Freiheit

Při zpracovávání jednotlivých článků vzniká obvykle halda přebytků, které ať už z jakéhokoliv důvodu marnotratně spadnou pod stůl. Buď mají v celkovém vyznění zanedbatelný význam, nebo se zvoleným tématem jen okrajovou spojitost. Často nevyhovuje kvalita ilustrací. U historických materiálů většinou všecko dohromady. V případě story rodiny Gallů, jejichž předci jsou na Trutnovsku zaznamenáni už v soupisu poddaných podle víry z roku 1651 zahrnutého jako pramenný podklad do berní ruly z roku 1654 považované za první oficiální zemský katastr Království českého bych to považoval za ignorantský přešlap zájemce o historii regionu, i kdybych vzácného přítele, vrstevníka a svobodského rodáka Herberta Galla neznal. Je celkem příznačné, že jeho pravděpodobný předek z Horního Starého Města, kde se v již zaniklém čp. 106 narodil i zakladatel svobodského klanu Anton Gall, je v berní rule veden jako zahradník ve smyslu drobný zemědělec s malou výměrou půdy a biblickým jménem Adam. Generace českých Němců žijící v turbulentním 20. století byly letitými příslušníky Habsburské monarchie, aby se po Velké válce nedobrovolně stali občany Československé republiky. Po připojení Sudet k Třetí říši skončili všichni a nutno podotknout, že s počátečním nadšením v Německu. Vyhnání z rodné vlasti, pro které se vžil kulantní název odsun, byla jen krutá historická tečka za v podstatě neřešitelným problémem. Nezůstala po nich spálená země jako na válečných bojištích, ale zařízené domy, obdělaná pole a opuštěné hřbitovy. Nelze se divit, že se i po letech stále ještě nacházejí různé osobní památky, dokonce i archiválie. Současným nálezcům, pokud nejdou zpeněžit, nic neříkají. Stejně jako potomkům původních majitelů žijícím v cizině. A přitom i nezaujatým pozorovatelům se z každého dopisu či pohlednice, zežloutlého dokladu nebo fotografie dá při pospojování souvislostí sestavit barvitá sága jednotlivých osudů.

Prosinec to nejsou jen čtyři týdny rozjímání s postupným zapalováním svíček na adventním věnci. Ani pouze Vánoce s připomínkou Kristova narození s jesličkami, stromečkem a dárky. Ale také výbuch veselí na Silvestra s bujarou oslavou nového roku. A k tomu patří, jak by řekli ještě před tři čtvrtě stoletím rodilí Svoboďáci, šnaps. Pálenka, likér, kořalka. Pro jemnější nátury pivečko, pro dámy víno. Dnes je výběr bohatý jako v tom nejfantastičtějším snu notorického alkoholika. Tenkrát hrála prim domácí produkce. Na čepu byla lahodná tmavá osmička z Měšťanského pivovaru v Trutnově i řízný knížecí Klugeho světlý ležák z Rudníku. Ve Svobodě nad Úpou býval prý pro všechny bez rozdílu věku a pohlaví oblíbený bylinný likér. A nebyl to známý karlovarský třináctý pramen páně Bechera, ani „starý fotr" Praděd z Jeseníků, natož odvar z bezinek jaký míchal Rudla Jelínek, ale „Koppengeist" místního výrobce Antona Galla a jeho společníka a pokračovatele syna Alfonse vhodný pro každou příležitost. Základní suroviny v podobě léčivek bylo na horských stráních habaděj a místní ženy bývaly zkušené kořenářky. Sběr a sušení několika druhů bylin byla záležitost všech žen z rodiny. Zatímco čeští „paliči" ohnivé vody na západě Krkonoš volili nevynalézavé názvy pro své nápoje podle bylinného složení nebo jména výrobce jako „hořcouka" z kořenů hořce nebo „honcouka" od jména Honců, či „rezkovačka" z hospody Na Rezku, s výjimkou čábrčuku Krakonoše Janouška, německá složenina Koppengeist v sobě promyšleně skrývá několik významů. Koppe je všeobecně vrchol hory. Ve východních Krkonoších však znamená jednoznačně královnu pohoří Sněžku. Geist je duch, zjevení, strašidlo, to ví každý křížovkář. Čili Duch Sněžky, povšechně Duch hor. Lapidárně řečeno starý dobrý Krakonoš, zvlášť když je název doplněn výmluvným obrázkem. Rafinovanost je skryta v detailu. Je to i jeden z německých výrazů pro líh - lihovinu, pálenku, destilát, špiritus, šnaps.

Pro ikonickou taneční vinárnu raného mládí mé válečné generace, uzavírající dlouhé období mezi lety 1925 - 1945, pro kterou se v hierarchii podle roku narození vžil název „Silent Generation" čili Tichá, se slavné chvíle vzepětí po znovuotevření na přelomu padesátých a šedesátých let bouřlivého minulého století staly labutí písní. Starobylá výstavná budova s bohatou historií v centru Janských Lázní zmizela během 80. let definitivně z jejich panoramatu. I ona měla někdy své rané mládí, doložené sporými ilustracemi, které provázejí malý exkurs proti toku času. Jedna ze starších vedut rozvíjejícího se lázeňského střediska pod Černou horou je známá z mnoha pozdějších kopií, ze kterých čouhá zásadní nesrovnalost. Původní grafika bez datace se signaturou autora kresby Labský a rytce Rybička (pravděpodobně Josef 1817 - 1872) vyšla v ročence „Libussa" vydávané v letech 1842 - 1860 pražským nakladatelem Klarem. Učitel Josef Demuth ji ve vlastivědné publikaci Trautenauer Bezirks-Kunde z roku 1901 otiskl s datací do roku 1820. Podle této předlohy namaloval volně rozměrný barevný obraz olejem místní poválečný malíř podepsaný A. Hubka s uvedením téhož letopočtu. Na výstavě v lázeňské Kolonádě roku 1967 ke stému výročí administrativního osamostatnění Janských Lázní od Svobody nad Úpou byla vystavena fotokopie téže rytiny s daleko pravděpodobnějším datem 1854 bez uvedení zdroje. Výrazná první osamělá zděná budova vpravo je nepochybně popisné číslo 34 nazvané později „Deutsches Haus" vystavěné údajně v letech 1850 - 1852. Malý dřevěný domek s valbovou střechou číslo 23 vzadu, patřící rodině Baudischů odkoupil později hoteliér Stark, nechal ho zbourat a na jeho místě postavil v roce 1890 prostornou jídelnu spojenou s hotelem.

Listopadové listopadání zahalené v závojích mlhy vybízí k listování v listinách a listech periodických i jednoúčelových v teple u kamen. A to by v tom musel být sám rohatej, aby se v zažloutlých papírech z regionálního tisku nenašel nějaký Krakonoš na listopad. Samozřejmě našel. Jako jsou větve stromů oškubané podzimními větry až na dřeň, je to jen pouhý ksicht, ale je tam všecko. Na první pohled nikdo není na pochybách, že je to on. Nejvyšší pán na Krkonoších s chlapáckou postavou hromotluka, dobráckou tváří tušenou i pod mohutným plnovousem a šibalskýma očima. Nepodepsaný grafik takhle jednoduše vyzdobil propagační prospekt podniku Krkonošské hotely Vrchlabí o několika listech na krkonošskou zimní sezonu 1968 - 69 v jazyce německém. A protože je to památka z hlubokého socíku, dovolím si ji symbolicky doplnit perličkou jen o několik málo let mladší.

