Tak si povězme něco o taxi

 

Auto-Kneitschel-Freiheit.jpg

Nemám rád reklamu, nemám rád reklamu, nemám rád reklamu! Zejména tu současnou, špatně pochopenou, vlezlou, manipulativní, dotěrnou, útočnou, snažící se zákazníkovi vnutit to co nepotřebuje, nejlépe tři za cenu jednoho. A už vůbec ne tu politickou. Tu která vyhání některé lidi z kina i od televize a přivádí k šílenství při listování novinami. Lidsky necitlivé a krajně neetické se mi jeví zcela aktuálně, když jeden z nejprodávanějších seriózních celostátních deníků na smutečně laděné dvoustraně věnované zemřelé britské královně Alžbětě II. na celé jedné třetině otiskne dryáčnicky barevnou reklamu jistého obchodního řetězce s flákotami syrového masa. Asi za tou averzí je i těch osm křížků na hřbetě, ale tak pronásledován tím Němcem A- A- no tím Alzhamrem zase nejsem, abych si nepamatoval, že reklama tu byla vždycky. Jenže konkrétní, nezašifrovaná falešnými přísliby...no prostě, jsem staromilec a nestydím se za to. I obyčejný inzertní poutač běžného živnostníka byl většinou výstižnou prezentací poskytovaných služeb. Takový byl například reklamní inzerát svobodské autoopravny Heinricha Kneitschela i s nabídkou taxislužby otištěný v nedatované publikaci o krásách Krkonoš v polovině dvacátých let minulého století. Autosprávkárna Kneitschel je uvedena i v Adresáři republiky Československé pro průmysl, živnosti, obchod a zemědělství z roku 1927.

Pokračování článku »

Zavírání lesa

01. října 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Amanita muscaria

Člověk ze zoufalství, snadno pomate se. Muchomůrky bílé, budu sbírat v lese...

Plastici prý tu píseň neměli rádi a hráli ji jen kvůli Mejlovi Hlavsovi, který báseň Egona Bondyho tak kongeniálně zhudebnil. Já mám tu vtíravou melodii nechtěného šlágru spojenou s Bohdanem Holomíčkem, který ji často a rád používá jako hudební podkres při promítání svých fotografií. Zoufalství a běsy nevyléčí lesy. Muchomůrek plno kol nezažene srdcebol. Jsou totiž jako naschvál tradičně jen a jen červené. Symbolická barva, kterou zrovna nemusím a přesto jsem ji při návštěvě lesa po dlouhých čtyřech letech doslova hltal očima i foťákem v mobilu. Včera byl nádherný podzimní den jako stvořený k zavírání lesa po houbařské sezóně proložené čtyřletou pauzou. Kvůli vážným zdravotním problémům jsem nebyl schopen udýchat ani pár kroků na mezičku za barák a tiše záviděl houbařské úlovky kolegům z mykologických webů na Internetu. Nejen pohyb, cvičení a fitko, ale i starosti a stres dokážou sežrat aspoň kapičku přebytečného tuku a musím to zaklepat! Prostě jsem to zkusil. Nebyla to žádná sláva, jen tak co noha nohu mine a pěkně po cestě. Ale byl jsem v lese! Skalní suk nad cestou na Rýchory, kterému soukromě říkám Dianina skála podle jedné mé psí slečny je stále na svém místě. Jinak se ale všechno změnilo velmi. Konec září a přes všechny žvásty notorických báječů kamkoli mé chabé oko z cesty dohlédlo po houbách ani památka. A to pamatuji roky, kdy jsem nosíval i začátkem listopadu. Tak aspoň ty muchomůrky.

Nepublikováno

Pokračování článku »

K volbám nešel!

23. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Capreolus capreolus v kosmetické úpravě anti

To je on! Svobodský záškodník, postrach sadů a zahrad, který se bezostyšně producíruje po okrajových parcelách města sousedících s lesem, lákán pamlsky soucitných ochránců přírody. On jim za to na oplátku vyžere zahrádku a na jaře okouše poupata růží. Jeho vzdálený příbuzný ze Sluneční stráně několik let systematicky ničil nervy leckteré pěstitelky stejně jako všechny dosažitelné muškáty v okolí. V zimě dokonce kradl květiny z hrobů na hřbitově, bezbožník jeden. Dej mu Krakonoš lehké spočinutí tam někde na srnčí věčnosti. Tenhle krasavec je ale zatím v plné síle, soudě podle zdravě vyvinutého bohatě zaperleného paroží zdatného pravidelného šesteráka. Dokonce bych řekl, že už několikrát v životě převlékl kabát a usuzuji, že k tomu má opět nakročeno. U politiků je to věc opovrženíhodná, ale u srnců - normálka, voe!

