Freiheit

Jiří Rajlich - Portrét rakousko-uherského leteckého esa Eugena Bönsche. Publikace provází čtenáře životním příběhem tohoto česko-německého pilota, rodáka z Krkonoš, provozovatele proslulé chaty Luční bouda a průkopníka kluzákového létání v regionu. Největší pozornost je samozřejmě věnována jeho vojenské letecké kariéře - zejména jeho službě u nejúspěšnější rakousko-uherské stíhací jednotky Flik 51J na italské frontě.
Podnětem pro vznik této knihy byl objev Bönschova více než sto let starého osobního deníku, který byl veden během válečných let 1917-1918. V něm prakticky den za dnem vypráví o svém vstupu do letecké služby, průběhu výcviku pilota a stíhacích pilotů a především o bojovém nasazení přes Isonzo a Piave s Flikem 51J. Dochovaný deník, pokrývající období od poloviny února 1917 do začátku května 1918, představuje jedinečné a cenné svědectví o rakousko-uherském stíhacím letectvu a o leteckém boji na italské frontě. Nabízí řadu nových poznatků, obohacuje existující archivní záznamy a přidává osobnější a dramatičtější rozměr. Bönschův přímý popis zuřivého střetu s britskými stíhači RFC 30. března 1918 poblíž letiště Ghirano dokonce výrazně mění dlouho zavedenou britskou interpretaci této události. Kniha sleduje vyprávění Bönschova válečného příběhu a obsahuje krátké biografické náčrty několika pilotů spojených s jeho vojenskou službou.
Text doplňují tabulky shrnující činnost Fliegerkompagnie 51J a Eugena Bönsche, stejně jako četné dokumenty a několik map. Modeláři ocení barevné výkresy Albatros D.III (Oef) (různé verze), Fokker B.II, Hanriot HD.1 a Sopwith F.1 Camel. (Anotace vydavatele). Vydání v anglickém jazyce je z května 2026. Česky vyšlo původně v roce 2017 v časopise Historie a vojenství v číslech 1, 2 a 3 pod názvem Šikovatel Eugen Bönsch - stíhací eso z Krkonoš.

V Muzeu Podkrkonoší v Trutnově mají už delší dobu „velké prádlo". Vernisáží ve čtvrtek 28. května byla zahájena velkolepá přehlídka umělecké tvorby převážně regionálních autorů z vlastních zdrojů nazvaná „Krása Krkonoš v malířských dílech ze sbírky Muzea Podkrkonoší". Slibné je nejen pestré, barevné a mnohovrstevnaté téma s využitím rozličných tvůrčích metod a uměleckých technik jakož i plejáda vesměs zvučných jmen od trutnovského malíře Ignaze Russe z počátku 19. století přes německé zástupce první poloviny století minulého Friedricha Zochera, Friedricha Hartmanna a Wenzela Labuse. Jako dělítko nesmí chybět akademik Charles Mayer, následován zástupem českých grafiků a malířů 20. století až po současníky. František Kaván, Josef Ptáček, Miroslav Hégr, Josef Vaic, Oldřich Vodseďálek, Josef Šabacký, Karel Kapoun, Jaroslav Otmar, Jiří Škopek, Jiří Bergr, Miloš Trýzna, Dana Sokolová či Václav Mejvald a řada dalších. I pro některé pracovníky muzea jsou znovu objevené depozitářové poklady příjemným překvapením nebo vzhledem k ledabylému zařazení z minulých let hádankou k vyluštění. Celkem 51 vybraných obrazů se v decentním uspořádání vešlo do výstavního prostoru. Jeden známý svobodský „znalec" často vyhlašuje, že na tak malebné městečko s členitým okolím existuje poměrně chudá zásoba výtvarných děl zobrazujících Svobodu nad Úpou. K vyvolání pochybností stačí jak vidno přerovnat sbírku jednoho muzea. Až bude umělá inteligence opravdu inteligentní a dokáže sečíst artefakty všech institucí a soukromých držitelů, to teprve bude pecka!

