Mít talent jako Paganini…

 

Housle.jpg

...snad bych i já na housle hrál. Narodí - li se někdo ve stejný den (pochopitelně v docela jiném století) jako světový mág houslové hry, ovšem bez průkazného nadání, takže ani nikdy nechodil „do houslí" a známka z hudební výchovy mu několik prvních let školní docházky výrazně kazila vysvědčení, než ji postupně doplnily i další předměty, neznamená to ještě, že nemůže mít rád hudbu. Navíc housle, jejichž dokonalý tvar se po staletí téměř nemění, mohou mužům s fantazií evokovat ladné křivky ženského těla. Jako dekorace bytu milovníků umění docela rozšířený nápad.

Pokračování článku »

O mrtvých jen dobře

 
Náhrobek na hřbitově ve Svobodě nad Úpou

Když vyzvídal major Terazky na vojínu Kefalínovi ve filmu Černí baroni natočeném podle stejnojmenného satirického románu Miloslava Švandrlíka „čo si představujetě pod takým slovom absurdný?" řičel obvykle kinosál smíchy. A už je to tady! Svět se dočista zbláznil. Absurdita je všude kolem nás. Genderovou hyperkorektností implantovanou zpoza Velké louže počínaje až po evropské nařízení o ochraně osobních údajů skryté pod zkratkou GDPR. Psát dnes něco o žijících osobách, nedejbože s uvedením životopisných dat je bruslením na hodně tenkém ledě. Každý, kdo sleduje třeba jen zápisy ze zasedání rady nebo zastupitelstva se začerněnými jmény musí jen nevěřícně kroutit hlavou nad vypovídací hodnotou takového záznamu. A tak než bych vyžadoval osobní svolení od každého současníka, kterého bych rád „zdrbal" v novinách, obracím se pro témata mnohem radši do historie. A nejen proto, že se zesnulí už nemůžou bránit. Začínat s životním příběhem vybrané osobnosti takřka od nuly je docela vzrušující detektivka. S nadcházejícím podzimem zas není zacházka na hřbitov tak úplně „mimo mísu". Již staří Keltové slavili údajně svátek Samhain, považovaný za konec roku, v noci z 31. října na 1. listopad. Zapalování ohňů a později svíček na hrobech pramení z tradice, že živí ukazují světlem cestu mrtvým, se kterými se v tento den vzájemně setkávají. Kdo chce, najde v tom i odkaz na strašidelně ulítlý anglosaský halloween. V našich zeměpisných šířkách je však bližší křesťanský svátek Všech svatých a následující Dušičky. Frekvence návštěv na hřbitovech se v ten čas znásobí. Docela by mě zajímalo, kdo si všimne zajímavého šlechtického náhrobku na svobodském místě posledního odpočinku, kolem kterého musí většina příchozích projít. A jestli někoho napadne se o zesnulou hraběnku trošičku zajímat. Mě to napadlo a o skrovný výsledek se rád podělím.

Pokračování článku »

Našinec

27. září 2019    KRAKONOŠ - dobrý duch našich hor
 
Krakonoš z Krkonoš - lidová práce

Ano, to je on. Klasický český Krakonoš, jak jej vyráběli povětšině anonymní lidoví tvůrci z dostupných přírodních materiálů. Ještě donedávna stávala u nás v Krkonoších i v podhůří podobná figurka uznávaného pána nad horami za oknem téměř každé chalupy. Dospělé děti si ji pro štěstí odvážely i do svých nových příbytků. A při změně majitelů chalupy byl obvykle dřevěný symbol Krkonoš to jediné, co zůstávalo. Dnešní boudaři jsou jiní kabrňáci. Není nic neobvyklého, když na zápraží stojí dvoumetrový halama vyřezaný s různým výtvarným citem motorovou pilou nebo řidčeji kvalitní řezbářská vzácně i kamenická práce. Panáčci z kůry a lišejníků, kteří si vysloužili opovržlivý název pracholapky, se stěhují do vitrín muzeí nebo za výlohy prodejen starožitností. A to v tom lepším případě. Téměř v každé větší muzejní nebo soukromé sběratelské kolekci se najdou podobné typy od různých autorů. Z těch podepsaných je „našincovi" hodně blízko téměř dokonalý až ulíznutý elegán s razítkem výrobce „Emil Vraštil". Na opačném pólu je možná úmyslně naivní lidová plastika s nálepkou Josefa Seiferta z Jilemnice. Co do demonstrativní přirozené neškolenosti ale zdaleka nemá na kostrbaté disproporční figurky svobodského amatérského nadšence a mého dobrého zemřelého kamaráda Jury Dubského. Ten je sice nijak nesignoval, ale každý zkušenější „krakonošolog" je pozná na první šlápnutí. V nijak se nemenšící záplavě novodobých „hygieničtějších" suvenýrů s podobou Krakonoše ze skla, porcelánu, cínu, vosku (?), sádry či moduritu (fuj) je klasika s plnovousem z koudele, fajfkou a holí reprezentantem ryzí horácké člověčiny. I když jsou Krakonošové z dílny jednoho výrobce jeden jako druhý je každý nezaměnitelným originálem. Stejně jako lidi. Jen nehorázné sumy na cenovkách v nejednom luxusnějším Antiku, vrátí člověka od poezie zpátky na zem. Nezbývá, než se pokochat aspoň fotografií.