Pokračování článku »

Když je v Praze abnormální hic…

18. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Á la Bratři v triku

...nevěští to pro prostého horáka z Krkonoš nic dobrého. Ivan Mládek měl svým zpívaným sloganem před lety sice na mysli poklidnou letní plovárenskou idylu, ale v přeneseném slova smyslu, pokaždé když to ve vládních kruzích vře, je čas poohlédnout se po nějakém klacku. Znovu aktuální je to v současné energetické krizi. Ceny energií letí strmě vzhůru a v návaznosti na ně skokově zdražuje další zboží i služby. Na horách napadl nezvykle brzo první sníh a na domovní dveře neodvratně ťuká přicházející zima. Vnitřní chlácholivý hlas utěšuje pamětníky, že všecko už tu bylo. Jen rozum potvora dobře ví, jak vypadá teplo a co je k zahřátí potřeba. Když není co do kamen, není ani nic do huby. Žertování poslanců s honosnými sídly v teplejších destinacích jak je třeba navléknout se do svetrů, rozesměje, ale nezahřeje. Leckterý senior, přemýšlející o koupi aspoň metr dvacet dlouhého konopného lana by měl zapátrat v paměti nebo zalistovat v rodinném albu. Také v posledních dekádách minulého století se řetězily ropné krize v návaznosti na horkou situaci na Blízkém východě jedna za druhou. Tenkrát si s tím chytré horákyně ještě poradily. Snesly z půd a komor odložené pleteniny po babičkách a z rozpáraných zbytků napletly inspirovány módním patchworkem teplé, pestré a slušivé svetry pro celou rodinu. Historie se nejen opakuje, ale taky vyvíjí. To, co bývalo kdysi dramatem, vrátí se jako fraška. Samozřejmě i naopak. Tak jste to myslela paní předsedkyně? Obávám se, že to nepomůže.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Kdepak ty ptáčku hnízdo máš?

14. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Sedí tam ve křoví, ani se nehne

Všichni vrabci, špačkové, čížci, stehlíci i slavíci, včetně toho zlatého, ať mi prominou. Tenhle kosák, to je jiný kalibr. Nenápadně zbarvený pták podivného vzhledu se nejspíš dožívá vysokého věku. Jenom u nás pokud si vzpomínám, hnízdí minimálně půl století, ne-li víc. Chytil jsem ho kdysi při nějaké „železné neděli" na hromadě šrotu a už tenkrát vypadal stejně ošuntěle a dospěle. Doslova jsem ho dovlekl domů. On tenhle drobeček velikosti vypaseného kosa z městského parku, měřící od špičky neobyčejně mohutného zobáku až po podivnou pentličku na konci ocasních per všeho všudy třicet centimetrů, váží bez pěti gramů neuvěřitelná dvě kila. Už jsem málem napsal „živé váhy", ale nebudu dál napínat.

Pokračování článku »

Astoria story

09. září 2022    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Předválečná hotelová nálepka

