Freiheit

Pro svobodské patrioty je krkonošské městečko rozložené v sevřeném údolí po obou březích řeky Úpy, strážené nerozlučnými dvojčaty zalesněných vrcholů Světlé a Černé hory, ověnčené dávnou slávou zlatých dolů na Rýchorách, dnešní Svoboda nad Úpou, malebnost sama. Přesto žádným velkým množstvím výtvarných děl zaznamenávajících její architektonické zajímavosti nebo podmanivou krásu okolní krajiny zrovna neoplývá. Každý nový objev byť i nepatrné kresbičky vyvolá ve většině jejích ctitelů vlnu adrenalinu jako náhlé milostné vzplanutí. Natož nalezení zapomenutého „ručně malovaného" obrazu známého regionálního umělce. Pro nezasvěcené je to možná jen poetický pohled na polovyschlé kamenité řečiště bezejmenného toku s líně tekoucím proudem podél kamennými kvádry regulovaného břehu, lemované temnou zelení lesa. Ani anonymní stavbička uprostřed scenerie mnoho nenapoví. My zdejší, kteří dokážeme chodit s otevřenýma očima, chytneme, jak říkají motoristé s malým m, na první šlápnutí. Při pohledu z ocelového mostu sv. Jana Nepomuckého k severu proti proudu řeky Úpy je to právě ten úsek překlenutý dnes betonovým silničním mostem na trase z Trutnova do Pece pod Sněžkou. Autor mohl klidně stát na již odstraněné kovové lávce z roku 1909 spojující někdejší Lékárenskou uličku s cestou na Sluneční stráň. Schůdky v nábřežní zdi navigace vlevo v prostoru za současnou budovou bowlingu sloužily pradlenám při máchání prádla, ojedinělým rybářům a často i mládeži při koupání. Mnohokrát v historii dokázala Úpa i zahrozit. Jedna z katastrofálních povodní napáchala značné škody na majetku i lidských životech v létě 1897. Následky likvidovala armáda a v inkriminovaném místě zachytil vojáky fotograf Joffé z Janských Lázní. Teprve tehdy byla řeka spoutána kamennými hrázemi, které budovala firma Rella z Vídně. Již na jiném místě citovaný autor zachytil vzedmutý proud řeky zhruba od schůdků na obraze směrem po proudu 10. února 1946. Rozbouřená řeka poškodila 1. srpna 1977 na tomtéž místě bednění pilířů při výstavbě nového mostu. V roce 1996 na jaře při zvýšené hladině vody se schody bohužel jednomu místnímu předškolákovi staly osudné. Jediná viditelná stavba na obraze s červenou střechou byl prostorný altán, kdysi jedno z provozních stavení někdejšího obecního mlýna, přestavěného na dnes již také zaniklou vilu továrnické rodiny Piette.

Asi není náhoda, když se dva rodáci z Náchoda sejdou na chvíli v jedné lavici osmiletky v Trutnově, aby se po jejím absolvování víc než půlstoletí ani na tak malém písečku jako je Česko nikdy nepotkali. Přesto se jeden, který téměř neopustil rodnou hroudu, mezitím zcela nevědomky ožení přesně v den narozenin toho druhého. Druhý zatím s hubou od ucha k uchu procestuje svět a sklízí vavříny hned v několika různých činnostech. A nakonec na sebe na stará kolena opět narazí v oběma tak milých Krkonoších jen díky náhodnému brouzdání virtuálním světem na síti sítí. Každému, kdo věčně usměvavého Arnu Neubauera, miláčka žen i štěstěny, příležitostného herce a kumpána pražské bohémy, světoběžníka, nezdolného lyžaře a úspěšného automobilového závodníka zná, je hned jasné, kdo je kdo.
Takhle měla začínat knížka o životaběhu jednoho z nás, kterou jsme se s kamarádem Arnoštem chystali napsat. Osud byl rychlejší.

24. 6. 1941 - 13. 2. 2026

Co je to nepatrné čtvrt století v životaběhu Krakonoše? Přesně před 25 lety jsem si nehybného strážce u dveří do galerie Veselý výlet v Peci pod Sněžkou vyfotografoval. A téměř stejně dlouho snad měsíc co měsíc zvažuji, že ho představím jako pravidelného hosta v této rubrice. Jen ostych vyjít s tou neumětelskou podobenkou na světlo vedle dnes už jistě tisíce jiných bezpochyby lepších mě vždycky přesvědčil zařadit zpátečku. S přibývajícími lety jsem stále otrlejší a bonus, že ho nemusím dlouze představovat alespoň pravidelným návštěvníkům východních Krkonoš, převážil. Krátce předtím tenhle starý brach přijal nabídku, která se neodmítá. Nastoupit na stará kolena do zaměstnání. S urostlou figurou a respekt budícím zjevem vzal jako „prduch" (rozuměj pracující důchodce) službu dveřníka na plný úvazek. Ani nemusel dlouho žádat o škrtnutí funkce vyhazovač v pracovní smlouvě. Energická paní šéfová Lenka si prý dokáže pořádek zjednat sama. Věčně usměvavý pantáta má v kolonce pracovní zařazení napsáno vítač. Na mou hříšnou duši! Na vlastní oka jsem to viděl.

