Freiheit

Podélný odštěpek přední poloviny jakéhosi hraničníku, mezníku, patníku, sloupku, umístěný léta na druhotném stanovišti pochází s pravděpodobností hraničící téměř s jistotou z katastrálního území města Svoboda nad Úpou. Na sešikmené horní ploše je v jednoduché obdélníkové kartuši s useknutými rohy číslo 1875. Vypadá jako letopočet. V roce 1992 sestavil jistý nejmenovaný amatérský badatel - nebudu zastírat, byl jsem to já - Chronologii dat z historie města Svobody nad Úpou s důrazem na události netýkající se těžby zlata. Podobný strojopisný spisek je věnován kostelu sv. Jana Nepomuckého. V obou letopočet 1875 chybí.

Bude-li vás lhář a mystifikátor, zejména po letošním extra suchém létě, balamutit, že mu houby rostou na zahradě, nevěřte mu ani slovo. Obří plodnice na titulním snímku budila kdysi údiv i zkušených dřevařů na maršovské pile. Pravý pravák je ten ze stanoviště v lese. Trojice v zahradním aranžmá je úlovek jedné dobré duše navedené Krakonošem z krátké procházky lesem v okolí Stachelbergu při čekání na partnera, který se odvážně vydal na exkurzi do chladného podzemí dělostřelecké pevnosti. Ostatní už je všecko pravda pravdoucí, jakože se Tonda jmenuju.

