Freiheit

Nám, kteří jsme svá nejlepší mladá léta prožívali v druhé polovině padesátých let minulého století, zní známý refrén populární písně stále v uších. Oblíbený slowfox, na který jsme se světácky ploužili parketem dávno zbořené kavárny Bílý Kříž v Janských Lázních na hudbu tamní domovské kapely Sextet K club pod taktovkou kamaráda Honzy Koliska, zněl často i na rozhlasových vlnách Českého rozhlasu v podání mnoha tehdejších pěveckých hvězd. Lavičku v jasmínu s melodií pianisty Vlachova orchestru Miloslava Ducháče na slova hitmakera Miroslava Zikána, šlágr, který se při různých příležitostech dodnes hraje, zpívala ještě mladá Yvetta Simonová, Laďka Kozderková s podmanivým hlasovým sexapelem, později svým drsným altem Marta Kubišová a celá řada dalších interpretek. My pamětníci však víme, že úplně první ji v roce 1956 nazpívala pro Supraphon s orchestrem Karla Vlacha brněnská zpěvačka od Broma Věra Racková, životní družka baviče Jiřího Štuchala. Kdyby ho znala dnešní pragmatická mládež, namítne, že kecám jako on. Tolik řečí kolem obyčejného kusu exteriérového nábytku. Básnický guru naší generace Jiří Suchý nás ale naučil, že trocha poezie nikoho nezabije.

Kradlo se vždycky - o tom žádná! Devět z deseti náhodně dotázaných potvrdí, že mají s nějakou zlodějinou osobní zkušenost. Já budu s dovolením ten desátý. Na ochranu před zcizením poštovních cenin, především známek, ale i dopisnic, balíkových průvodek a snad i peněžních poukázek vznikly už v 70. letech 19. století perfiny. Podle původního patentu Angličana Josepha Slopera to byly speciálním dírkovacím strojkem perforované iniciály - odtud „Perforated Initials", zkráceně perfiny. Nápad se z domovské Anglie rozšířil do celého světa a současní filatelisté registrují perfiny z téměř 200 známkových zemí. Jako ochranný prvek svého majetku je používaly zejména firmy, z nichž ty nejznámější vystřídaly během svého trvání dokonce několik variant. Hojně je užívaly i banky a v některých státech i vládní úřady a instituce, například policie. Perforované známky na soukromých dopisech některé pošty údajně nepřijímaly, ale to je nejspíš nedoložená filatelistická latina. V současném poštovním styku je vytlačil rozvoj výplatních strojků a moderní způsob odbavování pošty. Přesto se někde používají dosud. Sběratelé dlouho považovali perforované známky za znehodnocené a z kolekcí je vyřazovali. Dnes je sbírání perfinů zajímavou a poučnou částí filatelie a sběratelé specialisté se v České republice sdružují například v samostatné Společnosti sběratelů perfinů. Mezi tisícovkami perfinů z Rakouska - Uherska, kde bylo toto „znehodnocování" známek zavedeno už v roce 1877 je i mnoho firemních perfinů z území pozdějšího Československa, které rakouský poštovní řád včetně povolení perforovat ceniny po roce 1918 přejalo. Výslovně je povolení uvedeno i v novelizaci čs. poštovního řádu v roce 1937 a kupodivu i roku 1944. Teprve řád z roku 1968 se o této možnosti šalamounsky nezmiňuje, aniž by ji jmenovitě zakázal nebo povolil.

Jak už to v životě bývá, prostě se to tak seběhlo. Jednou jedinkrát v hloubi onoho režimu byli manželé Havlovi na krátké návštěvě u nás doma. Zatím, co jsem s panem Václavem řešil ryze technické záležitosti, charismatická paní Olga si u kávy nenápadně pohrávala s krabičkou cigaret a má tehdy razantní strážkyně stoprocentně nekuřácké domácnosti jí beze slov nabídla popelník. To jen na úvod o kouzlu osobnosti. Ani jeden z nás tehdy netušil, kam se po letech pohne kolo dějin. Ta skromná a sympatická žena dokráčela po boku svého muže jako první dáma až na hrad českých králů nad Vltavou a my sedíme stále na kopci, kde se před lety popásal skot, který mu v řeči původních obyvatel dal jméno Kuhberg. Krkonošská kavárna, tak trochu natruc té pražské, spolu s Krkonošským muzeem správy KRNAP ve Vrchlabí a Výborem dobré vůle - nadací Olgy Havlové uspořádaly při příležitosti brzkého výročí nedožitých 85. narozenin paní Olgy reprezentativní fotografickou výstavu.