Nepublikováno

Pokračování článku »

Zlatý Toník z Náchoda

 
Propagační plakát ve svérázné úpravě Ctibora Košťála

„Slavnostním naražením prvního pivního sudu začal v sobotu v poledne v Mnichově 186. ročník Oktoberfestu 2019. Tradiční pivní festival, na který už od rána proudily desetitisíce lidí, by do 6. října mělo navštívit kolem šesti milionů hostů. Nejspíš zde znovu vypijí přes sedm milionů litrů piva, které je letos opět o něco dražší než před rokem". Citovaná zpráva z denního tisku oznamuje každoroční podzimní svátek milovníků zlatavého moku, který před mnoha lety začal královskou svatbou a stal se postupně největším festivalem piva na světě. Netuším, zda je na některém z čepů naražena i žhavá novinka náchodského pivovaru Primátor z roku 2017. Výčepní pivo Antonín ověnčené zlatou medailí z mezinárodní degustační soutěže Brussels Beer Challenge, které se zúčastnilo více, než 1500 piv ze 40 zemí světa uvařil sládek Petr Kaluža k 145. výročí založení pivovaru a pojmenoval ho po prvním sládkovi Antonínu Lutzovi. „Toník mi dělá opravdu radost. Je to taková má osobní pocta řemeslu a umu našich předků a snaha ukázat, že i „obyčejné pivo", pokud tomu dáte vše, lze udělat výjimečným způsobem. Základem plnosladového výčepního piva Antonín, jsou slady dvou odrůd Malz a Bojos, nelze opomenout i mimořádně kvalitní čistou vodu z přírodní rezervace Adršpašsko - teplické pánve. Pivo je vařeno náročným technologickým způsobem na tři rmuty, který mu dává výraznou sladovou plnost. Chmel je přidáván během varu na třikrát, intenzivní chmelovou hořkost a vůni s dlouhodobým dozníváním pak pivu dodávají české odrůdy chmelů Žatecký poloraný červeňák a Sládek." Slavnostní naražení pivovarské novinky se uskutečnilo v pátek 7. dubna 2017 v 15 hodin před radnicí na Masarykově náměstí v Náchodě.

Pokračování článku »

Nástroje starých mistrů

17. září 2019    DROBKY - z Krakonošova vousu
 
Tři kocouři

Když ještě lidé dovedli pracovat rukama, nebyla o šikovné řemeslníky taková nouze jako dnes. V současnosti tolik ceněná ruční práce bývala kdysi obživou převážné části populace. Každý venkovský kluk uměl vzít do ruky sekeru nebo pilu, kladívko i kleště, kosu i hrábě nebo zednickou lžíci či majzlík. Ti zručnější i hoblík, malířskou štětku nebo knejp a šídlo. Z výčtu je patrné, že samotný fortel nestačí, když chybí potřebné nástroje a nářadí. To už pochopili i všichni ti podnikatelé z leknutí a hojně využívají bohatou nabídku kutilských i řemeslnických udělátek novodobých stánků ukojení pro velké kluky jako je OBI, Baumax, Mountfield a desítky dalších. Naši otcové a dědové se uměli ohánět s primitivními pomůckami, dnes téměř pozapomenutými, které jsou často tvrdým oříškem v televizních zábavných soutěžích, a jejich názvy známe spíš z křížovek. Skoro v každé venkovské chalupě lze dodnes najít nějakou skříňku nebo bednu s nářadím děděným po generace. Napadlo mě probrat vercajk ve vlastní dílně, na který už dávno sedá prach a dílna té místnosti říkáme jen ze setrvačnosti a s jistou nostalgií. Jsem původním povoláním dřevokaz, stejně jako byl můj táta i tchán. Není divu, že nástrojů na opracování dřeva tam lze najít nejvíc. Do malé galerie jsem vybral ty méně známé, svým způsobem fotogenické se zvukomalebnými názvy. Na úvodním panelu jsou tři různobarevní kocouři odlišných tvarů. Hoblík kocour užívali koláři, truhláři, bednáři, částečně i tesaři všude tam, kde bylo potřeba spojit plochu prken pomocí svlaků. Používá se k vyhloubení drážky pro příčné zpevnění svlakem a jeho nezbytným protipólem je jiný hoblík - svlakovník. Žádné odborné traktáty nechystám. Jen občas dumám, na co asi táta myslel, když si ten prostřední jako tovaryš vlastnoručně vyráběl. Mám ho nejradši.

Pokračování článku »

Wihard. Hugo Wihard!

 
Knižní značka

Takhle nějak by se ve stylu proslulého „dabl ou sevn" se cvaknutím podpatků mohl představovat pruský rytmistr ve výslužbě Hugo Wihard. Kdyby ovšem neohroženého tajného agenta Jejího královského Veličenstva ve službách britské MI6 znal. Kterého Huga mám na mysli? Z historie znám dva a v tom je ta potíž. Otec a syn stejného jména bez uvedení životopisných dat motají hlavy nejen pozdějším badatelům. Podobně jako nám ve Svobodě nad Úpou zdejší nejznámější podnikatel Prosper Piette. Ti byli dokonce tři. Otec zakladatel *1806, nejslavnější syn „Otec Krkonoš" *1846 a „mladej" - synovec předešlého působící v Plzni *1879. I při určování drobných sběratelských památek je třeba být neustále ve střehu a s pomocí zdravého selského rozumu a obyčejných kupeckých počtů chladnokrevně a logicky uvažovat. Ne vždy se to daří a každý kdo trochu publikuje, má nějaký ten přešlap ne-li přímo kopanec jistě na kontě. Stačí jen zalistovat v dostupné literatuře (o internetu ani nemluvě) a nestačíte se divit. Každý nemá čas, potřebný „sicflajš" a někdy ani chuť dokutat se k původním pramenům. I když i v nich jsou chyby. Proč tak zeširoka o nějakém Wihardovi? No protože to vůbec nebyl jen tak někdo holenkové. Jako majitelé pozemkového statku Vlčice měli Wihardové docela blízkou vazbu na naše město, v jehož okolí je hned několik míst spojených s jejich jménem. Bohužel, slušelo by se napsat spíš, bylo.

Pokračování článku »

Ztraceno v překladu

 
Setkání na náměstí Svornosti v roce 1964

Prázdninová atmosféra podkrkonošského maloměsta před téměř šedesáti lety dýchá z fotografie, kterou mi laskavě půjčila paní Lilka Martello z italského přístavního města Janova. Rodiště slavného mořeplavce Kryštofa Kolumba, považovaného několik století za objevitele Ameriky vzbudilo docela nedávno světovou pozornost zřícením velkolepého visutého dálničního Morandiho mostu. Při něm se shodou šťastných okolností zachránil v kabině kamionu spadlé do mnohametrové hloubky český řidič. Na snímku z léta 1964 je setkání tří spolužaček ze střední zdravotnické školy v Trutnově. Sotva rok před tím se ještě tehdejší svobodská občanka jmenovala Lída Barboříková - nyní už pouze na návštěvě. Na motorce za ní přijela kamarádka Libuše z Velké Úpy se spolujezdkyní Markétou ze Dvora Králové nad Labem. Kontrast tří krasavic a šedivé oprýskané budovy s nevábnými kůlnami v pozadí mi vnukl nápad zachytit známé útržky z dějin zajímavého domu na svobodském náměstí. Sice se na stránkách místních novin zmínky o něm objevily již mnohokrát, ale opakování je jak známo matkou moudrosti a souhrnná rekapitulace nezaškodí.

Pokračování článku »

 
« 1 2 3 4 5 124 »

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýzám návštěvnosti soubory cookie.
Používáním tohoto webu vyjadřujete svůj souhlas s naším využíváním souborů cookie. Další informace.