Freiheit

Každý člověk je prý originál. Kolik člověků, tolik odlišností, řekl by lingvista milující nonsens. Někdo má rád vdolky, někdo koláče - viď babi! Podivín, kterého občas potkávám v koupelně, má například neadekvátní zálibu v miniaturních obrazových rámečcích. U těch oválných je to přímo posedlost, ale údajně se to dá léčit. Nejraději by jimi potloukl všechna volná místa na stěnách svého příbytku. Jen málokterý je dekorativní sám o sobě aby snesl zavěšení na stěnu bez čehokoliv, co by rámoval. Zatímco většina estétů považuje za normální k získanému obrázku hledat vhodný rámeček, u nás v domě je to přesně naopak. Někdy lze požádat i věhlasného autora se smyslem pro humor, aby do sebevětšího nesmyslu něco namaloval. A může to být třeba atypický rám od zrcadla, zadní strana houslí nebo bok od víka šicího stroje. Ne každý umělec je ale Vladimír Komárek nebo Iva Hüttnerová. Chudý horák si zpravidla musí poradit sám a „povlékat z vlastních zdrojů". Čili kopie, tisky, fotky. Punc originality může dodat volba námětu. U cvoka se zájmem o regionální historii soudný divák jistě očekává galerii portrétů významných osobností z nejbližšího okolí spíš, než pohled na Fudži ve vycházejícím slunci nebo Fontánu di Trevi - pochopitelně bez koupající se Anity Ekberg. Překvapení se tudíž nekoná. Kdo ale jsou ti strejci, autorovi z neznámých důvodů blízcí, o kterých pár mil od Krkonoš i když je to místnímu patriotovi k neuvěření, ledaskdo možná v životě neslyšel? I přes to, že jejich věhlas většinou přesahoval hranice české kotliny. Všichni vy ve Slezské, v Lovosicích, Horšovském Týně, Pelhřimově, všichni vy dím: pokud nevíte a chtěli byste to vědět, tak právě vám je určeno stručné curriculum vitae jednoho každého z nich.

Od věků platí, že samochvála smrdí stejně jako, že Úpa úpí. Držme se však geniálního výroku z odkazu jednoho z největších českých filozofů, nedostižného myslitele Járy Cimrmana: „Nepochválím-li se sám, nikdo to za mne neudělá". Renomovaná a plodná autorka Eva Koudelková vydala v posledních dnech ve svém libereckém nakladatelství Bor čtivou populární publikaci o řece Úpě od pramene vysoko v Krkonoších na Úpském rašeliništi pod Studniční horou ve výšce 1432 metrů nad hladinou moře, což je nejvýše ze všech řek u nás až po zhruba 78 kilometrech toku vzdálené ústí do Labe v Jaroměři. Kniha navazuje na podobný titul o Metuji a je doplněna více než 400 ilustracemi. Popisuje všechny její oboustranné přítoky - potoky, bystřiny a říčky včetně jejich údolíček a údolí s přírodními krásami a zajímavostmi, historii samot obcí i měst v povodí s vypíchnutím šlechtických sídel významné sakrální, lidové i průmyslové architektury, příběhy běžných lidiček i věhlasných osobností, báje, pověsti a události všeobecně známé i nově objevené. Zárukou pestrosti přístupů k rozsáhlému tématu a nahlédnutí do tajů řeky Úpy s rozvětveným povodím pod různými úhly pohledu je vhodně zvolená trojice spoluautorů, pomocníků a průvodců jednotlivými úseky Poúpí.

Není sice malovaný, pouze hliněný a docela nevýrazně hořčicově jednobarevný s plastickou reklamou vinařských sklepů v Praze X z let mezi oběma světovými válkami. Ač na první pohled neznačený a nekalibrovaný džbáneček klasického tvaru na tradiční dvojku vína ničím zvláštním nevyniká, skrývá v sobě mnohá tajemství. To nejméně zajímavé, i když nezodpovězené je hádanka, jak se nádobka dostala z Prahy do Krkonoš. Možností se nabízí tisícero a všechny jsou uvěřitelné. Sice vím přesně, kdo mi ho za mrzký obnos před dávnými lety v počátcích mé sběratelské posedlosti prodal, ale tudy cesta nevede. Ten starý šmejdil a čenichal měl přístup do mnoha opuštěných domů a nos na to, co by se dalo někdy v budoucnu zpeněžit. Mnohem zajímavější je plastický výjev z antické mytologie zobrazující boha vína a vinařů, kterému staří Řekové říkali Dionýsos a Římané Bakchus, jako nahé dítě jedoucí v doprovodu dvou rozjásaných vrstevníků na jednom ze svých erbovních zvířat, tygru či leopardu. Evidentně opilé božstvo, uctívané původně jako bůh plodnosti v přírodě třímá v ruce svůj nejdůležitější atribut, hrozen vinné révy. Další hrozny doplněné vinnými listy jsou spleteny do věnce kolem celé scenerie.