Páni, Astorka! Astorka jednou, Astorka navždycky. I když za našich mladých let nebyl svět jako květ. Oblíbená taneční vinárna, kavárna a restaurace s hotelem spadající do sítě národního podniku Restaurace a jídelny a po jeho delimitaci v roce 1963 přiklepnutá Krkonošským hotelům přejmenovaným na Interhotel Krkonoše se jmenovala Praha. Svého času jako hlavní závod zahrnovala téměř všechny hotely, noclehárny a ubytovny, restaurace a kiosky v Janských Lázních i ve Svobodě nad Úpou. Nikdo z místních jí ale jinak než Astorka neřekl. Dělila se o přízeň sotva dozrálých „týnejdžrů" se stejně populárním Bílým křížem. O nějaké konkurenci nebo rivalitě nebylo "mezi námi děvčaty" ani potuchy. Chodívali jsme tam i tam. „Český Gastýn" je proti svému alpskému vzoru hnízdo, hnízdečko, kde se tenkrát všichni znali a mnoho podniků spojoval nestálý personál, zejména různě poskládané party muzikantů a v těchto konkrétních dvou případech i osoba janskolázeňského nekorunovaného krále pinglů, číšníků a vrchních Václava Rezka. Tomu na oblíbenosti mezi stálými hosty neubrala nic ani pozdější funkce ředitele celého ansámblu. Věčně usměvavý s noblesou prvorepublikového hoteliéra nehlučně proplouval mezi páry na tanečním parketu, často s neodmyslitelným doutníkem a taktně dokázal zahrát do autu polo žertem naznačený pokus připočíst ke konečné cifře na účtu i současné datum. Které měl možná už dávno zakalkulované. Což s oblibou zdůrazňoval, když nám ukazoval, na kterou část jeho elegantního bílého škodováckého kabrioletu Felicia jsme mu přispěli. Většina z nás sotva plnoletých holobrádků mu ještě velkoryse sem tam nechávala i korunové zpropitné. Hned na jednom z prvních rande s mou milou, se kterou jsem se seznámil teprve v sobotu před týdnem, a to mě podrž, na seznamovacím večírku Československého svazu mládeže s tancem v Národním domě v Dolním Maršově jsem se snažil odčinit faux pas, kdy jsem ji mírně ovíněnou v pozdních nočních hodinách zavedl dle veřejného mínění na společenské dno - taneční zábavu ve „vykřičeném lokále" hotelu Sport naproti svobodskému nádraží, kde se zastavovali opilci z jiných zábavních podniků na poslední tango před odjezdem prvního ranního vlaku. Po týdnu jsme se „čirou náhodou" sešli na další historicky významné politické akci slučování obcí ukončené taneční zábavou v Sokolovně. Rande jsme později bláhově říkali dlouhým procházkám s rádoby intelektuálním přetřásáním četby, filmů nebo rozhlasových divadelních inscenací (televizi jsme tenkrát ještě ani jeden doma neměli). Tentokrát jsme navíc pěkně vymrzli. Bylo to (a to vím naprosto přesně) v neděli odpoledne 10. dubna 1960. Ideální čas zajít do Astorky na pravidelné odpolední „taneční čaje". Byl jsem tam v té době, kdy živá hudba vyhrávala k tanci čtyřikrát týdně téměř „štamgast" a na mé oslňování proměnlivého dámského doprovodu byl decentně obsluhující personál zvyklý. Divadýlko, které jsem své nejnovější známosti sehrál, jsem ale původně vůbec neměl v úmyslu. Z pařátů zmrzlých na kost mi do ztišené atmosféry vyklouzl s patřičným rámusem titěrný šálek s kávou, samo sebou roztřískal i podšálek, černá tekutina zlila ubrus a částečně i garderobu mé společnice. Zachoval jsem dekorum a naprosto klidně (podotýkám klidně) jsem požádal servírku o nápravu té spouště. Má partnerka, cudná a slušně vychovaná slečna učitelka byla z té nečekané pozornosti okolo sedících hostů viditelně rozpačitá. Světácky jsem objednal novou rundu zároveň s lahvinkou sektu a na uklidnění ještě chuťovku. Místo obligátního salámu Gothaj nedostatková tresčí játra s cibulkou a citronem. A byl jsem king!

Pokračování článku »

I Krakonoš je jen člověk

31. srpna 2022    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Vladimír Pechan Hrádeček 3. srpna 2013 - foto Pavel Klimeš

Málokdo je ještě dnes v pragmatickém a racionálním 21. století schopen pochopit, že stále žijí lidé, kteří věří na existenci Krakonoše. Jsem jedním z nich. Krakonoš mě provází téměř celým životem. Vůbec mě nepřekvapuje každoroční obrovský zájem o výstavu Krakonošů všech možných podob a provedení v některém z muzeí v oblasti Krkonoš po obou stranách v současné době již celkem bezvýznamné státní hranice. Ze své lásky k nejvyššímu vládci pohoří jsem se nesčíslněkrát vyznal v regionálním tisku i na webových stránkách www.freiheit.cz . Krakonoš je středobodem mé sběratelské vášně, těžko pochopitelnou mánií a celoživotním koníčkem. Pro tentokrát pominu oblíbené pohlednice, grafické listy, obrazy a umění všeobecně, tudíž i tak rozšířené suvenýrové figurky z kůry a lišejníků ba i lidové řezbářské práce. Ty profesionální jakbysmet. Zaměřím se jen a pouze na lidi z masa a kostí, takzvané Krakonošovy pobočníky, kteří jej zastupují ve styku s veřejností anebo se převlékají do jeho kamizoly při různých oslavách a taškařicích, tak jak se mi sešli bez ohledu na chronologii heslovitě pěkně podle abecedy v mé soukromé kartotéce. O některém toho vím málo, o jiném víc o dalším zhola nic. Zaručuji, že každý se v Krakonošově převleku aspoň jednou objevil. Hodně představitelů je z Harrachova, kde má příjezd Krakonoše na konci lyžařské sezóny letitou tradici. Ale i Svoboda nad Úpou má mezi nimi svá želízka v ohni. Škála týpků od těch, kteří jsou svým vzhledem „Jeho Majestátem" čtyřiadvacet hodin denně dokonce i v podvlíkačkách a těmi, kteří si navlékají masku jen po čas „karnevalu" je přepestrá a jakákoliv selekce není na místě. I když přiznávám, že ti první jsou mému srdci bližší. Většina pánů je na fotografii, ať již charakteristické nebo méně známé jako Krakonoš, někdo v civilu. U někoho chybí portrét úplně. Jakékoliv doplnění uvítám a všem známým i nezjištěným autorům fotografií děkuji. Zástupcem uvedených představitelů Krakonoše z tuzemska, ba přímo z regionu je na titulním obrázku Vladimír Pechan v civilu 3. srpna 2013 na Hrádečku, kde ho vyfotil Pavel Klimeš.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 153 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.