Rudý dědek

 
Zdeněk Nejedlý - kresba Vladimír Vích, jubilejní pohlednice (1978)

Občas je mi vytýkáno, že ve svých textech z historie Svobody nad Úpou příliš straním Němcům. Jenže já nemám na vybranou. Krajinu východních Krkonoš včetně našeho Úpského údolí obývalo po staletí převážně německé etnikum, což je nezpochybnitelné historické faktum. Kdyby se tu byli v dávných časech usadili Čingischánovi nájezdníci, nezbylo by než psát v zájmu pravdivosti dějin o Mongolech. Stejně tak nelze přeskočit období vlády proletariátu po roce 1945, ve kterém jsme každý podle svého svědomí žili. Podotýkám, že vracet se ve vzpomínkách kupředu levá k budování šťastných zítřků pod vedením strany a vlády v nerozborném přátelství se Sovětským svazem není zrovna šálek mého oblíbeného čaje. Abych ale uspokojil tu nezanedbatelnou část pamětníků, kteří celý život nadávali na režim a dnes bezostyšně tvrdí, že za komoušů bylo líp, vybral jsem pár raně poválečných fotografií z údajně ztracené přílohy k obecní kronice, kterou kamarád naštěstí stihl před lety ofotit. Jednou z prvních bohatě zdokumentovaných událostí byla návštěva Zdeňka Nejedlého (1878 - 1962), který byl v té době ministrem školství a osvěty ve vládě premiéra Zdeňka Fierlingera.

Pokračování článku »

Marasmius oreades

27. července 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Špička obecná v trávě na zahradě

Latinský název pro rozšířenou houbičku luk pastvin zahrad a sadů - špičku obecnou, kterou by pro její nepatrný rozměr jen málokterý houbař sebral do polévky, i když podle mínění znalců je prý výborná. Klobouček nakrájený na nudličky lahodně houbově voní i chutná a labužníci oceňují i příjemné křupnutí mezi zuby. Roste zejména po deštích od dubna do listopadu hojně a často vytváří v trávníku čarovné kruhy. Staré hospodyňky si ji cenily pro snadnou dostupnost na skok od kuchyně, když potřebovaly honem, honem dochutit jídlo. Marasmus zároveň znamená tělesnou i duševní sešlost což je stav, který dříve či později dostihne každého houbaře. A pak je každá jedlá houbička na vlastní zahradě doslova požehnáním. Exemplář na snímku je sice už značně zchátralý, ale stačí se rozhlédnout kolem...

Pokračování článku »

LULU – dobrá zpráva!

25. července 2020    SCHLARAFFIA - umění, přátelství, humor
 
Neoficiální výtisk připravované publikace

Nedělám si iluze, že by v českých zemích stál dávno zaniklý spolek Schlaraffia, přestože byl založen v roce 1859 v Praze, na pomyslném žebříčku zájmů široké veřejnosti nějak příliš vysoko. Ta hrstka staromilců, která o vašnostech v legračních čapkách se smyslem pro přátelství, umění a humor už někdy slyšela, se může těšit na avizovaný přírůstek do regionální knihovničky. V našem koutě Krkonoš existovaly před druhou světovou válkou dvě významné pobočky, spolkovým jazykem říše. Gigantea v Trutnově a Hohenelba ve Vrchlabí. Našlápnuto měla i stolní společnost Ecke Freiheit ve Svobodě nad Úpou. Jejich krátkou historii a seznam členů bez nároků na úplnost jsem se svým laickým přístupem bez znalosti bližších souvislostí i jednacího jazyka, jímž je stále němčina publikoval už před více než deseti lety. Je docela potěšitelné, že se na mou amatérskou práci odvolává spolkový odborník, který se zabývá zaniklými pobočkami ve světě a v současné době připravuje (samozřejmě v němčině) kroniku desetiletého (1928 - 1938) trvání samostatné vrchlabské říše Hohenelba s pořadovým číslem 277.

Pokračování článku »

Vzhůru do Rýchor!

 
Foto Pavel Klimeš (2006) - archiv Veselý výlet

Znalec historie, milovník a sběratel hezkých věcí Antonín Tichý nachodil po východních Krkonoších mnoho dní. Autor řady vlastních textů včetně těch ve Veselém výletu je také prvním kritickým čtenářem každého vydání. Tím snižuje výskyt bludných informací. Několik zajímavých míst jsme prošli s Tondou spolu a bylo to obohacující. Třeba inspiruje i vás vydat se na túru. (Redakční poznámka - Pavel Klimeš)

 

 

