatích s padacím mostem by se rozřehtal, až by se za pivní břicho popadal a charivari - řetěz s roztodivnými přívěsky u pasu se mu rozcinkal. Na Oktoberfestu v Mnichově konaném letos od soboty 20. září do neděle 5. října se to návštěvníky pyšnými na své „Lederhose" a dámami v dirndlu tradičně jen hemží. A téměř všichni mají u pasu tu kuriózní ozdůbku - řetěz z masivního stříbra s přivěšenými broušenými drahokamy, mincemi, medailemi, loveckými talismany, drápy, zuby, růžky, parůžky i parohy podle osobního vkusu a spoustou další chamradě. Ženy prý v jemnějším provedení. Ale čert tomu věř v současné éře tetování, piercingu a jiných příšerností. Staří latiníci označovali slovem caribaria nepořádek, chaos, rozruch, virvál nebo šílenství. Podobné řecké karébaria znamená doslova „těžká hlava" čili kocovina. Odtud všechny ty lidové hlučné taškařice s břesknou kakofonní muzikou jako bakchanálie nebo masopust či závěrečný rej cirkusových artistů.

Co skuhráte, vždyť stáří je prima, pravila mi onehdá paní doktorka Zina. Možná ale, že jsem se přeslechl jako čím dál častěji a řekla psina. V konečném vyznění je to však úplně jedno. Když se nad tím tak zamyslím, měla ve svých ani ne čtyřiceti letech docela pravdu. Stále ještě se, když je co, bez potíží najím díky v pořadí již šesté kompletní sadě zubů, jimiž mě dvakrát obdařila matka příroda a už počtvrté Vzájemná zdravotní pojišťovna. Když chci vidět a nepoznám příchozí dámu po ohmatu, prostě si nasadím brýle. S mírným doplatkem lze pořídit i slušivější obroučky než univerzální model z umělé hmoty od státu. Abych se nemusel na stará kolena učit znakové řeči, podstoupil jsem několikaměsíční anabázi nutnou pro získání lékařsky osvědčených sluchátek. Je to na dobré cestě, už se na nich pracuje.

Nemusí to být pokaždé jen úchvatné samolety s kostrou z několika dřevěných latí potažených plachtou jaké dokázali vznést do oblak vzduchoplavečtí pionýři Blériot, Etrich nebo Kašpar. Nejeden netechnický našinec z 21. století stojí v němém úžasu nad důmyslnou jednoduchostí stařičkého kolovratu sneseného z půdy po prabábě. Jiný je s očima dokořán uhranut hodinovým strojem ze starých secesních pendlovek se závažím zavěšeným na strunách jako na kladkostroji, které jakýsi kutil šikula osvobodil ze zajisté líbivé leč uzavřené prosklené jarmary. Upevněny na prosté desce jsou i bez bicího zařízení funkční, i když na chalupě v hostinském podkrovním pokojíčku slouží jen jako dekorativní technicko - umělecký artefakt. Jako potvrzení letitého moudra, že v jednoduchosti je krása, je na co se dívat. Jednotná secesní výzdoba středu ciferníku se smaltovaným okružím a arabskými číslicemi, masivního závaží a terče kyvadla jednoduchým motivem vlající stuhy jsou vzájemně v dokonalé harmonii. Puritán bez špetky fantazie se zhrozí, jaký že to barbarský přístup k historickému předmětu. Ale co když umně vyřezávanou skříňku se soustruženými doplňky prostě a jednoduše jen sežral červotoč?

U Mistra na dvorku v Mladých Bukách v zastrčeném koutku na štípacím špalku jako by čekal na definitivní ortel, postává hrubě opracovaný rozkročený Krakonoš z lipového dřeva bez finálních úprav. Jsa vyučený dřevokaz mám ke dřevu jako přírodnímu materiálu veskrze kladný vztah. Jen u paní a dívek mi kdysi v čase barů a tančíren jeho vlastnosti vadily, ačkoli už si nevzpomínám proč. Při volbě vhodného reprezentanta na měsíc září jsem i přes několikrát opakované sliby zařadit zase po čase nějakého nesympatického svalovce germánské provenience opět sáhl do domácích zdrojů. Letošní sedmdesátník Hantl (*1955) je stejně jako Robert Fürbacher z minulého měsíce dlouholetým aktivním členem Spolku podkrkonošských výtvarníků z Trutnova založeného v roce 1989. V současné době je dokonce jeho místopředsedou. Přestože předseda si říká náčelník. Své práce vystavoval nejen v České republice, ale také v Polsku nebo ve Francii. Navíc je původním povoláním truhlář jako já i když už mnoho let tvoří a také restauruje díla v oboru sochařském, řezbářském a malířském jako nadaný, pilný a zručný samouk. Noblesních Krakonošů z jeho dílny vyšlo už povícero. Mě v duchu světoznámé hlášky „Nobody is perfect" z kultovního filmu roku 1959 Někdo to rád horké zaujal ten, kterého autor ještě před dokončením opustil jako ošklivé káčátko jen pro předčasnou vzpouru materiálu. Praskání dřeva je přirozený jev při jeho vysychání a hluboké radiální trhliny dokážou často znehodnotit hotové dílo. Chyba většiny současných tvůrců, zejména při sochání monumentů motorovou pilou je volba kulatiny jako výchozího materiálu. Staří mistři znali řadu fíglů jak vnitřnímu pnutí lidově pracování dřeva zamezit. Především nebyli na štíru s časem a trpělivě čekali, až pečlivě ošetřené dřevo dokonale vyschne. Přesto by jen v krajním případě sochali figuru z celého kmene. I při volbě půlkuláče se u soch, kde nebyla vidět zadní strana odebírala podstatná část vnitřní hmoty, aby se praskání eliminovalo. Ideální, pokud to rozměry zamýšleného díla dovolí je čtvrťová štěpina, čímž však podstatně rostou náklady. V každém kusu dřeva nebo bloku kamene se údajně skrývá hotová socha. Stačí jen odebrat ten přebývající materiál okolo. I tohle mohl být docela nevšedně pojatý hor a lesů pán zastižený ve chvíli odpočinku. Určitě by se zas našli jiní šťouralové, kterým by vadil ten neúměrně tlustý telegrafní sloup místo hole, ale jinak by nikdo netušil, jaká se v dobráckém dědouškovi skrývá obří síla.