Většina cenovek na zboží a to nejen v supermarketech končí devítkou. Prý jako za Bati, zvoleného podnikatelem století. Je to známý a osvědčený trik obchodníků, který starý Tomáš Baťa údajně jen oprášil a zavedl ve velkém do praxe i do všeobecného povědomí. Podprahový psychologický nátlak cifry 9, 90 je i přes zanedbatelný rozdíl prokazatelně vábivější než rovných 10. Ponechme stranou typický český šlendrián, kdy nejmenší měnovou jednotkou současné České republiky je jedna koruna, veškeré drobnější mince byly dávno staženy z oběhu, ale ve virtuálním bankovnictví se na haléře stále počítá. Vzato do důsledků, je to i přes zaokrouhlování čirá zlodějina ve prospěch státu. Většina života v Absurdistánu s ústředním heslem „to neřeš!" nás naučila přehlížet řadu horších prasečin.

To tvrdila stará Hamplovka, sama huba plechová při každé příležitosti. Nejen při pečení syrových bramborových plátků na sucho, které jsme osolené s utřenými několika stroužky česneku a hrudkou másla zamíchané v míse nechávali na její radu „dojít" přikryté utěrkou. S hrnkem podmáslí nebo kyselého mléka to bylo pochutnáníčko nad vyhlášenou leč nikdy neochutnanou manu nebeskou. Měla ten recept po bábě, rodilé horákyni z nedalekých Krkonoš kde tomu pokrmu chudých říkali vznešeně krkonošská myslivecká pečeně - „Riesengebirgsjagdbraten". Dnes s odstupem let se mi ta její průpovídka jeví použitelná na všechno. Třeba zrovna na ztvárnění konkrétní horské boudy.

S přáním jen toho nejlepšího všem Maruškám k dnešnímu svátku, využívám pohlednici, kterou jedné z nich, slečně Mařence Svobodové z Třebíče poslal s razítkem vlakové pošty 388 na trati Freiheit - Trautenau 27. V. 1912 jistý Jenda. Tak kdo je tady popleta? To je první co člověka napadne při srovnání jednoho a téhož námětu s různými popisky při prohlížení početné kolekce historických pohlednic, pro něž byla předlohou malířská díla významných umělců. Autora lze většinou bez dlouhých úvah vyloučit. Ten jistě věděl nejlíp, co maluje a většinou to i jednoznačně nazval. Zejména, když to nebyl jen tak nějaký mazal z Horní Dolní, ale renomovaný umělec s patřičným akademickým vzděláním jako Vilém Trsek (7. ledna 1862 v Bělči u Křivoklátu - 6. května 1937 v Praze). Talentovaný synek lesního z Křivoklátských lesů Eduarda Trska toho času ve službách knížecího rodu Fürstenbergů byl na malířské Akademii v Praze v letech 1878 - 1890 žákem profesorů zvučných jmen - romantika Antonína Lhoty, autora církevních a historických výjevů Františka Sequense a představitele monumentálního akademismu, symbolismu a secese Maxmiliána Pirnera. Ještě před koncem století byl Trsek mezi zakládajícími členy Jednoty umělců výtvarných v Praze. Plodný krajinář a malíř žánrových obrazů, který má na kontě i několik divadelních opon vystavoval již v roce 1900 v Paříži, kde získal prestižní čestné uznání. Záměna padá spíš na vrub vydavatelům.

Jsem z minulého století. Po většinu mého života tu tiše našlapujíc, tu krokem pochodovým obcházelo Evropou strašidlo. Strašidlo komunismu. Jeho duchovního otce, prvního ze čtveřice bubáků na rudých praporech jsem jako kluk viděl v každém trochu zarostlejším strejcovi. To jen současníci si pletou Marxe s Marksem, polovičkou světoznámé obchodní firmy Marks a Spencer se sídlem v Londýně. Ještě docela nedávno mi Karla Heinricha řečeného „Mouřenín", potomka trevírského rabína a hlasatele zvrácené filozofie o diktatuře proletariátu připomněl dřevěný Krakonoš vyřezaný jednoduchou zkratkou nejspíš nějakým lidovým umělcem z Krušnohoří v časech NDR, který se docela klidně mohl „balšój" bronzovou hlavou o váze 40 tun v nedalekém Karl-Marx-Stadtu volně inspirovat. Druhá nejvyšší busta na světě zrozená v hlavě sovětského tvůrce realistických monumentů ukrajinské národnosti a židovského vyznání Lva Jefimoviče Kerbela, narozeného příznačně 7. listopadu 1917, instalovaná 10. května 1953 v Saské Kamenici, která se už zase od roku 1990 jmenuje Chemnitz, dosud stojí a podle všeho s ní tak hned něco nepohne.