Všechno začalo na houbách. Ne snad přímo v čase prenatálním, ale co moje paměť sahá tak jsme chodili na houby. Houbařská vášeň mi vydržela celý život a jen velmi těžce nesu, že mi v cílové rovince došel dech. Dnes už se do kopců nevydrápu. Oh, mein Herz! Pominu-li lesy kolem rodné Ameriky nad Náchodem, formovaly mě hvozdy královského věnného města Trutnova ve Stříteži, kam se naše rodina přestěhovala po válce. Teprve v dospělosti dávno po konečném zakotvení blíž k horám ve Svobodě nad Úpou jsem zjistil, že se pohybuji stále ve stejné nadmořské výšce jako při svých lyžařských začátcích na kopci Hranná - 555 metrů nad mořem. Druhým překvapujícím poznatkem byla totální změna orientace mých výšlapů do lesů po přesídlení jen, co by Krakonoš kamenem dohodil z jednoho břehu řeky Úpy na druhý. Zatímco zpočátku jsem byl jurodivý z houbařských terénů směrem na západ na Janský hřeben, od roku 1972 směřovaly mé kroky naprosto přirozeně za barák vstříc vycházejícímu slunci. Rýchory mi učarovaly. Staly se mou pozdní o to intenzivnější láskou.

Pokračování článku »

Z Krakonošovy říše

15. července 2020    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 

Krakonos-s-doprovodem-zm.jpg

Krakonoš - a třeba i po tisící! Klidně zase ten „německý". Co naplat, když historických pohlednic s Rübezahlem je na evropském sběratelském trhu podstatně nejvíc. A každá je jiná. To jen laikům se zdají všechny na jedno brdo. Na letní měsíc červenec, kdy se to v přírodě všelijakou tou nově zrozenou živočišnou havětí a žouželí přímo hemží, se mi kolorovaná kresbička pána hor s doprovodem jeví jako stvořená. Podepsaný autor Peter A. Becker, s nímž jsem ještě bohužel neměl tu čest, je v úzce vyhraněných kruzích filokartistů znám například vícekusovou kolekcí jubilejních barevných litografií z roku 1910. Působivé ilustrace z dějin Słupska byly vytištěny k 600. výročí založení starobylého města Stolp v Pomořansku. Z této části dnešního Polska pocházela čtvrtá manželka Karla IV. Eliška Pomořanská, kterou nezapomenutelně ztvárnila mladá Jana Brejchová ve filmu „Noc na Karlštejně". A jen na okraj - Eliška nebo též Alžběta zemřela ve věnném městě českých královen Hradci Králové v roce 1393, téměř na dohled od Krkonoš. S podobným posláním vznikla nejspíš série obrázků ze slezských hor.

Pokračování článku »

222 hodin na misi

04. července 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Čekání - foto Nguyen Trung Thánh

aneb mých anti - Reed „Deset dní, které neotřásly světem".