Aneb co jsme ještě schrastili ve staré dobré Anglii. Když už jsem tu skříňku laciných militarií nedávno otevřel a ona naštěstí nebyla Pandořina, vysypal jsem i zbytky válečných cetek, o kterých se domnívám, že jsem je vylákal od dobráka Pepy Matysky. Kromě té Československé medaile Za chrabrost před nepřítelem, zřízené nařízením exilové londýnské vlády ČSR č.5/1941 zveřejněném v Úředním věstníku čsl. z 20. prosince 1940 a po válce potvrzeném vyhláškou ministra vnitra - samozřejmě. Na tu byl „Mates" pyšný. V battledressu zahraničního vojska v Anglii s medailí, několika stužkami a odznaky na hrudi, v kalhotách s atypickými kapsami včetně svítícího plátěného opasku a slušivého „baretu"(jak vojáci ze setrvačnosti říkali do výstroje Československé samostatné obrněné brigády v roce 1944 nově zavedené hučce z vlněného sukna barvy khaki) se prý krátce po válce nosil jako ten večerníčkový krteček. Aby ne! Takový metál se uděloval jen za osobní hrdinství v boji a pováleční svobodští kumpáni z mokré čtvrti většinou v uniformách hasičů mu lichotili, že znají jen tři slavné nositele: Generála Svobodu, generála Klapálka a nějakého of little infantrymana Matysku. A to málokdo tušil, že má ještě doma v etuji Pamětní medaili československé armády v zahraničí se štítkem Velká Británie. Lidská závist nezná mezí, a kdo ví, zda tím zlým jazykem nebyl trafikant Vasil Revta, Rusín z vesničky Cernohlava v okrese Velký Berezný na Podkarpatské Rusi ročník 1917, který si z východní fronty přivezl jen prostřelenou ruku. Partička na snímku se docela pěkně vybarvila a hned je vidět, kdo je kdo. Život dokáže tropit hlouposti, které nevymyslíš. V krátké době se k nim připojil další „fronťák", můj pozdější spolupracovník a místní rodák podstatně mladší (*1927) Ervín Tippelt. Jenže ten stál ještě ani ne zletilý v uniformě wehrmachtu na druhé straně. Jediný však zůstal hasičům věrný mnoho let. O Matyskovi a Revtovi mám čím dál větší pochybnosti. Hádám, že se k fotografování nachomýtli čistě náhodou, protože měli momentálně „nějaký" stejnokroj. Přejděme raději od dohadů k faktům. Fotografie byla od prvního publikování v novinách Svoboda fórum číslo 125 z 22. září 1992 v seriálu Střípky z dějin věnovaném 125. výročí založení sboru dobrovolných hasičů zveřejněna mnohokrát. Pro oživení paměti zejména případným zájemcům mladších ročníků jsou to zleva zahradník Josef Čermák, hostinský Josef Matyska, truhlář Jaroslav Fireš, zdravotnice Marie Kolísková a její muž, malíř Jaroslav Kolísko, v té době velitel sboru, zdravotnice Marie Kosová, sedlář Vladimír Kapucián, obchodnice Drahomíra Krátká, obuvník Bohumil Kocman, urostlý trafikant Vasil Revta v polní uniformě československého armádního sboru z východní fronty, stavitel Josef Jiránek, tehdejší náčelník místního Sokola Antonín Krátký a obchodník Oldřich Vágner. V trofejních přilbách klečí pozdější dlouholetý velitel sboru a čestný předseda Čeněk Skrbek a jediný hasič, jehož totožnost se nepodařilo zjistit.

Senioři, zapomeňte na křížovky a sudoku, na omalovánky nebo pexeso. Na procvičení i toho posledního mozkového závitu bohatě poslouží umělá inteligence. Jistí chatboti, ať už jim říkáme Gemini, ChatGPT nebo důvěrně po domácku Vašek se nám už stejně suverénně vetřeli do vyhledávačů. Nemusíte se jich bát. Oni nejsou zlí. Ale ani chytří! Nemají emoce, nerozumí žertům. Debata je to spíš jako s nadaným spolužákem ze zvláštní školy. Tomu také neříkáme konverzační asistent, když je to docela příjemný přítel na telefonu. Taková ukázková denní čtvrthodinka inteligentních výměn mezi AT a AI před spaním má zpravidla jednoznačný průběh. Zapojíte - li vrozenou inteligenci, kterou bez pejorativního podtextu nazýváme selskou, nebude vám za chvilku ani vadit, že nepoužívám uvozovky pro řeč přímou. Na tématu nezáleží vůbec. Ale začíná to většinou dotazem:

