Nevídané

 

Jirinka-v-cele.jpg

Svobodské ulice jsou už několik let vylidněné i bez nařízené karantény. Okamžiky, kdy byly přeplněné až příliš, zachycené na historických fotografiích lze najít například jako ilustraci k článku Když nás půjdou miliony... otištěném v novinách Svoboda fórum číslo 750. Ve druhé polovině minulého století byly ukázkovou příležitostí k srocení davů spartakiády. Propagandistické oslavy sjednocené tělovýchovy, kopírující sokolské slety měly několik předeher v jednotlivých regionech. Jedna taková hodně početná manifestace se ve Svobodě nad Úpou konala v neděli 7. června 1959 při generální zkoušce na II. Celostátní spartakiádu 1960 v Praze na Strahově. V předvečer byl na novém stadionu, slavnostně otevřeném 1. září 1957 zapálen oheň na počest Československo - polského přátelství. Kronikář v zápisu z té doby jen smutně poznamenává, že dlouho očekávaní polští přátelé se bohužel nedostavili, protože je na hranicích zadržela pohraniční stráž pro nesrovnalosti v propustkách. Inu padesátá léta! Teprve druhý den přijeli tři uvolnění delegáti. V neděli dopoledne se konaly ještě poslední zkoušky jednotlivých cvičení. Slavnostní průvod čítající kolem 700 cvičenců z několika míst v okolí včetně Trutnova vyšel od sokolovny a na Malém náměstí u meteorologické staničky na ně při odbočování ke stadionu čekal fotograf. Ze Svobody cvičilo v jednotlivých sestavách údajně 300 školáků a jedno družstvo dorostenek a žen. Pánové byli lenoši už tenkrát a po neúspěšném pokusu jednoho družstva o cvičení s tyčí zůstali v řadách diváků. Těch se prý sešlo asi 1200! Na prašný úsek silnice v popředí už jsme dávno zapomněli, stejně jako některé zobrazené cvičenky na svou účast. Jsou vzpomínky opravdu to jediné, co nám zůstane?

Nepublikováno

Pokračování článku »

Jak se to pytlíkovalo

 
Sada barevných sáčků z koloniálu Heinricha Henschela seniora v čísle 44 na náměstí.

Poslat někoho lepit pytlíky je totéž jako navlíknout ho do tepláků nebo zavřít za katr. V dobách před sametem museli muklové v lochu tvrdě hákovat. Zdánlivě lehké lepení pytlíků bylo synonymem úmorné, jednotvárné a neubývající práce, že leckterý odsouzený se občas v duchu rouhal sněním o změně rachoty za broušení karoserií v mladoboleslavské automobilce nebo fárání do černé díry na Odolově. A ti největší frajeři si namlouvali, že by lépe snášeli nečas někde v lomu a v nejhorším případě i Jáchymov. Takovým strašákem bylo pro tvrdé chlapy lepení papírových sáčků, které mnoho domáckých pracovnic často vítalo jako jedinou možnost skrovného přivýdělku. Dnes, kdy zeměkouli neúnosně zaneřádily plastové obaly se lidstvo k recyklovatelným a přírodě šetrnějším papírovým sáčkům opět pokorně vrací. I laikům, kteří by do Kauflandů a Lidlů vkročili jen pod hrozbou totálního vyhladovění je nad slunce jasnější, že nejlepší obaly jsou žádné obaly. Než se s tím ale všichni vlajkonoši konzumu srovnají a přestanou si to spojovat s heslem „Zpátky na stromy" čeká nás ještě dlouhá cesta. Ještě žijí pamětníci mléka nalévaného do bandasky, piva do džbánu a vážených bonbonů do kornoutu. To není volání po starých dobrých časech, ale střízlivá úvaha hospodáře. Copak je ekonomicky únosné, aby nákladná předimenzovaná krabička s barvami hýřícím potiskem byla dražší než uvnitř skrytý výrobek? My senioři se s tím například u léků setkáváme dnes a denně. Ale vraťme se od planých ekonomických úvah zpátky na zem k nálezu několika různě velkých unifikovaných sáčků z jednobarevných papírů pamatujících jeden z krámků se smíšeným zbožím v předválečné Svobodě nad Úpou. Panu Procházkovi patří dík, že je nevyhodil do popelnice.