V pomyslném katalogu „dějin ražených do kovu" za všeobecně známými mincemi, medailemi a odznaky se někde na posledních stránkách vpravo dole krčí po léta opomíjené drobné ražby shrnuté pod názvem účelové známky. Sběratelé se o ně začali zajímat teprve historicky docela nedávno a ty nejstarší dlouho zařazovali jako tzv. nouzové mince alias nouzovky, které jsou však v numismatice samostatnou a přesně vymezenou kategorií. Mělo to určitou logiku. Svým provedením většinou mince připomínají a peníze nebo služby někdy nepřímo nahrazují. Mohou sloužit i ke kontrole práce či účasti, jako záloha na vratné obaly, nářadí a jiné produkty nebo poukázka na určitou službu, požitek či jinou odměnu. I leckterý laik už se jistě někdy setkal s pojmem robotní, chmelové, fárací, charitativní nebo potravinové známky - na mléko, na chleba, na oběd (polévku), na pivo - mýtní známky, známky zajateckých táborů. Nověji slevové známky, herní žetony, známky na telefon, na jízdu dopravním prostředkem - i když i ty jsou už dávno minulostí. A další tisíce druhů, které ve většině případů bez jakékoliv evidence razily všemožné podniky a organizace, továrny, důlní společnosti, statky, obchodní domy i drobní obchodníci, spolky, družstva, soukromí podnikatelé, hotely, hostince, pivovary, nemocnice, chudobince...ten výčet by byl asi bez konce. Pořídit jejich vyčerpávající soupis je práce doslova sisyfovská. Těch několik známých dílčích oborově zaměřených katalogů, které zásluhou neúnavných badatelů dosud vyšly, zahrnuje jen mizivé procento vydaných typů a jsou jen příslovečnou kapkou v moři. Oproti ve světovém měřítku milionům druhů mincí, v nichž mají sběratelé nevyčerpatelné pole působnosti, byly však jednotlivé účelové známky raženy často v omezeném regionu někdy pouze ve stokusových a vzácně i jen desetikusových nákladech, obvykle z obecného kovu. Ke smůle sběratelů byly v mnoha případech zcela nebo částečně anonymní. Třeba jen s prostým uvedením hodnoty nebo dávno zapomenutou zkratkou vydavatele. A když skončila jejich platnost, ať už zánikem zřizovatele, změnou poměrů nebo náhradou za jiný způsob komunikace, staly se z dochovaných „účelovek" bezcenné plíšky vhodné na hraní dětem. Mnoho jich bylo poztráceno, v případě hodnotnějšího kovu i roztaveno. Občas najdou nějaký neznámý exemplář hledači kovů, nebo se objeví při pořádání pozůstalosti po starším sběrateli. Dlouho přehlížená Popelka numismatiky se dnes po zásluze stává stále hledanějším dokladem regionální historie.

Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa! Špatný odhad aneb naprosté přecenění vlastní inteligenční kapacity. Teprve docela nedávno jsem měl možnost prohlédnout si obraz rozkvetlého parku, známý až dosud jen z fotografie, tak říkajíc in natura na vlastní oči. Se suverenitou sobě vlastní jsem jej kdysi přisoudil místnímu malíři Hansi Bernatschekovi, protože v jeho prospěch nahrávalo hned několik vedlejších indicií a nakonec rozhodlo, že jiného neznám. Že je námětem dnes již zaniklý park u vily majitele papíren ve Svobodě nad Úpou Prospera Piette - Rivage není sporu. I když stoprocentně se to potvrdit nedá. Ale v duchu geniálního uvažování Járy Cimrmana v podstatě ani vyvrátit. Pamětníci parku v plné kráse už se ve své většině procházejí po heboučkých pěšinkách nebeských. My, co máme ve vzpomínkách jen pouhé torzo postupně ukusované výstavbou, si ho do celkového vyznění obrazu s jistou dávkou fantazie dokážeme promítnout. Zvlášť když dominantní červený buk uprostřed, za kterým zasvěcení tuší kontury výstavné vily, stále jako jedna z mála rozličných okrasných dřevin stojí na svém místě.

Milý bernardýne Bohouši, moc děkuji za Tvou roztomilou knížku pohádek, kterou jsi mi prostřednictvím mého kamaráda Pepy Čermáka dnes poslal. Lituji, že jsem se té slávy k 395. výročí položení základního kamene Luční boudy nemohl taky zúčastnit, ale jsem už starý pes a do té výšky bych se po vlastních nohách už asi nevybelhal. Z připsaného věnování vidím, že máš na svůj věk docela vypsanou tlapku a protože jsem jako Ty stejně postižený psavec, s chutí jsem si Tvé zajímavé povídání hned přečetl. Potěšilo mě, že jsi stejně jako já pro svou knižní prvotinu Antipády, zvolil téměř totožný kapesní formát, jaký se turistům vejde snadno do kapsy. Musím se pochlubit, že jsem o Tvé horské boudě a jejích dávných obyvatelích také vlastnoručně předníma nohama sesmolil několik řádků. A to mi nenapovídaly žádné sličné přítelkyně. Když budeš mít zájem, což při Tvé inteligenci určitě budeš, požádej někoho ze svých člověčích kamarádů ať Ti něco z historie Tvého současného domova na mém webu www.freiheit.cz vyhledá a přečte před spaním. Pro začátek doporučuji na příklad:

Na počátku všeho byl chaos. Věta převzatá z řecké mytologie platí i pro určení přesného data založení obecního spolku dobrovolných hasičů v někdejším podkrkonošském městečku Freiheit, dnešní Svobodě nad Úpou. Den, kdy se svobodští sousedé Weigert a Finger sešli u piva a dospěli k názoru, že by i Svoboda měla mít vlastní hasičský sbor jako nedaleké Hostinné, které tak učinilo první v oblasti s německým osídlením v roce 1864, nejspíš nikdo nezaznamenal. Od nápadu k realizaci je dlouhá a klopotná cesta. V byrokratickém Rakousko - Uhersku to platilo dvojnásob. Data registrací, povolení licencí, zapsání do katastru spolků s nespočtem úředních razítek a podpisů se postupně poztrácela v překladech. Nakonec se za směrodatný zvolil zápis dobového kronikáře, který do obecní kroniky napsal, že hasičský spolek byl založen v druhé polovině roku 1868, jako jeden z prvních následníků města Hostinné. Stejný rok je napsán na první známé fotografii zakládajících členů v původní hasičské fotokronice uložené v Muzeu Podkrkonoší v Trutnově.