Freiheit

Nezamýšlenou připomínkou Dne válečných veteránů 11. listopadu z žacléřské porcelánky je biskvitová soška dvou vojáků rakousko - uherské armády nazvaná Pozdrav z domova. V originále „Grüsse aus dem Heimat" na spodním okraji sousoší se značkou TP a číslem formy 3452 vzadu. Figurky ozbrojených pěšáků z bílého neglazovaného porcelánu zastižených ve chvíli ztišení válečné vřavy, kdy si byli právě vyzvednout poštu, jsou výmluvné zachycením dojemného okamžiku. Sedící hltá očima řádky právě otevřeného dopisu, stojící kamarád mu nahlíží přes rameno a pyšně si nese balíček z domova. A možná to ani nebylo uprostřed bojů, ale jen při docela poklidném životě v kasárnách. Kdo ví? Neznámému modelérovi se prostě povedlo zachytit poetické kouzlo jedné z příjemnějších chvil vojenského života.

V létě v šestačtyřicátém po světové válce (té druhé) mi ještě nebylo ani pět a byl jsem docela lekavé dítě. Což často zneužívala Frau Kuhn (chce se mi napsat stará, ale to by se současné mladistvě vyhlížející kočky mezi čtyřicítkou a padesátkou mohly urazit) když občas přišla k nám do hospody koupit citronovou limonádu pro svou milovanou vnučku Annelies. V nestřeženém okamžiku na mě obvykle vyštěkla šišlavé „Šiška - puj do pšíška!" a zapíchla mi ukazovák do pupíku. Kajícně přiznávám, že se mi docela ulevilo, když musela koncem srpna s několika dalšími německými starousedlíky do odsunu. Teprve dodatečně mnohem později mi došlo, že měla na mysli slavného husitského vojevůdce Jana z Kalicha. Od té doby si propastný rozdíl mezi Žižkou a šiškou pamatuji. Trocnovský loupežník mi ani přes chvalozpěvy mého tehdy oblíbeného spisovatele Aloise Jiráska k srdci nepřirost. Zato šišky, to je jiná! Už od mládí mě fascinovaly jejich zajímavé tvary a skoro z každé houbařské výpravy jsem si nějakou pěkně rostlou přinesl domů. Čím větší, tím líp.

Zapomeňte na Halloween, Samhain a další komerční importované obyčeje přisuzované Keltům, nově s dýňovými bubáky a klobouky z Harryho Pottera, které jsou sice údajně starší než křesťanský svátek Památky zesnulých s hezkým českým pojmenováním Dušičky, zavedený sv. Odilem, opatem z Cluny v Burgundsku v roce 998, ale v našich zeměpisných šířkách nemají tradici. Ani žádné svatouškovské kázání překypující optimismem, že hrobem život nekončí, nečekejte. Vzpomínat na naše blízké, kteří nás opustili je vhodné každodenně, ne jen v nějakou vyšší mocí určené datum. U hrobů a zesnulých však zůstaneme. I z historického hlediska mají stále současníkům co sdělit. Mezi rovy na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, zřízeném na Sluneční stráni v roce 1888, zdaleka ne ten nejokázalejší, ale v současnosti určitě mediálně nejznámější je hrobka s prostým německým označením Schröttergruft, odkazující na zde pohřbeného poštmistra ve výslužbě Hermanna Schröttera. Ironií osudu však ani ne díky osobnosti zesnulého, ale kvůli věhlasu autora působivého náhrobku, jehož jméno zaslouženě dávno překročilo hranice regionu. Pod pískovcovým reliéfem s motivem schouleného truchlícího muže s lyrou je podepsán teprve v poslední době patřičně doceněný umělec Emil Schwantner. Zpřístupněním údajů z matrik narození, oddavků i zemřelých díky záslužné činnosti unikátní webové databáze Archa Krkonoš vyšlo najevo, že s kryptou je spjat jako příslovečný třetí vzadu muž zapsaný v dějinách regionu rovněž zlatým písmem a to Schrötterův švagr (nelze přehlédnout ani jejich stejné datum sňatku) Kajetán Bayer z Janských Lázní. Místo posledního odpočinku s ním sdílí i jeho dcera Gertruda provdaná Wagnerová (*15. 9. 1890 †20. 6. 1944) rodačka z Janských Lázní, poštovní úřednice v Trutnově. I přes publikačně těžko odpustitelný prohřešek se budu genderově nevyváženě věnovat převážně jmenované trojici pánů.