Pěkná novoročenka potěší nejen pár týdnů po vstupu do nového roku, ale klidně i v červenci. Letošní parádní fotografii členů Klubu vojenské historie v Trutnově z historické setniny 1. c. k. pěšího pluku Františka Josefa I. ve slušivých uniformách městského ostrostřeleckého sboru mi sice žádný z těch osmi kluků jako květ neposlal. Dokonce ani ta jediná žena, ke které mám navíc poslední dobou osobní, přímo Érotykací vztah. K čemu by ale byl internet, než aby nás dnes a denně neujišťoval jak malá a přehlédnutelná vesnice je tenhle svět. Nenápadné podstrčení spolkové péefky k mým očím zabodnutým do obrazovky je jasným důkazem. Já jsem si sice v maskáčích československé lidové armády odkroutil celé povinné dva roky základní služby, takže mě klukovské hry na vojáčky dokonale přešly. Přesto jsem mezi zakládajícími členy tehdejší Sekce vojenské historie pod záštitou Vlastivědného muzea v květnu 1976 měl několik, ne - li přímo kamarádů, tak známých vrstevníků určitě. Vzhledem k tomu, že kluci navázali na tradici městských ostrostřelců včetně každoročních ostrých střeleb z historických zbraní, byla to činnost „na hraně" a smrděla průšvihem. Pozdější přechod pod křídla Svazarmu, byl jen promyšlený akt sebezáchovy. S nesmyslnými zákony „komančů" zamet samet a současní členové spolku včetně několika veteránů - zakladatelů oslaví jako nedílná součást trutnovského veřejného života 50. jubileum. Za polovinu století se stali jedním ze symbolů Trutnova.

Pokus anonymního fotoamatéra z řad prvních poválečných osadníků o experiment natočením některého z oblíbených trofejních přístrojů Exakta nebo Zeiss Ikon na svitkový film pro kompakty formátu 6 x 6 cm, kterých byla k dispozici po odsunutých Němcích plná objemná jarmara na místní stanici SNB v čp. 2, směrem na dominantní věž staré radnice na koso. Autor chtěl nejspíš zatraktivnit nejčastěji užívaný výřez architektonické scenerie, neznaje před těmi osmdesáti lety fígle a možnosti současníků. Jako neobvyklé plus opatřil fotečku na zadní straně popiskem na psacím stroji - Svoboda n/Úpou, 10. 2. 1946. Tradičně však k lítosti pozdějších badatelů opomněl uvést své jméno, což je všeobecný nešvar dosud. A hlavně velká škoda! Pesimista by při zběžném pohledu mohl namítnout, že se v té „zakopané díře" vůbec, ale vůbec nic nezměnilo.

I z toho nejzářivějšího vánočního stromu zůstalo jen ohlodané torzo kmene ležící na loňské trávě dnes už zapadané sněhem. První číslo novin v novém roce by mělo sršet optimismem, jak je v této zemi zvykem, i kdyby tátu věšeli. Let let je však záležitost spíš neveselá. Už jich uběhlo přesně třináct, kdy jsem touto dobou představil čtenářům ve Svoboda fóru neúplný soubor mých osobních novoročenek i s malým exkursem do historie jejich vzniku. Staromilci zavzpomínají na „staré dobré časy", kdy si lidé popřáli podáním ruky při potkání. Pozdější posílání lístečků Pour féliciter s přáním do nového roku se údajně v Čechách ujalo víc než kdekoli ve světě. Inu jsme národ psavců líných na krok. Jenže v posledních letech se nám tady, slovy klasika, rozšířil takový nešvar. Většina současných péefek je i vinou mafiánských manýr České pošty pouze v digitální podobě na displeji mobilu či obrazovce monitoru. Požehnej Krakonoš i za ně! Kdoví jak to bude, až se ujme žezla AI. Obrázky, které si my kluci a holky, co spolu mluvíme, každoročně pro povznesení ducha posíláme, by naplnily celé noviny.

Nedostatek veřejných stánků úlevy je v městečku pyšnícím se vzletným názvem turistická brána Krkonoš dnes daleko aktuálnější než před lety. Že je řeč o Svobodě nad Úpou, je nabíledni. Problém kam si odskočit, když to na člověka při procházce v ulicích takzvaně přijde, se táhne jako pověstná červená nit celá desetiletí. Má osobní paměť sahá do poloviny padesátých let minulého století. Tehdy bylo jediné veřejnosti přístupné WC na nádraží, a přesto nebylo řešení nouze tak palčivé. Každých pár kroků byla hospoda s otevřenou náručí pro budoucího vděčného potencionálního hosta. V nouzi nejkrajnější volili ti odvážní blízkou přírodu za humny nebo vstup s prosíkem do krámků a dílen lemujících komunikaci v centru jako korálky na niti. Nevzpomínám si, že by někdy někdo z obsluhy nešťastníka odmítl. Tehdejší podnikatelé ze staré školy, i když většinou už jen zaměstnanci znárodněných provozoven, nebyli jistě také žádní lidumilové, ale uvažovali ekonomicky - vyhodíš hosta jednou, podruhé nepřijde. Když jde o to jediné, byli jsme si i za „totáče" všichni rovni, stejně jako dnes. Každý, kdo pamatuje „Golden Kids" a Zdeňkem Rytířem kongeniálně přebásněnou pecku Boba Dylana „Times They Are A-changing" dobře ví, že časy se mění. Ostatně, již staří latiníci (Tempora mutantur et homines cum eis mutantur).... Po s nadšením vítaném sametovém zvonění se s cválajícím pokrokem ledacos zvrtlo. Zanikly nejen krámky a hospody, ale i světoznámé firmy místních zaměstnavatelů i ty nevábné nádražní „hajzlíky". Projektanti moderního dopravního terminálu na takovou prkotinu jaksi zapomněli. Situaci si jako horký brambor přehazuje již kolikátá garnitura obecního zastupitelstva. Dotovaná akce „Vlídné WC" není sázka na lidskou empatii, ale na bezohlednou honbu za ziskem. Svět prý spasí umělá inteligence AI. Kdo se chce zasmát, račte se na ni v případě nouze obrátit. Cituji: