Filokartie za časů Corony – 2

10. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Když k úsměvu není důvod

Ten ksicht mluví za všecko! Takhle by se nejspíš i dnes tvářila Sněžka bez lidí, kdyby mohla. Slezský malíř Martin Nicolaus, žák Karla Ernsta Morgernsterna (1847 - 1928) na umělecké škole ve Vratislavi ji takhle ponuře nejspíš vnímal, když se z rodného kraje ve věku 35 let odstěhoval do Bavor, kde se v roce 1912 oženil. Zároveň se přímo zamiloval do proti krkonošským hřebenům odlišné avšak stejně inspirativní scenerie Švábské Jury. Dodnes je považován za dvorního malíře tohoto švábského podhůří Alp. Syn obchodníka se sklem a porcelánem se narodil 9. června 1870 v tehdejším pruském Neumarktu bei Breslau, nyní Środa Śląska v Polsku. Na přání rodičů se jako předurčený dědic firmy vyučil malířem porcelánu a poté u zmíněného Mistra Morgernsterna, jednoho z věhlasných malířů Krkonoš krajinářem. Téměř deset let se z nouze živil jako malíř divadelních scén, než v roce 1905 začal studovat ve Stuttgartu na Královské akademii výtvarných umění u Christiana Landerbergera (1862 - 1927) jednoho z největších německých krajinářů té doby. Nicolausovým učitelem byl například později i zakladatel modernismu, rodák z Olomouce Adolf Hölzel (1853 - 1934). Při studijních cestách do Švábské Alby mu učarovaly náhorní roviny, bílé vápencové útesy a jalovcové louky a jeho tradiční pojetí krajiny ho řadí k předním představitelům švábského impresionismu. Zemřel 11. února 1945 v Erkenbrechtsweileru v Bádensku - Württembersku. Pohlednici vydal před asi 120 lety známý slezský nakladatel Max Leipelt ze Slezských Teplic (tehdy ovšem Bad Warmbrunn) dnes součást Jelení Hory, spolu s celou sérií oblíbených personifikací evropských velehorských vrcholů od různých malířů. V 50. letech minulého století inspirovala stejná pohlednice tehdejšího svobodského kronikáře Františka Koudelku aby ji doslova „obšlehl" jako miniaturní ilustraci k zápisu o počasí. Třeba právě tenhle krkonošský mračák adresátku velectěnou paní Annu Kloučkovou, vdovu z Chrudimi na chvíli rozveselil.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Filokartie za časů Corony – 1

08. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Takhle to nejspíš kdysi začalo...

Leckterého pošuka postiženého sběratelskou mánií napadne v době nouzového stavu, což je v podstatě fešácké domácí vězení pravděpodobně dříve nebo později vnést řád do uspořádání své vlivem nedostatku času většinou chaotické sbírky. Jeden známý trutnovský fotograf a cestovatel například pravidelně každý týden obšťastňuje své početné přátele tematickým výběrem snímků ze svého bohatého fotoarchivu a jako číslovaná Pohlazení je zveřejňuje na Internetu. Ne tak pohledář - bordelář, který náhlým nadbytkem volného času nijak netrpí, jsa lenivý od přírody. Samozřejmě ho to napadlo, ale z realizace zůstalo jen několik minut beznadějného přehrabování s mizivým efektem. Jen oko občas na některé z pohlednic spočine o mžik déle a v mozkovně to vykřísne jiskřičku blbého nápadu spojit ji se současnou situací. Hned ta první „čumkarta" s kresbou ilustrátora dětských knížek Lothara Meggendorfera (1847 - 1925) jako by vyšla z nějakého dávného prognostického ústavu. Datovaná rokem 1900 evokuje věštecká slova geniálního Járy Cimrmana, že nejhorší ze všeho jsou trpaslíci. Vložil je do úst (pozor!) Děda Vševěda ve hře Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Jen trochu poučenému teatrologovi naskočí automaticky jako refrén hláška jiného klasika: „Ať se nikdo nedoví, že to žeru syrový". (Jiří Suchý - Vodník ve slavné Kytici podle Karla Jaromíra, jak jistě račte znáti). A do třetice můj guru doktor Plzák - Zatloukat! Zatloukat! Zatloukat! Jak se návodný instruktážní obrázek poslaný před 120 lety z Broumova do Dobrušky dostal až do Wu-chanu, čert suď!

Nepublikováno

Pokračování článku »

Krakonoš anti – májový

06. května 2020    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Krakonoš, originální kresba - dobová dopisnice

Vybrat nějakého zajímavého Krakonoše na květen v duchu mé autorské zkratky a zůstat věrný historickým pohlednicím nebylo kupodivu nic těžkého. Nejkrásnější jarní měsíc tentokrát jakoby chtěl vynahradit veškeré strádání způsobené pandemií koronaviru, opravdu hýří barvami, které si v karanténě při pohledu z okna zrovna moc neužijem. Šťavnatá zeleň stromoví je prozářená květy v počáteční převažující bílé, do které se postupně mísí všechny ostatní barvy duhy. Všechno pučí a se nalejvá, jen mě nikdo nepučí ani nenaleje - hospody jsou dosud zavřené. Proti logickému očekávání nějakého kýčovitě pestrobarevného pána hor, kterými překypují mnohé kolekce historických pohlednic z Krkonoš, nasazuji těžkou váhu originální kresby tužkou na nejlevnějším korespondenčním lístku z počátku 20. století. Jestli pisatele vedla touha prosadit své výtvarné nadání či jen pouhá šetrnost už asi nikdo nezjistí. Vsadil bych spíš na druhou možnost, protože dopisnice německé provenience pouze s nápisem Postkarte v záhlaví a předtištěnými adresními řádky tak zvané „krátké adresy" (po roce 1906) nemá žádný další identifikační marker. Ani signaturu tiskárny, ani předtištěnou známku. Jen vtipné zdravice psané ve verších minimálně pěti různými rukopisy s humorem žehrající na deštivé psí počasí od plných půllitrů v suchu a teple v té době vyhlášené horské restaurace. Neznámému adresátovi nevšední památku z hřebenové túry napsanou na Boudě prince Jindřicha zřejmě veselá partička kolem podepsaného strýčka doručila osobně. Bohužel u data 26. VII. zapomněli připsat rok. V tomto směru je vypovídací hodnota lístku poměrně omezená.

Pokračování článku »

Gretl – děvče z hospody

 
Gretl a Marta ve výřezu - která je která nevím

Dostanou - li se někomu do rukou dvě pohlednice se stejným námětem, může to být náhoda. Když dotyčný cíleně vyhledá třetí, stává se sběratelem. A srdíčko mu zaplesá, když jsou navíc takříkajíc z jednoho hnízda - posílané na stejnou adresu, od stejného odesílatele, anebo aspoň z jedné rodiny. Jako například fotografické pohlednice, které si řezník a hostinský Josef Rudlof (to není překlep, on se tak opravdu jmenoval) z hostince Pod lipami na náměstí ve Svobodě nad Úpou nechal možná už záhy po skončení Velké války vytisknout u vrchlabského fotografa Josefa Bönische. (K přibližné dataci může posloužit zbytek domku číslo 52 vzadu uprostřed. Jeho ubourání kvůli nové silnici do Janských Lázní, zprovozněné v roce 1916 bylo povoleno 20. dubna 1915. Roku 1925 byla demolice dokončena a na tomtéž místě postavil truhlář Richard Kulbe rodinný atypický dům se stejným číslem). Příslušníci rozvětvené rodiny Rudlofů používali pohlednice hlavně v letech mezi světovými válkami. Občas se nějaký exemplář objeví v internetové nabídce antikvariátů nebo na aukci pohlednic. Přestože ani jedno z obou mě známých provedení není žádný výkvět reprodukční techniky, naopak jsou vybledlé s dost nevkusným a rušivým negativním nápisem, je o ně docela zájem. Co naplat - je to, když nic jiného cenný historický dokument momentálního architektonického vzhledu náměstí. Jen málokdo se zaobírá sdělením na adresní straně. A jen málokdy jsou tam nějaké perly vedle běžných zdvořilostních frází a rodinných vzkazů. Naše město má navíc z pohledu současných sběratelů značný hendikep v tom, že až do konce druhé světové války zde žila německojazyčná většina a ke vší smůle ještě pisatelé psali kurentem. Nemluvě o tom, že některý rukopis je těžko rozluštitelný i v češtině.

Pokračování článku »

Dřevěný paňáca

01. května 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Chlápek v červené košili - dřevěná loutka, autor neznámý

Žádný strach, ani v nejdivočejším snu po filipojakubské noci by mě nenapadlo vydávat tohoto panáka za mladistvého Krakonoše, když vandroval podél potoka Cedronu a pár dní praktikoval jako mládek u pantáty Šíra v Prakovickém mlejně, o který se přetahuje Mrklov se Štěpanicemi. Byl by to sice fešný Krakonoš na květen, ale buďte bez obav - opravdových panáčků v lišejníkovém fráčku a s fajfkou ve vousaté hubě bych ještě několik našel. Dokonce ani nechci nikomu věšet bulíky na nos, že je to můj řezbářský autoportrét z dob, kdy jsem se pokoušel vyřezávat loutky. Jeho červený alkoholický frňák dokonce vylučuje i cizí pokus o mou jízlivou karikaturu. Loutka to očividně je, bohužel od neznámého autora. Klasická česká marioneta „jakéhosi" chlápka, stejně jako jeho párová společnice už si ale dávno nehrají. Odložili ovládací provázky a vahadla a drahně let suplují ve stále stejném kuse jako dekorace pánského pokoje. Madam se ve starobylém folklorním hábitu z modrotisku fotit odmítla. Že prý, jak je současným trendem Instagramových hvězdiček, buď jen tak - nebo nic. Nejsem žádný macho, ale když nic, tak tedy nic! Ostatně, kdo by asi tak byl na její neforemnou kostru s viditelnými klouby zvědavý? Vždyť právě na zakázku ručně šitý byť nepůvodní ohoz ze soukromého módního salonu „Jarča" je oba zcela v duchu rčení, že šaty dělají člověka, povýšil na obdivované jarmareční frajery.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Krkonošský medvěd – věčné téma

28. dubna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Medvídek - kostěný přívěšek. Památka z Krkonoš

Klíčové slovo medvěd zadané do vyhledávače, aneb hashtag abych byl trochu trendy a nepokulhával za dobou - #medvěd - se texty na tomto webu táhne jako ta příslovečná červená nit bohyně Ariadny z řecké mytologie. Tentokrát je to jen mrňavoučký kostěný přívěsek, prodávaný v dřevních dobách turismu jako suvenýr z Krkonoš. Stojící medvídek je běžná rutinní řezbářská drobnůstka měřící od paty až po špičky uší pouhých 25 milimetrů. O to víc vyčnívá humpolácké závěsné očko z mosazného drátku vetknuté ubožákovi za krkem. Obdivovanou kuriozitu z tuctové figurky tvoří miniaturní skleněný hranolek, ve kterém lze při pohledu proti světlu spatřit půvabnou starou černobílou rytinu nejvýše položeného hradu Krkonoš. Chojník, původně sídlo šlechtického rodu Piastovců nad obcí Sobieszów se dnes nachází v polské části pohoří. Většinu času jej až do osudného požáru 31. srpna 1675 vlastnili slezští Schaffgotschové. Proslavila ho však nejvíc báchorka o princezně Kunigundě, kterou průvodci po hradní zřícenině s oblibou už pro to libozvučné jméno vyprávějí dodnes. Je až neuvěřitelné, že v optickém sklíčku o průměru slabé dva milimetry lze naprosto jasně rozeznat nejen skupinku poutníků v podhradí, ale i pohodlně přečíst oba nápisy v němčině. Pod obrázkem stojí, aby bylo jasno Ruine Kynast. Nahoře je vtipné dvojverší: „ Zum zeichen dass ich Dein gedacht, Hab´ ich die dieses mitgebracht". Což se s pomocí strýčka Google podaří kostrbatě přeložit i nevzdělaným jedincům jazyka neznalým asi takto: „Jako znamení, že jsem na tebe myslel, jsem to vzal s sebou" - panimájetě? Jako, že jí to přivezl na památku z výletu! Dovedu si představit, jak užasle nad malým optickým zázrakem dávných šikulů mudrovali návštěvníci hor z generace našich dědů či pradědů. Asi jako našinec při setkání s holografií nebo 3D tiskem. Nejspíš je to pořád stejné. Nemusí člověk všecko chápat, stačí vědět, že to existuje.

Pokračování článku »

Černá truhlička

24. dubna 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Miniaturní starožitná šperkovnice

Nikdo na světě není dokonalý. Snad každý člověk má někde v duši skryté místečko, o kterém kromě něj nikdo neví. Svou krajinu za zrcadlem, kam nikdo netrefí, třináctou komnatu, která se nikomu neotvírá. To jen současné celebrity pro udržení popularity stůj co stůj otvírají i ta nejtajnější dvířka své duše krvelačným davům a televizní stanice si na tom mastí kapsu. A kdo může tušit, zda svou naivní otevřeností zároveň neotvírá Pandořinu skříňku, z níž možná navzdory starým bájím uletí naděje jako první? Tajemstvím nemusí být jen černé myšlenky nebo dokonce zlé skutky, tajemství mohou být i laskavá a jejich kouzlo je v nesdělitelnosti. Prozrazené tajemství už není tajemstvím. To jen hříšníci věří, že šeptaná zpověď přes ucho kněze doputuje k Nejvyššímu a po několika zdrávas budou čistí jako lilium. Jenže svědomí neošálíš. Ať už je uloženo v pancéřovém trezoru, okované bedně nebo pestře malované folklorní truhličce. Dost však už mravokárného mudrování, které mě obvykle napadá při pohledu do hlubin vlastního nitra. Svou tajnou schránku si v duchu představuji jako malou černou truhličku v šeru, stejnou jako mám denně před očima mezi drobnostmi z bazarů a půd. Něco dřevěného, stylového a k mému povolání vhodnějšího mě ani na okamžik nenapadlo. Tohle je ta pravá schovávačka. Na první pohled okázalá a přezdobená barokní mini komodička s odklápěcím víkem, uvnitř nepochybně jak doufám (nerad bych se díval) s pompézním bordó podšitím, aby se mým tajnůstkám slastně spočívalo. Dostatečně prostorná, ale ne zas moc velká, jen co normální smrtelník může za život nasbírat. Setřená venkovní patina, která měla kdysi navodit zdání drahého kovu, vyzrazuje při bedlivějším zkoumání lacinou slitinu. Původně snad sloužila jako malá šperkovnice pro nejvzácnější ozdoby z ryzího kovu, perel a drahého kamení nějaké dávné krásné dámy. Anebo v souladu se svým vzhledem skrývala jen plechové imitace se skleněnými šmuky? A proč asi nestála neznámému výrobci ani za tu nejmenší značku? Jenže znát na všechno odpověď, bylo by po tajemství...

Nepublikováno

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 132 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.