Ilustrační fotografie tokajících tetřívků od Libora Dostála je matoucí. O nepochybně atraktivní přírodní téma se nejedná. Jde o tu libozvučnou, snadno zapamatovatelnou a dobře prodejnou originální značku. Ani pečlivým vyhledáváním na internetu kromě všudypřítomné a vlezlé AI, kterou jedna moje nejmenovaná známá Petra překřtila na chytrolínku, nabízející jako „první dobrou" v Krkonoších stále vzácnějšího ptáka tetřívka obecného zvaného černý rytíř nic. Nula! Vymeteno! Přestože je to název s více než šedesátiletou, bohužel neoficiální tradicí. V letech 1961 až 1963 v době povinné dvouleté vojenské služby, alespoň pro neschopné pitomce, kteří si nedokázali zařídit modrou knížku se u jednoho nejmenovaného vojenského útvaru s číslem 6196 v jistém nejmenovaném městě Litoměřicích sešli dva kamarádi z jiného nejmenovaného města Svobody nad Úpou. A to nejen u téže brigády, což je opravdu hodně vojáků pohromadě i v mírových podmínkách studené války, ale i u jedné nejmenované samostatné ženijní průzkumné roty. Dokonce v jednom družstvu jedné čety na jedné světnici se železnými postelemi vedle sebe. Tvořili, pokud to v denním rozvrhu, kdy měl každý jinou kvalifikaci, bylo možné nerozlučnou dvojku, pro kterou se vžil nevím proč název Krkonošští kohouti. Celých padesát procent té miniaturní partičky zaujímala moje maličkost. Pro název možná určující, protože můj hlas při pochodovém zpěvu prý zněl jako kohoutí kokrhání. Druhá polovička si zakládala spíš na bicepsech a tělesné zdatnosti.

Konečně na něj došlo. Se štíří poťouchlostí maskovanou regionálním patriotismem, s přátelskou vazbou na autora obrázku a v duchu hesla „Vždycky Havel" jako připomínkou nedávných posmrtných narozenin nejpopulárnějšího dělníka „přikulovače" trutnovského pivovaru nabízím uměleckou parafrázi na populární logo z etiket pěnivého moku vařeného ve městě se Sněžkou na dohled od roku 1582. Autorem původní kresby nejvyššího pána na Krkonoších, který laskavě propůjčil pivu z trutnovského měšťanského pivovaru své jméno, známé dnes z desítek variant ať už je Krakonoš s kloboukem či prostovlasý je Vladimír Vít (* 7. 12. 1944 Jilemnice - † 3. 3. 2022 Trutnov) - výtvarník, člen Horské služby Krkonoše, dlouholetý starosta a kronikář Černého Dolu. Podle tvrzení zasvěcených stál mu prý modelem pro urostlého chlapáka z hor s plným půllitrem natočeného piva bratr Jaromír. Klidně se ale mohl dívat do zrcadla, protože Krakonoše při mnoha příležitostech také představoval.

Trutnov - město mé školní docházky. Město objevů, prvních lásek i zklamání. Již osmdesát let mé „guberno". Pokud jsem měnil bydliště, tak jen v jeho hranicích. Vzpomínky na smutné zážitky blednou, hezké chvíle v paměti zůstávají. A stačí zaštrachat nějakou zasutou a dávno zapomenutou krabičkou, aby ožily s novou intenzitou. Zcela v duchu úsloví, že pořádek je pro pitomce, kdežto inteligent ovládá chaos, namlouvám si, že nejsem to, co jsem. Ač na oko obdivovaný puntičkář, přece jen když se věci celý život hromadí, stále častěji něco hledám. Přesně vím, že je to v psacím stole v těch zelených deskách ve spodním šupleti vlevo. No není! Zato až úplně na dně je obálka s fotografií rodného domu v Americe, kterou ne a ne najít v srpnu, když jsem se s ní chtěl pochlubit návštěvě. Minule jsem úporně hledal tu plechovou modrou pikslu od předválečných cucavých bonbonů Hašlerek, co jsem si jako kluk do ní ukrýval vzácné drobné „poklady" - šmuky, cetky, odznaky a tretky. Dnes na mě vypadl z kulaté červené papírové zcela anonymní krabičky tenhle mosazný smaltovaný přívěsek s ručně malovaným schematickým motivem trutnovského náměstí se starou historickou radnicí, kterému dnes vévodí socha Krakonoše, jehož jméno nese.

Sotva se překulil týden, co jsem si v městských novinách Svoboda fórum v článku o zaniklé, kdysi vyhlášené cukrárně na náměstí Svornosti postěžoval na nedostatek ilustračního materiálu zejména z padesátých let minulého století. Při náhodné návštěvě Muzea Podkrkonoší v Trutnově jsem díky ochotnému příteli Ondrovi, kurátorovi sbírkových fondů, získal kopii móóóc zajímavé fotografie z uvedeného období a je škoda nechat ji jen tak zapadnout. Z černobílého snímku Vladimíra Hendrycha přímo čiší neutěšenost poválečných let, kterou jsem si jak je mým nedobrým zvykem dovolil zmírnit teplejším tónováním. Rozbitá okna, oprýskaná omítka, stavební úpravy viz čerstvě zazděné boční dveře, dnes opět funkční, nebo vedlejší pekárna jako po požáru s odkrytou částí střechy, vyvolávají v současníkovi i přes světelný reklamní poutač na rohu skličující pocit provázený dotěrnou otázkou: Tak tohle je ta staromilská idyla našeho mládí? A tak je to asi i se Stínadly Rychlých šípů nebo trutnovskou Dračí uličkou. Ach, ty mámivé růžové brýle vzpomínek.