Mladí, zdraví kluci, toužící po dobrodružství odjíždějí na mise do díky mezinárodním neziskovkám moderně vybavených polních nemocnic třetího světa. Kam jinam asi tak může jet starý churavý dědek, než do nějaké fakultky na kraji. Řečí politických špiček to měl být jen nepatrný chirurgický výkon, ale stalo se z toho jak je v mém případě téměř pravidlem medicínské drama. Už to, že mě s oční diagnózou přijali na „nosní, ušní, krční" o čemsi vypovídá. Pravda, mají tam drobnějším písmem připsáno ještě chirurgie hlavy a krku, tak je člověk hned trochu klidnější. Vzhledem k ochraně osobních dat se musím v hlášení omezit jen na nepodstatné příhody jako doprovod mizerných dokumentárních fotografií z mého chytrého blbého mobilu. Pořídili je spolupacienti Nguyen Trung Thánh z Hanoje a Tibor Nagy, mistr pekař z Kohoutova, kterým tímto děkuji i za laskavé svolení s publikováním jejich plného jména. Podsaditý vietnamský klučina Thánh neuměl údajně ani slovo anglicky natož česky. Přivedla ho dívenka z nějakého zastupitelství vypadající na první pohled jako jeho přítelkyně a postarší profesionální tlumočník. Při prvním měření teploty si strkal digitální teploměr pod paži opačným koncem, načež bravurně přečetl výsledek - třicet pět tři i s těmi ř! Tak nevím? Asi mají Asiati talent na čísla. Když jsem před operací vyšvihnul elegantní pukrle, aby mě zvěčnil a vešla nečekaně velká vizita, hned se alibisticky bránil: „Internet! Internet!" Večer před spaním se pokoušel odepnout nemocniční identifikační náramek, což se nemá a ani to nejde, tak jednoduše ukousnul plombu. Nakonec jsme z něj mezinárodně srozumitelnou posunčinou vypáčili, že je mu padesát a má v Hanoji manželku a tři děti. Na lůžku ho vystřídal Tibor, dobrák od kosti. Jednou přinesl zákusky, podruhé nám nechal dovézt čerstvý bochánek samožitného chleba s dýňovými semínky z domovského kohoutovského pekařství Roland. Měl bohužel výraznou vadu řeči, takže jsme si moc nepokecali. Největší držák byl sice ještě ne stoletý stařík ze Železných hor, ale osmdesát devět křížků je taky dost. Vitální a čilý venkovan pamatující všechny naše prezidenty měl na některé zcela odlišný názor od mého a hned jsme stáli každý na jiné straně barikády. Své soukromé vzpomínky uváděl sloganem pamětníků s fenomenální pamětí: „To vám jednou takhle v úterý odpoledne čtrnáctýho srpna roku 1949 v půl pátý...." A na to já, který si nic nepamatuji, už začínám mít alergii. Zejména když se nedá ověřit, jestli je to pravda. Své domácí hospodářství řídil po telefonu s energií starozákonního pantáty, a ačkoli nastoupil současně se mnou, vydržel nejdéle. Všichni, kdo mě znají, mě poslední dobou neviděli jinak než s opuchlým ksichtem a věčně ronícího slzy, tak nebudu tajit, že šlo o zanícený slzný váček. A kdo mě nezná, tomu je to předpokládám šumafuk. Jistý doktor K. blahé paměti, vyhlášená kapacita ještě za hluboké totality se s tím nijak nepáral a stejný výkon u druhého oka provedl šmik šmik takzvaně zevní cestou jizva nejizva. Nic se tím sice nezměnilo, jen mám od té doby prý oddané buldočí oko. Dnes na to jdou páni felčaři od lesa, lépe řečeno nosem, aby klientovi nepoškodili vizáž. Že mi při té příležitosti uříznou také dvě hnusné stařecké bradavice z blízkosti oka (pochlebovači s neposkvrněnou pletí říkali škodolibě, že jsou to znamínka krásy. Idioti!) takže budu „sešívanej" tak jako tak, nehraje roli. Jizvy prý muže šlechtí. A sparťan jsem naštěstí nikdy nebyl ani náhodou. Když se mi před operací službu konající lékařka dívala sondou s minikamerkou do chobotu, o další dvě asistující při pohledu na monitor se pokoušely mdloby. Vyšetřující jen překvapeně zamumlala - pane, vy jste přírodní úkaz! A když jsem se ještě bezelstně zeptal, zda ten malý bílý chuchvaleček úplně vzadu je mozek, vyprskla smíchy, že mi ovladačem málem propíchla hypothalamus. Neutěšený stav mého nic necítícího čuchometru oddálil výkon o tři dny. Nelze se moc divit, když jsem s dietou číslo tři ležel na třílůžkovém pokoji téhož čísla jako trojka.

Pokračování článku »

Kde se vzal ten Talián?

 
Inzerát z publikace "Das Riesengebirge" 1933

Stavitel Josef Capolago je znám v kraji pod Sněžkou z historických pramenů dodnes, nejen pro své zvukomalebné a cizokrajně znějící jméno. Je autorem mnoha plánů budov i jejich realizací a málokdy je pominut jeho údajný italský původ. Přestože starobylé městečko Capolago od něhož rod nejspíš odvozuje své jméno, leží na břehu jezera Lugano ve švýcarském kantonu Ticino a muž, o němž je řeč se v dostupných dokladech hlásil k německé národnosti. Až do konce druhé světové války byl váženým hoteliérem v Janských Lázních a zároveň stavebním podnikatelem s projekční kanceláří ve Svobodě nad Úpou. Jeho poslední stopy na českém území vedou přes sběrný tábor v Mladých Bukách - Kalné Vodě odkud byl v 55 letech i s rodinou 21. května 1946 v pořadí VII. transportem ve vagonu číslo 37 tehdejší terminologií „odsunut" přes Furth im Wald do americké okupační zóny Bavorska. Spolu s ním cestovala jeho žena Erna narozená 24. srpna 1894 do rodiny Johanna Jeschke, majitele hostince „Zur Klause" (dnes Horský Dvůr) v obci Černá Hora u Janských Lázní, se kterou se oženil v roce 1920 a osmnáctiletá dcera Ilsa, studentka zapsaná ale s počátečním písmenem K jako Kapolago. (Ještě v březnovém čísle krajanské tiskoviny Riesengebirgsheimat z roku 1958 píše pilný přispěvatel, bývalý učitel z Trutnova Alois Tippelt jak si na setkání vysídlenců z Krkonoš 23. listopadu 1957 v Norimberku se svobodským stavitelem panem Capolagem, živým a zdravým pěkně popovídali). Jak se ale tento „exot" objevil v Krkonoších?

Pokračování článku »

 
1 2 3 4 5 132 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.