Freiheit

Nemám na mysli slovenské velehory, ani nákladní automobil budící kdysi obdiv na celém světě. Natož jednu z pochoutek našeho mládí, slazené kondenzované mléko v plechovce z mlékárny v Hlinsku, kterou už dávno spolknul všežravý koncern Agrofert. Nedávno jsem ve svých stařičkých pokladech našel nerozbalený balíček klasických ocelových čepelek alias žiletek do tradičního jednoduchého strojku, kterému jsme na vojně říkali bagr, na mokré holení vousů. A z nějaké zasuté přihrádky v mozkovně už se sype hrst vzpomínek. Pamatuji doby, kdy pánové chodili pravidelně do místní oficíny k lazebníkovi, u nás ve Svobodě to byl hovorný pan Lasík na "Hauptstrasse", který je zpravidla mistrnými tahy břitvou oholil docela do hladka. Břitva prostě nemá dosud mezi holícími aparáty rovnocennou konkurenci. Dokonce ani přes ten svíravý pocit chladné ostré oceli v rukách cizího chlápka na vlastním krku. Hladce oholen za přijatelný peníz, za který by vám dnes v barbershopu nepodali ani nahřátou utěrku, odcházel zákazník bohatší i o informace jak to v neděli zase projeli čutálisti z TJ Spartak Praha Sokolovo nebo Dynama. (Což byli odvěcí rivalové známí jako pražská S - Sparta a Slávie, pokud vám není známo).

Motto: Moje sestra má bratra, o kterém se říká, že je mišuge.
No jo. Jak to, že sestra má bratra a já ne?

(Suchý - Šlitr)

Napíše-li „pisátěl" A, mělo by následovat i B. Od prvních Střípků z dějin z 12. února 1990 se v řadě maličkostí vystřídala možná několikrát celá abeceda. Zájemci o drobnou grafiku si už mohli přečíst něco o svobodských exlibris, novoročenkách i navštívenkách. Logicky by měla následovat svatební oznámení, blahopřání a další tiskoviny týkající se sňatku. Uvedená „Srdečná blahopřání", ač jsou od Kvěchové, čekají na odeslání už desítky let. To je taky nápad - svatby v říjnu? A proč ne? Dlouholetý tradiční celoroční průměr sice stále preferuje červen a následující letní měsíce, ale původní důvody už dávno neplatí. Děti počaté po brzkých jarních svatbách měly v minulosti menší šanci přežít následující zimu. Ještě v polovině minulého století byla na červnových nevěstách gravidita patrná. Zhruba od 12. století bylo oznámení o sňatku věc veřejná. Prostě snoubence obecní posluha vybubnoval na tržišti. Ústní podání se udrželo po několik století. První tištěné verze si vzhledem k vysokým cenám papíru a ručního tisku mohly dovolit koncem 17. století jen sporadicky ty nejmajetnější vrstvy vysoké šlechty. V českých zemích se tištěná oznámení začala objevovat teprve ve druhé polovině století 18. a zpočátku i mezi bohaté měšťanstvo se rozšířila až s vynálezem litografie v 19. století. To všecko odnes čas do rubriky „Bejvávalo".

Tak jako je český král a římský císař Karel IV. právem nazýván Otcem vlasti, měl by být Ferdinand I. z rodu Habsburků, první příslušník dynastie, která téměř 400 let vládla nad českými zeměmi, zvolený jednomyslně králem na českém sněmu 23. října 1526, nazýván duchovním otcem Svobody nad Úpou, původně hornické osady Bergfreiheit pod Rýchorami, vzniklé spontánně pravděpodobně někdy začátkem 16. století v údolí Úpy. Neboť právě on to byl, jenž po desetiletí vlády v roce 1546 vydal první, z opisů známé privilegium, jímž povýšil hornickou osadu na městys se všemi právy a výsadami jiných královských horních měst Českého království, včetně udělení městského erbu, jehož podoba se s drobnými obměnami zachovala dodnes. Od zvolení panovníka, osobního žáka holandského myslitele Erasma Rotterdamského, který mu vštípil zásady humanismu a náboženské tolerance, uplynulo tudíž 23. října rovných 500 let. Pro Svobodu nad Úpou historicky událost přímo klíčová. Přesto ji veřejnost ať již z nezájmu nebo z neznalosti ve valné většině ignorovala. Pokud vím, jubileum ve vší tichosti vyšumělo.

Kdopak z vás „staré struktury" si ještě pamatuje šlágr Karla Štědrého z poloviny šedesátek, pod který se podepsali Jaromír Vomáčka (hudba) se Zbyňkem Kovandou (text)? Žijí ještě vůbec Vosáhlová, Karásek nebo Vosolsobě? Starý desky jsou hezký - občas si je pouštím.
„V naší kanceláři nejlepší se kafe vaří,
to říká i sám soudruh ředitel.
Hned má jas ve tváři, sekretářce oči září,
zlobit se nemůžeš, i kdybys chtěl."
Dobovými předměty zarovnaný psací stůl, u kterého mnozí z kolegů imitovali práci, je pohledem prozíravého současníka co kus, to muzejní exponát.