Povzdech vrstevníků nesdílím. Ač ctitel starožitných rukodělných předmětů, novotám se nevyhýbám. Přesto už mám delší čas pocit, jako bych dění v obci sledoval zprostředkovaně odněkud ze záhrobí s neustále rostoucí partou starých brachů, co jsme spolu kdysi s podolkem u zadku cvrnkali kuličky, pásli husy, kopali do vytlučené, mnohokrát sešívané meruny, než čas oponou trhnul a místo záplatovaných kraťasů s jednou kšandou po bráchovi jsme oblékli dlouhé kalhoty s páskem a začali chodit za holkama. Což je na rozdíl od předešlého činnost veskrze individualistická. Sledovat, co se děje kolem, známé „kdo s kým o čem pro koho" mě však vždycky bavilo. A o důvěrnostech - jako hrob, kluci. Ja-ko-hrob! Dokonce i dávno po uplynutí nesmyslného bruselského výpotku byrokratické blbosti zahrnutým všeobecně pod zkratku GDPR. Dnes s facebookem nebo whatsappem pod palcem nestačíme stamiliony informací poletujících éterem ani zaregistrovat. Natož oddělit od fake news, phishingů, smishingů, hoaxů a jiného svinstva ze sociálních sítí. Nadechnout se čistého horského poujetří nejde už ani na Rýchorách. Tak starý, aby mi babička o prázdninách na chaloupce v podkroví stlala každý večer nové lůžko z větviček pravěkých přesliček, zase nejsem, ale rčení, že se historie opakuje - jednou jako drama, podruhé jako fraška - mohu demonstrovat na vlastní figuře. Fakticky už v polovině čtyřicátých let minulého století, kdy na převážnou část našeho života usedali k veslům komančové, vlálo nad jejich hlavami ideologicky motivované heslo „Postaru se nedá žít!" Rozoraly se meze a scelily lány, odvěké hospodáře nahnal vítězný pracující lid v lepším případě do Jáchymova v horším ještě dál na západ za oponu z ostnatých drátů. Z hradů a zámků, skvostů gotické, barokní i renesanční architektury vznikla kasárna a prasečáky. Malebné „chaloupky pod horama" zanikly pod „vokatě" moderními Horizonty, nebo na historicky nejvzácnějším místě Trutnova rozcapeným molochem s přezdívkou Moby Dick. Veškerý majetek patřil pracujícímu lidu. Jenže pracující lid na to s odpuštěním kašlal a dál jezdil na Mácháč a na chatu, kde v kůlničce kutil „samo-doma" kuriozity pro Přemka Podlahu. Ani po naivním zacinkání klíči se v některých případech mnoho nezměnilo. Nenávidění developeři, kteří dokážou zohyzdit i ta nejmalebnější horská zákoutí dřevěnými velkokapacitními budníky v honbě za kapitálem jsou titíž, případně jejich potomci. V chamtivé touze po mamonu totiž „všetci kradnú", jak zní okřídlený výrok jistého vládního politika. Divoké devadesátky, pro některé drogy, sex a rock and roll, takže si nic nepamatují. Pro jiné čas ekologického zrání s vymýváním mozků slogany „zabij bobra - zachráníš strom" se švédskou puberťačkou Gretou v čele. Vždyť, co jiného byla ekoteroristická shromáždění na Šumavské Modravě při blokádě kácení kůrovcem zasažených stromů? Teatrální vázání řetězy k lesním velikánům před kamerami televize byla úžasná sranda, na kterou dnešní třicátníci s rostoucími pupky v klimatizovaných kancelářích mezinárodních korporací v pauzách s kafíčkem z automatu rádi vzpomínají. K přirozenému zmlazení lesa by došlo i bez ztráty tisíců kubíků dřeva jeho ponecháním uschnout na stojato. Kdo dnes ví něco o obaleči modřínovém, proti kterému vzlétla eskadra všech práškovacích letadel s tunami jedovatých postřiků hubící veškerý hmyz a následně i drobné teplomilné živočichy, jen ne obaleče preventivně dávno zavrtané v lesní hrabance. A co obě „Děti Země" někde v západních Čechách, kterým se kvůli nějakým potemníkům daří úspěšně desítky let blokovat několik kilometrů dálnice 49 kdesi na Moravě. Spí se jim stále dobře? Kdo z čtenářů snad nabyl dojmu, že jsem kdysi při nějakém dálkovém pochodu „do Prčice" zachytil z úst mého vrstevníka, náruživého turisty, politika několika stran, několikanásobného ministra snad všech resortů včetně premiéra federální vlády s některými pravomocemi prezidenta a jistý čas „Krále Šumavy" (prozatímního ředitele Správy NP Šumava) Jana Stráského (1940 - 2019) brutální výrok: ...s přírodou se musí bojovat, velice se mýlí. Můj děda Antonín se za Velké války deset měsíců jako vojenský zběh - zelený kádr - skrýval v hlubokých hvozdech Podkarpatské Rusi. Po této životní zkušenosti nikdy neopustil myšlenku, že příroda je pro lidi, nikoliv lidé pro přírodu. To je také jediné, co jsem mu opravdu věřil.