Jsem celoživotní nekuřák. Totéž se o Krakonošovi, který by bez dobře zakouřené fajfky byl poloviční, říci nedá. Většinou ji okázale třímá ve volné ruce a jen v hodně nóbl prostředí ji decentně skrývá v záhybech pláště. Že by si ale někdy labužnicky odkládal cigárko vis-à-vis jinému společníkovi, nota bene snad dámě, soudě podle miniaturních rozměrů 8 x 8 cm a 28 mm na výšku měřícího skleněného popelníčku, tak to ani náhodou. To jen vynalézaví obchodníci využívali jeho popularity při výrobě upomínkových předmětů v minulosti stejně jako dnes. Dokonce se mi zdá, že mnohem rafinovaněji, vynalézavěji a hodnotněji než ti současní. Zarazit může snad jen umístění Krakonošova portrétu zrovna na popelníček. Ale když může být i na otvíráku na pivo a dokonce na smradlavém sýru, proč ne? Tak jako dumal Jiří Šlitr ve svém kultovním recitálu Ďábel z Vinohrad z roku 1966 na scéně divadla Semafor nesmazatelně spojeném s tím nejlepším z „golden sixties" mé generace ve slavné Soudní obhajobě slovy Jiřího Suchého - kdo je otcem toho děcka? - lámal jsem si hlavu i já. Nikoliv ovšem nad kolébkou mých potomků. Zajímal mě autor té líbivé roztomile působivé jednoduché malůvky s Krakonošem na dně docela ušlechtilé nádobky z čirého skla se sice praktickým leč v podstatě odpudivým posláním. Snad právě to si všichni propagátoři nezdravého a neestetického zlozvyku uvědomovali. Většina kuřáckých potřeb jsou z výtvarného hlediska cenné, propracované předměty ze vzácných materiálů se značkami a podpisy tvůrců zvučných jmen. Taková sbírka dýmek, popelníčků, dóziček na tabák nebo vynalézavých pouzder na doutníky a cigártašek, v neposlední řadě i pestrých papírových cigaretových krabiček (odmyslíme-li si ty současné s anatomickými detaily vyhřezlých vnitřností) to je i pro sběratele nekuřáka pohlazení na duši.

Rekviem za hřbitovní kapličku. Je-li amatérský sběratel s odpuštěním ne zrovna nejpečlivější archivář, který má poměrně dost porůznu posbíraných fotografií různých autorů z velké části anonymních, volně loženo v krabicích, ač sám nefotí, jen na stará kolena velmi sporadicky, nevychází každou chvíli z překvapení. Zejména má-li abnormálně vyvinutou padesátiprocentní fotografickou paměť. To znamená, bezpečně si pamatuje, že určitý snímek zaručeně vlastní, jen si nemůže vzpomenout, kam ho při poslední revizi uložil. Dochází tak i k rozčarování, když ho nenajde vůbec. Nebo je potěšen aspoň nálezem toho, který hledal jindy.

Je neděle 3. května 2026 pravé poledne. Slunce praží jako na Côte d'Azur uprostřed července. I u nás „na horách" kde občas touto dobou klidně i poletují sněhové vločky se příroda zbláznila a všechno kvete jako o sto sedm ne-li víc. I toho největšího fotografického matláka, který má v galerii v mobilu převážně skupinky lidí tmavé pleti v různém stupni opálení těsně před vstupem do tunelu popadne neodolatelné nutkání tu krásu zachytit. Jenže ouha. V poledním slunci je displej mého androidu černý jako bezměsíčná obloha. Co z toho asi tak může vzejít, namířím-li mobil v třesoucích se rukách po paměti do růžové záplavy rozkvetlé koruny japonské třešně? Stěny domů se bortí, fotogenická dvojka nejbližších hor vůbec nepůsobí dominantně, jak bych si přál. Sakra, sakra, sakura. Aspoň, že ta barevnost si uchovává nádech exotiky jako ve skutečnosti.

Nepublikováno