Nezamýšlenou připomínkou Dne válečných veteránů 11. listopadu z žacléřské porcelánky je biskvitová soška dvou vojáků rakousko - uherské armády nazvaná Pozdrav z domova. V originále „Grüsse aus dem Heimat" na spodním okraji sousoší se značkou TP a číslem formy 3452 vzadu. Figurky ozbrojených pěšáků z bílého neglazovaného porcelánu zastižených ve chvíli ztišení válečné vřavy, kdy si byli právě vyzvednout poštu, jsou výmluvné zachycením dojemného okamžiku. Sedící hltá očima řádky právě otevřeného dopisu, stojící kamarád mu nahlíží přes rameno a pyšně si nese balíček z domova. A možná to ani nebylo uprostřed bojů, ale jen při docela poklidném životě v kasárnách. Kdo ví? Neznámému modelérovi se prostě povedlo zachytit poetické kouzlo jedné z příjemnějších chvil vojenského života.

V létě v šestačtyřicátém po světové válce (té druhé) mi ještě nebylo ani pět a byl jsem docela lekavé dítě. Což často zneužívala Frau Kuhn (chce se mi napsat stará, ale to by se současné mladistvě vyhlížející kočky mezi čtyřicítkou a padesátkou mohly urazit) když občas přišla k nám do hospody koupit citronovou limonádu pro svou milovanou vnučku Annelies. V nestřeženém okamžiku na mě obvykle vyštěkla šišlavé „Šiška - puj do pšíška!" a zapíchla mi ukazovák do pupíku. Kajícně přiznávám, že se mi docela ulevilo, když musela koncem srpna s několika dalšími německými starousedlíky do odsunu. Teprve dodatečně mnohem později mi došlo, že měla na mysli slavného husitského vojevůdce Jana z Kalicha. Od té doby si propastný rozdíl mezi Žižkou a šiškou pamatuji. Trocnovský loupežník mi ani přes chvalozpěvy mého tehdy oblíbeného spisovatele Aloise Jiráska k srdci nepřirost. Zato šišky, to je jiná! Už od mládí mě fascinovaly jejich zajímavé tvary a skoro z každé houbařské výpravy jsem si nějakou pěkně rostlou přinesl domů. Čím větší, tím líp.

Zapomeňte na Halloween, Samhain a další komerční importované obyčeje přisuzované Keltům, nově s dýňovými bubáky a klobouky z Harryho Pottera, které jsou sice údajně starší než křesťanský svátek Památky zesnulých s hezkým českým pojmenováním Dušičky, zavedený sv. Odilem, opatem z Cluny v Burgundsku v roce 998, ale v našich zeměpisných šířkách nemají tradici. Ani žádné svatouškovské kázání překypující optimismem, že hrobem život nekončí, nečekejte. Vzpomínat na naše blízké, kteří nás opustili je vhodné každodenně, ne jen v nějakou vyšší mocí určené datum. U hrobů a zesnulých však zůstaneme. I z historického hlediska mají stále současníkům co sdělit. Mezi rovy na hřbitově ve Svobodě nad Úpou, zřízeném na Sluneční stráni v roce 1888, zdaleka ne ten nejokázalejší, ale v současnosti určitě mediálně nejznámější je hrobka s prostým německým označením Schröttergruft, odkazující na zde pohřbeného poštmistra ve výslužbě Hermanna Schröttera. Ironií osudu však ani ne díky osobnosti zesnulého, ale kvůli věhlasu autora působivého náhrobku, jehož jméno zaslouženě dávno překročilo hranice regionu. Pod pískovcovým reliéfem s motivem schouleného truchlícího muže s lyrou je podepsán teprve v poslední době patřičně doceněný umělec Emil Schwantner. Zpřístupněním údajů z matrik narození, oddavků i zemřelých díky záslužné činnosti unikátní webové databáze Archa Krkonoš vyšlo najevo, že s kryptou je spjat jako příslovečný třetí vzadu muž zapsaný v dějinách regionu rovněž zlatým písmem a to Schrötterův švagr (nelze přehlédnout ani jejich stejné datum sňatku) Kajetán Bayer z Janských Lázní. Místo posledního odpočinku s ním sdílí i jeho dcera Gertruda provdaná Wagnerová (*15. 9. 1890 †20. 6. 1944) rodačka z Janských Lázní, poštovní úřednice v Trutnově. I přes publikačně těžko odpustitelný prohřešek se budu genderově nevyváženě věnovat převážně jmenované trojici pánů.