Nežil bych darmo víc než šest dekád s učitelkou, abych pokaždé koncem srpna nepociťoval to zvláštní chvění v očekávání konce něčeho krásného a začátku čehosi jiného, sice známého, leč stejně tajuplného. Tak skončily klukovské Dva roky prázdnin, sentimentálně romantické Prázdniny v Římě, okouzlené Léto s kovbojem, pomíjivé Prázdniny v Mentonu, rozesmáté Prázdniny pana Hulota i dětinské Prázdniny s Broučkem, kultovní Národní prázdniny nebo též Bláznivá dovolená, Kouzelné prázdniny, Nádherné prázdniny, Velké prázdniny s excelentním Lui de Funèsem, anglické drama Moje krásné prázdniny, humorný cestopis Prázdniny v Česku, nebo exotické Prázdniny v Provence. Oba americké filmy s názvem Italské prázdniny nikdy nepřekonají rozkošný stejnojmenný cestopis Jana Wericha. Prázdniny podle tátů jsou Prázdniny v pekle. Končí návrat do dětství a Fišerovy Dobrodružné prázdniny stejně jako detektivní Prázdniny s jachtou i Prázdniny v podzemí. A jako „šlus numero" někde v dáli zní anglický popík Club Tropicana dua Wham!, dokonalé ztělesnění prázdninové atmosféry.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Místo volebního souboje politických stran s jasně formulovanými programy se z komunálních voleb stává komický „srandamač" nezávislých kandidátů reprezentujících rodinné klany. Všechno, co je zákonem povolené, neznamená ještě, že je to morální. Z hlediska vyššího principu mravního by určitě jeden zástupce rodiny na kandidátce stačil. V dobách dřívějších se početné rodiny několikrát denně scházely k jídlu u jednoho stolu. Dnešní zaneprázdnění ekonomicky činní příslušníci jedné familie zřejmě doufají, že se sejdou u obložených chlebíčků aspoň jednou za čas na schůzi obecního zastupitelstva. Je logické, že konečné rozhodující slovo má volič. Bude-li i on přistupovat k volebnímu aktu stejně lehkovážně jako kandidáti, může se čistě hypoteticky stát, zejména v obcích s menším počtem zastupitelů, že hlasovací většinu získají příslušníci jedné rodiny. Může být v takovém případě zaručena objektivita? Okřídlené volební heslo z dob tuhých politických bojů první republiky „Volte voly, volte býky - jen nevolte agrárníky" by dnes po malé úpravě klidně mohlo znít „Volte krávy, volte voly - jen nevolte Novákovy". Další šaškárna jsou celebrity, které se u nás na venkově v nijak hojné míře nevyskytují. To je specifikum početnějších volebních okrsků větších měst. Nic proti slavným lidem. Sázet na popularitu mnohokrát zkrachovalého politika, přebíhajícího ze strany do strany, na kriminálníka s milionovými dluhy nebo hvězdičku šoubyznysu s postavou znetvořenou plastikovými vycpávkami je dehonestující pro všechny historické bojovníky za volební právo.

Nepublikováno

Byla to velká sláva v Dolních Lysečinách, malé vesničce v horách o 43 číslech popisných a počtu kolem pouhých 150 všech obyvatel, dnešní součásti Horního Maršova. Letní den 19. července 1936 vyšel na oslavy významného 50. letého jubilea od založení v té době stále ještě jediné společenské organizace v obci, spolku dobrovolných hasičů. Za tu dobu se v hasičských řadách vystřídalo několik generací chlapů schopných a ochotných pomáhat svým sousedům ve chvílích ohrožení. Celkem 28 uniformovaných mužů se sešlo při oficiálním fotografování sboru před aparátem Josefa Jeschke, vyhlášeným provozovatelem fotoateliéru ve Svobodě nad Úpou. Mnohem později se současnými možnostmi dodatečně digitálně kolorovaná fotografie sice skupinu oživí, ale barevně mate. I na původní kvalitní černobílé fotografii lze jasně rozlišit barevnost tehdejších uniforem. Zatímco v českém vnitrozemí byly hasičské uniformy pestré od téměř bílé režné látky se zapínáním na červené čamary, až po novější tmavě modré stejnokroje, v pohraničí to bylo jinak. Především horské oblasti byly osídleny německy hovořícím etnikem, které tvrdošíjně setrvávalo u rakouského vzoru, než i hasiči nuceně přešli koncem třicátých let pod říšskou legislativu. Lysečinští mají na sobě tudíž tradiční jednořadová saka v barvě polní šedi (Feldgrau) se zapínáním na šest knoflíků z mosazi nebo bílého kovu a jednoduchým ležatým límcem. Hodnostní pásky na ramenních výložkách jsou červené a bílé. Bílé jsou i distinkční proužky na levém rukávu. Komplet doplňují tmavě modré nebo černé dlouhé kalhoty, černé společenské polobotky a vyleštěná parádní kožená, výjimečně mosazná přilba rakouského typu s doplňkovým kováním a šupinovým nebo řemínkovým podbradníkem, případně tmavě modrá brigadýrka s kšiltem (Schirmütze). U dlouholetých členů lze na blůze zaznamenat i k té příležitosti vydaný pamětní odznak.

