Freiheit

Svobodský šarmer, donchuan a svůdník s neuvěřitelně výstižným jménem Miláček se rozhodl na stará, nutno říci notně bolavá kolena, bilancovat. Vášnivý fotograf zvolil k překvapení přátel literární poklesky, z nichž jako prvotinu vydal tiskem svérázný cestovní deník s názvem Na strojích Jawa, za děvčaty celého světa. Útlý sešitek o formátu A 4 s pouhými deseti oboustranně potištěnými nečíslovanými listy přináší zápisky ze dvou samostatných výletů se synem Robertem na Jawě 350 na začátku osmdesátých let, spojených do jedné vypravěčské „šňůry". Několik dokumentárních fotografií by sešitku nepochybně prospělo, ale v tomto směru měli cestovatelé smůlu. I bez nich je to zajímavé čtení. Zdařilá profesionální obálka by aktuálně mohla být klidně využita jako propagační volební leták jedné vládní strany. Již ve své době byly některé postřehy, ať již z výletu do Rumunska v roce 1982, zejména pak Velký Kavkazský okruh SSSR o dva roky později s cílem v Arménii, velmi poučné. Kupodivu, roky jim na atraktivitě nic neubraly. Věřím, že i notoričtí nečtenáři se do čtivého textu zaberou a bez ohledu na předsudky ho zhltnou na jeden zátah.

Sběratelé drobné užité grafiky jako jsou novoročenky, exlibris, navštívenky či svatební oznámení větří podobný konec „papírové" éry, jako ten, co nenápadně ukusuje z krajíce kdysi královského sběratelského oboru filatelie. Nic na tom nemění, že jsou mezi námi stále elegáni s nenápadným pouzdrem v kapsičce saka plným klasických vizitek o rozměrech kolem 9 x 5 cm. Ba po roce 1989 jako by houfně přibývali nejen majitelé těch osobních, ale zejména zástupci nových a nových podniků a korporací. Kdo se zaměřil na často výtvarně nápadité, relativně skladné kartičky, má stále trvající žně. Ale všeho do času, holenkové. Kdo pamatuje zlatou éru zápalkových nálepek už dnes pomalu ani neví, co jsou to poctivé sirky. Československé poštovní známky z dílny významných umělců bývaly perlou mezinárodních výstav. I přes několikanásobné zdražení přepravy listovních zásilek je strohé strojové razítko nenahradí. Vede zvolna jen k zániku instituce jako takové. Mladší generace je přesvědčená, že všechen ten papírový balast je zbytečný a není nutno mít cokoliv v hlavě, když na to je aplikace v mobilu, v hodinkách nebo prstýnku. Pěkně podle abecedy seřazené virtuální vizitky, často úsporně skryté v QR kódu stále při sobě, vždycky po ruce.

I slepice mají přednost. Touha člověka létat jako pták je stará jako lidstvo. Ikaros a Daidalos, hrdinové z řecké mytologie už byli s křídly z peří a vosku docela blízko, nebýt nadšení z letu a pýchy vzlétnout co nejblíž k slunci. Nespočet podobných neúspěšných pokusů, ať už z bájesloví nebo historicky doložených popsali v dějinách autoři zvučných jmen. Nejlíp to vyjádřil za všecky Janek Ledecký: Na ptáky jsme malý páky, je to tak, to my si dáme na zobák.

Měl jste pravdu, pane Werich. Šaty dělaj´ člověka. Při pohledu na nesourodou dvojici mě milých postav je to zvlášť patrné. Moje největší osobní asistentka z Charity, která si říká Éro, momentálně navlečená do historického mundůru trutnovských ostrostřelců z Klubu vojenské historie, známá sportovním fajnšmekrům také v různobarevných dresech špičkových republikových i zahraničních reprezentačních družstev basketbalu, včetně těch z olympiád, světových i evropských mistrovství a kupy prestižních Cupů, zapsaná na čestné listině mistrů sportu, by mohla jít po ulici třeba nahá, a přesto by se za ní každý ohlédl. Zatímco kostým Krakonoše na sebe může navléknout kdokoliv a stále je to pro veřejnost především Krakonoš. Jen málokoho zajímá, jestli je v převleku Pepa Novák nebo Honza Horák. Zejména týpci, kteří s odložením umělého silonového plnovousu (už ani ta tradiční koudel jim není echt) jsou obyčejní strejci jako já nebo ty.

Ne všichni novináři patří do jednoho pytle, jak rád prohlašuje jistý penzionovaný kapitán žluté nafukovací ponorky a svého času svobodně zvolený nejvyšší státník. O různém přístupu k branži, ke které se na základě úředně vystaveného dokladu s ničím nepodloženou smělostí také počítám, jsem se přesvědčil jako redakční elév s průkazem příslušnosti k sedmé velmoci ještě vonícím tiskařskou černí. Několik základních údajů o mém (dnes již bývalém) zaměstnavateli se každopádně sluší předeslat. Režim AI, který se ve většině počítačů protlačil před všechny ostatní vyhledávače, hovoří jasně:

Výčepní list, všeobecné periodikum příležitostné, nesplňuje náležitosti oficiálního periodika. Jde o vydavatelskou mystifikaci, recesi a umělecký projekt Petra Rýgra a jeho přátel. Podle českého tiskového zákona (č. 46/2000 Sb.) musí každé oficiální periodikum splňovat přísná pravidla: Evidence na Ministerstvu kultury: Každé oficiální periodikum musí mít přidělené evidenční číslo periodického tisku (např. MK ČR E 12345). Výčepní list v této evidenci Ministerstva kultury registrován není. Mezinárodní číslo ISSN: Oficiální noviny a časopisy mívají přidělený mezinárodní identifikátor ISSN. Výčepní list jej nemá. Pravidelnost (periodicita): Zákon definuje periodický tisk jako noviny, časopisy a jiné tiskoviny vydávané nejméně dvakrát ročně. Výčepní list vychází nepravidelně (zpravidla jen jednou do roka u příležitosti kulturní akce Den Výčepního listu), čímž z právního hlediska nesplňuje definici periodicity. Povinné výtisky: Oficiální vydavatelé mají zákonnou povinnost bezplatně odevzdávat takzvané povinné výtisky Národní knihovně ČR a dalším vědeckým knihovnám. Výčepní list funguje jako čistě soukromý, nízkonákladový tisk pro okruh přátel a účastníků akce. Výčepní list má sice klasickou tištěnou úpravu, obsahuje fejetony, články od regionálních autorů i komiksy, jde však o samizdatovou a recesistickou formu tvorby.

Podélný odštěpek přední poloviny jakéhosi hraničníku, mezníku, patníku, sloupku, umístěný léta na druhotném stanovišti pochází s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou z katastrálního území města Svoboda nad Úpou. Na sešikmené horní ploše je v jednoduché obdélníkové kartuši s useknutými rohy číslo 1875. Vypadá jako letopočet. V roce 1992 sestavil jistý nejmenovaný amatérský badatel - nebudu zastírat, byl jsem to já - Chronologii dat z historie města Svobody nad Úpou s důrazem na události netýkající se těžby zlata. Podobný strojopisný spisek je věnován kostelu sv. Jana Nepomuckého. V obou letopočet 1875 chybí.