Pravila jedna tetka, že je to jen bezcenná tretka s imitací neznámého erbu na tuctovém knoflíku. Znalec šlechtické historie Klika z Kotlíku se v duchu tiše směje. Bezpečně poznal ústřižek od livreje nějakého potomka vévody z Berry, francouzského sluhy pánů z Kunštátu na hradě Točníku. Monarchista Manfred z mého ročníku sází na rakouské barvy lemu z časů habsburské dynastie a Franty Pepy jedničky. No nevěřte mu! Trutnovští gardisti, jak vlaštovky na drátě, špitají cosi o císařově domácím kabátě. Chybí hlas vypravěčky Radky ze mlýna, která se kdysi v Lidovkách málokdy spletla. Přestože ho má denně na očích na cechovní kamizole pantáty Petra.

Všichni kluci co spolu mluvíme, postupně odcházejí, údajně za lepším. Někteří plní elánu, relativně mladí se spoustou naplánované práce, což je Tvůj případ. Aby Tě nic nerozptylovalo, odmítal jsi vysedávat u počítače a přesto stále v živém kontaktu s lidmi, nejraději osobně, maximálně s mobilem jen o okamžik mladším než Tvá oblíbená zicherka. Vždy po boku se svou milovanou manželkou. Vaše ustálená značka V. & V. Jirásci zdobící originální tiskopisy s fotografií posílané přátelům (ještě je mám schované) v pondělí 12. října 2026 se náhle o polovinu zmenšila. Často jsme se všichni tři setkávali na kulturních akcích, výstavách, vernisážích i komentovaných vlastivědných vycházkách po zaniklých důlních revírech v regionu. Plně s Vámi cítím, paní Věro, ani já se se ztrátou milované bytosti nemůžu vyrovnat. V temném podzemí jste jako nerozlučná dvojka objevovali zapomenuté, abyste nám větroplachům, kteří se do šachty podívali maximálně jednou za život ze zvědavosti, připomínali mizející. Snad proto, že jsme oba rodáci z Náchoda, našli jsme k sobě zvláštní pouto. Jen když ses Ty Václave v roce 1943 narodil, měl jsem já s dvouletým náskokem už několik šichet odfáráno. Přesto jsi coby vážený hornický badatel s osobní dlouholetou zkušeností, věhlasný publicista, sběratel a mecenáš snad největší ve svém oboru, oblíbený společník, perfekcionista patřičně ceněný a oceňovaný na mě pohlížel jako na třeštidlo z hor a Krakonošova poskoka. Nikdy jsi pána hor neopomněl pozdravovat jménem svým i všech permoníků z Jestřebích hor.

Stařičký magneťák Sonet Duo z Tesly, živě si pamatuji, jak jsme ho pyšně domů nesli, z posledních sil tiše ševelí tisíckrát obehraný úvodní doják Ládi Štaidla k seriálu Zkoušky z dospělosti a myšlenky přeskakují jako ta potrhaná páska hned několik veršů najednou. Tak brzy stárnout, to je hřích! Co asi může napadnout jednoho potrhlého augusta, je-li požádán aby napsal nějakou oslavnou románovou voničku k jubileu alias moderní čtivé laudatio příteli k posledním kulatinám před důchodem á - la román o Romanovi? Hlavně však stručně, maximálně jednu až tři stránky a aby tam bylo všecko, co už víte z jeho curriculum vitae. Obligátní „Páne šiditelíí, páne šiditelíí" naskočí spolehlivě na první šlápnutí vždycky, když jsem na štíru jak už tak štíři bývají s nějakou zapeklitou otázkou z regionální historie. Těch je s přibývajícími léty pochopitelně s notným přispěním toho věhlasného německého doktora od A, co mu zpravidla nemůžu přijít na jméno, čím dál delší seznam. Narodil jsem se totiž na začátku světové války. Té druhé, jak nejapným vtipálkům snadno doloží jednoduché selské počty. Přesto jsem byl 14. října 1966 při prvním zabékání malého Románka Reilovic z postýlky v Radvanicích, budoucího šéfa seriózního ústavu Státního okresního archivu v Trutnově, už relativně starý pes. Pokud si vzpomínám, tak mě ten o čtvrt století mladší kamarád nikdy nevyhodil ani s tou nejbanálnější prkotinou. Já mu zas vyhovím a nechám se v zájmu vyšší prodejnosti připsat jako fiktivní spolupracovník alespoň jedné z početných publikací o historii regionu, které chrlí záviděníhodným tempem. Asi to bude tím, že se známe celou jeho profesní kariéru. Když se po sametovém vzepětí vrátil zahnojený český dvorek ke zdánlivému normálu, došlo k obvyklému „škatulata, škatulata, hejbejte se". Guru všech zájemců o dějiny, seskupených později ve Vlastivědném kroužku, profesor Wolf vystoupil z archivního šera do světla politických reflektorů, odkud byl vypuzen v osmašedesátém, zprvu jako personální náměstek a na jeho místo nastoupil s mladickou naivitou plný elánu, originálních myšlenek a neotřelých nápadů jako podnikový archivář národního podniku Texlen po absolvování vojenské služby a krátkém zaměstnání v Domě dětí a mládeže ve Dvoře Králové nad Labem Roman Reil.