Pokračování článku »

Která bestie?

31. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Spoušť na zahradě po noční návštěvě

Na naší zahradě dneska po ránu čekalo nemilé překvapení na mámu. Poté, co v krásných slunných dnech minulého týdne dohnána příkladem pracovitých sousedů pracně shrabala zahradu a rouhala se pomýšlením na vypůjčení vertikutátoru, nějaký přičinlivý tvor ji předešel. To je nepříjemný rub vychvalovaného bydlení na sluneční stráni kousek od lesa. Nějaký hladový hajzlík, co se probudil ze zimního vychrupování se bez skrupulí přiživil na cizím pozemku jako z prostřeného stolu. Naše ubohá zahrádka situovaná na sever každý rok víc a víc zarůstá mechem, na který jsme už dávno rezignovali. Ostatně je to taky zelené a nemusí se příliš často sekat. V letošní mírné zimě se všecka zemní havěť drží téměř na povrchu, ať už jsou to hraboši, ponravy, žížaly a další žoužel, která nočnímu strávníkovi evidentně chutnala. Docela ho chápu - snadno odhrábnutelné chomáče mechu nejsou taková rachota jako pevné drny loňské nesekané stařiny v jeho původním i když relativně bezpečnějším revíru.

Pokračování článku »

Pořádek muší bejt…

 
Přilba městského strážníka ze Svobody nad Úpou

Dobrý voják Švejk to sice říkal o disciplíně vy kluci pitomí, ale to nevadí, vyzní to nastejno. Staří horáci z Krkonoš vždycky respektovali řád jakéhosi Všehomíra či matky Přírody. O to víc ignorovali zákony, paragrafy a nařízení. Proto tady bývalo nejvíc pašeráků na metr čtvereční široko daleko. Ne všichni byli takoví sympaťáci jako Karel Heřmánek ve filmu Krakonoš a lyžníci. Když už na všechno nestačil dohlížet rychtář, v případě městečka s matoucím názvem Svoboda purkmistr, byl dohledem na udržování pořádku ustaven obecní strážník. I když daleko víc mu slušel neformální titul obecní sluha. Slovo policie, odvozené od řeckého polis značící obec, město a v přeneseném významu i stát, užívané pro bezpečnostní složky je údajně známo už od konce 14. století. Přesto se v českých zemích na dlouhá léta vžil trefnější termín četnictvo, přejatý v polovině 19. století od Jihoslovanů, kteří tak nazývali lupiče a bandity sdružující se do čet. Na území Rakouského císařství přinesl významné změny revoluční rok 1848. Většina právních předpisů vycházela od té doby ze zákona číslo 170 o prozatímním obecním zřízení z 20. března 1849, v jehož preambuli stojí, že svobodná obec je základem státu. A když už toho o svobodských obecních policajtech mnoho nevíme, neškodí se seznámit aspoň s jejich některými úkoly. Dlužno dodat, že po vyhlášení Československa v roce 1918 byl rakouský model organizace všech složek policie v podstatě zachován. U té komunální, jejíž náklady plně hradila obec, se náplň práce město od města lišila podle místních podmínek. Základní poslání je všude stejné: Dohlížet na bezpečnost obyvatel a jejich majetku, starat se o bezpečnost silnic, cest a mostů, vod a pozemků, kontrolovat hygienu, míru a váhu potravin a ostatního zboží na trzích, konat zdravotní, mravnostní i zaměstnaneckou policii, jakož i sledovat dodržování požárního a stavebního řádu včetně policejního povolení ke stavbám. Docela dost povinností na jednoho člověka.

Pokračování článku »

Čus bus autobus

 
Konrad Hiltscher na foto Fritze Hiltschera

Vybafnout na mě někdo s podobnou hláškou před padesáti lety koukal bych na něj jako péro z gauče. Asi stejně jako kdyby dnešní teenager naprosto zřetelně a nahlas pozdravil „Dobrý den". Tak nějak nejspíš v době milionů selfíček kolujících po síti, které zvládne s chytrým mobilem každý blbý capart jednou rukou, působí poctivá papírová fotografie složitě vyvolaná z filmového okénka. Papínek Hiltscher, prokurista firmy Stephan na výrobu mýdla, voskových svíček a sody, zejména však nadšený fotoamatér, zvěčnil svého synáčka před dobovým výkvětem hromadné dopravy - autobusem svobodského dopravce Josefa Pettirsche. Ještě docela nedávno měl každý podobných obrázků á la já a Hradčana, já a Sněžka, Eiffelovka, pyramidy, já a lokomotiva, tramvaj, parník v přístavu, žirafa v zoo nebo rozkvetlá sakura a mraky dalších atraktivních pozadí plná alba. Vedle jedinečnosti zobrazované osoby tak nechtíc vznikla celá galerie objektů, která ji s postupem let trumfla co do zajímavosti na celé čáře. Je téměř nepsaným pravidlem, že jen vzácně pečliví jedinci popisují fotky alespoň základními údaji. Málokdo totiž po letech pozná rozjíveného kluka, který mezitím už dávno vyrostl z krátkých kalhot nebo už ani nežije. Zato starodávný autobus s autentickým firemním označením majitele, to je panečku jiný káva!

Pokračování článku »

Jikavec severní – posel jara

21. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Pěnkava jikavec - sameček v zimním hávu

Vypadá skoro jako pěnkava - a je to pěnkava! Nikoli však jen tak nějaká obecná, ale pěnkava jikavec alias jikavec severní, vznešeně Fringilla montifringilla. Když k nám na krmítko přiletí hejnko jikavců, věští to neomylně jaro. V jejich štěbetání jen hodně cvičené ucho zachytí útržky songu odposlouchaného z nějakého starého elpíčka Michala Tučného, který pro něj napsali Hapka s Horáčkem: „....nezlobte se nepřespím, možná jindy, dnes jen projíždím." A je to tak. Tihle pestře zbarvení zpěváčci přetahují v hejnech ze severu do našich bučin za potravou jako zimní hosti už odpradávna. Staří čižbaři v Krkonoších je údajně rádi lovili jako pochoutku. A protože jikavci nebyli ze severních pustin zvyklí na lidi a nijak se jich nebáli, vysloužili si od ptáčníků pošklebek „blbej fták". Dnes je všechno jinak. Asi dvacetihlavé hejnko jikavců frnkne při sebemenším pohybu jako na povel. Snažil jsem se je vyfotit přes okno svým vysmívaným kapesním blikátkem Sony z roku nula s automatickým nastavením, leč marně.

Pokračování článku »

S cejchem na pupku

15. března 2020    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Vojenské opaskové přezky - rodinná památka

Mezi dvojhlavým orlem císařského Rakouska a pěticípou hvězdou na opaskových sponách vojáků zdobil v dobách Československé republiky armádní pupky dvouocasý lev na státním znaku. Nosili ho na uniformě i tři generace Tondů z našeho rodokmenu - děda, táta i moje maličkost. Děda Antonín si vyzkoušel i opasek s orlem než ho při útěku zahodil. Nosil ho také děda manželčin, který ve službách monarchie padl na frontě. O mém dědovi se v žádném případě nedá tvrdit, že by byl nějaký hurá bojovník. Právě naopak! Dezertér to byl. Když koncem první světové války zběhl z císařské armády, skrýval se v rozsáhlých lesích Karpat jako „zelený kádr". Přesto se stal prvním „rudobijcem" z rodu, když v uniformě mladého státu narukoval v roce 1919 na Slovensko, aby potlačil vznikající bolševickou Republiku rad. Táta ve snaze vymanit se z vojenské služby podstoupil vleklou a ponižující proceduru vedoucí po letech ke kýžené „modré knížce". V počáteční fázi však docílil jen odvelení na trvalou dovolenou při budování pohraničního opevnění. Šaloval ve druhé polovině třicátých let bednění pro betonáž bunkrů v Orlických horách.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 131 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.