Definice generací užívaná nejčastěji v popkultuře je jeden z mnoha produktů přejatých z takzvané západní civilizace. Opičíme se po ledasčem, proč ne i po této pro praktický život naprosto nepotřebné zbytečnosti. Pro současné seniory neexistuje nic ještě staršího než černé uhlí a to jsou opravdoví staroušci z poválečné generace, tak zvaní „baby boomers" děti populační exploze narozené mezi lety 1946 až 1964. Ty má boží prostoto! A co „ztracená generace" poznamenaná Velkou válkou, když zůstaneme jen v minulém století? Jako s jistou nadsázkou rodilý Američan mám tak trochu právo odvolávat se na zvyklosti z USA. Tam následující dvacetiletý úsek po „ztracených" 1925 - 1945 nazývají výstižně „silent generation" tichá generace, ke které se hrdě hlásím, i když jsem s datem narození téměř na chvostě a moje rodiště je v miniosadě u Náchoda. My čilejší jsme na začátku „zlatých šedesátých" zakládali rodiny. Většina vrstevníků si však období hippies a punku užívala na plné pecky. Všem nám do života v srpnu 68 vjely tanky s rudou hvězdou a na ocelových pásech přivezly normalizaci. Z následující generace X vymezené roky 1965 - 1980 se v tehdejším Československu vyjímají s přehlédnutelnou časovou tolerancí děti zhruba z její poloviny, narozené v sedmdesátých letech zvýšené státní podpory rodičovství provázené populační vlnou s nálepkou Husákovy děti, podle hlavního představitele tehdejšího bezčasí. Spojené státy žádného Husáka neměly, tak jim na plnou hubu říkali lenoši (slackers). Husákovy děti jsou tak de facto i naše děti. I mezi nimi lze najít „pilníky" kteří v životaběhu uběhli o pár skoků, někdy i mílových, dál než za obecní humna jako někteří současníci. Každý člověk je originál. Každý má za sebou své osobní prohry a slavná vítězství. V minulosti, když se někdo chtěl zapsat do historie, musel se celý život sakra snažit, aby vyniknul. Dnes stačí být celebrita. Přesto i v generaci lidí s tak nelichotivým jménem jsou jedinci převyšující své vrstevníky v různých disciplínách i ve světovém měřítku. Stali se z nich věhlasní vynálezci, výzkumníci, lékaři a učitelé, univerzitní profesoři, sportovci působící v zahraničních klubech a držitelé rekordů, námořníci. Ale také kuchaři a kuchařky, zdravotní sestry, kováři a truhláři, sklářští výtvarníci, důstojnice armády, projektanti, spisovatelé nebo jeřábníci. Zatím nikoho ani nenapadlo porozhlédnout se po dalších osudech hrstky svobodských rodáků a absolventů místní školy z inkriminovaného období. Sportovní odvětví jsem vybral záměrně, protože s tím nemůže být žádný příslušník naší rodiny spojován ani náhodou. Ke své lítosti jsem vyloučil i dámy, abych nemohl být nařčen z předpojatosti. Bez jakéhokoliv výběru, nahodile jako králíky z klobouku, představuji sedmičku, která se k životní kariéře, ať již sportovní nebo přes sport odrazila z domovského prahu ve Svobodě nad Úpou. Proč zrovna sedm? Sedmička je šťastné číslo. Sedm dní je v týdnu...napadá mě parafráze na slavný „Balíček karet" Mirka Černého z repertoáru skupiny Plavci. Moje počty nejsou však zdaleka tak zbožné. Když jde o sport v Česku je fotbal numero ajnc: Jedenáct bylo Klabzubáků, deset malých černoušků, dokud byl svět normální, bývalo devět planet, osmička pivo se ještě dalo pít, sedm je trpaslíků (i svobodských velikánů), šestka je číslo ďáblovo, bylo nás pět nejen podle Karla Poláčka. Čtyři jsou světové strany, tři vlasy měl pohádkový děd Vševěd, dvou volů je třeba do páru v potahu a jeden stačí, aby to sepsal. A kdo bude číst? Snad aspoň jmenovaní: