Freiheit

Rok se s rokem sešel, druhý prázdninový měsíc se nachyluje ke svému zlomu s jedním z největších mariánských svátků, Nanebevzetí Panny Marie, kterému jsou zasvěceny oba katolické kostely v Horním Maršově. To znamená, že u sousedů je slavná Maršovská pouť s dlouho očekávanou zlatou tečkou v podobě sobotního poledního divadelního vystoupení maršovských ochotníků na jednorázové každoroční použití v rozverném Maršovském příběhu, autorském pásmu se zpěvy, tentokrát na téma kulturních událostí v obci během uplynulých let. Osvědčení matadoři - herci, tanečníci, zpěváci, muzikanti i tradiční vypravěč - své početné fanoušky opět nezklamali a opět sklidili zasloužený aplaus na otevřené scéně. Jsem už velký kluk a ostatní pouťové atrakce mě nechávají celkem v klidu, ale tuhle každoroční odvahu vážených občanů udělat ze sebe na chvíli odvázané šašky v tom nejvznešenějším významu toho slova dokážu maximálně ocenit. Navíc si obvykle stejně něco na památku přivezu. A nemusí to být zrovna obligátní perníkové srdce s načinčanou polevou. Stačí mi zážitek z nečekaného setkání, polibek krásné dámy, nebo jako loni originální pamětní list z řádu „cetek bezcenných". Letos jsem si od stánku dvou letitých kamarádů, milých kluků a sběratelských konkurentů, byznysmenů moderního střihu skrytých za značkou „Staré Trutnovsko", odnášel jejich tradiční nástěnný kalendář se záběry z historických pohlednic „Staré Trutnovsko 2018". Slíbil jsem, že je za to budu místo díků všude pomlouvat. Tohle je začátek.

Obnovená spojovací cesta od mladobuckého kostela svaté Kateřiny do osady Dolní Sejfy vedoucí mezi lukami a poli, kdysi hojně užívaná farníky z údolí potoka Kalná pod Rýchorami k cestě do chrámu Páně, ale i školáky do školy v Mladých Bukách, bude po obnově sloužit turistům k příjemným vycházkám krkonošskou přírodou. Farní kostel v Mladých Bukách sloužil věřícím i dalších sídel ležících dnes na mladobuckém katastru. Kromě Sejfů i z Antonínova údolí, ze zaniklých Sklenářovic i sousední Bystřice, pro které byla hlavní spojnicí silnička vedoucí kolem dnešního sportovního stadionu. Pěší však používali různé zkratky po polních a lesních cestách a pěšinách. Přestože měly zmíněné osady většinou vlastní samosprávu a co se týče potravin a služeb byly při skromnosti obyvatel celkem soběstačné, návaznost na farnost a školu byla v minulosti silná a určující. Opačným směrem putovaly o nedělích zástupy výletníků do malebné panenské krajiny s dřevěnými chaloupkami za lákadlem řady vyhlášených hospod. Ať už to byly podniky v Antonínově údolí, na které úspěšně navazuje nový Hotel Pod Pralesem, nebo od roku 1932 otevřené atraktivní lesní koupaliště pod širým nebem, dnes znovu otevřený Retropark Sejfy s chatičkovou osadou pro letní táborníky či bohužel zaniklý Franzův hostinec v Bystřici s prostorným tanečním sálem.

Pro druhou polovinu léta nabízím věrným čtenářům novin Svoboda fórum veselý vědomostní kvíz z publikovaných i připravovaných článků o historii i současnosti našeho města Svoboda nad Úpou. Porovnejte své znalosti s výsledky na konci článku. Přeji hezký zbytek léta.

V pátek odpoledne je kličkování mezi houbaři v lese docela únavné. Na houbařských stránkách www.nahouby.cz se to kromě nekonečné polemiky s nesmrtelným Václavem Burlem, skutečným i fiktivním, hemží motýly, kobylkami a vlčími máky, maximálně choroši. U nás naštěstí rostou, natruc suchu i fázím měsíce. Nenasytní rabovači s bramborovými koši, krosnami a někteří i s kolečkem, vyrážejí několikrát denně a prudí svými selfíčky s kupami hříbků, pro jistotu ještě párkrát rozmnoženými ve fotošopu. A všude je plno babek! Jenže ty jsou bohužel taky na houbách. Dýchavičný chromajzl, který má les za chalupou, je rád, když je ve formě aspoň jednou za týden. A protože je odjakživa líný, ráno už ho z pelechu nedostane nikdo ani na ty houby. Takže většinou až po obědě s tím nejmenším česáčkem číslo 1 (kdo se s tím má taky tahat). Už dávno vím, že houby rostou neustále (když rostou). Jen ráno je větší naděje něco najít, protože v noci s čelovkou šmejdí po lese jen mizivé procento šílenců. A i ten nejvěhlasnější houbař občas něco přehlédne. To je naprosto nevyvratitelný fakt, na kterém je postavena má idealistická teorie, optimismus a víra, že něco se dá najít vždycky. Dnes to byl navíc jako bonus letošní shoz nějakého jeleního mlaďocha - osmeráčka. Na místě, kudy proudí davy a já osobně jsem tudy šel letos minimálně třikrát. Chápu, že ne každý by sebral kost ohryzanou od myší několik měsíců pohozenou v lese, ale že ani jeden?

Staré věci „po babičce" snesené z půdy, i když už dávno neslouží původnímu účelu, předávají dál své kouzlo rukodělné práce a bývají milým výtvarným protipólem strohému modernímu vybavení současných interiérů. Mnoho drobných obyčejných předmětů denní potřeby zútulňuje pobývání nejen na chalupě a nejen milovníkům starožitností. Vytvářejí pevné neviditelné pouto s generacemi předků a pranic nezáleží na tom, zda pokrevních. Mají - li však navíc svůj příběh, který se spolu s vyhlédnutým kouskem v žádném starožitnictví koupit nedá, jsou o to cennější součástí našeho života. Někdy mají i příslovečných devět životů jako kočka, než skončí nenávratně v kontejneru na odpadky, nebo v lepším případě s inventárním číslem na regálu v příšeří muzejního depozitáře.

Ve dnech 12. až 14. července uplyne rovných sedmdesát let od největší poválečné sportovní akce ve Svobodě nad Úpou, slavného sokolského sletu v Krkonoších v roce 1947. Rád bych událost připomněl něčím originálnějším než jen sletovým odznakem nebo příležitostním poštovním razítkem. Nabízí se spousta dokumentárních fotografií, ale i ty jsou už poměrně okoukané. Takže z dosud nenačatého soudku. Staří sokolové byli tenkrát ještě relativně mladí a měli i svérázný smysl pro humor, jak lze doložit autentickou archiválií, která snad ani nemohla být míněna vážně. Jinak by to, z dnešního hlediska přísně vzato, bylo zneužití pravomoci veřejného činitele při užití úředního tiskopisu včetně oficiálního razítka a vzhledem k osobě vystavující listinu i nekorektní postup zavánějící korupcí. Pouze jistota, že povedená partička přátel neměla z nevinné kulišárny jednoho z nich evidentně žádný hmotný prospěch, řadí listinu mezi spolkové kuriozity, jakých se dochovalo proklatě málo - a z běžného života se téměř vytrácejí. Jejím zveřejněním vzdávám hold nezastupitelné roli humoru, který je kořením našeho životního pinožení.

„Tak kampak letos, paní Nováková? Zase do Chorvatska? Máte recht, tam je to nejlepší. Mladí jezdí sice na Baleáry, ale to je zbytečně daleko a Jadran je Jadran. Praděda tam bojoval ještě za monarchie v první válce u maríny, a i když to pak byla Jugoška, cítili jsme se tam vždycky jako doma." Nechtěně zaslechnutý útržek rozhovoru na jinak liduprázdném chodníku nejživější svobodské ulice - a hned je tu téma k odlehčenému letnímu vzpomínání. Pro horaly z Krkonoš byla každá větší vodní kaluž v krátkém létě vždycky velkým lákadlem a nedostatek vhodných míst ke koupání se podepsal i na skutečnosti, že mnoho vynikajících zimních sportovců neumělo plavat. Voda v řekách byla většinou znehodnocená splašky z průmyslových provozů. Dnes, kdy je aspoň malý bazén téměř na každé zahradě a letecké spoje dopravují cestovatele chtivé zážitků k mořím všech kontinentů, mladá generace těžko pochopí letní dovolenkové touhy svých prarodičů. Volného času nebylo zdaleka tolik. Představte si milé děti, že se makalo i v sobotu! Cestovat za hranice všedních dnů šlo jen s Čedokem a výlet za hranice státu zdaleka nebyl pro každého. Když připomenu jen komplikace s vydáním pasu, souhlas závodní organizace ROH, uličního výboru, případně vojenské správy, omezený příděl valut, ponižující vyplňování výjezdní doložky a stovky dalších totalitních ptákovin, slyším už dopředu údiv současníků: „Co to kruci je?" A přitom šlo třeba jen o několikadenní zájezd rozhrkanou Karosou ČSAD k nehostinnému a studenému Baltu. Za teplem vás stejný autobus dovezl k Magyar tenger Balatonu a samozřejmě i k Černému moři do Bulharska, nad jehož tehdejší vybaveností spousta Čecháčků ohrnovala nos. Nebo ty šťastnější (a spořivější) do již zmiňované Jugoslávie. Žádné Kanáry, Thajsko, Madagaskar nebo Seychely, Kapské město, Dubaj, Abú Zabí a další perly v Emirátech. Ale ani Egypt, Tunis či Itálie a vůbec svět za železnou oponou. A tak jsme šlapali přes kopec, stejně jako generace před námi, k otevřenému přírodnímu koupališti v Sejfech.